Příspěvky uživatele

< návrat zpět

lot 5/5

BIANCA | leden 4/10

Udělal jsem si mentální poznámku, že ztrácet se je k něčemu dobré, alespoň tolik jsem si z jejího vyprávění o naběhání se vzal. Když se teď budu hodně ztrácet, alespoň až budu starší, vždycky najdu cestu.
A já měl štěstí, protože dnes si ke mně našla cestu vlčice, ke které se zvěsti o naší rodině nejspíš dostaly. Radostně jsem zakýval hlavou a rozvrtěl oháňku. "Sí, sí! Zia Pippa!" potvrdil jsem, že to jméno znám. A kdyby to jméno, samotnou její nositelku jsem znal, však jsem s ní také sdílel krev! Byl jsem rád, že jsem měl štěstí na tetinu kamarádku. Možná byla smečka blíž, než jsem si myslel. To mi však brzy Bianca vyvrátila, protože kdyby to bylo poblíž, přeci by netvrdila, že to místo nezná. Viditelně mi ocásek z té zprávy povadl. "To... to nevadí," špitnul jsem, aby to alespoň vlčici nebylo líto, že mi pomoci nemůže. Přeci jen jsem se do tohohle průšvihu dostal sám, měl bych se z něj sám také vymotat.
Vlčice tady nebydlela, z čehož se mi pro její dobro trochu ulevilo. Les posázený mechem zněl mnohem lépe. "Páni, mech, to je... to tam u vás musí být strašně měkoučké," vymýšlel jsem zasněně. "A vy tam nemáte stromy?" Přišlo mi zvláštní, že nemají vrby, ale co jiného za stromy mají, to neřekla. Takže mají les bez nich? Les... z mechu?

lot 3/5

BIANCA | leden 3/10

Zvídavě jsem k vlčici zvedl očka, když o stromech začala sama povídat. I když jsem neměl radost, že jsem se zatoulal a ještě jak se ukázalo, zbytečně. Ale možná proto jsem je nemohl najít, protože prostě ještě nejsou. Měl jsem se na to lépe maminky zeptat... nebo se vůbec zeptat, než jsem se z lesa takhle vypařil. "A teď už se vůbec neztrácíš?" špitnul jsem zvídavě, protože se mi líbila představa, že když to vypiluji, už se ztrácet nebudu.
V hlavičce mi šrotovalo, jak z toho vůbec průšvih být nemusí, když se to zia Lia nedozví. Když se to nikdo nedozví. Dospělí byli teď dost zaneprázdnění, možná jsem měl šanci, pokud po mě nebudou pátrat sourozenci. A tak jsem na to mrknutí radostně zavrtěl ocáskem, protože se to hezky rýsovalo. "Jsem Cielo. Cielo z Cosa Nostry. Bydlíme v lese plném vrb. To jsou takové stromy s dloooouhými vlajícími větvemi," vysvětloval jsem, jako by to dospělá vlčice potřebovala. Ale spíš jsem chtěl dát na obdiv, že to vím já. "Víš, kde to je?" vyzvídal jsem v naději, že mě šedivá vlčice zachrání.
"Ty taky někde bydlíš?" dodal jsem k tomu a rozhlédl se kolem nás. "Tady?" Nepříslušelo mi soudit, pořád jsem toho o světě hodně nevěděl, ale tohle mi nepřišlo jako dobré místo pro bydlení. Hezké na procházku, ale kde bych měl úkryt? A co všechny ty nesourodé pachy, co jsem cítil v okolí?

