Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Řeka Mahtaë (jih)

Sledovat tok Mahtaë od VVj až k moři 3

Táta jí vyprávěl skoro až posvátně o Životovi. Říkala si, jestli vůbec bude mít právo ho o něco žádat, když je to tak mocný vlk. Ještě mocnější než táta a to je co říct. Zlí a nebezpeční vlci? To snad ne! Vždyť okolo mě byli samí hodní a milí. Musím být větší a silnější, aby se o mě nemusel bát. Pozvolna se její sen začal měnit na to, že opravdu chce být větší a silnější, aby se nemusela nikoho bát a mohla dát tátovi na chvilku oddych. Ale to je ještě daleko, teď si užívala, že je spolu s ním. Vlastně, dokáže být bez táty a mámy? Nedokázala si to vůbec, ale vůbec představit. "Tak až u něj budeme, budu ho muset, moc a moc a moc hezky poprosit."
"Žjóva, celý les bude jenom náš?" Nechala tlamičku otevřenou, jak si představovala, jak je paní celého lesa. Pak jí došlo, že táta mluvil o jejím bráškovi, tak ho chtěla vyzdvihnout, aby věděl, že je Reonys taky úžasný. Zatím nikdy necítila ke svým sourozencům nějakou zášť. "Reo je moc schopný a moudrý a až vyroste, bude silný jako ty!"
Sledovala, jak se popere s otázkou od motýlka, ale zdálo se, že jen ona mohla rozumět maličkému sosáčku. Znovu se zachichotala. "Mluvím. Říkal ti, že jsem prý nezbednice a jestli si byl taky jako malý nezbeda. Ale myslel to dobře," hájila ho, kdyby se snad táta chtěl rozzlobit. Ten ale vypadal, že je moc rád, že jí vidí, i když už spolu šli kolem řeky delší dobu. Ona však byla moc ráda ve společnosti rodičů, Nechápala, jak to Reo i Viv zvládají, nevidět je tak dlouho. A co teprve Crowley? Kde je mu vůbec konec?

Nakonec došli k místu, kde se řeka vlévala do velkého jezera. Tedy aspoň si Ciri myslela, že je to jezero, jen nevidí jeho konec. Pak to ale táta pojmenoval jako moře. "Moře," vydechla a od tlamy jí šla pára. Nemohla se vynadívat, vždyť to nemělo vůbec žádný konec. Jen voda, voda a voda. "Tak sem půjdeme společně. Třeba až zase bude sluníčko, to se budeme moct i vykoupat," řekla potěšeně a ještě jednou se na moře podívala. "Budeme jim to vyprávět spolu," řekla rozhodně, že ani jiná možnost neexistuje a otočila se zpátky k místu, odkud přišli. "Můžeme jít. Zatím jsem se vynadívala dost. Ale určitě sem chci ještě někdy jít."

// Řeka Mahtaë (jih)

// Mahtaë sever

Sledovat tok Mahtaë od VVj až k moři 3

Zatvářila se malilinkato zklamaně, že se její táta nebavil s broučky ani zajíčky. Hned ten výraz ale přešel do zadumaného, jestli by to nechtěl přeci jen někdy zkusit. Ne, že by si povídali jídlem, ale třeba by se našlo nějaké zvířátko, které by se jich nebálo a klidně by si s nimi popovídalo. "Ano, pamatuji. Pan Život je určitě moc hodný vlk, když za mnou Emanuela poslal a dovolil mu, aby se mnou mluvil," dodala a i když to znělo povýšeně, jako že si pan Život vybral zrovna ji, nemyslela to tak. Ale když to táta takhle říkal, tak to říkala taky. Vzory si přebíráme často od rodičů... "A to mě napadlo, ty ho slyšíš nebo ani jemu nerozumíš?" zeptala se zvědavě. Než jí však stačil odpovědět, snesl se motýlek na její ouško. "Kdepak princezno, tvůj táta mě neslyší. Ale schválně počkej, co ti odpoví," řekl Emanuel vesele a přistál na uchu většího vlka. "Tvoje dcerka je maličká nezbednice, byl si taky nezbeda," pošeptal mu a pak se usídlil Ciri mezi ušima. Ta se zachechtala, protože si tátu nedovedla představit jako malého nezbedu. Vždyť to byl obrovský vlk!
"Už se těším!" vykřikla akčně, protože za úžasným panem Životem opravdu chtěla jít. Pak jí táta vyprávěl o tom, proč je asi u vody zima. Pokyvovala hlavou, že to asi dává smysl, jenže to by přikyvovala asi v každém případě. Těžko říct, však ještě byla docela mladá na to, aby mohla nějak posoudit, kdy ji někdo tahá za nos a kdy říká pravdu. Velice ji však zaujalo jezero, které je červené a teplé. "Jezero je jako ta spousta vody, co jsme viděli nahoře, než jsme se vydali kolem týhle řeky, že jo?" Chtěla si ujasnit nasbíraná fakta, protože informací dostala teď velice dost. "Tam se chci jít podívat, to musí vypadat úplně kouzelně," zasnila se a dál capkala vedle táty. Sněhové vločky jí už nevadily. "Výlet je úplně super a žůžo. Jsem ráda, že spolu jdeme," přitulila se k tátovi a pak šla dál.

