Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// duo se Stínem

Byl jsem cestou a zimou celý zmožený. Naštěstí tady, kde jsem padnul, bylo o dost tepleji a já cítil, jak se mému tělíčku ulevilo, když ho teplo pohlcovalo. Bolest z tlapek postupně ustupovala. Obličej přede mnou na mé volání neodpověděl. Ale já na něj také dlouho nekoukal, položil jsem hlavu a zavřel oči, jako bych chtěl dopřát každému kousíčku sebe, aby si odpočinul.
Postupně jsem lépe začínal vnímat hlasy kolem. A že jich bylo. Skřehotání toho opeřeného společníka tmavého vlka, ale také mnohem mladší hlasy. Než jsem se přiměl znovu oči otevřít, něco mi začalo ťukat na hlavu. Nepohodlně jsem se zavrtěl a nespokojeně ze sebe vydal jinak neidentifikovatelný zvuk. Tlapkami jsem zahmatal, jako bych jimi chtěl svou hlavičku před klepáním schovat a celý se tak nějak stáhnout do neexistujícího krunýře. A pak jsem konečně otevřel oči, abych viděl, kdo na mě doráží, a zůstal překvapeně zírat tváří v tvář veverce, ale ani nemuknul a nehnul se ani o píď. Co když byla nebezpečná?

// Ranský les přes Márylouku

Šel jsem. Šel jsem. Jdu. Bylo to asi to jediné, co jsem dokázal vnímat. Občas. Občas jsem zapomněl i na to, ale bolest v tlapkách mi můj pohyb rychle připomněla. Chtěl jsem být doma. Chtěl jsem se přitulit k mamince a už nikdy nikam nejít. Chtěl jsem brečet. Hrozně moc jsem chtěl brečet, ale byl jsem tak vyčerpaný, že to nešlo. Jestli tu někde skončím, zapadnu do závěje a umrznu, asi mi to ani nedojde včas.
Stejně, jako mi nedošlo včas, že sníh pomalu ustupuje a je stále snazší jej zdolávat, až nakonec zmizel docela a všudypřítomnou zimu vystřídalo teplo. Teplo a měkká zem pokrytá zelenou trávou. Necítil jsem, že nestudí. Ale šlo se po tom lépe. Nedokázal jsem se zastavit hned na začátku, ze setrvačnosti jsem prostě šel a šel... až konečně mému tělíčku došlo, že když upadne, nepohltí ho ledová hrobka. Tlapky se mi z ničeho nic při dalším kroku podlomily a já sebou plácnul na zem. A zůstal ležet. Těžce jsem dýchal a pomalu začínal cítit, jak se mi pod kožíšek vkrádá teplo. To jediné bylo teď důležité. Nevnímal jsem, že kolem jsou další vlci.
Po chvíli jsem se odhodlal a obtížně zdvihl hlavu, abych zamžoural před sebe. Měl jsem rozmazané vidění, ale v něm se míhal obličej. Obličej vlčice. "Mamma?" špitnul jsem vysíleným hláskem.

Mé naděje se upínali k vlkovi, který konečně zjistil, že jdu za ním. Nebo to věděl celou dobu? Nedokázal jsem nad tím přemýšlet, důležité bylo, že o mně věděl teď a stál. A čekal. A mluvil. Ještě kousek. Stačil kousek k němu dojít. Nedokázal jsem ani myslet na to, co za ten kousek bude. Co pro mě ten vlk může udělat? Nevěděl jsem, ale cosi ve mě doufalo, že to bude dobré. Že ten velký vlk bude znamenat záchranu. Ale velký vlk mě nenechal k němu ani dojít, otočil se, a šel dál. Byl jsem příliš promrzlý, než abych se na něho zlobil nebo... cítil vůbec něco. Možná malé píchnutí na hrudníčku, ale to mohlo také být z té zimy.
Nechápala jsem, že teď jsem zastavil. Teď, když vlk zase šel, jsem stál, cítil se jako přikovaný na místě a sledoval, jak se vlkův zadek vrtí dál a dál ode mě. A když už jsem ho skoro neviděl, zase jsem šel. Šel? Možná. Neporoučel jsem svým nožkám, poroučely si samy. Byly těžké a každý došlap bolel. Uličkou ve sněhu po vlkovi jsem se spíš už tak valil, jak jsem se kymácel ze strany na stranu, protože mě tlapky bolely a už neudržely moje tělíčko rovně. Popotáhl jsem. A kdybych na to měl energii, nejspíš bych se rozplakal. Já chci domů.

