Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bianca se ještě párkrát marně pokoušela oheň zkrotit. Bohužel, jediné, čeho docílila bylo prapodivné plápolání, kdy se zdálo, že v jednu chvíli plameny slábnou, ale ve druhé se zase objevily, stejně silné jako předtím. No, naštěstí to zatím nevypadalo, že by od ohniště hrozilo lesu nějaké nebezpečí. A všechno to mokro, které tu měli nacucnuté v mechu taky pomalu vyschlo, takže alespoň k něčemu ten táborák byl. Jen by mohlo méně foukat, pomyslela si Bianca. Vítr se do ní občas opřel tak, že jí počechral všechnu srst, a to byla skrytá mezi stromy. Na pláních teď muselo být určitě hrozně.
Celá zamrzla, když Meinere odpověděl, že ovládá magii větru. Prosté 'jo', bez jakéhokoli vysvětlení? Hej?! Takže ji fakt nechával dělat všechnu náročnou práci? Ještě k tomu, když nic neuměla? "Proč si to teda neudusíš sám a dáváš to za úkol mně?" zeptala se podezřívavě a trochu dotčeně, že na ni byla hozena práce, kterou by Meinere bez problémů zvládl sám. Jestli je jenom líný...! Asi by se tolik nenafoukla, kdyby to Meinere udělal s dobrým úmyslem ji třeba něco naučit, nebo byl třeba vyčerpaný, cokoliv. Ale jestli to bylo z lenosti, cítila by se docela... využitá. A to se jí nikdy před tím nic takového nestalo, proto to byl zvláštní pocit.
Téma se pak začalo motat kolem rodiny. A v tomhle ohledu byl Meinere pro Biancu jedno velké nepochopení. Nerozuměl si s bratrem, nazýval se ošklivým sourozencem, očividně nebyl se zbytkem rodiny moc v kontaktu... Proč? Jak? Bianca by něco takového nezvládla a rozhodně by ze své vůle nikdy Saturna neopustila, když byl prakticky jediný pokrevní příbuzný, kterého tu měla. Ale ani Launee, Ismu a Santého by nechtěla opustit, a to vlastně nebyli nijak biologicky příbuzní. Naopak Meinere vypadal, že tyhle vztahy nemá. Má vůbec někoho, kdo je mu blízký? Kamarády? Na jazyku ji pálilo tolik otázek a musela se do něj vážně lehce kousnout, aby je nevypustila, protože nechtěla rýpat. Nakonec jí to ale stejně nedalo a na jednu věc se musela zeptat. "A necítíš se někdy... sám? Myslím jako, opuštěný?" začala nejistě, protože moc netušila, jak své myšlenky správně vyjádřit. "Já totiž nesnáším být sama, tak... tomu moc nerozumím," doplnila nakonec, protože se vážně nechtěla Meinera nějak dotknout nebo do něj rýpat. Byla prostě jen zmatená a zvědavá. Sama se vždycky nudila nebo trápila, proto ji zajímalo, jak to ostatní vlci snáší a co s tím třeba dělají. Však i teď si raději povídala s Meinerem, který ji předtím lehce naštval a nyní pravděpodobně využil pro práci. Všechno lepší než jen tak bloumat po lese.
Představit si Skylieth jak sem dorazí a bude se dožadovat místa ve smečce byla zvláštní a docela vtipná. "No ale když v močálech byla alfa a my její smečka, tak by určitě chtěla být alfou i tady. Toho jsem se bála." Určitě by nechtěla být jen obyčejný člen, že? Bylo by to i trochu divné, vzhledem k tomu, jak ji tam v močálech opustili. Určitě by je sem nepřišla prosit. "To určitě, jenže byla alfa a ty jsou přeci silné, ne? A v té době jsme z močálů prchali já, Saturn, mamka a táta a zbytek vlčat. A na půl cesty ses přidal ty," vyjmenovala Bianca, na co si vzpomněla. "Zahnali byste ji i tak? Je to sice tři proti jedné, ale my vlčata bychom zase byli na obtíž," zamyslela se. Nějak moc netušila, kam síla alfy sahá, ale byli to vlci, kteří měli na starosti celou smečku a měli by být schopni ji chránit. Takže museli být fakt silní. "No, naštěstí nepřišla. Nebo o tom aspoň nevím," spokojeně se zazubila a máchla ocáskem, protože byla vážně ráda, že Skylieth už nemusela potkat. Byla by to přinejlepším trapná konverzace. "Malá vlčice? Myslíš... Ismu? To jméno jí vymyslel Saturn. Já vymyslela jméno Santému."
