Když se setkáte s vlčicí jménem Cynthia, hned první pohled vám o ní může prozradit mnohé. Sebevědomý postoj, bystrý pohled a často také jakýsi zárodek ironického úšklebku ve tváři – už i to vám může naznačit, s kým máte tu čest.
Cynthia nemá žádný problém mluvit s cizími vlky, rozhodně není stydlivá či ostýchavá, avšak přistupuje k ostatním často chladně a má tendence shlížet na ně poněkud svrchu. Když se s ní dáte do řeči, možná, pokud budete mít obzvláště štěstí, vyhnete se z její strany kousavým poznámkám, rozhodně však ne zkoumavým pohledům a následnému vyhodnocení, které Cynthia vnitřně provede. Cizince si totiž vždy ráda nejprve důkladně prohlédne, než se rozhodne, zda si zaslouží alespoň ždibec respektu, či zda jí nestojí ani za to, aby si o něj otřela tlapy. Od toho se pak také většinou odvíjí celý její další přístup k dotyčnému.
Cynthia nepatří k nejupovídanějším ani nejspolečenštějším vlkům, zčásti i proto, že jí je málokdo po chuti. Přesto, vzato kolem a kolem vyloženě neprahne po osamění, neboť se sama začne brzy nudit. Z tohoto důvodu i kvůli ostatním z toho plynoucím výhodám Cynthia preferuje život ve smečce před tuláctvím. Její povaha jí však smečkový život dokáže pěkně zkomplikovat. Patří k vlkům, kteří trpí všeobecným nedostatkem respektu k autoritám. Nesedne si na zadek z někoho, jen proto, že je Alfa, musí z dotyčného mít dojem, že ví, co dělá, je smečce dobrým vůdcem a její úctu si zaslouží. V opačném případě se mu nepodřídí. Když už se však do smečky dostane a najde se Alfa, který v ní vzbudí dostatečný respekt na to, aby ji usadil, Cynthia je smečce věrná, plní své povinnosti a brání její území.
Jak jsme si už naznačili, Cynthia by cenu za nejpříjemnějšího společníka roku s největší pravděpodobností nevyhrála. Má o sobě vysoké mínění – možná až moc - a vůči ostatním dokáže být i dost bezohledná, obzvlášť, pokud se jí něčím znelíbí. Často během řeči trousí kousavé či ironické poznámky a když se jí zachce, je schopná až brutální upřímnosti. Dostane-li příležitost, ráda si do druhého rýpne a baví ji slovní přestřelky, které občas vyvolává, jen aby se nenudila a užila si trochu zábavy. Souvisí s tím také její mírná náladovost – někdy na povrch lehce prosvitne její poněkud umírněnější stránka, vzápětí však dokáže být nepříjemná jako osina pod oháňkou.
Kdo je ochoten dát si tu práci a proniknout pod tvrdou vnější slupku, kterou Cynthia nastavuje světu, může na svou stranu získat dobrého přítele. Pravda, Cynthia si nepotrpí na sentimentální řeči ani přehnané projevy náklonnosti. Trhat kopretiny a nosit snídani do doupěte nikomu nebude. Svým přátelům je však věrná a stojí při nich, je na ni spoleh a dá se o ni opřít. Ne všem však dá Cynthia poznat tuto svou druhou, jemnější stránku, to je výsadou pouze pár vyvolených.
Cynthia dovede obratně skrývat své pravé pocity, protože ostatním nerada ukazuje své slabosti, za které považuje hlavně strach a bolest, avšak i únavu či smutek. Se svými problémy se vždy snaží vypořádat na vlastní pěst, protože nesnáší, když musí žádat o pomoc. Přetvářku umí rovněž využít ve svůj prospěch, aby dosáhla nějakého cíle. Cynthia je totiž velmi paličatá a když si usmyslí, že něco chce, jde si za tím. V takovém případě dokáže spolknout i svou pýchu, na druhou stranu se však na cestě za svým cílem neštítí ani lhát či přehnaně dramatizovat a hrát vyloženě divadlo.
