Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosím o tyto lístky za posty:
Cynthia - od začátku do 12.2. 31 lístků
Saturnus - 19.1. - 12.2. 23 lístků
Stín - 23.1. - 12.2. 29 lístků

//loterie 31

Sheya se snažila sléz dovnitř do jeskyně vskutku velice opatrně. Sunula se pomalu, centimetr po centimetru, ale kluzký povrch ji nakonec stejně zradil a ona se rozmázla dole naprosto stejným způsobem, jako předtím já. Marně jsem se pokusila potlačit tiché zasmání. Když se to stalo někomu jinému, rozhodně to vypadalo vtipně. Naštěstí jsme obě dvě svoje pády přežily vcelku a mohly jsme se tedy usadit v bezpečí jeskyně. Zdánlivém bezpečí... nesměla jsem zapomínat na to, že někde v její hlubině nejspíš sídlily mrtvoly a taky, u všech bohů, kraken. Nebylo by teda asi moc moudré se nechat ukolébat falešným pocitem jistoty a bezpečí, pokud ze tmy kdykoliv mohlo vystřelit slizké chapadlo.
I s tímto vědomím jsme se však usadily v jeskyni. Kraken nekraken, rozhodně se lépe přečká vánice tady ve skrýši, než na holém zimním vzduchu. "Hm... no, ať už jste tam lezli pro cokoliv, mě tam nikdo nedostane," prohlásila jsem, i když mi bylo jasné, že kdyby mě tam zdejší síly chtěly, nějak by mě tam určitě dostrkaly. Někdy jsem se vážně cítila jako loutka v rukách osudu. Pak jsem mírně vyvalila oči. Prokletý? "Snad ne," znejistěla jsem i já. "Určitě je to bezpečný. Je to přece jeskyně. Bezpečná... nekonečná spleť podzemních chodeb, které vedou kdovíjak hluboko a může tam číhat-" Zarazila jsem se. To neznělo jako definice bezpečí. Nějak mi vyschlo v hrdle. "Vlastně bych navrhovala se odtud vzdálit, co nejdřív to půjde. Z... vědeckých důvodů!" přikývla jsem rázně, aniž bych se obtěžovala objasnit, jaké vědecké důvody mohou být k útěku z jeskyně. Snad ta bouře rychle přejde. Vítr venku stále vyl.

//loterie 30
//Mahtaë

Sešupem jsem se dostala až na dno jeskyně. Nic jsem si přitom naštěstí nezlámala - kromě své pýchy, ovšem. "Jakej blbec tohle postavil?" prskla jsem, zatímco jsem se hrabala ublíženě na nohy. Bylo to tady naprosto nepřijatelně navrhnutý. Někdy by si tady mohl zlomit vaz. Nahoře jsem viděla obličej Sheyi, který se tázal, jestli jsem v pohodě. "Jo, žiju," oznámila jsem. "Dávej bacha, klouže to jako prase." Uhnula jsem se stranou, pro případ, že by se sem Sheya rozhodla dostat způsobem jako já - tedy zřícením se. Kdyby mi vzrostlá vlčice přistála na zádech, možná bych to nerozchodila tak snadno.
Když jsem se tedy vzpamatovala z pádu, rozhlédla jsem se po jeskyni. Byla to zkrátka jeskyně, která byla zřejmě bohatě využívána, neboť se tu mísila spousta pachů. Mě to ale moc netrápilo, nehodlala jsem se tu s nikým kamarádíčkovat. Záleželo hlavně na tom, že tu nefoukalo a nesněžilo. "Tady je o dost líp," vydechla jsem a usadila se k jedné ze stěn. Aspoň na chvíli se tu zahřejeme... možná bychom tu mohly přečkat celou tu bouři, ale kdoví, jestli Sheya vydrží v klidu tak dlouho. Byla pořád nažhavená na dobrodružství. "Řeka pod zemí," vzpomněla jsem si náhle na otázku, kterou jsem předtím nezodpověděla. "No... asi si vymele cestu až pod zem? Vlastně pořádně nevím, jak to funguje," musela jsem přiznat. Nebyla jsem v těchhle věcech úplně zběhlá. Zaposlouchala jsem se. Někde v hloubi bylo hučení vody slyšet... "Je dost hluboko, že?" Vydechla jsem si a přivřela oči. Alespoň na chvíli jsme byly v relativním teple, relativním bezpečí. Snad i Ilenie měla pořádný úkryt.

