Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledoval jsem ležícího vlka, jak se mu všichni snaží pomoci. I když tahle situace byla sebevíc lítostivá, bylo od každého z nich hezké vidět snahu pomoci. Konečně jsem viděl to, proč je smečka rodina. A já se tady cítil čím dál tím lépe. Zlomené srdce se mi pomalu hojilo a já poprvé v životě cítil, že někam patřím. To všechno se ovšem začínalo bortit. Když jsem pomáhal dědečkovi vyhrabat díru, očividně jsem zaujal strýčka Sionna. Viděl jsem pohled plný nenávisti a v jednu chvíli jsem neviděl strejdu Sionna, ale mého fotra. Podobně se na mě díval, když odcházel. Stáhl jsem uši do stran a sklonil hlavu. Tiše jsem při tom zakňučel. Sic jsem měl na jazyku pár trefných odpovědí. Ale po mojí odpovědi očividně neprahl. Navíc teď na to ani nebyla vhodná příležitost řešit tady mě. Když tu bílý ležel jako bezmocná rohožka. Naštěstí se slova ujala tetička Sineád. Vděčně jsem na ni letmo mrknul, jako poděkování. Žije tady... už přes rok. Očividně si toho nevšiml, čili musel být celý rok opravdu zaneprázdněný. Netušil jsem, jaké postavení tady vlk má. Strejda Sionn se mi zatím zdál jako vlk, který byl docela dost hlučný. Jeho emoce byly cítit na míle daleko. Samotného mi ho bylo líto. Ale svůj boj o žití tady si s ním budu muset vyřešit, až bude bílý vlk živ a zdráv.
Zůstával jsem stát vedle dědečka, kdy se vedle mě objevila i Zurri. Ťuknul jsem jí do lehce do boku. "Můžeme ještě nějak pomoci? Donést třeba kožešiny z úkrytu, nebo tak něco?" Zeptal jsem se a při tom se podíval na přítomné. Snažil jsem se vyhnout pohledu strejdy Sionna. Zůstával jsem tam stát s hlavou skloněnou a lítostivým pohledem. Chtěl jsem být ještě nějak nápomocný. Podíval jsem se i na Zurri, která si dělala starost stejně jako ostatní. Tetička Sineád už se možná také trochu zklidnila a začala lépe komunikovat. Na druhou stranu já se zase začínal cítit nechtěný.

Netušil jsem, jak tuhle situaci vyřešit. Jak vlkovi pomoci, aby tady nemusel tak bezmocně ležet. A za všechno může ta kočka. Povzdychl jsem si. Až bude zdraví, půjdeme se jí pomstít. Zamračil jsem se. Pohlédl jsem na dědečka. Ten se snažil být klidný, ale jeho postoj byl zvláštní. Používal nějakou magii, myslel jsem si, že je to mazák a bude to raz dva. Jenomže magie takhle nefungovali. Brali si dost sil a já ještě ani zdaleka nemohl tušit, jak se to projevuje. Vlkovi se zastavilo krvácení, ale zdaleka neměl vyhráno. Měl nějakého parazita i uvnitř.
Mezi stromy se objevila Zurri. I ta byla vyděšená při pohledu na tuhle situaci. A já jsem se jí nedivil, byl jsem totiž v podobném rozpoložení. Zůstávala ovšem bokem. V tom jsem uslyšel žádost a cítil pohled na sebe. Ihned jsem vyskočil na nohy a obešel tak vlky, abych byl po boku dědečka. Ztěžka dýchal, ale stále dělal vše, co bylo v jeho silách. Je to hrdina. "Jdu na to!" Pípl jsem v rychlosti a pomohl dědečkovi hrabat jámu. Zem byla jako mňága, což byla velká výhoda. Nebyla už zmrzlá, takže jsme se plácali v blátě. Jakmile byla jáma hotová, ještě jsem se snažil rychle uplácat rohy, aby tam voda vydržela co nejvíc. A neplavalo tam bahno.
Ustoupil jsem o krok zpátky a zůstával stát hned vedle dědečka. Jáma se zalila z ničeho nic vodou a hned po té vyrostla zelená květina. Hlavu jsem natočil i na Zurri, která mě zrovna oslovila. Ale já nebyl tak nějak schopen žádného slova, jen jsem smutně sklonil hlavu a čekal, jestli tohle veškeré úsilí zabere. Musí.

// Taková nepotřebná vsuvka.

