Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Středozemní pláň

Povzdychl jsem si, ale přesto kráčel dál. Celý ušpiněný a zmlácený od těch krup jsem trpěl, jako pes. Chtěl jsem se něco dozvědět, něco zažít. Déšť tomu dával ale docela dobrý céres. Jelikož jsme se blížili k nějakému křoví, neviděl jsem v tom zrovna moc zábavy. Ani informací. Keříky měli malé listy, které díky dešti vypadali spíše jako po porážce. "Složitý to je jen tak, jak si to sám uděláš! Nebo ne?" Zavrtěl jsem hlavou. Očividně nebyli tak sdílní, jak bych si představoval. Ale o to víc to znamenalo výhru na samém konci. "Nepřišel? Tak jak si se tam jako objevil? To tě vyprdlo nebe úplnou náhodou?" Zeptal jsem se podezíravě. Možná jsem nebyl až tak daleko od pravdy, i když z nebe ten vlk určitě nepřišel.
Vyptával jsem se na otázky, ale vlčice se moc neměla k hovoru. Chodila, jako by to měl být poslední její den. "Jak to víš?" Zeptal jsem se ho na otázku ohledně jizev, na kterou mi odpověděl vlk a ne ona. Naklonil jsem hlavu na stranu a prohlížel si ho. Měl plusový body za to, že on se mnou aspoň mluvil. Ale měla snad ta vlčice svého mluvčího? Byl to její poskok? Proč se se mnou nechtěla bavit? "Tak jo, Claudio," protočil jsem očima směrem vzhůru a zavrtěl nechápavě hlavou. Stejně je to pěkně divný jméno. Zavrtěl jsem hlavou.
Když jsme se zastavili posadil jsem se. Ale nevydržel jsem to dlouho, pořád jsem se nějak ošíval a snažil se něco vymyslet. "Proč nemluví? Tys jí udělal něco s jazykem?" Zamrkal jsem a podíval se na vlka, který si držel mírný odstup. Možná to je detektivka, na kterou musím přijít! Ha! Zavrtěl jsem ocasem a vyskočil na nohy, začal jsem se k vlkovi nenápadně plížit. Fakt nenápadně, neboť jsem každou tlapičkou čváchtnul do břečky.

Sledoval jsem vlčici, která byla jako chodící tělo bez duše. Zombie bylo to skvělé označení, bohužel jsem živou zombii nikdy neviděl. Teď jsem si to mohl odškrtnout ze seznamu přání. Měl jsem tak i jiné vymoženosti, ke kterým se snad dostanu. Proč by jako neměla chtít? Kdo by chtěl moknout takhle na pláni. Asgaarský hvozd byl za rohem, ale tam se s takovou obludou přece nemůžu ukázat! A tak jsem se nevědomě přidal ke skupince, které by se jiní možná vyhnuli obloukem. "A co teda jste? Proč tu s ní jsi?" Zamrkal jsem. Vypadá hrozně, proč tu s ní je, když je nemocná? Nebo proč jí nepomohl? Nešlo mi to do hlavy. Bylo to snad normální? Nedalo mi to se nezeptat. "To se tak dělá, že když vidíš nemocnou vlčici, si k ní sedneš a čekáš?" Zamrkal jsem zvědavě.
V očích vlčice se neodráželo nic dobrého. Jedno oko měla zašedlé a v druhém se odrážely kroupy. Bolest v její tváři by se dala krájet. Nakvašeně jsme si jí prohlížel. Tiše něco zasyčela, ale nerozuměl jsem tomu, co by to mělo doopravdy znamenat. "Odkud máš všechny ty jizvy?" Naklonil jsem hlavu k nohám. Ale vlčice se pak rozhodla jít nějakým směrem. Stál jsem tam chvíli jako opařený. "Šup! Nebo nás to zabije!" Měl Tmílek strach o mně, nebo o sebe? Těžko říct, z transu mě dostal až přítomný vlk, který se ptal na jméno. "Kámo Klaudie, to je holčičí jméno ne?" Prskl jsem pobaveně a zavrtěl ocasem. "A jak se jmenuje ona? Má taky srandovní jméno?" Zazubil jsem se a rozběhl se k vlčici. Kolem které jsem začal poskakovat a tím schytávat více a více ran z krup. Naštěstí jsme za chvíli došli do bezpečí, trochu většího než na pláni. Měl jsem velké problémy jim rozumět, nikdy jsem se s jinou řečí nesetkal. Tetička Iskierka mluvila jako dlaždič a já to po ní tak nějak přebral. Ale tohle byl úplně jiný level.