//ps: pak se tam klidně můžem vydat :D

//Zabírám si Liu a Falka c:

//loterie 29
//Velké houští přes Náhorní plošinu

"Dobrý vědět... takže se budeme držet u povrchu, abychom náhodou nevyrušily něco, co dlí v hlubinách, jasný," přikývla jsem. Ono to ve finále stejně asi bylo jedno. Jestli nás mělo sežrat obří monstrum, pravděpodobně se to stane tak či tak. Vlk může být opatrný, jak chce, ale když se zdejší božstva rozhodla, že se na někoho zaměří, stejně nebyla žádná šance na únik. Možná nás měl z tváře země odfouknout tenhle blizzard, kdo ví? Rozhodně se o to minimálně snažil. Jakmile jsme se totiž vymotaly z houští, všechno se tak stokrát zhoršilo. Příšerný vítr zahryzávající se spolu s ledovými krystalky do našich těl, mráz a sníh... prostě hrůza. Musely jsme bojovat s živly, abychom se propracovaly kupředu. Jen matně jsem před sebou viděla řeku, které jsem se držela jako orientačního bodu.
Sheya šla na své výpravě do jeskyní z druhé strany, jenže to by byla hrozná obchůzka, kterou jsme si v tomhle počasí zkrátka nemohly dovolit. "Musíme doufat, že najdem vchod i odtud," překřičela jsem vítr. Měla jsem představu o přibližné poloze jeskyní, ale jistá jsem si jí nebyla. Navíc jsem skoro vůbec neviděla, kam jdu. Kdoví tedy, jestli mě vedla nějaká polozapomenutá vzpomínka či slepé štěstí, ale vchod do jeskyně jsem nakonec objevila. I když ne tím nejelegantnějším způsobem... Sheya mohla být svědkem působivého kouzelnického triku, kdy jsem sama sebe nechala zmizet - zadní noha se mi smekla po okraji vstupu do jeskyně, který bych normálně minula, druhá ji následovala a já se s překvapeným výkřikem svezla chodbou až na samé dno.

//Zrcadlové jeskyně

//loterie 28
//Bukový sráz

Vyrazily jsme na cestu... no, někam. Sama jsem pořádně nevěděla, kam to vlastně máme v úmyslu se trmácet v tom příšerném nečase. Sheya měla nějaké ty návrhy, které vlastně nezněly špatně. Až na jisté detaily, tedy. "Život bydlí na kopci, tam by nás to asi odfouklo," zvážila jsem nakonec. "Jeskyně zní fajn... ale nevím, jestli se mi je chce sdílet s mrtvolami? A... krakenem?" Jenže měly jsme moc na výběr? Zůstávat venku bylo dost o hubu, jenom otázka času, než vítr přinese nějakou větev, kterou nás přetáhne po čumáku. Připomínalo mi to trochu ten hurikán, kterým jsem se probíjela loni na podzim... a jak to dopadlo? Pobíhala jsem kdoví jak dlouho po celé Galliree jako psychopatický čarovlk. Ne, díky. To bych protentokrát vynechala.
"Ty jeskyně... jsou někde u řeky, ne?" nadhodila jsem, abych se ujistila o našem dalším postupu. Byla to asi naše nejlepší šance. S příšerama si kdyžtak poradíme. Nějakej kraken mi může políbit pr*el. Nejdřív bylo ovšem třeba se probít houštím, do kterého jsem nás neprozřetelně zavedla. "Achjo, zapomněla jsem, že tady jsou taková otravná místa," bručela jsem, zatímco jsem si razila cestu kupředu. "K řece to pak budem muset asi přeběhnout po louce..." přemýšlela jsem nahlas. Už teď jsem cítila, jak to bude nepříjemné... ale nic jiného se dělat nedalo.

