Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mahtaë sever

Následovala jsem svoje uši po proudu. Nemohla jsem už doufat, že se mi to jenom zdá, protože ten srdcervoucí nářek byl reálný tak nezpochybnitelně, jako zem pod mýma nohama. V příhodném místě jsem řeku přebrodila, neboť mi přišlo, že se to nese spíše z druhého břehu. Třeba to nic nebude. Děcka si hrajou a někdo si natloukl čumák. To je toho. Jenže tak to neznělo a já to moc dobře věděla. Opatrně jsem vyhlížela původce toho pláče. Opatrně, jako by to snad mohlo něco změnit. Až ho uvidím, tak ho uvidím, ať jsem se koukala opatrně nebo neopatrně. Mám já tohle zapotřebí? Pořád ještě není moc pozdě se otočit. Moh by to pro jednou být problém někoho jinýho. Hořce jsem se ušklíbla. Jo, jasně. Jako bych tomu snad věřila.
Nakonec jsem vlče, které kňouravě vylo na břehu řeky, spatřila. Nebylo to už úplně mrně, aspoň ne věkem. Šlo ale o takové nedochůdče, jako za groš kudla. Drobná stavba těla a jemné rysy (nemluvě o tom hlásku) mě vedly k domněnce, že mám před sebou malou vlčici. "Hej, pískle," broukla jsem na ni, když jsem se přiblížila. "Už nekvílej, nebo přilákáš něco, co přilákat nechceš." Rozhlédla jsem se kolem, ale samozřejmě jsem nespatřila žádného společníka ani opatrovníka, prostě nic. Ztracené vlče. Prastarý a dobře známý příběh. "Seš tu sama? Kde máš mámu?" Jen jsem doufala, že její máma není mrtvá a táta se neodstěhoval k protinožcům.

//Úkryt Borůvky přes Borůvku

Lesem jsem prošla beze spěchu. K Aranel a Siberii jsem se znovu nepřipojila, především jsem se nechtěla před nikým ukazovat, dokud jsem měla kožich umatlaný od krve, jako bych se ani neuměla slušně najíst. Došla jsem k řece a nejdřív pár chladnými doušky zapila laní hostinu, než jsem vlezla v mělčím místě do vody a nechala chladný proud, aby mi opláchl můj zamazaný kožíšek. Voda v řece byla sice chladná, ale vzduch už nabýval téměř letních teplot. Dokonce i teď k večeru se stále drželo pro mě dosti příjemné klima - žádná zima, žádné nesnesitelné vedro.
Cáchala jsem se tedy ve vodě a trochu se s tím návratem do smečky courala, protože nebylo kam spěchat. Byla bych se už nakonec otočila a odešla, když mi cosi dolehlo k uším. Našpicovala jsem je. Přicházelo to odněkud dál po proudu. Ale. To nic nebude. Jenže se to ozvalu znovu, a potom ještě jednou. Už jsem litovala, že jsem si s mytím nepospíšila. Měla jsem se prostě otočit a zmizet. Pořád jsem to mohla udělat... Ale věděla jsem, že by mi to hlodalo v hlavě. "K čertu s tím," zavrčela jsem a vydala se po hlásku, který mi vítr naléhavě přinášel k uším.

//Mahtaë jih

1080
//Borůvka

Došla jsem do úkrytu. Siberia se ke mně nepřipojila, takže to vypadalo, že budu svačit sama, ale nebyl to pro mě důvod ke stížnostem. Nevadilo by mi, kdyby šla se mnou, ale ani jsem nepatřila mezi ty, co potřebují mít neustále někoho za zadkem. Chvíle klidu a samoty mi přijde k duhu úplně stejně. Ale hlavně kousek měkoučké laně, olízla jsem si čenich a vypravila se do spíže, kde kořist ležela. Urvala jsem si pro sebe kus masa i něco z vnitřností a lehla si ke stěně, kde jsem se delší dobu věnovala jen a jen jídlu.
V jeskyni panovalo ticho a nikdo si mě nevšímal. Já si zase nevšímala vlků kolem. Najedla jsem se dosyta a spokojeně si olízla čenich. Po dlouhé době, kdy jsem jedla jen zajíce, ptáky a ryby mi kousek vysoké opravdu přišel k duhu. Jedinou nevýhodou bylo, že jsem teď měla ně některých místech kožich zašvihaný od krve až hanba. Sice jsem se snažila jíst kulturně, ale nemohla jsem ohlídat všechno. S povzdechem jsem vstala a vykročila přes les k řece, abych se trochu umyla.

