Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlásím se ^^

Nejspíš to bylo způsobeno nervozitou, Bianca byla o něco zamlklejší než normálně. Jenom pokývala hlavou, když jí Saturn vysvětlil, že kopanec od srny nebyl tak zlý. Sice mu úplně nevěřila, ale teď už to asi bylo jedno. Důležité bylo, že se mu nic vážného nestalo. Lov byl podle všeho velmi namáhavá činnost. O tom se ostatně už přesvědčila, když lovila pouhého zajíce. A teď měla spolupracovat ve skupině a skolit o mnoho větší kořist. Na jednu stranu se obávala, ale zároveň byla i natěšená a nadšená z nového dobrodružství. Učila se ráda. Bylo zajímavé přicházet na nové věci, které doposud neznala.
Když se k nim připojil i Meinere s hnědou vlčicí, došlo na rozdělování funkcí, které budou při lovu zastávat. Bianca si sice nebyla jistá, co by jí šlo nejlíp, ale zamlouvalo se jí nahánění. S během nikdy neměla problém a zdálo se to i jako docela jednoduchá práce. Launee poznamenala, že všichni zde byli spíše běžci. "Oh," hlesla Bianca, ale vypadalo to, že nakonec přeci jen bude naháněč. Podle Meinerovy jednoduché taktiky měli kořist uzavřít do půlkruhu a pak ji zabít. Půlkruh? Ale co ta volná strana? Bianca sice nebyla v lovu vůbec zkušená, ale rozuměla, že takhle bude moct srna utéct tou nechráněnou stranou. Její úvahy však v dalším momentě rozehnala hnědá vlčice, která jí zadala úkol. Aha! Řeka, to mě nenapadlo. Chytré, zavrtěla ocáskem a pokývala hlavou. "Dobře, rozumím," zazubila se na hnědou, že ví, co má dělat.
Trochu jí nešlo do hlavy, proč se Launee neúčastní. Břicho? Co je s ním? Až teď si všimla, že je alfa trochu kulatější, než předtím. Netušila proč, ale teď asi nebyla vhodná doba na nějaké zvědavé dotazy, protože plán se dal brzy do pohybu. Bianca se také rozhodla použít svůj čumáček aby si pach kořisti dobře zapamatovala a dokázala se podle něj pak trochu orientovat. Bylo by dost trapné, kdyby si to zamířila na opačnou stranu, že?
Když se hnědá vlčice prudce rozeběhla, Bianca byla trochu překvapená, než se vzpamatovala a rychle ji následovala. Kousek za ní zaostávala, ale to nevadilo. Když už přestávala pach kořisti cítit, rozhodla se zpomalit a o kousek vrátit, aby ji neminula. Srdce jí bušilo adrenalinem a to se zatím nic nedělo. Až teď jí došlo, že vlastně neví, kdy by měla k srně vyrazit, aby ji náhodou neobešla. Dostaneme nějaký signál? Nebo... to mám nějak vycítit? znejistěla a samou nervozitou neustále pochodovala sem a tam.

<< Mechový lesík (přes Kiërb)

Nakonec se rozhodla si věřit a lovu se nebát. Nebo alespoň ne tolik. Věřila, že dospěláci jim stejně nedají zase tak složité práce, když vědí že to ještě pořádně nezkoušeli. Tedy alespoň v jejím případě. No a když to pokazí... Příště už se ze svých chyb poučí a určitě to zvládne.
Všichni se shodli na srnách, což ani Biance nevadilo. Rozhodně lepší než děsiví divočáci. Při chůzi si snažila vybavit veškeré informace, co už o kopytnících měla. Zároveň poslouchala Launee a její vysvětlování a pokusila si to pečlivě zapamatovat. Saturn se ozval, že od srny už jeden kopanec schytal. Muselo to být, když byl na lovu s Meinerem, že? Ale to byli jen dva. Teď to snad bude bezpečnější, když je nás víc, pomyslela si trochu starostlivě. Rozhodně se při lovení nechtěla poranit. "A bolelo to hodně?" zeptala se s malým náznakem zvědavosti, ale spíše převažovala starost. Teď už to podle bráškových slov bylo v pořádku, takže se nemusela obávat, že by ho něco bolelo. Pak jí Saturn vysvětlil, jak se vlastně srny loví. "To zní dost namáhavě. Ale teď je nás víc než dva, třeba to bude lehčí...?" poznamenala s nejistým pohledem. Alespoň už ale věděla, že lov srny bude podobný jako lov zajíce. Vlk prostě musel zvíře dohnat a zneškodnit. U malého tvora se to jevilo jako docela snadná práce. Ovšem Bianca byla dost na pochybách, zda by dokázala srnu skolit tak jako Meinere.
Zanedlouho se dostavili ke dvojici, která se předtím oddělila. Černobílý vlk mlčel, což pro něj bylo docela typické, a hnědá vlčice si hned zažádala o funkci, jakou by chtěla při lovu zastávat. Biance zasvítila očka. "Můžu taky běhat? To mi docela jde," pohodila ocáskem. V běhání byla dobrá a vlastně jí to ani nepřipadalo jako kdo ví jak namáhavá část, což bylo jedině plus. Zároveň by se mohla držet té hnědé vlčice, která byla v lovu jistě zkušenější. Kdyby tu byl někdo jako předloha, šance, že to pokazí by se určitě snížily.

