Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Armanské hory

"Ajo, vlastně," vzpomněla jsem si, že se Sheya už dřív o nějakém Saturnovi zmiňovala. Vyklouzlo mi to z hlavy, ale teď už se mi vynořovaly i lehce zamlžené detaily toho Sheyina příběhu o motýlovi a já nevím o čem ještě. Zatímco ona hledala poklad, já vyšilovala podél všech gallirejských vodních toků s Meinerem a hledala ji. Starý zlatý časy, hm? "Takže kamarád, jo?" neodpustila jsem si vlčici trochu popíchnout a pustila jsem se po uklouzaném svahu dolů za ní, poté, co mě tak zákeřně sejmula koulí přímo do hlavy. To se přece nemohlo nechat jen tak!
Zatímco svět kolem mě ubíhal šílenou rychlostí, neměla jsem čas myslet na Ilenii, na Ragar, na ruiny mého života - myslela jsem jen na to, jak to Sheye vrátím a částečně taky na to, jestli si náhodou nesrazím vaz, až tenhle kopec skončí. "No to sakra doufám!" zahalekala jsem na Sheyu nazpět, sklonila hlavu před další letící koulí a odrazila se, protože kopec se změnil v rovnou zem a dál už se nedalo jen tak pasivně vézt. Muselo se běžet. Cválala jsem sněhem, oči zafixované na rezavé špičce Sheyiny oháňky, která se třepetala přede mnou. "Takový pískle jako ty chytím vždycky," přislíbila jsem a... co se mi to dralo z hrdla, snad smích? "A pak se nažereš sněhu jako ještě nikdy!" Ani jsem se nepokoušela zdržovat se uplácáním taky nějaké koule - vzdálenost mezi námi se teď o něco zkrátila a já nechtěla ztratit výhodu. Jen počkej. Počkej, počkej, počkej!

//Mahtaë sever

Jak jsme tam tak seděly a hleděly na moře kouře pod sebou, cosi se změnilo. Zamrkala jsem, protože jsem tomu nejdřív nemohla uvěřit, ale to už si toho všimla i Sheya. "Jo. Kouř mizí." Moc pozdě, vynořila se myšlenka, kterou jsem už nestačila potlačit. Třeba měla Sheya pravdu - třeba nebylo moc pozdě. Možná. Já nevím.
Když se řeč stočila k Ragaru, donutilo mě to zavzpomínat na to poslední setkání se Smrtí, při kterém mi to všechno řekla. Jak se smečky prostě zbavila, protože ji otravovala, překážela ji a nakonec ji omrzelo si s ní pohrávat. Řekla mi taky spoustu jiných věcí. 'Víš, že to dobré nikdy dlouho nevydrží. Víš to… a přece si dovolíš znovu doufat...' Jako bych úplně slyšela ten její řezavý hlas. Potřásla jsem zuřivě hlavou, abych ty myšlenky vytřásla. K čertu se Smrtí! "Saturn?" vytrhla mě z myšlenek Sheya. Zapátrala jsem v paměti, ale nějak se mi nevybavovalo, že bych o něm slyšela. "To je kdo?" zeptala jsem se a probudila se ve mně špetka zvědavosti. Nějaký vlk, co Sheye nabízel, aby se nastěhovala do jeho lesa? Ha. "Ne, všichni odešli," potvrdila jsem. "Asi si šli najít nějaký jiný místo, kam se upíchnout. Aspoň doufám, že proto všichni zmizeli, ne proto, že by je Smrt... no. Ale teď už je to stejně jedno. Ragar je prostě pasé." A jeho obyvatelé se nejspíš zkrátka rozprchli po světě. Stejně mi ale trochu vrtalo hlavou, co si počal netopýří Alfa. Ne, že bych ho tak moc zbožňovala, ale svým způsobem jsem Faliona respektovala a on mi zase svěřil svou důvěru, kterou jsem celkem tragicky zklamala. Byla bych s ním ráda věci urovnala, ale protože on asi poletoval kdoví kde, moc bych nesázela na to, že dostanu možnost.
"Asi ne," přikývla jsem Sheye, počasí se nějak kazilo a tady ve výšinách vítr pěkně štípal. Navíc když byl teď kouř na ústupu, už jsme se tu nemusely skrývat. Začala jsem v duchu uvažovat nad tím, kam by se měly ubírat naše další kroky, pořád jsem byla hluboce zadumaná a celá jaksi zpomalená, takže když mi mezi uši přistála koule sněhu, bylo to jako blesk z čistého nebe. K uším mi dolehl Sheyin smích a já si uvědomila, že je moje dcera už o kus níž na svahu a klouže se pořád dál - a že to ona po mně mrskla tu kouli. V očích se mi zablesklo a na chvíli jsem trochu pozapomněla na všechny tragédie života. Na chvíli. Najednou jako by byla zase ta první zima, co jsme strávily spolu, většinu času jen my dvě v horách. "Hele!" otřepala jsem si sníh z hlavy a odrazila se, abych taky získala na namrzlém povrchu nějakou rychlost. "Copak tohle je nějaký projev úcty, mladá dámo?" Kluzký svah fungoval na sjezd vážně parádně. Až mi kusy sněhu odletovaly od tlap a kolem uší mi svištěl vítr. "Až tě chytím, tak za to zaplatíš, počkej!"

