Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zasmála jsem se při představě, že jako ta slovutná žába šplhám po rákosí nahoru a dolů podle toho, jestli má být hezky nebo pršet. "Když to dokáže žába, tak já taky," pozvedla jsem bradu a zazubila se. Byla jsem ráda, že o Ilenii se už nebavíme. Asi to tak bylo nejlepší. "Na jaře tu je hezky, když sleze sníh a na těch horskejch loučkách rozkvete kdejaký bejlí... není to špatné. Ale zimy jsou tady dlouhé a brodit se půlku roku sněhem není zas takový terno, jako se mi zdálo na začátku. Asi to stejně nebylo úplně místo pro mě," uznala jsem. I tak mi svým způsobem hory chyběly. Byl to v nich sice neskutečný opruz a všude to bylo do kopce, ale nedalo se popřít, že měly něco do sebe. Jisté svoje kouzlo.
Kráčely jsme dál a noc temněla a temněla, načež nebe začalo opět šednout svítáním. Po cestě jsme odpočívaly, nešlo to prostě bez přestávky jen tak, pokud jsem tedy nechtěla, aby se mi rameno definitivně podlomilo a já se zřítila někam do pryč. Ráno začalo v mlhavém oparu a tak ani nyní jsem sestře výhled z hor ukázat nemohla, třebaže jsme byly už dost vysoko. A po Sheye ani stopy. "Ne. Nečekala jsem ale, že tady bude, když už to dávno není náš domov. Ani nikoho jiného." Povzdechla jsem si a zahleděla se do mlhy, která zakrývala svět dole. "Takže asi zbývá jih. Jestli nebude ani tam, pak už vážně netuším." Kde jen se ta vlčice toulala? Jasně, byla dospělá, mohla se toulat, kde jen se jí zachtělo. Chtěla jsem ale vědět, že je v pořádku, po tom všem, co se událo... Chvíli jsem si zase sedla, ale moc dlouho jsem to nevydržela. Když se jeden nehýbal, tady nahoře byla vážně celkem kosa. "Tak... asi slezem zase dolů. A třeba se pak můžeme podívat po něčem k jídlu?" Kdepak už byla ta ryba, kterou jsem ulovila s Meinerem...

//Severní Galtavar

Islin pípla tichou omluvu a já bych se nejradši profackovala. Ona za to přece nemohla. Jestli si za to někdo mohl, pak jsem to byla já sama. Nezvládla jsem ji zachránit. Nějak jsem si nikdy nedokázala udržet to, na čem mi skutečně záleželo. "To nic. Už to je... dlouho. Hádám, že jsem se prostě nějak zapomněla." Bylo to loni v létě, co se to stalo? Zdálo se mi to jako minuta a zároveň tisíc let. Pořád jsem si její tvář dokázala vybavit zcela přesně a občas jsem se přistihla, že čekám, že se vynoří za nejbližším stromem a sprdne mě, kde jsem se jako flákala tak hrozně dlouho, že mě nahání po všech čertech. Jenže to se nestane. Kdyby se mohla vrátit, už by určitě byla zpátky. Islin to dál nerozmazávala a já jí za to byla vděčná. Asi. Možná bych jí to všechno vyklopila, kdyby na mě ještě trochu zatlačila, a možná by to tak bylo lepší, ale po tom, jak jsem se na ni utrhla, jsem trochu pochybovala, že by se do toho pouštěla.
Radši jsem se soustředila na cestu. "Jo. Nebude," opakovala jsem zamyšleně s pohledem k obloze. "Divný, co?" prohodila jsem. "Snad abych se na starý kolena dala ještě na věštění." Stoupaly jsme do kopce a po Sheye nebylo nikde zatím ani památky. Ani po nikom jiném. Ragar zůstával opuštěným, už tu nebyl Falion, Severka, Jiskřička se svou otravnou famílií, prostě nikdo. "Ty kopce mi fakt nechyběj," poznamenala jsem a na chvíli zastavila, levou tlapu odlehčenou, aby si rameno trochu oddechlo. "Ale výhledy jsou zeshora vážně skvělý. I když teď toho asi už moc neuvidíme," podotkla jsem s ohledem na blížící se noc a po chvíli pomalu vyrazila výš.