//Mahtaë přes les

Siberia se už už chystala vydat k úkrytu, ovšem vypadalo to, že to nebude nutné. Právě z toho směru k nám totiž dokráčela Aranel a její dcera u ní hned vyzvídala, jestli tam náhodou druhou léčitelskou nadšenkyni neviděla. Dočkala se ale záporné odpovědi. "Tak je to jasný, kdesi lítá a užívá jara," mlaskla jsem a vytáhla se do sedu, protože už mě z povalování tlačilo všechno.
Dál se bavily hlavně Aranel se Siberií. Začala jsem si vytahovat ulámané větvičky borůvčí z kožichu, ale pořád jsem poslouchala, aby mi nic neuteklo. Bílá vlčice sdílela názor, že nějaký léčitel by se hodil, ale kde vzít nějakého učitele, to byla otázka, na kterou asi nikdo odpověď neznal. Vypadalo to, že babky kořenářky (a dědci) jsou jaksi vzácnější, než jsem si myslela.
Pak ale Aranel řekla něco, co jsem považovala za blbost. Respektive jsem věděla, že to je blbost. Vyplivla jsem poslední snítku borůvčí a zvedla hlavu. "Nemyslím si," prohlásila jsem. "Magie země se určitě hodí, ale nedá ti vědomosti toho, na co je která kytka dobrá. Sama ji mám. Můžu vyčarovat jakoukoliv rostlinu, na kterou si vzpomenu, ale neřekne mi, jestli je léčivá nebo jedovatá." Pokrčila jsem rameny. Ale kdoví, třeba v tomhle směru byla Kaya fakt vzdělaná. To už musela zjistit Siberia sama.
Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat, jak je na tom ta kořist, než se na ni všichni vrhnou a vyžerou to nejlepší. "Dík. Asi půjdu rovnou, celkem mi vytrávilo," mlaskla jsem, protáhla si hřbet a vypravila se směrem k úkrytu - jen jsem ještě koukla po Siberii, jestli jde taky nebo zůstane radši venku.

//Jeskyně

Spojit síly s Ivy bylo podle mě to nejlepší, co mohla Siberia udělat. I kdyby si nesehnaly žádného učitele, mohly si třeba aspoň společně stěžovat. Nebo na sobě navzájem ty kytky testovat... ale radši jsem se kousla do jazyka, než jsem tohle řekla nahlas. "Hmmm, neviděla," zabručela jsem zamyšleně. "Možná bude ještě v úkrytu." Pokud se tedy nestačila už vydat někam na toulky. Jarní počasí k tomu dost svádělo.
"Není zač," máchla jsem tlapou. Však o nic nešlo. Siberia se zdála být natěšená na budoucnost, což jsem jí možná trochu záviděla. Matně jsem si vzpomínala, že jsem bývala taky taková. Jenže to muselo být už, ó, já nevím, tak sto let. "Jó, ona se budoucnost nakonec vždycky nějak vyvrbí," zabručela jsem a tlapou si pohrávala s jedním borůvkovým keříkem. Co čekalo v mojí budoucnosti? Už z ní asi mnoho nezbývalo. Otřásla jsem se od čenichu po ocas, abych se trochu probrala, nechtěla jsem upadat do příliš žádumčivé nálady, když mě někdo sledoval.
"Jo, to bych brala," kývla jsem Siberii. "Bývala jsem v tom dobrá a jsem si docela jistá, že jsem ještě všechno nezapomněla," poušklíbla jsem se, ale to se k nám už blížila lehkým krokem Aranel. "Ani ne, řešíme otázky budoucnosti," střihla jsem ušima a přestala masakrovat borůvkovou větvičku. "Zatím ne, ale mám to v plánu," opáčila jsem, už jsem si trochu odpočinula a mnohem jasněji jsem si uvědomovala svůj hlad.