//Mahtaë sever přes Náhorní plošinu

//loterie 27

Naše konverzace postupně odumřela, jak se nás zmocnil spánek. Až nebude naštvaná... projelo mi hlavou a oči se mi zaklaply. Spala jsem navzdory obavám někde hluboko docela klidně, hučení větru venku znělo v mých snech skoro jako líbezná píseň. Tak mohl vítr znít jen někomu, kdo má teplý bezpečný úkryt a kdo je unavený natolik, že ho ani nenapadne přemýšlet o tom, co může vichřice způsobit.
Byla bych snad spala do samého poledne, kdyby se od mého boku náhle neodlepil jakýsi měkký zdroj tepla a já se neotřásla náhlým poryvem větru. Rozespale jsem otevřela oči a zamžourala do nového dne. To, co vedle mě zmizelo, byla Sheya, která pobíhala venku. Dlouze jsem zívla. Co to sakra je? pomyslela jsem si při pohledu na počasí, které se rozhodlo, že mu totálně hrábne a nejspíš mělo v plánu všechno rozfoukat na kaši. Dokonalý. Miluju zimu, fakt že jo. To už ale do kmene nakukovala známá tvář. "Dobré," opětovala jsem pozdrav a mírně se ušklíbla: "A větrné." Začala jsem se stavět na nohy a chtě nechtě jsem se vyhrabala z kmene ven. Sheya totiž vypadala, že se chce někam vydat a já jí asi musela dát za pravdu. Ten vykotlaný strom by nás před vichřicí asi stejně neuchránil. Ještě by nám spadl na hlavu. "Ale kam jít? Tohle bude peklo," řekla jsem. Teď jsme byly v lese, kde se vítr aspoň trochu rozbil o stromy. Domů jsme jít nemohly. Snad by bylo nejlepší najít si úkryt jinde a počkat, až to přejde. "Budeme se muset držet lesů a doufat v nejlepší," povzdechla jsem si. "Drž se u mě, ať se v tý metelici jedna druhý neztratíme," upozornila jsem ještě Sheyu a vykročila... někam.

//Velké houští

//loterie 26

V našem úkrytu jsme byly možná trochu namáčknuté, ale aspoň tu zůstávalo méně místa pro noční mráz. Teplo z našich těl dutinu stromu hezky vyhřálo a vlastně tam bylo celkem útulno, pokud jste se příliš nesoustředili na estetickou stránku věci. "Je to dobrodružství, ze začátku," řekla jsem a protáhla si tlapky dopředu. "Pak je to chvíli otrava a pak ti to přijde jako normální součást života. Zvykneš si na to. Vlk si prý zvykne na všechno." Svým způsobem to asi byla pravda. Ale zvyknout si na něco ještě neznamenalo smířit se s tím... byla jsem třeba zvyklá na chaos a úpadek v Ragaru, ale nechtěla jsem se s ním smířit. A to mohlo taky znamenat, že odtamtud nakonec odejdu. Budu si muset odchytit Faliona. V soukromí. A pěkně na něj zatlačit.
"Já vím, co říkala," přikývla jsem a usmála se na Sheyu. Byla jsem ráda, že se mě snaží povzbudit. "Jen nechci, aby měla pocit, že na ni kašleme a ani ji nehledáme. Nechtěla jsem se s ní vůbec pohádat, ale ona dokáže být tak..." Zavrtěla jsem hlavou, protože jsem si uvědomila, že trochu zvyšuji hlas a že označit Ilenii za "paličatou" by z mé strany stejně nebylo úplně fér. "No, vlastně si myslím, že si nemáme co vyčítat," ušklíbla jsem se nakonec. V některých ohledech jsme si byly možná až moc podobné. Na Sheyu brzy poté dolehla únava a za chvilku už pravidelně oddechovala. Mírně jsem se pousmála a zavřela oči. Tolik vyrostla. Kde jsou ty časy, kdy mi spala zachumlaná v kožichu? S těmito myšlenkami jsem usnula i já.