// Čáryles přes Márylouku

// Velká houština přes Mahtae jih

Zima. Str-r-r-ašná zima. Nedokázal jsem už myslet na nic jiného. Šel jsem? Šel jsem. Vyšlapanou cestičkou, která nebyla zrovna moc průchozí, protože kolik toho dokáže vyšlapat jeden vlk? Zjistil jsem, že moc ne. Ale nemohl jsem zastavit. Jako by mé tlapky ztuhly docela, kdybych zastavil, tak teď ztuhly v pohybu. Prostě se hýbaly, ale já jim to nenařídil. Šly dál a dál a já je nechal, protože jsem neměl sílu je zastavit. Kam asi až dojdou? A bude tam teplo? Všechno... studí...
Třásl jsem se, div jsem ze sebe všechnu srst nesetřásl. Přestože jsem dělal další krůčky, byly malinké a každý z nich vypadal, jako by měl být poslední. Jako by mi tlapka měla zmrznou v pohybu a už nedosednou na zem. A v tom na mě ten vlk promluvil. Měl jsem co dělat, abych rozluštil, co říká, protože moje hlava byla pořád převážně plná toho, že je mi zima. Nezněl moc nadšeně, to bylo vše, co jsem z toho rozuměl. Ale i kdybych chtěl, nemohl jsem se zastavit. Otočit to. Nejít dál. Nešlo to. Fyzicky mi to nešlo. A tak jsem jen s poloprázdným vyčerpaným výrazem pokračoval k vlkovi. "Z-z-zi-zi-zi-ma," vykoktal jsem roztřesenou tlamičkou, div jsem se při tom do jazyka nekousnul. To byla jediná odpověď, co ze mě vlk dostal. Myslím, že mi začínal modrat čumáček...

// Čáryles přes Márylouku

SATORI | 5/10

Vlče mi nadšeně nabízelo, jak mě naučí se nebát. Bylo do toho fakt zapálené, ale já se jen nepohodlně zavrtěl na místě, jako by se mi ten nápad moc nezamlouval, ale nechtěl jsem jí kazit radost. Nebo spíš mi přišlo, že je jedno, co řeknu, protože její vůle byla silnější. A tak jsem se nedohadoval.
S čím jsem mohl s vlčetem nadšení sdílet, byla moje rodina, která jej zjevně hned zaujala. Nebo alespoň náš jazyk. Cítil jsem, jak se ve mě hlásí o slovo nový pocit. Myslím, že tomuhle dospělý říkali pýcha. Usmál jsem se a pokývnul hlavou, že jí teda něco naučím. Časem jsem nemarnil a hned jsem začal. "Una piccola lucertola," pronesl jsem a zdvihl tlapku, abych na vlče ukázal. "Malá ještěrka. To jsi ty," zasmál jsem se.
Jak hrdě jsem se oháněl řečí naší rodiny, tak urputně jsem se zamotával do kytiček. Ne doslova, ale rozumíte. Tak moc, že ani lucertola mi to nevěřila. "Ne, ne, ne! Nevymýšlím, opravdu!" snažil jsem se bránit, i když moje vysvětlování dávalo smysl asi jako kvítí v zimě. "To-um, jeden ne. Kvítek, myslím. Ale víc kvítků může. Časem. Ale samozřejmě ne jenom ty kvítky. Musíš, umm... odpočívat a tak," pokoušel jsem se situaci ještě zachránit, i když jsem sám věděl, že marně.

