Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Květen Červen 1 | Odine

Brodil jsem se vysokou trávou kolem vody. K jezeru jsme vyrazili spolu s tatínkem a brášky, ale ty jsem někde ztratil. Nebo oni ztratili mě. Ať už to bylo jakkoliv, věděl jsem, že beze mě tatínek neodejde, jen ho musím najít. Následoval jsem tedy nějaký povědomý pach, který jsem chytil, ale když jsem došel k jeho původci, vůbec to nebyl tatínek. Dokonce to ani nebyl dospělý vlk. Byla to vlčice. Mladá vlčice. Byla asi stejně stará, jako to vlče, co se jednou v zimě snažilo ve sněhu utopit Machiho.
Zaváhal jsem. Machi a to vlče tenkrát se určitě prali. Co když na mě taky zaútočí? Ale nevypadala nebezpečně. To někdy ani nemusí. Nevšímá si mě. Je větší. Nakonec jsem se odhodlal přeci jen na ni promluvit.
"M-mi scusi, promiňte, ale... neznáte tatínka?" pípnul jsem z trávy a popolezl k ní trochu blíž, abych nevypadal, jakože se plížím. Ne snad, že by si mě kdokoliv kdy mohl splést s nějakou hrozbou.

Nechal jsem se rozrušit myšlenou, že už brzy budu doma. A taky hladem. Ocásek rychle povadl, stejně jako ouška, když mě vlčice napomenula, že mé italštině nerozumí. Omluvně jsem stáhnul pohled k zemi, jako by mě doopravdy kárala. Brzy jsem jej ale zase zvednul, když jsem dostal pokyn, abych byl zticha - to jsem uměl moc dobře - a díval se - to mi taky šlo.
Zvídavě jsem nakukoval, co Cynthia u řeky vyvádí. Nebyl jsem úplně hloupoučký, takže mi došlo, že chce asi něco ulovit z ní. O to víc jsem koukal. Ještě nikdy jsem nikoho nic z vody lovit neviděl. Byl jsem tím tak zaujatý, až jsem se i přes pokyn seď zvednul a popošel blíž, abych lépe viděl. Ani jsem při tom však nepípnul.
Teď! Vlčice najednou chňapla do vody a už vzduchem letěla ryba. Zíral jsem na to jako na největší div světa, když sebou ryba plácla pří přede mě. Oháňku jsem ohromeně zase uvedl do pohybu. "P-páni!" uteklo mi z tlamičky ohromeně. "Grazie mille-t-teda, děkuju," podíval jsem se omluvně na vlčici, než jsem se hladově na rybu vrhnul.
"Sí. Říkají mi Cielo," představil jsem mezi sousty, což jsem věděl, že bylo velmi nezdvořilé, ale hlad byl silnější, než moje vychování. Na tom bych měl ještě zapracovat. Zdlábnul jsem rybu mrknutím oka a ke konci si tlapkou utřel čumáček. "Myslíte, že byste mě to naučila? Lovit ryby? Vy jste v tom hodně dobrá. Taky... taky bych to chtěl umět," pípnul jsem nejistě, jestli toho po vlčici náhodou nežádám příliš. Už mi nabídla, že mě odvede domů. Aby si náhodou nerozmyslela i to, když budu chtít něco dalšího. Začal jsem váhat. Možná jsem neměl nic dalšího chtít, ale zpátky jsem to vzít nemohl. Pozoroval jsem ji a doufal, že ji tím příliš nenazlobím.

