Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Přímo dokonalá," hekla jsem, jako bych snad z té představy nebyla na pokraji infarktu. Teď už jsem fakt chtěla Sheyu najít, abych se přesvědčila, že v břiše netahá devět harantů připravených se každou chvíli vykulit na svět a začít nás terorizovat svými piraními tesáky. Jakkoliv to znělo nepravděpodobně, nějaká část mě se začínala bát. Co když mě s Ilenií posedla nějaká divná vědoucná předtucha? "Myslíš, že to tak funguje?" zděsila jsem se, když má drahá polovička nabídla teorii, že čím déle se na vnoučata bude čekat, tím budou nejen kvalitnější, ale bude jich i víc. Tím se nabízel docela zajímavý problém - co by bylo lepší? Mít jich jen málo, ale nabouranejch a nedopečenejch? Nebo nějaká lepší, ale zato celou hordu? Co kdyby jich bylo třeba dvanáct? Nebo ještě víc? "Tak jo, fajn! Když budou kvalitní, ať jich je klidně celej veletucet," mávla jsem nakonec tlapou na znamení porážky a snažila se nepředstavovat si, jaká děsná noční můra by byla snažit se uhlídat tolik vlčat, když už i jedna Sheya na mě občas byla trochu moc.
"Och, dva týdny? Tak jo. Za dva týdny se toho dá stihnout tolik," povzdechla jsem si smířeně se svým osudem, že bych měla umřít stářím nejspíš ještě před začátkem téhle zimy. Nějak jsem s tím původně nepočítala, ale co se dalo dělat. Alespoň jsem i po smrti měla mít svoje využití. "Bezva, budu se těšit. A až tě omrzí mě tahat po všech čertech, můžeš ze mě udělat třeba... strašáka před jeskyní, nebo věšák na kožešiny nebo něco podobného," navrhovala jsem nadšeně další možná využití mé vysušené mrtvoly a taky si přitom v duchu malovala, jaké místo bychom si tak mohly vybrat jako svůj domov lomeno základnu (což už se možná ani nedozvím, když budu vlastně mrtvá stářím, nějak jsem na to zapomínala), když nás přerušila ta divná koule.
Ilenie se zasmála, jako by jediným pohledem na tu blbost přišla o rozum, což byl pocit, který jsem naprosto sdílela. Jenže vzápětí to začalo znít, jako by to přece jenom zkoumat chtěla. Což jsem já chtěla taky, to světýlko bylo velice lákavé a vypadalo tak zajímavě a zvláštně, ale... "Ne," prohlásila jsem razantně a odmítala se tím směrem otočit, i když už bych nejspíš nedokázala úplně odejít. "Nebudeme do toho šťourat. Hezky to necháme, ať si to tady vaří svoje zákeřnosti pro někoho jiného, protože my s hrdinstvím kon-čí-me." Tak. A máš to, odfrkla jsem si pohrdavě směrem k té věci. Jestli si myslela, že mě do něčeho zatáhne, tak byla rozhodně na omylu. I když vypadala tak lákavě...
Seděla jsem zády ke kouli a jejímu svůdnému světlu a přivírala oči, abych snad oslabila její účinek, takže jsem pískovou masu ve tvaru vlčího těla zaznamenala až v poslední chvíli předtím, než do mě vrazila. Div, že jsem se pod tím náporem neskácela k zemi. "Shuuyuu?" vyhrkla jsem napůl šokovaně, ale především radostně s tlamou zabořenou do jejího kožichu, takže to vyšlo jen jako tlumené zahuhlání. Vzápětí Sheya zmizela a vrhla se stejně po Ilenii, takže jsem měla šanci vyskočit na nohy. Ocas se mi jal vesele mávat sem a tam. "Sheyo!" pronesla jsem znovu, tentokrát už srozumitelněji. "Zrovna jsme tě hledaly! Všechno v pohodě?" Nenápadně jsem pohledem zajela k Sheyinu břichu, které se ale naštěstí nezdálo nadouvat Cyntiánem a jeho osmi či více sourozenci. Sheya prostě vypadala jako obvykle. Vypadala v pořádku a já ji opravdu nesmírně ráda viděla. Byly jsme zase všechny tři pohromadě. Kdy naposledy se tohle stalo? Zamrkala jsem, protože mě podezřele pálily oči a na sklonku listopadu se to asi stěží dalo svádět na alergie. První slova, co ale ze Sheyi vypadla, patřila té kouli. Ne faktu, že za mrtvou prohlášená Ilenie se tu promenádovala zcela živá, ani ničemu jinému. Té hloupě příjemně zářící kouli. "Toho si vůbec nevšímej," pronesla jsem povzneseně a kdybych se toho odvážila, snad bych ten orb i odkopla stranou. Ale kdoví, co by se stalo, kdybych na to šáhla.