//Ageron

Islin se ochotně nabízela, že by mi s hloubením nory pomohla. Ani jsem netušila, proč mě to překvapilo a taky jsem si uvědomila, že to vůbec ještě nemám promyšlené. Sice jsem o takovém vlastním místě přemýšlela už dlouho, ale nikdy jsem se nepřiblížila k tomu, abych ho skutečně měla a teď, když jsem se měla rozhodnout, jsem měla v hlavě jako vymeteno. Kde by to mělo být a jak by to mělo vypadat...? Navíc jsem se ještě tak blbě prokecla a Islin si toho pochopitelně všimla. "S nikým," odsekla jsem instinktivně a hned se za to zastyděla. Ilenie nebyla nikdo a sestra si zase nezasloužila, abych po ní štěkala jako po cizí. Povzdechla jsem si. "Promiň," zabručela jsem k sestře. "Jen... jak jsem ti říkala o té partnerce? Tu jsem myslela. Ale ona už tady není. Takže s ní to fakt řešit nemusíme." Navzdory veškeré snaze zněl můj hlas nadále chladně. Samotnou mě necitlivost vlastních slov tahala za uši, ale prostě jsem se tím chránila. Ztráta Ilenie pořád bolela a nejspíš nikdy nepřestane a když jsem o tom mluvila, jako by na tom vlastně nesešlo, nemusela jsem si to tolik připouštět. Asi to nebylo nejzdravější, ale co jsem měla dělat jiného? Krajina pod našima nohama se stávala kamenitější, zvedala se do kopce a moje nohy skoro samy od sebe našly stezku vedoucí výš. Pamatovala jsem si cestu, i když jsem tu už dlouho nebyla.

//Vodopády

Islin se na magie dál nevyptávala a ani o bozích nepadlo žádné další slovo. Tedy, možná ano, ale to, co si sestra zamumlala pod vousy, jsem pořádně nerozluštila. Stejně jsem jí už asi vypověděla všechno, co jsem věděla. I když jsem tu žila už tak dlouho, nedalo se tvrdit, že bych všem místním tajemstvím rozuměla. "Jo, zima tam je skoro pořád," přikývla jsem. "Možná, že tam už bude i sníh, aspoň místy." Bylo to dlouho od té doby, co jsem naposledy vkročila do Ragaru, šplhala po těch otravných kopcích, řešila zatracené problémy zatracené smečky... ale i když jsem se na to všechno snažila vzpomínat v co možná nejhorším světle, moc to nepomáhalo. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě nemrzí, jak to skončilo. Trochu se mi po smečce možná i stýskalo. Jenže utápět se ve vzpomínkách nemělo smysl. Co bylo, bylo.
"To by se ti chtělo?" protáhla jsem překvapeně. "Bylo by to asi fajn. Aspoň bysme se mohly snadno najít, jak říkáš," přemýšlela jsem. "Nevim ale ani, kde by ta nora vlastně měla být. Možná bych to měla nejdřív probrat s Sheyou a s-" Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem si uvědomila, že jsem do toho málem omylem zahrnula i Ilenii. Jenže mrtvoly nory nepotřebujou, co? "Vlastně jen s Sheyou," dokončila jsem rychle a zatřásla hlavou. Co mě to popadlo? To už mi hrabe, že se takhle zapomínám? "Třeba cestou alespoň vyhlídneme nějaký vhodný flek," zadoufala jsem. Mezitím už nás objaly stromy Ageronského lesa. "Tady už taky bývalo území smečky," sdělila jsem sestře. "Moc zvláštní les." Jak padal večer, mech nás o pravdivosti mých slov přesvědčoval sám. Slunce sice ještě úplně nezapadlo, ale v houstnoucím šeru i tak bylo vidět jemnou modrou záři, která se zvedala všude kolem nás. Sheya to tu měla ráda, ale když jsem na chvíli zastavila a zavětřila, necítila jsem nic. Nepřekvapovalo mě to, ale i tak to bylo trochu zklamání. Vykročila jsem dál, pomalu, abychom se mohly dostatečně pokochat zvláštností místního mechu.

