Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Připsáno 7 drahokamů

F1: 2) Prozkoumej artefakt, který jsi našel v písku a zkus přijít na to k čemu by mohl sloužit. (Použij alespoň jednu metaforu související s mořem – ale neříkej, že jde o moře)

Kaya byla vážně poblíž. Musela být poblíž celou dobu... Asi to vypovídalo o tom, že moje smysly šly pomalu do háje. U všech bohů, byla jsem už tak stará? Neměla bych se rovnou pohřbít tady ve velké louži? mrkla jsem k moři a hodlala zamířit k vlčici, když jsem o cosi zakopla. Vykulilo se to z písku u mého hradu. Dost divný kámen... Nakopla jsem ho a následovala ho po pláži, než jsem se zastavila v takové vzdálenosti od černé vlčice, abychom na sebe nemusely hulákat jako krávy.
"Rozumim," odfrkla jsem si, magie byla naprosto přijatelným vysvětlením, i když jsem musela trochu šmiknout ušima nad tím, že Borůvce zřejmě hrozila ztráta lovce. "Aha, takže lov šel přesně podle plánu, co," poznamenala jsem a oprášila písek z toho divného šutru, co se mi napletl pod nohy. Byl celý poškrábaný a byla v něm vylisovaná mušle. Ani jsem si nevšimla, že má Kaya taky podobný. Co to je? To skoro vypadá, jako by tu někdo ztratil nějakou cetku. Až na to, že kámen nevisel na žádné šňůrce, kterou by vlk mohl nosit kolem krku či jiné části těla. Ozdoba nebo těžítko, nic víc, přesvědčovala jsem se, i když z té věci sálala dost divná energie. Možná by bylo nejlepší ho kopnout do modravé věčnosti a dál se tím nezaobírat.
"Já?" vytrhla jsem se ze svých úvah. "Hej, já na to nevypadám, ale jsem strašně romantická duše. Koukat na vlny mě děsně bere za srdíčko," informovala jsem Kayu a doufala, že ji můj sarkastický tón přesvědčí o opaku. Čistá pravda totiž byla, že jsem se vážně chtěla jít koukat na moře. Ještě ke všemu s kytkou za uchem. Nemluvě o tom, že jsem sem přišla těsně po záchraně vlčete. Ještě štěstí, že nic z toho se nikdo nemusí dozvědět, pomyslela jsem si a otřepala se, až vlčí mák spadl do černého písku. Těsně vedle kamene s mušlí, který neodbytně přitahoval můj pohled. "Akorát dneska to je tady nějaký ponurý," konstatovala jsem na oko nezúčastněně, ale zkoumala jsem Kayin výraz tváře, jestli si toho taky všimla. Něco nepochybně viselo ve vzduchu a já si nebyla jistá, jestli toho chci být součástí.

- Uplácej hrad / nebo něco jiného z písku, abys zahnal to nepříjemné ticho. (Vlož do příspěvku alespoň 3 přívlastky popisující něco živého – ale vztahuj je na věci)

//Eucalyptový les přes Konec světa

Abych se dostala k moři, musela jsem se přešrákat ještě přes skály a jiný podobný marast, což zapříčinilo, že než jsem tam došla, už jsem svého rozhodnutí litovala. A taky, že než jsem vůbec stanula na písku pláže, snesla se tma. Jenže už jsem se jednou rozhodla a má tvrdohlavost mi nedovolovala se otočit. Navíc, co bylo špatného na noční procházce po pobřeží? Tlapy mě pobolívaly, rameno obzvlášť, ale přesto jsem se nezastavila hned, když jsem dorazila na pláž. Zamířila jsem ještě o něco dál, až tam, kam už se natahovalo nenechavé moře. Dovolila jsem mu, aby mi jednou dvakrát políbilo tlapy, než jsem o něco couvla a sedla si do písku.
Panovala tu divná atmosféra. Trochu děsivá. Šeptající vánek a šum moře byly jedinými zvuky, které ovšem jako by byly tlumenější, než by měly být. Začala jsem si tlapami rýpat v písku a plácat ho bezmyšlenkovitě na hromadu. Byl to hrad, nebo pevnost, možná nějaké spící sídlo prastaré příšery. Příšery z hlubin.
Nezabrala jsem se do stavění tak, jak bych si představovala. Pořád jsem se musela paranoidně rozhlížet. A hle. Zamžourala jsem do stínů a tlapou si narovnala vlčí mák za uchem. Tamhle někdo byl, ne? Jakto, že jsem si nevšimla dřív? Nasála jsem do čenichu pach a uvědomila si, že ho znám. Či spíš ji. "Zdravím, kolegyně," houkla jsem do tmy, kde jsem tušila Kayu. "Co tebe sem přivedlo?" Nečekala jsem, že tady narazím na někoho z Borůvky. Nebo vůbec na někoho, abych byla upřímná.