//Mahtaë jih přes Medvědí jezírka

"Právě, že si to představuju," otřásla jsem se. Představa devíti zakrslíků, jak se všichni batolí jeden přes druhého, žvatlají, slintají a tělní tekutiny jim odkapávají ze všech možných otvorů byla... fakt hrůzná. Ilenie ale vypadala naprosto nadšeně a jala se vymýšlet imaginárním vnoučatům jména, která by zapadala do rodiny. "Cyntián se mi líbí," zadumala jsem se na okamžik. "To bude můj mazánek!" rozhodla jsem se a skoro se až zalekla, že snad té myšlence přicházím na chuť. Ne, kdepak. Nic takovýho. "Ale já už mám jedno dítě, co jsem neporodila, a dokonce je úplně přesně jako Sheya," zaprotestovala jsem. Kdybych ho ještě musela rodit, asi bych nikdy ani žádná děcka neměla. Všechno, co se točilo kolem březosti a mateřství mi přišlo přinejlepším znepokojivé. Žádné malé parazity jsem si do sebe dobrovolně nasadit nechtěla. Což teď ale stejně nemusím řešit, došlo mi s ulehčením. Asi moc nehrozilo, že bychom s Ilenií něco zplodily. "Tak, tak. Když na ně chvíli počkáme, určitě budou ještě kvalitnější," přikývla jsem a doufala, že dosáhnout dokonalé kvality bude trvat ještě pěknou chvíli.
Ilenie začala zkoumat můj kožich, neboť se zdálo, že jsem chtě nechtě začala sklouzávat k babkovství a nejspíš došla k dost hrůzným závěrům. "Ó! Ne! To není možné," zavrtěla jsem razantně hlavou. "Jak dlouho myslíš, že bude trvat, než mě to dostane?" upřela jsem na ni pohled, který by byl plný zoufalství, kdyby mi neustále necukaly koutky a tlama se nevlnila touhou roztáhnout se do širokého úsměvu. Nenapadalo mě ovšem jediné místo, které bych milovala natolik, abych tam chtěla být pohřbená. "Nebo si mě můžeš vysušit a děsit se mnou ubohé pocestné," nadhodila jsem tedy alternativu, která byla možná trochu morbidní, zato bych si ale i po smrti užila trochu srandy. Aspoň, než by ze mě začaly odpadávat kousky. Zašklebila jsem se nad vlastní představou. Nechutný.
"Já taky. Hrozně moc," šeptla jsem spokojeně. Domov vážně zněl moc fajn. Ještě jsme ani nevěděly, kde by měl být, ale myšlenka na něj se mi líbila. Náš vlastní domov, bez alf a bez smečky a bez magických blbostí. To hlavně. Ale když už mluvíme o magických blbostech... Co to je? Zamžourala jsem přes pláň, kde cosi vydávalo téměř oslňující záři. Vypadalo to jako... koule. Koule světla. Stáhla jsem uši k hlavě a zastavila se. "Co to do prdele je?" vycenila jsem na to tesáky, jako bych to snad mohla zastrašit a pak jsem střelila zmateným pohledem po své drahé polovičce. Co možná nejdůrazněji jsem se v sobě snažila zadupat jakoukoliv jiskru zvědavosti, která by se snad probouzela. "Nejdu k tomu. Říkala jsem, že nic takovýho už řešit nebudu a taky, že nebudu," kecla jsem si uraženě na zem zády ke světlu jako tvrdohlavé děcko. Bylo mi jedno, jak úžasně lákavá energie z toho vyzařuje a jak se skoro zdá, jako by ta věc zpívala a lákala nás k sobě. Odmítala jsem se na to jen podívat. Trhni si.

//VVJ přes Mahtaë sever

Ilenii představa vnoučat rozhodně plnila větším nadšením než mě. Na mě z představy toho, že bych se měla stát ve svém mladém věku babičkou, šly tak maximálně mdloby. I z hlídání oněch vnoučátek. Možná, že z toho obzvlášt. "Jasně, malou Cynťu a jejích osm sourozenců!" představovala jsem si hned ten nejhororovější scénář. "Jsem měla problém uhlídat jednu Sheyu a sotva si oddychnu, že trochu vyrostla, už bys mě strašila vnoučatama?" vytřeštila jsem na Ilenii rádoby zděšeně oči. A vůbec. Nebyla na to Sheya náhodou trochu mladá? S tímhle si nemusíme dělat starosti. Beztak na žádný chlapy vůbec ještě nemyslí, snažila jsem se sama sebe uklidňovat, ale moc mi to nešlo. Nezapomínala jsem na toho jejího kamaráda, který třeba fakt byl jenom kamarád. Ale třeba... "Klidně bych si na malou Cyntičku ještě pár let počkala, víš," ušklíbla jsem se.
Vyrazily jsme vpřed podél řeky, kde byl pach Islin vážně cítit, ale mísil se ještě s nějakým cizím. Asi měla společnost a já upřímně o nějaké cizince teď vůbec nestála. Jen jsem si dala záležet, abychom je obešli dostatečným obloukem. Ilenie se zatím pohoršovala nad tím, že jsem si vůbec dovolila naznačit, že bychom mohly začínat babkovatět. "Né, co tě jímá! Však jsme hotový vtělení mládí!" zavrtěla jsem hlavou a poskočila dlouhým skokem vpřed jako laňka, abych dokázala, jaká mladá krev ve mně pořád ještě proudí. Pěkně mě přitom píchlo v rameni, jako by se mi vysmívalo. Ignorovala jsem ho. Co o tom nějaký rameno mohlo vědět? "Chtít mít svoje místo je taky známka stárnutí? Sakra, asi jo, co? Ale neee," zaúpěla jsem. "Stává se ze mě babka? Řekni, začínám šedivět?" strkala jsem naléhavě Ilenii před čumák svůj kožich, který mi prokvetl šedinami už ve zralém věku jednoho měsíce. Přitom jsem se široce zubila. "Ještě ne. Nechtěla jsem o tom rozhodovat sama," přiznala jsem. "Ale jak říkáš, najdem Sheyu a pak si pro sebe zaberem tu nejfajnovější díru v zemi, která se tady v okolí najde." Už jsem si to v duchu malovala a představovala. Nejvíc mě ale lákala představa toho, že kdybychom si našly vlastní úkryt, už bych třeba nemusela různé členy své rodiny pořád jen nahánět po všech čertech. Všichni by prostě věděli, kde se sejít, kdyby něco. Jestli to ze mě dělalo babku, tak ať.