// Hruškový sad přes Roh hojnosti

Neměl jsem čas si všimnout, že se stromy rozestupují a vítr zesiluje. Jediné, čeho jsem si všiml s naprostou jistotou bylo, že sníh je hlubší a hlubší a bylo stále těžší se skrz něj probojovat. A tak jsem do toho vkládal všechnu svou neexistující sílu, fyzickou i mentální. Držel jsem se stopy, kterou za sebou zanechal ten vlk. Pořád obtížně zdolatelná, ale jinak bych asi zapadl někde dřív, než bych vůbec začal.
Byla to fuška. Všechno mě bolelo a byla mi zima, ale úsilí, které jsem vynakládal, mě zatím zahřívalo. Teď už jsem nehrál na neznámého nebezpečného vlka. Chtěl jsem na něj zavolat. Hrozně moc jsem chtěl. Ať počká. Že jdu za ním. Potřebuju jeho pomoc. Potřebuju jeho. Ale kdykoliv jsem otevřel tlamičku, nevyšlo z ní ani hlásky. Nešlo to. Nedokázal jsem křičet. A tak jsem znovu jen zapadnul do závěje. Těžce se mi dýchalo. Na chvíli jsem se zastavil, ale bál jsem se zůstat dlouho. Musel jsem dál. Pokračovat. Ještě kousek. Určitě... určitě brzy někam dojdeme. Určitě si mě brzy ten vlk všimne. Zastaví. Pomůže. Prosím, upínal jsem své naděje k neznámému se slzami na krajíčku.

// Ranský les přes Mahtae

Zebaly mě nožičky a ve své ne zrovna důmyslné skrýši jsem čím dál tím víc zapadával sněhem, takže to brzy skrýš stejně bude ať chci nebo ne, ale ničemu z toho jsem nevěnoval svou pozornost. Tu jsem totiž musel plně soustředit na to, co se odehrávalo přímo přede mnou. Tedy, kousek ode mě. Vlk. A mluvící pták. Docela velký mluvící pták. Ale jak to, že mluvil? Špicoval jsem ouška, abych slyšel, o čem si povídají. Ne, že bych z toho měl rozum nebo mi to k něčemu bylo, jen jsem chtěl toho ptáka poslouchat. Byl jsem víc fascinovaný jím, než vyděšený tím velkým šedým vlkem, který rozhodně nevypadal jako nikdo z mia famiglia.
Ale pořád to byl vlk. Jediný vlk široko daleko, o kterém jsem věděl. A tak, i když jsem se bál, protože jsem ho neznal a divně smrděl, si moje hlavička usmyslela, že ho nesmím ztratit z dohledu, protože to je jediná moje stopa k tomu, abych se dostal domů. Věřil jsem v to. Když se tedy vlk dal do pohybu, aniž by dal najevo, že si mě všimnul, dal jsem se do pohybu také a při zemi jsem se plížil v jeho stopách tak nenápadně, jak asi takové malé vlče, jako jsem byl já, dokáže. Vůbec jsem při tom nemohl vědět, že se od svého lesa naopak vzdaluji. Měl jsem totiž k tomu všemu plné tlapky práce s tím, držet s vlkem a ptákem krok. Velcí vlci chodili taaak rychle, že jsem po chvíli nechal plížení plížením a musel závěje sněhu přeskakovat, abych černé šmouze na obzoru stačil.

// Velká houština přes Roh hojnosti

// Vrbový les

Toho dne jsem se naučil jednu důležitou věc. Běhat se zavřenýma očima není dobrý nápad. Cítil jsem, že se nehýbu moc rychle, přeci jen ležel všude hluboký sníh a špatně se v něm pohybovalo prckovi, jako jsem byl já, ale přesto jsem se asi dostal dál, než jsem si myslel.
Vrazil jsem do stromu. Následovalo tiché ukníknutí a vrtění hlavou, protože mě to hrozně moc bolelo, až jsem měl slzy na krajíčku. Tlapkou jsem si snažil dosáhnout na hlavičce na místo, kde se tak nemilosrdně střetla se zmrzlou kůrou stromu, ale nedosáhl jsem si tam. A pak jsem tu hlavičku zvedl a zíral na strom, co nevypadal jako ty, které máme v lese. Začal jsem se rozhlížet, ale žádné nevypadaly jako ty, které máme v lese. Kam... kam jsem se to dostal?
A k tomu všemu jsem slyšel hlasy. Nejdřív jsem se lekl, že jsem si vážně ublížil při tom nárazu, ale pak jsem si všiml, že vychází odněkud zvenčí, zpoza jednoho z těch stromů. Zvědavě jsem za něj nakoukl, krčíc se u země, jako bych se chtěl do sněhu celičký propadnout. A co jsem uviděl, na to jsem nestačil valit oči. Vlk si tam povídal... s ptákem? Maminka mi nikdy neříkala nic o tom, že můžeme mluvit s ptáky. Byl jsem tím tak fascinovaný, že jsem je zůstal nehnutě pozorovat, ačkoli by mi jistě někdo mohl vytknout, že je to velice neslušné.