//Ragar

Musela jsem chvílemi úplně natahovat uši, abych sestru přes hučení vodopádů vůbec slyšela. Myšlence magií a jejich používání se pořád dál bránila a já jen pokrčila rameny. Stejně se tady s magií střetne, to bylo téměř nevyhnutelné. "Však to je na tobě, co s ní uděláš," pokrčila jsem rameny. Nedokázala jsem si příliš představit, že by Islin s magií nakládala podobně jako já - určitě by nenechala vyrůst šlahouny, aby jimi mohla někoho švihnout přes zadek. To mi k ní zkrátka nesedělo. "Jsou," přikývla jsem a zatvářila se poněkud kysele: "Taky zrádní." Po všem, co jsem s nimi zažila, obzvlášť v posledních týdnech, jsem už na místní božstva trochu zahořkla. Smrt asi nemiloval nikdo, ale Život mě celkem zklamal... nejspíš by stálo za to s ním ještě někdy promluvit, ale momentálně jsem ho fakt nechtěla ani vidět. Měla jsem božských her plné zuby. Na jak dlouho jsem ale mohla doufat, že jim uniknu?
Radši jsem se soustředila na to, co mi Islin říkala o magii té Prabáby. Pokud to tedy byla magie, ale asi jo. Nějakým způsobem, alespoň. Islin z jejího učení ale podle všeho mnoho nepochytila. Nezdála se tím ale nijak zdrcená. Kdoví, co by Prabába řekla na mě. Byla jsem si jistá, že bych se vztekala mnohem víc, než sestra, kdyby mě někdo nazval tupým polenem. "Nikdo není dokonalej," trhla jsem hlavou a ušklíbla se. "Třeba to jsou věci, co kolujou v rodině, jako... šedivej kožich nebo tak něco."
Chtěla jsem si chvíli sednout u vodopádů a dát odpočinout rameni, které po cestě sem zase trochu pobolívalo, ale Islin vypadala, že Sheyu vážně chce potkat. To já taky. Povzdechla jsem si. "Jo. Ale kde by ještě mohla bejt?" Do Meinerovy smečky nedorazila, tady taky nebyla. "Můžem se podívat do Ragaru, kde bývala smečka, ale pochybuju, že by byla tam. Tam už teďka není nic. Jinak... možná na jihu u Života?" přemýšlela jsem nahlas. "Už jsem nám, sakra, dávno chtěla najít nějakou noru, jeskyni nebo něco podobnýho, kde bychom se vždycky našly, ale s takovouhle se k tomu nikdy nedostanu," zanadávala jsem si a vstala. "Tak jdem. Třeba budeme mít štěstí. Aspoň to tady trochu poznáš." Zamířila jsem tedy na sever, ale valné naděje jsem si nedělala. Kdoví, kde Sheya lítala. Snad ne v průšvihu.

//Ageron

"Nojo. Možná je moudřejší si s tím prostě nezahrávat," vydechla jsem. "Ale někdy fakt není na výběr." Žít v tomhle světě bez magie mi přišlo nebezpečnější, než cokoliv, co by magie mohla způsobit. Ani jsem svá kouzla nepoužívala nijak často a stejně bych si bez nich už nejspíš připadala jako nahá. Vlk si zvykne na leccos a někdy pak už bez toho nemůže žít. "Vlastně... pořádně ani nevím. Že dokážu nedopatřením vyvolat obrazy věcí, co nejsou, jsem si všimla už dávno, ale nikdy mi to nešlo nijak dobře. To až tady se to změnilo. Navštívila jsem místní bohy a oni mojí magii pomohli zesílit. Pak už to ke mně přišlo skoro samo. Nebylo to těžké. Alespoň ne s iluzemi." Má vrozená magie pro mě nebyla nijak složitá, poddávala se mé vůli ochotně, poslušně, nedělala žádné nepředvídatelné problémy. "I když je pravda, že jisté další magie by si asi zasloužily trochu tréninku," podotkla jsem kysele. Počasí mě poslouchalo, když se mu zrovna chtělo, se zemí jsem asi nezkoušela nic jiného, než nechávat vyrůst kytičky a šlahouny a těm ostatním magiím jsem vlastně vůbec nerozuměla. Asi by to chtělo napravit.
Ty rituály oné záhadné prabáby podle všeho skutečně fungovaly. "Hmm... třeba to byl teda taky nějaký druh magie. Jinačí, než máme tady." Možná jsem magii používala, ale to neznamenalo, že jsem se nějak extra orientovala v tom, jak to funguje a co to vlastně vůbec je, natožpak jaké různé druhy ji můžou tvořit. Hlavně, že to fungovalo, to bylo jediné, na čem mi záleželo. "Ať je, kde je, určitě je v pořádku. Naposledy tu byla s jedním naším známým, tak ji snad nenechal jen tak napospas osudu," zabručela jsem při vzpomínce na Noriho a na to, že Sheya byla tehdy zraněná a vypadala, že zažila lepší časy. "Jestli jo, zakroutím mu krkem," zašklebila jsem se ještě a vzhlédla k zamračené obloze. "Dnes ne," pronesla jsem s jistotou, která překvapila i mě samotnou. Zmateně jsem zamrkala a shlédla zase k sestře: "Ale kdyby přece, vím, kde se tady poblíž můžeme schovat."