Bianca přemýšlela, co by na jejich lese mohlo být magické. A svítící mech z úkrytu se hezky vybízel, jen tak trochu zapomněla, že původně tu nebyl. Meinere řekl, jestli to v tom případě není krádež. "To jsme ho vzali někomu ze smečky? Ten mech zařídila mamka, určitě není kradený." Bianca by určitě nebyla ráda, kdyby jí někdo došel do lesa a něco si odtud odnesl. Ale pokud to byl neobydlený les přes řeku, už jí to bylo jedno, to krádež nebyla, pokud nikomu nepatřil. Navíc, Launee by rozhodně nekradla, tím si byla Bianca dost jistá. Jestli donést mech bylo její rozhodnutí, určitě ho získala jinak, než krádeží.
Stromy se Meinerovi ale zdály zase moc obyčejné. A Bianca musela souhlasit, vážně na nich nebylo nic moc zajímavého. A jediná specifická věc pro jejich les... "Eh, mech?" zamumlala a sklopila pohled ke svým tlapkám. Sníh už docela slezl, navíc v okolí ohně, takže bylo vidět cosi zelenohnědého. Mech měl rozhodně o dost ošklivější barvu, než měl v létě. Bianca párkrát zatlačila tlapkami a užívala si, jak je měkký. Ale krom toho byl naprosto obyčejný, a rozhodně nesvítil.

Bianca se trošku pozastavila nad barevnými kožíšky. Saturn jeden měl a vypadalo to na něm dobře. Mohla bych se taky nechat namalovat? zauvažovala seriózně, ale netušila, co by se jí líbilo. Jaká barva by k ní seděla a hezky ladila s kožíškem? Mám teď tyrkysové oči a modrou růži na náramku, takže... modré barvy? I s šedým a bílým kožíškem by to šlo dohromady, ale zároveň jí při té představě naskočila modrá vlčice, kterou Meinere zmiňoval. Nebo by to bylo divný? nemohla se rozhodnout. Jen tam tak seděla a čučela do ohně a nakonec tenhle myšlenkový pochod utnula s tím, že až příště půjde za Životem, musí se ho zeptat na názor. Nebo to může probrat třeba s Launee a Saturnem.
Mezitím, co tam s Meinerem tak posedávali, Biance přišlo, že oheň se docela rozlézá. I do míst, kam by rozhodně neměl. Nechtěla přijít o další domov a už vůbec ne vlastní vinou, proto se pokusila pomocí magie oheň trochu utlumit, jak Meinere prvně navrhoval. Ale nepovedlo se jí to. Místo toho jen odehnala kouř a plameny si vesele plápolaly dál, možná díky závanu i zesílily. Ale ne. Co když to nedokážu udusit? Bianca o trochu víc znervózněla, když zjistila, že uhasení ohně nebude tak jednoduché. Snažila se ale navenek vypadat, že je vše v pořádku. Meinere si ale i tak všimnul, protože začal znovu vysvětlovat, jak má svou magii ovládat. "Aha. Dobře, zkusím to," Bianca zahanbeně sklopila uši, protože jí přišlo, že zase nic nechápe a potřebuje všechno vysvětlovat jak malé vlče. Chtěla být už sama užitečná, ale stejnak se vždycky spoléhala na ostatní. Což nebyla špatná věc, ale... dobrý pocit z kolektivní snahy nebyl tak odměňující jako z vlastní. Podle instrukce Meinera si tedy představila, jak je pod vodou. Nebylo to zase tak složité, protože měla zkušenosti s pádem do řeky a skoro utopením. Očima hypnotizovala oheň, který po chvíli začal lehce slábnout. V té chvíli to ale Bianca už nevydržela a magii utnula. "Je to složitější, než jsem čekala," poznamenala trochu sklesle. Bylo potřeba, aby se na takovou práci hodně soustředila, představovala si a zároveň používala magii. To už bylo na často roztěkanou vlčici dost úkolů najednou. "Jak ale víš, co mám dělat? Taky ovládáš vzduch?" otočila se s otázkou na Meinera, protože jí došlo, že vlastně ví o její magii docela dost. Na druhou stranu, kdyby vzduch ovládal, proč by oheň nedusil sám? Chtěl snad Biancu něco naučit, nebo byl jen líný?