Siberia nejevila žádné známky toho, že by se za losy chtěla rozběhnout hned, což mi vyhovovalo. Ještě bych musela jít taky... a mně se teď nikam vůbec nechtělo. Maximálně do úkrytu zkontrolovat kousek té laně, olízla jsem si mlsně čenich, ale taky jsem se zatím k odchodu neměla.
Zkusila jsem vlčici trochu nastínit, co za další možnosti ve smečce vlastně jsou. Stejně se zdálo, že lovců (a potencionálních lovců) je tady dostatek. Sama jsem si malinko brousila zuby na funkci ochránce, mou jedinou a nejmilovanější, ale tušila jsem, že než si ji vysloužím, ještě to nějakou chvíli potrvá.
Siberia se zrovna na tuhle práci moc netvářila, nadchlo ji něco celkem jiného. Ivy byla z kytiček taky na větvi, není to zajímavý? podivila jsem se trochu v duchu, i když jsem moc neměla čas polemizovat nad tím, čím že to vlastně zajímavé je. Prostě náhoda. "Vidíš, tak to můžeš trochu víc prozkoumat," plácla jsem párkrát ocasem do země, částečně nakažena nadšením mladší vlčice. "Ale se sháněním učitele ti asi nepomůžu, vůbec nevím, kdo by se tak tomu mohl věnovat a sama jsem se o bylinkaření nikdy moc nezajímala," pokrčila jsem rameny. Cpát vlkům do krku kořeny a patlat se ve zhnisaných ranách bylo hodně vzdálené tomu, co bych chtěla dělat. "Možná se zkus zeptat Ivy? Nevím, jestli jsi ji už potkala, je tady nová, taková hnědá vlčice. Přišlo mi, že se o to taky zajímala."

"Mhm, vím," pokývla jsem hlavou, když jsem viděla, že Siberii losi zaujali. "Ani to není tak daleko. Můžeš je potkat kolem Velkého jezera, hlavně když se pasou na pláních kolem." Trochu mi cukly koutky. "Jo, koukat na ně je fakt zážitek. Bejci mají obrovský paroží, to bych nechtěla tahat pořád na hlavě," uchechtla jsem se a protáhla si tlapy dopředu.
Viděla jsem, že to s mladou vlčicí pěkně škublo, když jsem jí řekla svou... no, říkejme tomu třeba historka. Možná to bylo trochu moc, ale neomlouvala jsem se. Bylo pro ni určitě lepší vědět, co všechno se může stát, než zavírat oči před pravdou jen proto, že je ošklivá. "Jo. Ale neříkám ti to, abych tě děsila nebo odrazovala," dodala jsem k tomu pouze. Určitě byla dost chytrá, aby si to přebrala sama.
Siberia soudila, že lovkyně z ní nebude. Přinejmenším ne hlavním zaměřením. Jenže co mělo být tedy její funkcí, to také netušila. "Hmm, no, ono se to časem vyvrbí. Záleží, co by tě zajímalo. Já bývala třeba dřív ochránce, to je docela fajn, ale nesmíš se bát konfrontace s případnými pobudy, co zabloudí na území," odfrkla jsem si. Že se jich vždycky našlo dost! "Nebo... hm, jestli tě zajímaj víc kytky, mohla bys být třeba bylinkářka nebo léčitelka nebo tak něco," uvažovala jsem, ale v tomhle jsem se já sama moc neorientovala.

Nedivila jsem se Siberii, že ji velikost jelenů překvapila. Čučet na ně z dálky, jak se pasou na louce nebo je vidět už ulovené (a často taky dost okousané nedočkavými hladovci) je jedna věc, ale vrhnout se mezi ně - jó, to už je něco jiného. To už chce trochu odvahy. "Jo," shrnula jsem tyhle své veškeré myšlenky jedním slovem. "A to počkej, až uvidíš losy. Ti jsou ještě větší než jeleni a pořád se chovají, jako by měli osinu v zadku a mohli za to všichni kolem." Losi byli v mých očích prostě jen hroudy masa a vzteku. Podobně jako divočáci. "I když nevim, jestli je smečka chodí taky lovit." Věděla jsem, že žijí dál na pláních směrem k severu, ale bylo dost možné, že se Borůvka drží jelenů, když měla tu možnost.
"Fakt hodně," ujistila jsem Siberii, že si nemusí lámat hlavu s tím představováním. Nebylo na tom nic komplikovaného. "No... párkrát jo," přiznala jsem neochotně. Radši bych vykládala, jak jsem byla dokonalá a nikdy mě žádné zvíře ani parůžkem neškráblo, ale usoudila jsem, že aspoň vlkům ve smečce bych úplně bezostyšně lhát nemusela. Nebo spíš neměla. "Nijak moc vážně, naštěstí, ale když lovíš často, tak se tomu prostě nevyhneš. Sem tam zkrátka schytáš kopanec nebo trkanec a když máš štěstí, oklepeš se z toho, příště to zkusíš znova a možná se i poučíš."
"Ale jo, může to být ošklivý," odsouhlasila jsem i její další slova. "Jednoho vlka, co jsem znala, nakopl los do hlavy a už to nerozchodil." Ten "jeden vlk" byl konkrétněji můj otec, ale neříkání celé pravdy jsem mezi lhaní nepočítala. "Jenže to je tak se vším," pokrčila jsem rameny. "Kdyby měli vlci pořád jen přemejšlet o tom, co je jak nebezpečný, asi bysme mohli jen sedět na zadku v lese a nedělali nikdy nic." A i přitom mohlo hrozit nebezpečí. Třeba padající větve. Nebo mozková příhoda. Někdy jsem si říkala, že je zázrak už jen to, že se vůbec někdo z vlků dožije dospělosti.

