Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prožíval jsem neskutečný zmatek, netušil jsem, kam sem se dostal a jak se dostat zase ven. Přivázaný provazem ke stěně, který bych nejspíš přetrhl, ale co pak? Stále jsem byl v jámě. Hledal jsem nějaké východisko, jak se odsud dostat. Magii jsem prozatím neovládal, jak smutné, třeba by mi v téhle chvíli pomohla. Mohl jsem litovat jen sám sebe, jak jsem byl k ničemu. Hlava mě třeštila a při pohledu na mrtvého jaguára jsem cítil naprostou prázdnotu. Za chvíli nejspíš budu vypadat úplně stejně.
Někdo se ke mě vydal. Domorodec, který byl v menší než většina těch, co na mě mířila těmi klacky. Mládě. Možná stejně podobné, jako jsem byl já, i když já jsem byl něco mezi mládětem a dospělým, asi. Netušil jsem, jak může fungovat čas, věděl jsem jen, že se roční období točí a nějak se to počítá. Jsou v převaze. Věděl jsem to moc dobře a i když pud sebezáchovy mi řekl, ať po něm cvaknu, nemohl jsem. Byl jsem až příliš bolavý na to cokoliv udělat. Boj bych s největší pravděpodobností prohrál, ale ten drobek se nezdál být nebezpečný. Můj otec by to pokazil, jsem jako fotr. Věděl jsem to moc dobře, že si vždy vyberu špatnou cestu. Naklonil jsem hlavu na stranu a udělal nenápadný krok dopředu. Nakonec jsem si lehl, strach se odrážel v očích. Přesto jsem se zadíval na to mládě, které ke mě natahovalo svou holou tlapku. Vypadal zvláštně, proč měl to peří kolem sebe a ne srst? Neměl u sebe zbraň, což mi dávalo možná pár minut dalšího života. Zavřel jsem oči a položil hlavu na zem. Přesto jsem bedlivě poslouchal jakýkoliv zvuk, který by mě měl varovat. Možná by se ten provaz dal utrhnout, nějak bych se z toho dostal. Vážně dostal? Má to cenu? Šmankote proč nejsem lepší v šarádách, zdá se že tihle tvorové myslí. Já ale nejsem ničí mazel. V hlavě mi toho šrotovalo víc, než bylo obvyklé.

Byl jsem zvědavý, co mě čeká na konci mé cesty. Prozkoumávat ostrov, není to v nejděsivějším snu to nejlepší, co může potkat takovou ztracenou duši, jako jsem byl já? Žjóva. Hrálo mi v hlavě. Netušil jsem, co mohu nebo nemohu očekávat. Vypadalo to tady tak opuštěně a nedotčeně, co se zdejších magických vlků týkalo, že to ani není možné. Následoval jsem zvuk, který jsem neuměl identifikovat. Bylo to nějaké zvíře? Nebo mě jen někdo tahal za fousky? Táhlo mě to stále blíž a blíž k onu zvuku, ale čím blíž jsem mu byl, tím horši jsem z toho měl pocit. Čas od času jsem se ohlédnul, abych zkontroloval situaci za sebou. Zvědavost mě ovšem nutila dívat se pořád dopředu.
Když se už po několikáté ozvalo zapraskání větvičky, rychle jsem zůstal stát a dívat se do prázdna. Nikde nic ovšem. Až do chvíle, než jsem se otočil zhruba po čtvrté. Viděl jsem obrovské zuby, jak je něco na mě cení. Nestihl jsem jakkoli zareagovat. Možná se mi stihla jen zvednout drst na zádech, ovšem spíše ze strachu, než proto že bych chtěl. Jaguár, nebo také kdoví jaká čičina, jak by řekl neznalec mě agresivně povalila. Společně jsme udělali několik kotoulů. A mám to spočtané.
Problesklo mi v hlavě, ale já se nechtěl vzdávat. Kopnul jsem svými slabými nožkami vší silou, abych ho od sebe odhodil. Povedlo se. Tělo jaguára bylo ode mě o pár čísel dál. Začal jsem se ihned dívat po únikovém plánu, ale na to bylo pozdě. Jaguár měl v plánu mě dostat do pekla. V tom všem adrenalinu jsem cítil na tváři horkou tekutinu. Nikoliv bolest, tu jsem díky vzrušení téměř necítil. Až když mi tekly čůrky mrve po tváři a já jí stékající cítil v tlamě. Bolest se začala projevovat, ale prostoru na zkontrolování škod bylo málo. Dal jsem se proto na úprk, ale po pár skocích jsem slyšel další nepříjemný zvuky. Pamatoval jsem si jen ostrou ránu do hlavy a pak hlubokou, temnou a černou tmu.
Probral jsem se po několika hodinách? Tak dlouhé mi to přišlo. Jak jsem přicházel k sobě přicházela i bolest z mé tváře. Pode mnou byla spousta kostí, srdce mi tlouklo jako šílené. Vyděšeně jsem hledal cokoliv, co by mi mělo být známé. V džungli jsem ale už nebyl. Pohyb jsem měl taky omezený, byl jsem k něčemu přivazán a i když jsem zkusil cuknout, řetěz se ani nehnul. Choulil jsem se ke stěně, přikrčený. Jaguár tu byl také, jeho život ovšem skončil dřív, než bych čekal. Stáhly ho z kůže a já mohl jen přihlížet té hrůze, co se tu děla. “Nee,” hlesl jsem potichu a díval se na mé ‘bachaře’. I když mi hlava nekrvácela, bolest přetrvávala. Tušil jsem, že teď mě čeká nejspíš stejný osud, jako mého kočičího nepřítele. Strach a bolest ve mě vyvolávala divné pocity, nemohl jsem takhle skončit. S vyvaleným výrazem jsem se tiskl ke stěně, snažíc se v rychlosti vymyslet záchraný plán.

