Loterie 30
„Co třeba jen jemně,“ navrhla jsem. Sice jsem nebyla někdo, kdo používal zuby, spíše jsem byla ta, která se všechno pokusila zamluvit. „Tak nenápadně,“ dodala jsem, ale slova tak nějak zanikla do éteru, protože jsem ani neplánovala, aby to bylo slyšet nahlas. Byla to spíše výplň slov, které jsem už zcela ztrácela všude okolo.
Od řeky vedle nás sálala zima. Jenom mi stačilo představit si, jak se ji pokoušim překročit a smočim tam tlapu, nebo si naivně řeknu, že bych se z toho třeba mohla napít, ale bylo mi z toho docela na nic. Chtěla jsem léto, chtěla jsem zábavu, která přicházela z těch dlouhých dní a teplého počasí. Vždycky jsou vlci ze severu strašně hrdí, jak jsou odtamtud a chtějí jenom zimu, nechápu je, zavrtěla jsem nad tím hlavou, ale já nebyla... Chtěla jsem říct jako ostatní, ale to bylo takové to patetické prohlášení, že nejsem jako ostatní a to bylo hodně na zvracení prohlášení.
„Krásnej přístup k životu,“ vydechla jsem. Fakt se mi líbil, prostě jenom chození tam, kde se mu líbilo, přežívání, dokud jim nevadí a poté posunutí o smečku dál. Něco podobného jsem dělala se společností, i když... to bylo spíš o tom, že jsem nechtěla ostatní úplně omrzet. Chtěla jsem, aby ostatní byli naštvaní, že jsem odešla... Nebo spokojení, to už záleželo od jednotlivce.
Adiram směřoval k nějaké smečce, ale ta mi nepřišla jako ona. Nebyl to ten les, cítila jsem to. Trochu jsem se nad tím zamračila, protože... To už byla třetí smečka. „Ne, tamta byla víc na severu,“ namítla jsem a les si tak trochu nepříjemně prohlížela. Kdo vůbec stál o tolik smeček? Přišlo mi to zas jako doma.
Loterie 29
//Velké houští
Ráda jsem poslouchala jaká jsem. Protože jenom výjimečně v tomhle světě někdo poslouchal, jak blbej a ošklivej je. A většinou tohle přicházelo jenom od přátel ve chvíli, kdy už mezi nimi byla vybudována důvěra. To tady ještě nebylo, takže jsem mohla sbírat lichotky, zavírat si je do malého trezoru a pak je vytahovat, až se budu cítit pod psa. „Ale zkus si kousnout a uvidíme,“ zakývala jsem hlavou ze strany na stranu. Byla jsem spíš toho typu, že koukat se může, ale nesahá se. Na to jsem potřebovala tu důvěru. Jo a trochu jsem ještě patřila jinému. Nebo jako ne, ale vlastně jo, protože nikdy nebylo řečeno, že je vlastně konec, ačkoli se ani nikdy nahlas neřeklo, že jsme spolu, ale bylo to pravidlo a přestože na pravidla jim kašlu, tak... Moc složité, netřeba vysvětlovat.
Více mi záleželo na tom, jak se mi čerstvý vzduch dostával do plic, jak mě mrazilo v hrdle, když jsem vdechovala vzduch promrzlý skrz na skrz. Na řece se držel led, všude ležel sníh a moje špinavá bílá se v tom začala hodně rychle ztrácet. Keř za námi byl pohřbený v bílé nadílce, že by ho jeden snadno přehlédl a považoval ho pouze za hroudu sněhu. „Krásný vzduch,“ pronesla jsem. Den to byl ale mrtvý, obloha hnusně šedá a přišlo mi, že snad vše okolo chcíplo. „Samozřejmě, třeba tě budou alfy najímat, abys jim zahrál a pak vysmáhl o smečku dál,“ zamyslela jsem se. Co jsem chápala, nějací ti pohádkoví bohové tady chtěli nějakou platbu za to, co oni sami dělají, tak by si tim třeba mohl vydělat... Aby pak zaplatil u pohádek, to tak. Vykročili jsme směrem proti proudu, ale moc jsem si nebyla jistá, že je tohle vůbec ta řeka, u které ta smečka byla... Ale to je fuk.
