Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//zaběhnu si ke Smrti, hned jsem zpět

Celé se to nějak moc natahovalo. Asi by mi to za normálních okolností nevadilo - konečně jsem zase našla Ilenii, byly jsme spolu a zdálo se, že se tu rýsuje udobření rodinných vztahů mezi ní a jejím bratrem, čemuž jsem fakt fandila. Sice jsem Starlinga neznala zas tak dobře, ale nebyl totálně napřesdržku, což bylo mnohem víc, než se dalo říct o valné většině zbytku zdejší populace. Jenže v koutku mé mysli seděla myšlenka na Ragar, neodbytná a dloubavá a já měla pocit, že už tu dál nevydržím jen tak sedět na zadeli a naslouchat konverzaci, ve které jsem beztak byla pátým kolem u vozu. Zdálo se mi, že má Starling cosi, co nám neříká a možná to bylo právě tím, že jsem tam byla i já. Třeba to byla rodinná záležitost, kterou nechtěl vytahovat přede mnou. Něco jen pro Ileniiny uši. Tak či tak, měla jsem pocit, jako by mi pod kůži někdo zašil celé hejno blech a jestli tu budu ještě chvíli sedět, nejspíš z toho dočista zešílím. Musela jsem vědět, co se stalo v Ragaru. Musela jsem vědět, jestli tam Sheya dorazila a jestli je v pořádku.
"Hele," ozvala jsem se nakonec, "víte co? Tohle mi přijde jako sourozenecká záležitost. Já... já musím jít. Napřed. Podívat se -" Uvědomila jsem si, že blábolím dost nesouvisle, takže jsem to vzdala. "Prostě budu hned zpátky," obrátila jsem se k Ilenii a doufala, že se na mě nenaštve. Chovala jsem se zase jako kráva? Nedokázala jsem to posoudit. "Musím vědět, jestli je Sheya v pohodě," špitla jsem k ní, abych aspoň trochu objasnila své pohnutky. "Vrátím se. Tak rychle, jak to jen půjde. Hlavně... hlavně se mi zase neztrať," ta poslední slova byla vážně už jen pro ni, tak tichá, že je Starling neměl šanci rozšifrovat. Věnovala jsem jí lehké olíznutí na tvář, Starlingovi jsem lehce pokývla a rozběhla se na sever. Spěchala jsem. Chtěla jsem to stihnout co nejrychleji, neriskovat, že se mi rodina zase poztrácí.

//Dlouhá řeka přes Mahtaë jih

//Což je v průměru šedá Ne, pardon, já ji vždycky vnímala víc do šeda, ale nejspíš jsem jen slepá :D