//za Sheyou

Kolem nás se postupně ochlazovalo, a to tak, že docela znatelně. Pod nohama se nám tvořila jinovatka a měnila kameny v pěkně zákeřnou kluzkou past. Nebylo by těžké sklouznout a srazit si vaz. Rychle jsem zahnala myšlenku na to, že bych něco podobného možná i uvítala. Musela jsem myslet na Sheyu. To bych jí přece nemohla udělat.
Opravdu to vypadalo, že kouř se sem valí od moře a postupně postupuje dál do kraje. "Jo, vypadá to tak. To je teda pěkná blbost. Co by v moři mohlo takhle hrozně čoudit?" Jenže blbost nebo ne, valilo se to z tamtoho směru. "Možná," pokrčila jsem rameny, "nebo jim tam hoří nějakej ostrov. Ať to je jak chce, měli by si to tam vyřešit." Byla jsem na jednu stranu ráda, že pro jednou nemusím zachraňovat svět já. Na druhou stranu, ti, co se tím zabývali tam na moři - pokud se tím vůbec někdo zabýval - odváděli dost mizernou práci. Trvalo to už hrozně dlouho a kouř pořád nemizel. Potřásla jsem hlavou. Nejspíš to byla nějaká hrozná katastrofa... a svoje následky donesla až sem.
"Je to dílo Smrti. Nechtěla sousedit se smečkou," povzdechla jsem si. "Takže to tam... nevím. Vyhladila. Prohlásila za svoje. Zkrátka a dobře, už to není ničí domov a měly bychom se odtamtud držet dál." Byla škoda, že to tak dopadlo. Cítila jsem se kvůli tomu pořád poněkud provinile - bylo mi jasné, že Smrt bych zastavit nedokázala, ale i tak... jako Beta jsem tragicky selhala. Na druhou stranu - jak jinak to mohlo dopadnout? Smečka, kde fungují všehovšudy tři členové, by šla do kopru tak či onak. "Budem si muset najít jiný domov. Až se věci trochu urovnají. Jestli se teda někdy vůbec urovnají." Zahleděla jsem se přes kraj, který mizel pod kouřovým oparem. "Jen by mě zajímalo, co se stalo s Falionem."

Sheyino odhodlání bylo asi přesně to, co jsem potřebovala. Moje mysl se automaticky vrhala po těch nejtemnějších možnostech, ale... existovala šance, že to tak není? Byla to malá naděje, ale byla. Je to Ilenie. Nějak si poradila. Zlehka jsem si povzdechla. Možná jsem prostě už z principu očekávala, že ztratím všechny, co jsem kdy milovala - proto jsem byla takový pesimista? O Zywim jsem si vždycky myslela, že ho nic nedokáže vykolejit a pak jsem se dívala na to, jak umírá a nikdo pro něj nemohl udělat vůbec nic. Minar byl ten nejhouževnatější vlk, jakého jsem znala, a přesto byl teď stejně mrtvý jako skála, na které jsme seděly. A Ilenie... Ilenie ještě může žít. Může. Možná. Musíme ji jít hledat. Nesmím to vzdát.
"Ne. To asi nemůžeme. Máš pravdu. Dokud si nebudeme jisté, musíme se snažit dál." Nevím, na kolik dalšího bezcílného hledání mám ještě sílu, Sheyo, pomyslela jsem si, ale tohle jsem nahlas neřekla. Bylo zbytečné na ni házet svoji slabost. Zbytečné jí přitěžovat. "Tak pojďme," vstala jsem a vykročily jsme směrem k vrcholu. Vzduch byl studený, blížila se zima a cesta to byla pomalá. Aspoň jsem ale něco dělala. Trochu to zaměstnávalo mysl. V rameni mi pořád lehce pulsovalo, za poslední dny jsem mu dala zabrat víc, než bych měla. Otravovalo mě to. Ale co jsem vlastně čekala? Že zůstanu navždycky mladá a zdravá? Život není k nikomu takhle milosrdný. "Odkud se ten kouř vůbec bere?" zamručela jsem ve snaze odvést aspoň na chvíli pozornost k něčemu jinému. "Probouzí se snad sopka, nebo co?"