Zůstával jsem bezmocně ležet vedle dvou vlků. Doufal jsem, že tetička bude vědět, co dělat. Jenomže z jejího pohledu se mohlo jasně vyčíst, že nemá tušení. A to potvrdila i svými slovy. Vlk se třepal, bylo mi ho líto. Jak se to mohlo stát? Smutně jsem sklopil zrak. Naštěstí jsme nemuseli čekat dlouho. Vytí tetičky Sid přilákalo další vlky. Mezi stromy se neobjevila Zurri, ale dva dospělí. Nejdříve světlý vlk, který byl před tím také v jeskyni. A měl jsem tu čest ho vidět i před lovem, kdy tam tak trochu zamrzli. A hned za ním i dědeček Arcanus. Světlý vlk se ihned začal rozkřikovat a přiskočil k vlkovi, kterého oslovoval Parsi. Jeho hlas mi podlamoval nohy, nuceně jsem sebou trochu trhl. Donutilo to nemocného vlka začít trochu vnímat. Něco ze sebe vykoktal. Já byl potichu, jen jsem přihlížel a snažil se dělat to, co tetička Sineád. Pomoci mu a zahřát.
Dědeček Arcanus se ujal v rychlosti slova. V tuhle chvíli měli snad všichni starostlivý výraz a strach o zdraví a život mladého vlčka. Sklopil jsem uši. Chtělo to vodu na vyčistění té rány. Chtěl jsem se už zvedat a začít hledat nějakou nádobu, do které bych mohl dostat čistý sníh. Ale v tom se začalo dít něco opravdu zvláštního. Rána v uchu přestala krvácet a začala se léčit.
Fascinovaně jsem zamrkal, ale i nadále jsem byl schoulený v klubíčku. Podíval jsem se na dědečka. To byl on? Tetička Sid začala vysvětlovat, co se stalo. Panika v jejím hlase byla jasně znát. Tohle udělala kočka? Vlk se chvílemi třásl zimou, chvíli zase horkem. Nechtěl jsem se plést mezi dospělé a tak jsem dělal, že vlastně vůbec neexistuji. Jen jsem se snažil pozorovat, abych věděl, co se v takové situace vlastně děje. Je mi to líto... Mluvil jsem k vlkovi v duchu, ale spíše to bylo jen pro mě. Té kočce to musíme spočítat. Byl jsem trochu nervózní ze světlého vlka, zdálo se že má k nemocnému hodně blízko.