Díky za akci i za odměny

Do rozmluvy, která patřila sourozencům, jsem se nijak zvlášť nemontovala. To bylo mezi nima. Možná jsem jim to i trochu záviděla... Kdyby se tu zjevil můj bratříček, nejspíš bych mu šla po krku a trochu bych zmalovala fasádu pro změnu já jemu, aby viděl, jaký to je. Parchant. Když se ale Starling zmínil o rozpadu Ragaru, zasáhlo mě to. Střelila jsem poplašeným pohledem po Ilenii, v jejíchž zlatých očích jsem viděla podobné zděšení. Jakmile ale Starling začal mluvit a dodávat další detaily, zaměřila jsem se na něj. To, že území bylo opuštěné, mě nepřekvapovalo. Cítila jsem se kvůli tomu často provinile, když jsem byla na cestách, ale rodina pro mě byla přednější a já ji musela dát zase do pořádku. Jak to tak ale vypadalo, dělit pozornost mezi smečku a rodinu už nebude třeba... už nebude třeba nic vysvětlovat Falionovi, už nebude třeba řešit všechny ty problémy okolo... "Do pr*ele," vydechla jsem, když Starling domluvil. To bylo asi nejvíc, na co jsem se zmohla. Takže Smrt. Ragar, navzdory všem jeho nedostatkům a navzdory tomu, že jsem se rozhodla ho opustit a jít hledat štěstí jinam, byl mým domovem - a zpráva o jeho zániku rozhodně nebyla ničím příjemným. Třeba by to šlo zastavit, kdyby... Potřásla jsem hlavou. Ne. Jestli se Smrt rozhodla to tam zdecimovat, nešlo dělat vůbec nic. Přesto jsme se tam musely vydat. Už jen kvůli tomu, že jsem si tam dala sraz s Sheyou - a co si asi pomyslí, až to tam najde pusté a prázdné? "Musíme se tam vypravit co nejdřív," obrátila jsem se k Ilenii a snažila se trochu potlačit naléhavost v mém hlase, ačkoliv se mi to zrovna moc nedařilo.
Šedý vlk se ale choval dost divně. Rozhodl se to svést na "pochmurné počasí", což způsobilo, že jsem vytáhla pochybovačně kůži nad očima tak vysoko, jak jen to šlo. Rozhodla jsem se ale jeho tvrzení nezpochybňovat nahlas... nebyla jsem žádnej terapeut, konec konců. Asi aby trochu zmírnil ten kopanec, který na nás vybalil, pověděl nám o úkrytu na severu. "Hm, to zní vlastně
i celkem užitečně. Asi bychom se tam mohly podívat," pohlédla jsem úkosem na svou polovičku, jestli s tím souhlasí. Její bratr měl ale ještě jednu otázku, ve které mi ale i tak dokázal sdělit něco, o čem jsem neměla dosud nejmenší ponětí. "Lia byla v Ragaru?" vyprskla jsem překvapeně a opět střelila pohledem po Ilenii, tentokrát spíš pobaveným. Zmiňovala se o blbečcích z hor, nenapadlo mě ale, že by mohla v nějakou chvíli být členem. "O tu bych se teda nebála. Klidně bych věřila tomu, že Smrti sama vnukla nápad to tam předělat na kůlničku na dříví... a ještě jí přitom pomáhala," odfrkla jsem si. Byl to vtip jen tak napůl. Vážně bych si Skřítě v takové pozici dokázala představit. "Co se týče Sheyi..." Lehce jsem zaváhala, zda to vlastně Starlingovi říkat, ale vzhledem k tomu, že prokoukl náš vztah s Ilenií a rozhodl se nám nevytlemit do xichtu, riskla jsem to: "Tu bys teoreticky vzato mohl považovat za svou neteř," poušklíbla jsem se a nechala vlka, ať si to přebere. K Nym jsem se nevyjadřovala. Bylo mi jedno, co s ní je. Ale někde určitě taky byla.

Life sucks. That's not an opinion, that's just a fact like "the grass is green" or "Zakar is a stupid idiot". Especially here, in this oh so magical place, where meeting someone with more than two working braincells is an achievment and going a month without being cursed or struck by a natural disaster is a goddamned miracle. Like... yeah, I don't necessarily hate it here, but it also could be better. Like a lot better. I would appreciate not having to fight with giant fish or go looking for the missing sun and being half turned into a freaking bunny in the process - it's a lot to deal with, okay? As if life wasn't already complicated as it is, even without gods and fairies and I don't know what else.
So, as you can imagine after I've told you all of this, happiness isn't exactly something that's particularly easy to come by. However, as unbelievable as it might sound, I managed to find a little happiness of my own. There were times I thought I will never be happy. Or that I'll never find a family again. But what do you know? I am. And I did.
I think the happiest I ever was when I finally allowed myself to accept the fact that I fell in love with Ilenia... and then when I found out she felt the same for me. It wasn't like in the love stories, true - with Ilenia things are always a little complicated and I can imagine they are just as difficult with me, which is probably why we are drawn to each other so much. No, it wasn't perfect. It was a hot summer day and right as I was about to confess my love for her, she and Sheya started to run. I don't really remember why we were running - was it a race? have we just gone insane? Who knows. What I do know is that we ran. And I cried. Ilenia and my daughter were running from me and I struggled to catch up, but when I did... and I finally had a chance to tell her what I feel... I'll never forget that. Or how I felt, when I buried my face into her fur for the first time. To finally let down my guard, to accept how I felt and who I am, to stop fighting and just go with the flow of the moment... it was something very special. That was true magic. Not all those shiny (and sometimes kinda cool, I'll admit it) tricks you can learn from the gods. And I know it sounds super cheesy and you probably expected something a little more hardcore from a badass like me, but... I'm just being honest here, alright? And we did get high out of our minds on some psychedelic flowers right after, so it was in fact hardcore. Take that, suckers.