//Loterie 25

V Sheye se zřejmě probudila nějaká dosti škodolibá stránka. "Přesně tak." Hrdě jsem se zašklebila. To je moje holka. Navíc i mě jaksi hřálo na té zlomyslné části duše, že se Saviorova mladá dcérenka tahá s nějakým úchylem. To má za to, že mě měl za špatnou opatrovnici. Jak to teď vypadalo, ani on se zrovna nevyznamenal... a z mojí dcery nevyrostla nesnesitelná kráva, takže kdo je tady nakonec neschopnej, ha? Nojo, ale se svýma genama neměla Rowena, chudák, nikdy ani šanci. To byl ztracenej případ už od svýho početí. Z tý famílie nic normálního nikdy vzejít nemohlo. Teda - kromě Alastora. To je výjimka. Možná spíš něco na způsob zázraku.
Potom jsme se ale začaly zabývat hledáním úkrytu, které nakonec skončilo úspěchem v podobě vykotlaného kmene. "Však já neříkám, že máme spát venku, když tady máme naprosto dostačující úkryt," zatřásla jsem hlavou. "To já jen tak vzpomínám." A taky jsem přemýšlela... protože kdybychom smečku opravdu opustily, musely bychom tohle dělat pořád. Sheya by se musela hodně přiučit... a chtěla by něco takového vůbec? Já bych tuláctví zvládla a Ilenie po něm zřejmě toužila, ale nechtěla jsem, aby Sheya byla zatažená do něčeho proti své vůli... "Jo. Šla na opačnou stranu," zamumlala jsem a položila si hlavu na tlapky. "Musíme ji pak najít a usmířit se. Nechci, aby... aby si myslela něco špatného." Že jsme ji opustily. Že ji už nemiluju...

//loterie 24

Skoro jsem se už začínala těšit, až budeme kopat zadek nějakému úchylákovi, když se Sheya vytasila z otázkou, která mě na moment zmátla. "Saviorovi? Proč Saviorovi?" vyhrkla jsem - vzhledem ke směru, kterým se moje myšlenky v tu chvíli ubíraly, mě prvně napadlo, že snad chce Sheya dědka přibrat do party. Pak mi ovšem scvaklo. "Aha, ty myslíš kvůli Rowence?" Hm. Dobrá otázka. Ale chtěla jsem mít z dcery práskačku? Ne, že bych měla svědomí zrovna čisté jako lilie a moji (naši, opravila jsem se) výchovu by asi matky slušňačky neschválily, ovšem... A pak mi došlo, co se mi na tom nezdá. Běžet jen tak za Saviorem a žalovat, to nemělo žádný šmrnc. Zazubila jsem se. "Dělej, jak uznáš za vhodné. Ale možná by bylo lepší si to prozatím nechat pro sebe a počkat na vhodnou příležitost, kdy to vytáhnout na světlo. Možná si to budeš šetřit dlouho a možná na to ani nedojde, ale když se s tím vytasíš ve správný moment..." Zasněně jsem zavrtěla hlavou.
Mezitím jsme došly do lesa, který mi přišel celkem vhodný na hledání úkrytu. Sheya se okamžitě vymezila proti spaní na sněhu. Zasmála jsem se: "Však by tě neubylo! Ale po něčem se podíváme." Snad když máme dost rozumu na to najít si úkryt, není důvod, proč to neyvužít. Začala jsem se rozhlížet kolem, ovšem Sheya se ozvala jako první. Našla vykotlaný strom - zdálo se, že je dost velký, abychom se tam s trochou snahy vmáčkly obě. "Bezva," pochválila jsem její nález a zalezla dovnitř. Nebyl to zrovna luxus, ale stačilo to. Nojo, taky už jsem byla zhýčkaná a i za tuláckých let se mi občas příčilo spát v kde jakém křoví, za což si mě Minar s oblibou dobíral. Ale copak jsem nějaký špinavý pobuda? "Na toulkách jsme kolikrát museli spávat venku v dešti i ve sněhu... skoro už ani nevím, jaký to je. Nějak moc jsem si zvykla na vyhřátou jeskyni."