// Úkryt

Šel jsem už poměrně dlouho, světla tu moc nebylo. Přesto jsem šel dál, přece někde nějaký konec být musí, nebo ne? Šel jsem v tichosti, bylo slyšet jen ťapkání drápů, které vydávaly ten nepříjemný zvuk. Za chvíli jsem už ale začínal něco slyšet. Držel jsem se spíše u stěny, světlo se začínalo objevovat a já se objevil na ostrově.
Zastavil jsem se na prahu jeskyně a zvědavě se při tom rozhlížel. Co je tohle za místo? Absolutně jsem netušil, neboť jsem tady ještě nebyl. Všude kolem byla voda a v dálce jsem viděl svou zemi. Ostrov? Je to možné? Usmál jsem se. Místo na schování. Trochu jsem si oddychl. Prázdnota v srdci ovšem narůstala a tahle samota k tomu příliš nepomáhala. A tak jsem se vydal ostrov sám o sobě prozkoumat. Někdo z vlků už tady určitě někdy byl a pokud to prozkoumaly oni, já mohu také.
Sešel jsem kousek níž k pláži, vlny byly lehce rozbouřené. I když pršelo uslyšel jsem podivný zvuk bubnů. Zastříhal jsem ušima. Jsem snad blázen? Blesklo mi hlavou a zavrtěl při tom hlavou. A tak jsem nadále pokračoval dál, do hlubin džungle za poslechu toho podivuhodného zvuku.

// Dlouhá řeka

Proplétal jsem se mezi stromy. Přece jenom moje velikost byla v něčem dobrá, v obratnosti. I když mi přišlo, že mám postavu hodící se spíše na nějakou jemnou vlčici. Ale o to víc jsem byl takzvaně jiný. Tak či tak jsem opravdu byl. Zavrtěl jsem hlavou a podíval se mezi koruny stromů. Většina z nich už byla celá zelená a tak eliminoval déšť. Povzdychl jsem si a šel dál, za chvíli jsem uviděl nějaké skály, které mě k sobě lákaly. Jeskyně? Zavrtěl jsem hlavou a překvapeně ho začal prohlížet. Podivuhodný otvor, který mě zval dovnitř. Pach naznačoval, že tenhle úkryt nebude patřit smečce, ale nejspíš tu jeskyně je už dlouho opuštěná. A tak jsem vkročil dovnitř. Prohlížel jsem si stěny, jeskyně ovšem nekončila. Uvnitř bylo malé jezírko, ale chodba pokračovala dál. A tak jsem si nemohl pomoct a šel jsem dál, co se bude ukrývat na konci? Že by princezna a drak?