//Erynij

Islin se domnívala, že žádnou magii neovládne a skončila tím, že jsem vždycky měla vůdcovské předpoklady. "To jsi asi poslední z rodiny, kdo si to myslí," zamumlala jsem hořce a pak pohodila hlavou, však to bylo jedno. Dávná minulost. "No, uvidíš, ale tak jistá bych si tím teda nebyla. Rozhodně by mě nepřekvapilo, kdyby si magie našla cestu i k tobě. Tady je vážně těžký se jí vyhnout a určitě není jen pro vůdčí typy nebo tak něco."
Zaujaly mě ty rituály, ale protože nezahrnovaly žádné houbičky ani nic podobného, hned se mi zdály zajímavé o něco méně. Krom toho jsem pořád ještě nevěděla, co to ta trylka je, natožpak drátovec, ani proč by mělo být třeba je odhánět... přišlo mi to trochu praštěné. "A fungovalo to?" zajímala jsem se. Prastaré rituály... Nebylo trochu nebezpečné si zahrávat s kdoví jakými silami kdoví jak starými? Asi ne o moc nebezpečnější než naše běžné srandy s magií. "Jen se tak ptám. Přijde mi to zvláštní. Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkala."
Debata se ovšem velmi rychle stala dost filozofickou a moc se mi nechtělo se pouštět tím směrem. Věděla jsem, že sestra má pravdu, že je hodně věcí, které vlka svým průběhem změní, ale nechtěla jsem přemýšlet nad tím, jak jsem se asi změnila já. A proč. Naštěstí už se ozývalo hlasité hučení vodopádu, které mě od té nutnosti osvobodilo. Zastavila jsem se nahoře při okraji a shlédla dolů, kam se valila všechna ta voda. "Jsme tu," pronesla jsem, musela jsem zvýšit hlas, abych překřičela vodopád, takže se jen zvýraznil můj chraplák. "Ale Sheya tu není." Sedla jsem si na zem a nechala trochu odpočinout tlapám. Nečekala jsem, že tu Sheya bude. Kdoví, jak dlouho jsem byla pryč. "I tak je to ale celkem hezký místo," podotkla jsem a vzpomněla si na sjezd vodopádu na kládě, který jsme podnikli s kozlem Norim. To byl aspoň pitomý nápad. Byl div, že jsme to oba přežili.

//Z. Galtavar

Kráčela jsem vpřed blíž a blíž k místu, kde jsem Sheyu viděla naposledy a kde jsem už moc nepředpokládala, že ji najdu. Islin mezitím přemítala o čarodějnických rituálech a o tom, odkud se asi tak může brát naše magie. Škubla jsem rameny. "Asi jo. Vychází to odkudsi... z nitra. Rozhodně cejtíš únavu, když ji používáš. Ale jinak si myslím, že je magie i všude kolem. Ovlivňuje tady docela dost věcí, což určitě brzo sama poznáš. I tu přírodu." Když jsem domluvila, teprve jsem se víc zamyslela nad tím, co že mi to vlastně sestra předtím řekla o té prabábě. "Říkala jsi magické rituály?" Okamžitě jsem si představila prastarou vetchou vlčici, jak křepčí při měsíčku kolem ohně. Rychle jsem tu představu zahnala, protože jsem se Islin nechtěla vytlemit přímo do tváře. "Co to přesně znamená? A žerou se při nich nějaký veselý houby?" zašklebila jsem se při vzpomínce na houbičkové dobrodružství, které jsem zažila s Bouří.
Jen jsem zakoulela očima, když mě sestra upozornila na můj slovník. "Ano, mami," opáčila jsem tenkým hláskem jako to nejvzornější vlčátko pod sluncem a pak jsem se krátce uchechtla. Nemohla jsem slíbit, že budu kolem sestry mluvit slušně. Z dobře vychované dcerky alf dávno vyrostla svobodná vlčice s nevymáchanou tlamou. "To je asi fakt. I když kdo ví? Třeba jo. Ale do hlavy nikomu nevidím, abych to poznala, to jsem se ještě nenaučila," pohodila jsem ocasem. "A asi bych to ani nechtěla." Jestli může být někdo úplně hodný, to jsem netušila. Že po světě běhá pěkných pár naprosto skrz naskrz prohnilých imbecilů, tím jsem si byla celkem jistá. Ale proč bych měla sestře svým cynisismem kazit den... "Už tam budem," broukla jsem tedy pouze.