//Louka vlčích máků přes Staré meandry

Nějak mi ta cesta na sever nešla. Spíš jsem mířila dál a dál do jižních krajů, dokonce i do těch divných končin, kterým jsem se obyčejně vyhýbala. Toulavé tlapy se asi nezapřou, zamířit do Borůvky zpátky přímou čarou mi nevonělo. Podvědomě jsem možná měla obavy, že to bude jako Ragar, že se opět stanu otrokyní smečky a nic jiného už nebudu mít prostor ani energii dělat. Ne, v Borůvce jsem netoužila budovat kariéru. Z toho už jsem vyrostla.
Čím dál jsem šla, tím víc mi kručelo v žaludku. Cielova ryba mě moc nezasytila, byla spíš tak akorát na rozdráždění. Nevěděla jsem ale, co vůbec žije tady, pod zvláštně vonícími stromy. V korunách stromů na mě koukala šedivá stvoření, která jsem viděla už dřív, ovšem k zemi neslezlo ani jedno. Asi jsem mohla nějaké sestřelit magií z větve, ale neobtěžovala jsem se. Ono tu něco bude žít i na zemi.
A žilo. V křovinách před sebou jsem uslyšela, jak cosi šramotí. Našpicovala jsem uši a okamžitě se skrčila k zemi. Vonělo to peřím a prachem. Nějaký pták. Připlížila jsem se ke křovině a skočila. Opeřenec s hlasitým křikem vyletěl, ale ne dost rychle. Chytla jsem ho s výskokem za nohy a stáhla ho zpátky k zemi. Pták vřeštěl jako pominutý, ale sotva jsem ho přišlápla a pak mu prokousla krk, nechal toho. Na les opět padlo ticho. Se samolibým úšklebkem jsem si urovnala vlčí mák za uchem. Furt to umíš, holka.
Nepoznávala jsem, co za druh ptáka to je, ale hlavní pro mě bylo, že vypadal tlustě a chutnal dobře. Lehla jsem si s ním do stínu a nějaký čas jen hodovala. Když z ptáka zbylo jen pár modře lesklých pírek, chvíli jsem si ještě dáchla. Až když mě lenošení začalo nudit, vstala jsem a vypravila se dál. Když už jsem došla tak daleko, mohla jsem se aspoň podívat k moři.

//Popelavá pláž přes Konec světa

//Hrušňový sad přes Ronherský potok

Přešla jsem přes potok, kde jsem se napila a trochu se smočila. Bylo totiž děsné vedro, což by v létě jeden vážně nečekal. Původním plánem bylo zamířit rovnou zpátky k Borůvce, ovšem tlapy mě táhly za potok na červeně zářivou louku. Vlčí máky byly v plném květu a přímo řvaly svou rudou barvou do širého okolí.
Bzučení včel bylo téměř ohlušující, byl asi skoro zázrak, že jsem nedostala žihadlo, jak jsem se tam tak motala mezi kvítím. To bylo dobře. Slyšela jsem povídačky, že když včely létají na vlčí máky, jejich štípnutí potom víc bolí a dneska rozhodně nebyl ten den, kdy jsem se chtěla přesvědčit, jestli to je pravda nebo ne. Jeden pěkný, hmyzem neobsazený mák jsem si ale cestou utrhla a šoupla si ho za ucho. Neměla jsem se sice před kým nakrucovat, ale upřímně mi to začínalo být jedno. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že asi zestárnu a umřu bez partnera či partnerky po boku. Už mi to ani tolik nedrancovalo nervy. Měla jsem aspoň klid.

