Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vzhled i povaha: Kessel

Vzhled: Kessel
Povaha: Dipsi

Vzhled i povaha: Dipsi

Vzhled: Vento
Povaha: Kessel

Vzhled: Vento

Vzhled: Kessel
Povaha: Maple

Vzhled: Star
Povaha: Kessel

Helou, za jeden stříbrný ticket prosím spešl magii zdarma pro Regise. Díky

Sheya měla pravdu, bylo tady o dost příjemněji, než na severu. "Mohly bysme zimu přečkat tady," prohodila jsem, než mi došlo, že to vlastně asi jen tak nepůjde. V lese někde u sopky dřepěl Saturnus a nejspíš už se z něj nervama sypaly třpytky všude kolem, jak čekal, až se mu žena a dcera vrátí. Nojo, vlastně. "I když to asi nepůjde, co," zamrmlala jsem trochu zklamaně. Prozatím jsme si to ale užít mohly, když už jsme tu jednou byly.
Proxi rychle usnula, ale já s Sheyou jsme ještě spát nešly. Byla to šance trochu si popovídat. Mohly jsme doufat, že za událost s Proximiným výpadkem se už opakovat nebude. Sheya mi ale sdělila, že se jí jednou stalo něco podobného. "Vážně?" podivila jsem se. "O tom jsem vůbec nevěděla..." Pomalu jsem zakroutila hlavou. Voda Sheyu děsila odjakživa. Že by to bylo něco společného s tím? Ne s vodou, ale se strachem? "Myslíš, že se mohla něčeho vyděsit tam v lese a prostě úplně zapomněla, co dělá?" šeptla jsem. Dávalo to trošku smysl, asi. Nebyla jsem si jistá. "Nejspíš to takhle stejně nerozlouskneme. Teď už se zdá v pohodě. To je asi hlavní."
Sheya se pak začala obávat, že bude hlad. Zima byla opravdu krutá. Trochu mi připomínala tu kdy... jsem umřela. Ale taky jsem tehdy našla Sheyu. "Smečka má něco v zásobě, ne?" broukla jsem. "Bude to v pohodě, nakonec. Zatím jsme si vždycky nějak poradily." Zamžourala jsem k Proximě, která nahlas chrápala. "Třeba se nám tady na jihu povede chytit něco menšího, co by se dalo do Mechu odnést." Táhnout tam nějakého... velblouda, nebo co tam dál vlastně žije, jsem vážně netoužila. Ale museli tam žít i nějací pískoví králíci nebo tak něco, ne?
Trochu jsem si povzdechla a položila si hlavu na tlapy. "Měly bysme si taky trochu dáchnout. Než se Proxi vzbudí," řekla jsem a oči se mi vlastně už taky samy od sebe zavíraly. "Dobrou," vydechla jsem ještě a za chvíli už jsem spala. I když jsem pořád tak na půl ucha poslouchala, co se děje kolem.

//Hlásím Erlenda!!

//Uhelný hvozd přes Kopretinku

Sheya se Proxi vyptávala, co vlastně od Života chce. Popravdě mě to taky zajímalo. Proč tím byla najednou tak posedlá? Nejspíš prostě vlčecí zvědavost... Sama jsem byla zvědavá, co nám Život poví tentokrát. Jestli třeba bude něco vědět o tom Proximině zkratu. To se ale dopředu odhadnout nedalo a ani jsme se nedozvěděly, proč za ním mladá vlčice chvátá. Otázka nějak zapadla v její prosbě o to, aby ji někdo kousek poodnesl.
Počkala jsem, až si nastoupí Sheye na hřbet, abychom mohly vyrazit dál. "Jasně," kývla jsem a přibrzdila, když jsem viděla, že se Sheya sněhem sotva brodí. "Už nejsi žádný pírko," mrkla jsem na Proximu, která toho nejspíš měla už docela plné zuby. Aby taky ne. Ušly jsme pěkný flák cesty. Teď jsme se blížily lesu, který nebyl neznámý. "Jo, někde uprostřed lesa, že? Kdoví, jestli to tam pořád ještě je," přemýšlela jsem nahlas. Logicky by uhlíky měly být dávno vyhaslé, ale kdoví. "Teď by mi nevadilo se trochu ohřát," zazubila jsem se.
Proxima ale nedokázala vydržet tak dlouho, abychom to mohly jít zkontrolovat. Chtěla si odpočinout, sesoukala se Sheye ze zad a rozplácla se na zem. "No, asi můžeme. Stejně bude lepší nabrat síly, než budeme muset lézt do toho Životova kopce," usoudila jsem. Na ten výšlap jsem se věru netěšila. Rozhodně mi nevadilo ho trochu odložit. Lehla jsem si na zem vedle vnučky, která usnula snad ve chvíli, co zavřela oči. Položila jsem si hlavu na přední tlapy a chvíli ji ještě sledovala. Teď vypadala úplně poklidně a normálně, ale pořád jsem musela myslet na to, jak stála v tom lese jako tělo bez duše s hlavou na stranu a úplně prázdnýma očima. "Třeba už se to nestane," šeptla jsem k Sheye a doufala, že ví, co myslím. Muselo jí to taky vrtat v hlavě. "Třeba... to byl jen nějaký chvilkový zkrat."