Odvaha Cynthii neschází. Umí obvykle zachovat chladnou hlavu i v krizových situacích, věří si a nevadí jí riskovat, pokud věří, že výsledek za to stojí. Nerada však nasazuje svůj vlastní krk jen tak pro někoho. Přítele by v nebezpečné situaci nenechala, ale do pomoci náhodnému kolemjdoucímu se zrovna dobrovolně nepohrne. Obecně věří tomu, že každý by si měl hledět svého a pomoct si v rámci možností taky sám a ona sama se rozhodně nepřetrhne kvůli kdejaké prkotině, leda by ji o pomoc někdo výslovně požádal a ona neměla zrovna nic lepšího na práci. A můžete se vsadit, že by se to neobešlo bez pořádné dávky remcání.
Cynthia je zkrátka komplikovaná osobnost. Může být těžké se v ní vyznat nebo ji jen snést ve své blízkosti, její nálady se občas mohou střídat jako počasí v dubnu, její slova štípat jako žihadla, avšak ve své podstatě není zlá. Jen je třeba ji trochu obměkčit.

Jaro bylo v Zeleném lese v plném proudu. Kvetly keře i listnaté stromy, všude se ozývalo bzučení včel i jiného rozličného hmyzu. Na loukách se pásla hojnost vysoké zvěře a všude se rodila mláďata. Smečce ze Zeleného lesa se dařilo dobře. Slunce toho rána něžně hladilo svými paprsky kůru dubu, pod nímž v prostorné noře před malou chvílí černá vlčice Aidda přivedla na svět čtyři bezbranná vlčátka, tři vlčice a jednoho vlčka. Její partner Ceril, mohutný šedý vlk, nahlédl opatrně do nory.
„Nejsou nádherní?“ zeptala se dojatě Aidda.
„Jsou,“ odvětil Ceril.
Nejmenší vlče z vrhu, světle šedou vlčici pojmenovali Ellë. Druhá vlčice, uhlově černá po matce, dostala jméno Islin. Jediný vlk z vrhu a také ze všech největší dostal do vínku jméno Ristair. A nakonec tu byla poslední vlčice, rovněž černá, avšak nápadně šedivě prokvetlá – Cynthia. Toho slunečného rána začal její příběh.
V prvních dnech život vlčat příliš zajímavý nebyl. Jejich očka byla zalepená a jejich dny byly naplněny především spánkem a krmením se. A protože mléko sáli opravdu s velkou vervou, vlčci rychle rostli. Netrvalo dlouho a oči se jim rozlepily a brzy už v noře lezli jeden přes druhého, kňučeli, kvičeli, hráli si spolu a vůbec vyváděli tak, až z toho Aiddě třeštila hlava. Proto, jakmile jen její nezvedení potomci dost vyrostli, dovolila jim matka hrát si v lese mimo noru. V otevřeném prostoru se hluk, který natropí, přece jen trochu rozptýlí.
A tak Cynthia začala poznávat svět. Ellë a Islin rozlehlost lesa děsila a tak se raději držely poblíž nory, ale všem členům smečky dalo dost práce uhlídat Cynthiu a Ristaira, aby se nedostali do problémů. Ti dva byli nerozlučná dvojice. Hráli si spolu divoce a byli zvědaví, až hrůza, každou chvíli strkali čumák tam, kam neměli a neposeděli chvíli na jednom místě. Každý člen smečky na sobě alespoň jednou zakusil ostrost vlčecích zoubků. Aidda těm dvěma často dávala za příklad jejich o mnoho klidnější sestry, avšak Ceril sledoval počínání svých průbojnějších potomků s hrdostí. Chtěl totiž, aby smečku po něm převzala jeho vlčata, avšak moc dobře věděl, že všichni čtyři Alfami Zelené smečky být nemohou. Kdepak. Bude to jen jeden z nich, a Ceril pevně věřil tomu, že to bude jeden z těch dvou kvítek - Cynthia nebo Ristair.