//Eucalyptový les přes Staré meandry

Zastavila jsem na okraji lesa a Cielo, kráčející mi těsně za zadníma nohama, do mě naboural. Střelila jsem po něm lehce vyčítavým pohledem, ale co už s mrnětem, že? Za chvíli ho odevzdám a bude to vyřešené. Neexistoval jediný důvod, proč by mě to mělo mrzet. Ale stejně to tak bylo. Malinko, kdesi hluboko. Protože pak se budu potloukat světem zase sama a- A leda houby, vždyť už máš smečku, ty husu. Překvapeně jsem nad vlastní myšlenkou zamrkala. Už to bylo hodně dávno, co jsem se naposledy měla kam vracet. Bylo snadné na to zapomenout.
Cielo se mezitím rozkoukal, vzpamatoval a už to vypadalo, že mi frnkne bez rozloučení. Jak typické, frkla jsem, ale on se po pár krocích zarazil. Přiklusal nazpět a složil mi k nohám tu čudlu, kterou ulovil a nesl celou cestu až sem, načež se mi přitiskl k nohám. "Á, notak, to nemusí bejt," pokoušela jsem se protestovat a násilím stáhnout dolů koutky tlamy, které se snažily roztáhnout mi na tváři úsměv a úplně pohřbít moji drsnou image (jako by se to ještě dalo zachránit). Naštěstí než se se mnou Cielo doobjímal, už jsem se tvářila zase děsně krutopřísně. Jen ty koutky mi pořád cukaly, achjo, jsem slabá.
"Nemám šajnu, co to znamená, ale čau," zavolala jsem ještě za prchajícím vlčetem a doufala, že doma nedostane moc na zadek, že se toulal. Byl to fajn vlk. Rybu jsem nechtěla nechat jen tak válet, tak jsem ji s trochou sebezapření snědla a snažila se nemyslet na to že to je za a) ryba, za b) důkladně oslintaná. Naštěstí byla vážně malá, jen tak na dvě kousnutí, takže jsem neměla moc času o tom přemýšlet. Jakmile bylo po rybě a vlče už se nevrátilo, vyrazila jsem od hranic smečky pryč. Dobrý vědět, že tady nějaká je. Třeba se to bude někdy hodit.

//Louka vlčích máků přes Ronherský potok

//Připsáno 7 květin, 2 křišťály

//Připsáno 7 drahokamů, 3 křišťály

//Připsáno 25 oblázků

//Připsáno 25 mušliček

//Velká houština přes Roh hojnosti

Cielo byl kořeny vážně úplně fascinovaný - což byl samozřejmě účel. Trošku si polechtat ego, i když publikem bylo jen jedno nedochůdče. Musela jsem dávat bacha, aby taky někde nezapustil kořeny, nebo aby ho větve nepošvihaly. Naštěstí byl ještě o něco níž u země, než já, takže mu to tolik nehrozilo. Stejně jsem ale byla ráda, když jsme se křovím propletli a vyšli ven na louku.
Puntíkaté vlče s tlamou zacpanou rybou příliš mluvit nemohlo a mě už taky nebavilo naprázdno mlít pantem, když se zdálo vyloučené, že bych se dočkala nějaké smysluplné odpovědi, takže jsem nás prostě vedla dál dopředu a po očku koukala, aby se mi Cielo neztratil v moři trávy, kterou měl skoro nad hlavu. Les před námi ale vidět byl a teď už jsem bezpečně věděla, kudy jdeme. Nebylo možné se ztratit.
Vkročili jsme mezi hrušně, na kterých zatím rostly jen zelené záprtky, sotva se tomu dalo říkat hrušky. Soustředěně jsem větřila, čím dál do lesa jsme šli a opravdu. Kolem prvních vrb už bylo jasně cítit, že poblíž se usídlila smečka. Asi jsem tudy nešla fakt dlouho. "Tak, tady to máš. Vrbový les. Je to ten tvůj?" otočila jsem se na Ciela, když jsem se zastavila v bezpečné vzdálenosti od hranic. Nechtěla jsem lézt až na území a poslouchat žádné otázky. "Protože jestli jo, tak se tady asi rozloučíme."

Hlásím se:
- s Eladanem na piráty
- s Erlendem na záhadu
- s Cynthií na hrozbu
- s Lornou na vlčecí část
- s Regisem na neherní část

//Mahtaë jih

Most z kořenů měl úspěch. Cielo zůstal stát jako přimrazený, rybu v tlamě, jen oči kulil, div mu nevypadly z důlků. Kdybych na něj nepočkala, možná by tam zůstal stát jako pařez navěky věků. Když já už jsem slézala z mostu na druhém břehu, který byl zarostlý hustým křovím a mlázím, on ještě otálel na mostě a koukal z něj dolů do vody. "Hustý, co?" zašklebila jsem se, potěšená sama sebou a svým výtvorem. Jakmile vlček slezl na pevnou zem, kořeny se zase rozpletly, stáhly a po mostě nebyla ani stopa. Zhluboka jsem si vydechla, trochu jsem tomu kouzlení odvykla, ale oklepala jsem se rychle. Tuhle magii jsem už měla v malíku, jeden most mě nepoloží.
"Vezmem to krajem toho houští, tak nechoď těsně za mnou, ať ti nějakou větví nevyšvihnu voko," poučila jsem Ciela a vyrazila. Musela jsem se místy pěkně krčit a párkrát jsem podrážděně zavrčela, když mě trnitá větvička chytla za chlupy nebo rovnou za kůži, ale protože jsme to nebrali tou nejhorší houštinou a ani jeden z nás nebyl zrovna mamut, zvládnout se to dalo.
"Poneseš tu rybu až domů?" zajímala jsem se čistě ze zvědavosti, bylo mi celkem fuk, co s ní Cielo dělá. Třeba ji chtěl ukázat rodičům nebo něco. "Ještě před náma kus cesty je, ale nejhorší máme za sebou," informovala jsem ho, když jsem viděla, že houština začíná řídnout. Setřepala jsem ze zadní nohy ostružinový šlahoun a vyhlížela konečně zase volné prostranství.