Zamrkal jsem. Neseňoru Cynthiu zarazila zmínka o zmrzlé vodě. Ale když se zeptala, tak jsem jí s neviňoučkým kukučem na čumáčku přikývnul, jako by o nic nešlo. A pro mě také nešlo. Neměl jsem ještě řádné ponětí o správném plynutí času. Zima pro mě mohla být stejně dobře včera jako před milionem let, tipoval bych to ale spíš na to druhé podle toho, jak vlčice reagovala.
Vypadalo to, že můj zpřesněný popis se vyplatil. Vlčice intenzivně začala přemýšlet, jaké všechny lesy bez stromů s očima zná. Nemohlo jich být moc, protože jí trvalo, než na nějaký přišla. Když jí ale z tlamičky vypadlo, že mě na to místo zavede, nedokázal jsem udržet ocásek klidný. Začal nadšeně bubnovat do země. "To nevadí," odpověděl jsem okamžitě, aniž bych věděl, co to vlastně ta štreka je.
Postavil jsem se na nožky a netrpělivě čekal, až dá vlčice pokyn k pohybu. Ta ale dala pokyn k něčemu jinému. Ocásek mi povadnul k zemi. "Sí... la pancia si lamenta. Signor-uhm Cynthio, vy máte něco k jídlu?" zdvihl jsem k vlčici vykulená prosebná vlčečí očíčka, kterým běžně dospělí jen těžko odolávají.

Seňora vlčice se představila jako Cynthia. Cítil jsem se trochu lépe, když jsem znal její jméno. Někdo, kdo vás chce sníst, se vám před tím přeci nepředstaví. Takže jsem jí věřil. Tedy, dokud nedostane hlad, protože jak říkala, zrovna jedla. Jestli mi chtěla pomoc, měli bychom pracovat rychle. Samotnému mi při pomyšlení na jídlo zakručelo v žaludku, ale nedbal jsem na to. Musel jsem domů.
Odhodlal jsem se zvednout k vlčici pohled. Nabídla se, že mi pomůže mě tam dovést. Rozhodl jsem se nerozporovat tu část s holkou. Mohla by se rozzlobit, že se s ní chci dohadovat a s tím snědením by si to mohla ještě rozmyslet. Docela důrazně naznačila, že bych měl vědět, kde moje doma je. Rozhlédl jsem se do stran, jako bych něco hledal. Směr, možná. A pak skončil pohledem na druhé straně řeky.
"Tam. M-možná. V-vím, že jsem šel přes řeku, když byla ještě zamrzlá," objasnil jsem, abych naznačil, že teď netuším, jak si s touto překážkou poradit, když už ji nemůžu jednoduše přeběhnout. Pak mi došlo, že si pamatuji ještě něco. "Bydlíme v lese se stromy, které se jmenují vrby. Ale nemají obličej," rozhodl jsem se upřesnit, aby mě vlčice nechtěla vést zpátky tam, odkud jsem právě přišel.

Opřel jsem se tak urputně do srdceryvného naříkání, že jsem si ani neuvědomoval, že to někoho může přilákat. Prostě jsem byl jen smutný, tak jsem to dával najevo jediným způsobem, co jsem znal. Nedbal jsem při tom na okolí a už vůbec ne na nebezpečí, kterému se tím potencionálně vystavuju, na to jsem neměl ani pomyšlení, protože jsem s tím neměl zkušenost. To až když se ozval hlas nečekaně blízko u mě, tak jsem rázem ztichl, naposledy polekaně zakňučel, stáhnul uši i ocas a o dva kroky couvnul, než se mi zadní nožky zamotaly do sebe a já si zase kecnul.
Poplašenýma zlatýma očkama jsem si prohlížel velkou tmavou vlčici. Pro mě byla velká. Jako hora. Slupla by mě na jedno kousnutí, kdyby chtěla, tím jsem si byl jistý. "M-mamma... n-non so dove," vykoktal jsem roztřeseným hlasem a toužebně při tom pohlédl na břeh za řekou. Netušil jsem, kde je, ale něco mi říkalo, že to bude někde tím směrem. "N-nejezte mě, signora lupa, p-prosím," škemral jsem, jako by mi vlčice už hladově ožužlávala tlapičky. "Chci... chci jenom domů," dodal jsem, div jsem se u toho znovu nerozkňučel a smutně skláněl pohled do země. Kde je domů jsem už ale seňoře vlčici nepověděl.