S vědomím toho, že jako potomci Alf Zelené smečky mají před sebou velkou budoucnost, vlčata vyrůstala a učila se každý den. Otec i matka, stejně jako další členové smečky učili vlčata všemu, co musí správný vlk znát. Čím více rostla, tím jasnější bylo, že Ceril se svou předpovědí měl zřejmě pravdu. Ellë, klidná, tichá a neprůbojná, měla o vůdcovství smečky pramalý zájem a Islin zase nepociťovala potřebu někomu něco dokazovat, ale Ristair a Cynthia se neustále snažili zlepšovat a předháněli se, kdo je lepší v lovu, kdo ve stopování, kdo v běhu, vytrvalosti a vůbec ve všem.
Zpočátku se jednalo spíše o nevinnou hru, která však postupně přerůstala v něco úplně jiného, mnohem horšího. Postupně se ze soutěživosti stávala spíš vzájemná nevraživost, a když vlčata dovršila desátý měsíc, už z ní byla vyložená snaha pokořit toho druhého, snaha ukázat otci, kdo je lepším vlkem, kdo je pravým potomkem Alf a kdo si skutečně zaslouží v budoucnosti převzít smečku. Pevné sourozenecké pouto mezi Cynthií a Ristairem se každým dnem tenčilo. A pro Cynthii bylo nejhorší, že byla v očích otce vždycky druhá. Mohla dělat, co chtěla, stavět se na hlavu, avšak otec vždy víc ocenil Ristaira než ji. Ristair se dmul pýchou a Cynthia se užírala hněvem a závistí. Chtěla, aby otec ocenil její snahu. Nemohla si přece vést tak špatně. Koneckonců – byla dcerou Alf ze Zelené smečky, z největší a nejsilnější smečky v celém okolí, a to už muselo něco znamenat. A sama navíc dobře věděla, že je přinejmenším stejně dobrá jako bratr. Přesto stále zůstávala v jeho stínu. A to ji trápilo.
Čas plynul dál a brzy vlčata oslavila své první narozeniny. Už to ani zdaleka nebyly ty bezbranné uzlíčky, které se narodily minulého jara. Teď už lovili a pomáhali ve smečce jako každý jiný právoplatný člen. Cynthia si na své postavení svým způsobem zvykla, ačkoliv se s ním nikdy zcela nesmířila. Říkala si, že stát se může cokoliv, a že její sen stát se Alfou Zelené smečky není ještě ztracený. Pořád měla naději, ale pochopila už, že v otcových očích bude Ristair z důvodů, jaké zná jen on, vždycky lepší. Její vztah s bratrem byl už zřejmě nenávratně pošramocený. Zahořkli vůči sobě natolik, až se jejich věrné přátelství z dnů útlého dětství zdálo být jen pouhou vzpomínkou obestřenou hustou mlhou.
Aby unikla napjaté atmosféře, která ve smečce poslední dobou panovala, vydávala se Cynthia často na pochůzky kolem hranic Zeleného lesa a hlídala, aby na území nevnikl žádný vetřelec. Vyhnala odtamtud pár tuláků, kteří lezli, kam neměli, avšak taky do smečky přivedla pár nových tváří. Když se jí zdálo, že cizinec se zájmem o smečku by jim mohl být přínosem, zavedla ho za matkou, aby zvážila jeho přijetí. Ukázalo se, že měla na vlky dobrý odhad. To Cynthii v očích zbytku smečky pozvedlo, protože nová krev se jim vždy hodila. Hlídání území se rychle stalo její prácí. Ráda také vyrážela s ostatními lovci na vysokou zvěř. Také začala zvolna objevovat svou magii. Občas, když se dostatečně soustředila, dokázala vytvořit iluze drobných předmětů. Pravda, nebyly zrovna věrohodné, avšak Cynthia věřila, že to časem přijde. Vzato kolem a kolem, Cynthia měla pořád co dělat, ve smečce si jí skoro všichni vážili a svým způsobem byla šťastná.Jen kdyby jí na pozadí mysli pořád nehlodal ten stín a kdyby za nocí, kdy nemohla spát, pořád nemusela přemýšlet nad tím, jak smáznout triumfální úsměv z tváře svého bratra.
