Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Tulipánová louka (přes Houštiny)

Po nějaké době Bianca a Yverinne dorazily na další území. Had zamozřejmě seděl Biance 'na rameni' a užíval si 'jízdu' bez toho, aby se jakkoli namáhal. Bianca samozřejmě nesouhlasila, ale jak se jednou Yverinne namotala na její nohu, nedokázala ji setřást. Prostě nic nepomáhalo, had se jí držel jako klíště! Musela si tedy zvyknout, že nese i váhu navíc. Několikrát za cestu se také Yverinne zeptala, co chce a proč se jí tak drží, ale vždy se jí dostalo neupřímné odpovědi. Přeci nemůžžu přizznat, že sse cítím ossaměle! To by bylo pod úroveň! zhrozila se Yverinne už jen při té myšlence, že by se měla upřímně svěřit se svými emocemi. "Něco... ehehe, něcco hledám," odpověděla nakonec neurčitě a doufala, že to bude šedé stačit. "A co? Pomůžu ti to najít!" ozvala se ochotně Bianca a zavrtěla ocáskem. Před sebou už měla vidinu, jak dává hadovi sbohem. Yverinne se náhle cítila jako by ji někdo přetáhl klackem po hlavě. Tohle docela bolelo. "To, to je tajemssství! Je to ssoukromé, nemůžu to říct nahlass,"bravurně se vyhnula přímé odpovědi a pak odmítala cokoli říkat, takže Biance nezbývalo, než se přestat ptát.
Když stanuli na louce plné fialkových květin, Bianca byla docela šokovaná, kolik vlků tu bylo a kolik pachů celkově cítila. "Huh, vypadá to, že se tu něco děje," zamumlala a zvědavě se rozhlédla. Nedaleko viděla béžovou vlčici, která vypadala, že nemá společnost. Rozhodla se tedy vydat za ní. "Mně... Mysslím, že bychom měli odejít. Něco sse mi tady nezzdá," pronesla Yverinne seriózním tónem, který u ní Bianca ještě neslyšela. Chvilku se zarazila ale pak zavrtěla hlavou. "Nejdřív se zeptáme. Odejít můžeme i pak," rozhodla.
Už po cestě se cítila... tak nějak dobře. Několikrát přičichla k fialovým květům, protože tak zvláštně voněly! Nic takového ještě v životě necítila. Když takhle jednou vzhlédla k béžové, zděsila se. "Probohaa! Proč máš parohyy?!" zaječela Bianca. Předtím si toho nevšimla, ale jak byla blízko, viděla že vlčice má na hlavě obrovské parohy! "Nejsou těžký?!" křičela dál, i když už stála těsně u ní. Prostě věděla, že kdyby mluvila normálně, vlčice ji neuslyší. Náhle sklonila hlavu k zemi, protože se jí zdálo, že je nějaká těžká. Zalapala po dechu. "Heej, já mám taky parohyy?! Děleej, koukni see!" křičela dál na vlčici a tlapkama signalizovala, ať to zkontroluje.

<< Ježčí mýtina (přes Říční eso)

Bianca se otřásala a klepala celou cestu, než došla k dalšímu vodnímu toku. Yverine ze sebe ale nesetřásla. Byl to ale divný pocit, nést na sobě hada. Ještě k tomu mluvícího. Je tohle... zase nějaká hádanka? Jako tenkrát s motýlem, který ztratil poklad? prolétla jí hlavou vzpomínka. Musela v tom být nějaká magie, jinak by přeci s Yverinne nemohla komunikovat. Takže... třeba stačí zjistit, co vlastně chce? A když jí to pomůžu splnit tak mě nechá být? Biance nadšeně zasvítila očka, když na tenhle nápad přišla. Tak to určitě muselo být! Přeci nemohla jít potkávat další vlky s něčím takovým v závěsu! Když si tak vybavila Yverinnina namyšlená slova, docela se lekla, že by s ní po boku všechny dosavadní přátele odehnala. A že jich Bianca zase tolik neměla. Při té představě měla docela nahnáno.
"Hej, blížíme sse k dalšší vodě," upozornil had náhle. Bianca si až teď toku všimla a lehce sebou škubla. "Zase?" zaúpěla tiše. "Možná by bylo lepší vydat se jinudy," dodala pak, spíše pro sebe, protože názory Yverinne se rozhodla nebrat v potaz. "Coo? Blázníšš? Vodě sse nedá vyhnout. Je nekonečná!" Bianca se zamračila. "Vážně? Ale to nemůže být pravda. Viděla jsem řeku končit nebo začínat v jezeře! Takže nemůže být nekonečná," pronesla pevně. Tenhle fakt si pamatovala dobře. "No ale... i tak může být sstraššně dlouhá! Bude trvat věčnosst, než něco takového obejdeme!" dušoval se had nespokojeně. My? Bianca se opět lehce zamračila. Musím vážně rychle zjistit, co po mě chce.
Nakonec se rozhodla řeku překonat. Zatím se jí dařilo, tak nabyla trochu ztraceného sebevědomí zpět. Minimálně už uměla skákat přes kameny jako machr. Co jí ale naprosto šokovalo byl způsob, jakým se přes vodu dostala Yverinne. Našly si poměrně klidnou část řeky, která se dala snadno překonat. A ten had... ji přeplaval, jako by se nic nezměnilo! Jeho pohyby byly skoro stejně plazivé, jako na obyčejné zemi. "T-to není fér!" vyplivla Bianca lehce závistivě, protože ona se narozdíl od plaze musela vážně namáhat!