Představa toho, že by se Sheya někde rozšoupávala, mě upřímně lehce děsila. "Tyjo, to snad ne," zavrtěla jsem pohoršeně hlavou a vzápětí se nad svou reakcí uchechtla: "Tyvole, stává se ze mě moje matka! Jako ne, že bych chtěla, aby to Sheya někde roztáčela s kdejakým Jendou, ale... je už dospělá, nebo ne?" Tahle myšlenka zase způsobovala lehce úzkostný pocit... a taky pocit, že budu brzo asi pěkně stará, když už mám dospělý dítě. Lehce jsem potřásla hlavou, abych myšlenky rozehnala - něco divokého se asi dělo i v hlavě Ilenie, která použila stejné gesto. Rovněž jsem se zazubila a zauvažovala, co se asi honí hlavou jí. Zahleděla jsem se jí do očí, jako bych to z nich snad mohla vyčíst. Došla jsem ale jen k závěru, že to jsou ty nejhezčí oči, do kterých se lze takto dívat.
"Nojo, to by byl taky problém... bych taky nechtěla, aby tě ošahával nějakej slizák," přikývla jsem znalecky. Třeba Sigy, fujtajksl. Zasmála jsem se nad představou samčí verze mě. "To by taky nešlo! Tomu bych musela nakopat zadek zase já, páč druhou verzi sebe bych nepřekousla." Někdy jsem měla chuť dát si po tlamě i tak. Asi jsme holt musely tenhle plán nechat v teoretické rovině, což mi osobně celkem vyhovovalo. Nějak zvlášť jsem se do mateřství nehrnula. "Tak jo. A protože někdo tak boží, aby s náma mohl jít do trojky, se asi nikdy nezjeví, tak... jsme v klidu," zazubila jsem se a možná chtěla ještě cosi dodat, jenže k tomu jsem se už nedostala.
Křoví totiž zachrastilo a vynořil se z něj... Starling. Lehce jsem strnula, vzhledem k tomu, že jsem se stále vyvalovala na zádech před jeho sestrou, naše obličeje velice blízko u sebe. To neokecáš, napadlo mě, zatímco jsem se pomalu soukala do sedu a po očku sledovala Ilenii. "Zdravím," pronesla jsem, jakoby nic. Však tady neděláme nic špatnýho, ne? Pcha. Může si zkusit mít jedinou debilní poznámku! Ale nezdálo se, že by na to Starling měl zrovna náladu. Vlastně... vypadal dost divně, kterýžto dojem se jen potvrdil, jakmile začal mluvit. Neměl možnost se v budoucnu omluvit? Nechápavě jsem se otočila po své polovičce, jestli to ona chápe. Při dalších Starlingových slovech jsem ale svůj šok potlačit nedokázala. "Když se Ragar co?" Rozpadl? Když jsem se nad tím ale zamyslela déle než pět vteřin, zas takový šok to nebyl. Vlastně to dávalo smysl. Směřovalo to k tomu už delší dobu... a když se ti tři blbci, co to tam pravidelně občůrávali a snažili se (marně) regulovat ten chaos, co tam imrvére panoval, zdejchli na kdoví kolik měsíců... no. Kdo se mohl divit. Přesto jsem pocítila jakýsi vnitřní neklid. Musíme se tam podívat.
Málem mi v zaraženosti z té nové zprávy uniklo, jak mě Starling oslovil. "É," pronesla jsem inteligentně, neboť když nás označoval za rodinu, nejspíš mu došlo, že mezi námi něco je a že tudíž asi nejsme zrovna moc dobrý v maskování... a taky to nejspíš znamenalo, že si nemyslí, že jsme divný? "Já... to dělám ráda, ale hele, jseš v pohodě?" vyhrkla jsem ze sebe konečně něco souvislejšího a přimhouřila oči. Cosi na Starlingově chování bylo dost mimo.