Cynthiin život v rodné smečce plynul relativně klidně další rok. Během toho roku smečku opustily nejprve Ellë a potom i Islin. Šly si svými vlastními cestami, okusit tulácký život a hledat štěstí někde jinde. Cynthii to přišlo téměř ironické. Ellë a Islin byly z nich čtyř ty méně průbojnější, méně dobrodružné povahy, a přesto se ony vydaly do velkého světa, zatímco ona a Ristair zůstali doma a jeden druhému se sotva mohli podívat do očí bez vycenění zubů. Po sestrách se Cynthii stýskalo. Měla je ráda, ačkoliv Ellë ji vždycky připadala přehnaně ustrašená a Islin k uzoufání naivní. Někdy si říkala, že měla jít s Islin, když se s ní přišla rozloučit. Že by jí na toulkách se sestrou bylo možná líp. A že Islin možná bude potřebovat někoho, kdo umí racionálně uvažovat a nenechá si namluvit první hloupost, kterou uslyší. Ale rozhodla se zůstat. Pořád ještě, i po vší té době, se držela své naděje.
Pak, začátkem Cynthiina třetího léta, se stalo něco, co všechno navždy změnilo. Několik členů smečky se vydalo na lov losů k velké řece. Cynthia s nimi toho dne nešla, avšak její otec ano. A ten se z lovu už nikdy nevrátil. Ceril, zkušený a ostřílený lovec, se neopatrně připletl k losím nohám. Jediný zásah tvrdým paznehtem stačil k tomu, aby život starého vlka skončil. Lovci se s tou hrůzyplnou novinou vrátili pozdě v noci, kdy už si všichni dělali starosti. Cynthii srdce sevřel smutek. I přesto, že ji otec nikdy nedocenil, i přesto, kolikrát si přála, aby zmizel a nikdy se nevrátil, pro něj truchlila. Protože přes to přese všechno to byl její otec a ona k němu vzhlížela jako k nedostižnému vzoru.
Vedení smečky zůstalo na Aiddě, avšak ta bez svého partnera po boku vést smečku nechtěla. „Alfou teď bude Ristair,“ řekla. „Tak to Ceril chtěl, a tak se to také stane.“
Cynthia věděla, že tak končí její sen. Nemělo cenu žádné dohadování. Aidda se nenechala obměkčit. Nejprve Cynthii zachvátil vztek, potom zklamání, nakonec spalující nenávist. K otci, k matce, k bratrovi. Vztekala se na celý svět a na samotnou existenci. Celou noc běhala v kopcích a běsnila. Když se k ránu unavená a už s trochu ochladlými emocemi vrátila, zjistila, že matčina nora je prázdná a její pach v lese pomalu slábne. Aidda byla pryč. Opustila smečku a odešla neznámo kam. Ještě toho dne k ní přistoupil Ristair.