// Delta

// Velké vlčí jezero

Sledovat tok Mahtaë od VVj až k moři 2

Odpověď jejího táty jí přivedla na další a další otázky. Bylo tak zábavné získávat informace o broučcích, i když by se měla spíš zajímat o to, jak funguje příroda a tak. Ale te%d bylo tohle strašně důležité téma. "Myslíš, že se vlci umí bavit s broučky, stejně jako se Emanuel baví se mnou? Nebo jim není rozumět stejně jako jsem nerozuměla tomu zajíci když jsme ho lovili?" Dávalo smysl, že když neměli kožíšky, tak by umrzli. Takže tento problém byl již vyřešen.
Pak se dostali k tomu, že by měla služebníky, kteří by jí nosili celou zimu jídlo až k čumáčku. Popravdě, tohle by se jí líbilo, ani by nemusela být zima. Lovení totiž nebyla zábava, ale když by jí takhle zaháněli hlad... Hned by to bylo na světě jednodušší. Jelikož však byla ještě hodně mladá, tak nevěděla, co je to velký chlad. "Bylo by to super napůl. Jídlo by mi klidně nosit mohli, ale že bych jen ležela? To nééé, to by mě nebavilo," řekla a oplatila tátovi pohled, že by to bylo dobrý, ale zase ne tolik. Musím si najít někoho, kdo mě bude zásobovat jídlem. To je můj úkol číslo jedna.
Zavrtěla hlavou na znamení, že neví jak se řeka jmenuje. Jemně se usmívala, když táta vyprávěl, jak poznal díky téhle řece, že se blíží domů. Oni teď domov ale neměli, nechtěla však o tom mluvit. Teď měli hezkou chvilku, kdy se jen dívali na rychle tekoucí řeku, která se zdála nebezpečná. "Řeka Mahtaë," zopakovala tiše a přitulila se k tátově hlavě, která se zjevila blízko u ní. "Proč je u vody zima?" zeptala se prostě a kývla hlavou na znamení, že můžou pokračovat. Sníh se pomalu zvyšoval, ale zatím jí nedělalo problém chodit, takže to tak nevnímala. Ani nevěnovala pozornost krajině, protože s tátou řešili důležité věci. "Půjdeme za mámou," zamávala vesele ocáskem, protože ji dlouho neviděla. A musela dohnat tulení s ní.