// Velké houští, jó klidně slyší, uděláme z něj hlučnou můru. :D

Tmílek tvrdil, že to stihneme, než se přižene déšť. Jenomže ten déšť nebyl jen tak nějaký, po chvíli to začalo nabírat na síle. Tmílek se schoval pod mou bradu, aby ho náhodou nějaká ta kroupa nezabila. I když jsem teď měl chuť si toho Tmílka fakt dát, jednohubka zadarmo. Vlk, který tam stál vypadal stále dokonale. Jako by ho déšť ani nijak nepoznamenal. Místo toho ta mrtvola, která se válela po zemi vypadala, jako by se přes ní prohnalo stádo buvolů. Chtěl jsem si sáhnout, bohužel nebyla zase tak mrtvá, jak se na první pohled zdálo. Komunikoval se mnou ten druhý vlk, ze kterého jsem měl zpočátku trochu lepší pocit. Oznámil mi, že není mrtvá, ale nemocná. Ani se na mě ale nepodívala, i když jsem nepatrný pohled viděl. To je fakt divná dvojka, Iskierka měla pravdu, venku žije jenom špína. Zastříhal jsem ušima.
Chtěl jsem jít, ale něco se ve mě zlomilo. "A proč nad ní stojíš a čumíš, když je tak hnusně? Nechceš jí vzít třeba někam pod strom?" Naklonil jsem hlavu na stranu. Jako by to nebylo jasné, proč se tu takhle fláká? Obloha byla černá jako noc, jen tak tohle divný počasí rozhodně nepřejde. "Jauvajs," padalo mi to na hlavu, na mou jemnou krásnou hlavičku. "Není to tvoje přítelkyně ve zločinu? Pff... trapas." Našpulil jsem tlamičku a jako správný gentleman jsem se trochu přiblížil, abych si tu nemocnou vlčici mohl prohlídnout. "Opatrně, možná to je nakažlivý," zašeptal mi Tmílek. Chtěl jsem jít ještě kousek blíž, když v tom mi sklouzla noha a já upadnul. Jelikož déšť doslova drtil půdu, kaluže se objevovali všude. A já se shodou náhod do jedné dostal. Sic jsem byl už promočený na kost, bahno se mi nalepilo na celý spodek a bok, na který jsem shodou náhod spadnul. "Aaa!" Vyskočil jsem na nohy, ale nožky se mi opět rozjely do stran a já si tu lázeň užil ještě jednou. "Fuj! Vypadám jak bobek s boulema z toho deště!" Možná se na mě nalepila i nějaká ta tráva, která už pomalu a jistě umírala. Fiasko. Tmílek se mi poškleboval, ale i on měl barvu bobku, takže neměl co mi k tomu více říct. Zamračil jsem se a při tom se díval na toho vlka, který pozoruhodně mluvil. Vlastně ne pozoruhodně, ale dost divně... Přistoupil jsem k vlčici, snažíc se pod ní aspoň trochu schovat. "Tak co bude s tou střechou?!" Očka mi sklouzla na neznámí Seňóra.

// Asgaarský hvozd

Obloha nevypadala úplně nejlíp. Černo se hrnulo a měl jsem z toho docela nahnáno. Dal bych krk za to, že měl podobný odstín, jako můj kožíšek. "Víš co děláš Tmílku?" Ještě jsem nezažil pořádný déšť, nebo bouřku. Bylo to pro mě nové, ale odvaha malého lišeje byla větší, než jsem očekával. Třeba taková jedna kapka by ho mohla i zabít! "Jsem nevěděl, že jsi taková bačkora," zanadával si malý Tmílek. Čímž jsem se okamžitě nafouknul, jako balón. "No dovol?" Zaprskal jsem uraženě a to ho už konečně dohnal. Proběhl jsem posledními stromy a dostal se na širokou pláň.
Ze všech míst na světě bylo tohle jedno z těch, na kterých jsem při bouřce rozhodně nechtěl být. Stáhl jsem ocas trochu dolů a nejistě se přikrčil. Snad ví co dělá. Říkal jsem si. Možná bych měl být trochu více nedůvěřivý. Tmílka najednou něco zaujalo, byla to vlčice zhroucená na zemi. A nad ní se tyčil vlk, řekl bych že je možná i trochu průhledný. Ale to je dneska kde kdo, že jo.
Nakrčil jsem nos. "Ehm... nevypadají na Asgaarští," šeptl jsem směrem k Tmílkovi. "Bačkora, bačkora, seš bačkora!" Posmíval se mi můj nový kamarád. Rozhodně jsem nechtěl vypadat jako bačkora před mým úplně novým super kamarádem. A proto jsem se na něj zamračil a pak se k nim bez servítek vydal. Co je divného na ležící vlčici a podivném vlčím duchu? Přece nic.
Došel jsem a zůstal stát kousek od nich. Tmílek si mezi tím sedl na mou hlavu a při tom stále něco svými nožkami ukazoval. Ale přestal kupodivu i mluvit. A kdo je tady bačkora teď? Napadlo mě jako první. "Haló? To je opravdová mrtvola?" Netušil jsem, co se mezi nimi stalo. Ale viděl jsem, že situace vypadá fakt divně, ale bádat jsem po odpovědi nechtěl. "Můžu si sáhnout?" Zastříhal jsem ušima, nic lepšího mě nenapadlo.