Meinere prozradil, že si s bratrem nerozuměl, což... Bianca i vcelku předpokládala. Když byli tolik rozdílní, asi bylo složité se na něčem shodnout, dělat věci společně a tak. Ale přišlo jí to smutné, nerozumět si s vlastní rodinou. Přeci když vlk neměl oporu v rodině, tak v kom jiném? A Meinere byl podle všeho sám, i když tedy jako samotář i vypadal a nejspíš mu to vyhovovalo. Bianca jako společenský tvor tohle ale moc nechápala. "To mě mrzí," upřímně odpověděla a doufala, že alespoň s tou hodnou sestrou si Meinere rozuměl.
Skylieth očividně nebyla zase tak blízká známá, ale prostě jen vlčice, kterou Meienre kdysi potkal. Bianca přikývla na souhlas, že opravdu žila v močálech. "Ale od doby co jsme odešli už jsem ji neviděla. Možná tam žije i teď? I když, několikrát jsem tam procházela a nikoho jsem nepotkala. A smečka se tam taky úplně rozpadla." Bianca si už nebyla jistá, jestli v močálech měli víc členů a někteří s nimi neodešli. V tom případě by asi mohli pokračovat v žití v močálech, ale vypadalo to, že se spíš rozprchli a šli třeba žít jinam nebo se toulali. Sigy a Lylwelin odešli ještě před námi, vzpomněla si, ale podle Launee byli v jiné smečce a měli vlčata. "Chvíli po tom, co jsme se sem přestěhovali jsem se docela bála, že za námi Skylieth půjde a bude se zlobit. Odešli jsme bez rozloučení. Nebo spíš takhle, bez oznámení," Bianca si pobaveně odfrkla, jelikož se její obavy ukázaly být zbytečné a paranoidní. Skylieth viděla naposled v močálech a pak jako by se po vlčici slehla zem. Ještě aby se z ničeho nic zjevila jako duch tady a začala jim ze zášti škodit.
Představa magie v lese byla pro Biancu super zajímavá. Ukázalo se, že svítící mech není odsud, ale z místa, kde Meinere viděl i toho jelena. Nojo vlastně, mech někdo přinesl. Bianca si vzpomněla, že předtím byl úkryt úplně tmavý a nebylo tam moc vidět, takže Lau zařídila mechová světýlka. "No ale když je z magického lesa, tak může být taky magický!" zauvažovala nahlas. Dávalo by to smysl, ne? "Třeba z něj taky můžeme vyčarovat jelena?" To už byla trochu zvláštní představa, ale Bianca v tomhle ohledu nebyla úplně vzdělaná. Netušila, jak by to mohlo fungovat, udělat z mechu jelena, ale... s magií šlo přeci všechno, žejo. "Nebo myslíš, že je v našem lese něco jiného? Třeba... magické stromy?" nadhodila nejistě a rozhlédla se po okolí, ale stromy vypadaly stále stejně. A nikdy si nevšimla, že by dělaly něco zvláštního. Jenže krom stromů a všudypřítomného mechu, co jiného v lese měli?

Představa modré vlčice byla rozhodně… zvláštní. Asi to nemuselo vypadat zase tak zle, ale nebylo to dost nepraktické? Bianca tedy netušila, v jakém odstínu modré její kožich byl, ale i tak. Nebyla to barva, kterou by třeba v lese jeden běžně viděl. Ve vodě by ale byla prakticky skoro neviditelná, ne? Jenže to vlkovi bylo k ničemu, pokud nebyl jako Meinere a neměl rád ryby. A Biance přišlo, že takových vlků moc není, nebo minimálně žádné nepotkala.