Nepříjemně se ošila, když jí Launee potvrdila, že ta Tasa je příbuzná s bezokým vlkem. Ale ne. A já mu toho tolik nakecala, pomyslela si a stáhla uši. Měla by to říct? Nebo zatloukat? A bylo to vůbec důležité? Stejnak by se o smečce asi dozvěděl od někoho jiného. Navíc už to bylo dost dlouho a stále se nic špatného nestalo, jestli teda svou sestru neposlal on. Ale nevypadalo to tak. Pohodila hlavou a přikývla, když Launee vysvětlila, kdo je Sirius. Ještě ho tu nepotkala, ale to nebyla žádná novinka. Celkově tu bylo asi hafo vlků, které ještě neznala.
Bianca byla ohledně lovu trochu nejistá. Vlastně si ve svých znalostech a zkušenostech vůbec nevěřila a teď je měla předvádět? Rozhodlo se, že půjdou na jeleny a jak Launee, tak Saturnus ji přesvědčovali, že by měla jít. "No tak asi jo," zamumlala stále nerozhodným hlasem, ale zároveň nadšeně pohodila ocáskem. Snad to dobře dopadne. Hnědá vlčice pak vysvětlila, že každý druh má něco. Nejspíš se nedalo určit, co je nejjednodušší na ulovení, což Biancu trochu zklamalo. Ale jak se říká, bez práce nejsou koláče. Musela nejdřív vyvinout nějakou snahu, aby mohla něco získat. "Divočáci jsou děsiví," oklepala se a pak pohlédla na brášku, který měl malou poznámku. Pamatovala si, že lovit srnu už byl. "Tebe kopla?" starostlivě si ho prohlédla, ale na nic nepřišla. Taky už to bylo asi delší dobu, že. Ta kořist u úkrytu už nebyla tak čerstvá.
Meinere a hnědá vlčice se na chvíli odpojili, takže jejich trio vyrazilo do lesa napřed. Nejdřív museli překonat řeku. "A jak se takové srnky loví?" vypadlo z Biancy. Bylo by asi fajn dostat nějaké instrukce předem, ať neztroskotají hned na prvním kroku.

>> Narvinij (Přes Kiërb)

Bylo konečně léto a teplo. Bianca se pohodlně vyvalovala na sluníčku a rozhlížela se kolem sebe. Byla nuda, nikde nikdo, což ale zároveň znamenalo klid. Blaženě se usmála a uznala, že je čas být zase trochu produktivní, alespoň se projít nebo tak něco. Bílé luční kvítí se ohýbalo v lehkém vánku, zatímco se šedá zastavila. "Brouk?" podivila se a tlapkou šťouchla do jedné prazvláštní květiny. Bzučení se rozneslo všude kolem a z toho, čemu by řekla květ, se najednou stal létající hmyz. Bianca poplašeně uskočila a trochu se zježila. "Brr, nesnáším brouky, jsou hnusní," zašklebila se. Brouk, jakoby to slyšel a chtěl ji pozlobit. Bouřlivě se proti ní rozletěl, neustále útočil na její ouška a jí nezbývalo, než uskakovat do stran. Bylo to ale velmi namáhavé. Bianca se snažila utíkat, co jí nohy stačily, ale brouk se jí držel jako klíště, ačkoliv klíštětem rozhodně nebyl. "Buhůůů," zavzlykala poraženecky, když se jí brouk usadil na hlavě a ona ho nemohla setřást. "Brečením nic nespravíš," ozval se otrávený povzdech. Bianca se zmateně rozhlédla kolem sebe, ale na louce byla stále sama. Bylo tu úplné prázdno. "Běž se podívat k vodě," ozvalo se znovu a tentokrát dokázala určit, že hlas se nese ze shora. "B-bubák!" vyjekla opět poplašeně, protože tam samozřejmě nic nespatřila. "Blbá hysterko, to jsem já, brouk," hmyz nespokojeně mlaskl. Biance se ale vůbec neulevilo, přesto, že teď už původce hlasu znala. Bodejť by jo, však to byl ten, který ji tu proháněl. "Brouci umí mluvit?" zeptala se opatrně a podvědomě opravdu zamířila směrem, kde cítila vodu. Brouk jí to přeci nakazoval. "Brouci ne, ale já ano," zněla krátká odpověď. Bylo jasné, že hmyzák víc prozradit nechce. Biance nezbývalo nic jiného, než poslechnout jeho slova.
Byla velmi překvapená. Brečet a pofňukávat přestala, až když konečně spatřila svůj odraz ve vodě. "Byl tohle důvod, proč jsem sem měla jít?" zeptala se hloupě. Brouk seděl na jejím čele a měl zase podobu květiny, vypadal krásně. Bude z něj teď moje korunka, pomyslela si spokojeně. "Budeš i nadále všude rozhlašovat, jak nenávidíš hmyz a že je odporný?" zvážněl brouk. Bianca se náhle cítila dost komplikovaně. Brouk sice na jejím čele vypadal hezky, ale jeden jediný hmyzák její názor změnit nedokáže. "Budu. Brouci nejsou pěkní, jen ty jsi výjimka," odvětila trucovitým tónem, jako by se broukovi chtěla pomstít, za to jak ji strašil. Brouk si jen povzdechl a s hlasitým bzučením odletěl pryč. Bianca brala případ za uzavřený a spokojeně pokračovala ve své procházce.