// Mahtaë jih

sledovat tok Mahtaë od VVj až k moři 1

Začínala si zvykat, že jí pod packami studila země. Pravda byla, že to nebylo kdovíjak dobrý, ale když táta slíbil, že bude se sněhem legrace, tak i trochu toho chladna přeci zvládne. Její táta na chvilku zmlkl a jen se díval po vodě. Napodobila ho, kdyby tam náhodou viděl něco zajímavého a nechtěl to rušit mluvením, takže by o to přišla, ale nic neviděla. Pak se ovšem ozval, aby jí zodpověděl otázku, takže se znovu podívala na něj. Uvědomila si, že si potřebuje ujistit jeho jméno, protože ho tak trošičku při všech těch nových informacích zapomněla. Což byla dost velká ostuda, ale i těm nejlepším se to může stát, že jo?
"Asi bych nechtěla celou zimu jen prospat. To musí být hrozná nuda. Teda když se probudíš dřív, než se probudí sluníčko, tak pak jdou ještě spát nebo už jen čekají?" Na chvilku taky zavřela tlamičku a zamyslela se nad tím, jak to má příroda vymyšlený. "Vlastně to nakonec vymyslela příroda dobře. Jestli se broučci živý kytičkami, tak co by chudáci jedli, když v zimě spí. Proto musí spát taky!" vyhrkla nadšeně, že to pochopila a vydala se za tátovým chvostem. Tedy aspoň doufala, že brouci jedí z kytiček nebo přímo kytičky, když o nich táta mluvil. Dívala se na jeho packu, která ukázala jak maličká křídla mohli brouci mít. "No viděla jsem, ale nevím jak se jmenují. Jediný vím, jak vypadají motýlci. Ale viděla jsem i takový, kteří měli křidýlka jako si ukazoval," řekla zamyšleně a šla dál. "Můžeme to zkusit i níž, ale obcházet by se mi to nechtělo," řekla popravdě a pokračovala. Doufala, že jí táta řekne, jak se jmenují nějací broučkové. Jen nevěděla, jak to navlíkne s tím jeho jménem.

// Řeka Mahtaë (sever)

// Východní hvozd přes Kojotí břeh

Maličko se jí ještě klepaly nohy po jejím výstupu na strom. Ale za nic na světě by to nepřiznala. Vždyť dostávala tolik chvály a to bylo moc hezké. Zřejmě se z ní stávala trochu povýšená a nafoukaná vlčice, která bude vědět všechno nejlíp a všechno umět nejlíp. Ale to ona vůbec netušila, vždyť to táta myslel dobře, jak ji chválil. To všechno však ukáže čas. Ze slov jejího táty však pochopila, že je něco extra, něco víc než ostatní vlčata. Úplně zapomněla, že si v duchu přála, aby jí táta taky sundal. Teď však věděla, že zvládne všechno na světě.
"To tedy máme, však jste s maminkou úplně nejlepší!" dala mu za pravdu a usmívala se. Poté pokývala hlavou, že by si s tatínkem poradili i s tím, že by je nějaká síla zavřela pod kořeny. Však úžasnější vlky aby svět pohledal! Dostali se k řece a Ciri přistála na nose vločka. Nejprve se lekla, protože to zastudilo a zmizelo to. Chtěla začít pištět, ale včas si to rozmyslela, takhle by se určitě nejšikovnější vlčice chovat neměla. Dívala se na padající vločky a očička ji zářila. "Škoda, že to tak studí, ale vypadá to moc krásně," prohlásila zasněně a nemohla se vynadívat. Mezi vločkami poletoval Emanuel a jí konečně došlo, že vážně musí být magický, protože ostatní motýlci už dávno spali. "Vlastně broučci potřebují taky sluníčko a jelikož šlo spát, tak šli spát i oni, viď tati?" zeptala se, aby si to ujistila a byla pořád ta chytrá vlčice. Moc se těšila, až bude všude ten sníh.
Dostali se k obřímu jezeru. Tolik vody Ciri najednou ještě neviděla. Nedokázala dohlédnout ani na druhou stranu, kolik vody tu bylo. "Tati, jak se dostaneme na druhou stranu? Ta voda bude určitě studená," oklepala se předem zimou a podívala se svýma velkýma očima na tátu.