Siberia se uložila úhledně mimo borůvčí, ale mě by momentálně bylo fuk i kdybych ležela v mraveništi. Hlavně, že jsem ležela. Poušklíbla jsem se, když černobílá vlčice pronesla jistý poznatek o svém bratrovi. "Všimla jsem si. A to jsem ho viděla asi tak jen pět minut," opáčila jsem. Trochu to vypadalo, že byl připravený Kaye vyprášit kožich přímo tady a teď... Doufala jsem, že se z něj nakonec nevyklube tak drzý harant, na jakého na první pohled vypadal. Na to jsem neměla náladu.
Siberia se nechala slyšet, že jí lov přišel vlastně docela v pohodě. Vlastně se rozpovídala docela hodně, tlama jí jela na plné obrátky, takže jsem se nějakou chvíli ani nedostala ke slovu. Nějak extra mi to nevadilo, pokud šlo o ukecané vlky, postupem času jsem se tady vyučila docela trpělivosti. Siberia aspoň nebyla takový bizarní tvor jako třeba Kaleo nebo Newlin.
"Si časem zvykneš," prohlásila jsem moudře, když se v záplavě slov objevila mezera. "A napoprvé je stejně lepší se moc mezi zvířata nemotat. Rozhodně lepší, než kopytem do lebky." Což bylo nepochybně taky drastické - ale pravdivé. "Což je dobrý mít na paměti pořád," uzavřela jsem a položila si hlavu na přední tlapy. Nechtělo se mi nic dělat ani nikam chodit. Paprsky slunce, které pronikly mezi listím, mě šimraly na čenichu a cítila jsem se lenivě a spokojeně. Což byla poslední dobou docela vzácnost.

//Kvetoucí louky přes Mahtaë sever

Společnými silami jsme odvlekli kořist do lesa. Nikdo se naštěstí neptal na moji nohu, což bylo chytré, protože by šlo jen o plýtvání dechem. Stejně bych řekla, že jsem v pohodě. Což budu, pomyslela jsem si. Až si na chvíli sednu. Zastavili jsme se mezi stromy, Awarak hlasitě zavyl, aby ohlásil náš návrat, ale než jsem se nadála, už se s Aranel chopili laně a táhli ji do jeskyně. "Tak jo," houkla jsem akorát, ale zůstala jsem, kde jsem byla. Půjdu si pak kousek dát, ale když mají ti dva tak naspěch...
"No, toť otázka," pokrčila jsem rameny, když se vedle mě ozvala Siberia. Vypadalo to, že tady chvíli pobudeme, ale nevadilo mi to. Bylo mi to vlastně celkem fuk. Spokojeně jsem se natáhla do borůvčí, které se začínalo zelenat a hned jsem ucítila úlevu v bolavém rameni. Aaaah. "Ale mají s sebou tu černou...uh, Kayu," vybavila jsem si jméno vlčice, které jsem se konečně po letech dozvěděla. "Ta to ukočíruje. Možná si ten Varja myslí, že tam tomu velí, ale vsadím se, že to není vůbec pravda," zachechtala jsem se spokojeně.
Siberia měla pravdu, že po druhé skupince tu nebylo ještě ani vidu, ani slechu. "Byli jsme rychlí," shrnula jsem to prostě a střihla ušima. "Jaký máš pocity po prvním lovu?" vyzvídala jsem.