lot 3/5

BIANCA | leden 2/10

Plížil jsem se a snažil se při tom být co nejmenší, jako by to mělo zafungovat, aby mě nikdo neviděl. Byl jsem dost maličký už bez toho, nejmenší ze sourozenců a dost malý i na svůj věk, ale zjevně to nestačilo. Koukal jsem zrovna na jinou stranu, když jsem uslyšel hlas nečekaně blízko a leknutím vykníknul a prudce se otočil, vykuleně zírajíc na šedivou vlčici kousek od sebe. Mlčky jsem si ji prohlížel a stál jako zkamenělý, ale vlčice nedělala nic. Jen čekala. A tak jsem polknul.
"Já... já..." vykoktával jsem a snažil se vymyslet, co by bylo nejlepší říct. Jako bych uměl říkat něco jiného, než pravdu. A k té jsem se nakonec také uchýlil. "Já... já nemám." Stáhnul jsem se, jako bych za to čekal pokárání. Zia Lia by mě určitě pokárala pořádně, kdyby tohle zjistila. Copak mi nekladla na srdce, abych nikam sám nechodil? Ale tahle vlčice nebyla jako zia. Popravdě mi víc připomínala maminku, než ji, a tak jsem se dovolil maloučko uvolnit, i když jsem se pořád lehce strachy třásl. "Šel jsem se projít, jenom kousíček! Ale pak jsem... pak jsem se asi ztratil. Omlouvám se," pípnul jsem, jako bych měl za co se vlčici omlouvat. "Chtěl jsem, chtěl jsem najít růžové stromy, ale asi je to dál, než jsem si myslel. Ou, Zia Lia se bude hrozně zlobit," zabědoval jsem spíš pro sebe a bezradně vrtěl hlavou.

lot 2/5

BIANCA | leden 1/10

Zdálo se, že v lese měli všichni něco na práci. Sice jsme si všichni jako maličcí vyslechli, jak je zima náročná a všichni musí přiložit tlapku k dílu a chovat se jak se patří, abychom ji zvládli přečkat, ale jak odcházela, přišlo mi, že práce s ní jen přibývala. Les už nebyl krásně bílý, ale spíš špinavý, a všude leželo plno větví a nepořádku. Takový nepořádek, který normálně taháme z úkrytu ven, když se tam objeví, takže ho teď někdo musel vytáhnout i z lesa.
Snažil jsem se svou miniaturní silou pomáhat dospělým, ale později jsem pochopil, že se jim spíš pletu pod nohy, než abych byl co k čemu. Rozhodl jsem se, že nejlépe pomůžu zpovzdálí, když je nechám pracovat. Zalezl jsem si stranou a učil se pozorováním, abych byl příští zimu víc k užitku, ale mou pozornost upoutaly pupeny na stromech, které se stejně jako všechno probouzely k životu. Maminka mi o tom vyprávěla. Jak bude les krásně zelený, až na jaře zaroste. Vzpomněl jsem si, že vyprávěla ještě o jednom místě, které je při rozkvětu krásné a já se ho rozhodl najít. Nepůjdu daleko, jen na kraj lesa, možná kousíček za něj...
Jenže já šel dál, než kousíček. A ztratil se. Vůbec jsem netušil, kde jsem a kudy vede cesta domů. Necítil jsem žádný známý pach, ale pachů kolem bylo spousty a to mě zneklidňovalo. Co když mě někdo objeví? A co když to bude MEDVĚD?!

lot 2/5

Zmateně jsem skákal pohledem z jedné vlčice na druhou, než to zia Lia přesekla a ukončila mé trápení. Měl jsem zůstat s mamkou, tak zůstanu s mamkou. Zia Lia zatím odešla kdo ví kam, ale nebál jsem se o ni, určitě se o sebe uměla dobře postarat.
Namáhavými skoky jsem překonal závěje, abych se dostal až k maminčiným nohám, které na mě čekaly. Říkala, že rostu. Mně se to nezdálo, leda by se mnou rostl celý svět! "Zia Lia ukázala les," prozradil jsem mamince, co už vím. "Ceeeelýýý," zdůraznil jsem a zakroutil u toho hlavou, div jsem se nepřevážil, abych dodal na váze tomu, jako moc velký ten les podle mě je. "Bolí," dodal jsem pak a zamával ve vzduchu jakoby bezvládně přední tlapkou. Jestli to bylo na mě, nachodil jsem se toho tomhle náročném terénu už dost a bolelo mě celé vlče. Snad maminka, pochopila, že další procházku mé drobounké tlapičky už nezvládnou. Ale my přeci už někam namířeno měli.
"Mamma," upoutal jsem znovu na sebe maminky pozornost, jako by jí snad mohlo zajímat i něco jiného v okolí, než můj flekatý kožíšek. "Kde fratello?" Ptal jsem se na bratra, ale myslel jsem tak nějak do kopy všechny své sourozence. Kam jenom zmizeli? Jsou s tátou?