Ještě než se vydala na strom, si povídali o tom, jak ji bude táta hlídat a ochraňovat až na věky věků. Usmála se a poslouchala, jak její tatínek také přemýšlí, jakou bude mít asi tak magii. Moc se jí líbilo, jak jí oslovil květinka. Na chvilku si představila, jaké by to bylo, když by ovládala zemi, tak jako maminka a strejda. S kytičkami byla legrace a navíc dokázaly pomáhat nemocným. To by se totiž mohlo v budoucnu hodit, kdyby byla ona nebo někdo z její rodiny nemocný.
Jenže na přemýšlení o magii teď neměla úplně čas. Momentálně se držela větve, nevěděla jak dolů a táta taky nebyl úplně klidný. Sice se jí od toho snažil odradit, ale známe vlčata. Když si něco vzala do hlavy, tak neviděla a neslyšela a tom byl případ i Ciri. Táta mi nakázal, abych se držela, tkl se tedy držím, pomyslela si a čekala, co dalšího jí poradí. Jeho hlas se najednou zklidnil a začal jí udávat pokyny, kudy se dostat dolů. Když nepanikařila, tak se to dalo docela v pohodě sejít, jako kdyby chodila po stromech odjakživa. Jako největší profík seskočila na zem a i když v ní byla malá dušička, nedala by to najevo. Držela hlavičku pyšně nahoru, že je největší frajerka a s touto pózou se vydala k tátovi. Zabořila mu hlavu do srsti pod krkem a oddechla si, že stromové dobrodružství má za sebou. "Už to vážně nikdy neudělám, byla to hrůza. Víš co tati? Vlci nejsou uzpůsobeni k tomu, aby lezli po stromech," prohlásila velice moudře a podívala se na něj, jestli to taky ví nebo jestli to do dneška nevěděl. To, že ji k tomu v podstatě navedl její kamarád Emanuel, tak o tom pomlčela. Určitě to neudělal schválně. Ani vlastně nemohl vědět, že její packy a drápky nejsou na tohle stavěné. "Půjdeme raději dál. Asi tady vládne nějaká divná síla, která nás nabádá dělat hlouposti. Co kdyby ti to rozkázalo, že se máš zahrabat pod kořeny? Asi bych neriskovala tu zůstávat dýl," dodala nakonec a vyrazila z lesa pryč.

// Velké vlčí jezero

Vylézt na strom

// Kaskády

Ciri měla velikou radost z toho, co táta říkal. Přeci všechno co řekl, byla pravda a jinak tomu nemohlo být. Pyšně si vykračovala jako největší královna všech dobu. "Budu stejně skvělá a slavná jako ty tati. Bude mi to tu celé patřit," prohlásila s nosánkem krapet nahoru, jak se celá dmula pýchou. Očka se jí zalila slzami dojetí, když si uvědomila, jak skvělé má rodiče. Zapomněla i na to, jak Sigy za podobná slova Reonysovi vyčinil, že nemá slibovat něco, co nesplní. Důvěřovala tátovi i mámě. "A až jednou nebudete moci nás chránit, tak se zase my postaráme o to, abyste žili jako v bavlnce a nic se vám nestalo. Teda já určitě a věřím že Viv a Reo taky," zarazila se u jména Crowley, protože u něho si jistá nebyla. Taky by hájil rodiče, i když a nimi moc dlouho nebyl? Otázka to byla těžká a nechtěla se s ní teď obtěžovat.
Táta jí prozradil, že je v magiích machr, hlavně v té, co má od narození. To už věděla od Sigyho, že vlci bývají nejlepší v tom, s čím se narodí. "Příkaz?" zeptala se zvědavě, protože si nějak neuměla představit, co taková magie dokáže, i když jí to táta říkal. Nejspíš si to musela sama zažít, protože najednou nemohla pokračovat v pohybu. Jakoby její tělo nebylo její, dávala pokyn packám jít vpřed a nic. Najednou se tedy pohnuly, ale jen zadupaly do země, po nich to zopakovaly zadní nožky a pak celý ten divný pocit skončil. "Žjóóóóóva táto, to bylo fakt hustý," prohlásila nevěřícně. "To chci mít taky, to je faakt cool. Jakoby moje tělo nebylo moje a pak zase bylo..." Byla z toho zážitku tak rozjetá, že úplně zapomněla na Emanuela. Ten se však brzy připomněl.
"To bylo vážně dobrý. S magiemi je sranda. Ale co kdyby si se tátovi předvedla jako stromolezkyně? To na něj udělá velký dojem..." nabádal jí motýlek a létal kolem nízkého stromu, na který by se dalo docela dobře vylézt. Potutelně se zasmála. "Tak teď se ukážu já. Dívej tati," prohlásila a rozběhla se ke stromu. Neřekla, co má za lubem, chtěla se předvést. Přiběhla blíž a trochu se zalekla, strom vypadal větší, než z dálky. Ale když už tátu na sebe upozornila, tak by bylo blbý se stáhnout. Vyskočila na kmen a slítla na zem. Oklepala se a tvářila se, že to tak mělo být a zkusila to znovu. Drápky se zachytila kůry a šplhala výš na nejbližší větev. Šlo to hodně těžko, ale nakonec to nějak zvládla a držela se na větvi. "Háááá, to koukáš, že jo tati - i - ííííííííííííí, jak se dostanu dolů?" začala panikařit a dívat se na tátu, aby ji sundal. "Promiň princezno, to nebyl ten nejlepší nápad," řekl smutně Emanuel a poletoval kolem.