Loterie 28
„Neutíkám,“ namítla jsem, ale byla to lež, „pouze si myslím, že svět je natolik rozlehlý, že nemá smysl zůstávat na jednom místě.“ To je nádherná lež, pochválila jsem se. Sice to byla pravda, takže se to vlastně ani za lež nemohlo počítat, ale já utíkala. Jinak se to nazvat nedalo, i když po těch letech? Už to prostě bylo jenom.. existování a ponechání jednoho života za mými zády, ke kterému jsem se neplánovala nikdy vrátit. „A nejsem žádná holubička,“ dodala jsem po chvilce námitku, protože tohle jsme si už vyřídili. Mé jméno je Bouře a tak chci být nazývána. Mít ještě další jméno, tak by mi asi slušně hráblo.
Adiram namítal, že místo je v noci hezké, ale to také mohlo být jenom kvůli tomu, abych tam zůstala sedě na zadku. Nebo i třeba v jiné pozici, ale já zaujímala pozice želva schovaná v krunýři, „to i obloha je v noci krásná, pokud není zatemňována sněhem a větvemi,“ odvětila jsem mu. Já byla spíše pro tu oblohu, protože jsem potřebovala jistotu, že tu stále jsou hvězdy, pod kterými můžu přemýšlet nad těmi, se kterými už nemohu být, protože mi to osud nedovolil.
„Nevim úplně jistě. Tekla okolí ní řeka,“ odpověděla jsem se zamyšlením. Orientační smysl jsem měla vcelku dobrý, ale furt jsem přes ten sníh netušila, kam vlastně jdu a nějaké záchytné body jsem v tomhle dost rychle ztratila. „Chceš se k nim snad přidat?“ zeptala jsem se s tichým odfrknutím a vydala se za jeho zády směrem k vytouženému východu. Jo a doufala jsem, že se ta zase hned neotočíme, protože by furt řádila vánice. Ne, díky, zakroutila jsem nad tím hlavou za zády vlka.
//Mahtae jih
Loterie 27
Určitě bych to venku dala, přemítala jsem. Však jsem venku žila léta, jeskyně a úkryty jsem vyhledávala zcela minimálně. Nějaká bouřka by mi nemohla ublížit, ne? Koukala jsem furt směrem k východu, už se viděla, jak se proplétám mezi keři ven do čerstvého vzduchu, který bude pálit na plicích a sníh mě okamžitě oslepí. Byla to naivní představa, že bych to tam venku v pohodě dala, ještě k tomu okolo byl dost otevřený prostor, ale... zoufalá situace. „Takže nějaký srostlý keře, co vypadají, že tě chtějí sežrat jsou v pohodě, ale nějaký díry ve skále ne?“ nechápala jsem. Možná to byl trochu pošklebek. Co mohl mít proti jeskyním? Jo, byla tam zima, jo, byla tam tma, jo, občas tam žilo i nějaké jiné zvíře, ale... lepší jak tahle klec.