>> Elysejská pole (přes Houštiny)

<<Středozemka (přes Tenebrae)

Bianca překonávala jednu řeku za druhou a vůbec se jí to nelíbilo. Naštěstí si vždy našla nějaké dobré místečko, kde bylo bezpečné přes vodu přejít. Ani nevím... kam to vlastně tolik utíkám, zpomalila náhle a povzdechla si. "Hele... ty mášš ssstrach z vody?" uslyšela za sebou otravný vysoký hlas a povzdechla si znovu. Byla ale dost překvapená, že had se za ní stále drží. "Ne," odsekla pouze. Nechtěla se někomu tak namyšlenému jako Yverinne svěřovat se svým trápením. Stejnak by se jí nedostalo dobré odezvy a opravdu nepotřebovala slyšet další posměšky. Hadí dáma byla ale podezřele ticho, takže se na ni Bianca otočila s nechápavým výrazem. Žádné šťourání se v mých problémech? Had na ni koukal s pohledem, který nedokázala rozluštit. Pak dlouze vydechl, "Ah, není sse zza co ssstydět! Já jssem na ssvětě určitě déle, než ty a sspoustu věcí vím. Můžu pomoct!" Znělo to až podezřele upřímně. Bianca na chvilku nevěřila vlastním uším. "Pomoct? Jak můžeš poradit mě, vlkovi, když jsi had? Vsadím se, že jiné vlky jsi krom mě nepotkala, že?" zeptala se zmateně, ale alespoň už před Yverinne neprchala. Hadí princezna si v duchu oddechla. Dobrý, dobrý. Teď hezzky pomaloučku, ať ji zznovu nevyplaššíš. "Jistěže potkala! ...Viděla jssem je zz dálky. Ale i to ssse počítá!" Yverinne se nedokázala přenést přes fakt, že Bianca měla vážně pravdu. I když vlky viděla z dálky, rozhodně s žádným nikdy nemluvila. Nemyslela si, že by to bylo možné, dokud nepotkala šedou.
Bianca se protentokrát rozešla o něco pomaleji. Zaprvé byla sama trochu vyčerpaná, zadruhé už před hadem neutíkala. "Proč mě vůbec pronásleduješ?" Stejně nechápala, co na ní Yverinne vidí, že překonala i několik řek, aby ji dohnala. "Hmpf! Pronássledování je sssilný sslovo. Prosstě... vypadášš jako někdo, kdo potřebuje moji pomoc. Navíc! Chci cesstovat. Můžu sse ssvézt?" Had pohodil ocasem směrem k nechápavé Biance. "Huh?" nestačila se ani zeptat, co tím myslí a Yverinne už byla namotaná na její tlapce a hlavu měla zdviženou skoro ve výši Biančiných očí. "Hej! Slez! To je... slizký!" vyjekla Bianca a vehementně nohou zatřásla, aby hada shodila. "Prosssím?! Ssslizzsský?! Taková nevychovanossst!" zavřeštěla Yverinne syčivě a svůj stisk ještě stáhla. "Zza tohle sse tě rozzhodně nepussstím!" dodala naštvaně.

>> Tulipánová louka (přes Říční eso)

<< Šakalí pahorkatina (přes Midiam)