Ukázka magie 1/3

Její táta měl radost z toho, že lovili zajíce. To, že se jí moc nelíbilo lovení, protože jí to připadalo jako moc práce pro její pacinky o tom se nezmínila. Nejlepší by bylo, kdyby jí žrádlo nosili až před tlamičku, jenže když slyšela tátu, jak jí chválí, tak se pyšně postavila a koupala se ve slovech jeho obdivu. "Já jsem pyšná na to, že jsem tvoje dcera," řekla stále se zvednutou hlavičkou a dívala se na svého tátu. "Tak proto to všechno vím, jsem celá ty!" vykřikla radostně a poskočila si na místě.
Spiklenecky mrkla na tátu, že je jasný, že jeho tajemství neprozradí. "To ale musíme počkat na jaro, protože Sigy říkal, že v zimě spí, takže se nám nesmí nic moc stát. Je to totiž hodně zajímavá bylinka. Léčí kašel a lehké škrábance," řekla důležitě a významně na tátu pohlédla, aby si dával pozor. Zase byla radostí celá bez sebe, když řekl, že ji šel hledat. Poté se natáhl za Emanuelem, ale ten od něho odletěl. To, že by mohla být na něj zima, ji nějak nenapadlo. Spíš jí to ještě nikdo neučil, že brouci přes zimu spí. "Tak je asi magický," řekla jednoduše a podívala se na motýlka. "Jsi magický, že jo?" "Přesně, kápla si na to," písknul jí do ouška a pomalu letěl pryč. "Noo, nechceš mi taky ukázat nějakou magii? Prosím," zamávala ocáskem, udělala velké vlčecí prosící oči a láskyplně se na tátu zadívala.

// Východní hvozd

Táta nebyl při vylekání tak nadšený jako ona, když ho vylekala. Nejdřív se hrozně lekla, když začal cenit zuby, ale jak byla v zápalu hry, tak se smála a tím ho nejspíš uklidnila. "Promiň, já tě nechtěla tak moc vyděsit," řekla přivinutá k jeho tělu. Čichala jeho vůni, vinula se, ale nakonec se musela odtáhnout, protože chtěl odpovědi a bylo neslušné mluvit do kožichu. "Strýček Sigy nám ukazoval lov, lovili jsme zajíce a byla to mňamka. Reonys ho chytil a já ho zakousla," prohlásila pyšně. "Pak jsme šli k němu do úkrytu a zvedl vodopád pomocí magie. O tý nám vyprávěl, potom nám ukázl rostlinky, myslím, že se to jmenovalo šťovík," zarazila se, protože o tom mluvil její bráška a ne Sigy. "Néé kecám, byl to jitrocel," řekla nakonec vítězoslavně a mávala přitom ocáskem. Na chvilku se zamyslela a ztichla, jak přemýšlela co ještě zažili. Nebyla si jistá, jestli má říct o té divné kytičce, ale byla to součást příběhu, kdy potkala motýlka a pak tátu.
"Pak strýčka moc bolela noha, tak si chtěl dát lék a nechal rozkvést takovou kytičky, která byla krásná a nejdřív voněla moc hezky. Pak se mi však všechno točilo a bolela mě hlava, tak mě pustil ven a Reo byl s ním uvnitř. No a venku se ke mně přidal motýlek, jmenuje se Emanuel a je, je, je přesně támhle," ukázala packou na větev stromu, kde čekal její kamarád. "Říkal, že půjdeme na dobrodružství, tak jsem šla, jenže pak říkal, že se nemůžu toulat sama a tak jsem doufala, že najdu nějakýho dospěláka a našli jsme tebe," řekla vesele a začala poskakovat kolem. "Reonys tu prošel se Sigym, ale nevím kam měli namířeno, odešla jsem dřív, než to řešili." Tím zakončila povídání a doufala, že se někam už vydají. Pořád měla slíbené to dobrodružství od Emanuela.