//Středozemka přes Medvědí jezírka

Atmosféra poněkud zhoustla. Události uplynulých měsíců bohužel prostě nešlo jen tak zastrkat do koutku a předstírat, že k nim nikdy nedošlo. Bylo mi jasné, že tím, co řeknu, Ilenii nepotěším, ale nechtěla jsem jí ani lhát. Navíc bych s tím stejně asi nepochodila. Kdybych řekla, že jsem se měla dobře a všechno bylo v pohodě, rozhodně bych to nevylepšila. "To nic," vydechla jsem tiše a lehce zvedla koutky do úsměvu: "Ten další rok už teď vypadá mnohem slibněji." Jenže Ilenie už byla celá vykolejená a snažila se vykoktat cosi, čím by to chtěla všechno vynahrazovat. Pro mě bylo dostatečným vynahrazením už i jen to, že jsem věděla, že je naživu, ovšem její plán byl rozumný, to jsem musela uznat. Škoda, že se nedalo povalovat bezstarostně na břehu jezera navěky. Realita si ale vždycky najde cestu, jak se připomenout.
"Islin už bude asi v tahu," podotkla jsem. Sestra spěchala na jih, aby jí neumrznul zadek a kdoví, jestli se teď už neslunila někde pod palmou kdoví kde. "Ale Sheyu bysme najít měly. Počkej, ta bude valit bulvy, až tě uvidí!" šťouchla jsem povzbudivě do Ilenie, protože jsem nechtěla, aby se tak trápila. "Taky jsem se rozhlížela po nějakým místě, kde bychom se mohly usadit natrvalo. Ne po smečce, ale po nějakém, co bude jenom naše. Abysme se měly kam vracet a věděly, kde se případně najdem, kdyby něco," zasvětila jsem ji do svého plánu, ve kterém jsem původně počítala jen se Sheyou a Islin. Byla jsem ale nesmírně vděčná, že do něj teď mohu zahrnout i Ilenii - pokud s ním tedy souhlasila, že ano.
"Babči? No to fakt doufám, že ne!" div, že jsem se nechytala za hlavu. Kdyby se Sheya nechala někde zbouchnout, musela bych ji asi přerazit. Tiše jsem se zasmála Ileniinu představení staré babky, které bylo vážně docela přesvědčivé. "Ta dňešní mláďeš vůbeč nežná vypchh-pchhhh- vychování!" pokusila jsem se ji napodobit, ale prskala jsem při tom na všechny strany, což mi přišlo dost nedůstojné. Zakoulela jsem očima, ale pak jsem se zasmála a vykročila vpřed. "Radši jdem, než z nás fakt budou babky," drbla jsem do Ilenie lehce ramenem a zamířila přibližně směrem, do kterého předtím zmizela sestra.

//Mahtaë jih přes Mahtaë sever

Měsíc byl zlověstný a nedokázala jsem se ubránit úvahám nad tím, co by mohl zvěstovat. Jak ale noc postupovala a z nebe nezačala pršet krev, voda v jezeře se nezměnila v rudý oheň ani nic podobného, skoro se zdálo, že nezvěstuje... nic. Prostě nic. Zapadne a zmizí a bude to vyřešené. Že by to tentokrát byla jen zvláštní hříčka přírody?
"Tak to dopadá vždycky, co?" zabručela jsem. Zdálo se mi, že to jsme nakonec vždycky my, kdo zachraňuje situaci. Často totiž nebylo na výběr. Nehrnula bych se zas a znova do záchrany světa, kdybych čirou náhodou nebyla jedním z těch, co na něm bydlí a rádi by v tom pokračovali i nadále. Nebyla moje vina, že se tady poflakovalo tolik vlků, kteří byli zcela neschopní poradit si s problémy sami. "Jsme u jezera, nás plameny nevytrhnou," zívla jsem si líně. "A když sem někdo přiběhne, můžem ho prostě utopit. Mám teď všech dobrodružství až po krk." Jenže ona si mne vždycky nakonec našla, ať jsem chtěla nebo ne.
Ilenie ze sebe nakonec vysoukala otázku, na kterou jsem nevěděla, jak odpovědět. Lehce jsem si povzdechla. Jak jsem se měla? Myslela jsem si, že moje partnerka je mrtvá a už ji nikdy neuvidím, což rozhodně nepropůjčovalo moc místa pro veselé myšlenky... Ale taky se v tom roce stalo pár dobrých věcí, to se nedalo úplně popřít. "Já nevím," opáčila jsem po krátké odmlce polohlasně. "Tak nějak... Chybělas mi. Bylo to... těžký," vydechla jsem, ale nechtěla jsem to všechno úplně na Ilenii házet. Byla jsem ráda, že se konečně přestala obviňovat, alespoň nahlas, takže jsem rychle pokračovala: "Stala se zase spousta divnejch věcí. Asi na den jsem byla samec, třeba," zavrtěla jsem hlavou nad vzpomínkou na podivný zážitek s Bouří po boku. "A taky ten konec světa, o kterým už jsi asi slyšela." Zahleděla jsem se na oblohu, která už se rozjasňovala příchodem nového dne. "Sheya už se hodně poflakuje po světě na vlastní pěst. Však už je taky dospělá," musela jsem připomenout sama sobě. "Stejně jsem ji ale se ségrou zrovna vyrážela hledat, protože jsem na ni od toho 'konce světa' nenarazila. Ale copak já vím, kde poletuje?" Stočila jsem fialkové zraky zpátky k těm zlatým vedle sebe. "Byl to divnej rok," shrnula jsem to nakonec, protože lépe jsem to vyjádřit moc nedokázala.