Hnědá vlčice svými slovy Tasu donutila rycchle se vypakovat. Bianca byla celou situací docela zaskočená. V jednu chvíli se s šedou cizinkou relativně normálně vybavovali, ale v další se sem seběhlo tolik vlků! Takže... ta vlčice byla hrozba? Takhle to vypadá když se sem dostane někdo, kdo tu nemá co dělat? na Biance zanechal nástup vlků docela dojem. Hlavně proto, že Tasu stále do poslední chvíle nebrala za tolik nebezpečnou, i když vůči ní byla obezřetná. Nejspíš je horší, než jsem si myslela, otřásla se s odeznívajícím strachem.
Ohlédla se po dalších příchozích. Byl to Meinere a... "Launee!" vyjekla nadšeně, hned co hnědou vlčici spatřila. Na nějaké hřejivé uvítání ovšem asi nebyl čas, protože hned přiletělo malé poučení o tom, kdo ta cizinka vlastně byla. Vlk co chtěl ublížit Saturnovi? matně si pamatovala, že se jí bráška o něčem takovém zmiňoval. A když to teď řekla i Launee, Biance došlo, že Tasin pach byl podobný vlkovi, kterého taky potkala! Z toho zjištění ji zamrazilo. "Má... je ten vlk taky šedý a bez jednoho oka?" zeptala se opatrně a doufala, že se plete. Vedl mě domů. Ví, kde bydlíme. Dokonce jsem mu o smečce povídala! Všechno si to vybavovala zpětně. Tenkrát byla ještě docela malá a očividně i hoodně hloupá. "A kdo je Sirius?" nezapomněla se ještě zeptat na jméno, které jí bylo neznámé. A když už byla u těch známostí, obrátila se i na ráznou hnědou vlčici. "Kdo jsi ty? Já jsem Bianca. Díky že jsi vyhnala Tasu," usmála se na ni a lehce zavrtěla ocáskem. Vlčice to pravděpodobně nedělala pro ně. Podle jejích slov se s šedivkou už asi musela znát, ale i tak.
Trochu ji zaskočilo, že s nimi Launee chtěla na lov. Na jednu stranu byla Bianca docela nadšená, ale měla i obavy. Na žádném velkém lovu ještě nebyla. "No... no asi jo?" Saturn se vyjádřil kladně, takže neměla proč odmítat. "Ale... Já moc lovit neumím. Asi skoro vůbec. Nebudu vám to kazit?" stydlivě se ošila a sklopila ouška. Vypadalo to, že tenhle lov bude velký a půjdou na něj hlavně schopní vlci. Nebudou se na mě zlobit, když se mi to nepovede? Bianca rozhodně nechtěla, aby na ni byl někdo naštvaný. Hnědá vlčice pak navrhla jeleny a Saturn souhlasil. Bianca se na chvilku zamyslela, než nakonec vyslovila svůj dotaz. "Co je nejjednodušší?" Přeci jen, lepší bude, když zkusí svůj první lov na něčem, co je relativně jednoduché skolit.