Byla to komedie. Pochopitelně. Ovšem já se tvářila, jako že je to smrtelně vážná záležitost. Věštění budoucnosti přece nebylo nic snadného ani nic, z čeho by si jeden mohl utahovat, tse! "To mne těší, to mne těší," přikyvovala jsem a stěží zachovávala vážný výraz. V očích mi ale pohrávaly jiskřičky. Jak mi tohle chybělo! Jak mi chyběla Ilenie. Moje Ilenie. Oplatila jsem jí olíznutí a přivřela oči, když se o mě otřela tváří. Bylo to nekonečně příjemné. Mohla jsem být drsňačka skoro pořád, ale ne navždycky... občas bylo potřeba prostě povolit. Vydechnout. Být měkkota, kterou jsem asi v hloubi duše byla pořád. Ale jen v hloubi. "Chyběla jsi mi," zabručela jsem tiše a přitiskla svou tvář k Ileniiné.
Má drahá polovička měla jisté poznámky k té části věštby, která se týkala vnoučat. Zasmála jsem se a zlehka ji plácla tlapou. "Hele jo! Já už přece jedno vlče mám - Sheyu! Těžko bych jinak mohla být její máma, ne?" zazubila jsem se. "Se Sheyou jsem aspoň mohla přeskočit to nepochybně otravný období, kdy si zničíš postavu nošením malých parazitů v břiše, který pak v krvi a potu vyprdneš, čímž plynule přejdeš do dalšího otravnýho období, kdy ti paraziti jsou úplně k ničemu, jen pijou a spí a kníkaj a není s nima vůbec žádná sranda." Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlela, ale adoptovat si vlče, co už je narozený a odkojený mělo jistě své výhody. A taky to byl dobrej skutek! Ačkoliv jsem na Sheyu nenahlížela z úhlu výhod a nevýhod - byla moje dcera, moje rodina a basta, tečka. Nemusely jsme být pokrevně příbuzné. "Krom toho, na dělání vlčat bysme potřebovaly ještě někoho třetího... a najít v těhle končinách samce, co by jim nepředal úplně marný geny, no... to teda potěš."

1. kolo - Saturnus - 7 bodů = 12 květin
2. kolo - Cynthia - 8 bodů = 13 oblázků
3. kolo - Saturnus - 8 bodů = 13 drahokamů
4. kolo - Saturnus - 9 bodů = 14 mušliček
Celkem 32 bodů

Děkuji <3
Přidáno.

Počítají se do 9. bodu ve 4. zadání i veteráni?

Téma magií jsem se po tom krátkém objasnění rozhodla ponechat raději stranou. Věděla jsem, že tomu Ilenie nijak zvlášť neholduje a ani nyní se netvářila příliš nadšeně, když jsem vytáhla na povrch fakt, že nejspíš dokážu ovládat počasí. Jak jsem nad tím tak přemýšlela, možná jsem se mohla pokusit tu bouři tam venku aspoň kolem nás trochu zmírnit... ale na to už bylo pozdě. Neměla jsem příliš zažité řešit životní problémy pomocí magie, narozdíl od některých jiných, kteří prskali elektriku kolem sebe na všechny strany při sebemenším náznaku konfliktu, ehm Jiskřička ehm ehm.
Raději jsme opět sklouzly do známého teritoria kravin a přehrávaného divadla, které nám bylo tak vlastní. Ilenie nevěřícně poulila oči a potácela se v jakémsi polotransu, zatímco jsem jí vykládala zářnou budoucnost, která před ní ležela. "Ale, ale, ale," zavrtěla jsem hlavou a zamlaskala jakožto jasnovidka, která se snaží poněkud zmírnit vášně příliš horlivého zákazníka. "Cožpak se chceš připravit o úplně všechno překvapení?" nasadila jsem tajemný úsměv, ale pak se nebohé Ilenii podařilo srdce staré vědmy poněkud obměkčit. "No dobrá, dobrá, něco ti snad povědět můžu," rozhodla jsem se. "Určitě ji poznáš, až ji potkáš - taková šedivá, do bíla prokvetlá... Je to teda občas trochu kravka, na to se připrav. Ale bude tě fakt milovat a bude chtít, abys byla šťastná... a budete fakt hustý drsný duo," uculila jsem se. "A vnoučata... hmm, hmm, to vidím jaksi zamlženě, ale není to vyloučené, to jistě ne." Jen doufám, že to nebude moc brzo, pomyslela jsem si - možná jsem právě měla roli staré moudré vědmy, nicméně jako já sama jsem se cítila dost mladá na to, abych byla babičkou. Snad Sheya nikde nenaháněla chlapy... Zahleděla jsem se do zlatých očí mé drahé polovičky, která se nade mnou skláněla. "To ano," šeptla jsem v odpověď a otřela se čenichem o její tvář, když se sklonila, aby mi věnovala krátké olíznutí. Příjemně mě přitom zašimralo kolem žaludku. "A je jenom na dosah tlapy."