//Hrušňový sad přes Roh hojnosti

Ciela myšlenka na rybu s čumákem viditelně zarazila, ale nijak to nekomentoval. Stejně jako nekomentoval žábry nebo cokoliv jiného. Bylo to dost tiché vlče, upřímně. Vypadal ze všeho dost vyjeveně, až by mi ho pomalu přišlo líto. Sežerou ho zaživa, napadlo mě, aniž bych si potřebovala nějak ujasňovat, kdo to jsou ti "oni". Prostě svět. Vlci v něm. Ale to není můj problém, uťala jsem to rychle. Poslední, co bych potřebovala, bylo se přehnaně upnout na osud nějakého dalšího písklete. Už abych ho odevzdala právoplatným majitelům. Totiž rodičům.
Nebyla jsem si jistá, jestli se Cielo k dalšímu lovu odhodlá, ale překvapil. Pustil se do toho, ač rozklepaně. Couvla jsem opodál a nepletla se mu do toho, i když jsem zvědavě natahovala krk, chtěla jsem vidět, jak se mu to povede (nebo nepovede). Ztuhle stál, čekal... vyrazil. Tentokrát se ani nenadechl řeky a když se vynořil, no to mě podrž, on v té tlamě něco vážně držel!
"Jo, nojo, fakt," pokývala jsem hlavou a neubránila se smíchu, když jsem ho viděla, jak se tam nakrucuje a máchající oháňka mu hází celým tělem. Poslušně jsem si jeho úlovek prohlížela, když mi jím máchal pod čumákem. Trochu bych se i zdráhala mu říkat ryba, byla to taková čudla nedomrlá, ale jako první lov to byl úspěch. "Ještě z tebe něco bude," zasmála jsem se a uvědomila si, že i mě se ocas o vlastní vůli houpá ze strany na stranu. Spěšně jsem to zarazila. "Ved sis dobře," pochválila jsem ho aspoň a pokývla hlavou dolů po proudu řeky. "Už bysme ale měli asi vyrazit. Než tady zapustíme kořeny."
Když už byla řeč o kořenech, spletitý kořenový most překlenul řeku přímo před našima očima. Ležérně a bez mrknutí oka jsem po něm vykročila na druhý břeh. Nebylo to úplně nutné, mohli jsme jít po kamenech nebo se přebrodit, ale šance předvést se se nemůže jen tak zahodit. V půlce jsem se otočila na Ciela, jestli jde a pak už na nás čekala jen cesta k jihu.

//Velká houština

Cielo se na souši neutopil. Jasně, to je přece směšný, potřásla jsem hlavou, jako by mě taková myšlenka nikdy ani nenapadla. Vysmrkal ze sebe asi většinu vody, ale z řeky pořád jaksi nemohl spustit oči. Nevěděla jsem, co tam vidí nebo co se mu honí hlavou. Sama jsem tam nepozorovala nic zvláštního.
Až po chvíli ze sebe vysypal otázku. Naklonila jsem hlavu ke straně a čekala, jestli bude pokračovat, protože takhle samo o sobě mi to nedávalo žádný smysl. To zřejmě došlo i jemu samotnému. "A už jsi viděl někdy rybu s čumákem?" zeptala jsem se na oplátku a společně s Punťou se přiblížila zpátky k vodě. Koukala jsem mu přes rameno na stříbrné ryby, které se míhaly pod hladinou. "Žádnej nemají, k ničemu by jim nebyl. Dýchaj žábrama, to jsou ty díry, co mají za hlavou. Nějak díky nim z vody vytahujou vzduch, ale jak to přesně dělaj, to asi nikdo netuší," mínila jsem. Nechtěla jsem říkat, že já to nevím. Určitě to byla záhada, kterou nikdo nikdy nerozluštil.
Chvíli jsem tiše pozorovala pohyb ryb pod hladinou, než jsem se lehce otřásla, abych se probrala z jakési hypnózy, která na mě padla. Sklonila jsem zrak k Cielovi. "Zkus nějakou chytit a můžeš se na to podívat zblízka," pobídla jsem ho.