Nesouhlasně si odfrkla, když Tasa nazvala její imaginární přezdívku stupidní. Biance tedy přišla mnohem stupidnější přezdívka dýně. Jak by ji Lorenzo připomínal? podivila se. Nebyl přeci vůbec oranžový a ani tolik kulatý. To bylo ale jedno, jelikož v dalším momentu šokovaně stáhla uši a opět nejistě přešlápla. Vlčice vypouštěla z tlamy tak ohavné situace, že Biance i slovo noční můra přišlo moc mírné. Roztrhnout... vejpůl? celá se otřásla a potlačila ten odporný pocit v bříšku. Bylo jí špatně už jenom z toho, co slyšela. I Saturn byl šokovaný a pravděpodobně i vyděšený. Bianca si přesto nemohla pomoci a přiblížila se víc k němu, protože tak měla alespoň nějaký pocit bezpečí. "Jak někdo může takovou věc udělat," zašeptala roztřeseně něco, co měla být otázka. Nakonec to ale vyznělo jako konstatování holého faktu. Což nejspíš byla pravda. Nebo nás jen straší! Určitě nás straší! polkla a podívala se na Tasu. Sama vypadala vyděšeně z toho, co říkala, ale...
Saturnus trefně sdělil, že by se tu vlčice neměla zdržovat. Bianca jen pokývala hlavou a tiše dodala. "Teď bys tu asi neměla být." Náhle dostávala větší a větší strach vlčici oponovat nějak výrazněji. Na začátku možná zkoušela malé triky, které ale kolosálně ztroskotaly a ještě víc Biancu demotivovaly zkoušet cokoliv dalšího. Nedovedla bych se venku ubránit. Sotva to zvládám tady. Skončila bych jako ta vlčice? Nebo to vlče? zamrazilo ji.
Tasa je vyzvala, aby se s ní šli kousek projít. Na počátku setkání by Bianca možná i souhlasila, ovšem po tom, co jim vlčice sdělila se jí tenhle krok zdál dost hloupý. "Ehehe, zní to sice děsně lákavě," začala se suchým smíchem, "Ale vzhledem k tomu co se venku děje si to asi budeme muset nechat ujít." Nakonec ještě nasadila křivý úsměv, ze kterého jasně čišelo jak je falešný. Doufala jenom, že vlčice odejde v klidu.
To se ale okolím rozneslo hlasité vytí. Biance zajiskřily oči, byl to známý hlas! Saturn také poznal komu patřilo, ovšem ten tón... Po vzoru brášky se rychle klidila Tase z dosahu. Čím dál, tím líp, i když si nemohla být jistá, že to vytí bylo určené jim a ne někomu jinému. Než se stihlo udát cokoliv dalšího, na scénu nakráčela další vlčice. Tentokrát na sobě však měla pach smečky a Bianca si byla docela jistá, že ji zde jednou zahlédla. Takže někdo od nás, oddechla si. Hnědá vlčice začala docela ostře chrlit slova o tom, jak by se Tasa měla sebrat a zmizet. Bianca byla na jednu stranu velmi ráda, že tento problém převzal někdo kompetentní, na druhou ji výstup vlčice docela šokoval. Zírala na ni div ne s otevřenou tlamou.

Když začalo poprchávat, Bianca nervózně popošlápla na místě. Nejraději by se šla někam schovat, ale teď nejspíš museli se Saturnem pořešit, co s tou cizí vlčicí. K ní pod strom se taky dvakrát nehrnula, protože v ní vyvolávala nejistotu. Působila ale zatím naprosto normálně, klidně a dokonce i mile. Bianca si musela neustále opakovat, že může být zlá, aby náhodou neupustila od své obezřetnosti. To by bylo ostatně to, co by vlčice chtěla, kdyby měla nekalé úmysly, že?
Zamrzla a zklamaně se podívala na své tlapky, když trik se špatným jménem nezabral. Zná Lorenza asi dost dobře. Dokonce i Mojoa, pomyslela si Bianca a zamračila se. Jak hodně se vlčice s Lorenzem kamarádila, když si pamatovala i zrzka, jehož jméno samotná Bianca zapomínala. "Och jistě, Lorenzo. Lorián je jen jeho přezdívka tady u nás," snažila se zachránit situaci s úsměvem. Přeci nechtěla vypadat, jako že nezná členy vlastní smečky, to by dosáhla naprosto opačného obrazu, než jaký se snažila vyvolat. "A proč ty mu říkáš dýně? Co je vůbec dýně?" pochybovačně naklonila hlavu do strany. Slyšela to slovo poprvé a nic si pod ním nedokázala představit. Saturn se zatím domáhal důvodu, proč šedá vůbec za Lorenzem přišla. Bianca ji také pohledem vyzývala k odpovědi.
Snažila se vytvořit dojem, že se tu v okolí pohybují členové smečky a že je jich hodně. Vlčice se přitom zmínila o Maharu. Zná močály? Tak to musela Lorenza potkat když byl ještě malý, ne? Biance však tyhle informace tolik neseděly. V močálech možná byla spousta vlků, ale to bylo na začátku, když tam pro změnu ještě nebyl Lorenzo. Pak se všichni někam vypařili a dlouhou dobu tam byl jen ten zbyteček, co se přesunul sem. Že by? Ale jestli jí to říkal Lorenzo, nemusel to vědět přesně a prostě něco plácl. Byla to docela zapeklitá situace. Bianca už momentálně neměla žádné další chytré nápady, jak zjistit co je vlčice opravdu zač. Lorenza očividně znala dobře. Věděla o Maharu a chovala se mile. "Já jsem Bianca," vytrhla se z přemýšlení a představila se pod pravým jménem, když to Saturn udělal taky.

