Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//13. Napsat post o tom, jak je můj kožich připravený na zimu

//Uhelný hvozd

Vyšla jsem stále svým polokulhacím krokem z lesa a vylezla jsem, světe div se, na savaně. Překvapeně jsem zamrkala. Vzhledem k tomu, že jsem právě vylezla z lehce zasněžené krajiny, mě lehce trkl ten teplotní rozdíl. I tak tady bylo max kolem 10° ale i tak. Samozřejmě okraj savany byl ještě zasněžený lehce a byl tu přeci jen nějaký přechod, i tak to ale bylo překvapivé. Před sebou jsem spatřila hory. Jejich vrcholky byly zasněžené, ale dole se sníh nenacházel. Hory, opět místo, co mi připomínalo Renna. Jaká ironie, že jsme se rozdělili, protože do hor nechtěla a nyní jsem se stejně u nich ocitla už po druhé… Pomyslela jsem si a pousmála se. Ale už ty hory alespoň nejsou na severu, ale na Jihu. Pokrok, dělám pokrok. Přesto se mi ale po něm lehce zastesklo. Ale mi se ještě setkáme. Stejně jako s Mysticem a Ave…..Já to vím… Pomyslela jsem si a pozvedla hlavu.
Tyto myšlenky mě přiváděli k otázce, jestli jsem vůbec na zimu připravená. Tím hlavně nyní myslím svůj kožich. To že po jídelní stránce to se mnou rozhodně bude špatné, jsme už došli minule. Ale bude mi alespoň teplo? Podle mne by mohlo. Moje srst zatím byla každou zimu hezky hustá a perfektně hřála. Nebylo nač si stěžovat. Jenže je pravda, že loňskou zimu jsem ještě strávila ve smečce s dostatkem jídla a času o svůj kožich pečovat. Nyní kvůli mému „hendicapu“ nebo „nemoci“ nebo jak se tomu vlastně říká to může být všechno jinak. Jak se vlastně říká tomu, když je ti špatně z cizí krve? Je pro to vůbec označení? Napadlo mne jen tak mimo téma. Ne, fajn, teď zase zpět k tomu nad čím jsem přemýšlela…..Co to vůbec bylo? Jo, zima, srst! No, takže těžko říct. Jak jsem zmínila tedy, moje podmínky pro vlastnění správné zimní srsti nebyly ještě úplně ideální. Ovšem, genetické předpoklady jsem k tomu zjevně měla, jelikož i můj bratr měl zimní srst skvělou a i můj táta na tom byl dost dobře. Takže genetický předpoklad tam opravdu byl. Je pravda, že i pocitově jsem se v zimně cítila poměrně konfortně. Nebo spíš takhle, zas taková zima mi nebyla a to stačí ke štěstí, no ne? S jistotou prostě mohu zatím potvrdit, že má zimní srst je již na místě a roste seč jí síly stačí. Kolik síly ale bude mít je zatím hold otázkou. Já jen doufám že dost. Musím ale říct, že Renn a Ave na tom byli s hustotou zimní srsti ještě o něco lépe. Přeci jen se Renn nerozhodl jít prozkoumávat severní pohoří se špatnou srstí….