// Ranský les

Už v lese jsem to slyšel, ale až když jsem z něj vylezl, uviděl jsem, co to skutečně je. Voda. Řeka. Valila se mi přes cestu, z jednoho nedohledna na druhý. Přišel jsem k ní blíž, až jsem zahlédl svůj odraz na její hladině. Nastražil jsem překvapením uši. Byl jsem... větší, než si pamatuju. Vyrostl jsem? Najednou mě přepadla panika. Co když jsem vyrost moc? Co když mě doma nepoznají? Vědí vůbec, že jsem pryč? Tlapou jsem dupnul do obrazu a při tom vyštěknul, jako bych ho chtěl zaplašit. Jeho, nebo všechny ty nehezké myšlenky, co s ním přicházely.
Voda byla divoká a já... ne. Tušil jsem, věděl jsem, že musím na druhou stranu. Nějak. Ale jak? Nebyl jsem dobrý plavec. Asi. Alespoň jsem si to myslel, protože já nebyl moc dobrý v ničem. Bál jsem se do té vody vlézt, protože co když tam uvíznu? Proud mě odnese, utopím se, už nikdy neuvidím maminku. A tatínka. Brášky. Sestru. Ziu.
Nervózně jsem přecházel po břehu sem a tam a u toho kňučel, jako by se nade mnou měla voda smilovat a rozestoupit se. Což neudělala. A tak jsem si v jednom bodě na břehu dřepnul, toužebně se zadíval na druhou stranu a začal plačtivě výt.

// Čáryles přes Márylouku

Strom měl pravdu, už ani mimo les nebylo po sněhu ani památky. Což bylo zvláštní. Příroda vypadala tak... zeleně. A tolik různých pachů, co mi to přiválo do čumáčku! Až jsem na okamžik zapomněl, že jsem neznámo kde úplně ztracen bez jediné známe tváře v dohledu. Oh, ajo.
Louka, kterou jsem procházel, byla posetá všemožnými barvami květů, které jsem ještě neznal. Na chvíli jsem se zastavil a sledoval čmeláčka, který líně přelétával z květu na květ. Zíral jsem na něj, jako by na mě měl každou chvíli začít mluvit. Ale už na mě mluvil strom a ten černý pták, proč by nemohl i čmelák? Jenomže čmelák nepromluvil, spíš se urazil a odletěl pryč. "Po-po-počkej!" vyběhl jsem za ním, ale on byl pochopitelně rychlejší a brzy mi zmizel z dohledu.
Svěsil jsem ocásek i ouška a došel na konec louky, kde jsem znovu vlezl do nějakého lesa. Ten podle pachu taky nebyl náš. A taky byl celý zelený. Musel jsem uznat, že zelené lesy se mi líbí víc, než bílé. Ani tlapky mě z toho nestudí a cestování obecně bylo o dost snazší, než když jsem tudy šel za šedým v závějích. Šel jsem tudy? Nevýhoda zelené - nejsou v ní vidět stopy. A tak jsem mohl jen jít dál a doufat, že na náš les brzy narazím. Omylem. Nebo na někoho z něj. Mami, popotáhnul jsem smutně. Chci domů.