"Čekej na mě, povídám!" neslo se za Biancou výhružně. Vlčice se krátce ohlédla, a když viděla, že ji had dohání, přidala trochu do kroku. Je rychlá, pomyslela si se zamračením. Hada potkala poprvé, navíc takového, který by mluvil. Když viděla, že jeho tělo je jen dlouhá nudle, myslela si, že se bude pohybovat pomalu. Vždyť ani nemá nohy!
"Takhle se chováš, kdyžž na tebe někdo mluví?! Jako nevychované děccko! Nemášš žádné manýry!" hudrovala Yverinne dál, zatímco se plazila za Biancou. Vlčice se ale náhle zastavila a zlostně se na tmavého tvora podívala. "Nejsem už děcko! A nejsem nevychovaná!" nafoukla se uraženě. Už je mi jedna zima, už jsem dospělá a... A umím se o sebe postarat! dušovala se, ale stejně věděla, že většina z toho není pravda. Bianca stále byla víc jako vlče než jako dospělák. "Ale ale, kdopak ssse nám to urazzil," zašišlal had na Biancu jako na miminko, protože poznal, že sama svým slovům nevěří. "Mášš to ale šštěssstí, že jsi potkala mě! Jsem expert na etiketu a slušné chování a můžžu tě naučit, jak se správná dáma chová!" ozvala se Yverinne sebevědomě. Notáák, přijmi to. Nemám si s kým povídat! Ano, to byla její záminka pro pronásledování Biancy. Sice se neustále tvářila hrozně namyšleně, ale hluboko uvnitř to byla jen osamělá hadí dáma, co si chtěla najít přátele. A svět jí jednoho hodil přímo před nos, a dokonce to byl i vlk, úplně jiný druh zvířete! Samozřejmě, že to v Yverinne vyvolalo zájem o spřátelení.
Bohužel, Bianca její nadšení neskrývala, když z hadí tlamy neslyšela od začátku nic jiného než urážky a poučky. Nevěděla ale, jak se s otravným tvorem vypořádat, tak vsadila na jedinou možnost, kterou znala - útěk. "Svoje... rady si můžeš nechat pro někoho jiného!" křikla po hadovi, který se na krátko zarazil, protože tak překvapivou reakci nečekal. Bianca toho využila a pádila pryč.

>> Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

<< Náhorní plošina (přes Medvědí řeku)

A co se nestalo, Bianca musela přeskákat další řeku. Teda, vlastně nemusela, a... když ji prvně uviděla, měla velké nutkání se otočit a jít jinam, nebo ji obejít. Ale jak dlouhá může být? Kde vlastně řeky začínají a končí? povzdechla si. Občas končily v jezeře. Nebo ve slané vodě, moři nebo oceánu. Ale kde začínaly? Bianca pravděpodobně ještě u žádného pramene nikdy nebyla a myslela si, že řeka prostě... existuje. Že je nekonečná. To je ale hloupý, nemůže být nekonečná, přemýšlela nad něčím, aby se odpoutala od myšlenek na vodu, kterou právě překonávala. Tak jako tak věděla, že toky bývají hooodně dlouhé a tak by jí mohlo taky dost dlouho trvat, než by nějaký obešla.
Za řekou ji však čekalo poměrně nehostinné území, v těch dusnech, která panovala. Všude samé kameny a horký písek, Bianca si už při pohledu na tu krajinu připadala, že se peče zaživa. Jít zpátky přes řeku by ale byla hloupost, když už ji s takovým přemlouváním sama sebe překonala. Vydala se tedy mezi kameny, když tu ji něco zaujalo. Na jednom šedém balvanu ležel klacek. A pohnul se? Co je to? Nějaká magie? Bianca se zvědavě přiblížila a přičichla k němu. Také nevoněl jako obyčejné dřevo. A když vycítil, že je kolem i někdo jiný, znovu se pohnul. "Ah! Ten klacek se vážně hýbe," vyjekla překvapeně Bianca. "Prosssím?!" ozval se náhle vysoký uražený hlas. "Nejssem žádný klacek, co ssi to dovoluješšš, ty lůzzo nevychovaná!" Až v tuto chvíli Bianca poznala svou chybu. Nejednalo se vůbec o dřevinu, nýbrž o živého tvora. Polekaně od něj uskočila, protože tvor se na ni obrátil hlavou a naštvaně zasyčel. Bianca mohla vidět dva ostré zuby, které rozhodně nechtěla pocítit ve svém kožíšku. "Pardon! Já nevěděla!" ozvala se Bianca trochu ublíženě nad tím nehezkým oslovením, kterým ji stvoření označilo. "Ty... Mi rozumíšš?" tvor překvapeně naklonil hlavu. Až teď Biance došlo, že to také není normální. Žádným jiným zvířatům krom vlků takhle nerozuměla. Přeci jen v tom byla kouzla. "No ano... Co jsi tedy zač, když ne klacek?" Bianca přiznala, že tvorovi rozumí a chtěla vědět, co je to vlastně zač. Na to si tvor jen namyšleně odfrkl a vypjal svou hruď. Kde vlastně končí jeho hruď? "Nikdy jssi ješště neviděla hada? Tak to je dneššek tvůj šššťasstný den! Moje jméno je Yverinne der Viperion. Pocházzím zz důležžitého rodu hadů, takžže by sssis měla vážit mojí přítomnossti!" pronesla Yverinne pyšně. "Oh. Já jsem Bianca," hlesla na to šedá vlčice a náhle se moc necítila na nějaké povídání s tímhle... hadem. Raději se rozešla pryč. "Huuuh?! Počkej, kam ssi myssslíšš, že jdešš?!" had vyvalil oči na odcházející vlčici a celý se uraženě nafoukl. Když ale zpozoroval, že Biancu to nezastavilo, rychle se plazil za ní.

