Gallirea - Příspěvky uživatele

Docela ji začalo ze setkání s Cynthií bolet srdíčko. Za prvé bilo mnehem rychleji a to nebylo úplně příjemné, za druhé se jí očividně dařilo, zatimco ona šlapala bahnem, které se na ní sice nechytalo, ale furt se musela přebrodit. „Tebe balil?“ zeptala se a trocha snahy o to, aby nezněla dotčeně, tam bylo.
Musela si hodit pár oček na vlastní tělo, ocas si zkusila co nejblíž přitáhnout k očím, aby si nějak prohlídla, že... no, že není úplně bílá. Ono je těžký na sebe vidět, když tu hnědou máta na zádech, krku, hlavě, ocasu, ale kupodivu na na nohou. Jako věděla, že tam tu hnědou má, ale trochu ji ignorovala, jak ji neviděla. „Tomu se říká písčitý břeh moře, ty barvoslepá nádhero,“ oprskla se uraženě, pustila si ocas a nechala ho vlát okolím jako vlajku s výstrahou, že dneska do moře (který leží na písčitém břehu) fakt ne. „Furt tvrdim, že jsou všichni slepí. Nebo se bojí, já nekoušu. Většinou, lichotky přijmu bez hryznutí.“ Vyskočila na nohy, přešlapovala z flustrace a taky se potřebovala hýbat a nezastavit. „To cingrlátko je nejlepší věcí, co mě v životě potkalo a nikdo mi to nikdy nevymluví,“ mávla nad tim tlapou, že přes tohle vlak nejede, protože to prostě bylo bo-ží.
„Třeba je ošklivej,“ nadhodila mumlavě a hleděla přitom na Cynthiu tak nějak z boku, že "ona ale nic neřekla, kdyby byl". „Třeba má přehrš barev na sobě a blbě to sedí. A je vykulenej, jak kdyby furt seděl na kolíku. A určitě koktá! bude se potit jako malý podsvinče, až tě uvidí. Ty budeš přitom setkání chlap.“ Mohla si dovolit urážet její vyženěnou rodinu, ne?
„Třeba další kopu,“ nadhodila ještě se šklebem.

//mahtae jih

„Oči bych si vyplakala, že bych za sebou nechala jenom novou řeku protínající celý kraj,“ vydechla dramaticky a tlapou mávla okolo sebe, aby naznačila, kde její slzy protnou kraj a udělají ze země dvě.
Život zcela jistě bydlel na strašném místě, měl se přestěhovat a nedělat problémy nebohým vysušeným babkám, které ho musely jít škemrat do kopce. No, snad se Cynthie nežene nahoru, Bouře v tom byla v pohodě, byla to vitální mladice. „A přesně proto nemá Život holku,“ prohlásila, jako kdyby objevila smysl života a smrti. Bylo to jasné, nevrznul si, neuvolnil se, byl plný... napětí. Potřeboval se trochu uvolnil. Dobrovolnice?
„Moje srst je tak bílá, že bys z toho brečela, Cynthie,“ vyprskla na ni sarkasticky, protože její srst byla zcela určitě bílá, ale... ne úplně bílá. Takzvaně lomená bílá, v překladu bílá, která může být bělejší, ale není ani mini šedá. „Hnědá je jenom u zadku a utírala jsem se!“ bránila se s bolestí na srdíčku, jak mohla být tak slepá? „Seš vysušená a slepá,“ ohnala se s otočením hlavy do strany. Ještě si tlapou projela okolo ucha, potřebovala trochu odhrnout ty svoje trsy, aby ji lépe slyšela. „Život bez tebe byl lepší,“ zamumlala si, střelila pohledem po Cynthii a opřela na ní zrak, „víš, kolik lichotek mi to už přineslo?!“ obořila se, „dvě... A jedno odmínutí.“ To si už trochu fňukla. Mohla mít roztomilýho medvěda, má maximálně zlomené srdíčko.
„Půjdeme přepadnout tvoji dceru a zmlátit jejího chlapa,“ přikývla horlivě. Násilná povaha proti samcům byla zcela náhodná. Vyskočila na nohy, na co vůbec čekat? Čas vidět vnučky a... praneteře? Fuj to je hnus. „JAK ANI JEDNA,“ přeskočil jí hlas v tom hrozném zjištění, „rozbiju jejímu starýmu tlamu a přejmenuju ty princezničky na Cynthilinu a Bouřišku, ať si mě nepřejou!“