// Mahtae jih

Nepromyšleně jsem se smál, protože se ten černý pták smál, ale asi jsem se smát neměl. Až když na mě šedivý vycenil zuby mi došlo, jak jsem přešlápnul. Stáhnul jsem ocas mezi nohy a celý se skrčil, abych byl úplně malinký, malinkatý, nejmalinkatější a ideálně úplně zmizel, ale to se nepovedlo, takže hněv šedého musel zastavit pták. Já se přesto krčil a třásl dál, dokud se nezjevil opět mluvící strom.
Šedivý a pták začali věnovat pozornost jemu, a tak jsem i já maličko zpozorněl, ale bál jsem se po tom všem přijít k šedivému zase moc blízko a raději jsem si držel odstup. Soustředil jsem se na ten odstup tak moc, že jsem si ani nedokázal užít ten hřejivý pocit uvnitř, když nám strom pověděl, jak dobře jsme si vedli. Já, malé vlče, co nic neumí a nezvládne, jsem tohle zvládnul! Skoro, ale jen skoro jsem radostně rozkmital ocásek, ale jako na potvoru se zrovna proti mě šedivý rozešel, jako bych ho tím vrtěním popudil, a než jsem se stačil mu klidit z cesty, tvrdě to mě strčil, až jsem se odkutálel stranou.
Ležel jsem na zemi, neodvážil se zvednout, a jen pozoroval, jak zadek šedivého mizí v dálce. Už jsem s ním jít nechtěl, ale co jsem teď měl dělat sám? Tiše jsem posmutněle zakňučel, než jsem se zvednul a tázavě pohlédnul na strom, který ale teď mlčel jako obyčejný strom a neměl se k tomu mi nijak poradit. A tak jsem se pomaloučku rozešel z lesa na vlastní tlapku. Opatrně, nejistě, neznámo kam.

// Ranský les přes Márylouku

// Děkuji za akci, omlouvám se za protahování, prosím o hvězdičku do předmětů a oblázky. Děkuji

Ten šedivý si mě moc nevšímal, ale pták na jeho zádech mě pochválil za moje nápady a já se nemohl ubránit tomu, abych potěšeně nezavrtěl ocáskem. Mohl jsem být užitečný! I když jsem byl ještě malinkatý a ne tak silný, jako šedivý. Poznámku o tom, že ptáci moc dobrý čich nemají, jsem si uložil do hlavinky a vydal se do lesa za těma dvěma. Za oříšky!
Nechtěl jsem to říkat nahlas, ale šedivý na to stejně brzy kápnul. Horlivě jsem se jal přikývnout, že přeci vím, co je to oříšek zvlášť, když přesně na to, co jsem za něj považoval, šedivý ukázal. Z přikyvování jsem ale plynule přišel do vrtění, když ho pták opravil, že to oříšek není. Takže jsem vlastně nevěděl a bedlivě poslouchal, zatímco pták poučoval. Jako vzorný studentík jsem kulil očka na oříšek, který pták vystavoval na obdiv mně i veverkám. Tohle je oříšek. Lískový. Dobře. Mám to. Zapamatováno! povzbuzoval jsem se v duchu a pak si pozorně prohlédnul i stromy, o kterých bylo řešeno, že přesně na nich tyhle oříšky rostou. Rozcupital jsem se k nim a začal pátrat.
Byl jsem hodně malý a stromy hodně velké. Tedy, ne tak hodně, ale víc, než bych potřeboval. Našel jsem nějaké oříšky popadané na zemi, ale na větvě stromů jsem sotva dosáhnul. Když jsem vzhlédnul, veverky kolem jen posedávali a točily hlavičkami, jako by čekali, až jim jídlo naservíruji pod čumáčky. To jsem ale nemohl. Když tu mi v hlavě bliknul nápad a já přistoupil k veverkám.
"Já nejsem veverka," začala jsem prohlášením, které si od nich nevysloužilo žádnou reakci. "Neumím lézt po stromě jako vy. Mám na to špatné tlapky," vysvětlil jsem a zdvihnul při tom svojí přední na ukázku. "Stejně jako ptáci nemají čumáčky na čmuchání, tak musíme čmuchat my vlci. Tak vy... musíte šplhat po stromech a hledat oříšky tam nahoře, kam my vlci kvůli svým tlapkám nemůžeme." Znepokojeně jsem přešlápnul, jako bych nebyl rád, že mě mé nožky takto omezují. Moc bych chtěl veverkám pomoci a lézt po stromech s nimi! Místo toho jsem se natáhl pro oříšek, který jsem našel na zemi. "Oříšek. Tohle hledáte. Když ho najdete na stromě, můžete ho utrhnout a je váš!" dodal jsem povzbudivě a nastala chvíle ticha, kdy na mě veverky jen čučely a já začala pochybovat, jestli mi rozumí. A pak se to na větvích začalo hýbat a veverky přebíhaly sem a tam a já viděl, jak rvou ze stromů oříšky, které se jim podařilo objevit. Nadšeně jsem rozvrtěl ocásek. Fungovalo to!
Veverky pracovaly a já se zatím připojil k šedivému a ptákovi a začal se s nimi smát. Tedy, s tím ptákem. Protože kde rostou šišky, to jsem věděl i já. "A tady žádné jehličnaté stromy nerostou," zasmál jsem se, aniž bych si uvědomoval, že se tak přímo směju šedivému. Na to mi cvrnklo něco do hlavy. "Au!" fňuknul jsem a podíval se na oříšek, co se mi kutálel u tlapky. Asi odletěl od některé z veverek. A co na těch oříškách vůbec veverky mají? Nemohl jsem potlačit svou zvědavost, vzal oříšek do tlamy a zkousnul... abych pak začal plivat z pusy roztříštěnou skořápku. Tfuj, fuj - jak tohle mohl někdo jíst?

