Příspěvky uživatele

(7)

Zia něco říkala, zatímco jsem se táhnul s klackem k ohni. Nebyl jsem moc silný, takže i tenhle klacík pro mě byl boj, ale naštěstí jeho cesta k ohni nebyla daleká. Nutno podotknout, že pochvala nepřišla. Ale taky se nezdálo, že bych ji rozzlobil, tak asi pochopila, že chápu. Pro jistotu jsem mávnul radostně oháňkou, ale jen párkrát sem a tam, protože pak jsem zase musel soustředit všechny své síly na to, co říkala.
Sice se ptala, ale moc mi nedala příležitost reagovat. Já byl tichý, ona mluvila a mluvila. Vlastně to bylo zajímavé, slyšet mluvit někoho jiného než moji nejbližší rodinu. Hlas měla jiný. Mluvila jinak. Soustředil jsem se na tyhle detaily tak moc, až jsem skoro zapomněl, že se mě na něco ptala. Ale seděl jsem nehnutě a poslušně na ní upíral zlatá očka jak ten nejvzornější žáček.
"Il... miiio no...me... è Cielo," snažil jsem se pomalu přežvýkat po jejím vzoru, i když mi to zjevně dělalo potíž. Byla to dlouhá věta na můj drobný jazýček, ale rozumět mi bylo. Pohledem jsem se u vlčice ujistil, jestli jsem to udělal správně. "Zia Lia?" vyklouzlo ze mě dodatečně a to rychle a ukázkově, zatímco jsem hlavičku nahnul tázavě trochu na stranu, i když jsem si byl docela jistý, že přesně tak se představila. Zia Lia. Heh, znělo to docela legračně.

(6)

Nemluvila o tátovi. Zeptala se mě na divnou věc, na kterou jsem jen zmateně naklonil hlavu na stranu, protože jsem nechápal, proč bych měl být nemocný? Býval jsem nemocný často, ale zrovna teď jsem se cítil dobře, copak to nebylo vidět? Možná myslela, že je nemocná ona. Byla taková vyzáblá a moc zdravá mi nepřipadala. Pak na mě ale začala sypat nějaká další slůvka, která se mnou vůbec nesouvisela. Vlastně jsem ne každému rozuměl, ale tomu poslednímu ano. Škublo to se mnou a já zavrtěl hlavou, aby si to o mně nemyslela. Ale to nejspíš nestačilo.
Rozhlédl jsem se kolem a zahlédl klacík, podobný, co předtím házela do ohně ona. Klacky patří do ohně, to jsem z toho vydedukoval. A tak jsem přiťapkal k tomu jednomu, vzal ho do tlamičky a vhodil ho tam a pak sebou rychle škubnul, protože z ohně vyletělo několik žhavých jiskřiček a já nechtěl, aby mě popálily. V bezpečné vzdálenosti jsem se obrátil zpátky k vlčici, abych zjistil, co na to Zia říká a možná tak trochu čekal i pochvalu. Mamka s taťkou by mě za takhle rychlé chápání totiž hned pochválili.

(5)

Vlčice nevypadala nebezpečně. Vlastně dost běžně, jako rodiče. Na pozdrav jsem ale nijak nereagoval a když mě pobídla, abych šel blíž, jen jsem se trochu bojácněji spíš stáhnul zpátky, jako bych se bál, že když neposlechnu, prostě mě chňapne a přitáhne si mě stejně. Věděl jsem, že tu sílu má a kdyby chtěla, nemohl s tím nic dělat. Ona ale jenom seděla u ohně, jako by jí to tu patřilo. Ale tohle byla jeskyně moje a mých sourozenců, ne?
Až když jsem zaslechl, že mluví o tátovi, zpozorněl jsem a na mém výrazu bylo znát, že si získala mou pozornost. Ano, rozuměl jsem. Sestra táty? Jistě, když jsem měl sestru já, proč by ji nemohl mít i můj táta. To mi dodalo trochu odvahy, ale vážně jen trochu, abych popošel víc na světlo a blíž k té vlčici. Jak to říkala? Zia? Dál jsem na ní ale mlčky koukal, teď má očka ale zářila v očekávání, co dalšího mi poví. Bude mi vyprávět o tátovi?