// Středozemní pláň

Přišel jsem v podvečer, celý nesvůj. Zurri bude určitě moc naštvaná, že jsem jí nehledal. Povzdychl jsem si. Nevypočítal jsem to svoje cestování zrovna dvakrát špatně. Ale já se z toho vykecám. Uchechtl jsem se. Přece vždy to můžu svést na to, že jsem jí hledal, ale ona byla tak skvěle schovaná, že to prostě nešlo. Jo, tohle bude určitě moje taktika.
Propletl jsem se mezi prvními stromy a zvedl hlavu. Zapojil jsem nos a začal čenichat okolo. Chvíli mi zase trvalo, než jsem našel pachy, co jsem opravdu znal. Kráčel jsem cestou, která by možná stála za hřích. Ucítil jsem dokonce pach, po kterém jsem prahnul! Zurri! Je v lese! Uvědomil jsem si ihned. Už jsem jí dokonce díky poslednímu dennímu světlu spatřil! "Zurri?" Válela se po zemi. "Ty jsi mistryně ve schovce!" Zvolal jsem na ní zdálky a při tom se lehce usmál. Pravda byla taková, že jsem byl rozebraný na míle daleko.
Když v tom jsem uslyšel vytí. Už jsem ho slyšel před tím, ale tentokrát bylo mnohem blíž. Před tím jsem ho nebral tak úplně v potaz, ale teď ano. Zbystřil jsem. Nebylo to jen tak nějaké vytí, kdy vlk vyje jen tak na měsíc. Nebo se blížící se noc. Tohle bylo jiné, naléhavé. Ale to jsem mohl jen odhadovat. Díval jsem se na válející se vlčí tělíčko kousek ode mě. "Trable, jdeme!" Vyhrkl jsem na Zurri a při tom se rozběhl vstříc další cestičky. Nemohlo to být daleko. Přece jen jsem musel přijít možná chvíli po tom, co vlci. Vytí se ozývalo někde od hranic. Čím blíž jsem byl, tím mi to bylo bližší. Tetička? V první chvíli jsem ucítil na své tváři dost horkosti. Slzy se mi lehce vryly do očí. Mohla být v nebezpečí. Tetičky pro mě byli jako rodiče, nedal bych na ně dopustit. Čím blíž jsem byl, tím víc jsem přidal.
Proběhl jsem mezi dalšími stromy a tam jsem viděl siluety vlků. "Tetičko!" Vyhrkl jsem už zdálky. Srdce mi bušilo, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. Jenomže, tady něco tak úplně nehrálo. Byla s tím vlkem, kterého jsem letmo viděl v úkrytu. Světlý, ale.... ale tam byl živější. Prudce jsem zastavil, tlapy jsem zabořil do půdy, do velmi čvachtající půdy. Udýchaně se mi zvedal hrudník tak, jako by mi chtěl vystřelit samotný ven. Tetička vypadala vyděšeně, ale živě. To se ovšem nedalo říct o vlkovi bezvládně ležícímu na zemi. "C-co mu je?" Vykoktal jsem ze sebe dost zkroušeně. V takovém stavu jsem vlka ještě nikdy neviděl. Samotného mě to vyděsilo. Byla na něm vidět spousta zaschlé krve, což mě donutilo na pár sekund zcela ztuhnout. Na jeho sněhové srsti to vypadalo hrůzostrašně. Netušil jsem, co mám dělat. Těkal jsem pohledem z jednoho na druhého.
Byl jsem celý nesvůj, kdykoliv jsem se podíval na bezvládné vlčí tělo, dělalo se mi úzko. Přiskočil jsem k nim a při tom je oba sledoval. Více tedy tetičku. Kdykoliv jsem se podíval na krev z vlkova ucha, bylo mi těžko. Zdálo se, že je trochu špinavý. Možná to mohlo být i světlem, které už nebylo zrovna úplně světlé. "Já.. já tě vystřídám." Vykoktal jsem ze sebe. Ale pak mi střelil nápad. Ulehl jsem vedle tetičky a neznámého vlka - vlastně známého z úkrytu. Tak abych ho zahříval i svým bokem. "Nebo... nebo co mám dělat? Mám něco najít? Přinést?!" Naléhal jsem na tetičku, byla starší, samozřejmě moudřejší. V mém hlasu bylo slyšet lehké naléhání. Pohlédl jsem na tetičku, v lehu jsme si byli rovni. Navíc jsem už i od posledního setkání povyrostl. "Tetičko Sid, jak mu pomoct?" Absolutně jsem nevěděl, která bije. Nikdy jsem takovou situaci nezažil. Dýchal jsem i nadále dost zrychleně. Asgaarský vlk, tvoje rodina. Stále dokola jsem si v duchu opakoval.

// Ježčí mýtina, přes Červenou řeku

Jakmile jsem se dostal přes řeku, přišla na řadu nekonečná pláň. Zhluboka jsem si povzdychl, moc jsem se na tuhle cestu netěšil. Ale potřeboval jsem si pročistit hlavu od všeho, co se mi v ní honilo. A toho nebylo zrovna málo. Měl jsem už první rok života za sebou. Ale přišel jsem si, jako bych ani pořádně nežil. Stále jsem se potácel v tom jednom a tom samém. A neuměl se s tím plně vyrovnat. Tak rád bych si promluvil s někým, kdo by mi rozuměl. Ale nikdo takový není. Pomalu jsem se vydal vstříc pláni. Sem tam jsem se rozhlédl. Ani hlad jsem neměl, vlastně ani chuť. Zkrátka vůbec nic. Pokračoval jsem se skloněnou hlavou a neuměl se příliš povznést nad věcí. Vracíš se mezi své vlky. Tam tě ještě boj čeká. Zopakoval jsem si. Ani po roce jsem neměl ještě vyhráno. Smečka byla další věc, kterou jsem chtěl... aby mě vzali mezi sebe. Ale ani zdaleka jsem ještě nebyl znalý všeho, co bych ve svém věku znát měl.