Vydržela bych se tam u jezera válet třeba celé hodiny. Prostě zapomenout na všechno, co je potřeba řešit a dělat a nehýbat se, možná se i stát součástí zdejší scenérie napořád. I když, to by byla asi celkem nuda. Součásti scenérie nemůžou nakopávat zadky, uculila jsem se vlastní myšlence, ale dál jsem mlčela. Ticho mezi námi nebylo nepříjemné. Pro tu chvíli bylo řečeno vše, co bylo potřeba. Všechno ostatní mohlo počkat ještě pět minut. Nebo deset. Nebo tak nějak. Jsem tak ráda, že jsi zpátky, řekla jsem Ilenii v duchu slova, která nemohla slyšet, ale nechtělo se mi rušit ten klid kolem. Krom toho... to všechno nejspíš bylo jasné. Všechny pocity jsem si mohla přečíst na její tváři a ona zcela jistě mohla dělat to samé se mnou.
Až když se na oblohu vyškrábal měsíc, přežraně kulatý a zářící na obloze jako nějaký zarudlý beďar, přimělo mě to otevřít tlamu, protože to byl celkem neobvyklý jev. I když jsem už dávno pochybovala, že se v kraji gallirejském dá vůbec něco označovat za neobvyklé. "Já taky ne," zavrtěla jsem lehce hlavou. "Když na to tak koukám, hmm, jo, mohlo by to vypadat na další průšvih. Vlastně je asi bezpečnější zrovna předpokládat, že to průšvih je." V rámci možností jsem si vleže protáhla přední tlapy, než jsem dodala: "Ale skoro určitě to není náš problém." Nechtěla jsem už nic řešit. Sotva jsem se vzpamatovala z toho výletu do podsvětí, nebo kde jsme to vlastně byli. Myslela jsem na Biancu, která chudák zaplatila cenu nejvyšší, na toho idiota Stříbrňáka, kvůli kterému jsem se stala spoluúčastníkem vraždy... už jsem měla dobrodružství plné zuby. Alespoň na chvíli.

Tak trochu nešťastným načasováním jsem Ilenii v půlce přerušila její vyznání lásky, tudíž to celé rázem bylo mnohem méně romantické. No... čas jsem zpátky otáčet nedokázala, takže jsem se k ní aspoň natiskla blíže, když už se válela po zemi. Což nebylo zrovna snadné, neboť se ona naopak odtahovala v gestu snad jen hrané uraženosti. To ale trvalo jen chvíli a nakonec jsme skončily přitisklé jedna k druhé. V očích mi blikaly plamínky očekávání, když se Ilenie začala rozčilovat nad svým oslovením. Lehce jsem pootevřela tlamu, připravená, jakého protiúderu že se to asi dočkám... a byl to ten nejhezčí, jaký jsem si jen mohla představovat. "Až po tobě," zamručela jsem spokojeně a oplatila jí jemné olíznutí. Bylo krásné mít ji zpět. Skvělé. Dokonalé. Noc byla možná chladná, ale to vůbec nevadilo. Mohly jsme hřát jedna druhou, jak jsme se tady povalovaly u jezera, které se s padající tmou zdálo téměř nekonečným.
Možná bych mohla něco říct, ale vlastně se mi nechtělo narušovat ticho kolem. Kéž by se ta chvíle dala natahovat donekonečna. Věděla jsem, že to nepůjde, že nakonec se budeme muset zvednout a jít... kam vlastně? Za Sheyou, možná za Islin, možná najít nějaké to místo k přečkání zimy... Ale teď ještě ne, vydechla jsem spokojeně a stočila zrak k obloze, na které se přece jen objevilo něco, co mě přimělo přerušit mlčení. "Koukej na ten měsíc," broukla jsem polohlasně a sledovala pohledem krvavě rudý úplněk, který se sunul po obloze vzhůru. Jestli je to nějaká magická čertovina, tak já to řešit nebudu, pomyslela jsem si spokojeně. Jen ať si to taky někdy užijou jiní, ne?