Nečekala, že větve budou hořet tak dobře. Co si původně představovala jako malý táboráček přerostlo v pěknou hromadu hořícího dříví. Takhle vážně hrozí, že zapálíme i okolní les, pomyslela si trochu nervózně, protože případné zastavení ohně měla na starosti. A rozhodně nechtěla nést zodpovědnost za zničení třetího domova… Jakže to Meinere říkal? Bez vzduchu oheň nehoří? Vzduch byl ale všude kolem. Co by se stalo, kdyby ho Bianca nějak odehnala? Možné to asi bylo, ale vůbec netušila jak. Svou magií se zaměřila na odsání vzduchu, ale jelikož nebyla moc zkušená a ani teoreticky netušila, jak to udělat, místo toho zvedla větřík, který trochu odehnal okolní kouř. “Eh,” hlesla zahanbeně, ale vzápětí se její výraz vrátil do normálu. Meinere přeci netuší, co jsem chtěla udělat. Nic jsem nezkazila, odvátí kouře byl od začátku můj úmysl! Hlavně se tvářit sebevědomě!
Černobílý přiznal, že jeho bratr byl úplný opak. “A rozuměli jste si?” vyzvídala dál Bianca. Bylo v tom trochu osobního zájmu, protože ona a Saturnus byli přeci také dost rozdílní. Ale přišlo jí, že spolu vychází velmi dobře. Doufala, že i Saturn to tak bere. Pak se Meinere zeptal na starou smečku v močálech. “Jo, máš pravdu!” přikývla horlivě na jméno tamní alfy. Sama by si určitě nevzpomněla, protože to jméno slyšela jednou a před pěkně dlouhou dobou. Tenkrát ani neuměla pořádně mluvit. “Byla vysoká a černobílá. Myslím, že jsem ji potkala jen jednou, krátce potom, co jsem se zatoulala do močálů,” snažila si vzpomenout na víc informací, ale pravdou bylo, že Skylieth si skoro vůbec nevybavovala. “Ty ji znáš?”
Mechový les možná nebyl úplně nejzajímavější místo na zemi, ale Bianca stejně preferovala bezpečnost. Močály byly zajímavé místo k žití a jeden byl určitě speciální, když se příslušností do takové smečky mohl chlubit, ale zase to tam nebylo vůbec hezké, dost věcí tam zapáchalo a hrozily časté záplavy. Meinere zmínil, že vedle je sopka. Bianca tušila, jaký kopec asi myslí, ale neznala to tam. Nikdy tam nebyla. Poznámka o svítícím jelenovi ji zaujala víc. “Vážně? Tak to je hustý!” zahlásila překvapeně. Existovali k další magičtí tvorové krom Života a Smrti? “Kde to bylo? Myslíš, že taky něco takového máme? Třeba ten svítící mech! Normální přeci nesvítí,” zauvažovala nahlas. Na tom by něco mohlo být, ne?

Launee a Meinere měli asi stejného starého známého. Kolik vlků s křídly po Gallirei mohlo chodit? I když bylo možné si pořídit takové zvláštnosti, asi to nebylo úplně běžné. Jinak by tu už dávno poletovali všichni. Jaké to asi je, mít křídla a umět létat? Bianca si to logicky nedovedla představit, když žila celý život na zemi a nejblíž k letu měla asi když se v zimě kutálela z kopce… Meinere pak řekl, že je se svým vzhledem už spokojený. “To je hlavní,” usmála se na to. Taky byla se sebou zatím spokojená, ale představa barevnějšího kožíšku se jí taky zamlouvala. Když už mám náramek, co mi ladí k očím, mohla bych Života poprosit i o nějaké modré znaky? zapřemýšlela, ale nějak netušila, co přesně by chtěla. Asi by bylo dobré si to nechat projít hlavou, aby to nakonec nepřehnala. Nechtěla být chodící kýč. “Všeho moc taky škodí. Abychom pak nebyli moc přeplácaní,” zamumlala napůl pro sebe, napůl ještě jako odpověď Meinerovi.