Už jsme se blížili k dědovi Arcanusovi. Netrpělivě jsem ho vyhlížel, měl jsem za to, že jsme na správné stopě. Když jsem na něj ovšem začal volat, něco jsem si uvědomil. Naše cesty se Zurri se shodou náhod tak trochu rozdělili. Trochu víc, oddělili jsme se, neboť každého z nás začalo rozptylovat něco jiného. Na mě začal mluvit podivuhodný brouček. Už jsem měl tu čest se tady s nějakou podivností setkat. Ale mluvící brouček se vyšplhal v žebříčku neskutečně vysoko. Možná si nás vyhlídli společně, abychom mohli tropit neplechu každý jednotlivě. Ještě jsem se po Zurri rozhlížel, jestli bych jí náhodou zahlédl. Po několika sekundách jsem toho ale nechal a věnoval se svému novému kamarádovi. Děda si nás snad nevšiml, nebo možná... Zastříhal jsem ušima. "Tmílek? Jasně, že chci něco podniknout." Zazubil jsem se. Tmílek je fakt divný jméno, ale co... Nikdy nepohrdnu nad nabídkou tropit neplechu. Zavrtěl jsem zvědavě ocasem a při tom si ho fascinovaně prohlížel. "Skvěle! Tak pojď, něco ti ukážu!" Nejspíš bych měl být opatrnější a ne všem věřit. Jenomže mluvící lišej, můra, nebo co to vlastně bylo, znělo až moc cool na to, než abych se té příležitosti nezhostil. Neměl bych snad věřit vlkům, ale o lišejích mi tetičky nic neříkali. Zajiskřili mi očka.
Můj nový kamarád poletoval chvíli kolem mé hlavy, než si mě jako rybu na udici naprosto obmotal. "Kde jsi se tu vůbec vzal?" Vyzvídal jsem. Tmílek si to ale pádil mezi stromy a nabral poněkud větší rychlost. Proto jsem se nemohl jen tak flákat, pokud bych o něj nechtěl jen tak přijít. A tak jsem se rozběhl přímo za ním. Obloha byla prudce zatažená a každou chvíli začne pršet. "Honem! Než začne pršet!" Žadonil Tmílek a já tudíž na nic nečekal a hrnul se přímo za ním!

// Středozemní pláň

Ohlédl jsem se na Zurri. Měla podobný názor na strejdu Fiéra, jako já. Možná nám to jednou bude osudným a opravdu budeme parťáci. Když už teď jsme uměli společně odhadnout špatné vlky! Nevěšel jsem ale hlavu, Zurri se zajímala o druhého vlka. V dálce jsem viděl i toho vypaseného ptáka. Má to spojitost? Pokrčil jsem rameny. "Vlastně nevím," prozradil jsem. Ani zdaleka jsem ještě neznal všechny vlky ve smečce a sám se učil chodit. Netušil jsem, jestli už děda Arcanus a tetičky prozradili, že jsem se tu rozhodl zůstat. A neházeli mě tak do jednoho pytle s vlky, kteří odešli.
Polkl jsem. Zurri neměla hlad a tak zamířila mým směrem. Přicházel úkol číslo dvě, najít dědu Arcanuse a doufat, že si bude vědět rady. Možná jsme za ním mohli jít rovnou, takhle jsme rozpoutali peklo strejdovi Alastorovi. I když... to je vlastně taky dobře, aspoň nás viděl. "Super, tak vyrážíme!" Usmál jsem se a vydal se vyšlapanou cestičkou plnou listí. Teď už to snad bude odsejpat, děda snad nebude mít tolik práce. Netušil jsem, kde vůbec může být. Nesl se lesem pach, za kterým jsem se vydal.
Zurri vesele ťapkala za mnou. Cesta utíkala opravdu rychle, pachů zde bylo více. V dálce jsem však zahlédl mohutné černé tělo vlka! Byl ještě daleko a tak jsem netušil, jestli něco dělá. Rozhodl jsem se ale na nás upozornit, aby nás slyšel. "Dědo Arcanusi! Dědo Arcanusi!" Zavolal jsem, po druhé trochu více nahlas, aby se za námi aspoň otočil. Tohle stačit nebude. Ohlédl jsem se na Zurri. "Dědo máme strašnej průser!" Zakřičel jsem, div jsem nezačal poskakovat na místě jako splašená kočka. Zamával jsem tlapkou ve vzduchu a pak ukázal na Zurri. Zůstal jsem však štronzo, někde vepředu ještě někdo stál. Sklopil jsem uši. A zlatýho bludišťáka za nevhodný příchody získávám já v celé své kráse. Ustoupil jsem o krok zpátky, abych mohl stát vedle Zurri. Snad už získáme pozornost aspoň někoho. Suše jsem polkl, byla tam snad i Iskierka se Sineád? Tak daleko jsem ale nedohlédl, mohutné tělo černého vlka mi stínilo v pohledu.