Koutek mi cukl nahoru, menší pocit z dobře odvedené práce, kdy jsem dokázala ostatní od sebe nějakým způsobem odhánět, protože se nechtěli zabývat mojí blbostí, kterou jsem s oblibou ukazovala. Adiram se zvedl, že někam jde, trochu jsem se zarazila, že až tak moc blbá vyznívám, že mizí. Takže tady je limit? napadlo mě. Znělo však pozitivně, když řekl, že snad přestává sněžit. Zvedla jsem hlavu nahoru a klidně řekla: „Kamkoli, kde to nebude jako tady,“ stísněné a uzavřené. Vyskočila jsem na nohy, připravená vypálit na druhý konec světa, ale uzemnila mě otázka o smečkách. „Vim o dvou,“ pronesla jsem s menší nejistotou, „jedna je na jihu a druhá víc na sever u takový dlouhý řeky.“
Loterie 26
Něco malého a drobného mi špitalo v hlavě slova plná obav a nejistoty, která pramenila z mnohaletého namlouvání si, že se svět pohybuje jenom v odstínech hodně tmavě šedé. Zadupávala jsem neschopnou Vanyu dozadu stejně, jako jsem zakopávala i jakékoli myšlenky vedoucí k ostrovu, ale už mě z toho docela bolely nohy a bouře mi nepřidávala moc na náladě, která se pomalu a jistě blížila k bohu mrazu. Přišla jsem si nějak jako vězeň, někde zaseklá pod keřem a pohřbívána studenou zimou... Docela mi to připomínalo domov.
„Nemám ráda, když musim zůstávat na jednom místě,“ přiznala jsem. Bylo to spíš vyhrknutí, možná i trošku výhružka, „jsem z toho pak nevrlá,“ dodala jsem na vysvětlenou. Už jsem to i cítila. Jak se mi to táhne po zádech ke krku a snaží se mi to ušima prorvat do mozku. Bylo to zvykem, nikde nezůstat, nikde se neusadit, nepobýt tak dlouho, aby tam dokázal upnout můj pach víc, než bylo třeba. Nehledat úkryt, nehledat smečku, nehledat nic, co by mělo být domovem. Hlava mi ale padla trochu ke straně a povytáhla jsem kůži nad očima. „A jak?“ otázala jsem se s dětskou naivitou, která mi naskočila do hlasu. „Na schovávanou si tady hrát nemůžem, to máme málo místo,“ povzdechla jsem si zklamaně. Nebyla jsem hloupá. Minimálně ne tolik, ale prostě jsem... tohle považovala za hru. Za mojí hru, která mi držela od ostatních stále maličký odstup, který jsem tam chtěla ponechat co nejdéle to šlo. Pustit někoho přes hranice, nebylo by to správné, už jenom to motání okolo nich bylo náporem.
Loterie 25
Potřebovala jsem pohled upřít na nějaký pevný bod, který se nebude hýbat, ale v téhle kupoli toho moc nebylo. Zírala jsem tak do středu jezírka, pokoušela se zamést sen nějak hluboko do mozku, kde na něho zapomenu jako na jiné nepotřebné věci, třeba na jména vlastních bratrů... Jak jenom se ti frajírci jmenovali? To je fuk, stejně je jako fuk ten sen.
„Ani ne,“ řekla jsem krátce, ještě trochu otupěle. Mluvení jo, to mi šlo docela dobře a sem tam jsem měla problém i s tím, abych vlastně byla ticho, ale nějak jsem nevěděla, jak tohle podat správně, aby o dávalo smysl. Však jsem o tom i trochu mluvila předtím, nahaté veverky, ostré nástroje, ale nad vším bylo vlastně mávnuto tlapou. Problém bylo, že to byla pravda, všechno se stalo, ale na tom nezáleželo. „Byl to jenom trapnej sen beze smyslu,“ zavrtěla jsem nad tím hlavou, krátce se podívala na Adirama a dlouze vydechla. Chtěla jsem vypadnout někam ven, něco dělat, podniknout nějakou kravinu, co mě dostane k jiným myšlenkám a jiným problémům. Nějaké polehávání v úkrytu nebylo pro mě. „Co ta bouře, už končí?“ vyhrkla jsem a vyskočila s tim i na nohy. Tlapou jsem šlápla na pařád polosežraného ptáka, odsunula ho a přešla po našem malém výběhu... Zase další klec, tentokrát za to může počasí, skvělý, povzdechla jsem si, kecla na zadek a trochu natáhla hlavu vpřed. Čuměla jsem na jezírko před sebou, hypnotizovala ho a přitom z nudy zkoušela to, co jsem dělala vždycky v nudě. Vlnky. Voda se jenom jemně vlnila, ale pak ty vlnky byly až takové kroutivé, jako pohyb hada. Překvapilo mě, to, to byla docela novinka.
