Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< ohnivé jezero

Od červeného jezera se dostal na nějakou malou louku, která se lišila maximálně tím, že tu spali, případně pochodovali ježci. Jo, tady už byl, ty ježky si pamatoval. Taky tu zrovna byl, když tu rostly květiny, no teď před zimou už zvadly, zimu by stejně nepřežily. Olízl si pysky a snažil se nešlápnout na ježka. Ono takové škrábance na polštářcích nebyly ehm... nic extrémně příjemného, spíš vůbec. Ještě by zatraceně kulhal! No do čeho nakonec šlápl, nebyl ježek. To, co považoval jen za hromádku listů, tak pod tím tlapou nahmatal měkkou srst. Schovával se tam vlk. Zaklel a o pár kroků ucouvl, aby vlka nepošlapal nebo se nesvalil k němu. To musel mít takovou smůlu? Jako i by byl schopen pochopit vlka, že se chtěl schovat, ale uprostřed placu? Kdo by to proboha dělal? Nevyspal by se a ještě by se stal pastí. I když na to druhé by si zrovna nestěžoval. Nebylo od věci ukázat druhým, že by si měli dát zpátečku, jen ne tímto způsobem.

<< velká houština (přes středozemní pláň)

Z hustého a křovím posetého lesíka (byť teď před zimou byl spíš už prořídlý) se vydal bez dalšího otálení přes rozlehlou planinu. Ano, byla vlastně pravda, že odešel z polosmečky těsně před zimou a zima dokázala tulákovi pěkně zavařit. Avšak on byl Corvus, krkavec, nezalekne se nějaké zimy a už vůbec nebude spoléhat na ochranu nějaké smečky nebo co. Hlavně smečka o čtyřech členech (a k tomu jeden z členů adolescent) se stejně neměla o nic lépe, než tulák. Měli maximálně tak výhodu vlastního lesa, a les před zimou z určité části ochránil žijící vlky. Uvažoval, že si v nějakém lese vytvoří svůj úkryt, své soukromé bejváníčko, jen tak pro ten pocit, aby se měl kam vracet, aniž by šlo o smečku. Nejlépe by měl zvolit taky nějaké odlehlejší místo, kam moc vlků celkově nelezlo a tím pádem mu nebude už vůbec nikdo lézt do bejváku. Zváží to, aspoň by ne vždy musel spát v opuštěných norách, kde to často páchlo močí a liščinou, případně medvědinou. Ne, taková zvířata mu fakt dvakrát nevoněla. Stočil svou cestu na jih, kde našel červené jezero, do kterého jakoby někdo vylil litry krve. No když se k vodě přiblížil, skoro na hladině zahlédl velké, červené řasy a došlo mu, že ty musely mít co dočinění s červenou barvou jezera. Žádná jatka se tu neodhrála... to ho skoro až mrzelo.

>> ježčí plácek

<< bukový sráz (přes řeku Mahtaë jih)

Tak jo a odteď se z něj stal tulák. Bylo to jediné, co mi náleželo, no hlavně šlo o to jediné, co mu bude nejspíše vyhovovat. Ať by byla sebesmradlavější smečka s těmi největšími vyvrhely, on by tam nikdy doopravdy nebyl schopen patřit a žít tam. Být po boku jiným vlkům pro něj bylo hodně těžké a i když by to mohl někdy změnit, zatím to nechtěl, aspoň zvenku to nijak neprojevoval. Většina jiných vlků pro něj byla póvl, otravný hmyz, co mu létal kolem ucha a sedal mu na zadničku. Nic užitečného mu nikdy ještě nepřinesli. Ne, že by kontakt nedokázal navázat, spíš šlo o to, že spřátelit se s ním bylo skoro nemožné a každý to spíš vzdal, než aby pronikl až do jeho nitra. Na jednu stranu mu to vyhovovalo a ani mu to nevadilo, na druhou stranu, spojence potřeboval každý vlk. Ovšem popravdě, s vlky, které zatím potkal (byť jich nebylo moc), by si vážně nekývl, ani omylem. Překročil řeku a cítil se mnohem svobodnější. Byla kdy chyba se tam snažit dostat, stejně jako by to byla chyba kdekoli jinde.