//Gratulace Nel k Betě, a za sebe říkám, že Erlend se funkce určitě rád ujme c:

Sheya zareagovala asi tak, jak bych očekávala, ale přesto jsem sebou lehce škubla, když vyjekla svoje "cože?" Jo. "Cože." To to dost dobře vystihuje. Třeba jako - Cože se to stalo s mým podělaným životem? Cože se to stalo se mnou? Přesto jsem to dořekla celé, tak, jak to bylo. Celou tu hroznou pravdu. A nevypadalo to, že by mě Sheya chtěla zavrhnout. I když by možná měla. Nezdálo se, že bych měla kdy komu přinést něco dobrého. S povzdechem jsem se k ní přitiskla, když překonala tu krátkou vzdálenost mezi námi. Byla jsem ráda, že je tady. Vážně moc ráda.
Mladá vlčice - pořád jsem měla poněkud problém uvěřit tomu, že už stačila z toho malého vlčete vyrůst v dospělou dámu - si odmítala připustit tu nejhorší možnost. "No, to asi nemůžeme," připustila jsem. "Ale..." Potřásla jsem hlavou a nechala svoje myšlenky radši nevyřčené. Jestli Ilenie v tom dýmu omdlela nebo se zamotala do křoví a nemohla se dostat ven, pak byla téměř jistě mrtvá. A co jiného by se mohlo stát? Kde by byla, proč by se jinak neobjevila? Nechtěla jsem, aby si Sheya dělala příliš velké naděje, ačkoliv jsem se sama nechtěla vzdát. I když jsem to svým způsobem už udělala. Vlastně jsem nevěděla, co dělat. Ale Sheya vypadala odhodlaně. Další hledání. Byla jsem z toho tak hrozně unavená. Už jen z myšlenky na další beznadějnou honbu za přeludem naděje se mi chtělo ječet. Co jiného se ale dalo dělat? Možná měla Sheya pravdu, možná bych neměla Ilenii předčasně pohřbívat. Jenže šance na to, že se odtamtud někam dostala, mi přišla naprosto miniaturní. "Spíš vyjít, než vyběhnout," uchechtla jsem se suše, "ale to asi udělat můžeme. Jen... nechci, aby sis dělala zbytečně velké naděje. Protože to vypadá špatně." Chtěla jsem uvěřit tomu, že ji najdeme, že ji ještě někdy uvidím, ale jaksi jsem to nedokázala, ta myšlenka v mojí hlavě zněla falešným tónem.

Sheya byla téměř bez sebe strachy. Bylo mi stydno, když jsem pomyslela, jakou hrůzou si asi prošla, když došla do Ragaru, zjistila, že tam nikdo není a pak nás asi nemohla nikde najít. A do toho se sem navalil ten kouř. "Už je to dobrý. Našly jsme se," broukla jsem tiše. Ta první věta mi na patře zanechala hořkou pachuť. Alespoň tu ale Sheya byla. To bylo dobré. To ano. Ten zbytek... ne tak moc. Věděla jsem, že jí to budu muset sdělit, a už teď jsem se toho děsila. Nechtělo se mi do toho.
Nemohla jsem však mlčet věčně a Sheya se po Ilenii samozřejmě hned ptala. "To je... to je právě to," dloubla jsem tlapou do země a přiměla se hledět Sheye do tváře, ne kamsi ke svým tlapám. "Našla jsem ji, nejdřív. Vlastně jsme už byly skoro na cestě do Ragaru, ale po cestě jsme potkaly Starlinga a to nás zdrželo." Zhluboka jsem se nadechla. Sesbírala jsem veškerou sílu, která ve mně zbývala, abych tu další část dokázala vůbec vyslovit."My... my usnuly tam v houští a když jsme spaly, přivalil se ten dým. Já... se vzbudila a utíkala jsem, myslela jsem, že je Ilenie hned za mnou, pořádně jsem neviděla kolem sebe a ona... ona... ona se mnou nevyběhla ven." Hlas se mi nebezpečně roztřásl, takže jsem se odmlčela, několikrát zuřivě zamrkala. V hrudi jsem měla všechno stažené v jedinou bolestivou masu. "Vrátila jsem se pro ni," pokračovala jsem po odmlce, ale už jsem nedokázala hlas pozvednout výš než v polohlas. "Nemohla jsem ji najít. Nevím... nevím, co se stalo, ale... když tam zůstala, nemyslím si, že..." A bylo to tu, na tvář mi vyklouzly další slzy. Nedalo se jim bránit, bylo to jako snažit se jednou tlapou zadržet lavinu. "Nemyslím, že to mohla přežít," dořekla jsem konečně a odvrátila od Sheyi uplakanou tvář. Úplně bych pochopila, kdyby mě po tomhle začala nenávidět. Protože to přece byla z velké části moje vina, ne? Kdybych se na vteřinu rozhlédla kolem sebe, kdybych se nespoléhala na to, že Ilenie bude vždycky hned vedle mě...