lot 1/5

Pozorně jsem poslouchal všeho, o co se se mnou zia Lia podělila a ukládal si to do své malé hlavičky, kdybych to někdy potřeboval. Plápolat jako ona nebo mamka prý asi nebudu. To mě na jednu stranu zklamalo, na druhou mě oheň trochu děsil, takže jsem byl rád, že se o to nemusím pokoušet.
Zia Lia mě pak vytáhla na něco, čemu říkala obejít hranice. Asi to mělo pomoci, aby sem nelezli vlci jako Náplava, co nebyli naši. Sledoval jsem, co zia dělá a snažil se to po ní opakovat. Ale otírat se o stromy bylo těžké a když jsem zvedl tlapu, abych ho podrápal, jak zia říkala, kůra na stromě se skoro nehnula. Možná také proto, že už jsem byl moc vyčerpaný a strom prakticky hladil. Přišlo mi, že jsme museli ujít asi... všechno! V tom bílém se mi chodilo špatně a o to hůř se mi držel s dospělou krok. Ale skousnul jsem to a bojoval, protože jsem se pořád trochu bál, že bych tu pak mohl zůstat sám, kdybych si Liu nechal útéct.
Byl jsem rád, že jsme se mohli na chvíli zastavit a plácnul sebou do bílého kožíšku země, když se Lia začala znovu čertit. Zvídavě jsem si ji prohlížel. "Kdo pryč, Zia?" vypísknul jsem tázavě, protože jsem chtěl vědět, na koho nadává. Odpovědi jsem se nedočkal, protože se k nám přidal někdo nečekaný.
"Mamma!" zavrtěl jsem radostně ocáskem a přitulil se k mamince, která mě hned láskyplně olízla. Byl jsem rád, že ji vidím, i když jsem od ní byl vzdálen jen na chvilinku. Tulil jsem se k jejím nohám, dokud jsem nezaznamenal ostrý hlas tety Lii a neohlédl se, o čem se dospělé dohadují. Upíral jsem na tetu zmatená očka a těkal pohledem z jedné dospělé na druhou. Nechápal jsem, proč zia Lia mluví s maminkou podobným hlasem, jako s Náplavou. Maminka přeci byla naše? Zavrtěl jsem se neklidně na místě a nespokojeně párkrát zakňučel, jako bych jim chtěl říct, aby přestali. Nelíbilo se mi to, ale také jsem byl malý pán, abych si mohl dupnout. Ne, že bych si dupnout uměl.
Maminka se pak rozešla pryč a já ji pár skoky ve sněhu následoval, než jsem se zarazil a otočil na Liu, které k mému překvapivému zjištění s námi nešla. Zia Lia zůstávala tady a maminka šla pryč a já nerozvážně stál mezi nimi a nevěděl, co mám dělat. Úzkostlivě jsem vyhledával pohledy obou vlčici, aby mi řekli, co mám dělat, protože já to nevěděl.

Lot 3/5

Ukázalo se, že mé obavy byly zbytečné. Zia Lia byla každou chvíli zajímavější. Jak to, že jí to nepálilo? Takže... mě taky ne? Možná to máme v krvi. Možná se mi to jen zdálo, když jsem se s ohněm setkal předtím. Moje mladá hlavička si s tím ale ještě stále lámala závity, zatímco jsem si obdivně Liu prohlížel. "Come?" utrousil jsem, studujíc nespálenou srst, jako bych v ní měl najít všechny odpovědi, a pak zabloudil očima vzhůru k očím tety Lii. "Sì, è fantastico," nemohl jsem jinak než s ní souhlasit. Moc jsem nepochopil tu poznámku o tom, že byla sama překvapená a moje očka se dožadovala něčeho víc. Vysvětlení? Další ukázky? Minimálně na jednoho z toho nemusela dlouho čekat.
Zia Lia začala zase hořet a já se tentokrát bez obav vrhnul po tom ohni odhodlán vyzkoušet svou teorii, že nehořlavost máme v krvi, když plamínek zase rychle zhasnul. Zase jsem tedy z Lii slezl a dřepnul si do sněhu před ní. "Anche io? Budu to taky umět?" špitnul jsem neviňoučce.