>> ohnivé jezero (přes středozemní pláň)

Přemýšlel. Asi ho to vlastně nebavilo, být ve smečce, byť by tomu spíš říkal polosmečka. Ty povinnosti se mu hnusily a vlci tady taky. On se teda hnusil i sám sobě a hnusil se mu asi každý, avšak chtěl se jen tak toulat, naštvat pár vlků a prostě vědět, že se nemusel nikam vracet jen kvůli tomu, že musel něco udělat nebo aby náhodou nedostal přednášku o tom, jak na všechno kašlal. A on bude teď na všechno kašlat, no jako tulák si mohl dělat co chtěl a kdy chtěl. Nebavilo ho to a proč se nezbavit něčeho, co mít nemusel? To mu nedělalo sebemenší problém. Zvedl se a našel stopu Stína. Očividně se pořád nacházel na území a právě asi odznačkovával území. Tasa ani ta piraně se zde taky nenacházely, kdo ví, zda se chystaly vrátit. Mohl tu nakonec zůstat Stín úplně sám. No Corvus by stejně nebyla ta pravá společnost. Odkašlal si, aby upoutal jeho pozornost. „Rozhodl jsem se, že vypadnu. Napořád. Chci žít jako prašivý tulák, ne jako prašivec ve smečce,“ promluvil přímo, než omáček okolo. Co by mu jiného říkal? Ať se mu daří? Nebo hodně štěstí se smečkou? Nejen, že by to šedého vůbec nezajímalo, no hlavně Corvus žádné formalitky nebral. Bylo to jen to zbytečný okolo. Naposled se tady rozhlédl, ani tu žádné vzpomínky neměl. Jen na smradlavou psycho vlčici, její nezvedené dítě a samec sok, který stejně bude za jeho nepřítomnost rád. Kdo by Corvuse chtěl? Nikdo, patřil na ulici, tam měl vždycky být. Pokud po něm Stín nic dalšího nechtěl, vydal se pryč z lesa a tentokrát už nadobro.

>> velká houština (přes řeku Mahtaë jih)

Dny se mu celkem míchaly do sebe. Po tom dokonalém rozhovoru s Tasou odnesl králíka do úkrytu a pak se šel projít trochu po území. Nikdy příliš bukový les neprozkoumal a možná by se hodilo tu znát co nejvíc detailů pro případných mnoho situací. Teda ptačí bobky mu byly třeba zrovna k ničemu, ale tak věděl dost dobře, co myslel těmi detaily. Při průzkumu zaregistroval i čerstvý pach Stína a Corvus už očekával vykopnutí. No i když na sebe přímo neviděli, zdálo se, že ho nijak nezajímal. Budiž. Zaregistroval i následný cizí pach, no podle hlasů v dálce soudil, že tu cizí vlk dlouho nevydrží. No a nevydržel, protože pach zase začal pomalu odeznívat. Ten už se tu neobjeví, lol. Spíš by neočekával, že by se tu vůbec někdo objevil. On sám se tu teda taky objevil, ne že ne, takže teoreticky, nezabloudí sem někdo naposled. Zavrtěl hlavou, záleželo na tom? Každý pozná místní vlky a hned se radši stáhne, neradil by se komukoli být drzý, i když za případné následky by si mohl cizinec sám. Jediný, kdo snad zatím zůstal, byl on sám. Byl fakt brutální blázen? I ten malej Pinču se nakonec vypařil. Jenže někdy šlo těžko o to určit, co bylo správné a co ne. Grr, šel aspoň najít nějaké listí a mech jako podestýlku do úkrytu. Zima se blížila a tyhle suroviny budou ve sněhu nedostupné zboží. A když vnitřek toho úkrytu viděl...no nezahřála by se tam ani myš. Možná by taky mohl stáhnout kůži z toho králíka...

Zalitoval, že vůbec začal mluvit o tom, o čem začal. Neměl a teď už to dost dobře věděl. No bylo pozdě, že jo, avšak ani šedivá, ani ten její zatracenej brouk, už nic dalšího k tomu neříkali, čímž se mu i ulevilo. Jestli si bude myslet, že je někdo napadne, klidně, nějak mu na tom nezáleželo. Jenže neměl kdo, mrtví se nevraceli. Teda aspoň tomu věřil. Fakt nepotřeboval, aby ho strašili duchové otce a bratra. Vlastně i kdyby, duch smečku taky nijak neohrozí, haha. „Nikam se nechystám,“ pronesl už tak do éteru, protože Tasa už zmizela mezi stromy. Nedávno se vrátil z fakt dlouhé cesty a pokud ho nevykopne následně Stín, usoudil, že tu nějaký čas stráví. Hezky sám, v tichu a pustu na konci světa. Tady je snad nikdy nikdo neotravoval a to Corvus fakt vítal. A zbytek asi taky, když založili smečku tady. Nechtěl se s nimi nutně sbližovat, ono možná nikdy neporozumí jemu a on jim, to byla pravda, jenže ať se mu to líbilo nebo ne, svým způsobem tohle bylo snad jediné místo, kam aspoň trochu zapadal. Však by nedokázal žít v normální smečce! A kdo ví, zda by ho kdekoli chtěli.