Na vteřinu ještě převládl strach. Ucukne, uteče, zmizí? Nic z toho se ale nestalo. Zůstala. Konečne jsem se k ní mohla přitisknout, cítit její dotek, její vůni, o které jsem se domnívala, že už navěky zůstane jen vzpomínkou. "Samozřejmě," můj opatrný úsměv se začal rozšiřovat. Jakýsi odlomený kousek mojí duše zapadl zpátky na své místo. Až bych přísahala, že jsem slyšela tiché cvaknutí. "Odjakživa. Někdo holt má takovouhle kliku." Po vzoru Ilenie jsem hrdě vytrčila hruď, až jsme tam stály jak dva největší šašci - a nebylo to takhle snad správně?
Má drahá polovička náhle vyrazila vpřed, přímo na mě. Vyprskla jsem smíchy a nechala se víceméně dobrovolně povalit na břeh jezera. "Ach, tak to mi tedy musíš prominout! Jak jen jsem se mohla něčeho takového dopustit?" zakvílela jsem a dramaticky si přehodila tlapu přes obličej. Škvírou pod ní jsem ale pořád mžourala na Ilenii. "Však tvé svěžesti se nevyrovná ani horský vánek ve vzrostlém jedloví, i samotné růže si přejí, aby jí dosahovaly třeba jen po kotníky," plácala jsem první přeslazené pitomosti, co mi přišly na jazyk a měla jsem co dělat, abych se nezačala chechtat jako blbá. Nepamatovala jsem si, kdy mi naposledy bylo takhle dobře. Ilenie se ke mně naklonila a vydechla mi do tváře otázku snad z úplných hlubin svých plic. "Víc, než si umíš představit," zvážněla jsem, ale trvalo to jen chvíli, než jsem Ilenii krkolomně omotala tlapami ve snaze ji svalit vedle sebe. "Smraďoško."

Ilenie trvala na tom, že to je celé její a jedině její vina. Prdlajs. Možná byla pravda, podobně jako s většinou věcí, někde uprostřed? Ale nedokázala jsem pořád pochopit, jak za to vlastně mohla ona. Copak si snad úmyslně přála upadnout do divnýho magickýho spánku? O tom jsem z nějakého důvodu celkem pochybovala. "Aspoň bych věděla, že..." Zavrtěla jsem hlavou a radši tu větu nechala nedokončenou. "To... přece nebyla tvoje vina. Možná za to nějak mohl ten kouř? Nebo... nějaký jiný zdejší pitomý kouzlo?" začala jsem svoje myšlenkové teorie formulovat i nahlas. Dávalo to vůbec nějaký smysl? Jako by tady někdy něco dávalo zatracený smysl. Hleděla jsem na Ilenii s jistým strachem z toho, co řekne. Nalezla jsem ji jen proto, abych ji vzápětí znovu ztratila? Nemohla jsem jen tak odejít. Nechtěla jsem. Moje tlapy jako by přirostly k zemi. Nejspíš bych se nepohnula, ani kdyby mě natvrdo vyháněla. Ale co její tlapy? Taky je poutaly ke břehu jezera neviditelné kořeny? Nebo... byly volné a každou chvíli se rozběhnou za svojí svobodou?
A pak promluvila. Cítila jsem, jak se ta citlivá část mojí duše schovaná pod vším drsňáctvím zachvěla. Nechtěla odejít. Neodejde. Budeme... dál spolu. Zkusíme to. Dovolila jsem mírnému pousmání, aby proniklo na mou tvář. "Ty vždycky." Najednou jsme k sobě stály tak blízko. Naklonila jsem se a konečně se dotkla čenichem její tváře. Jen zlehka. Napůl jsem totiž čekala, že zmizí jako nějaký přelud. Nezmizela. Byla pořád tady. "Budem lepší," zamumlala jsem a pak se tiše uchechtla, protože mi svitla naděje, že by možná, možná zase všechno jednou mohlo být v pořádku, jako dřív: "Jako bysme už dávno nebyly dokonalý."

Spala. Ale jak mohla spát... jak může vůbec někdo spát celý rok? Ilenie mínila, že všechno podělala, ale mě to celé jaksi nehrálo. Nemohlo to být jen tak samo sebou. Tohle se prostě samo od sebe nestane. To ten dým. Musel... musel s tím přece mít něco společného, snažila jsem se dojít k nějakému závěru, který dával smysl. Pořád jsem ještě byla celkem v šoku, že ji vidím naživu a zdravou. Pro jednou to byl ale dobrý šok. Jen bych si přála, aby přitom mé srdce bylo alespoň o trochu lehčí. "Já jsem to taky podělala," řekla jsem nakonec. "Měla jsem se tam potom vrátit. Ne tě opustit. Jen mi přišlo... nemožný, abys to... přežila."
Mělo to být šťastné shledání, ne? Měly jsme se radovat. Jenže nic nikdy nebylo tak, jak bych si to představovala. Místo toho jsme stály tady a po většinu času se utápěly v mlčení, pokud ze sebe jedna nebo druhá nedokázala vymáčknout pár slov. Chtěla jsem ji obejmout. Chtěla jsem ji mít u sebe. Jenže ona nevypadala, že by si něco takového přála. Zdála se nepřístupná, schovaná někde uvnitř sebe. Měla bych... jít? Nemohla jsem si připustit takovou myšlenku. Nechtěla jsem odejít. Ne teď, když jsem ji znovu našla ve chvíli, kdy bych tomu ani nevěřila. Budeš mi chybět. Ta slova mě bodla u srdce, ale nejspíš méně, než ta další, která zazněla do okolí tak potichu, že jsem je skoro nerozluštila. "Ne. Já nechci, abys šla," vydechla jsem. "Všechno se pokazilo, ale můžem to napravit." Prosím. Ale nemohla jsem ji nutit. Ani ji tady držet. "Jestli... to se mnou chceš ještě zkusit."

