Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Písek dopadl na zem a já se nějak začala vzpamatovávat z toho, kam jsem se to dostala. Zdrhala jsem před vlky, kteří za mnou ani nebyli a dostala se k těm, kteří tu skutečně byli. Tři cizinci, i oni se neznali nebo jsem tady byla nováček jenom já? Z toho dva černí, jeden tak divně protkaný bílou srstí a poslední z nich byl ve všech odstínech hnědé. A do toho všeho v písku leželo něco blyštivého, co mi tak nějak lahodilo oku jako dokonalá novinka, která si říkala o prozkoumání, ale vypadalo to, že i jiní tu byli kvůli tomu a snad to tiché zavrčení, co se neslo vzduchem, mělo patřit mně? Fajn? pronesla jsem si až uraženě v hlavě, když se vlčice rozhodla, se mě pozdraví. Jako plus k ní, že byla jediná, protože dva nasvalení machové byli pro to, že vlčice se nezdraví, i když měli sakra zdravit první, ale já jim ty mínusy nepočítala. Pokývla jsem hlavou k vlčici s jedním docela úsměvným „hej“ na pozdrav a pohledem následně přelétla po všech zdejších a přemítala, co asi tady dělají za rituály v písku. Snad jim nešlapu v jejich písečku, ušklíbla jsem se pro sebe.
Vzduch se dal krájet, ale společnost stála za starou belu. Do toho se zvyšovala hladina moře, což se mi moc nelíbilo, protože mi neskutečně vadil zápach soli. Sledovala jsem chvilku moře, než mi zrak padl na tmavou vlčici, která se vrhla po té věci v písku a hrdě si ji navlíkla na čenich, aby se následně rozeběhla někam do dálky. A nezapomněla se přitom ocasem otřít o toho hnědého vlka. Její chlupatá vábnička však zafungovala bravůrně. Tiše jsem si sykla, protože to až pálilo, jak se mi rozproudila krev. Hnědý vlk na to taky zareagoval, něco řekl černýmu a vyšel za vlčicí. Sakra jsem za ní plánovala jít. A za nim – měl líčka jak dvě velká jablíčka. Poskočila jsem před prvními kroky ještě k tomu velkému černému – hotový zlý chlapec od vedle – a prohodila k němu polohlasem: „Ta má vocas, že bych se za ní hnala přes půl světa,“ prohodila jsem po jeho trochu rýpavé poznámce.

//Za ostatníma

//Bukový sráz přes Kamenný mys

I když jsem nechtěla běžet, něco mě donutilo. Ten trýznivý pocit v mém vnitru, že mě někdo pronásleduje, cení zuby a čeká, až mu mé hrdlo zaplaví tlamu. Neměla jsem ani odvahu otočit se a zjistit, že tam nikdo není, protože můj mozek jasně věděl, že vždycky tam někdo je. Nehledě na to, jak daleko jsem, jak moc dobře se skrývám, jak dlouho utíkám, vždycky mi je někdo v patách. Nesmí, nesmí, nesmí, opakovala jsem si pro sebe, zmocňovala se mě panika, kterou jsem měla problém ukočírovat.
Běžela jsem přes nějaké kameny, volnou plochu, kde jsem byla všem na očích a musela jsem se co nejrychleji skrýt. Někam, kde mě nenajdou a nechají mě odejít, až vzdají to, že bych se tam někde mohla nacházet. Musím! zařvala jsem pro sebe zbaběle. Snažila jsem se nekličkovat, nepokoušet se je zmást, prostě jsem běžela rovně, dokud mi zrak nepadl na díru ve skále, do které jsem zahučela a byla odhodlaná se skrýt v té nejhloubější části, kam už nikdo nebude chtít jít.
Jenže ta jeskyně šla dlouho a dlouho. Tak dlouho, že jsem na konci viděla světlo. Světlo? Nebo jako ne světlo, ale prostě noc, byla noc, ale viděla jsem to světlo noci... Blbost, ale prostě to nebylo tak černé jako ta jeskyně. Co nadělám, povzdechla jsem si, vyběhla ven a chtěla běžet dál. Jenže jsem zjistila, že ten prostor tam je docela malý a plný vlků, které jsem nečekala. Zabrzdila jsem tak prudce, že to ve mně hrklo a písek se od mých tlap rozletěl všude okolo. Co nejrychleji jsem se pokusila postavit do nějaké hrdé polohy, že se nic nestalo. „Čus,“ vylítlo ze mě s tim.