Září 3/10, Říjen 1/10 | Cynthia

„Hmm, byla to spíš ironie, ale když myslíš, že budu závidět, klidně si to mysli,“ ušklíbl se. Ano, on možná momentálně píchal (nic dvojsmyslného, zvrhlíci) jako ježek, no nebyl to on, kdo šťouchal do vosího hnízda ještě víc. Neměl ani tušení, o co jí šlo a těžko říci, zda ho to vůbec mělo zajímat. Možná mělo, co kdyby se na něj náhle vrhla a chtěla ho zakousnout? „Ale ty se se mnou dál vybavuješ, i když jsem dal jasně najevo, že zájem nemám,“ máchl ocasem podrážděně. Ne, tohle cenu nemělo. Její další slova mu šly jedním uchem dovnitř a druhým ven, zatímco se vydal pryč. Avšak její konečná slova ho zarazila. Otočil se k ní zpět. „Kde nás kytky co?“ přivřel oči. Samozřejmě, že jí to nevěřil, však vůbec neměl ponětí, o čem mluvila! Anebo ho ty kytky fakt zblbly dostatečně, aniž by si na to následně pamatoval. Spíš měl obavy, co dělal pod tzv. vlivem?

Vážně se tu dohadoval s broukem? Šlo dosáhnout ještě většinou dna? Nebyl si jistý, jak moc šedé vlčici na tom broukovi záleželo, avšak nemít ji při sobě, skončil by už vážně rozmáznutý na zemi, následky nenásledky. No teď by se k němu musel probojovat a to mu vážně připadalo jako větší dno - bojovat s někým jen proto, aby mu zabil mazlíčka. No usoudil z toho, že jemu snad nic takového otravného Gallirea nenadělí, asi by zešílel úplně. „Není se v čem pídit,“ utrousil pouze, i když jí vlastně mohl poděkovat, že zastavila tuhle nesmyslnou... věc. Jenže to v jeho schopnostech nebylo, no v jejích určitě taky ne, co si tím pádem vyčítat? Taky pochyboval, že se Stín bude hrabat zrovna v jeho minulosti, narozdíl od toho brouka. Každý měl nějakou minulost, a ne každý se jí rád chlubil. Tihle vlci museli za sebou taky už něco mít a neřekli by to. Proč by měl tedy on? Radši by byl, kdyby ho strčili ze srázu, než aby jim cokoli řekl. Žil u nich ve smečce, avšak nebyl ochotný tohle téma rozebírat. S nikým, ani s nimi ne. Zatím nenašel vlka, s kterým by se natolik sblížil. A ty naděje už zhasly před nějakou dobou.

Září 3/10 | Cynthia

Už už měl na jazyku, že bylo jedno, jakou tlapou vstával, že se každý den cítil jak živý mrtvý, no rozmyslel si to. Nemuselo to nikoho zajímat, ani ji, ani jeho vlastně. Prostě se už dávno smířil s jeho pesimistickým myšlením a pesimistickými dny. Ale i tak se ušklíbl. „Mám ti snad závidět tvé vstávání pravou tlapou?“ podzvedl jedno obočí. Chtěla provokovat, tak do toho. Uvidíme, jaké všechny poznámky a urážky si na jeho účet přinesla. Pak začala mluvit o zdvořilosti. U všech vlků, jeho žádná zdvořilost nezajímala! Jo, měla by, ale stejně neměl zájem se s někým moc bavit, tak k čemu mu byla? To se vlčice vážně tak nudila, že chtěla někoho poučovat nebo s ním mluvit a zrovna on musel padnout do rány! Ach jaj. Zívl a nahlas si oddechl. „Ale nikdo neřekl, že budu mít zájem kecat a nechávat se oslovovat od ostatních,“ odpověděl a nasadil menší poker face, avšak na vlčici se přímo nepodíval. Jasný, nemohla to vědět, že nebude mít zájem, no teď jí asi už došlo, že se moc s vlky nebavil a její píchání do vosího hnízda nabere na obrátek. Asi by měl vypadnout dřív, než na to dojde. No to už si ho prohlížela a přemýšlela, zda už se nepotkali. Vim já? proběhlo mu hlavou, no taky se na ni podíval. Šedý kožich, fialové znaky a oči, náhrdelník... těžko říci, pokud ale jo, asi to nebylo moc dlouhé. „Hmm, pokud narážíš na černého vlka s bílým kruhem okolo oka, může jich tu být klidně víc, co já vím. Ale možné to je, co by ne? Jen rád zahodím z hlavy setkání, co nikomu nic nedají,“ pokrčil rameny, možná mu něco připomínala, ale přímo si nedokázal vybavit, kdy a kde.