//loterie 23
//Stepní pláň

"Nojo, toulala jsem se vlastně celkem dlouho," odpověděla jsem. Strávila jsem na cestách nějaký ten pátek, ale vlastně mi to tehdy ani nepřišlo. Čas utíkal a já ho skoro nevnímala. Jako by bezstarostná léta měla trvat věčně... ono se to tak totiž tehdy zdálo. "Měla jsem fajn partu, se kterou jsme prošli kus světa." Sheyu zajímalo, jaký vůbec je svět mimo Gallireu. Rozhodně ne tak šíleně postavený na hlavu. "No, vypadá to tam asi tak jako tady - jsou tam taky lesy, louky, řeky a jezera... akorát tam nejsou žádní bohové, žádná magická překvapení, vlastně ani vlčí magie tam nefungují tak dobře, jako tady." Ohledně hranic jsem si ale nebyla tak úplně jistá. Nedalo se to poznat úplně přesně. "Těžko říct. Řekla bych, že na severu jsou hranicí hory, ale z ostatních stran... to se asi úplně nepozná." Nebylo to tak, že by kolem Gallirey stála nějaká kamenná zeď nebo ji oddělovala propast. Byl to prostě kraj jako každý jiný, jen mnohem víc propletený magií.
"Najdem si ho obě," navrhla jsem se zubatým šklebem. "Vždycky se hodí nějaký zadek, který zaslouží nakopat." Asi jsem nemohla Sheyu před světem a individui v něm chránit donekonečna, ale neviděla jsem nejmenší důvod, proč by si měla všechnu zábavu ukrást pro sebe. Zatímco jsme mluvily, přiblížily jsme se konečně k lesu, kde tolik nefoukalo. Byl sice jehličnatý, takže stromy byly holé a neposkytovaly zrovna velkou ochranu, nicméně lepší něco, než nic. Rozhodně jsme tu měly větší šanci nalézt úkryt než na otevřené pláni. Rozhlížela jsem se kolem, zatímco Sheya přemítala o tom, že umřít muselo být... divný. "Jo, divný," povzdechla jsem si. "To to asi nejlíp vystihuje." Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Nedávalo vůbec žádný smysl, že jsem pořád chodila po tváři země - a přesto jsem tu byla. Od té doby jsem se dívala na život trochu jinak... uvědomovala jsem si, že jsem se od příchodu na Gallireu změnila. Nebyla jsem si jen jistá, jestli to tak bylo dobře nebo ne. Asi je to prostě součást života. "Tady bychom mohly zůstat přes noc, co myslíš? Když si najdeme nějaký pěkný kout..."

//loterie 22
//Sněženková louka

"Je takovej šedivej s bílou zadní nohou. A taky je trochu kropenatej, jako Ilenie," popsala jsem zběžně Starlinga a při vyslovení Ileniiny jména jsem zadoufala, že je v pořádku. Snad si nemyslí, že... že jsme se na ni vykašlaly? Zatřásla jsem hlavou a rychle ty myšlenky utnula. "Až se někde objeví, ukážu ti ho." Sheya mě zavalila další spoustou otázek, až jsem se nad tím musela usmát. "Jsem tady už druhou zimu," odpověděla jsem - bohové, ten čas letěl. "Na nikoho z rodiny jsem ale zatím nenarazila. Ale kdo ví? Třeba se někde vyloupnou." Sestry bych popravdě zase jednou viděla ráda. Nebyly jsme si sice povahově moc podobné, ale dokázaly jsme spolu aspoň v rámci možností vycházet, což se nedalo říct o bratrovi. "Ségry jsou Ellë a Islin. No a brácha... Ristair," odfrkla jsem si. Blbeček.
Jedna pláň se změnila v druhou pláň, ještě mnohem větší. To se teda zrovna moc nehodilo. Chtělo by to asi vzít spíš někam k lesům, abychom na noc mohly najít skrýš. Sheya se mezitím rozpovídala o všech divných samcích, které známe. "Tys od něj dostala facku?" povytáhla jsem obočí - s tím se předtím jaksi opomněla pochlubit. "Asi bych si ho někdy měla najít a vštípit mu trochu vychování," nakrčila jsem pysky. Kterej dobytek chodí po světě a bije mladé vlčice? No a samozřejmě Zakar... to byl samozřejmě případ sám pro sebe. Sheyu zajímalo, jaké to bylo umřít. Trochu jsem nakrčila čelo. Těžko se to popisovalo. "Nejdřív to dost bolelo... a pak zase vůbec. Bylo to jako někam odplouvat. Potom nebylo nějakou dobu vůbec nic, jenom tma a úplný klid. A pak přišly ty... snad sny? Jenže to asi nebyly sny. Viděla jsem tam ty, co už nežijí. Jenže těžko říct, jestli to byl nějaký posmrtný svět, nebo jsem měla halucinace z toho, jak mě Život začal oživovat," pokrčila jsem rameny. Bylo těžké odhadnout časy, ve kterých se věci v mé hlavě odehrávaly. Návrh uchýlit se někam, kde je míň sněhu, mi přišel velice rozumný. "Jo, to by nebylo od věci. Na noc stejně budeme muset někam zalézt, to počasí není zrovna nic moc." Nejlepší bude asi pokračovat dál přibližně na jih.