//Konec světa

//Do postu zakomponovat slova ladovská zima, bim bam, bílá nostalgie

Místo odpovědi na mou otázku se na nás Odin akorát tak obořil. Bylo zjevné, že byl až moc soutěživý a to že prohráváme ho naštvalo. Nechápala jsem ale, proč jančí tolik. Pak jsem si ale všimla že červená barva na jeho i Nickově ocase bledne a pomalu mizí. Nestihli jsme to. Došlo mi. Zamračila jsem se. Opravdu jsem chtěla vyhrát. Ovšem s barvou na ocase mne opouštělo i tohle dobrodružné bláznovství. Odin se rozešel za nějakou svou starou známou, kterou jsem letmo zahlédla. Nickolas ale mezitím něco našel. Podezřele jsem se na ně podívala. Nevypadalo to ale zrovna červeně teda, řekla bych. Než jsem stačila něco namítnout, vzal to samozřejmě ten ňouma do tlamy a přilepil si k tomu jazyk. Byl to kousek ledu. Můžu říct že mě jenom chyběl popcorn. Vlk totiž začal cosi mumlat a zběsile pohazovat hlavou. Bim, bam, bim, bam vlály jeho uši sem a tam. Vlastně jsem se dost bavila, sice trochu škodolibě, ale co. Pak se mu to ale přeci jen podařilo vyplivnout a odešel pryč.
Sama jsem se taky rozešla svou vlastní cestou. Ani nevím kam, prostě někam, kam mne nohy vedli. Všimla jsem si ale že opravdu začala zima. Sněžilo, už teda docela dlouho a zem byla pokryta sněhovou pokrývkou. Přepadla mne až taková bílá nostalgie když jsem to viděla. Vzpomněla jsem si na loňskou zimu. Poslední zimu ve smečce. S rodiči, Mystikem, Ave, Rennem a našimi dalšími přáteli, s našimi příbuznými. V našem kraji byla tehdá zima opravdu krutá. Přesto jsme ale zažili spoustu krásných chvil. V tu dobu už jsme byli rozhodnuti že na jaře opustíme smečku a vydáme se na vlastní pěst do světa. Smečka naštěstí byla dost veliká na to, aby nás i přes těžkou zimu všechny uživila a my si ty poslední chvíle s nimi mohli užít bez starostí. Nyní mne ale starosti přepadali. Nevěděla jsem jak to bude se mnou. Vždyť já si nic neulovím! Je mi špatně z krve a prostě to nedokážu….nedokážu to zvíře zabít… Došlo mi. Maximálně tak myš, či rybu, ale rybníky budou zamrzlé a myši určitě schované. Sklopila jsem uši dozadu. Tohle jsem při loučení s Rennem nedomyslela… Renn mi opravdu chyběl. Stejně jako bratr a Ave. Renn se mnou ale přeci jen byl až do konce. Měl pro mou nevolnost z krve a smrti pochopení. A věřte nebo ne, zrovna toto nebyl nejlepší „handicap“ pro vlka… Celkově jsem již začínala mít docela hlad. Ale tak, zatím jsem tu potkala poměrně hodné vlky, až otravně hodné. Třeba se někdo slituje a dá mi aspoň trochu jídla… Pomyslela jsem si lehce zoufale. Došlo mi že tato zima bude obvzláště pro mne těžká. A to už mi je jedno, jestli bude tuhá, nebo hojná. Pro mne to zjevně bude mít efekt dost podobný. Naštěstí to ale vypadalo, že to bude spíše taková hezká Ladovská zima.

//Savana

//Děkuji moc za akci! Byla fakt super, škoda že jsme to nestihli splnit všechno no, ale tak snad příště.
A odměnu bych poprosila do obratnosti Děkuji moc!

//Středozemka (přes ohnivé jezero)

Běžela jsem svým kulho-během za tmavým vlkem který se mi ale v návalu adrenalinu rychle ztratil z dohledu. Nohy mě pořád ještě bolely ale už jsem v nich přeci jen měla větší oporu a tak jsem byla rychlejší, než když jsem šla k orbu. I tak mě ale za chvilku předběhl černobílý kožíšek Nicka, který si toho možná ani nevšiml. Dorazila jsem k podivnému jezeru s až rudou vodou. Jedna moje část se tady chtěla zastavit, odpočinout si a vymyslet si proč je jezero právě červené, ale ta druhá měla potřebu běžet dál a zmocnit se sklíčka co nejdříve. Druhá polovina byla asi naštěstí silnější, díky podivné touze po dobrodružství a výhře darované orbem, a tak jsem jen kolem jezera "proběhla" a zahučela do blízkého lesa, kde jsem nějak podvědomě tušila že by moh být náš cíl. Teda cítila jsem tam hlavně čerstvý pach mých společníků, ale pšš.
Les do kterého jsmem vstoupila byl taky podivný. Byl zbarvený spíše do šedé, než do hnědé a dle různých faktorů bych tomu vlastně neříkala les, ale prales. No nic, bohužel není času na zbyt vymýšlet kraviny. Šla jsem tedy po pachu za svým šestým smyslem a po pár minutách uviděla i červené ocásky. "Kde je?" zeptala jsem se, když jsem přifrčela.