//Velké houští přes Mahtae

Řeka mi nabídla dost potřebnou vláhu. Užívala jsem si, jak mi voda protéká hrdlem a ani jsem neodolala, prostě jsem si do té řeky lehla, že mi voda sahala až pod krk. Ocasem jsem přejížděla po hladině, hlavu zvednutou k modré obloze a prostě jsem chvilku odpočívala, nasávala sluníčko, ale zároveň se chladila v té vodě, která okolo mně proudila někam do dálky.
Až ve chvíli, kdy jsem cítila, že mi voda prosakuje až do krve, jsem vstala a nechala ze sebe kapat vody v hlasitých potůčcích, které dopadaly zpět do řeky. Rozhlížela jsem se okolo, hledala nějaký směr, kudy bych měla jít, ale nějak jsem netušila. Prostě někam jít, řekla jsem si. Však na tom ani nezáleželo. Mohla jsem jít kamkoli, když jsem nikomu nenálažela.
Raději jsem se vzápětí rozhlédla okolo. Nikdo nikde. Čistý vzduch. Jenom při té myšlence se mi zase rozbušilo panikou srdce a prostě... jsem se rozeběhla. Přes kameny, div jsem si nenamlela, ale musela jsem utéct.

//Divoká pláž přes Kamenný mys

//Louka vlčích máků přes Náhorní plošinu

Z prostranství plného velkých červených květů jsem se dostala někam, kde naopak vše bylo mrtvé. Tráva suchá, teplota vysoká, nic nebylo zrovna příjemné a blbě se mi dýchalo. Byla jsem spíše zimní typ, i když ani tu jsem moc nemusela, pokud byla až moc velká zima. Prostě jsem měla ráda sníh, teploty pod bodem mrazu, ale žádnou... hrůzu. Prostě zimu, ne vlezlý chlad, který mě požíral zaživa.
Proto jsem taky byla ráda, že jsem se odtamtud dostala do nějakého lesíka. Byl to divný lesík, takový... tunel tvořený větvemi? Vlastně to byla dost zajímavě vypadající území, které se mi sakra líbilo. Rozhlížela jsem se okolo, vnímala kamínky pod svýma nohama a taky to, jak se mění v jemný písek, který se mi zarýval do nohou. Zvláštní místo, pomyslela jsem si. Ale už jsem ostatně slyšela o nějakém Životu, o Smrti, viděla jsem magie, tak... oproti tomu bylo to území docela dost prostě a obyčejné. Ale furt pěkné, dodala jsem si. Slyšela jsem, jak se blížím k řece, což bylo fajn, měla jsem žízeň.

//Bukový sráz přes Mahtae

//Kopretinová louka

Šla jsem volným krokem, protože už nemělo vůbec smysl běžet. Hlavu jsem měla ve výšce u ramenou, protože nebyl důvod, proč bych na svět měla hledět shora. Využívala jsem toho, jak lehce se mohu skrýt mezi vysokou trávou a červenými květy, které sice už mizely, odkvétaly, ale stále mi dávaly nějakou možnost, jak se skrýt před zraky ostatních. Líbilo se mi to, proplouvala jsem tím jako ryba vodou a užívala si toho klidu, který jsem dostala. Ale nebylo to takové užívání, že je nádherná samota a to, že chvíli někdo neobtěžuje. Užívala jsem si na tom to, že není nikdo, kdo by mě chtěl vyrušit a zničit to, že mohu být chvíli bez toho, abych se strachovala o svůj holý život a všechno, co bylo okolo mě... Jenže okolo mě nic nebylo. Žádná rodina, přátelé, prostě nic. Nikoho jsem neměla, nemusela jsem se přizpůsobovat, nemusela jsem se nikomu vtírat. Ale... nikomu na mě ani nezáleželo. Nikdo mi nikdy nepomohl, nikomu jsem nemusela pomáhat já. Samota je fajn, osamělost je... strašlivá, došlo mi.