//Bukový sráz

//loterie 21
//Tajga

Sheya se domnívala, že důvody nepřítomnosti ostatních na území jsou dosti podobné, jako důvody naše. Přikývla jsem. "Taky si to myslím. A čím míň vlků tam je, tím je to horší - protože když tam je věčně prázdno, nikdo nemá důvod se tam vracet." Naznala jsem ale, že je možná na čase téma Ragaru prozatím uzavřít. Do léta je snad dost času na to, abychom vymyslely nějakou změnu, nebo se rozhodly vypadnout. Doufala jsem, že když to takhle povím Ilenii, trochu se uklidní. Taky by stálo za to si promluvit s Falionem. Sice mě poslední dobou pořádně štval, ale nezasloužil si zase, abychom mu zdrhly jen tak bez oznámení.
"Dokonce dva," řekla jsem Sheye, zatímco jsme procházkovým tempem mizely kamsi dál. "Starling od nás ze smečky je taky její bratr." Pak se ovšem mladá vlčice zeptala na mojí rodinu. Asi jsem jí o ní vlastně nikdy nevykládala. No, ono stejně nebylo moc o čem mluvit. "Jo, mám tři sourozence," přikývla jsem. "Můj brácha ale není zrovna dobrej brácha. Popravdě je to dost velkej debil. To on mi ukousl ucho." Neměla jsem sebemenší zájem se s ním ještě někdy vidět. Byl to zkrátka idiot. Tečka. "A pak mám ještě dvě sestry. S nimi jsem si docela rozuměla, akorát nevím, kde se teď toulají. Odešly z naší rodné smečky, když jsme byly všechny ještě dost mladé."
Z lesa jsme vyšly na otevřenou pláň, kde byla spousta sněhu. Svítilo slunce, ale pěkně mrazilo. Rychle jsem zkontrolovala, kde slunce stojí na obloze - na noc by to asi chtělo se někam schovat. "Žádné ryby jsme nakonec nenašli," zavrtěla jsem hlavou a zasmála se, když se Sheya zeptala, jestli jsou všichni chlapi divný. "Většina jo! Ale občas se najde nějaká ta zářná výjimka. To máš pak opravdu kliku, když na takovýho narazíš, protože jich je jak šafránu." Kolik normálních vlků jsem potkala já? Nejspíš bych je spočítala na jedné tlapce. "No, ani pořádně nevím, kde bychom ho hledaly..." přiznala jsem. "Ani mi asi neřekl, jestli má nějakou smečku. Nebo řekl a já to nepochopila." Vlk, který tvrdil, že jeho plán je strom... no, tam jeden moc logiky nepohledal. "Ale můžeme se porozhlédnout kolem. Třeba potkáme nějakého jiného známého. Třeba Kaleo - pamatuješ si na ní?" Pískovou a extra ukecanou vlčici jsem neviděla vlastně už celkem dlouho... jak jsem nad tím uvažovalo, bylo dost zvláštní, že se se mnou ze všech zdejších obyvate dokázali spřátelit zrovna tak nepravděpodobní a vesměs extrémně otravní vlci. Pominu-li Awaraka. Jenže ten si na mě s tou svou poruchou už nejspíš ani nepamatuje.