Spala jsem a nic se mi nezdálo, což bylo malým požehnáním - kdyby se mě moje utrápená hlava rozhodla počastovat nějakými sny, zcela jistě by nebyly příjemné. Netušila jsem, kolik času uplynulo od chvíle, co jsem složila hlavu u jezírka, ale probuzení bylo opravdu náhlé. Škubla jsem sebou, když se mi u ucha ozval výkřik a cosi do mě začalo rýpat. Prudce jsem v úleku zvedla hlavu, okamžitě probuzená a připravená toho narušitele srovnat do latě, ale trvalo mi asi jen půl vteřiny, než jsem si uvědomila, kdo mě to tady našel. "Sheyo." Pomalu jsem vstala a chvíli na ni jen lehce zpitoměle zírala, pořád ještě poněkud zmatená z toho náhlého probuzení, ale pak mi to konečně plnou měrou došlo. Byla tady. Byla v pořádku. Muselo snad být slyšet, jak mi spadl kámen ze srdce. "Sheyo!" vydechla jsem úlevně a přitiskla se k ní v objetí, jako bych se bála, že se mi zase každou chvíli rozplyne. To už bych nepřežila. Nerozplývala se ale, byla tak hmotná a reálná, jak jen mohla být. "Díky bohům, že jsi tady. Ani nevíš, jak hrozně ráda tě vidím. Už... Měla jsem starost," zamumlala jsem jí kamsi do srsti na krku. Nějak jsem se nedokázala přimět ji pustit. Nejspíš bych ji dokázala držet navěky. Měla jsem takovou radost, že ji vidím živou... Škoda, že ta chvíle byla poskvrněna tou hořkou skutečností, které se nedalo uniknout. Uvědomila jsem si, že vůbec nevím, jak o tom mám začít.
Nakonec jsem od Sheyi přece jen poodstoupila. Pomalu jsem se posadila a zahleděla se kamsi ke svým tlapám. Měla radost, že jsme se shledaly, a já jí to teď měla zkazit. Samotné se mi nechtělo na to ani myslet, ani o tom mluvit. Jenže asi neexistoval žádný způsob, jak to utajit. Jenže jsem se nedokázala přimět k tomu tu hroznou pravdu vyřknout sama od sebe. Snad ještě chvíli zachovat tu iluzi, že je všechno v pořádku... i když Sheye muselo být jasné, že není. Nic nebylo v pořádku. Přinutila jsem se zvednout pohled do Sheyiných zlatých očí. "Promiň, že jsem tě nenašla dřív," povzdechla jsem si. "Všechno se... zkomplikovalo." Hodně mírně řečeno. Možná bylo skoro až urážlivé to nazývat takhle. Opět jsem cítila tu drtivou tíhu tisíce smutků na svých ramenou, ale teď jsem aspoň měla důvod, proč se držet. Kvůli Sheye jsem musela zůstat silná.

//Erynij přes Lesík topolů (průchod kouřem)

Abych se dostala k horám, musela jsem se opět ponořit do kouře, ze kterého vystupovaly jako maják naděje. Naposledy jsem se zhluboka nadechla, než jsem se ponořila do té tíživé, smrduté parodie na mysteriózní mlhu. Okamžitě mi kouř zalezl do čenichu, nabírala jsem si ho do plic a štípal mě v očích, kašlala jsem a frkala, a jak si asi myslíš, že bylo Ilenii, když jsi ji tam nechala umřít?, ale naštěstí jsem nemusela překonat příliš velkou vzdálenost. Brzy se země pod mýma nohama začala zvedat a já se vyšplhala po kamenech a stezičkách nad úroveň kouře. Možná jsem byla unavená, zmlácená a vyřízená, ale na život v horách jsem si ještě pamatovala moc dobře. Snad jen díky tomu jsem se dokázala vydrápat dostatečně vysoko. Pak už jsem ale měla vážně dost. Ulehla jsem u malé tůňky, zahnala aspoň tu nejhorší vyprahlost z hrdla její chladnou vodou a zahleděla se do krajiny. Bylo to, jako bych vyšplhala až nad mraky. Dým se táhl severním směrem až k Ragaru, který z něj zubatě trčel. Co se to děje? Ale bylo dost těžké se strachovat o osud světa. Nezbývala mi na to kapacita.
Sheya tady každopádně nebyla. Možná se ještě objeví. Chvíli počkám. Pak... budu kdyžtak hledat dál. Tolik jsem se v posledních měsících snažila dostat naši rodinu zase dohromady, ale ona teď už nikdy pohromadě nebude, že? Láska. Jestli to není ta nejkrásnější a nejhroznější věc. Cítila jsem, jak se mi opět v hrudi cosi svírá v bolavý uzel. Vždycky jsem se paličatě bránila tomu pustit si někoho k tělu, k srdci, přátelství, lásce. Ne kvůli tomu, jaké to bylo v dobrých časech... ale přesně kvůli tomuhle. Tomu bolavému uzlu, ve který se vám promění útroby, když to dobré nevyhnutelně skončí. "Tolik mě to mrzí," vydechla jsem a z očí mi opět vytryskly slzy. Nebyl tu nikdo, kdo by je viděl, před kým bych se za ně mohla stydět a i když jsem pláč nenáviděla, nedokázala jsem mu zabránit. Tentokrát ale netrval tak dlouho. Pár tichých vzlyků a bylo po všem. Ani tě nemůžu jít pohřbít. Nedostanu se k tobě, dokud je tady tohleto. Opět jsem se zahleděla na převalující se moře dýmu pod sebou. Bylo to fascinující, jistým příšerným způsobem. Ale v hlavě mi nepřestávala ležet Ilenie, jejíž tělo zůstalo někde na pospas živlům. Vykopala bych jí vlastními silami hrob, kdyby na to přišlo, ale protože ona byla tam a já tady, nemělo to žádný smysl. Přesto... Na břehu tůňky jsem nechala vyrašit pár bílých kopretin. Zářily takovou bělostnou krásou, jako Ileniin hřejivý kožich. Pak mezi kopretinami vykoukly ještě květy měsíčků, zlaté jako její oči. Koukala jsem na ty květiny, co vykvetly v listopadu, které nepochybně brzy uvadnou, ale pro teď tu byly, jako prchavá vzpomínka. "Snad... snad to aspoň nebolelo," složila jsem si hlavu na přední tlapy a pozorovala, jak se květy pohupují sem a tam, sem a tam, v hypnotickém rytmu. "Snad mi to odpustíš. Měla jsem být lepší. Myslela jsem, že jsem, ale byla jsem jen blbá kráva, jako vždycky. To... to ty ale přece víš. A přesto jsi se se mnou držela a pak... jsi na to doplatila. Sakra, Ilenie. Nikdy jsem si tě nezasloužila." Rozřeseně jsem si povzdechla. Květy se dál pohupovaly, jako by mi přitakaly. Nezasloužila. Sledovala jsem je, zlatou a bílou, jejich tanec, dokud se mi nezavřely oči. Byla jsem hrozně unavená. Já se ale taky vrátila, blesklo mi hlavou těsně před tím, než jsem usnula, takže už jsem tu myšlenku nestačila dále rozvést. Teď byl jen spánek, žádné přemýšlení. Spánek sladkého nevědomí.