//Velké houští přes Náhorní plošinu

//Sarumen

Co my nohy stačily jsem mizela z toho hustého lesa, který se ocital za mýma zádama. Instinktivně jsem se otáčela, kontrolovala, zda mě něco následuje – nebo snad i pronásleduje. Paranoia zcel pohltila moji hlavu a zase jsem to cítila úplně jako dříve. Ten strach, že tam někdo bude, že za mnou někdo půjde s vyceněnýma tesákama a jedinou chutí – popadnout mě. Srst jsem měla naježenou strachem, když jsem pobíhala po nějaké louce a snažila se vzdálit co nejvíce od Mráčkovy smečky. Nikdy tam nesmím vstoupit, opakovala jsem si v hlavě jako nějakou hodně hloupou mantru. Ale nešlo to jinak, nikam jsem nesměla a musela jsem si to připomínat. Protože smečkám děláš jenom problémy. A pak je zradíš, nic víc, prostě jenom zdrhej. Uši jsem měla připláclé v hlavě, ocas stále mezi nohama a cítila jsem křeč v nohou, jak jsem se celou dobu držela u země. Musela jsem trochu zpomalit, zvolnit a ujistit se, že za mnou nikdo nejde. Naštěstí při posledním ohlédnutí byl vzduch čistý a odvážila jsem se tak ke kompletnímu zpomalení do chůze. A teď prostě jdi, řekla jsem si. Neměla jsem se zastavovat.

//Louka vlčích máků přes řeku nevim, která tam teče

Něco se mi prožíralo mozkem a to něco musel být strach smíchaný se vzpomínkami na to všechno, co se kdy dělo. Nesmíš se vrátit, zněla jedna z těch nejdůležitějších slov, podle kterých jsem se musela řídit. Návrat znamenal smrt, při troše štěstí. A vstup do jakékoli smečky musel znamenat to stejné. Nemůžu už mlčet a šeptat, došlo mi. Když jsem se naučila mluvit a křičet, nemohla jsem se vrátit k tomu, co bylo dříve. Musela jsem vypadnout.
Mlha zmizela, další magie, které jsem nerozuměla? Lehce jsem zvedla hlavu, ale furt jsem v křeči ležela na zemi a nenápadně pozorovala okolí. Kousek od Newlina stála černobílá vlčice s modrýma očima – to bylo tedy taky možné. To jsem už pochopila dávno, že tohle není zrovna omezené okolím, ale byla betou? Nemohla to být hloupost?
Ohlédla jsem se okolo sebe, už mi nic nezabraňovalo v tom, abych co nejrychlejší cestou uprchla za hranice, kde se mi čistě teoreticky už nemůže nic stát. Prakticky mě stejně mohou hnát až do vyčerpání všech sil, což bylo i docela... pravděpodobné. Všechno se mohlo stát tak snadno.
Newlin Mráček se pustil do toho, že můžeme jít hledat duhu, že můžeme být venku, kde už určitě není ta bouře, která panovala a dovedla nás sem. Srdce mi divoce tlouklo a ztěžka se mi dýchalo, ale bylo to znamení – že mohu odejít, že to bude v pohodě. A nijak jsem neotálela, prudce jsem se zvedla ze země a vyběhla bez jediného slova z toho lesa.