//Vodopády

//Velké vlčí jezero

Předvedla jsem jen malou ukázku toho, co moje magie dovede, ale Islin z toho i tak šla hlava kolem. "To ještě nic nebylo. Třeba ti pak někdy ukážu víc, ale je to celkem náročný na energii." Pořád jsem se ještě tak úplně nevzpamatovala z toho zážitku v magické krajině a chtěla jsem silami šetřit, aspoň dokud neseženeme Sheyu. "Ale jestli se tu zdržíš, uvidíš beztak magie až až." To nebyly žádné plané sliby, to byla prostě pravda.
Kráčely jsme kolem jezera dál, směrem k pláním na západě. "Smrt žije zrovna támhle v tom lese," kývla jsem hlavou k hájku pod horami, do kterého jsem ale absolutně neměla namířeno. "A v těch horách byla dřív moje smečka," doplnila jsem ještě, připadala jsem si jako nějaký průvodce na turistické trase, ale protože to byla Islin, nevadilo mi to. Čím dřív se tu zorientuje, tím líp.
Sestra tvrdohlavě trvala na tom, že jsem hodná. Ach, Islin. "Myslím, že to značí jen, že nejsem absolutně bezcitná svině," podotkla jsem, protože být označena za hodnou mi šlo trochu proti srsti. Nebylo to tak dávno, co jsem s Meinerem někoho zabila. Ani jsem se kvůli tomu necítila nijak extra špatně. To asi hodní vlci nedělaj. Hodní vlci se zajímali o ostatní, nabízeli svoje srdce na dlani, šli kontrolovat po výbuchu sopky úplně cizí smečku a ne jenom proto, že měli strach, že tam v lávě shořela jejich jediná rodina nebo proto, že tam byl barák jednoho z těch pár vlků, co by možná označili za přítele. "Myslim, že z nás dvou jsi spíš ty ta hodná. Já jsem prostě... já."

//Erynij

//Řeka Kiërb

Islin poslouchala jako vzorný žák, i když já nebyla žádný učitel. Spíš jsem jen viděla spoustu zatracených kravin a nechtěla jsem, aby ji to šokovalo tak hrozně, jako mě. Mohla jsem ji alespoň předem varovat. Sice už byla svědkem výbuchu sopky, ale to byla záležitost spíš ze šuplíku přírodních katastrof. Jen já a pár ostatních jsme věděli, že to úplně přírodní nebylo. Sestru dál zajímaly magie. "Pár jich ovládat umím," přikývla jsem. Nechtěla jsem se příliš unavovat, takže na ukázku jsem jen nechala kolem vyrůst pár bílých kopretin. "Taky zvládnu vytvořit iluze věcí, co nejsou. A trochu haprovat s počasím... a pak je tu ještě jedna magie, které vůbec nerozumím," zavrtěla jsem zamračeně hlavou a vzpomněla si i na tu divnou energetickou facku, kterou můj náhrdelník uštředil Maeve. "Možná dvě."
Samozřejmě i bohové se dočkali vlastních otázek. "Jo, každej z nich má svoje speciální sídlo. Smrt bydlí na severu, vlastně ne moc daleko odtud, ve staré rozpadlé zřícenině, Život zase úplně na jihu v kopcích z pískovce. A tím, že jsou bohové myslím, že jsou prostě bohové," potřásla jsem hlavou. "Nadpřirozený bytosti. Vypadají jako vlci, ale nejsou... nevím, co přesně jsou zač, ale za úplatu tě můžou udělat silnější, ať už v magii nebo tělesně, a občas ti můžou i s něčím poradit, i když většinou mluví v kryptickejch hádankách, takže s tím musíš předem počítat." Vydechla jsem si. Tolik jsem toho už dlouho nenamluvila.
Islin nikterak nevadilo, že Sheyu s námi nepojí stejná krev, ba ani nad faktem, že jsem si jako partnerku našla vlčici, se příliš nepozastavila. "Hodná?" poušklíbla jsem se trochu pobaveně. "To nevim. V tu dobu mi spíš přišlo, že na výběr moc není. Nemohla jsem ji tam nechat jen tak umřít... a pak už si mě prostě omotala kolem tlapky." Nevědomky jsem se přiblble culila při vzpomínkách na malou Sheyu v dobách, kdy jsme byly jen my dvě společně v horách. A teď už jsme zase byly jen my dvě, jenže každá někde jinde. Možná ale nebude tak zle... našla jsem sestru a až najdu i Sheyu, zase bude rodina o něco větší. Cesta nás vedla k jezeru, vlastně jsem se tak trochu vracela po vlastních stopách. Cestou k Mecháči jsme na Sheyu nenarazili a že by čekala u vodopádů celou tu dobu, o tom jsem pochybovala. Ale co jiného se dalo dělat? K Mechu jsem se mohla vrátit a čekat vždycky, i když lézt na území jsem po Meinerově výzvě nemínila.