>> Středozemka (přes Midiam)

<< Ústí (přes les Ztracených duší)

Bianca pádila od řeky jak rychle jen dovedla. Pomalu ale jistě začínala na vodu zanevírat, protože vždy, když se poblíž nějaké vodní plochy ocitla, málem se utopila. Měla jsem se jít učit plavat s Nemesisem a jeho kamarádem Fiérem, lehce svraštila obočí, když si na tenhle slib vzpomněla. Od zimy ale šedého kamaráda neviděla a moc netušila kde ho hledat. Věděla, kde zhruba se nachází jeho smečka, ale vzpomínala, že Nemesis tam trávil čas nerad, takže tam by ho pravděpodobně stejně nenašla. Povzdechla si. Vzpomněla si i na Kenaie kterého také od zimy neviděla. A ještě furt ho nešla navštívit, jak kdysi slibovala. Vždycky to byl on, kdo přišel na návštěvu. Jsem hrozná. Jsem hrozná kamarádka, svěsila ouška i ocas smutně dolů a táhla se travnatou plání jako šnek. Vypadala docela uboze a sama si tak i přišla. Možná za to mohla ta samota, kterou tak nesnášela ale poslední dobou si musela zvykat. "Cestování bez přátel je na prd," zamumlala zkroušeně.
Nejhorší na tomhle jejím výletě bylo, že už cestovala tak dlouho a Saturn nikde. Od doby, co ztratila jeho pach nedaleko močálů ho nikde necítila ani nezahlédla. A to Biance přišlo, že prošla už tolik území! Už z toho mám i hlad! odfrkla si lehce naštvaně a rozhlédla se kolem sebe. Ne, že by si dokázala něco ulovit, ale... mohla by se alespoň pokusit. Tak jo, odhodlala se. Na travnaté pláni stejně nenarazí na nic krom zajíců nebo hrabošů, což by ještě mohla zvládnout. Zavětřila ve vzduchu a jakmile chytila nějakou stopu, začala se pomaloučku a potichoučku přibližovat ke kořisti.
Po notné době a několika zkažených pokusech konečně dostala jednoho pomalého hraboše. Ani ji to příliš nezasytilo, ale jako svačinka postačil. Bianca byla svým výkonem ale docela vyčerpaná, navíc se nacházela na otevřeném prostranství a bylo hrozné vedro. Čas se někam hnout, pomyslela si a zase se dala do pohybu.

>> Šakalí pahorkatina (přes Medvědí řeku)

<< Mahtaë jih

Gee Biance vysvětlila, co je to moře. Hoodně slané vody na jednom místě. Není to ale stejné jako oceán? Proč se tomu říká odlišně? nechápala a v jiné situaci by se asi i ptala, ale teď hodila všechny myšlenky o velkých vodních plochách za hlavu. Vor, na kterém se plavili byl totiž dost nestabilní a nebylo vůbec jasné, jestli se k nějakému moři vůbec doklepe. Bianca taky začínala pěkně rychle zmatkovat a stresovat se. "Tohle byl špatný, špatný nápad!" zaúpěla a s panikou v očích se rozhlížela kolem, jestli je z řeky nějaká cesta ven. Taková, která by nejlépe nevedla skrze vodu. Ale to bylo jen naivní přání, voda byla prostě všude, dokonce se dostala i na vor a Bianca se tak krčila se všemi končetinami pod vodou.
"To mi vůbec nepomohlo!" zaječela na Gee, která ji sice povzbuzovala, ale prakticky nepředala žádné užitečné informace. A Stín svými poznámkami také vůbec nepomáhal, ba naopak, zhoršoval to. Jindy by se Bianca takhle určitě nechovala, ale strach udělal své a její povaha nabrala trochu na prudkosti a vyšilování. "JAK?! Se plave?" upřela svoje oči na tmavou vlčici s pohledem, ve kterém se pomalu ale jistě tvořily slzy. Bianca nikdy nebyla kdo ví jak odvážná a v jakékoli závažnější situaci se většinou nezmohla na nic jiného, než pláč.
Na slzy ale nestihlo dojít. K jejímu překvapení se Stín náhle prudce odrazil a skočil směrem na břeh. Vor se prudce zhoupl a Bianca uslyšela hlasité šplouchnutí. Vytřeštila oči, ale následně víčka pevně semkla k sobě a drápky ještě více zaryla do dřeva, až to bolelo. Stín... je pryč, zachránil se. A Gee... je taky pryč! Co jiného mohlo tak hlasitě šplouchnout, nežli vlčí tělo? Hlavně tady vedle Biancy nebylo nic jiného, než Gee, co by udělalo takový zvuk. "Ne. Ne, ne, ne, ne, ne..." mumlala Bianca pro sebe. Co teď? Co mám dělat teď? Neměla ani odvahu opět otevřít oči. Prostě se nechala unášet řekou na voru, který držel snad už jen silou její vůle. Měla bych zkusit skočit? Ale co když vyberu špatný moment a skončím v proudu nebo hluboké vodě? Není tu nikdo, kdo by mi pomohl. Proč jsem tak k ničemu?! Nic sama nedokážu! vztekala se ve své mysli. Připadala si jako hrozná nicka. Až po notné chvíli si všimla, že vor... se vlastně už tolik nekymácí? A řeka okolo už tak zuřivě nehučí?
Bianca opatrně rozlepila víčka, jestli se jí to jen nezdá. A spatřila... že se loďka dostala přímo ke břehu, do malé říční zátoky, kde byla převážně mělčina. "Huh?" Bianca chvilku koukala do blba, neschopná zpracovat momentální situaci. Jsem... v pořádku? Očka se jí rozzářila a Bianca rychlostí blesku vystřelila z voru na souši, kde si pořádně oddechla. A pak pádila pryč, ani se na řeku neohlédla, jen aby byla co nejdál.