„Ne, seš horší, ty po sedmi dnech neodejdeš,“ zazubila se na ní v samé přátelskosti a milosti, kterou její osobnost mohla ostatním přinášet. Minimálně těm, které znala více, těm novým by neřekla, že jsou rýma, spíš... existuje vůbec nemoc, který se nikdo nechce zbavit?
Dřepla si na zadek, protože nepočítala s tim, že teď nějakou dobu někam půjde. Alespoň se rozptýlí, přijde na nový myšlenky, pozná nové drby, třeba se odhodlá i k nějakému svému drbu... K jakýmu třeba? Hm. No. Možná ty drby nechá ležet ladem, nestálo to za zmínku.
„Proč nemůže bydlet třeba v údolí?“ přitakával k nechutnosti o kopcovitém domově, kde si ten bůžek dřepěl na svém květnatém pozadí. Doslova květnatém... Nemohl mu třeba růst i stonek z konečníku? „Ale zas za ten kopec mi to stálo, ne?“ dodala a párkrát se přitom natočila do strany, ačkoli bylo sakra jasný, na co poukazuje. Kde jsou moje lichotky, ty fůrie, nadávala.
Dolní čelist jí padla k zemi, jako padá vytahaný břicho těm, co byli v jináči, když tu zprávu slyšela. mlčela, překvapivě, koukala na ni jak na zjevení, prohlížela si ji, jako by to měla mít vytetovaný na čele a až ve chvíli, kdy cítila, jak se jí po jazyku táhne slina k zemi, polkla a zavřel tlamu. Narovnala se, do výšky jí to moc nedalo, ale mohla říct: „Tak za prvé, seš šedivá vysušená, občas bys měla chodit do stínu. Za druhé to šílený je. A za třetí je chci potkat a láskou sežrat, kolik z nich se jmenuje po neznámý kámošce jejich babičky?“ Já chci taky. Ne babku, tu první úroveň.

Krása toho dne se projevila nejenom mnohem hezčím počasím, ale taky tím, že se objevila Cynthie! Duše, který bude jedno, že nemá aktivní jedinou mozkovou buňku, protože je poztrácela cestou a nemělo cenu se pro ně vracet, protože jich stejně nebylo tolik, aby jí za to ta cesta stála. „Rýma se taky domu nezve,“ odprskla na Cynthii, která byla uražena tím, že ani nebyla pozvána do nového bejváku, i když ten pravý bejvák ležel o něco víc na východ, ale to teď nemělo smysl rozebírat. „No doba to byla, menší, než předtim, ale furt děsná doba,“ pokrčila nad tím samovolně rameny, předtim si tu dobu taky pořádně nepamatovala.
Z keřů okolo odpadávaly nějaké kapky, na obloze se ale prohánělo slunce a bylo i docela pěkně. Pěkně, jak jenom mohlo být, když se jí v životě vůbec nedařilo. A k tomu padla ta otázka, jak se má. Zamyšleně zamručela, očima přitom koulela všude po okolí, že nad tim strašně moc přemýšlí, ale vlastně... se snažila vymyslet takovou lež, aby nepadlo podezření, že to lež není? Nesmělo to být nic vážného, nesmělo to být nic přesného, muselo to být něco až éterického, aby se nad tim Cynthie nepozastavila. „Život chodí po čtyřech, jak jsem vyzkoumala,“ hodila tlapkou do strany a furt zamyšleně čuměla na oblohu, „ale nevšimla jsem si, že by někam moc chodil, spíš dřepí v těch kopcích?“ Pokrčila nad tim rameny, nechala to být a sjela přítelkyni pohledem. „A co ty?“