Situace se zdála, že nebyla úplně vhodně zvolená. Nelíbilo se mi, že jediný kdo se mi aspoň trochu snažil pomoci byl strýček Alastor. Ale byl nějak podivně spjat s tím šedivým vlkem za ním. Jeho pozornost jsme se Zurri rozhodně neměli. Chtěli nejspíš soukromí, které jsme jim měli dopřát my. Podíval jsem se na strýčka Fiéra, který si chtěl jít naplnit pupek. "Máš hlad?" Špítl jsem směrem k ní. Já ho teda rozhodně neměl. I když bych si možná zobnul, ale teď jsem musel být tvrdý. Děda Arcanus prý nebyl otcem přítomné Zurri, aspoň to mi stačil strýček Alastor ještě sdělit. Navrhl, ať jdeme se strýčkem Fiérem, nebo najdeme dědu Arcanuse.
Podíval jsem se na Zurri a zvědavě zastříhal ušima. Měli jsme vyklidit pole, to co se tady možná odehraje nebude pro dětský očka. "Tak jak chceš, můžeš se strýčkem Fiérem, se kterým si naplníš pupek. Nebo půjdeme najít dědu Arcanuse rovnou?" Zeptal jsem se jí. Měl jsem nějakou morální povinnost, abych jí dovedl k nějakému dospělákovi, který na nás bude mít čas. Fiér se netvářil zrovna dvakrát přívětivě, ale navrhl nám, že můžeme jít s ním.
Já teda rozhodně trávit čas se strýčkem Fiérem nechtěl. Nevím proč, ale něco se mi na něm zrovna dvakrát nelíbilo. Ale pokud byl pro Zurri sympatický, ať za ním klidně vypálí. "Díky strejdo Alastore, zatím se měj hezky." Řekl jsem trochu sklesle. Byl jsem smutný, že nám nemohl věnovat ještě trochu času. Ale nejspíš toho měl na práci až příliš.
Otočil jsem se a pomalu zamířil pryč. Ale ještě jsem se ohlédl, jestli za mnou Zurri půjde a společně půjdeme najít dědu Arcanuse. Zdá se, že by měl být někde v lese. Hodím mu Zurri na krk, pokud se nerozhodne jít s Fiérem. Děda si s ní určitě hravě poradí. Napadlo mě. Určitě by z tohohle lehce vyklouzla i tetička Iskierka, ach jak teď bych potřeboval její radu! Ale netušil jsem, v které části lesa se může pohybovat. Tak či onak jsem to už chtěl vyřešit, táhlo se to už tak dlouho! Mrhal jsem tady vlastním talentem.

Hlásím Crowleyho, doprovod mu bude dělat Lacrima.

Byl jsem nejistý, vpálil jsem do situace a nejspíš některé z nich i vyrušil, nebo vysvobodil? Bylo to vlastně fuk, důležité tady bylo pomoc Zurri. Ihned si nás všimla většina, můj pohled však spočinul na strýčkovi Alastorovi. Ten se k nám ihned vydal a lehl si, abychom si mohly být sobě rovní. Mluvil na nás i nějaký strýček Fiér, který měl spadlý ucho. Vypadal jak nějaký vidlák, ale nejspíš to bude asi cool strejda. "Čau strejdo," pozdravil jsem a prohlédl si i toho posledního. Nejspíš taky nějakej ten strejda od vedle, ale jeho výraz rozhodně nenaznačoval, že je rád že tu jsme. Strejda Fiér chodí s nějakou tetou Awnay. To je samej strejda, samá teta. To abych si to začal někam psát. Myslí jako tetu Iskierku? Poplet jí jméno? Ta má ale partnerku ve zločinu. Ta by se nezahazovala s takovou bambulí. Zamyslel jsem se.
Proto jsem raději polkl a podíval se na strýčka Alastora, který se nám snažil pomoci. Ihned vyzvídal, co se vlastně stalo. Počkal jsem na ty slova, které jsem hledal. Otec už se nevrátil, nebyl tu. "To je dobře..." Polkl jsem. Měl jsem toho na jazyku tolik, ale nemohl jsem to vychrlit rovnou. I kdybych to měl udělat. Další otázka byla vyslovena velmi tiše. Naklonil jsem se ke strýčkovi a zvedl tlapku tak, aby to vypadalo že mu šeptám. A aby to Zurri, která stála hned vedle mě určitě neslyšela. Ale abych tomu dodal grády, stejně jsem tam tu tlapku dal a začal šeptat. "Ona neví, hledáme ho. Říkala, že je její táta alfa. Tak sem si myslel, že by to mohl děda Arcanus vědět. Zná určitě všechny. Teda pokud to není nějaká jeho tajná dcera, ale na to už je starej ne?" Zeptal jsem se a zamrkal, protože jsme byli hrozně tajní. Kouknul jsem na Zurri, které to určitě nepřišlo divný.
V tom se ozval přímo za strejdou Alastorem hlas. Nezněl jako Hlas, jako Hlas a ne hlas. Ale ten jeho blbej fórkovní kámoš. Tenhle hlas byl jinej a zněl dost naléhavě. Vykoukl jsem z pod strýčka a mohl tak vidět šedobílého vlka s podivnými ozdůbkami. Jeho pohled byl mířen přímo na strejdu Alastora. Sklouzl jsem proto zpátky k němu a pak zase zpátky. Strejda Alastor je tak hustej, že je úplně na roztrhání. Zamyslel jsem se. Rozhodně jsem se o něj nechtěl teď dělit. Teď když jsem měl tak důležitou věc na práci! Zůstal jsem ovšem až nezvykle zticha. Svým způsobem jsem měl z vlka za strýčkem Alastorem respekt. Nejspíš za to mohl ten přísný výraz.

// Esíčka, přes Tulipánovou louku

Zulli se rozčilovala nad svým jménem. Zamračil jsem se a snažil se jí pochopit. Nejspíš to nemělo být Zulli, ale něco jiného. Kopíroval jsem její grimasy a při tom jsem si potichu něco šeptal pod nosem. Co nám vlčatům zezačátku dělá největší problém? Přemýšlel jsem. "Zurri?" Zeptal jsem se jí a zvědavě jsem se na ni podíval. Možná jsem konečně trefil na správné jméno. A Zurri už se nemusí rozčilovat! A já se taky nemusím tím pádem rozčilovat. Paráda.
Když jsem jí vysvětloval, proč jsem se vydal ven, Zurri se zdála být zmatená. "Proč ne? Samota je fajn. Celou dobu jsem s někým byl a potřeboval jsem být sám. Můj fotr... no to je jedno." Mávl jsem nad tím tlapou. Raději jsem se zaměřil na pozorování sov. Zurri z nich byla unešená stejně, jako já. Bylo to kouzelné. Zavrtěl jsem ocasem a už jsem se hnal jako o závod k Asgaaru. Krátké nožky se snažily nabrat co největší rychlost, ale zároveň jsem se díval i po Zurri. Byla vážně schopná! A rychlá, to jsem musel uznat. Za chvíli už jsem nemohl popadnout dech, ale les už byl tak blízko!
Když jsem konečně proběhl mezi první stromy, ihned mě do nosu udeřil silný pach. Teprve až teď mi možná došlo, že já smrdím takhle podobně. Ale tady v lese to bylo jiné. Ale Zurri takhle silně nesmrdí. Možná je smečka jejího táty hodně malá. Zamračil jsem se a přemýšlel chvíli nad tím. "Už nemůžu!" Vyhrkl jsem nakonec a aby toho nebylo málo, zakopl jsem o kořen. Převalil jsem se a znova se postavil. "Jsme tady!" Rozhlédl jsem se po okolí, tady jsem to už znal. "Vítej na půdě Asgaarské smečky," přivítal jsem jí a při tom jí nosem drbnul do boku. Tak kudy teď? Přemýšlel jsem. Jednoduše jsem se rozešel, les o nás určitě dá někomu vědět. Nebo ne? Velký pták se nad námi zase objevil a zdálo se, že nám ukazuje cestu kudy jít. Chová se jako by tady bydlel. Prskl jsem.
// Spolek přítomných vlků, kuk.
Vedl jsem Zurri lesem, snažil jsem se zachytit pach. Ale přesto nás ten obří pták někam vedl. Dědu Arcanuse jsem tady někde nechal i s tetičkami. Možná už je jejich debata u konce, to jsem nemohl tušit. Přesto jsem se nechal vést. Hravě jsem vždy mrknul na svou novou společnici. Za chvíli už tvého tátu najdeme. Napadlo mě. Pták nás zavedl do hloučku vlků. Vytřeštil jsem oči a zůstal stát ve křoví. Žluté očka mi tam jen svítila. "Strejdo Alastore?" Zvolal jsem z tmavého koutku. "Dobrej den," řekl jsem nejistě. Strejda Alastor byl jediný, koho jsem poznával. "Je tu bezpečno? Můj fotr už se nevrátil?" Hlouček vlků byl poměrně velký, proto jsem tam nechtěl vpálit hned na první dobrou. I když by mi to nevadilo, ale vzhledem k tomu, že se Zurri možná mohla rychle vyděsit. "J-já, teda my bychom potřebovali pomoct, strejdo Alastore." Zamrkal jsem a při tom jsem nenápadně zvedl tlapku a udělal jednoduché gesto 'pojď sem a buďme děsně tajní'.

// Klimbavý les, přes Hadí ocas

Získal jsem na svou stranu náklonost vlčete. Zdá se, že by z nás možná časem mohli být i kamarádi. I když jsem si to ze začátku nechtěl zcela připustit. Byl jsem zastánce toho, že vlčata jsou prostě hloupé. Ale když na to půjdu chytře, třeba bych z ní mohl udělat svého komplice. A tetičky by jí určitě přijali podobně, jako tu nánu Viv. Ne, přijmou ji mnohem lépe. Zeptal jsem se na jméno, jestli nějaké má. Jistě že nějaké má, každý musí mít přece jméno. Představila se jako Zulli. "Tak jo Zulli," zopakoval jsem a snažil se to zapamatovat. Zatím jsem měl pamatováka celkem dobrého. To už jsme se ale dostávali pomalu z lesa ven. Ani jsem si neuvědomil, že jsem byl pryč celý den. Začala padat tma. Obří pták si to poletoval nad námi, jako by na nás dohlížel. Ten je teda divnej. Mává těmi křidélky, buřt jeden. Měl by víc chodit pěšky, aby shodil ten špek. Napadlo mě. Možná si ho někdo jen takhle vykrmuje, aby se pak pořádně nadlábnul. Olízl jsem si nos. "Proč jsem odcházel?" Vzpomněl jsem si, že tu vlastně nejsem sám. Zavrtěl jsem hlavou a přemýšlel nad tím. Měl bych vytasit celou historku o tom, že jsem byl emočně zcela v řiti? To asi ne. Promlouval jsem. "No, šel jsem se projít. Zažít nějaké dobrodružství na vlastní pěst. Do nedávna mi společnost dělali tetičky, tak jsem jim chtěl ukázat, že už můžu cestovat i sám. A nic se mi nestane." Zazubil jsem se na ni. Takhle to stačí? Řeka hučela jako hrom, bylo na čase najít vhodné místo na přeskákání na druhou stranu. Teď nešlo jen o mně, měl jsem teď určitou zodpovědnost!
Noc byla chladná a mlha zabraňovala nám vidět vše v okolí. Nad námi stále plachtil nějaký ten pták. Tlusťoch se ale na chvíli docela vzdálil. Zamrkal jsem a snažil se zaujatě sledovat nedaleký les. Byl však zahalený do bílé mlhy, mohl jsem se jen domnívat, že tam někde je. "Jé! Dívej!" Vyšvihl jsem tlapku směrem nahoru. Přímo nad námi zrovna letěla jedna velká sova! Byla panečku větší, než já se Zulli dohromady. Nadšeně jsem se na ni díval, než se ztratila v oblaku mlhy. Možná jich tady bude víc. Napadlo mě. A tak jsem se začal rozhlížet, ale další jsem nenašel.
Řeka byla docela rozbouřená, rozhodně jsem se nechtěl namočit. Byla už i zima, pára mi šla s každým výdechem z tlamy. "Musíme se dostat přes řeku, někde tady byly vystouplé kameny..." Natahoval jsem poslední slovo a snažil se to najít. Nebylo to tak dávno, co jsem tudy šel. Někde tady... Stále jsem po očku ale sledovat sovy, když tu byla jedna, určitě se najde i druhá. Sova je určitě jako vlk, drží se smečky! Kameny tu byly, tma nám trochu zabraňovala v tom se dobře orientovat. "Půjdem spolu jo? Dávej pozor, je to kluzké a můžeme spadnout." Varoval jsem ji. Já měl už před tím celkem nahnáno tam vkročit. Teď to bude ale určitě mnohem lepší, se společnicí. Tlapky se mi ponořily do vody, ale hloubka tu byla sotva po kotníky. Pod námi byli peřeje, fest by to bolelo, kdyby tam jeden z nás spadl. Ale já si věřil a věřil jsem i jí. Přeskákal jsem to bez větších obtíží, ale tlapky mi mrzly. "Už to bude jenom kousek!" Zavrtěl jsem ocasem. "Dáme si závod, kdo tam bude první?" Zeptal jsem se jí. Na hry jsem opravdu nebyl, ale byla tma... a i když jsem si to nechtěl přiznat, měl jsem nahnáno jako blázen. Stačilo jen přeběhnout louku před námi. Počkal jsem, až se Zulli zařadí, ať je to férová hra. Nad hlavou nám proletěla další sova, která nám to nejspíš odstartovala?

// Asgaarský hvozd, přes Tulipánovou louku

Možná to nebude tak těžké někoho zmanipulovat. Škodolibě jsem se usmíval, ale ve skutečnosti jsem žádnou lumpárnu neměl v plánu! Samo sebou, co bych já tak mohl vymyslet? V tuhle chvíli nic moc. Možná jsem i trochu chtěl vlčici pomoct najít její rodinu. A šoupnout jí honem rychle tam, odkud přišla. Ani na chvíli mě nenapadlo, že tu existuje šance, že by tu mohla zůstat. "Jasně, proč ne?" Pokrčil jsem rameny. Neviděl jsem nic špatného na tom jí zavést na území smečky. Co je na tom špatného? Smečka je od toho, aby se vlkům pomáhalo, nebo ne? Možná jsem v tom měl trochu guláš, ale kdo by nepomohl tak roztomilému vlčeti, s kukadly zlatými? "Snad tam bude, nebo tam aspoň byl, když jsem odcházel." Řekl jsem a trochu se zamyslel. Byl tam, protože mě utěšoval. Můj otec stál za starou bačkoru. Zastříhal jsem ušima. Nechtěl jsem se k tomu vracet. Tohle téma jsem měl stále hodně živé a bylo to jako říznout do živého masa.
Raději jsem se proto zajímal o mou novou kamarádku. Ta už se nemohla dočkat až vyrazíme na cestu. Asgaarský les nebyl daleko, sem sem se dostal celkem bez obtíží. Vlče to určitě zvládne levou zadní. "Tak vyrážíme, za chvíli tam jsme." Řekl jsem a při tom se podíval na toho podivného ptáka. Když jsem nadhodil slovo smečka, jeho výraz se přestal mračit. Co je zač? Netušil jsem, proč tady je. A hlavně proč je tak tlustý, co asi žere? Dal bych krk za to, že sežral nějaký vlče. Možná měl pifku i tady na přítomnou malou kuličku. Jsem to ale chrabrý rytíř, který jí zachránil!
Proplétal jsem se mezi stromy a keři, než jsem uviděl konečně pláň. "Jak se vlastně jmenuješ? Jak ti říkal táta?" Zeptal jsem se, neboť mi nedošlo, že jí neustále říkám to vlče.

// Esíčka, přes Hadí ocas

Hry byly pro mrňata, a to já nikdy nebyl. Nebo byl, ale nikdy jsem se za to nepovažoval. Snažil jsem se tvářit dospěle, tak jako teta Iskierka. Ale v mém podání to bylo spíše k smíchu. Flintu jsem ale do žita neházel. A nadále si udržoval tvář prvotřídního floutka, který se snažil naverbovat do svých řad nové ptáče. “Arcanuse,” opravil jsem, ale nebral jsem to zle. I já měl dlouho problém s výslovností. Ale jelikož se jednalo o mého dědečka, bylo zapotřebí jeho jméno říct správně a s úctou. Byl mi vzorem. Po tom všem co jsem zažil, jak se mě rodiče zřekli.. neměl jsem nikoho. Jen milované tetičky a dědu. Samotnou smečku jsem teprve poznával.
Ptal jsem se, z jaké smečky vlče je. Z tátovi, to je logický přece. Promluvil jsem za sebe sklesle a zastříhal ušima. Naštěstí pokračovala, ale ani tak jsem se neměl od čeho odrazit. “Jen táta a sourozenci,” zopakoval jsem po ní. Řekla táta.. já vlastnímu neřeknu lépe než fotr. A přesto se na ni vykašlal. Asi? Kdo ví, nebyl jsem tu od toho, abych soudil. “Smečka je to nejlepší, co tě může potkat.” Nechtěl jsem se ale tady hádat. Rodina byla důležitá, ale co bych to vysvětloval vlčeti. Sám jsem byl postaven před věc, které si žádné vlče nezaslouží. “Víš co? Mám nápad.” Upřímně řečeno, neměl jsem absolutní šajna co s ní mám dělat. Nejradši bych jí tu nechal, ale tak černý svědomí jsem neměl.
V tom se sem snesl ten tlustej pták. Byl celkem oprsklej a já z něj byl celkem na nervy. Co je zač... no co je zač, je to pták! “Nevím,” řekl jsem a pokrčil rameny. Chvíli jsem máchal tlapama před sebou, abych jo odehnal ale nic moc se nedělo. Tak jsem ho ignoroval. Očividně chtěl, abychom někam šli. Ale já neznámého ptáka fakt následovat nebudu, mám nějakou úroveň! “Pojď se mnou do smečky. Není to daleko, moje smečka je stará hodně dlouho. Určitě tam najdeme někoho, kdo by tu tvou znal. Co říkáš?” Mrkl jsem na ni. “Nebo se tu klidně schovávej, ale to bude pěkná nuda, když tu budeš úplně sama. U nás doma je furt někdo!” Dokonce jsem se i věrohodně usmál! Přesně tak, jak mě to teta Iskierka učila, aneb když chceš aby někdo něco udělal, kul oči a hezky se usmívej! Jo a vrť zadkem!

Překvapeně jsem zamrkal. Jaký znamení? Zamračil jsem se nechápavě a snažil se přijít na kloub tomu, co se tady děje. Chvíli jsem mlčel a poslouchal mluvící křoví, které se mnou očividně hrálo nějakou hru. "Já hry nehraju," řekl jsem jednostranně. Hry jsou pro mrňata. Ne pro někoho, jako jsem byl já. Ale možná jako rozptýlení bych to teď docela i bral. Ale to bych musel spolknout veškerou svou dětsko-dospěláckou hrdost.
Vlče očividně odmítalo bez znamení vylézt ven. Lámal jsem si chvíli nad tím, jak takový znamení může vypadat. Mám začít jako zpívat? Houkat? Pískat? To je blbost. Přesto nechtěla vylézt, protože pro ni za chvíli přijde táta. Táta už si nejspíš sbalil kufr a je kdo ví kde. Napadlo mě, ostatně stejně jako ten můj. "To je možný, ale široko daleko tu nikdo jiný než já, není." Pokrčil jsem rameny. Nebo aspoň tohle mi říkal můj nos. Nebyl jsem žádným expertem, ale na vlky jsem měl celkem čuch. Vážně věříš, že někdo přijde? Buď realista. Projelo mi hlavou, ale mou krutou stránku jsem nechtěl hned tak vytahovat. I když co na srdci to na jazyku.
Najednou z toho křoví vyletělo tělíčko. Až jsem vyskočil do vzduchu kousek vzad. Dopadl jsem na tlapky a sledoval nahnědlé vlče s velkými žlutými oči. "To je mi novinka," zamumlal jsem potichu. Měřil jsem si vlče pohledem, nebylo o moc menší než já. "Co? Já se nechci schovávat," zavrtěl jsem hlavou zmateně. "Smrdím? Sama smrdíš!" Prskl jsem dotčeně. "Já jsem někdo, jsem Crowley z Asgaarské smečky. Hrdý syn E.... Teda hrdý vnuk velectěného Arcanuse! Alfy jedné z nejlepší smečky na Galliree!" Představil jsem se tak honosně, jako kdyby si z toho přítomné vlče mělo sednout na prdel. Malý majáček mi však říkal, že to nejspíš stejně nepochopí. Ale já z toho měl dobrej pocit, fakt že jo. Na představování bych měl ještě zapracovat, pche příště to zvládnu lépe. Měl bych to fakt dopilovat. "Ze které smečky jsi ty?" Zeptal jsem se a pozvedl jedno 'obočí', jako bych si jí měřil.

Postával jsem před mluvícím křovím, ze kterého šel divný pach. Tím, že na mě promluvil jemný hlas bylo jasné, že tam někdo bude. Možná někdo mladší než já? Ale to né. I když možná jsem v sobě ucítil malý drobný popud k tomu, abych jí pomohl. Rodina se mě zřekla, neměl jsem žádného parťáka k sobě. Mohl jsem mít Viv, ale ta byla až moc hloupá na to, aby mohla být součástí naší party. Vlče z křoví nechtělo vylézt. Naklonil jsem hlavu lehce na stranu. "Proč ne?" Nedalo mi to. Dokonce jsem se už i posadil, abych to mluvící křoví mohl pozorovat.
Přemýšlel jsem i nad tím, co bych měl mít ze společnosti vlčete. Nikdy jsem na ty hry pro prcky nebyl. Co budu mít z toho, když si najdu podobně starou kamarádku? Co když bude stejně hloupá, jako moje sestra? I když takových je snad málo. Projelo mi hlavou. Teprve až teď jsem si všiml pěkně vypasenýho opeřence, který si to seděl na větvi a sledoval nás. Jak asi chutná? Při tom pomyšlení jsem si olízl nos. Neměl jsem tušení, že je to mazlíček mého strýčka, kterého jsem zatím nepoznal. Ale přišlo mi velmi zvláštní, že tu takhle sedí a civí přímo na nás. Tohle obyčejná zvěř nedělá, ale to jsem nemohl vědět. Raději jsem přesunul zrak zpátky ke keři. Vytvoř si z ní komplice, jako si to udělali z tebe tetičky. Napadl mě naprosto geniální nápad. Pokud by tohle vlče dostalo mou školu, pak bych i já měl takovýho komplice! I když to byla holka... Polkl jsem. "Ehm.. za chvíli bude tma, nebudeš se tu sama bát?" Zeptal jsem se. Možná už tu nějakou noc přečkala. Zamračil jsem se. "Nedaleko odsud bydlím, je tam teplo a jídlo, jestli chceš?" Pane bože Crowley, ty jsi sladkej jak cecek, tetička by čuměla. Zazubil jsem se. Ale budou mít ze mě určitě prdel. To slovo jsem si neskutečně oblíbil, tetičky prostě umí naučit správný výrazy. Mezi tím, co jsem přemýšlel nad tím, jak budu před ostatními vypadat jsem se snažil natáhnout svůj krátký krk. Možná jsem doufal, že bych mohl onu neznámou zahlédnout, abych věděl s kým mám tu čest a komu vlastně nabízím nocleh v MÉM království.