//Z. Galtavar

Takže chudák Islin ještě vůbec netušila, co ji čeká, když se rozhodla usadit v krajině prorostlé magií skrz naskrz. "Jo, nadpřirozené síly, podivnosti, toho všeho je tady celá hromada," přikývla jsem. Islin se při těch svých otázkách tvářila, jako by pomalu páchala nějaký hrozný zločin, ale mně nijak zvlášť nevadilo ji v tom poučit. Jen toho bylo tolik, že jsem ani netušila, odkud pořádně začít. Na poznámku o trylkách jsem jen lehce povytáhla obočí, ale radši jsem to nekomentovala. Dřív jsem se domnívala, že Islin chvílemi tak trochu hrabe, ale po všem, co jsem v životě viděla, jsem měla dojem, že mě překvapí už máloco. Ani nějaké ty trylky by to nejspíš nedokázaly. "Gallirea je dost zvláštní kraj. Zvláštnější, než jiné. Na každém rohu se tady můžeš setkat s magií, nebo něčím, co vytvořila. Skoro ani nemůžeš flusnout na zem, aby to netrefilo nějakýho... kouzelnýho skřítka nebo tak něco. Taky je tahle země pod vládou dvou bohů, Života a Smrti, kteří se nikterak neštítí si zahrávat s vlčími životy," ušklíbla jsem se hořce. "I když je pravda, že tě někdy můžou i obdarovat, ať už magickou mocí, nebo něčím jiným. Tohle," pinkla jsem tlapou lehce do přívěsku na svém krku, "jsem třeba dostala od Života." Odmlčela jsem se, abych Islin úplně nezavalila informacemi a dala jí taky prostor se na něco zeptat.
Sestře se líbilo Sheyino jméno, ale když se zmínila o partnerovi, trochu jsem sebou škubla. Sakra, tady budu muset taky s pravdou ven. Tlama se mi stáhla do tenké linky. No, Bouře to vzala celkem dobře, Islin byla taková tolerantní duše, takže snad i ona to překousne. "On vlastně žádný partner není," zamumlala jsem. "Sheyu jsem adoptovala, když byla malinká, protože neměla žádnou vlastní rodinu a ztratila se v zimě v horách. Potom..." Nasucho jsem polkla a zavrtěla hlavou. Těžko se o tom mluvilo. Pořád jsem nedokázala přijmout fakt, že je Ilenie nejspíš nadobro mrtvá, ztracená v zákeřném dýmu. "Vychovávala jsem ji s partnerkou, ale ona už je... pryč." Poslední slovo jsem skoro spolkla, ale pak jsem se oklepala a rychle zase nasadila odhodlaný výraz. Odhalovat svoje slabiny mi nedělalo dobře dokonce ani před sestrou. "Mohly bychom," přikývla jsem. "Měly bychom," opravila jsem se ještě a vstala. "Naposled, naposled... to bylo určitě u vodopádů," zamyslela jsem se a pomalu vykročila. "Nemyslím, že tam ještě bude, ale třeba na nějakou stopu narazíme aspoň po cestě."

//Velké vlčí jezero

Jistě, tuhle explozi asi odskákalo pěkných pár živých duší. Byla to těžká, zákeřná věc, ovšem nedokázala jsem se strachovat o všechny. Měla jsem dojem, že z toho by se jeden musel zbláznit, ale možná ne, když Islin to dokázala. Měla to v sobě zkrátka nastavené docela jinak, než já, odjakživa. Jen jsem pokývla, že přírodě se bránit vážně jen tak nedá. "Obzvlášť, když se do toho přimíchají ještě místní nadpřirozené síly." Věděla o tomhle sestra něco? "Už ses setkala s nějakými místními podivnostmi?" zeptala jsem se tedy, aby v tom bylo jasno. Nechtělo se mi věřit, že by tady někdo vydržel třeba i jen týden bez toho, aniž by spatřil něco alespoň trochu divného, ale taky bylo dost možné, že jsem měla prostě pořádnou smůlu.
Islin se rozhodla nerozvádět dál jméno "Pan Pampeliška", což mě trochu zklamalo. Takhle se fakt někdo jmenoval? Toho rodiče museli asi nenávidět, že se mu takhle pomstili. Vyložila jsem Islin většinu svého příběhu, odchod ze smečky jsem prozatím vynechala. Jak jsem ale předpokládala, při zmínce Sheyi se sestra rozzářila. "Sheya. Já bych ji taky ráda našla, a ona by tě určitě ráda poznala. Jenže... jaksi netuším, kde s tím začít," povzdechla jsem si. "Určitě je v pořádku, už je dospělá," ujistila jsem ještě sestru, aby si náhodou nemyslela, že jsem jen tak nechala nějaké malé vlče na pospas osudu, "ale netuším, kam se mohla zatoulat. Trochu jsem doufala, že bude v té smečce tady, má tady známé, ale vůbec se tu neukázala." Zavrtěla jsem hlavou. Kéž by to hledání aspoň jednou bylo snadné...