Udělal jsem hloupost, opravdu hloupost, hloupost, hloupost, hloupost, že jsem takhle štěknul! Ještě nikdy jsem snad tak nahlas neštěknul! Jo, vrčel jsem nespokojeně, když se dohadovali mamma s Liou, ale takhle někoho okřiknout? Určitě teď půjde po mně. A já se neubráním, vždyť to vlče bylo tak veliké! Couval jsem a couval, ale nakonec jsem si čupnul do sněhu, protože jsem ho za sebou nahrabal pěknou hromadu a dál hrnout nešel. Poplašeně jsem se rozhlédl kolem sebe a snažil se najít nejlepší únikovou cestu. Nevím, jestli byla nejlepší, ale prostě jsem se ze sněhu vymotal, obešel tu hromádku, co jsem nahrnul svým flekatým pozadím a rozběhl se pryč v naději, že třeba tomu velkému vlčeti uteču, i když už cestou jsem věděl, že velké vlče znamená velké nohy a když bude chtít, udělá dva kroky a... a co pak? Zavřel jsem při běhu oči, jako bych tomu, co přijde potom, tak mohl zabránit.

// Hruškový sad

SATORI | únor 4/10

"To ne, já-" chtěl jsem zaprotestovat, když mě vlče osočilo z toho, že se bojím rvát, ale pak mi došlo, že na to nejspíš kápla a já neměl v povaze lhát. Přesněji řečeno jsem to prostě neuměl. Ale přiznat to na plnou tlamičku jsem taky nechtěl, a tak jsem jen nervózně přešlápnul. "Možná," brouknul jsem neurčitě a koukal si na tlapky, jako bych se styděl podívat se na ni.
Ale nestyděl jsem se pustit si tlamičku na špacír, když šlo o kytičky. To jsem byl jak vyměněný vlk. Zarazilo mě, co řekla. "Jinak?" nechápal jsem a zastříhla při tom ouškama, než mi to docvaklo. Že nejsem doma a vlci, co nejsou domácí, naší řeči nerozumí. "To je řeč mojí rodiny. Moje rodina pochází totiž z dááááleka a tam se mluví jinak. Tedy, většina mojí rodiny. Ale mamma je odsud, takže umím i vaší řeč," usmál jsem se, jako bych měl radost, že to umím a můžeme si díky tomu teď tady povídat.
Nabídnul jsem jí kvítek a ona po něm chňapla. Ucuknul jsem, spíš leknutím, aby se nezakousla i do mě, ale minula mě, takže jsem jen vyplivnul stonek bez květu, který mi zůstal v tlamě. "No, to je... zdravý. Budeš díky tomu zdravá. Nebo, to, můžeš být. Zdravější. Takže pak... nebudeš nemocná. Nejspíš. Nebo se rychleji uzdravíš. Jestli už nemocná jsi." Snažil jsem se odpovědět na otázky vlčete, ale vzhledem k tomu, že v tomhle jsem ještě sám neměl úplně jasno, jsem nezněl tak přesvědčivě, jako když jsem o tom básnil před chvílí, a spíš se do toho začínal zamotávat a být zase nervózní. To mi to sebevědomí moc dlouho nevydrželo.