Podívala jsem na Nivu. "Uvidím tě ještě někdy?" zeptala jsem se najednou. Nejdříve jsem sice chtěla, aby zmizela co nejdříve, ale postupně mi sestra, teda její duch, přirostla k srdci. "Ano. Neřeknu kdy ani kde, ale jedno ti poradím. Nech se odvést jezevcem..." řekla Niva a její hlas pomalu dozníval a přízrav vlčete pomalu mizel. "Povedlo se nám to..." špitla jsem ještě s úsměvem. Nech se odvést jezevcem.... Zopakovala jsem si v duchu. Sice nyní ještě nevím, co to znamená, ale neboj, já to zjistím! Řekla jsem ještě sestře v mysli, i když jsem si teda nebyla moc jistá jestli mě slyší teď, nebo jak to funguje, nebo tak. Cítila jsem se ale o mnoho lehčí. Vina zmizela, už tam byl jen lehký smutek, ale tam tam je vždy, když vám někdo zemře hádám... Nech se odvést jezevcem...

Doběhla jsem potom za tmavým a Nickolasem již bez Nivy. Tmavý mezitím už vyplivl sklíčko na zem a orb si jej bral. I já si všimla hrozivě skoro dokončené práce týmu s fialovým sklem. Musíme si pohnout! Došlo mi a těkla jssm pohledem po tmavém, který mezitím nějak převzal vedoucí iniciativu. "Kam?" zeptala jsem se zmateně. Zjevně to ale byla zbytečná otázka, vzhledem k tomu že tmavý vyrazil pryč a nám nezbylo nic,, než ho následovat. Snad ví kam nás vede. Pomyslela jsem si a pustila se svým kulho-během za ním.

//Uhelný hvozd (přes Ohnivé jezero)

//Velká houština

Zavřela jsem oči a vytekla mi z nich slza. Když jsem je otevřela můj pohled byl rozmazaný. Duch se najednou otočil. "Coffee? Co je ti?" zeptala se překvapeně. "Já-já prostě je mi to líto! Nikdy už nezažiješ, nikdys neměla možnost zažít to všechno.... Tu vlčecí radost, ten adrenalin, dojetí. Ani vzhled který nyní máš jsi nikdy doopravdy neměla. Hlas..." spustila jsem. "Kvůli mne...." špitla jsem. Niva se na mę dívala překvapeně, ale přesto s jakýmsi soucitem. "Ne Coffee, to neříkej! Promiň, předtím jsem ti řekla hnusnë věci, prptože jsem byla naštvaná a nechápala to. Ale nyní už tu o chápz, ať to je jakkoliv, byl to prostě náš osud. Tys byla vyvolená k tomu přežít a zjevně k tomu měl někdo z vlkh nějaký důvod. Já jsem ti chtěla ublížit, protože jsem myslela že si tím pomůžu, ale můj pravý úkol nebylo tu vinu nechat rozhořet. Jssem tu proto, abych se ti pomohla jí zabavit. A nyní vím že bys byla skvělá sestra. Jsi dobrý vlk Coff. A já jsem na tebe hrdá. Vím že za to němuž žeš a ty bys to měla konečně vědět taky...." řekla Niva upřímně. Přes slzy jsem jen viděla její obrys ale cítila jsem se nyní mnohem líp. Udělala jsem k ní krok, pak jsem ale zaváhala. Nemohu ji obejmout.... Ona se mě dotkla lehce čenichem. Zaštípalo to chladem, ale dalo se to vydržet. "Děkuji Niv..." řekla jsem. "Já dík tobě sesřičko..." řekla. "Nyní vím že mohu v klidu odejít..." dodala a usmála se.

Mezitím jsem se dobelhala k týmu a k Orbu. Tmavý a Nickolas už tam čekali. Konečně jsem co nejrychleji dokulhala k nim a zaujala místo vedle tmavého. Jsem tu. "Jedna ta ryba mě zalehla...." prohodila jsem pro jistotu, aby se nemuseli ptát. Ale žiju, tak je to asi v pohodě.... dodala jsem si. Teď už jen vyčkat co dál...