Vyvíjelo se to dobře. Směřovaly jsme laň přesně tím správným směrem, aby měl Awarak šanci k úspěšnému útoku. Doufala jsem, že to nezkoní. Siberia se držela mimo problémy, vlastně šla při samotném lovu spíš stranou, ale to bylo fuk. Když to byl její první velký lov, asi to tak bylo i lepší. Jak se břeh blížil, začínala jsem ale cítit, jak mi v rameni začíná pulsovat bolest. Zaťala jsem zuby, ale musela jsem zpomalit - mohlo se pode mnou každou chvíli podlomit a vážně jsem si nechtěla namlátit tlamu takhle přede všemi. Po zimě jsem potřebovala trochu trénink, než se vrátím do kondice.
Naštěstí už nebyla moje asistence příliš potřeba. Awarak se vrhl po lani a oba se zřítili na zem. "Jau," zamumlala jsem, ale vlk měl kliku. Hned zase vyskočil na nohy, nestala se z něj rozmáznutá placička. Než jsem k nim doklusala, už bylo po všem. Laň naposled vydechla a bylo to. Potrava pro smečku byla zajištěná. Spokojeně jsem se zazubila na zbytek lovecké skupiny. "To šlo dobře. Ještě štěstí, že seš hotovej buldozer," ušklíbla jsem se na Awaraka, který naštěstí opravdu nevypadal nijak pošramoceně. Rameno mě bolelo, ale snažila jsem se nedat nic znát, i když jsem pajdala kolem poněkud ztuhle. Doufala jsem, že si toho nikdo nevšimne a pokud ano, že se nebude ptát. Nechtěla jsem nic vysvětlovat. Radši jsem se hned chopila kořisti spolu s ostatními a zamířila k lesu.

//Borůvka přes Mahtaë

Jedním uchem jsem poslouchala instrukce, které udělovala Aranel Siberii, ale soustředila jsem se především na stádo, které se popásalo před námi a prozatím si nás nevšimlo. Laň, která vypadala jako slibný cíl, jsem zahlédla záhy. Vyměnily jsme si pohled s Aranel a bylo jasné, že se tahle laň stane naší kořistí - s trochou štěstí. Protáhla jsem si naposledy levé rameno, teď mě koukej nezklamat, a ke slovům bety jsem neměla co dodat. "Souhlas," houkla jsem jenom. Čas na vykecávání skončil, teď bylo třeba jednat.
Vyběhla jsem chvilku za bílou vlčicí a stádo se dalo rychle do pohybu. Po dlouhé době jsem zažívala ten pocit, kdy jsem se snažila mít oči všude, hlídat si pohledem vyhlídnutý kus, zbytek stáda i ostatní lovce. Hlavně jsem pokukovala po Siberii, jestli se neplete některému ze zvířat pod kopyta nebo se neřítí do jiného průšvihu. Naše vyhlédnutá laň se chtěla připojit k ostatním, ale povedlo se mi ji chňapnout do boku, aby se otočila spíš směrem, který byl třeba.
Břeh, kde se schovával Awarak, byl přímo před námi, jen jsme ji tam musely zahnat. Ale i přes svoje zranění se nechtěla dát tak snadno. Bojovala o svůj život. Stěží jsem se vyhnula rozmáchnutému kopanci. S vrčením jsem jí věnovala další štípanec a natahovala krok, jak jen se dalo, abych jí zůstala po boku. Bylo to už pěkně dávno, co jsem lovila se smečkou, ale nezapomínalo se to. Tělem mi proudil adrenalin a cítila jsem, že mi tohle chybělo.