„Co chceš?“ zeptala se Cynthia mrazivě. „Jestli čekáš, že ti budu gratulovat, tak jsi ještě větší pitomec, než jsem vůbec kdy tušila.“
„Kdepak,“ odtušil Ristair. „Nečekám od tebe nic, sestřičko. Pouze to, že do západu slunce opustíš území Zelené smečky.“
Cynthia sebou trhla. „Co jsi to řekl?“
„Slyšelas mě dobře. Nechci tě tu. Chápej – na vedení smečky jsem ještě dost mladý, a tak si nemohu dovolit mít tu nikoho, kdo by mohl ohrozit mé postavení. A to ty jsi. Ohrožuješ mé postavení, Cynthio. Vždycky to tak bylo. Ale teď jsem Alfa já, a tak o tom můžu rozhodnout. Odejdi, sestro. Mě musíš poslechnout.“
„Musím? Jenom proto, že teď jsi Alfa, neznamená, že tě budu poslouchat, Ristaire. Jsi to pořád jen ty. Nestal ses přes noc nikým lepším.“
Ristairovi se z hrdla vydralo zlověstné vrčení. Cynthia mu oplatila stejně. Cenili na sebe zuby a ježili hřbety. „Varuju tě, sestřičko,“ sykl Ristair. „Jsem silnější než ty. A ty to víš. Víš to moc dobře. Nakonec tě stejně vyženu.“
„Doufám, že předtím ti stihnu utrhat obě uši,“ vrhla se po Ristairovi Cynthia a v příští vteřině se už váleli v jediném klubku na zemi, až lítaly chlupy. Cynthia cítila v ústech Ristairovu krev, když se mu zakousla do přední tlapy. Pak však ztratila převahu. Ristair byl skutečně silnější. Prokousl jí ucho a ošklivě ji pokousal na zadní noze. Nakonec ji chytil zuby za krk a přidržel ji na zemi. „Nechci tě zabít, takže až tě pustím, zmizíš odtud tak rychle, až se za tebou bude prášit. Jinak, ať chci nebo nechci, to budu muset udělat.“ Pak ji pustil a Cynthia, ačkoliv se každá buňka jejího těla vzpírala té potupě, běžela tak rychle, jak jí zraněná noha dovolila, aby si zachránila holou kůži. Teprve až notný kus za hranicemi Zeleného lesa se zastavila, aby si olízala rány. Uvědomila si, že se z ní stal vyhnanec a tulák. To uvědomění nechutnalo dobře. Té noci toho moc nenaspala. Bolela ji pokousaná noha, stejně jako pošramocená pýcha. A v hlavě se neustále vynořovala ta jediná myšlenka – byl to její bratr. Udělal jí to její vlastní bratr. Její vlastní bratr ji vyhnal z domova. A tak přemýšlela pořád dokola.
Nastaly jí neveselé chvíle. Kvůli zranění nemohla lovit, a kvůli své hrdosti nemohla žádat o pomoc a tak bloumala světem, živila se mršinami, čekala, až se rány zacelí a modlila se, ať ji takhle nikdo nevidí. Naštěstí pro ni ji však někdo našel a zachránil ji od pravděpodobné smrti.
„Co se tu tak belháš, pískle?“ oslovil ji hluboký hlas, když se šla napít k potůčku.
Oslovení „pískle“ se jí nelíbilo, a tak se obrátila a zpříma pohlédla neznámému do tváře. A že to byla nějaká tvář. Na pravé polovině obličeje měl šedý vlk prakticky jen změť jizev, ucho do poloviny uhryznuté a pravé oko překryté šedým závojem. Cynthii trochu zatrnulo, avšak nenechala na sobě nic znát. Místo toho naježila hřbet a odsekla: „Nejsem pískle. Jsem Cynthia, dcera Alf ze Zeleného lesa.“
„To je ti tady, zlatíčko, vcelku k ničemu,“ odvětil neznámý nevzrušeně. „A radil bych ti, aby ses chovala trochu uctivěji k někomu, kdo ti přišel jen nabídnout pomoc.“
„Já ničí pomoc nechci,“ odsekla Cynthia, ačkoliv dobře věděla, že by se jí pomocná tlapa hodila. „Vystačím si sama.“
„Dobře, pak to tedy neber jako pomoc,“ odtušil cizinec, kterého, jak se zdálo, Cynthiiny výlevy vůbec nevyváděly z rovnováhy. „Co takhle, řekněme, přátelskou procházku na jejímž konci čeká dejme tomu půlka mladého srnce? To bys přijala?“
Cynthii právě v té chvíli hlasitě zakručelo v žaludku. Cítila, jak se její vnitřní obrana sype jako domeček z karet. Ten cizinec se jí líbil. „Tak tedy dobře, když na tom trváš,“ odvětila neutrálním tónem a snažila se neznít příliš vděčně. Nejspíš ho však neošálila, protože se mu na tváři objevil mírný úsměv.