Září 2/10 | Cynthia

Ano, vzhledem k tomu, že své okolí kontroloval, mu neunikl čerstvý pach vlka vlčice a následně i šedý kožich u břehu jezera. Nemyslel si, že projde bez povšimnutí jako kdyby byl neviditelný, spíš si myslel, že si ho nebude ani vlčice všímat? Omyl. Ohlédla se o něm a oslovila ho. Ach, měl pokecat nebo ji nějak odseknout a kašlat na to? Nikdy nevěděl... a asi proto tak jednal jak jednal. „Přímo nádhernej,“ ušklíbl se nad těmi slovy i nad tím ironickým hlasem, co z něj vylezl. Na blbou otázku blbá odpověď. To poslední, co chtěl, bylo bavit se o počasí. „Schovávají se tyto zdvořilostní kecy za něco důležitějšího, nebo jsi jen něco řekla, aby nestála řeč? Říkat jsi vlastně nemusela nic, víš jak,“ olízl si pysky, to, že kolem někoho někdo projde, hned neznamenalo nový kamarád. Anebo třeba chtěla ještě něco jiného, jen si dávala na čas. Eh, Corvus šel radši hned na věc.

Přišlo mu jakoby vtipné, že tu z nich dvou byl ten brouk, kdo dál vyzvídal a podezíral. Kdyby mohl, jedním máchnutím by ho rozmazal po trávě. No a jeho by Tasa srazila ze srázu. Ono toho zvířete si asi dost vážila. Avšak, jaký mělo smysl si takhle držet zvíře jako mazlíčka... no těžko říci, ovšem nějak mu na tom nezáleželo, ať si tu každý dělal co chtěl. Konec konců, sám by brouky nežral, když měl možnost sníst něco pořádného. A vlastně by je nežral, i kdyby tu možnost sníst něco pořádného neměl. „Před mojí minulostí vážně není třeba dělat jakékoli opatření. Jsem to jen já, kdo si s ní má poradit. Na místní to žádný vliv nemá. Stačí?“ podotkl s mírným zavrčením, spíše pro sebe, než aby to mířil na tu dvojici před ním. Myslím, že tím dost jasně objasnil, že o žádný globální problém nešlo. Nad jeho dalšími slovy jen mírně podzvedl obočí, no další reakce si nechal pro sebe. I když mu tato urážka na vlastní majitelku přišla dost vtipná. Ovšem, vlků, co hned zapomínali, bylo víc, i přesto, že většina byli již staroušci s nějakou demencí. Uh, snad mi aspoň nečtou myšlenky, pomyslel si, už tak měl v hlavě borčus.

Působilo to, že neměla vlčice už co říct, no slova se ujal nějaký brouk, který Tase vylezl z kožichu na hlavu. „Hmpf,“ zamumlal si pro sebe, snažíc se ujistit, že tato situace byla real. Mluvící brouk jako mazlíček jí. Od ní by spíš čekal, že ho zblajzne při prvním pohledu. Avšak dobře, neptal se a ani se na to nechystal. Asi si pořád ještě pořádně nezvykl, že tady na Galliree se děly různé věci. „To, před čím jsem vždy utíkal, neohrožuje ani Bukovou smečku, ani mě nebo jakéhokoli vlka a vlastně ani sebemenší kousek Gallirei,“ odpověděl neutrálně. Minulost sice uměla pěkně pronásledovat anebo potrápit mysl přijímacího, avšak jinak nijak většinou neubližovala. Aspoň jemu ne. No silně pochyboval, že ji nebo toho brouka zajímalo, co tím myslel. Nezajímalo, zas tak blbej nebyl. Na druhou stranu, třeba i jo, což by ho překvapilo. Avšak to poslední, co chtěl, bylo mluvit o své minulosti, haha. A co, ona by taky nemluvila. Tak proč on by musel?