Nechtělo se jí vylézat z těch keřů i na truc. Počasí jí bylo úplně fuk, nemohlo ji zasáhnout, ale... někdo jí čmajznul vlče. Šmejd jeden. Chtěla svoje malý vlče, který by si vychovala k obrazu svému, i když nevypadalo moc chytře. Jenže to nebyla ani ona, ale byla co? Roztomilá. Stejně tak to vlče. Dva roztomilí hlupáčci, tomu by nikdo na světě neodolal.
Dřepla si na zem, kde se pustila do prohlížení náramku s dvěma jasnými symboly – duhou a bouřkovým mrakem. Duha byla skvělá, neskutečně ji bavila, přitom taková blbost a bouřka značila její jméno, takže to brala i jako podpis, že to patří jí a ostatní si mohou trhnout nohou, jestli o to zájem mají.
Pohupovala tou nohou ve vzduchu, cinkala tim jak rolničkama, hlava prázdná, jak to jenom u ní šlo, jela v režimu spánku a probrala se až při výkřiku jejího jména. Známý hlas, našpicovala uši, tlapu flákla na zem, otočila hlavu, zalapala po dechu a vykřikla: „Cynthie!“
„Jak já tady?“ obořila se okamžitě, „já tu byla první, co ty tady chceš,“ zamávala tlapou dramaticky ve vzduchu, jako by se snažily zjistit, která z nich dočůrá dál, aby si to tam přivlastnila. Bylo to skvělý. Venku hnusně, ale byla tam Cynthie, jak dlouho se vlastně neviděly? Naposledy minulý jaro, krátce předtim, než... oh. Oh... Ne.

//Borovicová školka

Zarazila se brzy po svém odchodu. Následovala malého vlčka, ale ten... byl u jiné. Teda, ne že by žárlila, spíše je sledovala z dálky a čekala, co se bude dít. Draven se k ní měl, ona ho nevyháněla. Ona smrděla stejně jako on. Jo, mlaskla si smutně pro sebe. Je doma, uznala, otočila hlavu do strany a jako ne poníženě šla pryč dřív, než si ji mohli všimnout. Neměla tam co dělat a hlavně tam vůbec nechtěla nic dělat.
Mohla se otočit zpátky k lesu, tam se utábořit a neřešit, ale místo toho se pohla dál. Možná byl blbý nápad se o něco pokoušet a bude lepší prostě zůstat na vlastních nohách někde mimo, tak to taky dělala.
Šla, dokud hlavu nezabořila mezi houštiny, kam už jednou vlezla, ale tentokrát tu neměla žádnou společnost. Obklopili ji větve, ticho, chlad a... melancholie?

Po... alfovi? přejelo v ní jako mražení. Srst na krku se jí naježila vzpomínkou nad všemožnou hrůzou a tím, jaká další hrůza z těch věcí přijít mohla. Ne, nelíbilo se jí to, děsilo ji to, byla by se pokřižovala, kdyby mohla a znala to. Najednou na něj koukala obezřetně, nejistě a... s nenápadnými kapkami slz v očích. Měla z toho smíšené vzpomínky, nejdříve ta hrůza z otce, potom ta zamlžená naděje, že Micawber by třeba byl jiný, ale... stále alfa. Co by bylo kdyby, řekla si pro sebe se zakroucením hlavy.
Stočila zrak k Dravenovi, který se vypelášil z lesa s jasnými slovy, že je načase procházka. Rozhlédla se nejdříve okolo sebe, jestli jo, ale tmavý vlček už byl v trapu a stejně tak i ten světlý. Rozhodla se následovat toho malého, směrem na otevřenou planinu, ale počasí bylo na jedno brdo. Na prochízku teď není čas, sykla si pro sebe a vlítla do deště. Teda jí to nevadilo, její srst odpuzovala vodu jako ona odpuzovala krasavce.

//Velké houští přes Středozemku

Květen | 5 | Ohnivé jezero | Nicos

Aby byla upřímná, mrzelo jí, že zrovna o Wolfganii něco ví, ale o Newlinovi nic. To, že je Wolfganie beta, taky tušila, ale kam se poděl mráček? Byli si vzhledově docela podobní a byl roztomilý, takže ji poměrně mrzelo, že se asi někam vytratil? I Amnesie se zdála, že o Newlinovi nemá moc nových zpráv. Stáhla smutně uši vzad, i když to bylo jenom na pár vteřin, „to je škoda, Newlin je skvělý, určitě by se ti líbil.“ Přestože to mělo být spíš smutnějšího tónu, říkala tu druhou polovinu dost nadšeně, protože Newlin zkrátka skvělý byl.
Mávla nad tím tlapou, že není třeba cokoli takového řešit, byla to minulost a minulost byla od toho, aby i dřepěla někde v zadním koutu mysli, kde nikoho nebude obtěžovat v přítomnosti a ani budoucnosti. „Je to práce, ale je to zábava,“ přitakala Nicosovi, „ale umim pár trýčků, co mi v tomhle pomáhá, takže docela podvádim na složitosti tuláctví?“ zamyslela se, jak to podat, ale hlavně se nad tím hrdě zazubila, protože to fakt bylo podvádění? Vykouzlí si žrádlo, neprochladne a může spát na dešti? Kdo by tohle nechtěl? „Musíš se naučit bránit a dát přes tlamu těm, co tě otravují!“ vyjekla nadšeně, ve vzduchu chmátla tlapou, jako kdyby někomu vrážela, ale... to byla dobrá lež. Nechávala se sebou zametat jak s koštětem. Jenže to Nicos vědět nemusel.