// Papouščí ostrov

// Vodopády

Řeka pokračovala dál a já šel proti jejímu toku. V dálce jsem zahlédl hory, ale byly schované pod oparem mlhy, tudíž jsem si nemohl užít pohled na ně v celé své kráse. Ale nevadí, kdo ví jaký milovník krajin jsem opravdu nebyl. A tak jsem sklonil hlavu a bezhlavě jsem šel dál. Nohy mě už začínaly bolet, ale já se chtěl schovat před světem, někam do útrob temnot. A nejradši vylézt až za několik let, až svět bude zase zcela jiný. Až se změní a já už nebudu muset řešit jakékoliv banality. Chtěl jsem se změnit, být někým jiným, vypadat i jinak. Změnit si identitu a zkrátka odejít. Ale měl jsem na to?
Uviděl jsem les, jehož atmosféra byla potemněna, což se zdálo jako ideální místo pro někoho jako já. Zavrtěl jsem hlavou a zamířil tam, aspoň se schovám před tím protivným deštěm.

// Úkryt

// Rozkvetlé louky

Zůstal jsem stát pod nimi a zhodnocoval situaci. Když jsem tu byl naposledy, mohla být asi zima? Ale jenom jsem hádal. Zamrkal jsem a hledal cestičku, po které jsem minule vyskákal tak šikovně nahoru. Dneska by to mohlo být jednodušší, i když musím dávat pozor na to, kam dávám tlapku. Přistoupil jsem ke skalám a kolem nich se začal plížit. Svůj pach jsem tady už dávno necítil, takže jsem mohl jen hádat, kudy jsem vlastně šel.
Nakonec jsem se rozhodl pro nebezpečnější variantu. Co, při nejhorším natáhnu brka. Život pro mě v tuhle chvíli měl jen malou cenu. A já byl ochoten za ni zaplatit vše, alespoň bych měl někde pod hlínou klid a nemusel se tak starat o něco, co se nazývalo emoce, či pocity. Vyskočil jsem na skálu, která byla vlhká a kluzká. Ihned se mi naskytla další možnost, které jsem využil. Aniž bych se přestal soustředit jsem dával všechno do toho, abych se dostal nahoru. Síly ale postupně ubývaly a tak poslední skok byl pro mě už náročný, zadýchaně jsem zůstal stát na samotném vrcholu.

// Dlouhá řeka

// Kaštanový les

Došel jsem na louku, která by nejspíš v tuhle dobu měla překypovat barvami. Díky zatažené obloze se některé kvítí ani neotevřelo. Místo toho nedočkavě čekali, až je něco zaleje a oni můžou zase o něco povyrůst. I tráva tu už naskočila celkem do velkých výšek. Bylo to příhodné díky mé velikosti, mohl jsem se tam tak hezky ztratit a nebát se, že bych byl vidět.
Pokračoval jsem dál, přikrčeně jsem se plížil. Vnímal jsem okolní zvuky, přičemž kdykoliv se někde něco pohnulo, vystartoval jsem. Chtěl jsem si tak zlepšit svoji rychlost a instinkty. Než jsem se nadál, hučelo to tady jako v úlu. Ani bych si nevšiml, kdybych nezvedl hlavu a viděl před sebou obrovské vodopády. Zkřivený úsměv se mi objevil na tváři a já šibalsky zamířil k nim.