Pak se udála konverzace, která Biance trochu zkazila náladu. Raději pozorovala hořící hromadu dřeva v tichosti, než aby teď něco říkala. Rychle jí ale došlo, že se zase chová jako malá, i když se snažila tyhle situace omezovat. Když se ale naštvala nebo naopak velmi nadchla, její vlčecí stránka se stejně projevila. Meinere ji ujistil, že v tom ale není sama, jeho sourozenec byl podobný. “Oh,” hlesla jenom, protože netušila, co na to říct. “To jste asi dost rozdílní,” promluvila nakonec, i když to nebylo úplně k tématu, ale čistě proto, že ji ten fakt zaujal. Meinere nevypadal, že by se někdy v životě choval dětinsky. Tedy snad krom dětství samotného, ale to ho Bianca neznala.
Bianca se odsunula od ohně po vzoru Meinera, protože žár byl už k nevydržení. Chvilku přemýšlela, jak tu předchozí konverzaci hezky uzavřít, než nakonec natáhla ‘tlapku míru’. Vlastně netušila, co za gesto to je, ale Meinere se rychle chytil a dotkl se jí podobně svou tlapou. Tak, můžeme se bavit o něčem veselejším, spokojeně plácla ocáskem o mokrý mech. A otázka taky rychle přišla, jen nebyl zase tak veselá. “No, důvodů bylo víc,” začala Bianca rozvážně. “Alfa se tam o nás moc nezajímala a… pak tam byla potopa, nahrnulo se tam spousta komárů a už tam prostě nebylo bezpečno.” To byl asi hlavní důvod, proč se dospělí rozhodli odejít. Bianca to v té době tolik nevnímala, ale zpětně jí to docházelo. “A nebylo to tam vůbec hezké, do úkrytu zatékalo a tak,” dovysvětlila. “Tady je to mnohem hezčí, ale zase nemáme nicmoc speciálního. Nebo jsi po lese něco našel?” zeptala se zvědavě.

Meinerovo vysvětlení bylo zajímavé. Bianca nikdy o takové pověře neslyšela, že by černá měla být špatná a bílá dobrá. Takže prostě nechtěl mít tu zlou barvu? Netušila, jestli to pochopila správně, ale asi na tom nezáleželo. Když byl tedy Meinere se sebou takhle spokojený. Každý si může změnit kožíšek, když se mu nelíbí. “Aha, asi rozumím,” přikývla váhavě. Ptala se prvně jen ze zvědavosti, na odpovědi tedy ani tolik nesešlo, dokud ji jakž takž pochopila. Biance stačilo málo a její pozornost měla tendenci přeskakovat z jednoho na druhé. “Jo, mamka kdysi říkala, že má kamaráda s křídly. Třeba je to ten samý, kterého znáš? Měli jsme ho jít navštívit, ale nějak z toho sešlo,” přitakala. “No, ale když už ti Život jednou kožich změnil tak by to určitě šlo zase ne? Ještě stále se můžeš vrátit do módy,” zasmála se lehce. Konkurence měl Meinere dost, to jo, ale kdyby se fakt snažil, určitě by je mohl trumfnout nějakým superspeciálním výstřelkem.
Tady ale veškerá zábava končila. Bianca ani netušila jak, téma se stočilo tam, kam nejméně chtěla. Byla zrovna na tohle dost citlivá a brala to velmi vážně. Možná právě proto ji Meinerova smířenost a oddanost vlastnímu osudu trochu vytáčela. A taky se nechápali, ať už za to mohl rozdíl věku nebo rozdíl povah. Musela souhlasit tichým pokývnutím, když řekl ať to raději už neřeší. Nejspíš by z toho nevyplynulo nic dobrého. A jelikož Bianca netušila co teď dělat, prostě zabodla pohled do hromady dřeva a hypnotizovala ji. Tak už to zapal, pomyslela si, když se chvíli nic nedělo. Periferním pohledem viděla, jak se na ni Meinere dívá a trochu zkoprněla. Je naštvaný? Naštvala jsem ho? To přeci nechtěla. Otevřela tlamu, aby řekla něco. Cokoli, co by tohle divně tíživé ticho zrušilo. I když si za něj mohla sama. V tu chvíli ale zapraskal plamen a dřevo začínalo pomalu hořet, takže Bianca zase tiše sklapla a koukala do ohně.