//Kopretinová louka

Kdyby vše nezahalila mlha, asi bych ji stejně cítila a viděla ve své hlavě. Cítila jsem tu vlhkost a chlad, který z ní proudil a pronikal mi do těla. Byla to jedna velká špatná vzpomínka, která mi říkala, že na smečkové území se nechodí, protože z toho vlastního nikdy nesmím odejít. Ale já byla navíc mezi těmi, kteří ani nemohli po celé jeho části, musela jsem být u hranic, kde jsem nebyla ostatním na očích. A potom zase, protože tam jsem nepatřila a moje existence už nebyla nikým chráněná, protože ten jediný, kdo o mě stál, ještě ani nemohl o ničem rozhodovat. Prostě zemřu, mělo to tak být, vždy to tak mělo být, mohu si za to sama, uklidňovala jsem se, i když ne zrovna tak, jak bych si přála.
Tělo mi kleslo k zemi, neudržela jsem ho už v té křečovité pozici na půl v leže a na půl ve stoje. Slyšela jsem, jak na mě mluví, jak se mě snad snaží uklidnit, ale k čemu to? Buď jsou to lži nebo jejich slova jiní vyvrátí a ukončí moji existenci v tomhle jehličnatém lese, kde mě stejně nikdo neuvidí, protože mě pohltí mlha. Měla jsem zůstat v tom písku, řekla jsem si zoufale pro sebe. Lepší sedřít ze sebe kůži jak takhle čekat.
Deprimovalo mě, jak se nic nedělo. Že nikdo další nepřicházel, kdo by to všechno ukončil. Je to hra? napadlo mě. Hloupá hra, ale pokud někoho chtěli vyděsit, dost účinná. „Vadí,“ zašeptala jsem. Hlas jsem zvednout nemohla, to nebylo dovolené. Ta mlha mě znervózňovala, protože jsem nevěděla, kdo další se blíží. Ale zároveň... mě chránila před tím pohledem na ně.

Připadalo mi, jako kdyby mi něco naráželo do mozku. Všechno okolo se stahovalo, jako kdybych se pokoušela smrštit a svou existenci přetáhnout do neexistence, abych nemusela stát na území smečky, která mohla udělat cokoli. Neznala jsem okolí, netušila jsem, jací jsou. Věděla jsem o zdejších pohádkách, které dávají moc a ten, kdo má moc, ji využívá. Nikde nebylo psáno, že moc je využívána pouze k dobru, většinou je tomu naopak a já to moc dobře věděla. Léta útěků, schovávání a kontrol toho, co mám za svými zády. A pak se vrhnu do chřtánu smečky? nechápala jsem svou pošetilost. Jak jsem mohla tak lehce ztratit pozornost kvůli hloupému větříčku?
Hlas Mráčka tomu moc nepomáhal. Připomínal mi to, že jsem ve smečce, stojím na cizím území a nemám dovoleno tam být, pokud mi to někdo nesvolí. Ale kdo byl on, aby tohle mohl rozhodovat? Nebyl alfou, ne? A kdo nebyl alfa, ten nerozhodoval. Darkie a Maple, jo, tihle budou mít můj konec, Darkie je samice, že? Nemá slovo, ale Maple si může i mýho otce připsat bonusové body, pokud mu to oznámí.
Tělo jsem měla v bolestivé křeči. Každičký sval mě bolel, strašně jsem se chtěla postavit, položit, cokoli, jenom změnit tu proklatou polohu, která mě drtila. „Nesmím vkročit na území cizí smečky,“ zašeptala jsem. Hlas se mi stáhnul – byl pryč. To, jak mě naučili mluvit, jak se Micawber zmáhal, abych zakřičela nějaké slovo – všechno pryč.
A pak se někdo začal blížit. Kroky, které Newlin přiřadil nějakému jménu. Stáhla jsem ocas mezi nohy, to měl konec přijít tak brzo? Ale svět mi přál, k větru se přidala ještě mlha, která mě začala obklopovat tak silně, že mi šedý vlk zmizel z dohledu a ten druhý se ani pořádně neobjevil. Snažila jsem se dýchat, chtěla jsem využít té situace, že mě nikdo neuvidí, ale zároveň jsem věděla, že nesmím vydat ani slovo, musím dýchat potichu a neupozornit na to, kde stojím. V pasti, došlo mi.
Pak i hlas, patřil vlčici... betě? Výmysl, blbost, nemožné. Lžou? Lháři a podvodníci? napadlo mě. Ptala se mě na otázku, ale neodpovídala jsem, protože už tak jsem měla potíž, aby mi vzduch prošel hrdlem do plic. Kudy jsem přišla? Když poběžím... Neuteču. Ale třeba je ta mlha sama zmate? Utíkala jsem celý život, co byl rozdíl v jednom dalším běhu?