Seděla za kamenem a už jí to nepřipadalo jako ta nejlepší věc na světě. Hra na schovávanou byla dobrá, ale museli jste mít aspoň jednoho do party, který věděl, že vás má hledat. Ona tu byla jen se svým motýlkem a ten se držel přímo u ní, takže by ji snadno našel. Maličko začínala propadat panice, když tu uslyšela svoje jméno, které volal její nejmilejší vlk. Její tatínek. Už už se nadechovala, že mu odpoví, ale probudilo se v ní trochu toho lumpačení. "Co kdybych na něj bafla a pak by šel s námi?" Zeptala se motýlka, zatímco se plížila opatrně kolem tatínka, aby ji neviděl. "A neublíží ti? Sice to je dospělák, ale ti nemají moc rádi bafání..." strachoval se Emanuel a lomil tykadly. "Neboj, to je táta, ten mi neublíží," řekla Ciri, ale potěšilo ji, že se o in dělá takové starosti. Dávala si velice dobrý pozor, aby nezlomila ani pidi větvičku, zkrátka jako kdyby byla na lovu. Tentokrát však nemusela nic stopovat čumáčkem. Už jen kousek, říkala si a HOP! Skočila za tátu a zakřičela "Bááááf." Maličko ji však motýlek nahlodal, takže nechytla Etnyho za ocas, jak původně chtěla, ale přiskočila kousek od něj, takže kdyby se lekl a chtěl se po ní ohnat, měla být v dostatečné vzdálenosti od něj. "To ses lek viď," poskočila si a řehtala se na celé kolo. Potom ho šla přivítat, hezky mu dala pusinku na tvář a přitiskla se k jeho huňatému kožichu. Zatím ho ani nepřesvědčovala, aby se někam vydali nebo nevyprávěla co dělali. Užívala si, že je zase s tátou.

// Útočiště

Mladá vlčí slečna měla radost, že už jí nebolí hlavička. Trochu ji hlodalo svědomí, že se vydala sama s Emanuelem na cesty a nepočkala na strýčka ani na brášku. Ale když už se takhle rozhodla nebylo cesty zpět. Měla pocit, že slyší jejich hlasy, jak se za ní vydali. Nebo se vydali pryč z jeskyně, ale to nemohla vědět, když je neslyšela přesně. Jelikož se rozhodla, že vyráží na vlastní pěst, tak nechtěla aby ji našli. Proto se plížila křovím, schovávala se za velké kameny a za další přírodniny. "Copak to děláš Ciri?" zeptal se motýlek a začal poletovat kolem hlavy. "Schovávám se, aby mě neviděli," řekla tu nejsamozřejmější věc. Co by tak mohla dělat jiného. "Ale takhle malá slečna ještě nemůže sama běhat po světě. Měla by sis najít nějakého dospěláka, který půjde s tebou," řekl Emanuel moudře. Ciri si přišla dost dospělá na to, aby mohla chodit sama po světě, ale když to říkal motýlek, tak to asi musela být pravda. "Jak teď ale dospěláka najdu?" začala natahovat, protože viděla, že strýček už prošel a Reo nebyl určitě nijak daleko od něj. "Neboj, neboj maličká někoho najdeme, zatím tu na něho počkáme," konejšil jí Emanuel.