Mluvily jsme jedna přes druhou a vytvářely tím dokonalý chaos slov, ve kterém nebylo snadné se vyznat. Ze všeho nejvíc jsem si přála přitisknout se do její srsti a už ji nepustit, už jí nedovolit, aby znovu zmizela. Ale stála o to vůbec ještě? A navíc tu byla Islin, která postávala opodál a kterou jsem nechtěla odstrkávat, ale zároveň jsem nevěděla o jediném způsobu, jak ji zahrnout do hovoru, který by zároveň nebyl trapný až běda. Sestra to vyřešila za mě. Rozhodla se, že prostě vypadne. Ilenie ji začala přemlouvat, aby zůstala, ale mě bylo jasné, že to je naprosto marné - Islin už se rozhodla a to znamenalo, že ji nezastaví nic. "Najdu tě," slíbila jsem sestře a chvíli sledovala, jak se vzdaluje. Nikdy se mi asi nepodaří dát celou rodinu zase dohromady. Prostě nikdy.
Když znovu promluvila, stočila jsem fialkové zraky zpátky k Ilenii. "Ona se zase objeví," povzdechla jsem si. Proč by se taky chtěla dívat na nás dvě, jak si tady vylíváme srdéčka? A jen těžko jsme mohly prostě... všechno zamést stranou a tvářit se, jako že je všechno tip ťop dokonalé, že? Protože nebylo. Mělo to k tomu hodně daleko. Ilenie začala vysvětlovat, co se vlastně stalo a já cítila, jak mi vysychá v tlamě. Byla tedy celou tu dobu naživu? Informace o Tayne, portálu, záchraně světa mi jen proletěly jedním uchem tam a druhým ven, aniž by zanechaly větší stopu. A já ji prostě... nechala. Nechala jsem ji tam. "Ilenie," zachraptěla jsem. "Já myslela, že jsi mrtvá. Když jsme spaly v tom houští, přihnal se dým a... myslela jsem, že běžíš hned za mnou. Ale nikde jsi nebyla. Ne-nemohla jsem se k tobě dostat zpátky. Myslela jsem, že-" Po třetím "myslela jsem" jsem se rozhodla to utnout. Všichni dobře ví, co znamená "myslet". Prostě řekni, žes ji opustila. Nechala ji napospas. Budeš mi chybět. To mě vytrhlo z mé bídné sebelítosti. "Ty... odcházíš?" hekla jsem polohlasně. Nechtěla jsem, aby šla. Ale asi... asi by se to dalo pochopit, že?

V jednu chvíli jsem se procházela se sestrou, mířily jsme na jih, aby jí neumrzl zadek a abychom možná našly nějakou díru, která by se dala přeměnit na úkryt... a v tu další chvíli bylo všechno úplně vzhůru nohama. Ilenie nebyla žádným přeludem. Skutečně byla tu, mluvila, dýchala, hýbala se. Žila. Vrátila se ve chvíli, kdy už jsem se začínala smiřovat s tím, že je ztracená navždy. Můj mozek to pořád nemohl pobrat a mé srdce se, kdoví proč, bolestivě stahovalo. Měla bych přece skákat radostí, ne? Křepčit jako divoženka? Ale cítila jsem se jako zmrzlá, zpomalená šokem a myšlenkami, které mi nesmírnou rychlostí spěchaly hlavou. Přežila to tedy? Ale kde celou tu dobu potom byla? Možná... zmizela schválně? Měla už dost problémů, které se táhly se mnou a Sheyou? Hledala jsem v její tváři nějaký náznak toho, že by tyhle mé myšlenky mohly být pravdivé, ale nenacházela jsem ho. Jen provinilý výraz, který mohl znamenat cokoliv. "Kdo... by si pomyslel, že... takové zázraky se vůbec mohou stát," zachraptěla jsem skrze vyschlé hrdlo, váhavě, protože bylo... divný se vracet k tomuhle divadlu. Ale tak nějak jsem asi musela, ne? Jazyk se mi lepil na patro.
Ilenie se omlouvala. Za... šlofíka. Umřela teda, nebo ne? A bylo to vůbec důležité? "Mě-" začala jsem, udělala pár dalších váhavých krůčků k Ilenii, které mě snad vůbec neposunuly vpřed, ale to už se ozvala Islin, která se musela cítit jako páté jelení kopyto. Odkašlala jsem si a pozvedla hlavu, kterou jsem dosud natahovala k bílé vlčici. Koukej se dát trochu do kupy. "Jak strašlivě nezdvořilé, že vás ani nepředstavím," pronesla jsem dramaticky. Už mi bylo jasné, proč s tím Ilenie začínala. Bylo... jaksi mnohem snazší hrát a přehrávat, než se všemu stavět hned čelem. Jen byla otázka, jestli to bylo zdravé. Nebo vhodné. "Islin je moje sestra," objasnila jsem, i když to bylo nejspíš očividné. Pak už se začala představovat Ilenie, ale v půlce se naše pohledy srazily. Nejistě, jako by ani jedna z nás netušila, co říct. "...moje partnerka," doplnila jsem ve stejnou chvíli, co Ilenie větu dokončila něčím úplně jiným, takže z toho vznikl dokonalý maglajz. Islin o Ilenii už věděla, ale Ilenie nevěděla, že to ví, takže buď měla potřebu to skrývat, nebo... Nebo už to, co jsem řekla, neplatí. Bodlo mě u srdce. "Jo. Strávily jsme spolu hodně času, to jo," otočila jsem se na Islin, pak zpátky na Ilenii, div jsem si neukroutila krk. "A taky... hodně času od sebe." V krku se mi dělal knedlík, ale konečně jsem překonala zbývající vzdálenost, která nás dělila. Stála jsem teď naproti ní. Bála jsem se jí dotknout, i když jsem po tom toužila, tak hrozně moc. Islin se dívá. Islin je odstrčená. Nechtěla jsem sestru odkopávat do pozadí, ale nedokázala jsem na ni v tuhle chvíli příliš myslet. Naprostou většinu mé pozornosti měla Ilenie. "Chybělas mi," vydechla jsem nakonec tiše, i když to ani zdaleka nevystihovalo pravdu.