(4)

Venku už to nevypadalo lákavě. To bílý se ještě víc rozbílilo a foukalo tam, až jsem ani na sourozence a tátu už neviděl a raději se stáhnul zpátky do jeskyně za mamkou. Pěkně mě u toho vchodu ofouklo a tak jsem se zahrabal do její teploučké srsti a příjemně si v ní pochrupkával. Než mě vzbudilo něčí příšknutí.
Vykouknul jsem chovaný u maminčina boku a sledoval nového vlka, který by klidně mohl být můj táta, až na to, že to nebyl táta. Ale byla mu hodně podobná. Nová vlčice. Velká. Zatím jsem znal jen mamku a taťku jako velké vlky. Nevěděl jsem, co mám s novým velkým vlkem dělat a tak jsem ji jen z dálky zvídavě pozoroval, když tu najednou se uprostřed jeskyně rozhořela kožešina. Leknutím jsem vypísknul a skočil za ležící mamku, abych se za ní schoval.
Opatrně jsem zpoza ní vykouknul, ale oheň nedělal nic víc, než že hořel. A ta vlčice do něj ještě něco házela. Nechápavě jsem naklonil hlavičku na stranu, ale nedalo mi to, mamku jsem obešel a popošel kousíček blíž k teplému plamínku. Do čumáčku se mi dostal divný štiplavý pach, který mě v něm lochtal, až jsem z toho pšíknul. Pořád jsem se obezřetně krčil a držel si od ohně i vlčice slušný odstup. Mlčel jsem a jen ji tiše, zvídavě ale nejistě pozoroval.

(3) AK 17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Zatímco jsem starostlivě koulel očka na maminku, rozhodla se k tomu šílenství přidat ještě naše sestřička a také si to tím energickým, ale stále nemotorným pohybem mašírovala ven za tátou a Machim. Bylo to docela zvláštní, jak jsme se hýbali oproti rodičům my. Jejich chůze byla mnohem stabilnější, nekymáceli se při tom tolik do stran a při každém druhém skoku neupadli na čumák, jako já nebo někdo z mých sourozenců. Jak to, že oni neměli tak nemotorné tlapky, zatímco my ano? Znamená to, že až budeme taky tak velicí, už nebudeme tolik padat? Jestli jsem se na něco těšil, tak na tohle. Můj čumáček už byl z toho padání pěkně odřený, ale to teď nebylo důležité.
Důležité bylo, že se mi půlka rodiny sebrala a odešla někam ven do něčeho, čemu dospěláci říkají zima a já o tom nic nevěděl. Chvíli jsme poslouchal, jestli uslyším z venku Machiho a Elis třeba křičet. Leknutím. Bolestí. Něco takového jsem si představoval. Hned po tom měli vyděšeně vběhnout zpátky k nám a o těch hrůzách tam venku nám vyprávět. Ale nic z toho se nestalo a ve mě to vzbudilo jistou zvědavost. Třeba je něco spolklo tak rychle, že ani zakřičet nestihli. Zvednul jsem se a velmi opatrným krokem jsem se vydal také k východu z úkrytu až na to, že jsem z něj nevylezl úplně, jak to udělali ostatní. Opatrně, pomalu jsem vykukoval ven a prozkoumával prostor a jeho bezpečnost. V tom prostoru venku lítalo něco bílého a taky se to válelo všude kolem a v tom se zase váleli moji sourozenci a tátovi to vůbec nevadilo a nechal je. Popravdě, nevypadali vůbec vyděšeně, spíš si to užívali, řekl bych. Ale pak jsem svýma vlčátkovskýma očima zabloudil taky na bílé věci vysoko na těch vysokých věcech, co o nich někdy dospělý vyprávěli jako o stromech. Ta bílá věc byla zkrátka všude a musel jsem uznat, že se moc hezky třpytila a poletovala. A sem tam jsem viděl taky nějaký obří zub, co se lesknul na stromech. Táta s mamkou nikdy neříkali, že by stromy měly zuby a táta tím rozhodně nevypadal nijak znepokojen. Možná to byl hodný zubatý strom. Dospěláci přeci také měli zuby, aby nám mohli nosit jídlo a aby nás schránili. Ten strom asi taky potřeboval někoho chránit. Třeba měl taká malá vlčátka. Můžou mít stromy vlčátka?
Venku to vypadalo lákavě a na pohled moc hezky, ale stejně jsem se sám neodvážil vykročit tam. Místo toho jsem se odhlédl, jestli se mnou půjde i maminka. S maminkou bych to možná zkusil, to venku.