Dodržkovaly a donadávaly jsme se až do relativně bezpečného úkrytu, kam se ani vlezlý písek neprocpal. Kromě toho, který jsme sem donesly ve svých kožiších. Znechuceně jsem se podrbala a začala si ho vytřásat z kožichu. "Bohové, to je svinstvo!" nepřestávala jsem prndat, ovšem jen stěží jsem přitom udržovala vážnou tvář. "Mám pocit, že mám písek i mezi půlkama. I v jiných otvorech," zašklebila jsem se a vyprostila si zpoza ucha zadní tlapou větvičku, která se mi tam zachytila přitom, když jsme se sem prodíraly křovím. Bleh. Někdy byla příroda fakt na facku, i když se do toho nemontovala magie.
"É... jo," přikývla jsem poněkud nablble, protože mi bylo jasný, že to vypadá, jako bych si hrála na Sibylu a neměla přitom svoje tvrzení vůbec nijak podložená. "Hádám, že v tom taky vězí magie. Asi počasí. Přišla jsem na to vlastně celkem nedávno, když jsem mě, Sheyu a nějakou divnou typku pěkně pokropila letním deštíčkem a pak nás málem nechala převálcovat bouřkou," ušklíbla jsem se - jo, teď už jsem se tomu ušklíbat mohla. V tu chvíli to ale bylo pěkně děsivý.
Ilenie ale vymyslela další zajímavé číslo. Okamžitě jsem se toho chytila, však kdo ví, jak dlouho tady budem trčet. "Ó, ctěná Ilenie! Přišla jsi za mnou vyslechnout si předpověď... a předpověď si vyslechneš!" rozmáchla jsem se dramaticky tlapou, div že jsem v tom malém prostoru své drahé polovičce nevykopla oko. Nejspíš bych se měla trochu krotit. Nasadila jsem zamyšlený výraz, zavřela oči a nakrčila čelo, jako bych svým třetím okem hleděla do samého nitra universa, kde je vepsán vlčí osud. "Vidím, hm, je to zahalené mlhou, ale ne, počkat! Vyjasňuje se to! Předpovídám ti dlouhý a produktivní život - a tím produktivním myslím spoustu nakopaných zadků a spoustu proflákaných dní bez pravidel! Vidím, hmm... ach, ano, vidím spoustu magických číčovin, co budeš muset vydržet, ale nic se neboj!" vyšvihla jsem tentokrát druhou tlapu. "Nebudeš je muset snášet sama... vidím tam s tebou jakousi vlčici - dosti pohlednou, dovolím si podotknout - která tě na tvých zadky-nakopávajících-a-magické-blbosti-překonávajících dobrodružstvích věrně doprovází," zazubila jsem se a svalila se na záda s tlapami vytrčenými ke stropu větvové kupole, takže jsem na Ilenii hleděla hlavou vzhůru a zubila se jako pitomec. "To nezní jako špatná budoucnost, ne?" střihla jsem rozverně ušima.