//Mahtaë sever

Překonala jsem řeku téměř bezmyšlenkovitě. Už jsem tudy šla tolikrát, že jsem ani nemusela vynakládat nějaké zvláštní úsilí tomu, abych nalezla místo, kde řeku přejít, aniž bych se namočila v ledovém proudu. Stejně jsem v sobě nenacházela dost vůle k tomu, abych se soustředila na cokoliv jiného, než táhnout svoje tělo vpřed. Krajina kolem byla zamlžená, obloha šedá a depresivní a mě to momentálně vyhovovalo. Aspoň moje okolí ladilo s mou náladou. Táhla jsem se okrajem lesa jako duch a jen málo vnímala svou cestu. Byla jsem zahleděná především do sebe, většinu mé pozornosti si vyžadovala ta zející díra v mém srdci. Jako bych opatrně ohmatávala její okraje, abych posoudila míru poškození... jenže na to bylo ještě příliš brzy. Každý ten myšlenkový dotek řezal jako tisícero nožů. Do pr*ele, zaklela jsem v duchu, a protože to nestačilo, zopakovala jsem to ještě nahlas: "Do pr*ele." Zhluboka jsem si povzdechla a nakopla šišku, co se mi připletla do cesty. To taky moc nepomohlo. Nezdálo se, že by mohlo cokoliv pomoci. Kromě času. Jenže rčení o tom, jak čas všechny rány zhojí, mi momentálně přišlo absolutně směšné. Nejradši bych mu plivla do tváře. Z vlastní zkušenosti jsem věděla, že je pravdivé, ale k čertu, jestli mě nevytáčelo.
Když jsem obešla už téměř celý les, zastavila jsem se a přece jen přesunula trochu vědomí k tomu, kam to vlastně jdu. Nezdálo se, že by dýmu na severu ubývalo. Ba naopak. Vyčnívaly z něj ale vršky hor, u jejichž úpatí jsme měli Ageronský úkryt. Ne, že bychom si ho moc užili. Možná by nebylo špatné tam vylézt. Unikla bych trochu tomu dýmu, rozhlédla se, jak moc špatné to je... a hlavně jsem doufala, že bych tam mohla potkat Sheyu. Jestli se pohybovala někde tady v okolí, nebylo moc míst, kde by mohla být.