//Středozemka přes Kopretinku

Nikdy jsem nic podobného nezažila. Samozřejmě, vichřice, nějaký ten ledový vichr, který způsoboval drobné rampouchy na srsti také, ale písek? Ten, který štípal do očí, lítal do uší a bodal do těla stejně, jako kapky nebo kroupy? Jak něco tak malého mohlo tak neskutečně bolet?
Vůbec se mi to počasí nelíbilo a to jediné, co jsem chtěla, bylo zmizet. Pryč z toho otevřeného prostoru, kde by mě v té chvíli těžko někdo viděl, ale zcela určitě by mě tam ten písek ohlodal na kost, kdyby z Mráčka nevypadlo, že zná místo, kam se schovat. A já, která sotva slyšela slovo schovat, jsem ho tupě následovala s vědomím, že to bude v pořádku, přežiju ten děsný vítr někde mezi stromy, při troše štěstí v nějaké jeskyni nebo noře a pak si půjdu po svých, aniž by mě cokoli trápilo.
Čenich mi byl v té chvíli k ničemu, vítr odnášel všechny pachy a mohla jsem se tak orientovat jenom podle zavolání, že jsme na místě. Zastavila jsem se. Místo bylo plné jehličnatých stromů, chránilo před nejhorším vichrem a divně páchlo. Silně a... jako smečka, proběhlo mi v hlavě ve stejné chvíli, kdy se Mráček rozmluvil a řekl to prokleté slovo.
Tělo mi kleslo k zemi, skoro jsem se břichem dotýkala země a očima jsem pátrala po okolí. Někdo tu brzy vyběhne, došlo mi. Alfa vlk, který mi šlápne na záda, abych byla tam, kde patřím. Při troše štěstí mě otočí a vyžene pryč, při smůle odejdu až způsobem, že budu vlečena za krk pryč.
Srdce mi bušilo tak silně, že to musel Newlin slyšet. Byl to čirý strach, který mnou koloval a nedovolil mi ani se trošku pohnout. Třásla bych se, kdybych mohla. Každou chvílí, říkala jsem si a dokázala jenom hýbat očima ve strachu, kde se přižene první vlk.
Slyšela jsem, co říkal. Že to je smečka, že můžu zůstat, než bude lépe. Že můžu zůstat navždy, jestli chci. Nebo se jenom někdy mohu zastavit. Nemohla jsem ani jedno. Dokázala jsem pověsit ze země pohled na Newlina. „Mráčku, já tu nemůžu být,“ procedila jsem skrze zuby potichu, aby mě nikdo neslyšel. Nepatřila jsem tam. On to místo mohl mít rád. Ale já ze smečky utekla, aby se mě jednoho dne nerozhodli zbavit. Co bránilo zdejším udělat to samé?