>> Náhorní plošina (přes Les Ztracených duší)

Jakmile se Bianca dostala na palubu voru, došlo jí že zase jednala unáhleně. Nebyla si vůbec jistá, jestli jejich plavidlo cestu řekou vydrží, a to nejhorší, neuměla plavat. Jestli se vyklopíme... Ani na to nechtěla pomýšlet. Už tak měla z vody dost nehezké pocity a nechtěla se topit podruhé. Měla jsem se jít naučit plavat už dávno, zahudrovala si pro sebe. Byla už tak velká a stejně uměla prd. Nebyla na dospělácký život vůbec připravená.
Její nejistotě moc nepomohla nejistá odpověď Gee ani slova Stína, jakožto hlavního stavitele voru, který tvrdil že to bezpečné vůbec není. Bianca vyděšeně vykníkla a zaryla své drápky do dřeva co nejvíc to šlo. Dost dobře cítila, jak je celá loďka vetchá a přišlo jí, jako by se měla každou chvílí rozpadnout na tu hromadu klacků, ze kterých byla postavena. A to nebyl vůbec příjemný pocit.
"Co je to moře?" odpoutala pozornost od třesoucí se 'podlahy' voru a zmateně se podívala na Gee a pak na Stína. Oba dozajista věděli, co moře je. A ani jeden se netvářil moc nadšeně, takže to plavba do moře pro skupinku nejspíš neznamenala nic dobrého. Bianca se lehce otřásla strachem. Co nás teď čeká? Vor se nedal jen tak zastavit, jakmile jednou vyplul. "Já se bojím. Neumím plavat!" vyjekla náhle, když narazili do kamene a pár větví se z loďky utrhlo a odplavalo po svých. Doufala že alespoň Gee jí dá nějaký teoretický rychlokurz na plavání, protože jinak se vážně bála, že tahle plavba bude její první a zároveň poslední.

>> Ústí

Šedý vlk se představil jako Stín. Bianca se trochu podivila, protože to snad ani nebylo pořádné jméno. Jaký rodič by dal svému vlčeti takové jméno? Ovšem musela uznat, že k vlkovi docela sedělo. Něco na něm bylo tajemné a znepokojující, stejně jako stíny. A když se tak představil, asi mu to oslovení nevadilo. Proto Bianca přikývla a dala se do práce, tak, jak po ní Stín chtěl. Měla z něj docela respekt.
Překvapilo ji, že stavění loďky myslel vlk opravdu vážně. Předtím Biance jeho poznámka nepřišla zrovna milá, ale možná se v něm spletla. Teď se jevil jako docela normální společnost. Když viděla, jak je stavba voru náročná, zeptala se jestli Stín neovládá nějakou magii, která by mohla pomoct. Byl to dobrý nápad, ale ukázalo se, že šedivý žádnou takovou mocí neoplývá. "To je škoda. Hodila by se," svěsila trochu ouška, ale s prací nepřestávala. Věřila, že si dokáží poradit i bez kouzel. Docela se vyděsila, když se její přední tlapka náhle zvedla a chvilku zastavila ve vzduchu. Vyvalila na Stína oči plné šoku. "Oh, ah," hlesla nejistě a trochu se ošila, i když po chvilce získala kontrolu nad vlastním tělem zpět. "Slyšela jsem o některých... tohle bylo co přesně za magii?" Překonala vlastní překvapení a diskomfort a odvážila se Stína zeptat. Nebyl to dobrý pocit, vědět, že ovládá takovouhle magii, ale věřila, že... by jí to takhle neukazoval, kdyby jí chtěl ublížit.
Naštěstí se k nim konečně přidala Gee. Biance hned spadl kámen ze srdce, když starší vlčici uviděla a usmála se na ni. Gee vypadala vážně mile a její společnost hezky kompenzovala Biančiny smíšené pocity ze Stína. To co řekla Biancu ale překvapilo. "Nemesise?" Ah, takže ten šedivý povědomý vlk byl Nemesis? Hrozně se změnil! pomyslela si a rychle se otočila, jestli ho ještě nezahlédne, ale nebyl tam. Asi... asi někam spěchal, když ani neměl čas mě pozdravit osobně, prolétlo jí hlavou, protože si nechtěla myslet, že se na ni vyprdnul a jen poslal pozdrav po Gee. Byli přeci kamarádi, ne? "Ano, známe se," přitakala černé vlčici a raději se věnovala sbírání větví, než aby nad tím víc přemýšlela.
Vor byl brzy hotový. Vypadal tedy dost vratce a Bianca po něm vrhala nedůvěřivé pohledy, ale když na něj Stín vyskočil a vor se nerozpadl, uznala že je to asi bezpečné. Vyškrábala se na něj hned jako druhá, protože nechtěla dlouho zůstávat v hluboké vodě. Na voru se potom držela blízko Stína, po jeho vzoru zaryla do dřeva drápky, ale i tak si připadala docela nejistě. Raději se přikrčila tak, že se břichem dotýkala klacků a vody. "Je to bezpečné?" pronesla své obavy nahlas, ale to už se vor rozpohyboval a byl unášen vodou.