Na svůj úlovek už moc nepohlížel, takže kam padaly její sliny, toho si moc nevšímal. A konec konců, jedna slina tomu mrtvému králíkovi fakt neublíží. No celkově jiné chování, především od Tasy, nečekal, takže se ani nemračil, neměl k tomu důvod. Svůj verdikt stejně udělá až Stín. „Utíkání od problémů bylo dost. Pokud mě budete chtít vykopnout, aspoň budu mít dnes jistotu. A ne, abych se už snad bál po té době vrátit,“ odpověděl jí a mlaskl. Znělo to logicky, ne? Od té doby, co jako puboš sejmul své dva rodinné příslušníky a poté se vypařil, už od ničeho utíkat nechtěl. Už takový nebyl, už nebyl tak slabý. Avšak ano, občas to muselo být těžké, neutéct. No tohle mu těžké nepřišlo. Buď bude tuláčit anebo bude mrtvý. Nic jiného se stát nemohlo, Corvus se smrti nebál. A tuláctví taky ne. „Kdo řekl, že je to dojemný? Já ne, já jen sdělil informaci, brečet kvůli tomu fakt nebudu,“ odfrkl si. Brečet kvůli tomuto? Eh, kvůli takovým věcem mu nebylo do breku ani v soukromí. I když jemu celkově nebylo nikdy do breku. Jakoby tato emoce z něj vymizela. A vůbec, co jí přelétlo přes čumák? Co je moc, to je moc! Snad rodinné drama se tu zatím stalo?

Nemusel čekat dlouho, odněkud z lesa se vynořila šedivá vlčice Tasa a hned pozornost ulpěla na něm. Taky aby ne, on dost dobře věděl, že mu tu nepřítomnost dají sežrat. Jestli to nebylo ještě slabý slovo, haha. Odložil králíka na zem a střihl uchem. „Taky zdravím,“ utrousil pozdrav na její zavrčení. Nic jiného vlastně ani nečekal, tak více nenamítal. Jak už naznačil, s otevřenou náručí ho nikdy vítat nebudou. Ono mu to možná tak vyhovovalo. Na nějaké omáčky a objímání při znovuobjevení stejně moc nebyl. Spíš vůbec, nesnášel by to každou buňkou svého těla. „Zcela upřímně mi není taková zima, aby mě kousala do zadku. Přišel jsem, protože jsem chtěl a protože jsem uznal, že je na čase se vrátit,“ odpověděl jí jednodueše. A chtěl? Nejspíše ano. Ať to tak nevypadalo (protože má tato postava línou hráčku, haha), za svůj domov to tu i považoval a hodlal i něco udělat, aby to dokázal, jestli teda nepoletí rychlosti blesku. Aspoň tím pádem doufal, že ne ze srázu. Nebo? „Nebudu lhát, s normálními vlky netrávím čas moc rád,“ mírně se ušklíbl, přemýšlející, zda ji tím urazí nebo ne. Ovšem, definice normálnosti moc neexistovala a kdo ví, na co narážel. Možná na toho vlka, co mu chtěl skoro ucpat tlamu magií anebo na toho milouše s veselou v močálech. Pořád mu nešlo do hlavy, co ho přinutilo mu vůbec pomoci. Však co mohl chtít od takové kostry na oplátku?

Září 1/10 | Cynthia

Corvus si tak procházel okolím, hlavu jako vždy plnou myšlenek, avšak pořád dokázal své okolí vnímat natolik, aby nevrazil třeba do nejbližšího stromu nebo ho tu někdo hned nezamordoval. Přece jen, nečekaný útok poskytoval pro útočníka fakt skvělou výhodu a jestli chtěl černý vlk nějak zemřít, určitě ne tak hloupě. Ne, necítil se jako hloupý a tak se tak chovat prostě nebude. Cítil se jen... no prázdný, jako skoro vždy. U něho nešlo o nic nového, že? Existovalo ještě něco, co by mu dodalo aspoň trochu naděje? Nebo by se prostě cítil lépe? Těžko, avšak někde v hloubi své duše mohl pořád doufat. Škoda, že to v jeho nitru zůstane bez odezvy...