Vítr mě štípal do očí. Respektive to, co se metelilo ve větru mě neskutečně štípalo a vadilo mi, když to prošlo srstí až na kůži. Tráva se ohýbala, šlehala mě do nohou i do těla a přicházející večer tomu všemu dával divnou atmosféru... ztracenosti. Jako by celá ta záležitost zkrátka přinášela nějakou špatnou chvíli, která měla v dost blízké chvíli nastat.
Snažila jsem se soustředit na Newlina, na Mráčka, na jeho slova, ale vítr mě neustále rozptyloval. Nebo to bylo tím, že jsem pořádně neuměla mluvit o tom všem, co se stalo? O těch všech vlcích? Nebyla jsem schopná říct jméno své sestry, snad bych ani nerozpoznala, jaký bratr nese jaké jméno a pak ten jeden vlk... Ten vypadal vlastně jak? „Ne!“ vyštěkla jsem z ničeho nic, ani jsem se nepokoušela koordinovat svůj hlas nebo se snažit nechovat přímo tak, jak jsem se chovala. Srdce se mi rozbušilo strachem a chvíli jsem tupě zírala na Mráčka, než jsem se uklidnila a uvědomila si, že o tomhle se mluvit nemá. „Žijí moc daleko,“ vymluvila jsem se z toho všeho, protože nic jiného mě do té chvíle nenapadlo. A byla to pravda. Navíc můj cíl bylo vždy vzdálit se od nich co nejdál, ne se naopak přiblížit.
Trochu jsem naklonila hlavu, když se ten vlk rozmluvil, že jemu se někteří vrátili, jiní ne a někteří už prostě ani nejsou... pod hvězdama. A jestli nejsou pod nimi, jsou mrtví. To mohou být i oni, jak to mohu vědět? Je to už dlouhá doba. „Samota není zcela zlá. Dá ti možnost najít se,“ namítla jsem. Nebo se naopak ztratit v tom všem... Nebo nikdy nepochopit, proč vůbec existuje.
Vítr byl horší a horší. Blbě jsem přes něj slyšela, všechna slova byla nějak zakryta větrem a ještě jemu toho klopila uši a to sluchu moc nepomohlo. Pochopila jsem pouze to, že Mráče ví, kam se schovat, takže jsem ho následovala.

//Sarumen

Cítila jsem, že se zvedá vítr, ale žádnou velkou váhu jsem tomu nedávala. Prostě foukal vítr a na otevřeném prostranství bylo více pravděpodobnější, že bude foukat a navíc silněji. Prostý letní vánek, žádný silný poryv studeného větru, co by řezal do těla, uklidňovala jsem se, i když nebylo třeba se uklidňovat. Nic se stát nemůže, ne?
Mráček nadšeně vyjekl, když jsem mu sdělila západ, ale rázem se zarazil, jako kdyby netušil, proč tomu tak je. A jak netušil, chtěl to zjistit. Trochu jsem se usmála. Ta nevinnost, která by se přikláněla k vlčeti a nevinné otázky mi nějak ukazovaly vše, co jsem nějakým způsobem nikdy neměla a byla tak o to drze okradena. Být vlčetem u nás znamenalo... nebýt. Pouze mlčet a hledět do země, která nikdy nic nepřinesla. „Asi vim, co myslíš,“ vydechla jsem a trochu přimhouřila oči. Vítr byl horší a horší, přestávalo se mi to líbit, protože mě štípal do očí, ale to mohl být prostě prach a to se sem tam děje.
Ještě jsem neodpověděla, uvědomila jsem si. Trochu jsem zamručela. Zatímco Mráček odpovídal tak... radostně a nevině, ale já v tom všem tak nějak zkoušela něco hledat, protože se zatim ptal jenom na věci, které jsem nemohla brát s nadsázkou. „Přišel si někdy o někoho?“ zeptala jsem se, ale ne smutně. Spíš jsem ho chtěla vyzvat, aby mluvil, třeba se i otevřel, ale zároveň jsem nechtěla hrabat v jeho věcech. „Jako třeba tak, že ses rozdělil od kamarádů, ty žiješ tady a oni někde jinde, tak to myslim,“ upřesnila jsem mu. „Protože já jo. Ale to nevadí, protože víš proč? Ať jsme oba dva kdekoli, tak v noci hledíme na ty stejné hvězdy. Kilometry daleko, ale stejně hned vedle sebe. No a bez západu by hvězd nebylo.“ Mohla jsem to podat jakkoli vtipně. Že mám ráda, když se slunce topí v lesích nebo něco takovýho. Ale ta noc a hvězdy mě udržovaly hlavně první týdny při smyslech.
Vítr začal být neúprostný. Štípal, bolel, lomcoval mi tělem. Přimhouřila jsem oči, tělo lehce přikrčila k zemi a ty úzké modré štěrbiny otočila k Mráčkovi. „Měli bychom se schovat,“ řekla jsem polohlasem. Snažila jsem se neotevírat tlamu, aby mi tam nenaletěl bordel, ale to bylo marný.