Awarak souhlasil, že magii zkusíme použít společně a připojila se k tomu i Aranel, která sice neuměla poroučet počasí (nejspíš), ale chtěla přispět magií vzduchu. "Fajn, to by mělo fungovat," kývla jsem a mohli jsme se pustit do kouzlení. Společnými silami jsme ty nejhorší mraky rozehnali, nad hlavami nám zůstala víceméně čistá, i když pořád šedivá obloha. Pohled na trhlinu v mracích byl zvláštní a všimla jsem si, jak se bouřková mračna kolem ní vztekle kupí a touží ji opět vyplnit. Ať už jsme chtěli dělat cokoliv, bylo v našem zájmu to udělat rychle.
Vyrazili jsme směrem za laněmi. Přiměla jsem se s trochou sebezapření přenechat vedení betám. Asi mi bude trvat, než si zvyknu, že tady už nejsem mezi tuláky, zakoulela jsem si pro sebe očima. Zároveň jsem však už vyhlížela zvěř a poslouchala Awarakův plán, který zněl docela dobře. Kývla jsem hlavou na souhlas. Věřila jsem, že by ji zvládl strhnout sám a pokud ne, mohly jsme mu pomoct. Stačilo, aby zvíře zpomalil.
Awarak se zamířil schovat na břeh a my tři mohly pokračovat směrem ke zvířatům. Laně se pásly na rozkvetlé lučině a nejspíše využívaly toho, že se déšť prozatím odkládá. No, nemáte zač. Škoda, že nic na světě není zadarmo, pomyslela jsem si a přejížděla hladovýma očima stádo. Viděla jsem jednu starší laň, která se potloukala opodál, ale vypadala popravdě docela vitálně, jako že má v sobě spoustu síly. Možná spíš hlídkovala, než aby se ostatních stranila kvůli nějaké nemoci. Víc mě zaujala jiná laň, která právě popošla a bylo vidět, že na zadní nohu kulhá. Ohlédla jsem se na Aranel, jestli to taky viděla a pro jednou jsem vydržela držet jazyk za zuby, i když mě svrběl. Nechtěla jsem, aby mě ze smečky vykopli ještě dřív, než jsem zapustila kořeny - pak už bude těžší se mě zbavit. Bylo to na ní, ona tu šéfovala.

//Borůvka přes Mahtaë

Vyšli jsme z lesa na otevřené pláně, kde temná obloha vynikla ještě více. Zvedal se vítr a ve vzduchu byl cítit déšť a příslib pořádné mely. Koukala jsem na nebe a málem tak nabourala do Awaraka, který se náhle zastavil se zavřenýma očima, jako by nad něčím meditoval. Naklopila jsem hlavu ke straně a střelila pohledem po Aranel, jestli jí to připadalo normální. On se snad modlí nebo co? Nebo spí ve stoje? Už už jsem otvírala tlamu, že něco řeknu, když nás Awarak přejel pohledem a prohlásil něco, co jsem mu mohla sama říct. "Jo, ta bouřka, co se žene, bude asi hodně hnusná," odsouhlasila jsem. "S magií můžu pomoct taky. Mám počasí docela zmáknutý. Když spojíme síly, třeba to zmáknem tak, abysme mohli i lovit? Myslím, že když se zbavíme mračen nad loukou, mohli bysme stihnout nalovit, než se sem nahrnou nová," nadhodila jsem. A pokud nebyly proti mému plánu námitky, rovnou jsem se pustila do rozhánění oněch otravných dešťových mraků.
Na louce se také mísily všemožné pachy zvěře. "Připadá mi, že jeleny tu cítím asi nejvíc. Ve stádě budou určitě laně," nadhodila jsem po tom, co jsem několikrát nasála do čenichu pachy okolí. Chystala jsem se vykročit směrem, odkud vůně přicházela, ale neušla jsem ani půl kroku. Došlo mi, že tady vlastně nevelím. To zas bude nezvyk, povzdechla jsem si v duchu.

Připojila jsem se do Awarakova klubíku lovců a doufala, že vyrazíme brzo. Počasí totiž vypadalo blbě a hluboko v kostech jsem cítila, že to jen malá přeháňka nebude. Tolik jsem se toho ale nebála, vždycky jsem mohla trošku počasí postrčit jiným směrem. I když jsem většinou bouře skoušela spíš vytvářet, než zahánět.
Poznámka, kterou jsem zamumlala k černobílému vlkovi, nepadla na úrodnou půdu. Nevzpomínal si, ale to mě neudivovalo. Byla jsem překvapená i z toho, že si vlastně pamatuje mě. "To je jedno, já si to pamatuju za nás za oba," otřásla jsem se a soustředila se radši na to, co je teď, než na věci dávno minulé.
Naše skupinka byla prozatím tvořena hlavně rodinou Aranel a Awaraka, takže bych se možná měla cítit jako pátá tlapa, ale byla jsem s tím docela v pohodě. Akorát jsem jim tu rodinnou idylku v hloubi duše trochu záviděla. Myšlenka na lov mě však od toho rozptylovala a nedávala mi moc prostoru přemýšlet o podobných krávovinách. Nic jsem už neříkala a vykročila za Awarakem, když nás začal vést mimo les. Byl čas dát se do toho.

//Rozkvetlé louky