//Ranský les (přes Mahtäe Jih)

Šla jsem teda nějak po pachu tmavého a Nickolase. Uvědomila jsem si, že vlastně ještě ani neznám jméno svého druhého spolutýmovníka. Bohužel jsem ještě neměla to štěstí ho zaslechnou i přes vášnivou a dlouhou debatu co jsme spolu vedli o duších. Teda dlouhou,no pro mě dlouhou dost. Každopádně to vypadalo že příčinu a nutný čin jsme přeci jen vykoumali a taď už to jen zbívalo viřešit. Pohlédla jsem na netrpělivou Nivu, která pozorovala jak žalostně běho-kulhám vpřed. "Co s tebou?" zeptala jsem se jen tak a změřila si prûsvitné....chtěla jsem říct tělo, ale ro asi úplně ne.....no prostě průsvitné cosi pohledem. "No taaak! Prostě dobrý, nebylas to ty. Byl to osud no! Promiň!" řekla. Má pravdu, nemůžu za to! Ona to ve mne zasela, ale doopravdy to moje chyba není! Říkala jsem si v hlavě. Moc jsem tomu chtěla věřit ale při pohledu na sestru se mi vždy akorád sevřelo srdce lítostí a bylo to čím dál horší.
Nějak jsem překonala řeku a zanořila se do hustého nízkého porostu. Viděla jsem jak ona jde lehce ořede mnou a všechno jí prochází. Taková malá, poloviční jak já. To malé bezbrané vlče, které by si chtělo užívat světa... Ničeho se nemůže dotknout, ani mi pomoci. S ničím si hrát, lovit brouky. Ojímat sourozence a přátele....

//Středozemka

//Lachtaní pláž (přes Márylouku)

Odkulhala jsem se, odbelhala jsem se, no říkejte si tomu jak chcete, pryč z dosahu lahtanů, což byl úspěch. Nohy jsem naštěstí měla celé, i když mi v nich brnělo a dost mě boleli. Nevím jestli nějaká kostička nebyla lehoučce nakřapnutá už, to těžko říct. Hlavní je že jsem mohla chodit a do jisté míry v rámci možností i běhat, i když teda pomaleji než kdy dříve. Nevím proč jsem tu čest dostala zrovna já, ale stalo se a už netřeba řešit. Kroupy jako by se nám smály zrovna přestaly a i přes chladné počasí byli na obloze už zase jen bělostné mráčky. Moji dva společníci se tedy ztratili někde v překladu po cestě a tak nezbývalo než se tam nějak dopravit sama. A co nejrychleji nejlépe. Co ale nyní bylo aktuálnější, že mě zase čekal ten skvělý body time se sestrou. Teda, dalo by se tomu vlastně říkat body time? Vždyť ona žádný body nemá.... Nadtím jsem zatím přemýšlela mezitím co jsme v tichosti běželi kulhaly.........no prostě ona se vznášela a já kulhavě běžela dál.

//Velké houští (přes Mahtae Jih)

Zbavit se té viny? Podívala jsem se na Nivu a ona na mě. "Vždyť tu vinu jsi ve mě vytvořila až ty," řekla jsem váhavě k Nivě. Debata s tmavým už pro mě zkončila a předpokládám že pro něj taky. Niva se na mě překvapeně podívala. "Ne, tu vinu jsi v sobě měla celou dobu ututlanou. Já ji jen otevřela. Vím to, celou dobu jsem ji na tobě cítila," řekla a pokrčila rameny. Zarazila jsem do ní pohled. "Co?" řekla jsem překvapeně a trochu naštvaně. "Takže...to znamená že to je ono!" řekla jsem výtězoslavně. "Výborně sestřičko, místo toho abys ten svůj problém začala řešit jsi ho ještě zvětšila," zamračila jsem se. Vina mě totiž od jejího příchodu zžírala dost, jako by se snažila dohnat tu dobu, kdy jsem se tvářila že tam není. A když už ji v sobě kednou mám vypuštěnou tak se odhání docela blbě. "Ale prosimtě. Prostě promiň neměla jsem to říkat, není to tvoje vina. Je to prostě osud," řekla Niva jkaoby si myslela že to pomůže. "Ale takhle to nefunguje," řekla jsem a nakrčila čenich. "Ježiš tak promiň že nevím jak to funguje, když jsem byla mrtvá!" Obořila se na mě. A píchlo u srdce. "Moc teď nepomáháš," řekla jsem s kyselým úsměvem.