lot 3/5

Se zatajeným dechem jsem pozoroval, co se odehrávalo za hranicí z větviček, kterou kolem mě tvořilo křoví a než jsem se nadál... zia Lia žila a Náplava si to štrádoval pryč z lesa. Takže bylo... po všem? Raději jsem dál ani nedutal, dokud Lia nepřišla zpátky ke mě a nepromluvila, i když nabroušeným tónem, na mou maličkost. Věděl jsem ale, že její zlost není mířená na mě.
Po chvíli jsem se tak odhodlal a s hlasitým křupáním větviček se ze svého důmyslného úkrytu vymotal. Koukal jsem při tom na Liu jako na zjevení. Jako bych na ní něco hledal nebo od ní něco čekal... ale co?
"Zia Lia," špitnul jsem, třebaže mi to trvalo, "tebe... nepálí? Fuoco." Gestikuloval jsem při tom vlastní tlapou na svá malá ramínka. Hned bylo jasnější, proč jsem si ji s takovým zájem prohlížel. Hledal jsem spálená místa. Avšak tam, kde měla být černá zuhelnatělá srst a zranění... nebylo nic. A to mě mátlo.

lot 2/5

Skrýval jsem se v houští a ani nedutal, jen tiše naslouchal všemu, co si dva dospěláci přede mnou říkali a co se ke mně taky doneslo. Ale ty útržky byly čím dál hrozivější a mě z toho bylo čím dál hůř. Zvyšovali hlas, minimálně zia Lia teda zněla hooodně naštvaně a mě začalo strachy něco uvnitř svírat, nejradši bych se rozeběhl pryč, ale tváří tvář problémům jsem spíš zkameněl, než abych jim zdrhal. Nebo čelil. Zvládl jsem se jen drobně odtáhnout od otvoru v křoví, ze kterého jsem to celé pozoroval, když zia Lia vzplála podobným plamenem, který hořel v úkrytu. Cukl jsem sebou ale slušně. Nebolí jí to? A proč se tak zlobí? Je ten vlk opravdu špatný? Ublíží jí? A co budu pak dělat já, jestli se něco stane? Rozhodně bych se mu nedovedl postavit tak, jako zia Lia. Ale... ani jsem nemusel, ne? Neexistoval svět, který bych si dovedl představit, ve kterém by zia proti komukoliv prohrála. Byla ochránce tohohle lesa. Můj ochránce. A ochránce musí vždycky vyhrát, prostě musí.

Dostával jsem lekci o tom, jak poznám někoho "našeho". A tak jsem pozorně a vzorně poslouchal. Když zia Lia čenichala, nejdřív jsem koukal, jak to dělá, a pak začal čenichat taky. Nejdřív ve vzduchu, kde jsem něco cítil, ale protože nic jiného jsem zatím neznal, moc jsem nemohl posoudit, co je to jiné. Myslím, že jsem cítil, že zia Lia voněla trošinku jinak, než maminka s tatínkem nebo dokonce mý sourozenci. Pak jsem se začmuchal do té bílé věci a zase jednou kýchnul. Rychle jsem pochopil, že ta bílá věc se nečmuchá.
Zia Lia zavrčela, až mi z toho ztuhly nožky. Nebál jsem se jí, ale tak nějak automaticky jsem vycítil, že je něco špatně. Hodně špatně, když zia takhle vrčí. Stáhnul jsem polekaně ocas, ale nikam se nerozeběhnul, protože jsem byl dost chytrý na to, abych věděl, že bych stejně neutekl. Co mě ale zaskočilo bylo, že mě k tomu špatnému chtěla vzít zia Lia sebou. A tak jsem šel a celou cestu měl zatajený dech a rozklepané tlapky. Proč se zia tak zlobí? Brzy jsem to měl zjistit.
Zaplul jsem do křoví, jak mi bylo přikázáno. Zachrastil jsem v něm, abych se nepoškrábal a pak našel pozici, při které jsem z něj trochu viděl na to, co se děje. Byl tam s Liou nějaký vlk. Zia Lia mu říkala Náplava. To jméno jsem si zapamatoval a mlčky pozoroval, co se bude dít. Náplava voněl rozhodně úplně jinak, než zia Lia nebo moji rodiče. Tak takhle voní "cizí"?