//Stepní pláň

//loterie 20
//Dlouhá řeka

Sheya nadnesla možnost, že za Ileniinou mizernou náladou možná stojí pouze nedávné události. Věřilo se mi tomu těžko, ale mohlo by to tak být. "Možná. Mě to taky štve. Pořád se musí jenom řešit nějaký kraviny." Zavrtěla jsem hlavou. "Ale Ragar je i tak náš domov... možná mě to tam štve, ale nebylo by snadné se jen tak rozloučit." To, co Sheya navrhla potom, poněkud poukázalo na jeden další velký problém v Ragaru. "Mohlo by to pomoc. Jenže problém je, že na území skoro pořád nikdo není." A taky onen menší, nezanedbatelný detail, že jsem se málokdy chtěla s někým vybavovat. Po interakci se Saviorem nebo s Rowenkou se mi chtělo možná tak vylézt na nejvyšší horu a vyřvat si plíce z těla, po krátkém hovoru se Sunstorm se ve mně probouzely sebevražedné sklony. A ti členové, kteří byli aspoň snesitelní, se na území moc nezdržovali. Jeden se jim ani nedivil. "Ragar má holt svoje problémy," musela jsem přiznat, "a my tři ho samy nespasíme. Myslím, že bychom tomu měly ale dát ještě šanci. Třeba do léta...? A viděly bychom, co s tím." Vlastně jsem jen přemýšlela nahlas. Neměla jsem šajnu, co si počít.
Mihl se kolem nás černý vlk, který si vzápětí šel po svém. "To byl Ileniin brácha," řekla jsem. "Pomáhal nám chvíli na lovu, ale pak se vypařil." Zdálo se, že vypařování je jeho vyložená specialita. Tím líp. Namířila jsem své kroky do neprobádaných končin. "V zimě ryby nejsou zas tak moc akční. Schovávají se pod ledem někde v hloubce a čekaj na jaro. Ale loni, loni zamrzlý teda rozhodně byly," otřásla jsem se při vzpomínce na ten hrozný mráz. "Takovou vrstvu ledu na řece jsem ještě neviděla... ale Newlin, to byl ten podivnín, vymyslel geniální plán a málem nás oba nabodl na strom, který nechal vyrůst uprostřed řeky, aby prorazil led," zasmála jsem se. Ten vlk byl totálně praštěnej. I tak bych ho ještě někdy ráda potkala. Minimálně mě zajímalo, jestli tu loňskou zimu vůbec přežil... ale někdo, koho pohání taková maniakální energie, asi ani umřít nemůže. Smrt by ho nechtěla. Tiše jsem se ušklíbla a kráčela pomalu dál.

//Sněženková louka

//loterie 19

Sheya opáčila, že je v pořádku. Přikývla jsem. Samozřejmě, že nic nebylo v pořádku... ale mohly jsme se tak aspoň tvářit. Poslední dobou jsem se nechávala až moc často stáhnout a přemoct emocemi. Co se to se mnou dělo? Vždycky jsem přece všechno zvládala - a to jsem bývala sama. Možná jsem byla zranitelnější proto, že se objevil někdo, před kým jsem se za svoje city nemusela stydět. Měla jsem ale pocit, že je na čase se zase sebrat. Sebrat se a začít přemýšlet, jak z týhle šlamastyky pryč. "Jsem taky v pohodě," opáčila jsem a rozhodně přikývla, abych o tom přesvědčila i sama sebe. Když se mě ale Sheya pokusila utěšit, opět mě u srdce bodlo. Sakra, jakto, že se všechno takhle podělalo? "Já vím. Teda, doufám. Jenom... mě krucinál nikdy nenapadlo, že by mohla být v Ragaru tak hrozně nešťastná." Styděla jsem se za to, že jsem si toho nevšimla. Nebo se Ilenie přetvařovala tak dobře, že ani nebylo čeho si všimnout? Snažila jsem se dělat pro ně dvě to nejlepší, ale stejně se cosi pokazilo. Povzdechla jsem si. Mohla jsem jen doufat, že Ilenie přijde k rozumu a budeme si moci promluvit normálně. Civilizovaně.
Sheya se zeptala, kam se vydáme. Zamyslela jsem se. "Hm. Co takhle zkusit objevit nějaká nová místa?" nadhodila jsem. Výzkumná výprava by nás vlastně mohla docela rozptýlit, ne? Byly tu stále gallirejské kouty, které jsem neznala. A nemuselo se pro ně chodit zrovna daleko. Než jsme ale vůbec vyrazily, mihnul se kolem nás černý vlk - horko těžko jsem si vybavila, že jsem ho už viděla. No jasný. Ileniin druhej brácha. "Nazdar," kývla jsem mu ledabyle na pozdrav, nicméně on už byl na odchodu. Ještě, že tak. Pomalu jsem odklonila směr své chůze od řeky a přiměla se myslet na něco jiného. "Tady jsem loni lovila ryby ze zamrzlé řeky s takovým podivínem," prohodila jsem k Sheye a krátce se uchechtla té vzpomínce. "To byla docela divočina."

//Tajga