// Asgaar

// Konec světa, přes Eucalyptový les

Ztratil jsem už hodně času. Věděl jsem, že mě tlačí čas a měl bych se co nejdříve dostat do Asgaaru. Zurri už tam musí zmrzat někde ve svém úkrytu. A já jí nechtěl zklamat. Jenomže se to všechno zkomplikovalo. V lese jsem se ztratil a nemohl najít tak ten správný směr na to dostat se domů. Naštěstí jsem se po několika dlouhých hodinách opravdu dostal ven. Sice s denním zpožděním, ale dostal. Tady už to znám a mám ještě chvíli času. Zvedl jsem hlavu a podíval se tak na nebe. Chtěl jsem tím zhodnotit situaci a dostat se co nejrychleji pryč. Zpátky domů. Něco mě při tom hřálo u srdce, zkrátka jsem se tam těšil. Jdu domů. Konečně pominulo i to poblouznění, kdy jsem chtěl vzít na milost vlastní rodinu. No, zkrátka a dobře... jsem zpátky. Přistoupil jsem k blížící se řece a tu hravě překročil na druhou stranu. Našel jsem ten správný úsek, kdy se to dalo přeskočit.

// Středozemní pláň, přes Červenou řeku

Loterie
// Popelavá pláž

Chtěl jsem se do večera vrátit do Asgaaru, nevyšlo to. Zůstal jsem ležet na konci světa. Celý bolavý a unavený. Musel jsem si na chvíli lehnout, ale hodiny kolem mě plynuly tak rychle, že jsem si ani nevšiml, že vyšel nový den. Mžouravě jsem zvedl hlavu a porozhlédl se po okolí. Byl jsem zmatený z toho, kde jsem. Nebyl jsem zvyklí spát někde jinde, než ve smečce. Tedy jen v tom případě, že kolem mě nepoletovaly tetičky. Teď se mi po nich dost zastesklo. Nebyly tady. Jsem tu sám. Na něco jsem očividně zapomněl. Zurri. Uvědomil jsem si a suše při tom polknul. Měl bych se vrátit zpátky do lesa, aby o mně neměla starost. A také bych jí měl najít. Pokud byla venku celou noc, musí být promrzlá. Já byl daleko na jihu, tady zdaleka nebyla taková atmosféra, jako v Asgaarském lese. Tam to ještě žilo zimou, zatímco tady... porozhlédl jsem se. Poušť nebyla daleko a já věděl, že bych se měl zvednout a jít.
A to jsem i udělal. Ještě jsem zkontroloval pár hor. Mohl jsem mít šanci zahlédnout bílého krále rysů. Ale neměl jsem to štěstí. Očividně bude žít někde na vrcholu nějaké hory. A já jsem se minule minul, o dost... Ale se Zurri jsme ho koutkem oka mohli zahlédnout. Na tu vzpomínku nikdy nezapomenu. Usmál jsem se a zamával při tom ocasem ze strany na stranu. A tak jsem se vydal dál. Hledal jsem nějakou cestičku mezi hory, abych se dostal k poušti. Bude Život doma? Dá mi zase tu dobrou náladu, když za ním zajdu? Jen mě to tak spontánně napadlo. Ale nehodlal jsem za ním zrovna teď jít. Nebyl jsem na to připraven, ani vybaven. Neměl jsem tolik mušliček, abych mu je mohl jen tak dát. Hold... si budu muset počkat do jara. A při tom jsem suše povzdychl.

// Přes Eucalyptový les, Ježčí plácek

POSTY
21.2.2023 → http://gallirea.cz/index.php?p=konec-sveta&r=1#post-206785

GOLDEN TICKETS 4/4
1.
Slunce zapadlo
Tma a stíny brečí
Krajina burácí

2.
Řvoucí ptactvo ulétlo
Radost odnáší dál
Slunce svítí

+ 1 + 1 GT (Dohromady: 29 Lístků, 4 GT)