O sopce jsem samozřejmě věděla. Bylo dost těžké následky té katastrofy přehlédnout. Navíc se sem ale ještě přihnala nějaká šílená vichřice nebo co. Kdyby se jim ten jejich plán povedl, asi by Gallireu prostě umořili přírodními katastrofami, pomyslela jsem si nespokojeně a dostala trochu chuť toho Stříbrňáka zamordovat znovu, jen tak pro pořádek. "Pěknej průser," okomentovala jsem to prostě a přejížděla pohledem po Islin, ale nevypadalo to, že by měla propálený kožich nebo jí nějaký šutr rozrazil hlavu, takže to asi bylo v pohodě. "No, to je to důležitý. Hlavně, když seš v pohodě," zabručela jsem s lehkým úsměvem a zavlnila ocasem. Možná jsem svou radost ze zjevení sestry neprojevovala příliš vřele a otevřeně, ale kdyby kvůli těm dvěma idiotům a Smrti přišla k úhoně, pak bych je asi musela jít vytáhnout z horoucích pekel a vlastnoručně jim ještě jednou zakroutit krkem. Na mou rodinu se prostě nešahá.
Islin se dala do vyprávění, zatímco já se vyvalovala na břehu. Znělo to, jako že měla štěstí a po odchodu smečky narazila na dobré vlky. Podobně jako já se nějaký čas toulala, ale ani pro ni dobré časy na cestách netrvaly věčně. Zvířata bez srsti? podivila jsem se - předpokládala jsem, že nejde o přerostlé ještěrky, spíš to ve mně vyvolávalu představu nějaké prašivé bezsrsté srnky, ale neskákala jsem jí s tímhle do řeči. Nakonec ji tlapy zanesly až sem a to bylo vlastně celé. "Pan Pampeliška?" uchechtla jsem se pobaveně a musela jsem se usmívat i dál. Jistě, že Islin zamířila k sopce, aby pomohla těm, co to potřebují. To byla celá ona, vždycky jí leželo u srdce dobro všech. Já taková být moc nedokázala. "Vypadá to, že nás stihly docela podobné osudy. Já se po odchodu ze smečky taky chytla bandy tuláků a nějaký čas jsem putovala všude možně. Akorát, že sem jsem dorazila mnohem dřív, žiju tu už... uf, tohle je asi třetí podzim?" zamyslela jsem se, bylo to vůbec možné? Bohové, ten čas taky letí jak praštěnej. "Takže jestli chceš vidět moře nebo něco jinýho, klidně tě provedu." Odmlčela jsem se, než jsem ještě navázala se svým příběhem: "Nějakou dobu jsem tu byla ve smečce, ale ta se potom rozpadla, takže se už nějaký ten pátek zase jen tak toulám," pokrčila jsem rameny a pak zvedla jeden koutek do lehce křivého úsměvu: "A taky mám dceru. Někde. Momentálně tedy netuším, kde lítá." Rozhlédla jsem se, jako bych čekala, že se Sheya vynoří z křoví, vlastně jsem v to doufala. Netušila jsem, kde ji hledat a dělalo mi to starosti. "Takže seš vlastně teta," dokončila jsem, obrátila se zpět k Islin a smázla ustaraný výraz z tváře širokým šklebem - to by mě zajímalo, co na to sestra řekne. Samozřejmě jsem ale svému příběhu trochu zapomněla dát začátek. Odkládala jsem to vyprávění tak daleko, jak jen to šlo, i když to nejspíš bylo to, co Islin zajímá nejvíc.