Loterie 24
Cítila jsem, jak rychle mi krev proudí tělem a ozvěna od tlukotu srdce je až v tlapách. Blbě se mi dýchalo a přišla jsem si i dezorientovaná. Očekávala jsem, že otevřu oči, ucítím teplo, vlhkost a v dálce sůl od moře, ale místo toho mě uvítal chlad a sníh. Nelíbilo se mi ani jedno. Seš sama, připomněla jsem si. Možná ne v tomhle chroští. Byl tu ještě Adiram, který stál kousek ode mě, ale ve skutečnosti jsem byla sama. Sama daleko od místa, kterému jsem říkala domov, sama daleko od vlků, kteří mě vytvořili k obrazu svému a kteří pro mě byli přátelé. Sama daleko od těch, co se mnou protrpěli a třeba i přežili to, co pro nás ten ostrov nachystal. Zahýbala jsem krkem, cítila jsem zacelující se ránu, očekávala jsem i jizvu, ale nepřišlo mi, že by tam chyběla srst a nějak mě to hyzdilo. O to se postarala jenom ta jizva na oku, která byla jako pěst na oko, ale... s ní jsem se smířila, bylo to v pohodě.
Zhluboka jsem se nadechla, když mi bylo řečeno, že to byl jenom sen. Byl to sen, ale jednalo se o vzpomínku, která bude už navždycky v mojí hlavě. Tohle chtěl, když mi říkal, abych utekla do bezpečí? uchechtla jsem se nad tím. Nechtěla jsem to brát tolik vážně, respektive jsem nechtěla, aby mě to pohltilo a užíralo mě to. Rozhlédla jsem se okolo sebe, když mi bylo řečeno, abych tak udělala. Dlouze jsem vydechla, očima přejížděla po zmrzlých větvích, napadnutém sněhu, který vytvářela lesklou bílou střechu a drobný otvor, kterým padal sníh do jezírka pod ním. Jo, bylo to hezké, ale bouře se stále neuklidňovala.
Loterie 23
Místo nějakého dalšího zpěvu přišlo jenom pobrukování, což bylo asi lepší možností, protože jsem se na to nemusela nijak nutit, abych nevnímala, co zpívá. Takhle se usínalo v pohodě, i když bych asi usnula i při potopě světa.
Spánek přišel rychle. Sakra rychle, že jsem si ani neuvědomila, kdy jsem vůbec zavřela oči a odebrala se ke spánku, který mě pohltil zrovna tak, jako Lili pohltila nějaká ta vodní příšera. A o čem se mi zdálo? Tak samozřejmě, že o tom běsu z posledních týdnů, které jsem mohla zkusit přesunout do nejhlubšího zákoutí své mysli, ale ve snu, kde jsem to neovládala, se to okamžitě vrátilo a všechno jsem to viděla znova. Sem tam něco bylo jiné, nedokázala jsem přesně zformovat to okolí, už vůbec jsem nebyla schopna popsat, jaké skutečně bylo, ale dokonale jsem cítila vše, co se dělo. To, jak okolo nás stříleli šipky, jak mě ne jednou, ale dokonce dvakrát trefili, jak vlci padali a umírali. Nějaké jsem viděla umírat i vícekrát, umřeli, zmizeli, pak se zase objevili a znovu umřeli.
Nejintenzivnější byla asi ta chvíle, kdy jsem si myslela, že už všechno končí. Byla tma, neviděla jsem ani vodu, ale byli jsme na tom voru, bylo nás tam více než ve skutečnosti, ale dělo se přesně to, co jsem si pamatovala. Lili zmizela ve vodě, pohltila ji příšera a Duncan napadl toho bláznivého hnědého s podrápaným ksichtem. Křičela jsem na něho, aby ho nechal, že to moje vina nebyla, ale akorát jsem tím přitáhla Duncanovu pozornost na sebe. A ze sekundy na sekundu nebyl vlkem, ale tím lovcem, který mi zasekával do hlavy stejnou věc, kterou umřela Tayne. Viděla jsem, jak se napřahuje, věděla jsem, co dělá a probudilo mě to dřív, než jsem mohla pocítit bolest.
Silně jsem se zaškubala, tělo jsem měla v křeči a hlava mi vyletěla nahoru s nesrozumitelným výkřikem: „Duncane!“ Chtěla jsem, aby toho nechal, aby to přestalo, ale... On tu nebyl. Byl tu jenom hnědý vlk, sněhová bouřa a zatahující se tmavnoucí obloha.
Loterie 22
Cítila jsem akorát to, že na mě někdo kouká, když jsem se nacpávala masem z ptáka. Nemusela jsem se ohlížet, nemusela jsem nad tím přemýšlet, ani jsem se tím nijak nevzrušovala, protože tu byl jenom jeden jediný vlk, což byl Adiram a už jsem si nějak řekla že fajn, tenhle vlk se dívá. Dokud se dívá, všechno je v pohodě a netřeba se tím stresovat nebo tomu věnovat vlastní pozornost, když tu mám před sebou jídlo, které jsem dostala bez toho, aby viditelně chtěl něco na oplátku.
Cítila jsem, že na mě trochu leze spaní. Kompletní únava ze všeho, co se na poslední dobu dělo, mi lezla na mozek, vkrádala se tam a kupodivu mi spíše dávala ukolébavky ke spánku a ty spíše depresivní věci, ze kterých jsem měla mít nahnáno, jsem cpala do pozadí, kde mě to nebude děsit. Minimálně do chvíle, než usnu a všechno se objeví v těch snech v nekonečné spirále událostí a nočních můr. Stejně jsem však nemohla dočkat spánku. Už ani jídlo mi nejede, došlo mi. Oči jsem měla trochu sklopené, polovičně jsem vnímala další píseň, co přicházela, ale jídlo do mě už ani padat nemohlo. Odsunula jsem ptáka předníma tlapama od sebe v náznaku, že mám dost a jenom ke konci písně jsem zvedla zrak k vlkovi. „A nějaká ukolébavka?“ zeptala jsem se, i když by bohatě stačilo jenom položit hlavu a prostě spát. Okolo mě mohla být vánice a stejně bych usnula... Jo počkat, ona tady vánice byla. Jestli tu zapadneme, zbláznim se, došlo mi. Zvedla jsem unavený zrak, koukala nahoru a ujišťovala se, že sníh pořád lehce padá dolů. Ještě to je v pohodě, ale snad nezapadne vchod, přemítala jsem.
Loterie 21
„Já jsem rozmazlená dáma,“ namítla jsem, ale odrážel se v tom lehký sarkasmus, protože o rozmazlenosti se u mě říkat nechtělo. Ale ráda jsem dělala nespokojenou semetriku, která chce modré z nebe, ale jakmile ho dostane, tak se ukáže, že modrá není dost modrá. „Dost pro mě není nikdy dost,“ dodala jsem se zazubením. Dát najevo, že se snadno s čímkoli spokojím, že mě snadno vlci a lidi zaujmou... To nebylo pro mě. Samozřejmě, co bylo v mé mysli, to byla zcela jiná kapitola, ale vyrostla jsem v zimě a vybudovala si svou malou ledovou zeď okolo, aby měli ostatní problém se přes ní prohrabat, ačkoli jsem jim dávala najevo, že je tu vlastně docela teplo a proč mají problém se prohrabat ledem? Jooo, tak proto jsem sama, ušklíbla jsem se.
Pustila jsem se raději do jídla, protože tyhle složité úvahy a životní styly jednomu vyhladověly. Do toho jsem dostala i hudbu, která mi tu zněla do uší k tomu trhání kůže a plivání peří, co se mi dostalo do tlamy a mezi zuby... Nikdy jsem netvrdila, že jsem dáma. Vlastně jo, tvrdila, před chvilkou, takže by bylo snazší říct, že jsem rozmazlená panička s chováním prasete. Pff, já se netáhnu, chodim docela rychle, odfrkla jsem si nad písní a tázavě se podívala na Adirama, než mi došlo, že ta bouře není s velkým B a jde jenom o počasí. Fajn. Možná mě trošku mrzelo, že to není o mně. Při posledních verších jsem se trochu zastavila... Nebylo to o mně? „Jakože já budu dělat bordel a vy se tisknout podělaní strachy k sobě?“ naklonila jsem hlavu lehce do strany, ale zase to byl takový přidrzlý tón s rýpavým podtextem.
Loterie 20
„Fajn, tim lépe pro mě,“ zazubila jsem se a moje vnitřní lenost zaplesala, když mi bylo řečeno, že já lovit nemusím. Ale jistě bych to zvládla a přitáhla většího ptáka. Musela jsem si trochu polechtat ego, protože nikdo jiný by to v tomhle směru neudělal. Byla jsem docela pyšná na svoje lovecké schopnosti, nebylo to se mnou nejhorší, protože jsem furt byla živá, že jo, to o něčem vypovídalo.
Adiram ke mně otočil hnědavý zadek a proplétal se keřem dál. Já si chvilku hrála s ptákem, kterého jsem si tlapou posouvala sem a tam, než jsem ho vzala do tlamy, trochu se přikrčila a keři se protahovala za ním s vědomím, že mě vede určitě do tak zamotané cesty, že se odtamtud nikdy nevymotám, budu tam uvězněna v keřích a kdo ví, co všechno se mi následně stane! Ach, má počestnost bude pošpiněna na tak špatném a ošklivém místě... O čem to tu vlastně remcám?
Tělo jsem protáhla do nějaké bubliny, která byla obklopena větvemi. Jídlo jsem položila na zem a kritickým okem si prohlížela okolí. Slyšela jsem foukat vítr, ale sem toho moc neprošlo, sněhu tu taky nebylo mnoho. Kdyby to nebylo tak děsný místo, určitě by to byla dobrá schovka. „No vždycky můžeš být hůř,“ vydechla jsem, abych se procvičila v provokaci.
Svezla jsem se pomalu na zem, jídlo jsem objala jako prvorozeného potomka a pořád se rozhlížela okolo sebe. „Ale před tou vánicí to nějak uchrání, to je pravda,“ zamumlala jsem si víceméně pro sebe. Venku by asi bylo mnohem horší být. Že tu ale nic nežije, napadlo mě. Vypadalo by, že by mohlo. A východ tu byl jeden, eh.
Loterie 19
//Mahtae jih
Kráčela jsem stále lehce za Adiramem. Využívala jsem toho, že mi někdo prošlapuje cestu sněhem a cítila jsem se i o něco lépe, že jsem byla za zády někoho a nenechala si tak dýchat za krk. Paranoidní strach, protočila jsem nad tím očima, ale stále se držela víceméně za ním, při nejhorším se jenom posunula vedle něho, ale spíš jsem se chtěla držet vzadu, abych se nemusela tolik prodírat sněhem. Nelíbilo se mi moc, kam přesněji jdeme. Od řeky a kamenů se všude objevila řada nízkých keřů, větvičky se mi chytaly do srsti a musela jsem dávat pozor, aby mi nějaká z nich nevypíchla oči. „Lepší místo nemáš?“ postěžovala jsem si. Nějaký hustý les, jeskyni, noru, cokoli, kde se nebudu muset hrabat nějakými keři. Zpozorněla jsem však při zmínce jídla. Ale tak fajn, uznala jsem, lehce střihla ušima a očima pátrala okolo, jestli kromě jednoho opeřence nebude i nějaký další v dosahu. Přes padající sníh jsem toho moc neviděla, ani se mi to moc nelíbilo, sníh mě obtěžoval, vadil mi, ale vlastně mi vadilo vše, pokud zrovna nebyla nějaká zábava, pak jsem tu věc pro změnu milovala.