Dobře plán byl hotov. Prostě odlákáme pozornost kdyby něco, tmavý veme sklíčko a zdrháme k základně. Jednoduchý ne? Co by se mohlo pokozit.....? Jenže náš skvělý plán začalo kazit krupobití. Kroupy velké jak půlka tlapky se začali sypat z nebe jak kdyby někod omylem zakop o bednu s nima a ony se teďka rozkutálely do pryč. Jak skvělé. Samozřejmně to neuniklo ani pozornosti do teď spících lachtatanů, kteří se samozřejmě začali probouzet. A že by byli zrovna nadšení z takového probuzení by se říct nedalo. "Supr," řekla "nadšeně" jsem jak jsem si všimla že se velké ryby nebo co ro bylo daly do pohybu. Takže zdrháme.... Dodala jsem si ještě. Přilákali jsme tedy hlukem pozorost lachtanů na sebe aby mohl tmavý bezbečně vzít sklíčko. Začala jsem tedy s Nickem zdrhat pryč i s neustálím ne zrovna příjemným bombardováním od krup. Ale co se samozřejmě nestalo. Jak víte, nejsem zrovna nejrychleší a nejobratnější, a tak se dalo že to odskáču právě já. Takže jsem bohužel nebyla dost rychlá a jedna z těch ryb mě skvěle mířeným hodem ploutví trefila a já spadla na zem no a ryba na mě. Teda jen na moje zadní nohy, ale to si myslím že stačilo. Vyvalila jsem oči. Bylo to fakt těžký. A docela dost to začínalo bolet. Sledovala jsem jak mí parťáci zatím výtězoslavně zdrhaj v kropovém závěji pryč. "Au, to bolí! Pomoc!" zavolala jsem přiškrceně. Přemýšlela jsem chvilku která noha povolí dřív. Levá nebo pravá? Toď otázka. No jestli byla nějaká šance že by mě slyšeli přes krupobití, byla opravdu malá. Takže, au, jsem, au, na to, au, sama... Pomyslela jsem si. Já sama a duch....Já a DUCH! Došlo mi. "Nivo!" zavolala jsem. Ta se překvapeně otočila. Naštěstí jsem nemusela říkat nic víc. Niva se přihnala a přímo lachtanem proskočila. Mezitím co Niva nemylosrdně lachtanem procházela a dotýkala se ho, já sama se ho snažila aspoň sem tam kousnout když jsem se pořádně na táhla. (Teda, podařilo se mi to asi jednou, protože jsem se snažila odhrabat pryč.) Ale po několika bolestivých vteřinák jsem najednou byla volná. Vyhrabala jsem se co nejrychleji na nohy, které se mi ale po prvé vesele podlomily. Nakonec se ale přece jen povedlo a já kroupamy potlučená, skoro bez nohou kulhající se co nejrychleji rozběhla, no rozběhla je silný slovo, tak tedy vydala pryč.

//Ranský les (přes Márylouku)

Tmavý vlk se teda moc k tomu aby mi poradil neměl. Na tu jeho "strašně chytrou" odpověď jsem se zašklebila. "Předsatv si, že to už jsem udělala," řekla jsem. "Chtěla se mi pomstít. To se ale moc nepovedlo, jen mě teď kvůli tomu tíží vina..." řekla jsem a trochu se zamračila. Za jeho poznámku jsem ho jenom probodla svým stříbrným pohledem. Za slova mi ale nestál. Já potřebovala informace.
Očka má stříbrná ale zachytila i něco jiného. Červený záblesk na pláži mezi těly podivných asi mořských zvířat. Dle všeho jsem ale nebyla jediná kdo si něčeho všim. Hm, nepovídej. Já myslela že zavolám Accio a ono mi to přiletí do tlapky... Pomyslela jsem si, ale nic neřekla. Nickolas se ihned nabýdl jako odlákávač. "Souhlasím" přikývla jsem jen na Nickův návrh že by tom mohl jít tmavý. Po jeho dalších slovech se ale na něj obořila moje sestra. "Pokud jsi neslyšel, tak jsem duch. Já se toho ani nemůžu dotknout," řekla a pozvedla obočí. Já jsem jen opatrně přikývla. Takže já, Nick a Niva odlákáváme a tmavý bere. Lehký jako facka. Hlavně ať je to co nejrychlejší. Pomyslela jsem si ještě.