Moc toho nevnímala. Snažila se postavit na nožičky, chtěla ovládnout svoje tělo a hlavně překonat to točení. Kdyby byla více při smyslech, asi by se na strýčka zamračila, že Reonysovi odpověděl tak hrubě. Co však zaznamenala byl příjemný závan vzduchu, který se k ní linul od vchodu. Všimla si, že se voda zvedla nebo si to možná jen myslela, ale vzduch ji přesvědčil o tom, že tohle se jí nezdá. Jenže nemohla vědět, jak dlouho bude voda nahoře, takže musela zabrat a dostat se ven. Větší sílu v životě nevynaložila, snad jen když se jako čerstvě narozená škrábala po mlíčku, ale to si už nepamatovala. Postavila se na nožky a vydala směrem ke vchodu. Jedna dvě, jedna dvě, jedna dvě Ciri jde, zpívala si v duchu. Kdyby se jí tak strašně nemotala hlava, tak by se svému vtípku zasmála.
Konečně se dostala ven, ale nestihla to úplně, takže se jí namočil ocásek. Což nevadilo, protože čerstvý vzduch byl naprosto nádherný a pročistil tu její maličkou hlavičku. Zhluboka dýchala a užívala si, jak se jí hlava přestává točit. Začala uvažovat, jak se vrátí zpátky, když neumí zvednout vodu a mokrá být nechtěla. Jenže to se jí u ucha ozval nějaký hlásek, až leknutím nadskočila. "Hlavičku pod vodu?" zeptala se nedůvěřivě, protože i na ocásek jí byla zima. A kdyby tam dala celou hlavu? Ale třeba jí to pomůže. Nadechla se a strčila čumáček do vody. Příšerně to studilo, ale byla pravda, že se jí udělalo dobře úplně. Vytáhla mokrou hlavičku ven a oklepala se. Pak se hlásek ozval znovu, tentokrát se lekla méně. "Jéé, kamarád motýlek. Já jsem Ciri, těší mě," řekla nadšeně a začala se otáčet kolem dokola, aby ho viděla. Kousek od ní odletěl, protože se mu nejspíš nelíbilo, jak sebou hází, ale když se uklidnila, tak přiletěl a sedl jí za ouško. Chtěla se ho zeptat co by mohli podniknout, když zaslechla své jméno z jeskyně. Otočila se, ale už se jí tam nechtělo chodit. Chtěla něco zažít. "Neboj Reo, je tu se mnou motýlek a jdeme na výpravu," zakřičela do jeskyně, ale nevěděla, jestli jí slyšel přes šumění vody.
Vydala se po cestě, kudy si pamatovala, že přišli. "A co bychom mohli jako první podniknout?" Pootočila hlavičku na svého nového kamaráda, ale neviděla ho. Cítila však, jak jí šlape po špičce uší, takže věděla, že tam je. "Nejprve se dostaneme odsud, vodička mi příliš nesvědčí. A pak se vydáme na žůžo dobrodrůžo," řekl Emanuel a Ciri si poskočila. Tohle znělo fakt dobře.

// Kaskády

// Děkuji za azyl, jdu na akci

Ještě než se dostala do pokojného stavu po květině, což si dohromady nespojila, poslouchala strýčka, jak to s těmi magiemi vlastně je. Těšila se, až se její očička zabarví nebo možná nezabarví, ale zkrátka se nemohla dočkat, až jí bude rok a ona bude vědět jakou magii ovládá. Jako kdyby to byl největší milník v jejím životě. Stejně jako Reonys pokývala důležitě hlavou, že chápe, že ovládání mnoha a mnoha magií (kdoví kolik jich vlastně bylo dohromady) muselo dát hodně práce. "A může vlk používat víc magií najednou? Jakože by si třeba začaroval s vodou a do toho něco provedl se zemí," vysvětlila svůj dotaz a doufala, že se na to už neptal Reo nebo dokonce ona sama tehdy maminky u vody. Ale měla za to, že spíš ne.
Po vysvětlení a trochu vystrašení ohledně zimy byla moc ráda, že jí její bráška oblízl a dodal jí tím trochu odvahy. Jeho slova o tom, že nikdo neumře, no byla také povzbudivá, ale jestli uměla být zima tak zlá a krutá... Raději se opřela o to, že tu je s ním a že jim Sigy nabídl, že v případě potřeby se za ním můžou vydat do smečky. Zavrtěla ocáskem o poznání klidněji a slíbila si v duchu, že bude ta nejhodnější holčička, jakou kdy svět viděl. Stejně jako Viv, pomyslela si, protože věřila, že její sestřička sice měla toulavé tlapky, ale byla moc hodná. Stejně jako jejich čtvrtý sourozenec Crowley. Nechtěla si připustit, že by snad zůstal v Asgaardu sám, bez nich a bez rodičů. I když ho dlouho neviděla, tak ho pořád měla ráda. Doufám, že se brzy setkáme.
Teď však tyto všechny starosti byly někde daleko, předaleko. Dívala se se zájmem do středu květiny, který se začal jakoby otáčet. Nejprve pomaličku a roztomile. "Fááájn," povzdechla si jako její bráška a také se zazubila. To, že jim Sigy řekl odkud rostlina je, to vnímala spíš jen jako šum na pozadí, než opravdová slova. Jenže se jí trochu přestávalo líbit, že se květ roztáčel čím dál tím rychleji. Stůj, stůj, co to děláš. Začínalo jí z toho být maličko špatně, protože květ se ne a ne zastavit. Zavřela očka, ale to se jí rozhoupal žaludek místo květu. Zase je tedy otevřela, ale nevolnost neodcházela. Bála se, že poblinká Reonyse, tak se chtěla zvednout a odejít důstojně někam do rohu, jenže nožičky se jí zamotaly a skončila čumáčkem v zapíchnutá v zemi. "Ať už se netočí!" žadonila s tlamkou plnou hlíny. Nedařilo se jí vstát, tak aspoň otočila hlavou, pryč od květu a taky aby si nenabírala víc a víc hlíny do tlamy.