(2) AK 19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

Spokojeně jsem se schoulil do maminčina náručí, když si mě k sobě přivinula, a bezstarostně si hověl v její bezpečné blízkosti. Nemuset čelit světu, nemuset se trápit s ničím, to bylo ještě skvělé. Moji sourozenci ale zjevně nechápali, co tady máme. Snažili se to pokazit. Maminka něco domlouvala s tátou a já na něj také upíral očka v očekávání. Někdo tady přeci musel nastolit pořádek, tati! Ale jak se ukázalo, táta v tom udělal jen ještě větší bordel. Nechápal jsem, proč se zvedá. A proč nás všechny olizuje? Tázavě jsem ho doprovázel pohledem a opřel si při tom hlavičku do černého kožíšku, který jsem měl u sebe. Sledoval jsem, jak táta najednou odchází. Proč odchází? Netušil jsem, ale tvářil jsem se, že se mě to netýká. Neměl jsme v plánu ho následovat, přál jsem si zůstat tady, ve známém pelíšku v bezpečí mámina kožíšku. I když jeho zvolání trochu znělo, že mě chce odsud vytrhnout a tak jsem se jen zachumlal ještě víc do maminčiny srsti, jako bych tu vůbec nebyl a tudíž na mě nemohl mluvit. Vyzrál jsem na to!
Což se nedalo říct o Machim, nechal se tátou úplně zblbnout a odvést pryč. To už u mě spustilo nějaké varovné kontrolky. Protože o tátu jsem se nebál. Táta byl velký a silný a dokáže všechno na světě! Ale Machi byl malinký jako já a já se o něj bál, stejně jako o své ostatní sourozence. Zavrtěl jsem se, čímž jsem se zase odchumlal - byl jsem přesvědčený, že můj světlounký kožíšek v mamčině tmavém rozhodně nebyl vidět - a starostlivě pohlédl na maminku, jestli bude bráška s tátou tam venku v pořádku. Opravdu to bylo bezpečné?

(1) AK 7. Naplánuj si svou první zimu

Zima postupně přituhovala a vkrádala se i pod můj jemňoučký kožíšek. Poprvé, když jsem ten pocit začal vnímat, jsem se začal pídit po něčem, co by mi pomohlo se ho zbavit. Tím něčím byla teplá chlupatá náruč mamky a táty. Jen zřídka kdy jsem opustil jejich blízkost a na rozdíl od sourozencům jsem neprojevoval přílišný zájem ani o objevování záhadných zákoutí toho místa, ve kterém jsme přebývali. Stačilo mi se přitulit k mámině boku a víc jsem nepotřeboval, proč bych pátral po něčem jiném? A po čem to tedy prahli ostatní?
Sledoval jsem jejich počínání, bezpečně přitulen k mámině hřejivému kožíšku. Kolébali se po prostoru sem a tam, jako by je poháněla nějaká neznámá síla. Nedovedl jsem to pochopit, protože já tu touhu se zvednout necítil vůbec a tak jsem jen čekal, kdy je to přejde a znovu se všichni přijdou přitulit k nám na hromadu a bude nám fajn. To byl můj plán. Dokud jsem byl spokojený a v bezpečí, ničím to nenarušovat. Kdo ví, co číhá tam, kam nás rodiče nepustili. Věděl jsem o tom zatím jen tolik, že odtamtud přichází nepříjemný chlad a občas tam vidět není, občas zase ano. Odněkud odtamtud se k nám právě začínalo opět vkrádat světlo a nelíbilo se mi, že to můj plán kazilo, protože místo ke mě a mamince si to sourozenci namířili za ním. Ne, pojďte zpátky, chtěl jsem vykřiknout, ale nemohl jsem, protože jsem mluvit ještě neuměl. A tak jsem se jen u mámina boku znepokojeně zavrtěl, při čemž mi z tlamičky vyklouzlo tiché zakňučení. Posadil jsem se, stále na těsno přilepený k černému kožíšku, vyhlížejíc s očekáváním a obavami na své odvážnější sourozence.
Maminka byla nejlepší, maminka byla rychlá a tak splnila to, co mi světlo narušilo a já se přitulil k dvojičce útěkářů, kterou si maminka přitáhla zpátky k sobě, abych jim dal najevo, že jsem rád, že jsou tu s námi. Tady. Ne tam. Vnímal jsem, že mamka něco říká a kouká na tátu, a tak jsem na něj pak vykulil zlatavá očka plná očekávání podobně, jako maminka, i když jsem nevěděl, co očekáváme. Ale mamka čekala a tak jsem čekal taky.