//Severní Galtavar

Nejspíš se mi úspěšně podařilo zhoršit sestře náladu, což úplně nebylo mým cílem, ale už se stalo. Jakkoliv ráda jsem Islin měla, dokázala mi taky pěkně zabrnkat na nervy. To bylo nejspíš jisté nepsané pravidlo sourozenectví. Nemůžete je milovat bez toho, abyste je zároveň trošku nechtěli zaškrtit. Pokud teda nejde o bratra, v duchu jsem se zhnuseně otřásla. Toho chci jen zaškrtit a nic jiného. "To nemusí," opáčila jsem, když si Islin povzdechla, jak ji rozpad mojí smečky mrzí. "Je to pech, ale teď už se s tím stejně nic nenadělá." Navíc, s tím, jak to tehdy všechno bylo, události stejně spěly k tomu, abych Ragar opustila. Možná by se smečka rozpadla i tak, i bez zásahu Smrti. Ke konci to dost skřípalo. Měla jsem pocit, že já se Sheyou a Ilenií tam děláme všechno, zatímco na nás někteří ostatní členové jen hleděli skrze tlapy. Nemuselo to dopadnout zrovna takhle, ale Ragar byl stejně asi v háji.
Vyrazily jsme na cestu chladným večerem. "Na jihu bude třeba aspoň tepleji," prohodila jsem. "A možná po cestě i najdeme nějaké vhodné místo pro ten úkryt?" To by mohlo být příjemné, ne? Nějaké rozptýlení. Ne, že by se mi zrovna dvakrát chtělo kopat nějakou noru, obzvlášť, když brzy začne mrznout a hlína tedy bude jako šutr, ale třeba narazíme na něco jiného. Něco, co je připravené k použití. A taky mám přece na takovýhle věci magii, rozsvítilo se mi, na to, jak moc jsem o kouzlech v posledních dnech mlela, jsem na to nějak pozapomínala.
Tlapy nás donesly k jezeru, kde jsem se na chvilku zastavila, abych se napila, než budeme pokračovat dál. Moc jsem se nerozhlížela kolem, jen jsem se sklonila k vodě, nabrala si plnou tlamu... a vzápětí se málem zadusila. Hlava mi vystřelila nahoru, když jsem v padajícím šeru zahlédla záblesk bílého kožichu jen o pár metrů dál. Čelist mi poklesla, když jsem se na vlčici pořádně podívala. Všechna voda mi vytekla z tlamy a zmáčela mi celou náprsenku, ale toho jsem si samozřejmě vůbec nevšímala. Ilenie?
Zapotácela jsem se a vrazila do Islin, když se mi náhle zdálo, že celý svět udělal kotrmelec. Na chvíli jsem myslela, že omdlím, že to se mnou prostě sekne, ale ustála jsem to. To není možný. Musela jsem se zbláznit. Musela jsem se... někde praštit do hlavy. Zamrkala jsem, ale vlčice nezmizela. Střelila jsem rychlým pohledem po sestře, jestli ji taky vidí nebo už si klepe na čelo, že čumím někam do prázdna. Protože Ilenie tu být nemohla, ne? Já z toho kouře vyběhla, ona ne. Musela umřít. A... nevrátila se jako já. Nebo ano? Udělala jsem váhavý krok kupředu na nohou, které se mi zdály jako vytesané z kamení. "I-lenie?" zaskřehotala jsem přiškrceným hlasem. "Ty... ty... žiješ?" Plíce jako bych měla úplně vyfouklé a vzduch se do nich dral jen stěží. Každou chvíli jsem čekala, že se iluze mojí partnerky rozplyne do podzimního vzduchu, ale ona zůstávala... hmotnou. Její sladce lepkavá vůně se mi drala do čenichu a nutila moje srdce, aby mi vystoupalo až do krku. Vážně je tu?