Možná jsem si o tom vlkovi měla říct jenom to, že je neskutečně hloupý a má nadšení malého vlčete, které nechápe, jakým způsobem svět funguje, ale čím více jsem nad tím přemýšlela, tím více mi docházela, že možná tohle nadšení mě na mě uchvacovalo. Protože řekněme si upřímně, vidět někoho takového v mé blízkosti bylo vzácné, spíše nemožné, protože by to chování z něho vytloukli. Byl trochu kuriozitou v mém světě, kterou jsem obdivovala a bylo to spíše o tom, že tenhle by měl být chráněn vším možným, aby ho svět a společnost nezkazila a nepředělala k obrazu svému. „Ať ti říkají, jak jenom ostatní chtějí, pro mě budeš Mráček,“ vydechla jsem se smířlivým úsměve proti vlkovi. Kdyby byl nějaký Deráček nebo cokoli jiného, už by o nemělo význam toho mraku, ale prostě by to bylo... jméno. Obyčejné jméno, které vzniklo nějakým náhodným spojením, ale už zcela určitě to na první pohled neznačí věc, která v tomhle byla klíčová.
Co jsem pochopila, byla zde tedy vlčice s vločkou a pak přímo nějaká Vločka. Ale tak já byla Bouře, tak co jsem to řešila, že ano. Více mě překvapilo, když Mráček prohlásil, že on zase umí jaro. Lehce jsem překvapeně vyvalila oči s otázkou: „A jak se projeví... jaro?“ protože ledová magie, voda, země a všechno tohle ostatní bylo zřejmé. Ale jaro se projevilo tím, že se vrátilo roční období? A co bylo s tou proměnou na vlče? Nedůvěřivě jsem se na to zamračila. Šedivák měl možná pravdu, že zdejší svět je divný.
Vlk se ještě vrátil k polemizování o mráčcích. Možná by kvůli barvě té srsti mohl být Červánek, to byla pravda, ale zase se to docela divně vyslovovalo, takže mi stačilo v mé mysli Mráček. To bylo univerzální. Dešťový? Naducaný bílý? Červánek? Vše.
Jeho otázka byla trochu vybočující a možná i divná, ale on taky nemohl být zcela normální. „Západ,“ řekla jsem krátce, trochu zaraženě. Protože po západu nastává noc a jsou vidět hvězdy, dodala jsem si pro sebe. „Proč se ptáš?“

Asi by bylo zcela jedno, kdybych tam byla nebo nebyla, protože vlk byl schopen vystačit si s vlastním monologem. Obvykle jsem nebyla schopna si tak moc povídat ani ve své hlavě, natož s někým, přestože jsem se dost snažila a on to prostě zvládal sám. Měl docela moji poklonu, i když jenom řečnickou, protože jsem už nehodlala před kýmkoli sklánět hlavu. „Tak fajn, Mráčku,“ vydechla jsem s lehce pošklebkovým úsměvem, když tak nějak domluvil na téma svého možného téma v podobě počasí a prvků ho ovlivňující.
Musela jsem se posadit. Řekla jsem jednu věc a on z toho zase dokázal udělat převeliké vyprávění o tom, jak ho pojmenovali rodiče. To bylo logické. Každého pojmenovali rodiče, mě taky, ale to jméno bylo posazeno do ústraní a raději jsem si ponechala to druhé, které jsem mohla beze studu říct jiným a necítit přitom, že u toho musím sklonit hlavu a šeptat, že můj hlas bude sotva slyšitelný jinými. Jenom jsem trochu skřípla zubama, když prohlásil, že vlk může mít více jmen. Tak to nefungovalo. Ne u mě. Měla jsem jedno jméno, ale jeho znění záleželo jen a pouze na společnosti, ve které jsem se vyskytovala. Pro někoho Bouře, pro jiné Vanya.
Zavrtěla jsem lehce hlavou, „když se někdo bude ptát, tak Mráček. Dešťový mrak je přeci jenom dlouhé, ne?“ pohodila jsem lehce hlavou, ale vynechala poznámku, že nejsme přátelé. Zatím. Nebo třeba ani nikdy. Protože... já měla spíše známé, aby se to dalo lépe popsat.
Nechtěla jsem hned říkat, že se vlk trefil do správné odpovědi na druhý pokus. Ale... nebylo to zcela přesné. Za bouře mě potkali a... osvojili se. Nebo se rozhodli, že mi neublíží. Jedno z toho to muselo být. „Blesky? Já znám vlčici, co umí vločky,“ prohodila jsem. Okolí bylo vážně zajímavější a divnější. Dlouze jsem se nadechla a divoce usmála, „říkají mi Bouře, protože jsem do jejich životů přišla v té nejhorší, co byla.“ Poté jsem zvedla hlavu nahoru, kde se po noční obloze líně plazilo pár mraků. „A tys přišel, když byla obloha pokrytá mráčky.“