Les nebyl veliký a já také nechodil od jelena a šedivého vlka moc daleko. To abych se neztratil nebo se on neztratil mě. Nerad bych tu zůstal úplně sám, i když to tu bylo hezké a ty mluvící stromy vypadaly přátelsky. Přes to přese všechno mě už ale začínali bolet nožičky, jak jsem pobíhal tam a zase zpátky s kvítím a větvičkami. Když jsem totiž našel někde opět pěkné rozkvetlé místečko, nikdy jsem odtamtud nevzal květiny všechny. Bylo by mi líto to místo o ně všechny připravit, ale o to víc jsem musel hledat a chodit jinam. A pak také trhání rozkvetlých větviček nebyla žádná hračka. Výhodou bylo jen, že se škubání na rozdíl od mých sourozenců keře a stromy nebránily.
Měl jsem už docela dost a byl rád, když pták prohlásil, že stačí. Čupnul jsem si vyřízeně do trávy, ale jen pro to, abych si vyslechnul, jak rozdává další pokyny. Samozřejmě, tady práce nekončila. Nevnímal jsem, jak mi říká. Nebo mi to nevadilo. Hlavně, když mě nechtěli sežrat nebo tak něco.
Sledoval jsem, jak se šedivý jal zase práce, i když u toho nevypadal moc nadšeně. A pták pak rovnal na jelenovi to, co tam šedivý hodil. Stačila chvilka na sledování jejich práce, abych se zvednul a taky se jal rozhazovat kytičky. Akorát já byl malý a slabý a tak stačil jeden hod, který se mi rychle vrátil do čenichu, aby mi došlo, že já to jako ten velký vlk dělat nemohu. A tak jsem zase cupital. K hromádce a k jelenovi, k hromádce a k jelenovi. Hrozně páchnul. Ten jelen. A tak jsem vždycky hluboce nadechl, nabral tlamu kvítí a honem ho doběhl položit a zase pryč, než mi došel vzduch. Tomu ptákovi snad ten papuch nevadil?
Došly kytky. Byl jsem rád, že můžu už dýchat nepřerušovaně. Ale sednout jsem si nemohl, podle ptáka jsem měl stát. Rovně. A nemluvit. To jsem uměl. Kouknul jsem na šedivého, zhodnotil jeho postoj a pak se postavil vedle něj, abych ho okopíroval, když do mě dloubnul. Vykulil jsem na něj dotčená očka, ale přerovnal si tlapky, protože něco jsem asi musel dělat špatně, když do mě tak vrazil. Obrátil jsem se k ptákovi sedícímu na jelenovi, jak spustil. Označil ho za krále lesa. Král lesa vypadal, že už zažil lepší dny.
Rychle bylo po všem. To bylo ono? Ohlédl jsem se tázavě na vlka vedle sebe, který do mě zase dloubnul, div mě nepovalil. A pak můj pohled spadl na hromadu větví. Přicupkal jsem tedy k ní, ale než jsem odtáhnul jednu, vlk už měl skoro hotovo. Nakonec jsem odtáhnul přesně dvě větve, ale před jelena je musel stejně hodit někdo jiný, protože já na to prostě neměl dost síly. Jak bylo hotovo, zůstal jsem hledět na hromádku, pod kterou ošklivý král lesa odpočíval. "Dobrou noc," popřál jsem mu alespoň, protože jsem netušil, co se tak vlastně v takovém případě říká.