Starostlivě jsem vyčkával, až mi maminka prozradí, kde jsou moji sourozenci. Protože já to nevěděl, ale maminka? Maminka přeci věděla všechno, takže určitě věděla i tohle. Ale nemusela mi odpovídat, protože mi odpověděl řev, který se rozlehl po lese spolu s návratem drobných tlapek. Známých drobných tlapek! Protože jsem svou rodinu znal a tenhle křik bych poznal kdekoliv. Na chvilku jsem zapomněl, že mě bolí nožky a že bych se měl vlastně všeho bát a rozcupital se za tím, co měl být můj bratr. Protože kde bude jeden, tak jsem čekal všechny.
Bráška s dalším vlčetem se objevili v lese kousek od nás, takže jsem nemusel cupitat dlouho. Ale zůstal jsem je opodál pozorovat, když jsem viděl, jak se nemilosrdně válí a perou ve sněhu. Teda bráška se válel, zatímco to druhé, větší vlče ho v něm topilo. Začal jsem panikařit. Kdo to vůbec byl? Chtěl bráškovi ublížit? Neměl jsem dostatečnou kuráž, abych do bitevní vřavy vpadnul také a velké vlče od brášky odstrčil, ale srdnatě jsem vyštěknul - dost vysokým tónem, aby to jako štěk vůbec neznělo. "Lasciate stare mio fratello!" chtěl jsem výhružně zavrčet, ale spíš to znělo jako nepřesvědčivé kňučení nakopnutého zvířete. Jakmile si mě pak velké vlče všimlo a jen na mě otočilo hlavu, začal jsem couvat ve sněhu dozadu, aby neskočil také po mně. Všechna moje odvaha byla pryč stejně rychle, jako se objevila.

SATORI | únor 3/10

Moje taktika schovávání se v krunýři zabírala. Bodejť by ne, když jsem ji měl vypilovanou a ozkoušenou už od svých sourozenců. Ale pak mě to divoké vlčice štíplo do tlapek. "Jauu!" vyjekl jsem bolestí a konečně se pohnul, ale spíš ve snaze uniknout té bolesti, než že bych šel do protiútoku. Divoké vlče už ze mě seskočilo a teď pobíhalo kolem a doráželo. Já byl při tom vyjeknutí nucen zvednout a odhalit hlavu, takže jsem ji teď pozoroval a čekal, jestli se zastaví. Ale vlče nevypadalo, že by to umělo. Stát na místě.
"Non voglio. Neumím se prát, porazila bys mě," prozradil jsem vlčeti výsledek naší rvačky ještě před tím, než vůbec nějaká začala. Když do mě žďuchla, prostě jsem uhnul tlapkou, nebo se posunul. Nakonec mě donutila si sednout, ale to bylo tak vše.
"Heřmánek vlastně jíst můžeš. Není to jako maso, takže hlad tím nezaženeš, ale neublíží ti. Vlastně může dokonce pomáhat," rozpovídal jsem se naopak energicky o kytkách, když se mě na ně vlče zeptalo, protože o tom já jsem něco málo věděl a rád jsem těmito informacemi zasypával všechny, kteří mi k tomu dali jen trochu příležitosti. Nedokázal jsem ještě pořádně poznat, kdo o to stojí a kdo ne. "A hezky voní. Na. Provalo. Čichni si," vyzval jsem ji a tlamou utrhl nejbližší kvítek, abych jí ho nabídl.

SATORI | únor 2/10

Vůni heřmánků jsem měl rád, protože mi připomínala bezpečí. Tyhle květiny pomáhaly a tak jsem si to spojil s jejich pachem, tu útěchu, co nabízely. A proto jsem se absolutně nezajímal, co se děje kolem mě. Ne, že jindy bych si toho všimnul, na tohle pozorování okolí jsem nikdy nebyl moc dobrý, když nešlo o hledání zajímavých rostlin. A tak, když za mnou někdo vykřikl, vyděšeně jsem vykřikl taky.
"AAAA!" Nebo spíš vypískl. Mělo to blíž k holčičímu pištění, než čemukoliv jinému. Ucukl jsem sebou, ale neutíkal. Místo toho jsem se shrbil k zemi, připraven přijmout svůj osud.
Naštěstí pro mě mi ten osud přineslo vlče ještě menší, než jsem byl já. Skočila po mně a uzemnila mě, protože jsem se prostě nechal, ale náramně se mi při tom ulevilo, že to není nikdo děsivější. Přesto jsem tam tak ležel, neznámému vlčeni na pospas, bez známky odporu. Nesnažil jsem se ji setřást, nic. Krčil jsem se a maximálně si kryl hlavu, aby mi nemohla okusovat čumák. A uši. Uši jsem si tlapkami taky schoval. Měl jsem teď mnohem blíž k želvě v krunýři, akorát bez toho krunýře. Jak ten by se mi teď hodil! Jenže, neměl jsem ho, a tak si se mnou mohlo vlče dělat, co chtělo. Nebudu lhát, trochu jsem se přeci jenom bál. Co hrozného můžou taková divoká vlčata dělat? To jsem měl nejspíš brzy zjistit.