//Náhorní plošina

Vážně bych ocenila, kdybych si aspoň jednou mohla vychutnat nějakou romantickou chvilku, nějaký příjemný moment bez toho, aby to celé hned vzápětí celé šlo v troskách k zemi kvůli nějaké pípovině, kterou si vymyslí zdejší božstva. Zdálo se ale, že krásné rčení "každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán" se nevztahovalo pouze na dobré skutky, nýbrž i na jakýkoliv projevený náznak spokojenosti či naděje. Život je fakt debilní fraška, bohové. Ale jak jsem tak prchala přes pláň, oči a tlamu plnou písku, který mi tam odhodlaně metl hučící vichr, stejně jsem se usmívala. Protože bylo mnohem lepší nadávat na život s někým a ne sama. "Jo. Nejspíš by to tady prostě explodovalo, kdyby tu byl jeden den normální!" odfrkla jsem si, vyplivla písek a stočila směr svého běhu k houštině před námi. Pokud jsem si dobře pamatovala, mohlo to být příhodné místo k ukrytí se. "Takovou koncetraci pitomostí nikde jinde nenajdeš - je to světovej unikát, fakt že jo," držkovala jsem dál a celkem si to užívala - jen kdyby mě ten písek tak neškrábal v očích.
To už se před námi ale tyčilo houští. "Jestli si to dobře pamatuju, hm..." bručela jsem si pod vousy a procpala se skrze pár těsně propletených větví. Orientace tady nebyla zrovna snadná a lozit houštím bylo přinejmenším otravné, ale nakonec se před námi otevřel nízký větvový tunel. "Aha! Bingo!" bodla jsem hrdě tlapou do vzduchu a zazubila se na Ilenii. "Tady nám může písek políbit šos!" Odhodlaně jsem vyrazila tunelem dál, teď už jsem si byla jistá, že se nepletu a tohle místo si pamatuju dobře. A opravdu, po chvíli se průchod otevřel do jakési místnůstky, kde bylo dost místa na to si aspoň sednout. A žádný písek. Otřepala jsem si kožich, který toho svinstva byl plný. "Hmpf. Bude to řádit až do večera," zabručela jsem zhnuseně a sedla si na příjemně bezpískovitou zem. Pak jsem se zarazila a pohlédla na Ilenii. "To je sakra divný, takhle to vědět dopředu," zavrtěla jsem hlavou. Zcela jistě se to pojilo k té magii, kterou jsem na nás všechny před pár týdny málem uvalila bouřku, vichřici a kdoví, co všechno.

Asi jsem čekala leccos, ale to, že Ilenii rozbrečím, vážně ne. Na chvíli mě slzy, které se jí vyvalily z očí, naprosto rozhodily. Nekladla jsem nejmenší odpor, když se mě pokusila svalit na zem, šla jsem k zemi zcela snadno. Netušila jsem, co bych měla říct. "No, no," zamumlala jsem a uvědomila si, že už se i mě z očí valí slzy. Přitiskla jsem se co nejblíž k Ilenii a s tváří obrácenou do jejího kožichu jsem se přes slzy tiše zasmála. "My jsme fakt pitomý," usoudila jsem. Co bysme asi jedna bez druhý dělaly? Šly si najít někoho jinýho? To pochybuju. V mém životě bylo jen málo vlků, které jsem byla ochotná snášet a ještě méně takových, které bych si kdy doopravdy připustila k tělu. A k srdci. Ilenie byla výjimečná. Patříme k sobě. "Tak jo," zopakovala jsem po ní se smíchem a hluboce vydechla. Tak jo.
Bylo nesmírně lákavé zůstat tam ležet na louce, vyhlížet přicházející nový den a vyhřívat se v tom krásném úlevném pocitu, který prostupoval celým mým tělem. Našly jsme se a byly jsme pořád spolu. Najednou všechen ten strach a útrapy při pohledu zpět vypadaly tak malicherně, když jsem teď měla Ilenii opět po boku, cítila jsem její vůni, její dotyk, její blízkost... "Miluju tě," šeptla jsem a přivřela oči. Vzápětí jsem je ale opět otevřela, když se kolem začal zvedat vítr. Mírně jsem ztuhla a pozvedla hlavu. Cosi mi říkalo, že tohle není obyčejný vítr. Že se sem řítí něco mnohem horšího. "Sakra," zaklela jsem, když mě v očích zaštípala zrnka písku. "Do pr*ele," zaklela jsem hůř, když mi došlo, že další romantická chvilka padne za oběť debilně načasovaným rozmarům zdejšího kraje. "Musíme odtud vypadnout a někam se schovat. Tohle jen tak nepřejde," obrátila jsem se s naléhavostí ve tváři k Ilenii a doufala, že mě nebude mít za blázna. Sama jsem pořádně nevěděla, jak to vím, ale věděla jsem. Nehledě na to, že když vzduchem začne lítat písek, rozhodně to není normální. Vstala jsem na nohy, bodlo mě přitom u srdce, že jsem se musela tak brzy vymanit z blízkosti své drahé polovičky. Věnovala jsem jí omluvný pohled, ale hned jsem byla nucena zase začít mrkat a vyhánět si ze slzících očí písek. Vítr se zhoršoval a výhružně hučel. "To je zas kravina," prskla jsem naštvaně a už jsem rázovala přes pláň, abychom byly co nejdřív pryč z toho nejhoršího. Každou chvíli jsem se ohlížela po Ilenii - kdyby se ji teď rozhodla odnést vichřice, asi bych se šla rovnou utopit. "Nemůže být pět minut klid?"