Bylo zvláštní narazit na cizinku takhle v lese. Taky proto, že tu ležela docela pohodlně, když přihlédneme k počasí. Co tu dělá? Bianca netušila, co má vlčice za lubem a co svou návštěvou sleduje, tak se rozhodla ji mile pozdravit. Přeci jen si to nechtěla pokazit, pokud se cizinka přišla přidat k nim do smečky. Zatímco Bianca tedy začala komunikovat, Saturn byl trochu zdrženlivější, ale nakonec z něj taky vypadl pozdrav. Když na něj Bianca koutkem oka pohlédla, zdál se docela nervózní, což on byl sice vždy, ale přítomnost téhle vlčice ho asi znepokojovala víc. Děje se něco? Zná ji? Ale ne, to by určitě řekl. Bianca se krátce zamračila, ale rozhodla se zachovat svůj víceméně příjemný přístup. Nebo! Může být zlá! To je fakt, jsou tu takoví vlci. A dokonce smrdí podobně! šokovaně vyvalila očička v uvědomění a hned o něco víc znejistěla. Možná to byl ukvapený závěr, ale vysvětlovalo by to i podivné chování Saturna, však on se s nimi také setkal! To bude nejspíš ono, ale můžu se plést. Nevypadá nebezpečně nebo zle, pomyslela si a cizinku krátce přejela očima. Měla nějaké jizvy, ale tvářila se a chovala klidně.
Šedá vlčice se posadila a řekla, že tu na někoho čeká. Bianca si chvilku přehrávala její popis v hlavě, než ji to trklo. Ovšem jakmile jednou byla zasažena nejistotou a nedůvěrou vůči cizince, nehodlala jí tak snadno uvěřit. Navíc se doma v lese cítila dost bezpečně na to, aby zkusila malý trik. "To bude asi Lorián, že?" poznamenala věcně a škubla přitom ocáskem. Jméno zkomolila schválně a čekala, jestli se vlčice nachytá. Jestli byl Lorenzo její známý, tak by měla vědět, jak se jmenuje, že? I Saturn se opatrně vyptával, co po Lorenzovi vlčice chce. Však byl stejně tak starý a tahle cizinka nevypadala že by dospěla teprve nedávno. I když kamarádi mohli být asi i tak, Bianca by víc věřila kdyby byli alespoň v podobném věku.
"Vypadáme jako alfy?" zazubila se pak. Trochu zalitovala, že to Saturn zkazil a řekl že nejsou. Mohli teď předstírat, že alfy opravdu jsou a zahrát hezké divadýlko. Co ji však na krátko zarazilo byla bratrova lež. Tedy, předpokládala, že kecá, protože při příchodu Launee ani Theriona v lese necítila. Rychle však svoje překvapení skryla a pokývala hlavou. "Hum, hum, zrovna mají chvilku klidu. Nedávno jsme tu měli spoooustu vlků, kteří se do smečky přidali, tak měli hodně práce." Byla to technicky pravda, ale Bianca se snažila získat dojem, že je tu teď mnoho silných členů, kteří je na zavolání přiběhnou chránit. Vůči vlčici už nevědomky zaujala velmi obezřetný přístup, podpořený také Saturnovou nejistotou a vyhýbavými odpověďmi. Jestli měl bráška potřebu lhát, rozhodně by neměla brát situaci na lehkou váhu. Vážně je nebezpečná? Bianca lehce naklonila hlavu. "A jak se jmenuješ?" nasadila zvědavý výraz.