SATORI | únor 1/10

Byl jsem pryč z lesa. Věděl jsem to. Ale také jsem věděl, že mamka s taťkou ví. Náš les byl sice plný možností k objevování, ale byly věci, které u nás prostě nerostly a já si je nutně potřeboval prohlédnout a prozkoumat. Nešel jsem daleko, tedy alespoň jsem si to myslel. Daleko bych si netroufnul, co kdyby se mi něco stalo? Ale tady na louce jsem se cítil v bezpečí. Tráva už dorostla slušné výšky a protože já byl naopak neobvykle mrňavý i na svůj věk, měl jsem pocit, že jsem v ní dobře schovaný. A tak jsem bezstarostně očmuchával a objevoval každou rostlinu, která mi přišla pod čumák.
Zrovna jsem našel nějakou divnou, fialovou, jejíž květy vůbec nevypadaly jako květy. Ale voněly, takže to asi květy byly. Byl jsem poučený, že nemám do tlamy brát nic, o čem nevím, že se to jí, ale i tak jsem ze zvědavosti kytku olízl a celý se otřásl, jak byla hnusná. Ne, tahle se určitě nejí a k ničemu dobrá taky nebude. Vypláznul jsem jazyk, jako bych se tak té pachuti mohl zbavit. Obezřetně jsem obešel jeden vzrostlý náprstník, o kterém už jsem věděl, že není přátelský, a zabořil čumák do příjemně vonícího trsu bílých kvítků za ním. To bylo mnohem lepší.

BIANCA | leden 5/10

"Teta," odpověděl jsem bez okolků, protože mi vůbec nepřišlo divné, že se ptá, protože některým výrazům z řeči mé rodiny nerozumí. Maminka se také někdy tatínka nebo tetiček doptávala, co něco znamená a z toho jsem se také já učil. Byl jsem rád, že náš jazyk zajímá i ostatní, přestože jsem mimo rodinu věděl, že ho musím krotit, protože mi moc jiných vlků rozumět nebude. Nejspíš.
Stejně rychle, jako můj ocásek povadl, se zase oživil, i když už tak divoce nekmital, protože na sebe zase nerad poutal takovou pozornost. Ale byl v pozoru, protože návrh Bianky se mi líbil. Nemusel bych bloudit sám. Bloudil bych s profesionálním bloudičem! "To-to bych byl rád!" vyhrknul jsem, div jsem se při tom nekousnul do jazyka.
Bianca se rozešla a já hopsal za ní, protože její kroky na ty mé byly dlouhé, i když šla pomalu. Vlnící se mech jsem si nedovedl představit. "Proč... proč byste v mechu někoho věznili?" nechápal jsem. Mech byl milý, měkoučký, na něco takového nebyl podle mého vůbec vhodný. I když já nechápal ani tu část s tou potřebou ho využívat jako vězení. Zkřivil jsem čumáček. "Nevím... nevím, jestli my taky umíme ovládat vrby," přiznal jsem zamyšleně a hned si to přidal na seznam věcí, které musím zjistit, až se vrátím. Stromy, jak se ukázalo, v lese přeci jen měli. Ale Bianca o nich nebásnila tak, jako o mechu, takže jsem si furt říkal, že ty naše jsou speciální a byl na to pyšný.
Nemuseli jsme jít dlouho, když mě do čumáčku uhodil známý pach. "Mamma!" vyhrknul jsem, jakmile jsem ji poblíž ucítil. Ne, tu vůni bych si nespletl s ničím na světě. "To je maminka! Hledá mě, cítím ji! Támhle! Děkuju- děkuju ti, že jsi se mnou šla. Jsi moc milá," zavrtěl jsem ocáskem na rozloučenou, ale ještě se k odchodu neměl. Jako bych měl na srdíčku ještě něco. "Já... moc rád bych se jednou přišel podívat k vám. Na ten mech. Jestli nevadí," špitnul jsem nesměle, hrábnul rozpačitě tlapkou do země a pak už se rozběhl za černým flekem v dálce, který možná, při troše fantazie, připomínal vlka v plamenech.