Odpovědí na tetino drnčení u mého ucha bylo vlčátkovské zavrčení, připomínající spíš vrnění kočky. Ale snažil jsem se! A pak začala show, kdy mi Lia přestala věci vysvětlovat a začala ukazovat. Nestihl jsem z čuč přejít do očekávání, co se bude dít a tak mě první její škleby dost zaskočily. Škubnul jsem sebou a trochu se polekaně shrbil, ale jak pokračovala, zase jsem se narovnal a sledoval užasle, co dokáže a jak často jí u toho čouhaly ty obří tesáky. Taky budu mít takové, až budu velký? S tím bych možná někoho vyděsit mohl. Kývnul jsem na ni. "Nebe-spečně!" zopakoval jsem, jakože jsem chápal.
Zia Lia neměla cizí vlky v lásce, toho jsem si všiml. A byl rád, že já cizí nejsem. Docela jí to... doslova rozohnilo. Může vlk vzplanout, jako ten ohýnek v úkrytu? Trochu jsem se bál, aby se to přesně jí nestalo. "Protettore!" nechal jsem strhnout Liinou rozvášněností a taky začal vyhlašovat. Než mi něco docvaklo. "Zia Lia?" špitnul jsem už zklidněným hláskem. "Jak poznám... že... cizí...?" Jak vlastně rozliším, kdo do našeho lesa ještě může a kdo už sem nesmí? Vypadají všichni jako táta nebo mamka? Proto sem patří?
Než jsem tomu stačil přijít na kloub, lesem se rozneslo vytí. Věděl jsem, co to je, protože v úkrytu jsme ho také slýchávali, ale nikdy nebylo tak blízko. Rozhlížel jsem se kolem, jako by měl jeho původce být za prvním stromem. "Zia, někdo volá?" otočil jsem se na zkušenější vlčici, která určitě bude vědět, co s tím.

Stáhnul jsem ocas mezi nohy, což v tom bílém zaprvé stejně nešlo moc dobře a za druhé nebylo vidět, i tak na mě bylo znát, jak nerad jsem to tetičce provedl. Čekal jsem nejhorší, i když jsem nevěděl, co to nejhorší být může, ale zia jen něco zamumlala a vlastně se ani moc nezlobila. To se mi ulevilo. Zia Lia byla vážně skvělá.
Ukazovala mi to tu kolem a u toho povídala. A já se obdivně rozhlížel a snažil si to všechno poslušně zapamatovat. Náš domov. Tady bylo bezpečno. Skoro jsem tomu i uvěřil, jak přesvědčivě Lii slova zněla. Bát se, ale neukazovat to, snažil jsem se vtlouct do hlavy, ale čím víc jsem na to myslel, tím víc jsem se spíš bál, co se teda stane, když by se mi to nepodařilo zamaskovat. Co když se neumím tvářit, že se nebojím, když se bojím?
"Dl...sně?" otočil jsem se tázavě na Liu a můj nechápavý nevinný vlčátkovský výraz byl momentálně to nejvzdálenější od drsnosti, co mohlo být. Když říkala, že to potřebuju, měl bych to umět. Ale to bych nejdřív potřeboval vědět, co to vlastně znamená.
"Zia Lia?" uculil jsem se vesele, když dodala, že to vykopávání za mě kdyžtak udělá někdo jiný. Prozrazovalo to dost o tom, že jsem ji teď chápal jako svého ochránce. Možná i víc jako ochránce všeho tady. Dětsky jsem zavrčel a hupsnutím do ní drknul, než jsem se po její srsti svezl zpátky do té bílé kožešinky a zjevně se u toho náramně bavil.