// Vodopády

// Mahtaë, jih

Oklepal jsem ze sebe přebytečnou vodu a zvedl při tom nos. Tohle cestování mě dokázalo aspoň na chvíli osvobodit od úzkostlivých myšlenek, které mi proudily hlavou. Rozhlédl jsem se, nasál okolní pachy. Necítil jsem nic, čeho bych se mohl chytit. Což znamenalo jedno, výhru. Byl jsem daleko od jakýchkoliv vlků. Nebyl jsem v tuhle chvíli připraven se s nějakým vidět, či normálně mluvit. Potřeboval jsem svůj čas jen sám pro sebe. Kdo ví, možná se trochu více zdokonalit v lovu. Určitě by to dědeček, či tetičky ocenili, kdybych byl nápomocen i ve smečce. Zatím jsem tam jen přežíval, ale rád bych přidal i tlapku k dílu. Proplétal jsem se dalším lesem, ve kterém řvaly ptáci. Jak zvláštní, při takovém počasí. Možná byli jen rádi za to, že se vzduch na chvíli ochladil, něco na tom přece jenom bylo.

// Rozkvetlé louky

// Houština

Jakmile jsem došel k řece zpomalil jsem, sklonil hlavu a napil se. Hrdlo jsem měl vyprahlé, i přes to že okolní teplota připomínala spíš brzký jarní den. Kapky deště se mi zarývaly někde pod srst. Měl jsem výhodu, že jsem jí měl krátkou a vlastně ani ne tolik kvalitní, jako například Rowena. Ach, jak mi myšlenky na ni utkvěly v hlavě. Stále jsem měl její hlas vrytý až do hlubin své duše. Proč? Čím jsem si to zasloužil, že jsem se přilepil až k ní? Vždyť jsme nebyly rodina, měl jsem s ní společnou jenom bolest na minulost. Zapomeň na ni. Zastříhal jsem ušima a zvedl zase hlavu. Mířil jsem proti proudu směrem na sever a hledal místo, kde se dostat na druhý břeh. Někam, kde mě nikdo nikdy nenajde. Přední část těla jsem ponořil do vody a snažil se dosáhnout na kámen, který vystupoval z vody. Kéž bych byl tak velký jako dědeček, s tímhle bych neměl problém. Prolétla mi myšlenka. Poskočil jsem na kámen a pak na druhý břeh.

// Kaštanový les

// Roh hojnosti

Pokračoval jsem dál, aniž bych se zastavil. Přemýšlel jsem o tom, jak bezvýznamný život jsem vlastně měl. Z čeho jsem měl mít radost? Z toho že jsem měl ještě nějakou rodinu? Kdo ví co právě teď dělá, někde hluboko v hlavě mi to šrotovalo. Nedokázal jsem se ale na nic plně soustředit. Spíše jsem jen kráčel tam, kam mě nohy nesly.
Z ploché dráhy se stalo nějaké houští. Nával vzpomínek, co jsem tady zažil se začali kupit v hlavě, ale všechny vzpomínky byly mlhavé a bez tváří. Začínalo pomalu pršet, rozhodně to nepřipomínalo letní teploty, při kterýcj jsem vloni dováděl jako malé vlče. Všechny ty zážitky, kdy jsem byl malý jsem ale eliminoval. Snažil jsem se soustředit na přítomnost a jak zlepšit moji momentální situaci. Půjde to? Zachvěl jsem se, uslyšel jsem tok řeky, ke které jsem mířil.

// Mahtaë (jih)

// T. louže

Byl to šílený čas a já ho potřeboval na chvíli strávit sám se sebou. Netušil jsem, co se to stalo. Cítil jsem se tak připravený na to, co po mě Rowena chtěla, dokonce jsem dostal i nějaké ty instrukce, které by se mladému vlkovi nejspíš do uší dostat neměli, ale měl jsem je. Jenomže když došlo na věc, já toho nebyl schopen. Celé jsem to spískal a nebyl schopný hnout brvou. Ostuda rodu. Dával jsem si to šíleně za vinu a se skloněnou hlavou pokračoval dál. Toulala jsem se dlouhé hodiny, možná i dny. Nevnímal jsem, jestli je den nebo noc, nic pro mě nemělo význam, když tu nebyla ona. Ona, Rowena. Ani nevím proč mě to k ní tak táhlo, ale musel jsem to vnitřně utnout. Byla na mě až moc perfektní a já? Já byl syn svého otce, jen odpad, který někdo odhodil a čeká až ho nějaké budižkničemu zvedne.
Zavrčel jsem sám pro sebe, trpěl jsem vnitřní úzkostí a naprosto netušil, co s tím mám dělat. Nechtěl jsem se na sebe ani podívat, možná proto jsem se vyhýbal vodě, jen abych náhodou neviděl svůj odraz, který stál naprosto za nic. Co jsem to jen udělal... Zavrtěl jsem hlavou, byl jsem v koncích. Cítil jsem naprostou depresi, úzkost která mě donucovala se vracet stále dokola k tomu, co se stalo. Možná v tom byla i nějaká jiná síla, Smrt jak se jí říká, jen se chechtala jak jsem malý a bezmocný. Do hlavy jsem jí vidět nemohl a budoucnost jsem také nemohl ovlivnit. Jedno bylo jasné, byl jsem na dně. Bezvýznamně jsem pokračoval, kam mě nohy zasenou.