Květen | 4 | Ohnivé jezero | Nicos

„Domluveno!“ zahláila okamžitě na jeho nadskočení. Noví přátelé se vždycky hodí, ne? A zrzek vypadal jako dobrý potenciální kamarád, který zůstane v kamarádské rovině, protože se může spálit někde jinde. A navíc jí připadal roztomilý, hlavně jak měl hlavu tak nějak dělenou a zrzavou taky úplně nepotkávala každý den.
„Viděla jsem v mlze dvě zvířata a jsem si jistá, že ta jsou reálná – Wolfganie a Newlin, ty asi znáš, ne?“ zeptala se ho, ale cítila nepříjemný pocit v zátylku, že na to ne úplně ráda vzpomíná. Bylo to divné, hlavně to byla smečka a z těch měla absolutní bobky. Nevěděla, jak vlčkovi naznačit, aby se pohnuli od mlhy někam dál a ještě dál od smeček. Obvykle mluvila totiž o čemkoli a vyhýbání se nebyla její silná stránka, takže se prostě jenom musela nějak vykroutit slovy, když ne jinak. „Nejsem, žiju sama na sebe,“ zakabonila se nad tím. Milovala tu svobodu, kterou jí tuláctví přinášelo, ačkoli i trochu snila nad vlastním útočištěm, ale kdo ví, život mění, jak se mu zlíbí. „Mám svoji díru v zemi v lese, kde jsou samé borovice, kousek odtud,“ mávla tlapou tím směrem.

Vlče měla bezpečně mezi svýma nohama a vlk jí oplácel stejnou mincí, jako s ním ona sama mluvila. Takže z toho nijak nepolevovala, pozvedla nechápavě kůži nad jedním okem a chvíli ho nechala koupat se v divném tichu, než trochu hlubším hlasem pronesla mumlavou otázku: „Vypadám na to, že bych dokázala zakopat dva vlky?“ Ještě by si drápek zlomila!
Ale jak jí černooký sdělil, sám nějaké takové zkušenosti měl. Tak trochu. Tak trochu úspěšný odchod, nebo tak trochu, protože na to nebyl sám? Šrotovalo jí to v hlavě, ale bylo ještě brzo na nějaké zjišťování, furt jí trochu bolelo srdíčko z odmítnutí, které se jí dostalo od Altaïra, i když nejlepší obranou je útok, ušklíbla se nad sebou. „Tak povídej, jaká moudra neseš novopečené matce Dranvena?“ zeptala se ho a mávla přitom lehce tlapou k vlčeti, které by samou láskou snědla, ale protože mu už ujasnila, že ho nikdo žrát nebude, akorát mu z čenichu vyfoukla trochu vzduchu do ucha, aby ho to trochu zalechtalo.
Přestože už dávno věděla, že na její jméno mít nebude, chvíli to jeho převalovala na jazyku, kývala hlavou ze strany na stranu a pořádně nad tim přemýšlela. Na oko. Ve skutečnosti byla její hlava úplně prázdná myšlenek a plná tupých představ, které si každá holka vysnívá a pak brečí, že se jí nesplní. „Slyšela jsem horší,“ pohodila hlavou se zazubením, aby zase tolik to mužské ego nelechtala.
Do toho se ozvalo i vlče, které proneslo své jméno, ale nějak jinak než předtím. „Draven? Takže ne Dranven?“ zeptala se s hlavou skloněnou mezi svoje nohy. Ale hned její hláva vypálila nahoru, „jak ty ne? Kdo jo?“