"Co bys čekala, když jim to bouchlo přímo za barákem," pokrčila jsem rameny. Přišlo mi jen logické, že to všechny vyhnalo. Taky bych tam neseděla na zadku a nečekala, jestli se láva rozhodne zázrakem mému lesu vyhnout nebo ne. Zatím jsme alespoň nenarazili na nikoho, kdo by v té lávě zůstal zapečený nebo mu to třeba utavilo půlku xichtu. Lehce jsem se zašklebila nad tou představou. Ne, díky.
Islin měla podle všeho velký přehled o tom, jaké podivnosti se tu děly. Jaké další podivnosti. Sopka byla celkem očividná, ale co dalšího Stříbrňák, Helios a Smrt způsobili, zatímco já byla pryč a snažila se zase jednou zachránit svět? "Tady se děje pořád spousta podivností. Co konkrétně máš na mysli?" zeptala jsem se snad dostatečně nenápadně, protože říct, že jsem tady nebyla a ničeho si nevšimla by asi bylo dost divné a já popravdě ani nevěděla, jak svou nepřítomnost pořádně vysvětlit. Někomu, kdo není obeznámen se zdejšími poměry, by to asi znělo jen jako šílené bláboly a kdoví, kolik toho Islin tady o tom věděla. Nejlepší bude na ni nevybalit ten nejtěžší kalibr hned zkraje.
Dojedla jsem rybu a odkopla jsem kosti i spolu s tou Meinerovou nedokončenou pitvou do řeky, ať se o to postarají ostatní ryby. Hurá, kanibalismus. Islin se mezitím rozpovídala o tom, že tu není příliš dlouho, ale už si tu stačila najít nějaké známosti na jihu a v Borůvkové smečce. "Hmm, tak to ses tu vážně vyloupla docela nedávno," přikývla jsem a sedla si zpátky na své místo. Sestra nabídla, že mi poví všechno. Na to jsem se pousmála. "Proč ne, jestli se ti chce? Jsem jedno ucho. Pak... pak ti můžu všechno říct zase já," dokončila jsem poněkud neochotně, protože do toho vyprávění se mi nechtělo. Můj odchod ze smečky byl pořádně ponižující záležitostí. Lehla jsem si na břeh a čekala, co mi Islin vypoví, jestli vůbec něco. Myšlenky mi občas zalétly k Sheye, ale s jejím hledáním jsem ani netušila, kde začít, takže nějaké zdržení už to příliš zhoršit nemohlo.

Meinere se propadl do mlčení a já si začínala být jistá tím, že brzy vyklidí scénu, kterážto moje předpověď se vzápětí i vyplnila. Chápala jsem to. Proč by chtěl čučet na nás dvě, jak mluvíme o věcech, o kterých on nemá ani šajnu? A tak jsem jen přikývla, když prohlásil, že mizí a ještě mě varoval, že s žádnou další kravinou ať za ním už ani nechodím. "Příště se snad už potkáme za normálních okolností," pronesla jsem na to, ale schválně jsem to neformulovala jako slib, protože nic podobného jsem s čistým svědomím prostě slíbit nemohla. "Hodně štěstí," houkla jsem za ním ještě, ale to už mi jeho černobílý zadek mizel za stromy lesa. Byl pryč. Jen rozpitvaná ryba po něm zůstala ležet na břehu řeky. Povzdechla jsem si. Snad bude v pohodě. A jeho smečka taky.
Islin, jako by mi četla myšlenky (a možná jo, kdoví, kolik toho se svou magií svedla), se zeptala, jestli nebude smečka potřebovat pomoc. "Les byl prázdný, když to bouchlo," objasnila jsem jí. "Všichni se asi rozutekli a kromě Meinera se ještě nikdo nevrátil. Když se dívám, jak to kolem vypadá, tak se ani nedivim, že se nehrnou zpátky." Ukousla jsem si další sousto ze své ryby, protože jsem ji tady nemínila nechat jen tak osychat. Někteří se možná už ani nevrátí, pomyslela jsem si hořce se vzpomínkou na Biancu. "Bylo štěstí, že se to lesu vyhlo," dodala jsem, když jsem polkla.
"A kde se tady vůbec bereš ty? Myslela jsem, že jsi... prostě kdoví kde," zeptala jsem se konečně a znovu se začala ládovat rybou. Po očku jsem ale pořád sledovala sestru. Vypadala jinak, starší, ale zároveň byla pořád stejná. Jak asi viděla mě? Měla jsem pocit, že mě uplynulé roky převálcovaly víc, než ji. Ale... asi jsem taky byla svým způsobem pořád stejná.