Zakroutila jsem jenom lehce hlavou. Na tohle jsem ani neměla co říct, i když byla pravda, že by si má prořízlá tlama našla něco, co by určitě vyslovilo v návaznosti na to, že jsem neviděla nějakou černobílou vlčici s divnýma očima. Viděla jsem celkem dvě vlčice za tu dobu, co jsem tu byla. Jedna byla černá, hnědá a trochu šedá. A ta druhá byla černá a hnědá. To bylo vše, mohu-li říct. Pak ale prohlásil, že ji třeba spolu uvidíme, takže... počítal snad s tím, že s ním někam půjdu? Přes tlamu se mi prohnal malý úšklebek, než jsem tak prapodivně nakrabatila čelo a zeptala se: „Tobě máma neříkala, že bys nikam neměl chodit s cizími vlky?“ narážela jsem na to, že jsem nějak neplánovala s ním nikam jít, ale poté jsem dodala: „Protože mně taky ne.“ A k tomu jsem tak ledabyle pokrčila rameny. Máma toho moc nenamluvila. Nesměla.
Z mého jména byl nadšený jako malé vlče. Ale on se zdál, že by byl nadšený, i kdyby mé jméno bylo třeba... označení hnědé hromádky, kterou všichni vyprazdňují za průovdu neskutečného zápachu. Takový jméno by bylo taky dobře za trest.
Naklonila jsem hlavu lehce do strany. Chtěla jsem mluvit a něco namítat, ale jak jsem sakra mohla, když tenhle prostě skákal do všeho a házel jedno slovo za druhým, že bylo za těžko pochopit, co vlastně říká? „Spíš dešťový mrak, podle toho, jak vypadáš,“ stihla jsem namítnout mezitím, než se pustil do toho, že znal vlčici jménem Vločka... Nemohla to být Kaya? Že by jí tak říkal jenom kvůli... vločce. Chápem se. Ale neptala jsem se. „Nemyslim se, neznám nikoho.“ Odpověděla jsem mu.
A pak bylo chvíli ticho. Než se zase pustil do mého jména a chtěl vědět, jak jsem ho dostala. Chtěl snad slyšet, jak mi ho dali rodiče a mám sourozence Bleska, Déšť a Mlhu? Bohužel. „Mně to jméno nedali rodiče,“ řekla jsem klidně. „Ale dva... přátelé,“ zamyslela jsem se, jak bych měla ty dva vypelichance nazvat. Někdy jsem litovala, že jsem jim tolik lhala a odpojila se od nich. Štěstí nikde jinde neleželo. „Zkus hádat,“ pokynula jsem hlavou s tichým smíchem k němu. „Proč mi říkají Bouře?“ Zajímalo mě to. Mělo to dva významy. Jeden přišel časem.