//Velké houští

Vyslovila jsem závěr, ke kterému jsem došla během měsíců tuláctví a hledání vlčice, která se momentálně tiskla do mého kožichu. Lehce se ovšem oddálila, když jsem domluvila. Teď už to nenapravím. Mělo mi to dojít dřív. Je pozdě. Už nebude chtít... Nasucho jsem polkla, když vyřkla ta slova, která jsem tak zoufale chtěla slyšet, ale téměř jsem v ně už ani nedoufala. Chci být s tebou. Chci být s tebou, opakovala jsem si je v duchu a cítila, že se mi do očí derou úlevné slzy. Zamrkala jsem. Nemínila jsem brečet, ne, nebyla jsem taková měkkota. "Budeme spolu," řekla jsem tiše a lehce přitiskla svůj čenich k tomu Ileniinému, který zahanbeně mířil k zemi. Dovolila jsem nejistému úsměvu, aby se mi rozlil po tváři. "Kdekoliv." A už se takhle neztratíme. Už ne.
Úsměv na mé tváři se ještě rozšířil, když Ilenie prohlásila, že by bylo nejlepší být spolu někde, kde se nevyskutjí jistá... individua. A taky netopýří Alfák. "Jo. Jak říkám, hodně jsem o tom přemýšlela," řekla jsem. Teď, když jsem si mohla být aspoň trochu jistá, že se Ilenie v příštích minutách nesbalí a nezmizí do západu slunce, navěky pryč z mého života, se mi citelně ulevilo a náhle se mi mluvilo s téměř podivuhodnou lehkostí. "Se Sheyou jsme v Ragaru nebyly od zimy a vlastně, no, ani se mi nijak zvlášť nezastesklo. Nejspíš tam s námi už ani nepočítají, upřímně... A bylo by asi celkem osvobozující se pro jednou starat zase jen o svoje problémy a ne i o blbosti všech ostatních," ušklíbla jsem se. "Pokud jde o mě, myslím si, že je potřeba se tam vrátit už jen jednou - vyzvednout Sheyu a při té příležitosti dát Falionovi sbohem a šáteček. A pak... pak si můžeme dělat, co budeme chtít." S nadějí jsem pohlédla na svou druhou polovičku: "Co myslíš?"

Nevěděla jsem, jaké reakce se dočkám. Napůl jsem čekala, že se do mě Ilenie pustí hlava nehlava - že by mě to mělo mrzet, měla bych se stydět a jestli si myslím, že to napraví nějaký omlouvám se, mrzí mě to, tak jsem asi pěkně padlá na palici. Nejspíš bych si to zasloužila. Asi bych se ani nemohla zlobit, kdyby se rozhodla, že mi to prostě neodpustí... ačkoliv jsem si ani nechtěla představovat, jak by to bolelo. Nejspíš bych se pak už ani neobtěžovala sbírat kousky polámaného srdce a snažit se je poskládat zase do nějaké přijatelné podoby. Nejspíš by to ani nešlo.
Přerušila jsem svou řeč a zvedla fialkové oči k těm zlatým v očekávání - nějaké, jakékoliv - odpovědi, ale tu jsem nedostala. Alespoň ne slovní. Ileniina hlava se zcela nečekaně zabořila do srsti na mém krku. Na chvíli jsem ztuhla překvapením, ale vzápětí jsem se opět uvolnila a zachumlala vlastní čenich zase do její srsti. Ucítila jsem její sladkou vůni a zavřela jsem na pár vteřin oči, ponořila se do iluze, že je všechno zase jako dřív. Že se nic nestalo, že posledních těch pár příšerných měsíců bylo zkrátka jen nějakou hloupou halucinací. Cítila jsem, jak mi buší srdce, jak se mi lehce sevřelo hrdlo. Přála jsem si, abychom tam takhle mohly stát napořád a už se od sebe nikdy neodlepit. Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem se odvážila promluvit a důvěřovat svému hlasu, že se nezlomí. "Víš... Nemusíme v horách zůstávat," šeptla jsem nakonec, abych konečně dokončila tu větu, která předtím zůstala viset jen zpoloviny vyřčená. "Ne, jestli nechceš. Já... chci být s tebou. A je jedno, kde to bude."