<< dno

Když vylezli ven z nory, přivítala je taktéž tma. Bianca se trochu podivila, že spali asi docela krátce. Ovšem cítila se odpočatá, takže to asi bylo jedno. Držela se blízko Saturna a poslušně šlapkala tak nějak kam jí nohy vedly. Byla docela natěšená z myšlenky, že tu potkají někoho nového. Nebránila by se ale ani starým známým, i když jich moc nebylo. Meinere a Shao, ty už jsem dlouho neviděla, pomyslela si. Oba dva vlci ji učili lovit, i když každý něco jiného. Měla na ně tedy dobrý názor. "Hmm," na bráškova slova jen pokývala hlavou. Nemuseli taky potkat nikoho, že? Ale noční procházka jim asi nijak neuškodí, zvlášť pokud je to na území smečky, kde je bezpečno.
Pro Biancu procházky normálně postrádaly zábavu. Ovšem nynější klidná atmosféra tento fakt zcela nahrazovala, takže se ani nenudila, ale užívala si to. Jediné mínus byl rozmočený sníh, který nehezky znepříjemňoval pohyb. Bianca z toho byla trochu naštvaná, ale co mohla dělat. Alespoň už taje. To byla dobrá zpráva, konečně se blížilo léto, na které tak natěšeně čekala.
Z myšlenek ji vytrhl až bráškův hlas, který ohlašoval, že někoho vidí. Když se však rozhlédla, nikde nic nebylo? Potřebovala pořádně zaostřit, než si všimla podivného šedého fleku nedaleko jednoho stromu. Docela se toho lekla. Však kdo normální by takhle polehával venku ve sněhu, když tu měli úkryt? "Uhm," zakroutila se nepříjemně, ale bylo jí jasné, že Saturn se do konverzace asi zrovna nepohrne. Opatrně se tedy přiblížila a přesvědčila se, že opravdu jde o vlka. Přesněji řečeno vlčici, jejíž pach byl lehce povědomý, ale zcela jistě nepatřil do smečky. "Uh, Ahoj?" začala nejistě, protože netušila, co je vlčice zač. "Co tu děláš? Bydlí tu smečka, chceš se k nám přidat?" Bianca měla nějaké povědomí, že cizinci by se ve smečkovém lese nacházet neměli. Ale pokud tu byli, nejspíš se tady chtěli také zabydlet, ne? Snad.

253

Po svém prapodivném snu se Bianca cítila trochu nepříjemně. Ovšem nebyla vystrašená, nezdála se jí úplně noční můra, jen to bylo podivné a ke konci i docela nepříjemné. Bylo by hrozné, kdyby se na ni vlci nemohli dívat kvůli zářivému kožichu. Raději se na to snažila nemyslet a opět si lehla, rozhodnutá ještě chvíli odpočívat. Brášku budit nechtěla, pokud ještě spal.
Jak se ukázalo, tak ale nespal. Nebo ho možná vyrušila svými pohyby, protože se po chvilce ozval. Bianca líně otevřela oči a zívla si. "Už ne," zamumlala, ale rozespalost byla v jejím hlase stále znát. Potřebovala chviličku aby se rozkoukala. Na další návrh jen trochu nepřítomně přikývla a vzpamatovala se až když se Saturn začal protahovat a pak se rozešel směrem ven. Taky se vyhrabala na nohy a protáhla si tlapky, načež ho dohnala v tunelu vedoucímu ven. Potěšilo ji, že tentokrát čeká a dokonce kontroluje, jestli s ním jde. Usmála se. "Můžeme se projít po lese. Třeba potkáme i nějaké členy, které ještě neznáme," navrhla a trochu zavrtěla ocáskem. Ráda by zjistila, kdo další tu s nimi ještě bydlí. "Nebo chceš dělat něco jiného?" zeptala se ještě brášky, jestli nemá nějaký lepší nápad. Nebránila se asi ničemu, byla odpočatá, nakrmená a měla dobrou náladu.