„Dobrá,“ řekl šedý vlk. „Následuj mne. Mimochodem, já jsem Minar.“
Minar ji chvíli vedl vysokou trávou, až došli k úpatí malého pahorku, pod kterým posedávali další dva Minarovi společníci – ryšavý vlk a bílá vlčice.
„Proboha, Minare,“ vyjekla bílá vlčice, sotva spatřila Cynthii kulhající dva kroky za ním, „koho jsi to sem zase dotáhl?“
„Tohle pískle se potulovalo kolem potůčku a potřebovalo nutně pomoc,“ řekl Minar a koutkem oka pokukoval po Cynthii.
Ta se naježila a stáhla uši dozadu. „Jmenuju se Cynthia a nepotřebuju pomoc,“ vyštěkla.
Bílá vlčice se zasmála. „Líbí se mi.“
Ryšavý vlk její nadšení příliš nesdílel. „Nevycválaný spratek,“ zabručel.
Minar Cynthii představil své dva společníky. Ryšavý vlk se jmenoval Zywi, bílé vlčici říkali Bouře. Cynthii se zdálo divné, že by se tak někdo skutečně jmenoval, avšak prozatím se na to nevyptávala. Minar jí taká vysvětlil, že žijí jako tuláci, avšak raději, než se potulovat na vlastní pěst, chodí po světě spolu a vzájemně si pomáhají. Cynthii to popravdě zaujalo. Minar jí také, jak slíbil, nabídl kus ze srnce, kterého toho dne ulovili, a rovněž jí nabídl, že s nimi může pár dní zůstat. „Samozřejmě to není pomoc,“ dodal ještě s cukajícími koutky. „Jen přátelská nabídka, nic víc.“ A ačkoliv jí to šlo trochu proti srsti, Cynthia přátelskou nabídku přijala.
Nakonec s tuláky zůstala mnohem déle, než pár dní. Zapadla do jejich skupinky a zjistila, že s ejí nechce odejít. Zywi zpočátku nebyl příliš nakloněn myšlence, že by s nimi měla zůstat a první dny se neobešly bez toho, aniž by po sobě ti dva neustále štěkali z jedné konce mýtiny na druhý, avšak po pár dnech se vlny poněkud ustálily a z nepřátelských štěkanic se stalo přátelské špičkování. Když se Cynthia zotavila, byla tulákům vítanou pomocí na lovech. Od Bouře, která byla vynikající lovkyní, se navíc mohla lecčemus přiučit. Minar měl zase zdánlivě nekonečnou zásobu příběhů o cizích krajích. Řekl jednou Cynthii o zemi zvané Gallirea, kterou nazval nejpozoruhodnějším místem, o jakém kdy slyšel.
„A byl jsi tam někdy?“ chtěla vědět Cynthia, které se existence řečeného místa – přinejmenším se všemi detaily, které Minar zmínil ve svém vyprávění – z dála trochu nepravděpodobná.
„Ne, ale to místo je skutečné. Vím to.“ Víc z něj nikdy nedostala, avšak zasel do ní semínko touhy tu zemi najít a přesvědčit se na vlastní oči, jestli je aspoň něco z toho, co jí Minar vykládal, pravda.