//Armanské hory přes Lesík topolů

//Náhorní plošina přes Mahtaë jih

Šla jsem pomalu. Rychleji to ani nešlo, když bolavé tělo muselo vléct tak těžké srdce. Pomalu na mě dopadala realita. Ilenie zůstala v tom kouři, kdoví proč, snad omdlela, snad se někde zasekla... a pak se téměř určitě udusila. A byla tu ještě jedna věc - já jí nepomohla. Logické argumenty, že jsem ji v tom kouři neviděla a že jsem neměla nejmenší důvod nevěřit tomu, že se nebude držet za mnou, neznamenaly nic ve srovnání s tím drtivým pocitem viny. Měla jsem udělat víc. Mohla jsem ji zachránit. Jen kdybych nebyla tak blbá. Všechno ve mě se kroutilo odporem nad mou vlastní osobou. Neexistovala žádná omluva. Zklamala jsem vlčici, která mě milovala, která ve mě měla mít oporu, která by se na mě měla moci spolehnout... a já ji zklamala. Ve chvíli, kdy na tom opravdu záleželo, jsem jí nepodala pomocnou tlapu.
Šla jsem kolem řeky, která jako by mě lákala, ať si jdu zaplavat - a možná si naplnit plíce vodou, když už budu v tom, ne? Pak už bys nemohla nikomu ublížit. Ignorovala jsem to volání. Pořád tu byl někdo, kdo mě potřeboval - nebo jsem možná víc já potřebovala ji. Tak či tak, nemohla jsem Sheyu opustit. Nemohla jsem to vzdát, i když jsem moc chtěla, i když mě všechno tak bolelo, venku i uvnitř. Bylo třeba pokračovat. Upírala jsem mysl ke svému cíli - najít Sheyu. To jediné mě udržovalo v pohybu kupředu.

//Erynij

Bylo třeba přijít k rozumu. Koukej se sebrat. Měla jsem pocit, že to nedokážu. Zdálo se mi velice lákavé zůstat nehybně ležet na studené a promoklé zemi, chytit zápal plic a umřít. Tentokrát na dobro. Odevzdat svou duši Smrti, tak, jak jsem jí to slíbila. Pro mě žádné království nebeské, jen věčné zatracení, děkuju. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela a brečela, ale nakonec slzy přestaly, ustal i déšť a uvnitř mě se roztáhl ten pocit, který vždy následuje po dlouhém pláči. Dutá, otupělá prázdnota. Rozhodně nebyla příjemná, ale snad o něco málo lepší než paralyzující bolest, která jí předcházela. Mohla jsem alespoň otevřít oči a pomalu se na roztřesených tlapách vytáhnout do sedu. Oči jsem měla stále zabodlé směrem k dýmu. "Ilenie?" vychraptěla jsem naposledy v chabé naději, že by se přece jen mohla objevit. Ale z dýmu se nikdo nevynořil. Byla... musela být... "Mrtvá. Zůstala v tom kouři. Je mrtvá." Vyslovit to nahlas jako by mě konečně vytrhlo z paralýzy. Pomalu jsem vstala. Bolelo mě celé tělo, podrápané a omlácené od trnitých větví. Nemohla jsem tady zůstat. Nemohla jsem pro ni už nic udělat, teď už ne. Měla jsem pocit, že celý můj svět ztratil směr a smysl, ale věděla jsem, že jestli se teď nezvednu a neodejdu, možná to nezvládnu už nikdy.
Sheya, vynořilo se mi v hlavě. Musím ji najít. Sheya někde byla. Někde musela být. Doufala jsem jen, že není sama a ztracená a že je v pořádku. Jestli ji někde najdu, pak nejspíš na severu. Měly jsme se setkat v Ragaru. Předtím to ale jaksi nevyšlo. Třeba tentokrát ano. Upnula jsem se k té myšlence jako se tonoucí upíná k chatrnému stéblu, protože jsem si nemohla připustit myšlenku, že bych měla ztratit i Sheyu. Kvůli ní jsem se musela snažit dál, nemohla jsem se tady rozplácnout jako ubohá hromádka neštěstí a bulit nad osudem. Tak jo. Tak jdeme. Naposledy jsem se ohlédla do dýmu, který zahaloval houští, kde spala Ilenie. Nejspíš už navždy. "Miluju tě," šeptla jsem přiškrceně a konečně se odvrátila. Musela jsem najít zbytek svojí rodiny. Všechno se rozbilo a Sheya teď byla tím jediným, koho jsem měla.