"Jak si najít jídlo," opravil jsem vlka, který už si druhý úkol nepamatoval, zatímco já ho během celého pohřbívání jelena nemohl pustit z hlavy. Jak jsem měl já, vlče, co si samo ještě neumí nic ulovit, naučit totéž veverky? "Maminka říkala, že veverky si na zimu dělají zásoby. Můžeme... jim pomoc najít ty jejich," napadlo mě, zatímco jsem pokukoval po korunách stromů, jestli tam nějaké ty veverky neuvidím. "Ale třeba žádné nemají. Tak... jim můžeme pomoc udělat nové. Zásoby se dělají... že seženeš hodně jídla," přemýšlel jsem nahlas, jak moc jsem se snažil být užitečný, když už jsem nebyl silný. Ale trvalo mi to, ó jak mně to trvalo.
"Veverky jedí oříšky," vypadlo ze mě po hodné době přemýšlení. "Můžeme je vyčmuchat. A pak to naučíme ty veverky! Čmuchat oříšky," vysvětloval jsem šedivému vlkovi a ptákovi. A když už jsme byli u ptáka... "Umíš taky čmuchat?" zeptal jsem se ho zvídavě a očkama si přeměřoval jeho zobák. Nikdo mi nikdy nevyprávěl, jestli to ptáci umí, nebo neumí a já měl teď jednoho mluvícího přímo před sebou. To by bylo, abych tomu nepřišel na kloub!
"Škoda, že veverky neumí létat," brouknul jsem dodatečně a pak se pustil do urputného a hlasitého čmuchání a čenichání všude kolem a dál do lesa, hlavně dál od jelena, protože to byl pach, který jsem čmuchat nechtěl. Už tomu všemu chyběl jen jeden malinký, maličkatý, docela nepatrný detail. A totiž - jak vlastně voní oříšky?