S tuláky se Cynthii žilo dobře. Byli poměrně uzavřenou skupinou s neměnným složením. Jednu chvíli s nimi putoval ještě velmi drobný a neskutečně upovídaný vlk jménem Aki, který Cynthii svými nekonečnými monology přiváděl téměř k šílenství, naštěstí se však od nich po pár týdnech odpojil, nejspíš aby šel otravovat někoho jiného. A tak se toulali jen ve čtyřech širým světem, lovili společně a jen málokdy trpěli opravdovou nouzí. Pak, jen pár měsíců před Cynthiinými narozeninami, přišla další rána osudu. Zywi se zranil v potyčce s cizím vlkem, který si přišel dělat nároky na jejich kořist. Protože vetřelec byl sám a oni čtyři, zahnali ho rychle na útěk, avšak Zywiho zranění se nechtělo hojit. Do rány se dostala infekce, která brzy zachvátila celé jeho tělo. Cynthia na vlastní oči bezmocně sledovala, jak jeden z jejích přátel, dříve tak rázný a plný života, doslova mizí před očima. Pak, během jedné chladné jarní noci, Zywi zemřel. Pro tuláky to byla krutá rána.
Následující dny a týdny přinesly spoustu bolesti a brzy už bylo jasné, že Zywiho smrt bude vést k zániku jejich malého společenství. Zůstali spolu tak dlouho, aby se přenesli přes období nejhoršího smutku. Semkli se k sobě a jeden druhého podrželi. Když však uplynul nějaký čas a nejhorší chvíle byli pryč, všichni cítili, že po Zywim zbylo prázdné místo, které nešlo nijak zaplnit. Nejprve se od nich oddělila Bouře, která se rozhodla pro změnu vyzkoušet život v opravdové smečce. Tak zůstali jen Minar s Cynthií. Jenže Minar však od Zywiho smrti už nebyl jako dřív a teď, když odešla ještě i Bouře, Cynthii se zdálo, že se v něm něco zlomilo úplně.
Jednoho večera k ní přišel, když seděla na kraji malého lesíku, který objevili a dívala se, jak na krajinu padá večer. Krásy přírody vždycky obdivovala ráda.
„Tady naše společná cesta končí, Cynthio,“ řekl.
„Jak to myslíš?“ otočila se na něj překvapeně. „Jak končí?“
„Chtěl bych tady zůstat. Na tomhle místě. Je to pěkný malý les a je tu klid.“
„Pak tu zůstaneme, jaký je v tom problém?“
„Já tu zůstanu, ale ty musíš jít dál sama. Jsem už starý vlk. Nebude trvat dlouho a přijde zima. Něco mi říká, že bude moje poslední. Nepotřebuju, abys tu byla a dívala se na to.“
Cynthia si s hrůzou uvědomila, co se jí Minar, nejbližší přítel, jakého kdy měla, vlk, ke kterému vzhlížela víc než k vlastnímu otci, snaží říct. „Copak jsi se zbláznil? Já tě neopustím.“
„Cynthio – nikdy jsem toho od tebe moc nechtěl, ale v tomhle mně musíš poslechnout. Nechci, abys tu byla a dívala se, jak hubnu a hloupnu a umírám. Zaprvé to není něco, co bys chtěla vidět a zadruhé ani já nechci, aby tak někdo viděl mne.“
To bylo něco, co Cynthia pochopila. S hroznou bolestí v srdci, se žalem tak krutým, že ani nevěděla, jak ho může snést, se s Minarem rozloučila a věděla, že tady se jejich cesty rozdělují a už nikdy se nesejdou. A tak byla zase sama na cestě a v srdci si nesla smutek nad tou obrovskou ztrátou. Nakonec však dokázala bolest překonat. Zatvrdila další jizvu ve svém srdci. Zvedla hlavu a šla dál, rozhodnutá nenechat se zlomit osudem.
A kdo ví? Třeba jednou najde tu tajemnou zemi, o které jí Minar vyprávěl.