//Mahtaë sever přes Mahtaë jih

//Velké houští

Přišlo mi, že se pohybuju jako zalitá smolou, jako když ve snu chcete zoufale běžet, ale vaše tlapy najednou váží desetkrát tolik. Neviděla jsem na cestu a tak jsem se drala skrze křoví hlava nehlava, oči zavřené, protože to štípání se nedalo vydržet, v hrdle mě škrábalo a kašlala jsem snad skoro tak příšerně, jako když jsem se tehdy vydrápala z - pekla? nebe? druhé strany? - zpět mezi žijící. Ale nakonec se vzduch začal trochu pročišťovat a já se mohla v rámci možností nadechnout. Chvíli jsem tam jen stála s rozkročenými tlapami a lapala po dechu mezi záchvěvy dávivého kašle, než jsem konečně dokázala do plic nabrat pořádnou doušek čistého vzduchu. Nebo alespoň čistšího.
"Uh," odplivla jsem si znehuceně a narovnala se, zamžourala uslzenýma očima. "Co to má k sakru zase znamenat? Jsi v pohodě?" ohlédla jsem se po Ilenii, která... nikde nebyla. Přísahala bych, že se mi na vteřinu zastavilo srdce. Myslela jsem, že jde za mnou. Spoléhala jsem na to. Ale... teď tu nebyla. "Ilenie!" zavolala jsem tak nahlas, jak jsem jen dokázala, což vyvolalo další kašel z podrážděného hrdla, ale nebylo to nic platné. "Ilenie!" zařvala jsem znova, tentokrát už pěkně vyděšená. Žádná odpověď. Jen ozvěna mi vrátila můj vlastní hlas. Ilenie...nie...nie... Stála jsem tam a poslouchala, jak se ozvěna vytrácí a nedostává se jí žádné odpovědi. Neslyšela jsem žádné kroky v křoví, žádný kašel vycházející z kouře, který se pomalu plazil dál a dál. Ne. Ne. Ne. Co se dopr*ele stalo? Kde zůstala? Omdlela snad po cestě? Co když se ani nevzbudila? Co když jsem ji tam prostě nechala? "Cynthie, ty krávo," zavrčela jsem a vyrazila vpřed, zpátky do kouřové clony, zpátky do neprostupného houští. Nemohla jsem ji tam nechat. Nemohla jsem o ni přijít.
Jenže jakmile mě pohltil kouř, byla jsem proti němu úplně bezmocná. Snažila jsem se udržet oči otevřené, ale nedalo se to zvládnout, okamžitě mi do nich vhrkly slzy a přes jejich závoj jsem neviděla nic než rozmazané šmouhy. Křoví se mě chytalo, plnilo mi kůži drobnými oděrkami, z hrdla se mi dral další kašel, čich mi nesloužil, ale já věděla, že ji musím, musím, musím najít... Musely jsme spát na tom nejnepřístupnějším místě v širém okolí? "Ilenie! Ilenie!!!" Slova se ze mě drala v chraplavém kašli a nedostávalo se jim žádné odpovědi. Netušila jsem, jak dlouho jsem se tam motala hysterických kruzích, jak dlouho jsem se dávila kouřem. Přišlo mi to jako století. Přišlo mi to jako deset vteřin. Větší a větší část mojí mysli zabírala bezmocná panika, ačkoliv jsem se jí snažila bránit. A to, co nezatemnil strach, začerňovala bolest v týraných plicích, rozdrážděném hrdle, v očích, v čenichu. Několikrát jsem vyběhla ven, jen abych hned zase vběhla zpět a drala se poslepu houštím, abych ji našla, ale bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Jako by mě snad nějaká síla od ní chtěla odervat. Nezahlédla jsem ani náznak bílého kožichu. Nezaslechla jsem její hlas. Nemohla jsem ji najít a nemohla jsem ji tam nechat.
Ale nakonec už to dál nešlo. Už jsem nemohla. V kouři se nedalo vydržet a já už začínala být přidušená. Zaháněla jsem myšlenku na to, jak je na tom teda asi Ilenie, která tam nejspíš někde ležela v bezvědomí. Jenže mrtvá jí nepomůžu. Naposledy jsem se vymotala z kouře, kašlající, obalená trním a větvičkami a lapala zoufale po dechu. Celý svět se třásl, jako by se mi měla tenká slupka země pod nohama prolomit a spolknout mě. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to se třesu já. "Ilenie... dopr*ele, to snad ne." Jakto, že se země najednou tak přiblížila? Najednou jsem ležela v objetí stébel vysušené trávy. Ale to jsem nemohla. Ona tam zůstala. Zůstala v tom kouři. Pořád tam je. Nemůžu se tady válet. Nechtěla jsem ani myslet na to, co by to mohlo znamenat. Co to pravděpodobně, téměř jistě znamenalo. Zaryla jsem drápy do země, pevně jsem sevřela čelisti, až dokud mi nepřišlo, že by mi popraskaly všechny zuby, kdybych stiskla ještě pevněji. Zůstala tam. Nechalas ji tam. Krávo. Blbá krávo. A teď to prostě vzdáš? Nechtěla jsem se vzdát. Nemohla jsem se vzdát. Ale moje pitomé slabé tělo se odmítalo zvednout, odmítalo se nadechnout bez kašlání. Jak myslíš, že je jí? Tam v tom kouři? Necháš ji umřít? Seber se. Seber se. Seber se. Nešlo to. Tlapy se mi podlomily při prvním kroku. Moje tělo mi už nechtělo dovolit, abych ho dál ničila. Dělej. Seber se. Ne. Znovu jsem přistála mezi stébly trávy. Dělej. A potřetí. Tentokrát jsem se už nesnažila vstát. Nikam to nevedlo. Bylo to víc než jasné. Podělala jsem to. Nezvládla jsem to. A Ilenie...? Už byla určitě... Z hrdla se mi vydral jakýsi přidušený kvil. Nechtěla jsem si připustit, že by se něco takového mohlo stát. Přežila to. Určitě to přežila. Dostala se pryč. Bude tu každou chvíli. Otevřela jsem oči a skrze závoj slz, které tentokrát vůbec neměl na svědomí kouř, jsem se rozhlédla v zoufalé naději, že uvidím Ilenii, jak se vypotácí z kouře. Nebyl tu nikdo. Jenom já. Pitomá, slabá Cynthie, kvůli které... Tělo se mi otřáslo prvním vzlykem, druhým, třetím, dvacátým. Déšť sice s ránem ustával, ale tady se najednou zase rozpršelo. Kapky deště mi z kožichu smývaly krev z toho, co musel být aspoň milion malých oděrek, hlínu a pach kouře. Ne, že bych cokoliv z toho vnímala. Ne, že bych to dokázala.