Loterie - GT 4/4 finish
// Konec světa

Ohlédl jsem se, ale nic jsem neviděl. Povzdychl si a pokračoval na stezce dál. Pachů tady moc nebylo, aspoň ne těch vlčích. Ale nebyl jsem tak zběhlý, abych je dokázal rozpoznat. Ale trénoval jsem svůj nos kudy jsem jen mohl. Tak jo, opravdu trénuju, zlepšuji se. Zavrtěl jsem při tom ocasem a byl na sebe v rámci možností i hrdý. Ale moc dobře to nešlo. Vzhledem k tomu, že jsem neustále cítil závazky k Asgaaru, k Zurri. Ale už vím, co budeme dělat, až se zase vrátím. Najdu jí, z její schovky. A vezmu jí buď za dědečkem, nebo do sousední smečky. Musím si získat kontakty. Jinak to nejde. Zavrtěl jsem při tom hlavou a dostal se na pláž. Po sněhu tady nebylo ani památky, za to černoty tu bylo až až.
Zastavil jsem se na hranici a chvíli zkoumal, co to je. Mělo to podivný pach, který jsem nedokázal identifikovat. Zároveň se to lepilo na tlapky a zanechávalo to černou stopu. Což mi nevadilo, já byl vesměs skoro celý černý. Udělal jsem několik dalších kroků. Byl tu někdy táta? Nebo máma? Jak zvláštní, že jsem myslel právě na ně. O sourozencích jsem hádat nemusel, ti jsou určitě z rodiči a drží se jich za chlupy. Ale... ale je někdo trochu jako já? Někdo, kdo chce zkoumat svět a vidět ho takový, jaký opravdu je?
Nechtěl jsem to znova řešit a otvírat tohle téma. Raději jsem si hledě zdejší fauny a flóry. Bylo toho dost, abych to celé zkontrolovat a porozhlédnul se. Zhluboka jsem se nadechl, ale vzduch tady nebyl rozhodně čistý. Uprostřed nádechu jsem se zakašlal. To musel dělat zdejší popel. Nepřipomíná to písek, spíše spálený písek. Uvědomil jsem si a suše polknul. Tady se mi nelíbilo, sever byl určitě mnohem příjemnější a lepší. A tak nebylo na výběr. Bylo na čase se odsud sebrat a odejít. Byl jsem dost už i unavený a vyčerpaný. Chtěl jsem jít zkrátka jenom domů, nijak se zdržovat jsem neměl v plánu.

// Konec světa

// Eucalyptový les

Opravdu tu už nebyl žádný sníh. Není to divné? Projelo mi jako první hlavou. Rozhlédl jsem se po hrách, na jejíchž konci nebyl absolutně žádný sníh. I teplota tady byla přívětivá. Konečně místo, ve kterém jsem se cítil aspoň trochu dobře. Zavrtěl jsem hlavou a šel dál. Narazil jsem na sráz, u jehož konce byla samotná voda. Nekonečné moře, díval jsem se dál. Co je asi tam vzadu? Mohl jsem jen hádat. Ale pokud bych do vody spadnul, nejspíš bych se z ní nikdy ani nedostal. Povzdychl jsem si a zamířil tak na poslední úsek. Bylo na čase stočit vlastní směr a hledat novou stopu. Takhle daleko jsem ještě nebyl a samotného mě zajímalo, co skrývá za tajemství. Určitě tady nějaké bude. Tak se mi ukažte, kde se pořád flákáte? Zavrtěl jsem naivně hlavou a polkl při tom. Zase bych se něčeho napil, ale... ale ve vzduchu byla cítit sůl. Takže se to úplně nehodilo se napít. A ani nebylo jak, sráz byl hluboký.

// Popelavá pláž

// Ježčí pláň

Jakmile jsem se konečně dostal k lesu, zpomalil jsem. Zastříhal jsem ušima, ale stále pokračoval. Celkem to tady žilo, aspoň co se ptactva týkalo. Ale tím jsem se nenechal nijak rušit. Pokračoval jsem dál, proplétal se mezi stromy a zvědavě při tom nakrčil nos. Slyším zase vodu. Uvědomil jsem si. Nešlapal jsem po sněhu, což byla příjemná změna. Měl jsem pod nohami pevnou půdu, tvořenou převážně z hlíny. Již brzy. Za chvíli už přece muselo být jaro? Tahle zima mi přišla nekonečná, i když to byla první, kterou si budu pamatovat. A prožil jsem jí převážně se Zurri, až na tenhle drobný a krátký výlet. Krátký tak úplně nebyl, ale co se času týkalo, tak určitě. Cítil jsem se už celkem unavený, kdo ví, jestli tu Zurri v údolí vůbec najdu. Ale nemohl jsem jí zklamat, jestli nenajdu, hold budu hulákat, ať se ukáže.

// Konec světa

// Červená řeka

Vyšel jsem z vody ven a postavil se. Bylo tady tepleji, ale stále tu byl všude sníh. Nechtěl jsem být nemocný, naštěstí jsem se neponořil více než po ramena. Což byl bod k dobru, či ne? Zavrtěl jsem se celý, voda ze mě odkapala a já tak mohl plání pokračovat dál. Viděl jsem les, byl zelenější, než oblasti na severu. BLížím se, tam nebude taková zima, možná i uschnu. Uvědomil jsem si a lehce se usmál. Možná to tak určitě bude. Zavrtěl jsem i ocasem, který jsem samozřejmě držel nad vodou úplně nahoře. Nebyl tak chundelatý, jako u kdejakého vlka. Ale já si s ním vystačil. Není to tak dávno, co jsem tu byl naposledy. Uvědomil jsem si, ale bylo tomu tak. Moje vyšlapaná cestička byla už dávno v trapu a já si tak musel udělat zcela novou. S pozvednutou hlavu jsem klusal dál. Kupodivu jsem ani na nic nemyslel, nebo se o to aspoň snažil.