// Velká houština

Byl jsem ze sebe zklamaný, že jsem neudělal to, co po mě Rowena chtěla. Ač mi ty sladké slova hřáli příjemně na hrudi, nohy se mi třásly jako malému vlčeti. Zase jsem byl tam, kde tenhle rok před rokem. Jako bych se díval na všechny zespoda a dívali se na mě skrz prsty. Rowena začala prskat a nabroušeně poodešla o pár kroků dopředu. "Nejsem," řekl jsem sklesle a hlas se mi samotný třásl. Proč jsem to neudělal? Zkrátka něco ve mě se seklo a já nemohl nadále pokračovat.
Zůstal jsem chvíli jen tak stát vzadu netušíc, co vlastně dělat. Jít za ní a zkusit to znovu? Ne, na to už bylo pozdě. Rowena už neměla tu příjemnou náladu, jako při prvním setkání. Když znova promluvila jen jsem zvedl hlavu. Zklamání. Další do řady mého mizerného života. "Hmmm.." Zabručel jsem jenom. Magie jsem zkoušel, ale žádná z těch normálních zkrátka nefungovala. A že jsem se už snažil opravdu snad ze vším, ale nic se nedělo. Byl jsem vlk k ničemu, nemohl jsem Rowenu udělat šťastnou a zároveň jsem jí nemohl předvést ani magie. "Měl bych jít," hlesl jsem nakonec a zavrtěl hlavou. Kapky vody z mokrého kožichu kapaly na zem a já se jako hromádka neštěstí raději rozhodl zdekovat pryč. Neměl jsem žádnou poznámku, čím bych to mohl ještě zachránit. Dneska jsem selhal na celé čáře, mohl jsem se poplácat po rameni, že jsem stejné kopyto jako můj fotr.

// Roh hojnosti

Věnoval jsem Roweně jeden zamilovaný pohled a při tom zamrkal. Konečně jsem měl někoho, o koho bych se mohl opřít. A ona mi ukáže svět zcela jinak, než by měl vypadat. Když zamířila z vody ven, jen jsem se nechal nalákat na ten dlouhý ocásek za ní. Tohle je tak zvláštní pocit, proč jsem ho ještě nezažil? Cítil jsem ale i to, že mé tělo se mnou dělá podivuhodné divy. A něco se ve mě pere, takové dva světy.
Nechal jsem to ale ještě plynout, Rowena se rozhodla mě zasvětit do toho světa, ve kterém by se měl pohybovat každý dospělý jedinec. Stál jsem, ale přesto se mi klepaly nožky sem a tam. "J-já," vykoktal jsem trochu nesměle a podíval se na Rowenu. Pohled na ní byl jako na nejkrásnější obraz. Ale jakmile jsem se dozvěděl, co všechno je třeba k tomu, abychom se jen nečumáčkovali, něco ve mě začalo hulákat. Byl jsem nervózní a v hlavě mi znělo tolik hlasů, že jsem si nebyl jistý, co a jak je vlastně správné. Pokud bohové dají, vítr začal foukat jiným směrem a tak jsem na pár sekund nemusel pociťovat sílu Roweniné magie. Zamrkal jsem znova a podíval se kolem dokola. Jako bych trochu více prozřel. "N-nemůžu Roweno," zavrtěl jsem hlavou, jako by mi celé sebevědomí zmizelo a já už nebyl takový ten frajírek, za jakého jsem se měl. "Tohle bych neměl, tohle je špatné. Za tohle by mi dala tetička Iskierka za uši. Vyděděný syn už jednou jsem, kdy se mě Lucy a Etney zřekli, tetičkám to udělat nemůžu." Zavrtěl jsem bezmocně hlavou, otočil jsem se a posadil se. Cítil jsem v tuhle chvíli, jako bych potřeboval jejich souhlas k tomu, co se mnou Rowena chtěla ještě před malou chvíli dělat. Ale vypadalo to, že jsem mohl na chvíli prozřít.