Jak to bylo krásné. Dopřát bolavému, přetaženému tělu odpočinek, který tolik potřebovalo. Po boku Ilenie, za její hřejivé přítomnosti, se mi spalo jako na růžovém obláčku. Nemyslela jsem na fňuknu Maeve. Nemyslela jsem na Ragar, na to, že nevím, kde je Sheya ani na to, co přinese budoucnost. Nemyslela jsem na nic. Všechno objímalo sladké nevědomí, jako teplá přikrývka se kolem mě ovíjelo a já nabírala zpět ztracené síly. Kdoví, jak dlouho jsem spala. Muselo to být hodně dlouho, ale nějak se mi nedařilo se probudit. Jen občas jsem se neklidně zavrtěla a pootevřela jedno oko, abych se ujistila, že je Ilenie pořád se mnou. Byla. A tak jsem pokaždé zase spokojeně odplula do říše snů...

A pak mi plíce naplnily žhavé uhlíky. Probuzení bylo v naprostém kontrastu s lenivou ospalostí posledních dní. Netušila jsem, co a kdy se stalo, ale najednou jsem si nabrala do plic plným douškem cosi, co rozhodně nebyl čistý vzduch. Odpovědí byl okamžitý záchvat dávivého kašle. Rázem jsem byla úplně vzhůru. Ten dým! Ale ne. Jak jsem mohla zapomenout? Zatímco mi si tu chrápaly, kouřová clona se přes nás převalila a teď už bylo pozdě. Neviděla jsem skoro ani na špičku vlastního čenichu, jak se mi oči zalily slzami. "Ilenie!" vykašlala jsem. "Pojď! Musíme odtud vypadnout!" Vyhrabala jsem se na nohy a začala téměř poslepu tápat kolem, hledat cestu, kterou se dostat z toho houští, ve kterém jsme spaly. Kašlala jsem a téměř nic jsem neviděla, ale věřila jsem, že Ilenie jde za mnou, když jsem se prodírala křovím vpřed. Snažila jsem se ji pohledem kontrolovat, ale bylo to nemožné. Přes vlastní kašel a praskání větví jsem neslyšela vůbec nic a přes slzy v očích jsem neviděla vůbec nic. Nezbývalo mi nic jiného než slepá víra v to, že má drahá polovička se drží někde poblíž. Musely jsme pryč. Musely jsme na vzduch, nebo se tady udusíme. Už teď jsem cítila, jak se mi zatemňuje mozek.

//Náhorní plošina

//Mahtaë jih

Odpojila jsem se od řeky a vnořila se opět do toho hrozného houští, kterým jsem se chvíli musela probíjet, než jsem našla ten správný tunel. Trocha trní mě však už nemohla rozhodit. Rameno jsem měla v ohni a hrudník v místě, kde jsem se srazila s Maeve, taky trochu bolel, ale když jsem v okolí ucítila pořád ještě tu známou ovocně sladkou vůni, jako bych tu bolest ani necítila. Pořád tu byla! Vydala jsem se tunelem až do větvové skrýše. Tam byla Ilenie - sama. Starling se kamsi vytratil a vlčice vypadala, jako že spí. Lehce jsem se pousmála a ulehčeně si vydechla. Jsi v pořádku. To byla vlastně trochu absurdní myšlenka. Proč by vlastně neměla být v pořádku, že? Ilenie přece z nás dvou byla ta silná... já byla oproti ní jak malá holka. Jasně, že byla v pořádku. Přišla jsem k ní a lehla si vedle ní, opřela se o její hřejivý kožíšek. "Dobrou noc," špitla jsem, ale oči jsem ještě nezavřela. Ucítila jsem nejasný neklid. Pach kouře se mi tu zdál silnější. Brzy budeme muset vypadnout. A najít Sheyu. Ale nechtěla jsem Ilenii budit. Věřila jsem, že je ještě čas... a kdo ví, třeba se sem dým ani nedostane. Kdoví, co kdo kde zase pálil... S tou myšlenkou jsem konečně zavřela unavené oči a usnula.