// Eucalyptový les

// Středozemní pláň

Pokračoval jsem dál, dá se říct že na jih. Orientoval jsem se už celkem dobře, to se nedalo popřít. Na poušť a za Životem bych zašel i poslepu. Ale teď jsem neměl namířeno úplně k Životovi. Ale někam zcela jinam. Možná ještě dál na jih. Měl jsem to potěšení v horách vidět bílého ryse, krále všech kočkovitých šelem. Ale o tom jsme nemohl vědět, jen hádat.
Došel jsem k řece, zase. Tady po ledu nebylo ani památky a mělo to dobrý důvod, řeka tady byla teplejší. Sklonil jsem k ní hlavu a pořádně se napil. Měl jsem obrovskou žízeň a potřeboval se občerstvit. Chtěl jsem i něco sníst, ale na to jsem si musel počkat až domů. Tam bylo teď čerstvé maso a nikdo by určitě nebyl nadšený, kdybych se do něj pustil prakticky hned. I když jsem na ten lov čekal dlouhé hodiny, ne-li dny. Společně se Zurri... ale nikdo se k lovu neměl, ale už jsem věděl, že šlo opravdu o lov. A kdybych počkali ještě několik dní, dočkali bychom se ho v přímém přenosu, ale smolík. Postavil jsem se na břeh jezera a pomalu ho přebrodil na druhou stranu. Naštěstí jsem se nenamočil víc než po ramena, což byly celkem dobré ztráty.

// Jezevčí plácek

// Velká houština

Zastavil jsem se a rozhlédl se. Foukalo tady, což znamenalo, že jsem byl na velké pláni. Viděl jsem i Asgaarský hvozd, lákalo mě vrátit se zpátky za Zurri. Podívat se, jestli si už našla svojí schovku. Ale zároveň jsem měl v hlavě stále svůj plán na to podívat se daleko na jih. Tam kde je teplo. Vždyť před pár hodinami jsem byl daleko na severu. Kde by umrznul i kdejaký pták.
Začal jsem kráčet dál. Silný větřík mi do nosu přivál pach mé tetičky, ale i druhého vlka. Stále byli spolu. Vyměnila mě. Iskierka ale určitě ne. Uvědomil jsem si, ale nebralo mi to na náladě. Stále jsem byl pozitivně naladěn a chtěl jsem si to zanechat i dál. Nechtěl jsem odpočívat, kdybych usnul... probral bych se s daleko horší náladou a všechno by bylo v trapu. Bral jsem si dost věcí osobně, ale teď jsem to měl jinak. Teď jsem byl já ten dobrý, a ti ostatní ještě lepší.

// Červená řeka

// Řeka Mahtaë (jih)

Dopadl jsem na led. Ihned jsem uslyšel křupnutí a tak jsem se musel rychle odrazit. Podařilo se mi to ještě ve chvíli, než se propadl do prudkého proudu. Zadýchaně jsem spadl na zem a skácel se na bok. Bříško se mi zvedalo prudce nahoru a dolů. Byl jsem ale na sněhu, na břehu. Zvládl jsem to. Zvládl jsem to! Zopakoval jsem si v duchu a vyděšeně se při tom ohlédl. Opravdu jsem to stihl, jsem celý. Živý a v rámci možností i zdravý. Ale sranda ještě nekončí. Uvědomil jsem si. Chtěl jsem se podívat na písek. Jestli tam bude i v tuhle dobu. Daleko na jihu mé země. A stále jsem to nechal v hádance, opravdu to zvládnu? Nebo ne? Dojdu na poušť a vrátím se zpátky hledat Zurri? Určitě ano. Zvedl jsem hlavu a kontroloval, jestli obloha nezapadá ke spánku. Ještě mi hrálo do karet pár hodin. Je třeba jich využít. A tak jsem se dostal do dalšího lesa. Prolézal jsem ale spíše keři, než mezi stromy.

// Středozemní pláň