>> Mahtäe jih

Na Biančin návrh o koupání se ozvali jen dva starší dospěláci. Gee mile souhlasila a rovnou si z kožichu začala klepat písek. Ovšem divný šedý vlk měl dost kousavou poznámku. Říkal sice, že je to dobrý nápad, ale jeho tón značil, že si myslí naprostý opak. Bianca se trošku zamračila a znejistěla. Na koupání není nic špatného, ne? Nevadí mu písek v kožichu? Minimálně ji to dost svrbělo a nebylo to vůbec příjemné. Chtěla se bordelu co nejrychleji zbavit. Hm, třeba má strach z vody? Větší, než mám já. To byla docela dobrá domněnka. Přeci jen, kdo by byl rád špindíra? Bianca nikoho takového ještě nepotkala a nelezlo jí do hlavy, proč by se jinak vlk nechtěl koupat.
Než se skupinka dala do pohybu směrem k řece, na Gee někdo zavolal. Bianca sebou škubla, protože ten hlas jí přišel trochu povědomý. Když se zadívala směrem, odkud vyšel, spatřila šedivého vlka. Byl poměrně daleko, takže jeho přesné rysy neviděla. Neměla tak šanci poznat, že se jedná o jejího kamaráda Nemesise. Viděla ho naposledy, když byl ještě docela malé vlče. Oproti svému původnímu vzhledu a vzrůstu se dost změnil. Gee se omluvila a odešla. Bianca po ní vrhla jeden úpěnlivý pohled, který jasně říkal 'doufám, že se pro mě vrátíš'. Nechtěla zůstávat s nepříjemným šedivákem sama.
Na břehu řeky se Bianca zastavila, než se odvážila vlézt do vody. Zůstávala ale stále blízko u kraje a musela se trochu přikrčit, aby si mohla omýt i hřbet a hlavu. Bála se, aby ji voda nestrhla nebo aby nedostala nějakou kládou po hlavě. Na řece se po bouři plavilo dost dřevin a jiného smetí. Jakmile byla se svou rychlokoupelí hotová, vyskočila z vody ven a oklepala se. V tu chvíli na ni obořil šedivák, ať mu jde s něčím pomoct. Bianca se na něj překvapeně otočila. Co to dělá? Vážně staví loďku? Takže to předtím myslel vážně? Trochu skepticky se na něj podívala, ale opravdu to vypadalo, že sbírá klacky a snaží se z nich něco vytvořit. "Řekneš mi, jak se jmenuješ?" zeptala se vlka zvědavě, zatímco čekala, až k ní připluje jedna velká větev. Jakmile byla na dosah, Bianca po ní chňapla zuby a vší silou se zapřela o tlapky, aby ji přitáhla víc k sobě ke břehu. Nebyla zrovna fyzicky obdařená a takovouhle větev by na souši určitě neutáhla, ale voda byla nápomocná a dřevo hezky nadnášela.
Takhle ulovila ještě několik dalších klacků, které poté hrnula šedivému vlkovi pod tlapky. "Stavíme loďku? Musí být veliká, abychom se na ni vešli všichni!" poznamenala důležitě a lehce zavrtěla ocáskem. Tohle vypadalo jako zábava, nechtěla nikoho vyčleňovat. "Nemáš nějakou magii, která by nám pomohla při stavění? Třeba... zemi?" zeptala se pak a svá zvědavě se po vlkovi podívala. "Nebo... neovládáš třeba vzduch? Většina mojí rodiny ho ovládá, ale já jsem ještě svojí magii neobjevila. Kdybys... kdybys mi třeba mohl něco ukázat? Uhm, třeba bych pak věděla jak na to...?" pokračovala Bianca stydlivě. Nemluvilo se jí o tomhle tématu zrovna dvakrát dobře protože byla stále zklamaná, že ještě nezná svou vrozenou moc. Ale možná kdyby dostala názornou ukázku, magie by se v ní také probudila?