//aha, pardon, jsem si to blbě pamatovala

//Márylouka

Dnešní ráno bylo prazivé. Tráva pokrytá rosou zamrzla a nyní křupala. Křupala pravidelně pod dotykem 12 tlapek tří vlků. Jen tří, ale vlci byli čtyři. Ten čtvrtý, ještě vlče, byl ale pro trávu neviditelný. A stejně neviditelný by měl být i pro zbilé tři, jenže se někde stala chyba.
Když jsem Nickovi prozradila, že to vlče je doopravdy duch, jen duše bez tělesné schránky, která už byla někde dávno pohřbena a rozložena, rozhodně ho to překvapilo. Nečekaně. Černobílý se ale kvůli tomu skoro zastavil, což dle mého zase tak nutné nebylo. I když, jak bych reagovala já? Ne, dobře, nejspíš velmi podobně. Přesto jsem se trochu uchechtla. Mezitím se ale s mojí sestrou začal handrkovat tmavý. Naštvaně jsem tmavému probodla záda, ale nechala jsem ho být. Má pravdu, co by mu mohla udělat? Pomyslela jsem si. Niva zrychlila, jelikož na rozdíl ode mne zjevně nebyla vázána na žádné tělesné vlastnosti. "Třeba tohle," řekla a já užasle sledovala jak její úplně nehmotná tlapka rychle projela jeho, úplně hmotnou tlapkou. Auč. Pomyslela jsem si akorád v duchu. Dotyk ducha rozhodně byl nepříjemný, ale nic to jinak nudělalo. Protočila jsem očima a ještě maličko zrychlila. "Nech toho, on nám může poradit co dělat!" sykla jsem na ducha. Pak jsem dávala pozor, co nám vlk zdělï. Ah, taky otravuje rodina, jak slyším. Pomyslela jsem si. "Jen to? Hmm, a co přesně?" doptala jsem se. Slib už jsem jí přece dala! Že jí pomohu vrátit se zpět! Pomyslela jsem si. Jasně, tohle asi úplně nezní jako slib, co duchovi pomůže k pokojnému návratu, ale slib to byl!
Mezitím jsme se konečně doštrachali na pláž. Udělala jsem si brzdnou dráhu v úplně studeném písku. ...sklo, že jo? ozvalo se mi v hlavě. "Jo, sklo, červené" odvětila jsem, na svoji myšlenku a rozhlédla se.

//Mahtaë jih (opřes Ranský les)

Duch, zářící orb, výzva k soutěži, barevné ocasy, tými a hon za sklíčky. A tak se tedy stalo, že jsem právě sprintovala s naší absolutně nesladěnou bandou a duchem po boku hlava nehlava přes lesy, louky a řeky s rudým ocasem. Yes, díky vlčže, přesně tohle jsem si vždy přála. Ale ne, byla to zatím fakt zábava a já si nestěžovala. Návšetěva svítící koule mě naplnila přívalem energie a touze po dobrodružství, což bylo skvělé. Ze začátku jsem dokonce měla i klid a osobní prostor, ale nebojte, moc dlouho to netrvalo. Černobílý, přátelský vlček se ke mě. přitočil a představoval se mi.
"Dobře, a Nicku by ti nestačilo?" zeptala jsem se ho orvnou. Obě varianty jeho jména se mi totiž zdály až moc dlouhá. Po chvilce si ale Nickolas všiml i Nivy. Když na ni poukázal loupla jsem po ní pohledem a ona se zakřenila, zjevně ráda že taky bude mít nějakého živého kamaráda. "To je moje sestra Niva...." představila jsem ji a odmlčela se, "ona.....ona je mrtvá, je to její duch," dodala jsem nakonec a zalkla se. Zjevně ale i tmavý v čelezaslechl naši konverzaci, jelikož se otočil. "Co?!" vyjekla dotčeně Niva, než jsem stačila cokoli udělat. "Jak si to dovoluješ!" vyprskla. Stiskla jsem zuby k sobě a zrychlila krok. Skoro jsem se zařadila vedle tmavého, ale ne úplně. "Ty už jsi se s někým jako ona setkal?" zeptala jsem se překvapeně. Ne, tohle jsem normálně nedělala, ale nyní to bylo na místě. Pro dobro Nivy i mne. Musela jsem jí pomoct. Byla to má povinost. Protože todle vše je má vina... Vkradla se mi do mysli neposedná bolestná myšlenka.