//Tmavé smrčiny přes Tenebrae

Vydaly jsme se tedy za Životem, když už jsme byly skoro tam. I když ne tak úplně, protože kvůli sněhu a mrazu jsme to musely obcházet vážně obloukem. Proxi šla první a my dvě za ní. Sheya na mě za jejími zády velice významně pohlédla. S vážným výrazem jsem pomalu přikývla. "Ultra divný," špitla jsem, aby to vnučka neslyšela. Pořád mi to vrtalo hlavou, a to pěkně hluboko, jako nenasytný červotoč. Jenže teď jsme se o tom nemohly moc bavit. Proxi si evidentně nebyla vůbec vědomá toho, že se něco stalo a kdoví, co by přišlo, kdybychom na ni začaly tlačit. Tady, daleko od domova, vůbec nebylo rozumné se do toho pouštět.
Venku z lesa bylo počasí citelně horší, takže jsem se těšila, až zase zalezeme. Na Proximě začínalo být vidět, že ji ta cesta zmáhá. Otočila se na Sheyu, jestli by ji nemohla chvilku nést. Věřila jsem, že to neodmítne. Přibrzdila jsem a počkala, jak to bude - byla jsem případně ochotná se toho taky zmocnit, ale na druhou stranu jsem měla dojem, že jsem se toho natahala dost už se Sheyou a že by si to určitě taky ráda užila. Krom toho by se pode mnou stejně asi zlomilo rameno a nabily bysme si hubu, pomyslela jsem si. "Hele. Nelovily jsme támhle v tom lese taky jedno sklíčko?" zamžourala jsem potom k očouzenému hvozdu, který mi přišel povědomý. Tam by asi měly vést naše kroky potom.

//Uhelný hvozd

Ať už Sheyu napadlo cokoliv, nevracela se k tomu a Proxi se zase tvářila, jako by se vůbec ani nic nestalo. Prostě vůbec nic. Zakroutila jsem nad tím hlavou. Nechápala jsem, co se to s ní dělo. Něco se totiž rozhodně stalo, a podle mě to byla záhada, která by se měla vyřešit. Takovýhle zkraty přece nejsou normální. Jestli Proxima občas prostě vypla a šla a šla a nevnímala... to mohlo přece bejt děsně nebezpečný. Jenže co s tím? Když si to ani nepamatovala? Třeba by Život něco věděl. I když nejspíš odpoví zas v hádankách.
Zatím bylo asi nejlepší se taky tvářit, jako by se nic nestalo. Když už jsme byly tady, k Životovi to fakt daleko nebylo. "Nějaké průchody tam být můžou, ale bude to tam dost klouzat a taky pořádně vyfukovat. Jestli tam vážně chceme, budeme muset jít spíš kolem." A protože přes les smečky jsme to taky šmiknout nemohly, musely jsme to vzít po otevřeném prostranství, kde bude zima ještě nesnesitelnější, než tady. Jen aby to Proxima zvládla. Ale vypadala odhodlaně. Když zvládla dojít až sem... "Tak to zkusíme," pokrčila jsem mírně rameny a koukla na Sheyu, jestli souhlasí. Moc na výběr stejně nebylo, leda zůstat dál trčet tady. "Ale kdyby ti byla moc velká zima, tak řekni. Něco s tím uděláme," dodala jsem ještě směrem k Proxi a vyrazila jsem za ní.

//Kopretinka přes Tenebrae

"Asi," vydechla jsem, protože mě nic jiného nenapadalo. Jenže jak bychom asi Proximu odtáhly až na sever v tomhle počasí? Ani se mi na to nechtělo myslet. Naštěstí se poměrně rychle začala vzpamatovávat. Zato Sheya vypadala úplně vyplašeně. Proč? To mi říct podle všeho nehodlala. Trochu jsem se zamračila. "No tak fajn," pokrčila jsem rameny a rozhodla jsem se to z ní teď nepáčit. Vrtalo mi to ale hlavou. Napadlo ji snad něco? Jenže řešit to přímo před Proximou mi nepřišlo zrovna ideální.
Ta se vzpamatovala a úplně ožila, jako by se vůbec nic nestalo. Přišlo mi čím dál míň pravděpodobné, že by to na nás hrála. "No, my tě sem nevzaly, přišla jsi po svých," nemohla jsem přijmout její díky, protože kdyby to bylo na mě, vůbec bychom tu nebyly. Co teď vůbec budeme dělat? "Na jihu teplo má být, ale musely bychom se dostat přes hory a to teď nebude zrovna nejlepší nápad... nebo jít velkou oklikou, nebo přes území smečky. Ale pochybuju, že se teď můžeme začít vracet na sever." Povzdechla jsem si. "Já nevím. Možná bude nejlepší to zkusit vzít k Životovi?" I když to znamenalo, že se asi celkem projdeme.

Za bronzový ticket prosím 50 oblázků pro Rolanda, díky c: