Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Plamínek

Tlapky se mi zabořily do další vrstvy sněhu. Tam mi mokré nohy nijak nevadili, ovšem ten zadek na tom byl trochu hůř. Proto jsem se schoval aspoň na chvíli v lese. Tenhle jsem neznal, nebo mi aspoň nepřipomínal nic, na co bych byl zvyklí. Zvedl jsem hlavu a prohlížel si vysoké stromy. Jak vlk v zimě má uschnout? Projelo mi hlavou. Zastříhal jsem ušima a prolézal další částí lesa. Držel jsem se spíš u hranic, jednou mě musí přece vyplivnout na druhé straně.
Neuměl jsem se zrovna dobře orientovat, ale dělal jsem všechno proto, abych se co nejdřív dostal domů. Pořádně jsem se protáhl a pak se rozběhl dál. Srdce mi stále krvácelo, ale už jsem to nechtěl znova propojit s očima a jinými emocemi. Nechtěl jsem znova plakat, byl jsem přece kluk. Samec. Měl bych být tvrdý, ale když se nikdo nedivá, nemohl jsem si pomoci.
Jakmile jsem se dostal na druhou stranu, přivítala mě obrovská pláň. Nadšeně jsem si jí prohlížel. Už jsem skoro doma! Uvědomil jsem si. Na nic jiného jsem nečekal a rozběhl se do bílého pekla.

// Středozemní pláň

// Řeka Tanebrae

Klusal jsem si to a tím vyšlapával svou cestu na sever. Po své pravici jsem měl stále jednu rozbouřenou řeku. Přicházel jsem ale k problému. Přímo přede mnou byla další řeky. A já musím jednu, nebo druhou přebrodit, abych se tak dostal na druhou stranu. Tak jo, co bude lepší? Rozbouřená řeka? Podíval jsem se na tu, po které jsem teď právě šel. Tahle co je přede mnou vypadala jinak. Její břehy nebyly pokryté sněhem. Jako by teplota vody byla jiná, než u sousední řeky.
Vkročil jsem tam tlapou, ucítil jsem teplejší proudy. Ale jakmile se celý namočím, kompletně pak promrznu. Polkl jsem na sucho. Měl bych najít nějaké místo. Bylo nemožné to přebrodit, automaticky bych ihned onemocněl a do Asgaaru bych se možná už ani nepodíval.
Sebral jsem veškeré síly a vydal se vstříc další řece. Za chvíli mě přivítalo místo, kde to bylo možné přejít. Spousta vyvýšených skal. Opatrně jsem tam vkročil, vody jsem tam měl tak akorát po kotníky. Voda byla teplá, ale bylo mi jasné, že jakmile vylezu ven, bude mi fest velká zima. Přeskočil jsem tu nejširší část, naštěstí jsem udržel balanc. Jen zadní noha mi ujela a já si tak namočil kus zadku. Vyškrábal jsem se na druhou stranu a zamířil do blízkého lesa.

// Borovicová školka

// Tmavé smrčiny

Příjemně to pod nohami křupalo. Měl jsem z toho chvíli celkem i srandu. Všude bylo bílo, z nebe stále padalo víc a víc sněhových vloček. A můj kožich tak byl každou minutou víc mokřejší. Ale nebralo mi to tu radost, kterou jsem cítil, aspoň na povrchu. Uvnitř jsem byl doslova celý rozebraný, hlavně díky Životu. Zcela mě rozhodil z mé komfortní zóny. A nejspíš i chvíli potrvá, než se dám zase dohromady. Ale od toho se tomu dalo říkat život. Byl jsem mladý a toužil poznat svět. A co možná nejvíc to jen půjde.
Došel jsem až k hučící řece. Ta nebyla zcela zmrzlá, ale možná v průběhu zimy bude. Sníh, který do něj padal se rozpouštěl. Vody tam bylo celkem hodně. Opatrně jsem sešel níže, abych se mohl napít. Přední část těla mi ovšem stále sjížděla dolů. Nakonec jsem to vzdal, nechtěl jsem skončit ve chřtánu vody. Raději jsem začal lízat sníh, i to byla alternativa. Voda se mi dostávala do tlamy pomaleji, ale i tak se to dalo považovat za výhru.
Šel jsem pak směrem na sever. Za chvíli bych měl přece podle mých předpokladů vidět Asgaarský hvozd. Tedy pokud jsem se nespletl. Na severu to vypadala jako zasněžená pohroma. Ale i tak jsem se vzchopil a mířil tím směrem.

// Plamínek

// Narrské kopce

Vklouzl jsem do lesa. Hned u hranic už mě přivítal sníh, což bylo více potěšující, než zdánlivý písek. K jedné hroudě jsem přičichnul, ale sníh nijak nevoněl. Párkrát jsem poskakoval sem a tam, ale tohle nebylo území dělané na nějaké dovádění. Místo toho jsem se musel vyhýbat většímu počtu stromů. Hezky opatrně, nechtěl jsem si už hrát na veverku. Zároveň jsem měl ještě Tmílka, který se mě snažil dostat na stranu zla. Ale to už se mu nepodařilo. Díky Životu jsem věděl, že se musím vrátit domů. Musím se za sebe postavit. Na vlastní nohy. Bylo mi z toho úzko, ale naštěstí jsem se tak tak držel. Nechtěl jsem znova brečet, tady by mě mohl kdokoliv vidět.
I z toho důvodu jsem spolkl vše, co jsem měl zrovna na jazyku. Zatl jsem zuby a zkrátka šel. Tlapky mě už bolely, vystup na takový kopec si vzal spousty energie. Zároveň byla zima. Můj kožich na to nebyl úplně ideálně dělaný. Byla mi zima. Claudio měl ale pravdu, měl bych se držet v blízkosti své smečky. Tam budu mít ochranu i jídlo. Zůstat takhle na pospas venku, to bych nezvládl. Začenichal jsem a snažil se najít ten správný směr domů.

// Řeka Tanebrae

// Vrchol Narrských vršků

Ohlédl jsem se přes rameno a ještě nechal skápnout poslední slzu po tváři. Bylo mi z toho špatně, žaludek se mi svíral. Netušil jsem, co se právě teď stalo. Ten nápor emocí byla naprosto šílená! Rozhlížel jsem se, jestli neuvidím někde krémovou a Claudia, rozhodně jsem neprahl po tom se zrovna těm dvoum zpovídat z toho, proč jsem nahoře brečel jako malá želva. Rychle bych měl upalovat domů. Vím kudy. Projelo mi hlavou. Husté sněžení mi možná bude znepříjemňovat cestu. Ale já chtěl objetí od někoho, u koho vím že mě bere takového, jaký jsem. A to jediné mohu najít u Sineád a Iskierky. Snad budou v lese.
Ihned jsem se rozběhl z kopce dolů. Po písku, tlapy se mi občas zabořily více, než bylo zapotřebí, ale teď jsem na tohle nehrál. Ještě jsem po cestě chvíli brečel, než jsem to vyměnil za zadýchané plíce. Popadnul jsem dech, co jen mi síly stačily. Tlapky se mi odrážely a já měl před sebou jen vidinu Asgaarského lesa.
Zhluboka jsem se nadechl, proběhl jsem kolem hor a nadále jsem mířil dál. Tak jo, uklidni se. Už jsem velký hoch, měl bych... měl bych se uklidnit. Když se uklidním, cestu najdu mnohem lépe. Zastříhal jsem ušima. Musel jsem se opravdu na chvíli zastavit, popadl jsem dech. Tlapky se mi chvěly, ale tohle jsem teď úplně neřešil. Teď jsem se chtěl jen dostat odsud a vrhnout se do objetí své rodiny.

// Tmavé smrčiny

// Narrské kopce

Nechal jsem krémovou vlčici za sebou, společně i s jejím společníkem Claudiem. Měl jsem z toho dobrý pocit, možná i z toho že ti dva podivíni se mnou nejdou. A já jsem tady teď s Tmílkem, mým kamarádem pro neplechu. Dával jsem jednu tlapku před druhou a spokojeně se při tom rozhlížel. Byl jasný den, v dálce jsem viděl jak sněží. Ale tady jsem šel po písku, což bylo mnohem víc fascinující. Písek se mi dostával mezi prstíky na tlapkách a nepříjemně to šimralo. Po krátké chvilce jsem si na to ale naštěstí zvyknul. Kopec byl vysoký, na samotný vrchol jsem nemohl ani dohlédnout. Právě teď jsem si přišel tak malý a nemotorný. Kráčel jsem stále do kopce a užíval si toho výhledu, který jsem mohl mít. To budou tetičky koukat, až jim povykládám, kde všude jsem byl. A tomuhle určitě jen tak někdo věřit nebude. Zastříhal jsem ušima a pokračoval po stezce dál. V písku jsem viděl spousty vlčích tlap, zdejšího boha musí navštěvovat určitě velká hromada vlků. Nechtěl jsem být skeptikem ve zdejších světě, ale potřeboval jsem ho vidět na vlastní oči. Měl jsem několik zastávek na to, abych se posadil a nabral trochu dech. Čím výš jsem ale ovšem byl, tím to bylo víc příjemnější. Začínal jsem se v těchhle horách cítit chtěně, jako bych sem zapadal. Čím blíž jsem byl nahoře, tím víc jsem se měl rád.
Po několika dalších desítkách minut jsem změnil své stanoviště. Byl jsem skoro na samotném vrcholu. Zdá se mi to, nebo něco slyším? Nechtěl jsem věřit vlastním uším, ale opravdu, jako by na samotném vrcholu překypoval život. Zvědavě jsem zastříhal ušima, byl jsem tak zvědavý jak ten Život vlastně vypadá. Tolik otázek jsem měl. Ale vnitřně jsem cítil hotové emoční peklo. Lítost v mém srdci. To že jsem nikam nepatřil. Jako bych to nebyl ani já. Ale čím blíže jsem byl, tím víc jsem se tu cítil chtěný a zpátky dolů se mi ani vracet nechtělo. Toužebně jsem se ještě díval na svou cestu, kterou jsem sem přišel. Když bude fajn, mohl bych tu i zůstat. Určitě by mě měl rád víc, než vlastní táta. Napadlo mě zezačátku.
Zvedl jsem nos a začal čenichat, toužil jsem zachytit vůni samotného boha. Jak asi voní? Co rád dělá? A já něco? Tolik otázek bych na něj měl. Ale můj jazyk nebyl jenom láskyplný a slušný. Uměl jsem být i pěkně drzý a pikantní. Aneb puberta je tu už za rohem a já bych se jí měl zmocnit hned, jak jen to bude možné. Stál jsem na vrcholu a nadšeně se rozhlížel. Ještě chvíli jsem musel mžourat, než jsem si zvykl na ty pestré barvy. Zamrkal jsem a snažil se najít nějaké stopy. "Tady to je vážně žůžo, co říkáš Crowley?" Tmílek mi dával hodně instrukcí o tom, jak bych se měl chovat. A na co bych se měl ptát, vedli jsme větší konverzaci i o tom, jak vlastně Život vypadá. Ale teď jsme tady konečně byli a můžeme si dělat, co se nám jen zamane. Tedy do chvíle, než se za mnou ozval hlas. Cukl jsem do strany a vyděšeně začal dýchat, hrudníček se mi zvedal sem a tam. "Buď zdráv Crowley, očekával jsem, že mě dřív nebo později vyhledáš," jeho hlas byl tak hřejivý. Vyvalil jsem oči, díval jsem se na vlka obrovských rozměrů. Kromě toho jeho ocas byl mnohem delší a huňatější než jaké jsem u vlků vídal. Když jsem se na něj pořádně zaměřil, všiml jsem si, že z něj sněží. "E-eh... ahoj?" Pozdravil jsem, než mě Tmílek udeřil svou drobnou tlapkou po tváři. Jindy bych si toho asi přes srst ani nevšimnul, ale zůstal mi poletovat přímo před okem. Svými drobnými ručkami máchal do všech stran. "Teda dobrý den," opravil jsem se. Tohle bylo asi lepší. Očekával mě už déle? Je to možné? Jak o mně vůbec může něco vědět? Můj vnitřní hlas mi uvízl v krku. Čím déle jsem ale tady s Životem stál, tím to bylo... příjemnější. "Co tě sem přivádí mladý chlapče?" Zeptal se mě, sklonil hlavu, aby si mě lépe prohlédnout. Instinktivně jsem udělal krok dozadu, ale ne z důvodu, že bych se bál. Měl jsem vůči němu respekt. Usmíval se a tvářil se velice vlídně. Jako kamarád, nebo můj starší bráška. "Zvědavost," řekl jsem jednoduše a zamrkal. Udělal jsem krok blíže, abych si ho mohl prohlédnout stejně, jako on mě. "To není zcela pravda, drahý chlapče. Je v tom i něco jiného, cítím tvou vnitřní bolest." Prozradil mi. Já jen hleděl. Může to vědět, to co se stalo v Asgaaru? Jak? Vždyť tam ani být nemohl. Opravdu měl obrovské schopnosti. A já si jich opravdu vážil. Nestál jsem tady jen s nějakým pobudou z jihu, jako byl třeba Cladio. Život byl někdo zcela jiných a potřebných kvalit. "Rozhodoval jsem se srdcem, tak jak jsem to cítil." Řekl jsem a usmál jsem se. Usmíval jsem se, ale při tom mi stékaly slzy po tvářích. Po drobných, lehce vyhublých tvářích. Emoce tady byly mnohem silnější a já se s takovým projevem ještě nikdy nesetkal. Život si mě stáhl k sobě a já se tak mohl nechat obejmout do kouzelně huňatého kožíšku. "Má rodina je má smečka," řekl jsem mu mezi vzlyky. "A nikdy nechci žádnou vlčici, máma s tátou jsou divní. Nedívají se na svět stejně, jako já, nebo dědeček." Vysvětloval jsem mu, jako bych to byl snad já, kdo rozdává rady. "Živote, ty máš taky nějakou vlčici, která ti říká co máš dělat? Co máš dělat celý život?" Zeptal jsem se ho a při tom vyvalil oči. Poletující Tmílek mi ukazoval v jeho tlapičkách palec nahoru. Nevím, jestli to byla otázka zcela vhodná. Život se ale začal pobaveně smát. "Já žiji život po svém," zábavně si mě ještě jednou přitáhl k sobě, do jednoho objetí. Pak jsem se stáhl.
Udělal jsem krok dozadu a podíval se nahoru. Svou tlapou mi utřel slzy po tvářích, za což jsem mu byl vděčný. "Máš se ještě hodně co učit, mladíku." Nechtěl jsem od něj absolutně odcházet. Takhle dobře jsem se necítil od doby, co jsem se snad narodil. "Jednou uvidíš, že bojuješ za správnou věc. Někdy jsou překážky potřebné k tomu, aby jsi se posunul dál. Ať je to vlčice nebo ne, hlavně buď sám sebou." Poradil mi Život. A já jen horlivě přikývl. Ano, měl bych se vrátit... asi zpátky do smečky. Ještě jsem se se všemi ani neseznámil. Můj otec mi tam neudělal zrovna ideální vizitku. Měl bych se snažit... ale když se Životem by to bylo určitě také úžasné. Pralo se to ve mě. Já toužebně doufal, že by mi v mém rozhodování mohl pomoci. Ale jeho vlídný pohled naznačoval, že je to jen můj boj. "Tak já jdu bojovat za sebe samého, děkuji ti." Poděkoval jsem mu. Nerad jsem odcházel, ale musel jsem. Ještě jsem se na něj jednou otočil, usmíval se. Měl jsem neskutečnou tendenci se za ním rozběhnout. "Šťastnou cestu Crowley, a vlčice nech ještě na pokoji. Máš spoustu času." Poradil mi. A já se zachichotal. Co bych s vlčicemi asi tak dělal? Pche, zatím ne. Zamával jsem mu na rozloučenou. Na okraji cesty jsem se ještě zastavil. Strávit tady život by taky nemuselo být na škodu. Projelo mi hlavou. S úctou, která se ve mě objevila snad poprvé jsem se pokorně rozhlížel po plácku. Jednou se sem určitě ještě vrátím a nenechám tu jen pár květin, co jsem nasbíral během léta.

// Narrské kopce

// Nákup:
ID - V03/Háti Eä/vytrvalost/4* = 40 květin
ID - V03/Lacrima/síla/2* = 20 květin
ID - V03/Ciri/obratnost/1* = 10 květin
Dohromady: 70 květin

// Tmavé smrčiny

Ach jo, zima vypadá tak fantasticky. Ale proč je málo jídla? To ještě nikdo nevymyslel nějakou náhražku? Napadlo mě. Bylo fakt, že přes léto jsem baštil i nějaké bobule v lese. Nebyly úplně nejhorší, ale v zimě je asi nenajdu. Tráva umírala a s ní i stromy a keře. Aby další rok mohly zase znovu povstat, větší a silnější. A já budu na jaře také už větší a silnější. Napadlo mě. Zastříhal jsem ušima, byl jsem skoro jako keř! Akorát jsem během zimy neumíral, tedy aspoň skoro. Vlčice vedle mě stále mluvila. Claudio se tvářil stále stejně, jako by tu ani nebyl. Přesto jeho poznámky byly mnohem užitečnější, než od krémové.
Jakmile jsem vyskočil z posledního stromu, valil jsem co mi síly stačily za ostatními. Sníh tady ale nebyl, místo toho tu byl všude zlatý písek. Obloha byla zašedlá a v dálkách na severu jsem viděl, že nejspíš sněží. "Proč tady taky nesněží?" Zeptal jsem se zamračeně. Cítil jsem, že je tu mnohem tepleji, než v nedalekém lese, ze kterého jsme vyšli.
Vlčice ukázala na vrchol kopce, ten nešel v té dálce ani vidět. Na sucho jsem polknul, byla to šíleně dlouhá štreka. "A-až nahoru?" Jako by to nebylo úplně jasné. Zkoumavý pohled jsem hodil po vlčici, která nejspíš odmítala už jít dál. Má prosba tady končí, chtěl jsem ať mě k němu zavede. Teď jsem to měl na zlatém, tedy písčitém podnosu. "Díky," řekl jsem směrem k ní a usmál se. Rychle jsem se jí otřel o přední tlapku, bez toho aniž bych se nějak zatvářil, vzhledem k tomu že místy byla cítit ještě čerstvá krev. "Díky, že jsi mě zavedla na tohle místo. Hned po návštěvě se vydám asi zpátky domů. Claudio cením si tvým rad, budou se v životě určitě hodit." Mrkl jsem na vlka přede mnou. Byl jsem jim za tohle malé dobrodružství vděčný. Tmílek už si to poletoval vedle mého ucha. Slyšel jsem, že říká něco o nezbednostech u samotného Života. Hold se teď musím chytit za packu jeho a nezdržovat tak jiné vlky od důležité práce. "Snad zas někdy béžová," zamával jsem ocasem a už si to pelášil na samotný vrchol.

// Vrchol Narrských vršků

// Tanebrae

Pochodoval jsem za ostatními a užíval si radost ze sněhu. Cítil jsem takovou vnitřní dětskou radost, kterou jsem dřív nikdy nepoznal. Nebyl jsem na hry s vlčaty, ale tohle bylo něco úplně jiného. Dokázal bych ve sněhu nejspíš i pořádně dovádět. Jen musím počkat, až toho sněhu bude mnohem a mnohem víc. Už teď jsem věděl, že to bude pěkná zábava. Tmílek stále poletoval sem a tam. Kolem mé hlavy a něco mi štěbetal do ucha. Já se zatím ale zajímal o svou konverzaci s vlky. "Tak jo," přitakal jsem. Zelené maso se nejí a už vůbec ne prolezlé červy. Ne, že bych červy neměl rád, možná měly svou funkci na tomto světě... ale žrát jsem je nemusel. "Mám rád teplé maso, ze kterého ještě teče krev." Zavrtěl jsem ocasem s úsměvem.
Stále jsem se zajímal o krémovou vlčici. Něco na ni bylo zvláštního a já toužil prolomit tu mlčenlivost v ní. Možná jí i vykouzlit úsměv na tváři. Stále jsem doufal, že bych v ní probudil něco, co by vlče probudit v dospělých mělo. Radost. Ale ona byla jako prkno. "Takže ráda pomáháš ostatním?" Zastříhal jsem ušima. "To je asi hezký, ale ne každý je za to asi vděčný." Šel jsem dál, to už jsme byli v lese. "Vylézt na strom umí kdejaký páprda, ale vylézt na smrk, to je husťárna!" Vyhrkl Tmílek a ztratil se v jehličí. Nechtěl jsem se nechat zahambit, proto jsem ihned vyhledal nějaký kámen. Na ten jsem skočil a pak bez ostychu skočil do stromu s jehličím. Ihned jsem ucítil, jak to hrozně píchá, ale větve mě držely. Prodíral jsem se Vánočním stromkem, sem tam mi tlapa šlápla do prázdna. Naštěstí byly větve celkem tlusté, takže mé drobné tělíčko to udrželo. Přeskočil jsem na druhý strom, na okraj jehličnatých větví, ale tělo mi spadlo na zem. Ucítil jsem, jak to studí. Ale radostně jsem se zvedl a běžel za ostatními, kteří mi utíkali. Nehodlal jsem ale Tmílka nechat vyhrát, proto když jsem viděl spadlý strom, vyskočil jsem na něj a ihned hodil šipku do dalšího stromu. Nějak se musí vylézt nahoru! Dopřával jsem si čas. Šplhat po jehličnatém stromu a mít celý opíchaný tělo nebyl zrovna ideál. Ale soutěživost byla soutěživost. Vyskočil jsem do dalšího patra. Jehličí mě píchlo přímo do oka. To jsem pak držel dlouho zavřené, pár slz mi z něho vyteklo. Strom, na kterým jsem momentálně byl nebyl zrovna silák. Tudíž když se mi podařilo vyskočit do dalšího patra, strom se celý ohnul. A já pomalu zase padal na zem.
Střepal jsem se veškerého jehličí. Cítil jsem se, jako by mě pobodal houf včel. Claudio zrovna vyprávěl o jižanech, na které jsem byl zvědavý. Proto jsem se polokulhavým krokem snažil zachytit jejich tempo. "Děda je skvělý," usmál jsem se. Ale vzápětí jsem ucítil nával smutku. Škoda, že táta není víc jako on. Povzdychl jsem si. Zase jsem měl před očima tu scénku.

// Narrské vršky

// Velké houští, přes Středozemní pláň

Krémová vlčice byla tichá, jako samotná voda. Její pohled byl zvláštní, ale přesto dělala, o co jsem jí požádal. Vedla mě k Životu a já ochotně, i naivně pochodoval po jejich bocích. Zima byla hlavním tématem dnešního dne. Těšil jsem se, až tu zimu poznám a bude to dřív, než by se dalo čekat. K ránu, jakmile začalo svítat byla obloha šedá jako myš. A co nevidět z ní začnou za chvíli padat první sněhové vločky. Ale já přesto pochodoval dál a vyčkával na ten kouzelný moment. "Aha," řekl jsem zamračeně. Koloběh života jsem začínal trochu více vnímat. "A když jsou smečky na severu a na podzim tedy pořádají ty velké lovy, ty zvířata vydrží celou zimu? Jak? To se nezkazí?" Zeptal jsem se. Pokud potrava v severní části světa nebude, co pak teda dělají? To se pak stěhují? Asgaarská smečka měla spousty hladových krků, včetně toho mého.
Blížili jsme se k řece, hučela už z dálky. Jakmile jsme byli u jejího břehu, sklonil jsem hlavu, abych se rychle mohl napít. Voda byla chladná, ale příjemná na osvěžení. Krátil jsem si chvíli otázkami, na které jsem doufal budu znát odpověď. Ač jsem vychrlil hned několik, krémová vlčice mě ihned usekla. "A co takhle normálně děláš?" Když nemáš nic ráda. Zastříhal jsem ušima a našel si místo, kde se budu moct dostat na druhou stranu. Voda byla neskutečně studená a když jsem do ní vložil tlapku, ihned jsem se zašklebil. Byla tu spousta kamenů, po kterých jsem mohl poskakovat jako divý. Ale netroufal jsem si na to, bylo to kluzké, šel jsem raději na jistotu. Nejspíš by mě i nechaly odplavat kdo ví kam. Neměl jsem z vlčice dobrý pocit, rozhodně ne nějaký mateřský pud. Dával jsem důkladně jednu nožku za druhou, než jsem se dotknul druhého břehu. To už se z nebe začalo sypat bílé štěstí. Zvedl jsem nos a chvíli na to nevěřícně koukal. Bylo to jako nějaké kouzlo. Sníh! Zavrtěl jsem ocasem ze strany na stranu. Když jsem se podíval před sebe, krémová vlčice se svým společníkem už byli poměrně daleko. Proto jsem se za nimi ihned rozběhl, abych je dohnal a mohl si tak užít pokračování příběhu o jihu.
"Umřít?" Zopakoval jsem smutně. "Ale smečky jsou tady taky jako rodina," nedal jsem se. Ta moje byla sice poněkud... zvláštní. Ale tetičky mě měly rády a rozhodně by mě jen tak nedaly. A u strýčků a tak dále si budu muset svůj respekt ještě nějak vybudovat. Rozhodně jsem se už chtěl vrátit domů a zapracovat na svých vztazích. Když je zima, budou přece doma všichni, nebo ne?

// Tmavé smrčiny

Netušil jsem, proč byla vlčice taková zaprdnutá. Moc mě teda nenadchla. Iskierka měla pravdu, v Asgaaru je to nejlepší. Ale nechtěl jsem se vzdát někoho, s kým už jsem se spiknul v tom, že mě zavede k Životu. K němu mě ani Iskierka nevzala! "Tak dobře, já to všecko zjistím a pak ti to řeknu." Zazubil jsem se na vlčici vedle sebe. Jako tělo bez duše, jako by jen přežívala.
Naopak Claudio sršel životem. Dával mi cenné rady, které jsem si uchovával v hlavě. Pokud se mi teda brzy nevykouří zase kdo ví kam pryč. "Proč by jí mělo být málo? Není stejný počet potravy v létě, i v zimě?" Zeptal jsem se. "Zima je přece prima, ne? Určitě ve sněhu budou dovádět i zajíci," zavrtěl jsem ocasem a už se těšil, až nějakého pořádně proženu. Nožky mi rostly opravdu pomalu. Byl jsem z vrhu asi nejméně povedený, zatím celkově neforemný, asi jako každé vlče. Ale já si přišel obzvlášť divně rostlý. To jsem měl nejspíš po... nevím kom. Otec si říkal, že je dokonalý a matku jsem měl moc rád na to, abych jí nějak ponižoval za tohle.
Konečně přestalo pršet a my se tak mohly vydat na výpravu. Radostně jsem si povyskočil a zakotvil tak vedle svých společníků. "Co máš ráda? Nebo co ráda děláš?" Zeptal jsem se krémové vlčice. Jelikož jsem cítil, že sem tam něco špitne, aspoň něco málo... možná se už probudila s té ponuré nálady. Pak jsem vykoukl i na Claudio. "A je život tam z jihu nějak odlišný od toho tady? Mě se tady celkem líbí, asi bych nechtěl úplně odcházet." Zamumlal jsem trochu zamyšleně. Měl jsem tady dědečka a tetičky. A určitě spoustu dalších rodinných příslušníků, kteří mohou být fajn. Ale ne vše může být zalité sluncem, aspoň ne tak jak jsem si představoval.

// Tanebrae, přes Středozemní pláň

Zamračil jsem se. "K čemu jsou teda ti Bohové tady? Když můžou mít všechno, proč pomáhají právě tady?" Může za to nějaká rovnováha? Na tohle jsem se vlastně nikdy neptal. Možná jsem nerozuměl pořádně ani významu slovo Bůh. Věděl jsem jen, že umí čáry máry a můžou někomu pomoci. Jak jsem slyšel, musím jim za to i něco dát. Líbí se jim snad pozornost, kterou tady mají? Svět je určitě velký sám o sobě, něco je tady musí držet. Krémová vlčice s jedním okem byla svým způsobem a chováním mnohem děsivější, než Claudio. Nemohl jsem si pomoc, ale kdykoliv se otočila, nebo podívala, nahánělo mi to husí kůži. Co se jí asi tak mohlo stát? To oko bylo asi nejděsivější, takové jsem ještě neviděl. Jo, dědeček Arcanus měl také šedivé oči, ale uprostřed měl tu směšnou tečku, se kterou se hýbe. Ale tahle vlčice neměla ani to.
Zima byla opravdu zajímavým tématem. Bude trvat dlouhé měsíce a může být i nebezpečná. "Mám smečku," přitakal jsem ještě jednou. "A taky tetičky, nějakej strejda se taky najde. A dědečka, ten smečku vede." Vysvětlil jsem celou svou situaci. O mém fotříkovi jsem se raději nezmínil, to nebylo zrovna téma, o kterém bych se teď chtěl úplně bavit. Stále ve mě hlodal pocit viny, že to vše mohlo dopadnout jinak. A stal jsem se černou ovečkou rodiny, jen díky sobeckému rozhodnutí, které si budu muset ještě pořádně vydupat. O jídlo bych se také víceméně nestaral, v jeskyni bylo vždy dost jídla. Proto jsem nabil dojmu, že naše smečka se o sebe moc hezky stará. A určitě bych se také chtěl nějakého lovu účastnit, nebo se jen podívat.
Už jsem poznal poměrně dost cizích slov. "Ha!" Zazubil jsem se. Dostal jsem ho. Kdybych mohl, nejspíš bych se teď poklepal po rameni. Také to byl totiž ragazzino! Téma domoviny bylo celkem citlivé, Claudio dával otázky, na které by dospělý vlk cizímu nejspíš ani neodpověděl. Ale já se ještě dostatečně nespálil, takže jsem byl sdílný až až. "No... doma to teď bylo trochu drámo. Takže..." Odkašlal jsem si. "Už můžem vyrazit paní vlčice?" Zeptal jsem se a střelil pohledem po vlčici. Stále však ještě pršelo, ale já byl prostě nedočkavý.

Konečně se vlčice začala aspoň trochu projevovat. Oni jsou tak divní. Nemohl jsem si pomoct, ale musel jsem si to neustále opakovat. Rozhodně nesahali ani po paty nikomu z Asgaarskou krví. Mají takovou divnou řeč, jako mají vlčata mezi sebou. Nikdo tomu nerozumí, ale oni si vzájemně rozumí. "Vždyť ho poctím svojí návštěvou, to nestačí?" Zamrkal jsem, jako by to nebylo jasné. Jak říkala tetička Iskierka, já jsem někdo. A i když jsem byl chudý jak kostelní myš, toužil jsem se s bohem setkat. Neboť tetičky mě za Smrtí vzít nechtěli, ale Život zní jak životabudič! A právě tohle krémová vlčice potřebuje. Co by mohl chtít bůh, co má všechno? Nešlo mi to moc do hlavy, ale něco na tom určitě bude. A čím dřív budu znalý takového světa, tím líp. Claudio se také aktivně zapojoval do našeho rozhovoru. Přišlo mi, že se vlčice více projevuje, když nemluví. Jenomže byl aktivní jak blecha. Netušil jsem, jestli bych měl být rád, nebo ne. Zvláštní pocit jsem z něho měl. "Snad to ustane," přitakal jsem, když jsem dostal na návštěvu Života zelenou. Stále tu byl ale aktivní déšť, bez kterého se nemůžeme pohnout dál.
Na chvíli jsem se posadil a zaposlouchal se do vyprávění, ze strany vlka. Kdepak se to v něm bralo? Kdy budu taky tak chytrý? Bádal jsem v hlavě. Pche, to už sem. Olízl jsem si nos. "A ten sníh tu bude dlouho?" Zastříhal jsem ušima. Cítil jsem z jeho vyprávění, že z toho měl radost. Až přijde sníh, určitě bude mít taky radost. A možná i já, znělo to vážně fantasticky. "A není ti v zimě... no jako zima?" Jelikož se blížila má první zima, nejspíš budu mít srst jako lední medvídek. Ty první jsou vždy dost cool, tak jsem si to ale představoval. Zatím to na mě moc vidět nebylo, jako by má srst byla nějaká vadná. Měl bych pro získání chlupatější srsti něco udělat? Když jsem ale zkoumal tyhle dva vlky, jejich srst byla jiná než ta má. Kratší, nebyla tak hustá. "Jak může být dědeček taky ragazzino? On už není kluk, je velkej a má obří zvonek." Zamyslel jsem se. Prohlédl jsem si Cladio před sebou. "Ty nejseš tak velkej kluk," zamyslel jsem se nakonec nahlas a dospěl k tomuto názoru. Tak jo, kompletně jsem se do toho zamotal. "Vy jižani jste takoví jiní. Proč jste tady?" Zeptal jsem se napřímo.
Zamrkal jsem a při tom se zase postavil a začal zkoumat jiné keře. Sem tam jsem dostal na kokos kroupou, ale vždy jsem se jen otřepal. Rána to občas byla dobrá, ale naštěstí ne smrtelná.

Vztah těch dvou byl vážně divný. Neuměl jsem si představit, že bych takhle měl dopadnout, až budu velkej. Že bych měl s sebou neustále nějakého otravu. Vidí se po delší době, možná stará láska nerezaví. A Claudio přišel tuhle divnošku sbalit, dřív byla ale asi zábavnější. Napadlo mě. Prohlížel jsem si zakrvácenou a teď už i zmáčenou vlčici. Netušil jsem, jestli se po ní proběhlo stádo lemurů, ale rozhodně by nějakýho potřebovala. Něco, co by jí nakoplo do života. Takhle nudný přece nikdo nemůže ani být, nebo ano? Rozmluvil jsem se o své otravné sestře. Claudio se o to zajímal, což mě překvapilo. Možná už jsem zapadal do jejich tlupy a vzaly mě mezi sebe! "Já už vlastně asi taky," zamyslel jsem se. "Byla děsně otravná, až moc si o sobě myslela." A já byl samozřejmě lepší než ona a neskutečně mě to žralo. Naštěstí už to řešit nemusím, ostatní šli s rodiči. Ucítil jsem menší stesk, ale jen po matce. Nikdo jiný mi víceméně ani nechyběl. Doufal jsem, že jsem se rozhodl správně, ale čekají mě ještě určitě i nepříjemné chvíle. Neznal jsem všechny vlky ve smečce a jen pár z nich vědělo, že jsem se rozhodl zůstat.
Největší pozornost ovšem na sebe strhnul právě teď můj dědeček. Ještě aby ne, když jsem mu udělal tak luxusní obrázek. "Hm," zabručel jsem. Jasně, kdo by se s mým dědečkem nechtěl setkat? Ale to můžou jen vyvolení. Zastříhal jsem ušima. Zajímal jsem se o vlčici, komunikovala, ale opravdu jen málo. Odmítla ovšem mou nabídku na to setkat se s Životem. "Ty ho znáš? Já o něm jenom slyšel, vezmeš mě za ním?" Zavrtěl jsem ocáskem. "Prosím!" Zamrkal jsem. Vlčice odmítla jeho pomoc, ale třeba by mohla pomoci mě ukázat, kde bych ho mohl najít. Protože jsem netušil, kde ho hledat. A když už ho odmítla ona sama, mě nic nezakázala. A já mu řeknu svý, to si pište, vyleje jí do vínku určitě mnohem lepší náladu!
Ohledně květin a včeliček jsem byl hned moudřejší. Claudio to vysvětlil tak, že za chvíli už bude zima. "Sníh?" Když jsem se narodil, byla zima, ale nic co bych nazval sněhem jsem neviděl. "Ragačíno! Co to znamená?" Naklonil jsem se, abych na Cladio viděl. On tak divně mluví. "A sníh jsem neviděl, co to je? To je nějaký zvíře?" Nadšeně jsem zamrkal. Možná jsem měl i trochu hlad, tudíž jsem ihned myslel na jídlo. Ale byl jsem drobný a malý, žaludek ještě menší. Proto jsem se sem tam spokojil i s tím, co jsem našel. Mrtvá myš například, ta tu teď ale nebyla.

Takže se znají z jihu! To je logický, co je jih? Zamyslel jsem se nad tím. Ale už se dál neptal, nevím proč ale odpověď z jihu mi zcela stačila. Třeba to byla nějaká zimě málo-mluvců. Nebo divno-vlků."A to jste celou tu dobu spolu? Nelezete si na nervy? Já teda po nějaké době potkal ségru a ta byla vlezlá jak veš. Málem jsem si vyrval chlupy z hlavy, ještě že jsme se jí pak zbavil." Frkl jsem. Jako správný vlče muselo říct vše, co se doma přece děje! Nebo že bych z toho už mohl vyrůst? Taky pravda.
Stále jsem se vyptával na věci o vlcích, abych se o nich něco dozvěděl. Ale čím víc jsem šťoural do vosího hnízda, tím víc se to zavíralo. A já začínal chápat, že se od nich nic moc nedozvím. Představil jsem se, ale jméno krémové vlčice pocákané krví a teď celkem i nevkusně mokrou jsem se stejně nedozvěděl. Místo toho se ozval Claudio, který se zajímal o mého dědečka. "Taky se to tak dá říct, je to snad největší vlk, jakého jsem kdy viděl." Pokrčil jsem rameny. Ale takhle jsem to přece nemyslel! Pištěl vysoký hlas v mé hlavě.
Najednou atmosféra začala houstnout. Až jsem vyskočil do ústranní. Hlas krémové byl podrážděný, ale přímo nevrčel, zatímco Cladio to vzal trochu zhurta. Pokrčil jsem nad tím rameny. Šmankote, snad se tolik nestalo ne? Protočil jsem očima a začal si všímat jiných věcí. Když v tom mi jedna kroupa přistála přímo na špičku hlavy. Zabolelo to, nejspíš si našla díru v korunách našeho úkrytu. "Nebolí tě to? Možná bych věděl o někom, kdo by ti to vyléčil. Jmenuje se Život!" Zavrtěl jsem ocasem a při tom mrkl na vlčici. Dokonce jsem i roztomile zamrkal a zamával ocáskem, jako ten správný roztomilý chlapeček. I když už jsem byl trochu větší. Ale stále ta roztomilost byla ještě schovaná. Možná k tomu dopomáhala i má drobná velikost celkově, jedno bylo jasné, po dědečkovi jsem tohle nepodědil.
Motal jsem se mezi keři a při tom si všimnul, že už pomalu budeme na konci. Že bychom se vydali někam dál? Jenomže tam venku bylo hotové peklo. Ale jo, tyhle keře jsou nudný. Nic tu neroste a... Zastříhal jsem ušima. Vymotal jsem se z dalšího keře a po očku si všiml, že je nedaleko Claudio. Snad už stačil trochu vychladnout. "Claudio, proč tu nelítají žádný včelky? A proč už není tráva tak zelená, a kytky zničené? Co se děje? Já myslel, že ty včely ty kytky žerou." Zeptal jsem se se zájmem. Když odkloním téma na něco neutrálního, třeba to bude fajn! Napadlo mě. Zároveň mi v hlavě hlodal majáček, že možná až moc mluvím. Přece to není tetička Iskierka, ani Sineád. Jsou to dva vlci z jihu, co nepatří do Asgaaru. Ti jsou přece ti špatní. Jo jsou škaredí, ale jinak se zdají být celkem v pohodě. Dělal jsem si vlastní názor, naivní.

"A odkud?" Zastříhal jsem ušima a bedlivě naslouchal tomu, co se ke mě dostane. Rozhodně si vybírali jednoduché odpovědi, které mi samozřejmě nestačili. Tmílek se mě držel a neustále mi našeptával do uší různé nezbednosti. Mohl jsem provést cokoliv, ale prozatím jsem se držel těchto dvou výjimečně divných vlků. Tyhle křoviska se nezdála být příliš zábavná. Sice na mou velikost ideální, jen málokdy jsem měl s něčím problém. Když jsem se například zamotal do větvičky. Ale po stromech se lozit nedalo, protože to byli převážně keře. A o listí se tu mluvit také nedalo. Jediné co by se tu mohlo stát, že bych mohl chytit nějaké návštěvníky do kožichu. Vlčice stále mluvila, jako by tu ani nebyla. Jizvy jí provedl nějaký vlk (omlouvám se :D), ale víc konkrétní nebyla. "A ta krvavá?" Naklonil jsem hlavu, abych to lépe viděl. Nevypadalo to moc pěkně. "Jsem Crowley, z Asgaarského lesa. Vnuk Arcanuse velikého," namítl jsem nakvašeně. Rozhodně mé jméno znělo líp, jak to jeho.
Claudio se i nadále zhostil slova. "Takže se znáte dlouho," pokrčil jsem rameny. "Takže nejste parťáci, tak co teda jste?" Nešlo mi to do hlavy. Když přišli spolu, nebyli kamarádi. V čem je teda problém? Když někdo s někým cestuje, stávají se z nich parťáci ve zločinu. Takhle mi to tetičky přece vysvětlovali, proč se tihle dva chovali tak, jako by tu vlastně nebyli?
Najednou se ozvala béžová. Ihned jsem nastražil uši. "Ale každý má něco, co by chtěl za sebe světu říct. Třeba, jste Vážně úžasná a krásná milost lady! Ty jizvy sice tak žhavý nejsou, ale pro vlka co nemá oči... Nebo naopak smrdíš jako průjem." Pokrčil jsem rameny. Jo, lichotky mi šli jedna báseň, měl bych na to mít i patent. Zamrkal jsem při slovech o vlčici na krémovou. O tom průjmu jsem se podíval na Claudie. Nožkou jsem se chytl do dalšího keřího vězení, ze kterého jsem nohou musel prudce cuknout. Z tlapky mi odkapalo pár kapek krve, u kterých jsem jen potichu zasyčel.