//Lachtaní pláž

//Jenom chci říct, že Odin i Nickolas ducha Nivi vidí :p

//Středozemka (přes Velké Houští)

Tryskem jsem metala za svými spojenci. Špičky rudých ocásků se jen metaly ve větru a mě se na tváři vykouzlil obrovský úsměv. Nevím co mi ten orb udělal, ale byla jsem nyní plna chuti po dobrodtružství a výhře. I když jsem byla pomalejší, než mí společníci, vůbec mi to nevadilo. Valstně jsem byla dicela ráda že mám "klid". Teda pokud nepočítàm Nivu, která ale aktuálně taky držela tlamu. Koutka oka jsem zabrousila k tomu vlčeti, pádícímu vedle mě a do očí mi vnikli slzy. Je mrtvá. Je úplně mrtvá a toto je jen její duch. Kvůli......kvůli mě. Pomyslela jsem si a trochu popotáhla. Bylo mi to tak líto a bylo mi z toho úzko. Když se mi ale přes slzy začal mlžit pohled, zatřepala jsem hlavou abych je zahnala. Ne. Závod, na ten se teď musím soustředit. Pokárala jsem se rychle v duchu.
Prodrali jsme se jakýmisi velkými křovisky a než jsem mrkla, energický černobílý byl vedle mě. Podívala jsem se překvapeně na něho a pak na tmavého, který nás nyní vedl přes řeku. "Coffee," odpověděla jsem a pousmála se. "A ty?" zeptala jsem se ho na zpět. Vypadá vlastně docela mile.Pomyslela jsem si, i když byl na můj v kus moc ukecaný.
Jedním skokem jsem překonala řeku a po nejistém dopadu sprintovala dál.

//Márylouka (přes Ranský les)

Hleděla jsem na tu zářivou, blikací kouli na obloze. Vlků kolem ní bylo na mě sice až moc, ale aktůálně mi to tolik nevadilo. Všimla jsem si černobílého vlčka jež se chtěl koule dotknout. Nemyslím si, že je to dobrý nápad... pomyslela jsem si. Niva, na kterou jsem dočista zapoměla se o mne otřela a mě tělem projela mrazivá bolest. "Au! Už-" sykla jsem, než jsem to ale stihla dopovědět, leknutím jsem nadskočila, jelikož koule promluvila. Překvapeně jsem zamrkala a stáhla uši do zadu. Na můj vkus to bylo moc na hlas. Pozorně jsem však poslouchala. Pět úkolů.....barevná skla.....odměna... Honilo se mi hlavou a já přemýšlela, jestli s tím vlastně chcu mít něco společnýho. V tom se mi ale po celém těle rozjelo vzrušené mravenčení a jakoby nabudilo ve mě chuť po dobrodružství. "Zčervenal ti ocas..." konstatoval duch a já opět leknutím nadskočila. "Co?" podívala jsem se překvapeně. Špička mojeho ocasu byla rudá.....a no popravdě to nevypadalo zase až tak strašně. Rozhlédla jsem se po vlcích. I oni měli obarvené ocasy, ale jinak než já. Pak jsem si ale všimla, že některé barvy se opakují. "Týmy..." špitla jsem když mi to došlo. Vlčže, za co?! V tom se ke mě přiřítil černobílý, co byl předtím nebezpečně blízko orbu a měl zjevně taky rudý ocas. A už to začíná.... Pomyslela jsem si když mě až s moc velkým nadšením naverboval do týmu. Úkosem jsem se bodívala na 2. tmavého vlka, ketrý s jasně rudým ocasem pádil za černobílým. Zjevně taky nebyl moc nadšen svým týmem. "Jo, jasně," přikývla jsrm rychle a vyrazila tryskem za ním. Když už jsem jednou zatažena do závodu, tak aspoň ať vyhrajem... Pomyslela jsem si.
Po chvilce se mnou "krok" srovnal duch Nivy. "Hah super závod! Ani jsem netušila o co jako MRTVÁ přicházím," rýpla si, i když docela nadšeně. "Zůčastním se s tebou, ale musíš mi pak pomoct najít klid," řekla. "Stejně mi nic jinýho nezbývá a tohle vypadá jako zábava," dodala. Nezbývá, kvůli mě. Bodla mě nově otevřená vina. Jo, zábava, máš pravdu. Pomyslela jsem si ale pak a usmála se. Tohle vyhrajeme...

//Mahtae - Jih (přes Velkou houštinu)