// úkryt

Při východu z úkrytu mě nesla zia kolem skupiny vlků. Byl jsem příliš ohromen tím množstvím dospělých, než abych vydal hlásku, zatímco mě od nich nesla pryč. Byli jsme už dál, když se můj povoz zastavil a já se začal snižovat a snižovat... až jsem až po uši zapadnul do toho bílého a studeného. Opět jsem vypísknul a snažil se tlapkami vyplavat ven, jako bych se topil. Ale netopil, na což jsem přišel brzy. Že to studené, přestože studené, nijak jinak nebezpečné není. Vlastně je to docela měkoučké a mazlící, takže jsem sebou postupně přestal šít a začal to zkoumat. Primárně jsem tedy začal zkoumat, jak se v tom pohybovat, abych se mohl dostat až k Lie.
Lia si do toho lehla a já se nějakým zázrakem dobrodil až k ní, odkud jsem si byl s objevováním trochu víc jistý. Uvelebil jsem se jí u boku a tak různě šťouchal do toho měkkého tlapkou, čumákem, nebo jen seděl a čekal, jestli to bílé udělá něco samo. Zrovna jsem od toho měl celý čumák, když mě to na něm pošimralo a já jsem pšíknul tak silně u hlavy tetičky, až to několik těch bílých věcí rozfoukalo Lie do tváře. Stáhl jsem oši k hlavě. "S-scusa," vykoktal jsem provinile.

(9)

Zdálo se mi, že mám dobré důvody, proč jsem za ostatními nešel. Sám jsem s nimi byl spokojený a zia Lia bude určitě taky. Akorát že asi nebyla? Ohlédl jsem se na ni, když se z ničeho nic zvedla a než jsem si stačil dát dvě a dvě dohromady, k čemu se schyluje, čapla mě za týl. Vykvíknul jsem, ale spíš leknutím, než se by to bolelo, protože nebolelo. Jen mamka s taťkou mě nikdy takhle rychle nechytali, nebyl jsem na to zvyklý. Ale necukal jsem a nechal se poslušně nést.
Zia Lia mě nesla pryč, zatímco jsem mlčky sledoval, jak si mamka ještě odpočívá. Ale ani jsem neceknul, odevzdaný a smířený se svým osudem. Ale vadilo mi to vůbec? Zia Lia říkala, že mě ochrání a protože byla velká jako rodiče, tak jsem jí to věřil. Já bych se jí totiž rozhodně bál, kdybych nevěděl, že je naše. Alespoň jsem tak nemusel jít to venku prozkoumávat za sourozenci sám. Zia Lia mě ochrání. Ano, budu v bezpečí.

// lesík

(8)

Zavrtěl jsem spokojeně ocáskem, když jsem to trefil. A navíc jsem byl rád, že se ke mně zia Lia sehnula a já už se nemusel tak zaklánět, abych na ni viděl. Cítil jsem z toho vstřícnost, takže i mé zábrany k ní postupně opadávaly.
Ptala se mě, proč nejsem s ostatními, což mě přimělo se ohlédnout k východu, odkud jsem slyšel hlasy. Zněly, že jsou v pořádku. To ale pro mě nestačilo a já se obrátil zpět na Liu, která dál povídala. Chvíli jsem mlčel, ne protože bych chtěl, ale protože jsem přemýšlel. Bylo to znát.
"Di fuori..." snažil jsem se vymáčknout a její němé nabídky tak nevyužil. "Scono...sc-sciuto," přiznal jsem a koukal při tom nejistě a lehce sklesle do země. Asi jsem na to nebyl pyšný zvlášť, když sourozenci na tom byli stejně, ale nevadilo jim to a vrhli se za tátou pomalu bez pozvání. "Zima," dodal jsem k tomu, jako bych si těch důvodů nemohl dovolit mít málo. "E madre," přihodil jsem a ohlédl se do kraje jeskyně, kde mamka nerušeně vyspávala. Přeci jsem ji tu nemohl nechat! Nebo spíš... přeci jsem nemohl jít tam ven bez ní.