Vysvětlení toho šedého vlka mi moc nepomohlo a rozhodně to bylo znát i na mém výrazu, který neprozrazoval žádné náhlé prozření. "Rozloučení?" zastříhla jsem ouškama, jako by mělo pomoc, když to po vlkovi zopakuji. Nenechal mě ale tápat a rovnou mě vyzval, ať se do toho vrhneme. Do toho pohřbu, asi. Pochopil jsem, že to bude zahrnovat hrabání a to bylo konečně něco, co jsem uměl. Vidina naděje, že budu užitečný, mě vykopla na nožky a já odevzdaně pajdal za šedivým. Byl dospělý. Věděl, co dělá. Bylo správné ho poslouchat.
Netušil jsem, kam jdeme, ale brzy to kolem nás začalo nehezky páchnout, až se mi z toho kroutil čumáček. Co to bylo? Nemohli bychom jít jinam? Brzy jsem měl zjistit původ toho aroma. Zíral jsem na rozpadající se tělo a... nechápal. Nechápání mi taky šlo. Pohled na hromádku, co ještě nebyla ani kosti, ale ani mrtvé tělo, nebyl hezký. Takže teď jsem krčil čumáček nad tím smradem i nad tím pohledem a ohlédl se vzhůru za vlkem, když se ptal, co s tím. Jako bych já to mohl vědět. Neříkal před tím něco o zakopávání?
Černý pták, jehož názoru jsem si z nějakého důvodu vážil ještě mnohem víc, než toho vlka, začal vysvětlovat. Zdálo se, že toho o těch pohřbech ví opravdu dost, visel jsem na každém jeho slově a pokyvoval hlavičkou, i když jsem ne všemu plně rozuměl. Nakonec na mě padla práce ještě lepší, než hrabání. Měl jsem jít hledat květiny! "Do-dobře!" Zaujal jsem odhodlaný postoj a pak se začal zmateně porozhlížet po okolí, kde ty kytky seženu.
Musel jsem se odebrat dál od toho, co bývalo jelenem - a vůbec jsem toho nelitoval - abych mezi stromy našel pěkný plácek, kde to květy přímo přetékalo. Radostně jsem se mezi ně rozběhl a nemohl se do sytosti nabažit jejich vůně. Tetelil jsem se blahem a otíral se o ně, aby mi voněl kožíšek. Ale pak jsem si vzpomněl, že mám úkol. Najednou jsem váhal, nechtělo se mi takhle pěkné místo ničit tím, že květiny vytrhám. Ale ten jelen... Hrozně smrdí. Určitě by byl rád, že může na svoje rozloučení taky tak vonět. Když bude smrdět, nikdo se s ním rozloučit nepřijde. Snažil jsem si to zdůvodnit a usoudil jsem, že dělám správnou věc. "Promiňte, kytičky," omluvil jsem se jim, než jsem je začal škubat a dávat na hromádku, kterou jsem pak přinesl zpátky k vlkovi a mluvícímu ptákovi. Ne na jelena. Vedle něj.
Při pohledu na hromadu květů jsem ale nebyl spokojený. Bylo to takové neuspořádané. Hned vedle ležela hromada větví, kterou natahal vlk a vypadala dost podobně, jen větší. Hlavička mi sklouzla ke straně, jak jsem urputně přemýšlel, čím to vylepšit. A pak se mi rozzářila očka, když jsem vystřelil jako raketa zpátky do lesa. A vrátil se s tlamičkou rozkvetlých větývek, které byly mnohem hezčí, než nesrovnaná hromádka květin. Postavil jsem se s tím před ptáka, který seděl na zbytcích jelena a čekal, že mi řekne, co s tím dělat. Popravdě, zbytek jelena byl tak odpudivý, že mě ani nenapadlo, že bych se sám měl k mrtvole přiblížit a začít to na ní nějak aranžovat.

Nevěděl jsem, co to bylo, ale když o mě prohlašoval ten pták, že jsem šampión, trochu... jako bych tomu trochu uvěřil. I když jsem byl stále dost nejistý, když mě šedivý vlk pošťouchnul, poslušně jsem vstal a nadále zvažoval své možnosti. Strom mi nabídl odejít, ale popravdě, to mě děsilo ještě víc. Neznal jsem cestu domů a šedý vlk s tím ptákem tu očividně chtěli zůstat, takže... mi nezbývalo, než tu zůstat s nimi.
Začal jsem pořádně vnímat asi v polovině vyprávění, ale pochopil jsem, že les potřebuje pomoci. Podíval jsem se na veverku, která stále seděla opodál a divil se, že se tohle dá ochočit. Možná proto se mě nebála, protože byla zvyklá na vlky? Ale pak jí její vlk opustil. Přišlo mi to smutné. Sám jsem byl ještě dost malý na to, abych věděl, jak si sehnat potravu, ale něco ve mě bylo odhodlané se těm veverkám i tak pokusit pomoci.
Jenomže strom mluvil dál, o dalších potížích a pak zmlknul a nechal nás přemýšlet, jestli teda ti šampióni jsme, nebo ne. Já se pořád jako šampión necítil, ale začalo mi lesa být líto a chtěl jsem mu nějak pomoci. Nejdřív jsem se ale tázavě ohlédl na šedivého vlka. "Co je to pohřeb?"