Květen | 3 | Ohnivé jezero | Nicos

„Platí,“ vydechla se zamáváním ocasu. Teda těžko říct, asi každý přijde v úplně jiný den a pak budou remcat, že ten druhý nepřišel, ale znělo to docela zábavně. Stejně má tenhle les kousek od sebe, tak si prostě může udělat pár večerních procházek a podívat se po zrzečkovi, jestli skutečně došel svého slibu. No a taky to nebylo moc daleko od Sarumenu, takže bylo i docela reálné, že se tu setkají? Což i Nicos potvrdil, že se stát může. „Taky žiju kousek odtud,“ kývla hlavou směrem k lesu s borovicemi, které hlouběji v lese dorůstají neskutečných výšin, zatímco na kraji jsou malé a mladé. Skoro jako moře, které postupně klesá do větší a větší hloubky. Sice se nedá říct, co žije uprostřed oceánu za příšeru, uprostřed toho lesa žije jenom jedna hodně hlasitá vlčice.
„Viděla jsem ji a docela mě to vydeptalo,“ zamumlala mu v odpověď. Prostě nepříjemná vzpomínka a měla pocit, že se ji ta mlha pokouší sežrat, „pak mi docvaklo, že to je prostě magie. Tý je okolo dost, nemyslíš? Taky nějaký skvělý umim,“ pochlubila se.

Květen | 21 | Ohnivé jezero | Nicos

„Pak si tě na konci léta najdu a řekneš mi výsledek toho pátrání,“ upozornila Nicose, možná i trochu výhružně, ale měl dobrou šanci se před ní schovat, třeba na území smečky, kam její noha nepáchne, protože ta místa prostě nemá ráda. „U mě by to zkoumání bylo na nic,“ pokrčila nad tím lehce rameny. Ostatně měla dost malé plochy a navíc i dost světlé, že by to mohl nešlo zkoumat.
„Já vim,“ povzdechla si, „viděla jsem ji.“ Neměla moc pozitivní vzpomínky, spíš to v ní probouzelo další paniku, která ale nebyla tolik podstatná jako jiná. Spíše to bylo nepříjemné a Newlin ani nemohl tušit, kam ji vlastně táhne, ona obvykle na první setkání neříká, jak má averzi vůči vlčím společenstvím, protože na ně nemá dobré vzpomínky. Vyplázla na Nicose lehce jazyk, že tohle zná a ať přinese něco nového a zajímavějšího. „Ovládáte ji sem a tam, to už není nic novýho,“ ušklíbla se.

Z vlčete se stala malá rozklepaná koule v horším stavu, než v jakém ho našla. Svěsila nad ním uši, pomalu mu přejela tlapou po zádech a doufala, že se brzy dostane z toho vyklepaného stavu, který musel způsobit větší bílý vlk s jeho těsnou blízkostí, která se už ale stahovala zpět s omluvou. Nějak se mu nedokázala úplně vžít do kůže, její hlava si totiž poletovala na rozkvetlé louce... asi hormony. „To je dobrý, Dranvene,“ zamumlala k němu co nejněžněji její pazvukový hlas dokázal.
Asi to na vlče nějaký vliv mělo, protože se jako hraboš přesunul mezi její nohy, kde si udělal svoje hnízdo. Kdyby byla větší, měl by tam i víc prostoru, ale zase to nemohlo být tak staré vlče a nějak se tam zkrátka vměstnal. Sklopila hlavu, sledovala a přitom párkrát plácla nadšeně ocasem o zem, že se nějaké takové malé stvoření k ní má. Docela změna od toho, kdy se naopak ona vehementně snažila dostat do cizí přízně.
Černooký se ale zajímal o to, jestli se má zajímat o ukradení, nad čímž pozvedla lehce obočí a hodila na něj dlouhý pohled. „Vidíš tu někde okradeného rodiče?“ Raději se rozhlédla okolo, ale kromě těch třech byl les pustý. Na krátko sklopila pohled k vlčeti, bylo jí ho líto, „navíc mi řekl, že je sám. Našla jsem ho tady.“
Rozdíl mezi krádeží a ponecháním musel být prostý, neměla komu to vlče ukradnout, samo k ní přišlo a doslova se jí tisklo k nohám, jako kdyby tam hledalo bezpečí. „Dokud ho nikomu nebudu trhat ze spárů, krádež to určitě nebude,“ zazubila se na černookého vlka, který vypustil myšlenku, že tohle se prostě děje. Vlčata se ztrácí a objevují. „Kamarádka se o jedno takový vlče stará,“ přitakala, „i když je teda už dospělý.“ Vyvodila si z toho ale jeden takový poznatek, na který se musela zeptat a brala to spíše jako úsměvné rýpnutí: „Zkušenosti s odchovem?“
Z toho, jak mluvila s vlčetem – na kterýho zas upřela blažený pohled – si černooký vyvodil, jaké je její jméno a komentoval ho tak, jak byla zvyklá. „A ty máš zajímavý jméno?“ zeptala se se zvednutím hlavy, než jí zas překvapeně klesla, protože vlče vyjádřilo obavu o tom, že by ho měl vlk sežrat a poslat za Smrtí? „Jíst? Proč by tě jedl –“ kvapně zvedla pohled k černookému –„nebudeš ho jíst.“ Bylo to něco mezi otázkou, oznámením a i poručením.