>> Mecháč

252

Ještě chvilku přemítala nad tím, jestli Launee přivede i vlčátka nebo ne. Těšila se na ně, byly by to super zprávy, kdyby opravdu spolu s hnědou vlčicí přišla. Možná... pravděpodobně bylo celé to tvoření vlčat jinačí, než si se Saturnem představovala. Stejně by ale ráda věřila, že má pravdu, protože se nerada pletla. Nezbývalo jí však nic jiného než čekat, až se alfa vrátí domů a pak se uvidí. A nesmím zapomínat na svoje dotazy, připomněla si. Potřebovala se zeptat na to dělání vlčat ale i svoje povýšení! A nejraději by to měla všechno z krku, protože se bála, že zapomene do doby než se Launee vrátí.
Svítící mech v úkrytu byl příjemným překvapením. Když se Bianca přesvědčila, že ho nemůže zalehnout a zničit, spokojeně na něj ulehla. Saturn ještě poznamenal, že magie na svítící kožich určitě existuje. Hmm. Třeba Život by mi pověděl víc. Ale chci svítivý kožíšek? trochu zkřivila tvářičku. Teď se jí to zdálo jako super nápad, ale čím víc nad tím přemýšlela, tím víc nevýhod našla. Těmito úvahami se rychle ukolébala ke spánku.
Sny a myšlenky měly očividně nějakou spojitost. Možná hlubší, než by si Bianca představovala. Jakmile usnula, v hlavě se jí zrodil prapodivný sen. Tedy, ze začátku se jevil naprosto v pořádku. Byla doma a šla si lehnout do nory, na svítivý mech. Když se ze svého spánku probudila, byla ale stále tma. To však Bianca nevnímala, protože veškerá záře se z mechu přenesla do jejího kožíšku. Nejdřív se radovala - nemusela se teď bát ve tmě, všude dobře viděla a tak. Pak ale přišli ostatní vlci, kteří její radost rychle utnuli. Záře byla tak silná, že se na ni nikdo nemohl přímo dívat! Dokonce se k ní ani nechtěli přibližovat! Jak Bianca začínala panikařit, trhnutím se ze spánku probrala.
"Uff, byl to jen sen," zamumlala a trochu se zavrtěla, snad aby ze sebe setřásla nepříjemný pocit. S otevřením očí také rychle zkontrolovala, jestli náhodou nesvítí. Naštěstí ne, její srst byla stále stejně šedá a bílá. Pak se obrátila na brášku, který podle všeho ještě spal. Bianca byla po jídle a dlouhém odpočinku zase plná energie. Ovšem to neznamenalo, že by se jí něco chtělo dělat. Navíc Saturna nechtěla teď opouštět. Prostě si položila hlavu na přední tlapy a přivřela oči. Pohledem chvíli bloumala po okolí, než víčka zavřela, ale usnout už se jí nedařilo.

251

Její bráška měl očividně stejné myšlenkové pochody, protože ho taky napadlo, že se vlčata musí dělat někde jinde. Asi na nějakém speciálním místě, co pro to bylo určené. Nebo tak nějak. Jinak Bianca neviděla důvod proč odcházet z bezpečného smečkového lesa pryč. Pak jí ale nedávalo smysl, jak by malá vlčátka mohla dojít zpátky domů - určitě byla hodně slabá, ne? Saturn tuhle otázku chytře vyřešil za ni. "Ajo, to mě nenapadlo," málem se i tlapkou plácla do čela. Takové jednoduché řešení jí vůbec nepřišlo na mysl. "Tak uvidíme, jestli se Launee vrátí už s nimi, nebo ne," zamávala pak nadšeně ocáskem. Upřímně doufala spíš v tu první možnost, na vlčátka se docela těšila. Mohla bych být supr velká sestřička, hehe, usmála se potutelně.
Její pozornost však náhle upoutalo něco jiného. Kdysi temný úkryt nyní totiž svítil! Bianca pomalu valila oči, jak se to tu změnilo. K lepšímu, samozřejmě. Byla z té změny velmi nadšená, nora hned vypadala mnohem hezčeji a přívětivěji. Saturn hned vysvětlil, že to asi není tak úplně práce kouzel. Někdo sem mech donesl. Ovšem to, že svítil, už asi bylo způsobeno nějakou magií. "Je to nádhera! Moc se mi líbí!" přitakala vesele. Tohle zjištění jí bezesporu udělalo radost. Hned se tu cítila lépe. "No asi jo. Normální mech nesvítí. Nebo... by teda neměl." Dala Saturnovi za pravdu, mech musel být nějak ovlivněn magií. Pak se spokojeně stočila vedle něj, očividně se nemusela bát, že by rostlinu zalehla a zničila. A ani její světlo na sebe nepřenese, i když by to bylo asi docela praktické. "To jo. Nemusela bych se ve tmě pak bát, kdyby mi svítil kožíšek," zazubila se a po chvilce opět zívla. Teď jak byla v klidu, dolehla na ni pořádná únava. Trošku se zavrtěla, aby našla pohodlnější pozici a jakmile zavřela očka, usnula jako pařez.