Zaměřilo jsem svoji pozornost k nebi, odkud padal sníh a doufala, že ho mračením zastavím, ale spíš to furt přidávalo na intenzitě. Pozor na své okolí jsem začala dávat až ve chvíli, kdy se ke mně dostalo jídlo. Lehce jsem se nad tím usmála, ale nenazvala bych to jako milý úsměv, spíš jako "vím, co děláš" úsměv. „Děkuju,“ poděkovala jsem a ptáka si přitáhla tlapou blíž k sobě. „A teď mám ulovit já tobě?“ zeptala jsem se zvědavě. Ne, že bych chtěla, ale neplánovala jsem svýma schopnostma zůstat za nějakým samcem.
Loterie 18
//Západní louky
Nova je hezčí, chtěla jsem trochu zavrčet, protože to byla jakási sesterská podpora. Navíc to byla mladší – o trochu – sestřička, kterou bylo třeba chránit a obhajovat za každé okolnosti. Nahlas jsem však nic neřekla, vyšlo ze mě jenom takové "mmm", abych na to nějak reagovala, ale přišlo mi, že se myšlenkama až moc vracím ke své sestře, že jsem to raději nechala být.
„Zas po práci by nám lépe chutnalo, ne? Pocit z dobře odvedené práce nasytí lépe než nějaké nudné zabití bezbranného tvora.“ Pravda pravdoucí, asi bych si z hladu taky vzala bufet zadarmo a nelovila, ale teď jsem měla poměrně energii, furt mi na záda nedýchala smrt a chtěla jsem si trochu užívat života, než mě zase začne sžírat pocit viny, že tak dělám.
Byla jsem trochu proti tomu, abych byla nazvána jinak než Bouře, na což jsem se ozvala, abychom tomu předešli v budoucnosti a dokonce přišla i omluva. Trochu jsem se nad tím musela naparovat, ale dobře. „Odpouštim, ale zapiš si to za uši,“ upozornila jsem ho, protože to nebyla záležitost jednoho přešlapu, muselo to tak zkrátka být.
Přes řeku jsme se tak nějak dostali, relativně i za sucha, což bylo fajn, vzhledem k tomu, že ani jeden z nás s tim nemohl nic udělat, nějak rychle jsem si přivykla k magii, došlo mi. Trochu jsem se nad tím faktem zamračila, moc se mi to nelíbilo. Tay kvůli tomu, že svou neumim používat a je to dost omezující.
Zajímalo mě, co tam Adiram dělá, jestli má nějaký cíl, proč tu vůbec je, když zcela očividně není zdejší, ale dočkala jsem se vlastně jenom toho, co jsem už nějak věděla a pochopila. „Máš to ale štěstí,“ zahlásila jsem z vesela. Aspoň ěnčeho jsem v tomhle životě dosáhla, když už ničeho pořádného.
//Velké houští
Loterie 17
//Vodopády
„To bys měl vidět mou sestru,“ prohlásila jsem. Byl to takový pomyslný hřebíček do rakve, kterou jsem si pro sebe stavěla, ale byla to pravda pravdoucí. Nova byla ta hezčí, já byla tupější. Kdo ví, kde jí je konec. Vlčíšek tvrdil, že je živá, chtěla jsem, aby byla i šťastná, pokud to s naším životním stylem, který nám byl nucen, bylo možné. Chtěla jsem ji vidět, strašně moc jsem si to přála, ale… to bylo nemožné.
Les jsme nechali kompletně za námi, místo toho tu byla jenom obrovská louka plná ničeho. Ničeho a sněhu. Sníh, kam se jeden podíval. Prodírala jsem se vyšlapanou cestou od Adirama, přitom nohama kopala vpřed, aby se sníh vyhazoval přede mě a jo, byla jsem malý nevycválaný vlče, který si zasloužilo pohlavek, že se chová jako idiot a hází sníh okolo sebe. Ale co, já se bavila. „Jestli už všichni ptáci nepřimrzli k větvím,“ řekla jsem spíš pro sebe. Zima mi nevadila, co si budem, ale letmé stěžování bylo mojí specialitou.