„To jsem já,“ přitakala vlčeti na tu otázku, i když se tím ani na nic neptal, možná jenom ujišťoval. Ale ona to skutečně byla, takže přitakávala oprávněně. Nečekala, že se zrovna dneska bude představovat zatoulané, opuštěnému, nechtěnému a kdo ví jakému vlčeti, které se jí objevilo pod nohou, když se pokoušela označkovat les, aby každý věděl, že tady je Bouřino.
Dokonce se na ní i to vlče usmálo a to bylo něco tak neuvěřitelně roztomilého, že se nad tím začala úplně rozplývat. Na tváři se jí objevil výraz, jako kdyby snědla něco zcela euforického, ale přitom to byl pohled jenom na ušmudlaného drobečka, který nikde v okolí neměl tátu. „Nuu, láskou bych tě snědla,“ zamumlala k němu a přisedla si o kousek blíže k němu, protože měla chuť ho samou něhou zalehnout. což něžně moc neznělo, ale určitě to tak myslela.
Hrozilo však, že jí to vlče vezme světlejší vlk s černýma očima, ale podle první reakce se nezdálo, že by jí ho chtěl vzít, protože ho neznal. Pokrčila rameny, „zeptat jsem se musela, než mi řekneš, že kradu vlčata,“ ušklíbla se. Ale dobře pro ni, třeba si ho bude moct nechat?
Vlk se k vlčeti přiblížil a očichal ho. Trochu nedůvěřivě ho sledovala, když naznačil, že vlče nezná. Ale ani přes pach ho nepoznal. Jo! „Takže nikomu nebude vadit, když si ho nechám?“ řekla tak nějak do větru a položila opatrně Dranvenovi tlapu na záda, aby necouval dál. „Ničeho se neboj,“ usmála se na něj, „u Bouře bude ok.“

takže už pochopila, že vlče do jejího lesa přišlo zcela samo, nikoho tady nemělo, nějak se tu nachomýtlo a mělo jméno Dranven nebo nějak tak, protože na to jí vlče v podstatě pokrčilo rameny, že si tímhle není úplně jisté. Trochu si nad tím povzdechla, ale zároveň cítila takový lehce hřejivý pocit u srdíčka. Snad mateřský pud, který si myslela, že ani nemá, ale to by jí nesměl vítr přivanout malé vlče s ušmudlaným čenichem, který se zatím neměla do toho, aby mu ho utřela, protože zas tak blízko k němu neměla. „Takže ses tu zapletl k borovicím,“ přemítala, lehce naklonila hlavu do strany a pousmála se. „No, Dranvene, tak já jsem Bouře a v tomhle lese tak nějak žiju,“ mávla s tlapou do strany, aby mu na les poukázala. „Co se pohnout a třeba si jít umýt čenich, který má úplně usoplený?“
Nevěděla sice, kde sežene vodu, ale tak snad si umí poradit, když měla původně i modrý oči, což nějaký umění s vodou značí, ne? Hlavně tu vodu ještě neviděla, tak bylo načase nějakou najít. Zvedla se, že by mohla s vlčetem někam jít, když i ono se zvedlo ze země, ale za zády se jí ozval další hlas. Co na tom, že sem všichni chtějí až potom, co to smrdí jako ona? Asi má přitažlivou vůni. „Hoj!“ zavolala na vlka, ve kterym se ztráceli černý oči. „Neznáš náhodou Dranvena?“ zeptala se ho rovnou. Však mohli tu být spolu, ne?