// Ráda bych využila na moment bonus štěstí k 'odfouknutí' Roweniné magie. :3

Květen 1/10 - Altair

Byl jsem lehce podrážděný, nebyl jsem ve své kůži, ale cítil jsem, jako by to tak bylo už od narození. Propletl jsem se k dalšímu území, které bylo u jezera. Cítil jsem, že jsem měl žízeň a potřeboval to trochu zvlažit. S jezerem se mi pojili trpké myšlenky, které jsem v tuhle chvíli chtěl hodit za hlavu. Bez vody se zkrátka a dobře žít prostě nedá. Přistoupil jsem k hladině a sklonil hlavu. Voda byla chladná, ale osvěžila dostatečně.
Po několika minutách jsem se stáhl ke břehu a tam se posadil. Úhledně jsem si sednul a nasadil možná trochu slizký výraz. Díval jsem se někam dopředu a možná ani nevnímal to, že by tu někdo mohl být. Svět je divnej. Zavrtěl jsem hlavou a při tom si povzdychl. Zezadu jsem však uslyšel kroky, které si to mířili rovnou za mnou. Ihned jsem uslyšel nějakou divnou řeč, moc slušnou... Otočil jsem hlavu jenom na půl, nadále už jen nasměřoval očko. "Čau," pozdravil jsem ho nazpět. Nikdy jsem nebyl moc na tu slušnou mluvu, co by jste taky chtěla od syna Asgaarského? Nebo od výchovy tetičky Iskierky. "Jen procházíš?" Zeptal jsem se a při tom pozvedl obočí. Stále jsem měl takovou divnou trpkost na jazyku, ale co už. Přece jen to byla zcela normální otázka, nebo ne?

Pozorně jsem poslouchal Rowenu, ke které jsem se tak tisknul. Měl jsem z toho hlavu v pejru, absolutně jsem netušil, která bije, nebo co se vůbec děje. Naivní a tak zamilovaný jsem si zkrátka nemohl vůbec pomoci. "Já k vám, ty k nám." Zopakoval jsem s úžasem, měla mě absolutně namotaného a nejspíš bych pro ní teď udělal cokoliv. Cokoliv by chtěla, nebo bych jí na očích viděl. Věděl jsem, že do smečky nemám pouštět cizí vlky, ani vlčice. Ale Rowena byla úplně jiná, byla tak... tak jiná.
Rowena na to šla úplně z jiného soudku, než jsem byl do teď zvyklí. Ale musel jsem uznat, že se mi to líbilo. Ukazovala mi svět zcela jinak, aneb jak mladíka zkazit, nebo zlepšit? "S vlčicí? S takovou jako jsi ty teda ještě ne," právě jsem hodil ze srázu všechny asgaarské vlčice, včetně malé Zurri. V tuhle chvíli jsem si ovšem mohl klást jen otázku - kdo je vlastně Zurri? Je to úplně jedno. Nechal jsem to všechno na Roweně. Naivně jsem si myslel, že tohle je to pomáhání, o kterém tak sladce mluví. A že už to snad nemůže ani nic pokořit. Cítil jsem v bříšku šíleně moc motýlů, to podivné chvění jsem se snažil nějak srovnat, ale nešlo to. Hlavou jsem zajel pod hlavu Roweny a při tom se o ní taky otřel. I ta chladná voda už šla někam bokem, stoupnul jsem si a chtěl jí být co nejvíc nablízku.