250?
<< Mechový lesík

Saturn přiznal, že Lau s Therionem viděl nedávno. Bianca se usmála, protože to znamenalo, že jsou oba v pořádku. Tak dlouho je neviděla, kdo ví co se jim za tu dobu událo? Ale jestli je bráška nedávno viděl a o ničem důležitém se nezmínil, pak všechno bylo tak, jak má být. Odpočinout od povinností, hmm. Nemohli prostě odpočívat tady? Bianca by je taky ráda pozdravila. Ovšem, jak to vypadalo, tak se minuli, což ji mrzelo. "Dělat vlčata? Ale proč by je nedělali radši tady?" namítla nejistě. Pro ni byl smečkový les domov - bezpečné místo, kde se vlkovi nemůže nic stát. Zároveň tu má přístup ke všem věcem, které by mohl potřebovat. Proč by šli vlčata dělat ven? Sama se stihla přesvědčit, že někdy je okolní svět vážně děsivý. Nedávalo jí to smysl. "Možná... možná musí vlci někam odejít, aby mohli mít vlčata? To by bylo ale divné pravidlo," zamumlala se zamračením. Pak ale Saturn řekl, že při návratu už možná budou mít vlčátka s sebou. Biance se rozzářila očka. "Tak to by bylo super! Ale můžou vlčata ujít takovou dálku? My už byli přeci starší, když jsme se ztratili. To předtím... si moc nepamatuju."
Vzhledem k tomu, jak unavená Bianca byla, navrhla odpočinek v úkrytu. Poslušně následovala Saturna a snažila se nezívat, i když oči se jí pomalu začínaly klížit. Ovšem jakmile vlezla dovnitř, znovu se jí rozzářily. "Páni! Tady... není tma?" podivila se, když ji v doupěti nepřivítalo černo, ale namodralé světlo vycházející... ze země? Jde to z mechu! uvědomila si. Ale jak mohl mech takhle světélkovat? "Co to je? Proč svítí? Jsou to snad nějaká kouzla?" otočila se s otázkou na brášku. Ten nevypadal překvapeně, takže o tom určitě musel vědět. Najednou byl úkryt zase o něco přívětivější a útulnější. Bianca tmu moc v oblibě neměla, proto ji nové uspořádání dost nadchlo. Nevědomky zavrtěla ocáskem a do jednoho svítivého trsu šťouchla packou. Nic ot neudělalo. "Když si na to lehnu, budu taky svítit?" zamumlala spíš tak pro sebe. Nechtěla to ale zkoušet ve strachu, že by světlo zalehla a ono vyhaslo.

I Saturn uznával, že magií je moc. Taky sám netušil, kolik jich vlastně existovalo. Bianca o tom raději ani nepřemýšlela, protože tušila, že by se stejně nedobrala žádného jistého závěru. Možná dokonce nové magie vznikaly právě teď? A ona neměla ani potuchy, jestli se něco takového dělo. "Hmm, možná Život nebo ta Smrt by mohli vědět." Když dokázali pomoct vlkovi zesílit, určitě toho museli vědět dost i o magiích. Přeci jen to taky nebyli obyčejní tvorové, že?
Bianca podotkla, že to bude trochu změna, koukat Saturnovi do jinak zbarvených očí. Vypadal dost překvapeně, nejspíš nad něčím takovým vůbec nepřemýšlel. A proč vlastně taky. Pro něj to žádná změna nebyla, viděl snad úplně stejně. To by nikdo nechtěl barevný oči, kdyby pro to musel oslepnout. "Určitě časem jo," zazubila se. Možná to byla větší změna, ale ne zas tak moc. Se Saturnem se navíc vídala často, za pár chvil jí to určitě už jiné nepřijde.
Oba dva souhlasili, že nejmoudřejší bude zeptat se někoho dospělého. Sami by asi sotva přišli na to, jak se vlčata dělají, a když už ano, určitě by to zabralo spoustu času. Nejjednodušší prostě bylo na někoho tu otázku vybalit. "Kde vůbec Launee je? Nebo Therion? Neviděla jsem je... už strašně dlouho!" zeptala se smutně, se sklopením uší. Kdy naposled s dvojicí vlků mluvila? Když se sem přestěhovali? To už byla strašná doba! Vážně stále řeší záležitosti se smečkou? To je s tím tolik práce? Nebo... Nemesis přeci říkal, že u nich doma se všichni vlci s postavením flákaj. Že by se to rozšířilo už i na Biančinu smečku? Nervózně se ošila, ani na to nechtěla myslet. Však jak to dopadlo v močálech? Alfa se tam o ně taky moc nezajímala, nakonec tam už nebylo bezpečno a všichni museli utéct! Co by dělali, kdyby se to mělo stát po druhé? Bianca se otřásla, takové nepříjemné myšlenky!
Bráška souhlasil s tím, že to mohla být nějaká magická bytost. Bianca uznale pokývala hlavou, jako by na to právě kápla a uznala, že tohle vysvětlení je nejlepší. "Je to záhadný, ale ve výsledku se jim nic nestalo. Takže to asi není potřeba víc řešit," dodala. Však její problém to nebyl, proč by se jím zabývala? Navíc když už byl dávno 'vyřešený' a všechno se samovolně vrátilo do normálu. Panikařit může, až se něco takového stane jí. Saturn pak souhlasil s nápadem odpočinout si. Bianca byla ráda, že jí bude dělat společnost. Z posledních zkušeností... v úkrytech nerada zůstávala sama. Nora byla hned vedle, takže když se Saturn zvedl a vlezl dovnitř, poslušně ho následovala. To ještě netušila, že se to tam od posledně změnilo...

>> Dno