Přihlašuji Ciri, doprovod bude Etney :))

Jitrocel si snad vypálila do mysli pořádně. Studovala ho ze všech úhlů, aby měla jistotu, že ho naprosto a bezpečně pozná v záplavě rostlin a květin. U toho uvažovala, co všechno se vlastně o magiích dozvěděla nového. Moc by se jí líbilo mít magii, která je spjatá s přírodou, protože příroda byla naprosto kouzelná. Moc se jí nezdála myšlenka na to, že by si pohrávala s něčí myslí, i když na druhou stranu to zněla dost cool. Prostě, když by chtěla, tak by zmizela a pak by na někoho vybafla. Protože zmizet nadobro, to by se jí nechtělo, pak by si s ní nikdo nepovídal a celkově by nebyla taková zábava, kdyby byla neviditelná a nic z toho neměla. Dost ji nadchlo, když strýček povídal, že existují magie, které jsou jedinečné a může je mít jen málo vlků, nebo dokonce jen jeden jediný, jako jejich dědeček. Reonys se také zeptal na dost důležité otázky. I ona by ráda věděla, jestli si někde může objednat, jaoku chce mít jako první nebo jestli v ní už nějaká taková dříme a čeká na to, aby ji probudila. Její bráška ji předběhl i v otázce, kdy a jak to zjistí, takže se moc těšila na to, co Sigy odpoví.
Než se však k tomu dostal, ujistil ji, že je v pořádku. Našpulila tlamičku a chtěla se začít hádat, že jasně vidí, že není. Vzpomněla si ale, že slíbila mamince a tatínkovi, že bude hodná, tak zase tlamu povolila. Sigy se dal do vysvětlování, co je takový kašel, co dělají kytičky přes zimu a jak si mohou pomoci právě tím jitrocelem, který celou dobu tak pečlivě studovala. Skoro si nevšimla, že se Sigy přesunoval pomalu kolem záhonků dál do rohu. Zvedla oči ve chvíli, kdy jí odpovídal na otázku, jestli se jim nesmí přes zimu nic stát. Trochu se jí zalili oči slzami, protože to co říkal neznělo vůbec kouzelně, jak to říkali jejich rodiče. A ona se vyděsila, co je vlastně čeká. "Já nechci umřít," šeptla směrem k Reonysovi a podívala se na něho. Potřebovala útěchu, kterou jí bráška nevědomky dal, když prohlásil, že rodičům věří. Trochu ji to uklidnilo, ale i tak se za ním vydala a přitiskla se mu k tělu. "Já jim taky věřím," dodala po chvíli. Uvědomila si, že mluví Sigymu do zad, tak se naklonila, aby se podívala, co tam provádí. Všimla si nádherného květu, který tam předtím nebyl, ale ještě víc ji zaujala TA vůně. Byla krásná, sladká a opojná. Cítila jak se uvolnila a veškeré starosti odpluly pryč. Lehla si na zem a spokojeně se dívala na květ, který rozzářil jeskyni.