Využíváa jsem vlka před sebou jako clonu proti větru, ale díky tomu větru jsem si taky většinu vykopnutého sněhu naházela přímo do ksichtu. Nechala jsem toho až ve chvíli, kdy mě nazval drahá. „Pomalu, barde, furt jsem Bouře,“ opravila jsem ho přísně. Přeci jen jsem měla svoje malé hranice, které nikdo nesměl překročit. Jakékoli oslovení než Bouře značilo, že někomu patřím, ale tak to nebylo. Nepatřila jsem nikomu, nikdy.
Nějak jsem ale znala to místo, kam nás vedl. Přes tu řeku jsem se už párkrát dostávala a naposledy kdy? Když jsem se uvrtala na tu pláž a zbytek je už dlouhá pohádka. „Řekni, barde. Co tu vůbec děláš? Nejseš odtud, to jsem pochopila. Zdrháš před rodinou? Hledáš ztracený smysl života? Hledáš teprve smysl života?“ zajímala jsem se. Protože co jsem pochopila, odtud prostě není, což se nedalo říct třeba o Duncanovi.
//Mahtae jih
Loterie 16
//Smrkový les
Upřímně jsem byla srab. Však jsme byla někdo, kdo žil v té paranoidní představě, že se ho furt někdo snaží dostat, i když nedávalo logiku, aby se za mnou někdo tak dlouho hnal. Prostě se to drželo v mé hlavě, furt jsem se otáčela za sebe, kontrolovala každý kout a čekala, že každé šustnutí v keři bude můj konec. Přitom to byla blbost, ale… stejně jsem si to myslela. A ti lovci? Nahánělo mi hrůzu, že bych se tam měla vrátit, ale oni samotní asi tolik ne. „Bys asi nepochopil,“ usoudila jsem s pohozením hlavy, ale to bylo zcela tupé prohlášeni. Moje přežít muselo být zcela dílem štěstí, protože jsem měla být určitě už dávno mrtvá a třeba jimi sežraná. No fakt, však tam nebylo skoro nikdy co žrát a oni tam nějak přežívat museli, ne? A nezdálo se, že by žralo trávu.
Cesta z lesa se nám protáhla víceméně přes celý ten les. Neměla jsem potuchy, kde přesně se nacházíme, takže jsem se v tomhle ohledu zcela oddala Adirsmovi s tomu, že nás (mě) neodvede někam do záhuby, kde mě jenom stáhne z kůže a nechá ležet v týhle zimě. Bych stejně moc dlouho bez kožichu nedala, došlo mi. Celý ty roky přežívání pro tenhle konec? To by bylo hodně o ničem. „Nedávno jsem měla mrtvou srnku, bych raději tu křepelku,“ kroutila jsem se při cestě trochu. Křepelka zněla na méně práce a ještě k tomu jsem byla trošičku líná skákat ve sněhu, abych vůbec někam doběhla. Bylo by to spíš komické než užitečné k sehnání jídla.
U kraje lesa se nám otevřela krásná scenérie. Zamrzlý vodopád, který by sice lépe vypadal v nějakém slunečném dni a ne tomhle mdlém podvečeru, ale přesto to vypadalo pěkně. „Jo,“ odstušía jsem Adirsmovi a usmála se. Hleděla jsem na ten vodopád, zatímco mi bard skládal poklonu. Hlavou jsem opsala oblouk, abych ji naklonila k němu, křenila se a do toho řekla. „Naše krása je na jiné úrovni, barde, těžký porovnávat.“
Pak jsme razili dál. V létě by byl vodopád asi lepší atrakce, třeba by se v tom dalo i koupat, ale v zimě to byla spíš jen podívaná, které jsme mohli zalichotit a pak táhnout někam dál.
//Západní louky