Bianca byla bezesporu ráda, že své kamarádky z dětství vidí, ale také ji zajímalo, co tu všichni dělají. Taková skupinka jen tak u řeky vypadala docela pochybně. Navíc se zdálo, že se ani mezi sebou moc neznají. Možná se prostě jen potkali náhodou? zamyslela se trochu. Nevypadalo to, že by se tu dělo něco zajímavého, co by mělo přitáhnout tolik vlků na jedno místo.
"Ahoj, já jsem Bianca," otočila se k černé vlčici, když se představila. Bylo slušností sdělit své jméno naoplátku. Teď už zbýval poslední cizinec, kterého Bianca neznala - ten zvláštní šedý vlk. Trochu od skupinky ustoupil. Je stydlivý? Jako Therion nebo Saturn? naklonila tázavě hlavu na stranu, ale nakonec tu myšlenku zavrhla. Bylo na něm něco znepokojivého a nevypadal zrovna dvakrát přívětivě.
Černá vlčice pak navrhla, že by mohli jít hledat nějaký úkryt. Biance hned došlo proč. Počasí se nějak kazilo a do kožíšku a očí jí začala padat... hlína? "Co to je? Co se děje?" vyjekla překvapeně. Nebylo to vůbec příjemné. Taky foukal silný vítr a oni se zrovna nacházeli na otevřeném prostranství. Ani se před tím nemohli schovat! Když to všechno přešlo, počasí se trochu vylepšilo, ale stejně bylo ošklivo. Bianca z toho nebyla vůbec nadšená, do kožíšku jí napadal všelijaký bordel, který teď nepříjemně štípal. Musela se pořád ošívat. "Co... co kdybychom se šli trochu umýt do řeky?" navrhla a podívala se po všech přítomných, jestli také souhlasí. Bála se jít koupat sama. Neuměla plavat a navíc... v zimě zrovna do téhle řeky spadla a málem se utopila. To byla docela traumatická zkušenost. Když pohlédla k řece, všimla si, že i v ní plave spousta bordelu. Větví a klacků. To způsobila ta bouřka? Jinde muselo být asi vážně hnusně, prolétlo Biance hlavou. Nakonec to asi neschytala tak, jako jiní.

<< Východní Galtavar

Bianca dorazila k řece a rozhodla se jít po jejím proudu. Na druhé straně bylo jezero, to by se vlastně vracela do Mechového lesíku, odkud vyrazila. Nechtěla tu dělat kolečka jako hlupák, to by brášku nikdy nenašla. Naštěstí jí došlo, že se tedy musí vydat opačným směrem. A tak pochodovala. Po krátké chvíli se sice sama začala strašně nudit, protože cesta byla příliš jednotvárná a počasí přímo vybízelo k lenivému povalování, ale s tím nemohla nic nadělat. Když už z domova vyrazila, nehodlala se hnedka vracet. Ne, dokud nebude přesvědčená, že je Saturn v pořádku.
Jaké bylo její překvapení, když u řeky spatřila prapodivnou a podezřelou skupinku vlků. Co tu dělají? Děje se něco? nakrčila čelo a chvilku je pozorovala z povzdálí. Zdálo se jí to, nebo... byli někteří z nich povědomí? Že by je už potkala? Aby se pořádně přesvědčila, musela se vydat k nim. "Huh?" vydala ze sebe překvapeně, když ke skupince dorazila a pravděpodobně poznala i dvě vlčice, co se spolu bavily. "Lilac a Tati? Ahoj!" vesele zamávala ocáskem. Zrovna nedávno si na ně vzpomněla a teď se zase potkali. Chyběla jim tu už jen Sheya a Saturn, aby byla jejich sestava hledačů pokladu kompletní. "Jak se máte? Co tu děláte?" zeptala se obou vlčic nadšeně. Zbylé dva členy skupinky trochu odignorovala, protože byla jednoduše nadšená ze shledání s kamarádkami.