Nedělal jsem nic, zatímco na mě ten tvor stále dorážel. Co když bych ho něčím rozčílil a pak by mi provedl něco mnohem horšího? Najednou se za mnou ozval hlas toho šedého vlka, který měl s sebou toho mluvícího ptáka, a já sklopil zahanbeně uši k hlavě. Jistě, že jsem nebyl pyšný na to, že jsem se tomu tvoru nebránil, však jsem byl vlk! Moji bráškové už by ho hnali. Elizabetta už by ho hnala. A já se tu nechám... otloukat. Ale já na to neměl, tak co jiného jsem měl dělat?
V tom okamžiku ale ožil strom. Vyjeveně, částečně ohromeně jsem se na něj otočil, protože mluvící strom... my měli v lese taky takové, ale rozhodně nemluvily. Možná. Zkusil jsem to někdy? Třeba jen čekají, až promluvím první... Zkrátka jsem měl co dělat, abych své myšlenky vrátil zpět jen k tomuhle stromu, který vykládal cosi o šampionech. V tu chvíli mě zase zabodlo na hrudníčku, ale šlahoun stromu mě pohladil a já přeci na chvíli rozkmital spokojeně ocásek. Tak moc mi nějaké pohlazení chybělo. Pak jsem ale zase ocásek svěsil a stále ležíc na zemi jsem sklopil čumáček dolů. "Já nejsem... nejsem žádný šampion," špitnul jsem slabě, jako bych nechtěl, aby to ten šedý slyšel. Nebo kdokoliv.

SATORI | únor 6/10

Její přízvuk mě malinko tahal za ouška, když se pokoušela mojí řeč napodobit, ale nic jsem neřekl, protože jsem měl radost z toho, že je z něj stejně tak nadšená. Když bude cvičit, určitě za chvíli bude mluvit jako my a nikdo ani rozdíl nepozná! A stejně tak spokojeně sebou mrskala ona, takže jsem věděl, že ještěrka bylo hodně přesné. Jenomže pak z ničeho nic vypálila přezdívku mě. Zpozorněl jsem a zatvářil se děsně zamyšleně, abych ta slova přeložil. To jsem si uvědomil, že netuším, jak se řekne heřmánek a měl bych si doplnit mezery, až se vrátím domů. Táta to určitě bude vědět. "Principe dei fiori," přeložil jsem Ještěrce její přezdívku pro mě. Kytičkový princ. Líbilo se mi, co vymyslela, takže jsem také spokojeně zavrtěl oháňkou. Malá ještěrka a Kytičkový princ. Zasmál jsem se, protože by to klidně mohla být nějaká pohádka, co mi říkávala maminka před spaním.
S kytičkama jsem pak byl zahnaný docela do úzkých, ale přesto, že jsem pomalu pletl páté přes deváté, se zdálo, že Ještěrka chápe. Ulevilo se mi. Ale jen na krátko, než začala vyprávět o svém bráškovi. Svěsil jsem smutně ouška. "Až tak dobrý heřmánek není, nevím, jestli by s tímhle dokázal tvému bráškovi pomoci, i kdyby snědl celou louku," prozradil jsem jí sklesle a tlapkou ohnul k zemi jeden ze stonků blízko stojící květiny, než jsem ji zase uvolnil a ona vystřelila zpátky do vzduchu. "Ale jiná bylinka by mohla!" zvolal jsem najednou s novou energií. "Já teda ještě nevím, jaká, ale mohl bych to zjistit. Zkusit zjistit. A pak tvého brášku vyléčíme!" prohlásil jsem nadějně a přiskočil k Ještěrce blíž, celý nadšený, až se naše hlavičky bolestivě sťukly. "Auu," promnul jsem si tlapkou to místo na čelíčku, ale na náladě mi to neubralo. Já a někoho vyléčit. Znělo to tak neuvěřitelně, až jsem hrozně moc chtěl, aby to byla pravda!