"Však tě nikdo nenutí tam žít," pokrčila jsem rameny, když si Islin prostě nemohla s tím svým rejpáním dát pokoj. Jenže to byla prostě sestra. Nenutila jsem ji přece stěhovat se do hor, nikdo už tam nežil, takže se ani nemohlo nic změnit, ale ona to prostě musela říct i tak. Pak tu také byla otázka toho, jak jsme se vlastně rozpadli. "To Smrt, ta bohyně," zatřásla jsem hlavou. "Má svoje sídlo nedaleko hor a už ji nebavilo mít vlky za sousedy. Dělala nám občas naschvály, seslala na nás třeba hroznou sněhovou bouři a takové věci, ale nakonec se rozhodla, že se smečkou prostě skoncuje jednou provždy. Vyhnala alfu a zařídila, aby se smečka už nikdy nedala dohromady. Nebyla jsem přitom, takže přesně nevím, co se stalo, ale myslím, že na hory seslala nějaké svoje kouzlo." Bylo mi jasné, že někomu neznalému místních poměrů to musí znít hrozně přitažené za uši, ale co jsem měla dělat? Byla to pravda.
Seděly jsme na pláni a odpočívaly. S přicházejícím večerem se ochlazovalo a nedivila bych se, kdyby začínalo mrznout. To je k vzteku, už zase zima. Letos jsem na ni nebyla zrovna ideálně připravená. Neměla jsem nic z toho, co jsem si naplánovala, dokonce ani nikoho z těch, co bych chtěla mít po svém boku... tedy, krom Islin, samozřejmě. Za ni jsem byla velmi ráda. Teď už má sestra ale nic neříkala, jen se usmívala a pokyvovala hlavou, na mou otázku ohledně jídla ovšem vůbec nereagovala. Tak prostě uvidíme, co najdem po cestě, no, zavrtěla jsem hlavou. A možná narazíme i na nějakej ten úkryt. To by rozhodně bodlo. Protože mi ale z toho sezení na otevřené planině začínal trochu mrznout zadek i zbytek těla a rameno si snad odpočinulo už dost, začala jsem se zase sbírat k cestě dál. "No, tak asi vyrazíme. Tady se stejně moc vysedávat nedá," odfrkla jsem si a lehce se otřásla. Měla bych se na Sheyu zeptat Života? Otřásla jsem se podruhé. Nechtělo se mi moc boha navštěvovat. Možná ale nebude jiná možnost? Uvidíme. Mrkla jsem na Islin a vykročila dál. Stejně mi neřekne nic, než nějakou blbou hádanku. "Ellë jsi na cestách nepotkala?" napadlo mě náhle. Kdoví, kde byl konec mé druhé sestře? Na Ristaira jsem se ale neptala. Ať byl, kde byl, doufala jsem, že se mu nežije zrovna růžově.

//VVJ

//Ragar

Slézaly jsme z hor pomalu zase dolů a Islin měla spousty námitek k životu v horách. "Na vlčata se muselo dávat pozor a rychle se musela naučit, že prostě nemají lézt ke srázům a tak podobně. Vyrostlo jich v horách celkem dost a žádný z nich se nezabilo, takže tak zlý to zase není." Ačkoliv kvalita horských spratků byla celkem pochybná. S výjimkou Sheyi a Alastora byli všichni do jednoho akorát tak zralí dostat jednu po tlamě. To jsem si nicméně nechala raději pro sebe. "Staří tu žili také, pokud vím, zdržovali se většinou v okolí úkrytu a moc už nešplhali sem a tam. Krom toho nám patřil i ten les tam dole," připomněla jsem sestře. Proč jsem vlastně cítila takovou potřebu obhajovat smečku, ve které jsem už nežila a ze které bych stejně asi odešla, i kdyby se nerozpadla? "Nemyslím, že je to až tak nevhodné. Žila tu spousta rozených seveřanů, kterým to naopak vyhovovalo." I já to zvládala a to jsem ani nebyla žádný seveřan.
Teď už jsem ale neměla moc důvodů se do hor vracet, protože věci se změnily, a Sheya samozřejmě takový důvod také neměla. "Snad ano," vydechla jsem. "Ale těžko říct. Na jednom místě jsme se po odchodu ze smečky moc nezdržovaly. Jedině mě napadá, že by šla navštívit Života, který sídlí právě na jihu."
Země pod našima nohama se začínala narovnávat a měnila se ve známou placatou planinu. Po tom výstupu a sestupu mě v rameni tupě bodalo a cítila jsem, že se to začíná znatelněji projevovat i na mé chůzi. "Neoddechnem si chvíli?" nadhodila jsem jako by nic a kecla si na zadek, aniž bych čekala na odpověď. Přední tlapu jsem nechala mírně nadlehčenou a zahleděla se směrem, odkud jsem cítila nějaká zvířata, možná jeleny nebo losy. Neviděla jsem je přes mlhu, ale hádala jsem, že jim nějací vlci jsou úplně ukradení. Mě byli oni ostatně taky ukradení. Lovit jsme je stejně nemohly. Ale něco zakousnout by to možná chtělo... "A pak se můžem podívat po něčem na zub, než budem pokračovat?" navrhla jsem.