<< Vřesový palouk (přes Východní hvozd)

Jakmile Bianca dorazila na povědomou pláň, musela uznat že nejspíš míří špatným směrem. Už tudy několikrát procházela a měla pocit, že v dálce dokonce vidí jezero, na kterém si v zimě hrála s Nemesisem. Bráška tudy určitě nešel, zamračila se lehce. "Měla jsem přeci jenom zamířit do močálů?" zamumlala si pro sebe a otřásla se, jak jí přejel mráz po zádech. To místo bylo děsivé, vážně tam Saturnus opět vkročil? Nebál se, že narazí na naštvanou Skylieth nebo nějakou příšeru? No, Bianca se bála, takže se močálům vyhnula. Můžu to obejít. Tak to asi bude nejlepší, uznala a rozhlédla se. Věděla, jakým směrem je její domov a kde se nachází hory - ty odtud byly dokonce i trochu vidět - ovšem jak obejít močály touto stranou, to ještě netušila.
Nakonec dala na svou intuici a zamířila mírně jižně. Zanedlouho narazila i na řeku, která z toho jezera tekla a ve které se tenkrát pořádně vymáchala. Při té vzpomínce se trochu otřepala a rozhodla se na to nemyslet. Přežila to? Ano. Nemělo cenu si to neustále připomínat, že?

>> Mahtaë (sever)

Hnědá vlčice nevypadala naštvaně, na to, že byla vyrušena z odpočinku. Bianca si oddechla a nahodila svůj klasický přívětivý výraz. Ten ale v další chvíli poklesl, protože tudyma Saturn očividně neprocházel. Nebo vlčice spala a neviděla ho. Tak jako tak od ní nedostala zrovna moc informací. "Oh," hlesla jenom a trochu svěsila uši, ale nechtěla, aby si vlčice myslela, že je to snad kvůli ní.
Vlčice se poté představila jako Tayne, na což Bianca pouze přikývla, protože své jméno a pozdrav už jí sdělila. Trochu ji překvapil dotaz na magii, který s předchozí konverzací neměl nic společného. A ještě přihoršil její náladě. "Eh, já... já ještě nevím. Ještě jsem ji neobjevila. Ale můj bráška má magii vzduchu," dostala ze sebe trochu zahanbeně. Proč se moje magie ještě neukázala? Neměla by se projevit když mi byl jeden rok? Někdy v zimě? Už ani nemohla tvrdit, že je jaro, protože parné dny jasně naznačovaly letní období. A magie furt nikde... Na další slova Tayne pouze záporně zavrtěla hlavou. "Ne, neznám nikoho s takovým jménem. Můj bráška se jmenuje Saturnus." Vlka jménem Whiskey ještě nepotkala.
Chvilku tam ještě postávala a okouněla, ale Tayne už neměla co říct. Zeptala se na co potřebovala a dostala odpověď. Sice ne takovou, jakou by si přála, ale to nemohla ovlivnit. Až příliš pozdě si uvědomila, že Saturnův pach se za tu dobu, co tu konverzovala s cizinkou, zcela ztratil. Kudy že to šel? pomyslela si s trochou paniky v očích. Orientačního smyslu mnoho nepobrala, a jakmile ztratila jediné pojítko, nevěděla si rady. "No, ehm... tak já asi půjdu. Čím dřív vyrazím, tím rychleji ho najdu, že?" vydala ze sebe něco, co nebyl úplně smích a pomalým krokem zamířila nějakým směrem, který se jí zdál nejpravděpodobnější. "Těšilo mě, Tayne," zamumlala ještě, než mávla ocáskem vlčici na rozloučenou a zmizela zase v lese.

>> Východní Galvatar (přes Východní hvozd)

Bianca byla překvapená, že narazila na takové klidné místo nedaleko močálů. Ostatně na ně neměla příliš pěkné vzpomínky a vůbec by ji nenapadlo, že je obklopovalo i něco jiného než mokřady a husté lesy. Škoda, že jsem na takový palouček nenarazila, když jsme tam ještě bydleli, pomyslela si, ale následně zavrtěla hlavou. Stejně by to nic nezměnilo.
Až po chvíli si všimla, že koberec fialových květin tak trochu nevkusně hyzdí hnědý kožich jiného vlka. Vlastně vlčice. Bianca byla chvilku překvapená, že si společnosti nejdříve vůbec nevšimla. Přestával její čenich fungovat tak, jak měl? To snad ne. Nejspíš se prostě jen příliš soustředila na Saturnův pach, že úplně odstřihla ty ostatní. Vždyť se i v samém zamyšlení zatoulala kus od správné cesty.
Nejdřív netušila, zda by měla cizinku oslovovat. Vypadalo to, že vlčice tu spala a Biančin příchod ji vyrušil. Nakonec se ale přeci jen dala do řeči. "Uhm, ahoj. Neviděla jsi tu procházet takového hnědobílého vlka? Je zhruba stejně starý jako já, akorát o něco větší," podala jednoduchý popis svého brášky a párkrát mávla ocáskem. Třeba tudy prošel a taky se s vlčicí potkal. I když jeho pach tady moc cítit není, došlo jí pak. Teď už to ale asi bylo jedno. "Jsem Bianca," usmála se pak, když si vzpomněla, že by se měla i představit. Byla to přeci slušnost, že? A hnědá vlčice nevypadala jako někdo zlý.