A to dusný ticho překvapivě prořízl Meinerův hlas. Bianca se na něj otočila, ale vlk taky už koukal do ohně. A pronášel něco jako omluvu a vysvětlení. Bianca sklopila uši, protože ani téhle reakce nechtěla docílit. Donutit někoho, aby se omlouval za svoje názory nebylo dobré. “Nepřijdu si chytrá. Nejsem,” odpověděla lehce kysele, což ale bylo mířeno na ni samotnou. Pak se dlouze nadechla a vydechla. “Chovám se jako vlče, omlouvám se,” zahuhlala rychle, ale zřetelně. Byla si vědoma toho, že její chování nebylo adekvátní ani věku, ani situaci. A najednou se cítila dost trapně, že takhle propustila uzdu svým emocím. Jsi hloupá! Hloupá! Už by se neměla chovat jako malá. “Nám na tobě právě taky záleží,” zvedla koutek do úsměvu. Tohle bylo to, co se černobílému snažila sdělit, protože opravdu nebylo poznat, jestli to sám ví. Akorát k tomu zvolila špatný způsob. “Takže… mír?” párkrát mávla ocáskem a natáhla k Meinerovi tlapku. Budeme dělat, jako že tahle konverzace neexistovala, tak, bylo to, co tím myslela.

Biancu překvapilo, že Meinere dřív vypadal jinak. Dost jinak. Byla pravda, že jeho zbarvení bylo zvláštní a rozhodně něco podobného na jiném vlkovi neviděla. Vypadalo trochu... uměle. Nikdy se nad tím ale moc nepozastavovala. "Proč sis nechal kožich a oči předělat?" zeptala se zvědavě. Moc tomu nerozuměla. Takže přebarvit se je v pohodě, ale omezující zranění si nevyléčí? Nemělo to být normálně, no, naopak? I když Bianca měla ráda svůj kožíšek a líbilo by se jí mít barevný, určitě by dala přednost vyléčení starých ran před estetickým vzhledem. "Asi jo. Určitě jsem ještě nikoho takového nepotkala," zazubila se krátce na jeho poznámku o zajímavosti. Ale byla pravda, že po Gallirei se potulovalo asi spousta zajímavějších vlků, než byl Meinere. Třeba ten okřídlený kamarád Launee. Jestli to byl jeho důvod, tak má docela smůlu, prolétlo jí hlavou. Oproti vlku s křídly by rozhodně řekla, že Meinere je ten míň zajímavý.
Konverzace se ale rychle zhoupla do temnějších témat. Do takové velké černé díry, minimálně pro Biancu. Meinere se snažil jí to vysvětlit, ale stejně nechápala. Záleží, ale asi ne dostatečně, lehce zatnula zuby, aby něco nenamítla. Nechtěla se dohadovat nebo vlkovi na sílu vyvracet názor. To by stejně nepomohlo a třeba by se i naštval. Asi... každý vnímal toho druhého jinak. Meinere pro ni byl určitě důležitý a věřila, že ona pro něj taky, když to říkal. Ale asi méně. "Tak jsem to nemyslela!" odsekla prudce. Snažila se ke starším chovat uctivě a slušně, ale teď to moc nešlo. Rozzlobeně se na Meinera podívala. "Theriona jsem taky neviděla na vlastní oči... Ale to neznamená, že to bolelo míň," trochu se zajíkla, ale co chtěla, úspěšně řekla. Meinere se hájil, že to v plánu nemá. Na to neměla co říct. Smrt nebylo něco, co by se dalo naplánovat, pokud se jeden nechtěl zabít sám. To si zase o černobílém nemyslela, že by spáchal sebevraždu. Ale stát se mohlo cokoliv. A čím starší jeden byl, tím víc náchylnější na zranění, ne?
Bianca se pak už raději soustředila na tahání větví na jednu velkou hromadu. Bylo to monotónní a nudné, ale aspoň se s Meinerem nemusela bavit o smrti. Když hromada zabírala skoro celou mýtinku, byl čas dřevo zapálit. Meinere vysvětlil, co se bude dít a bylo na Biance, aby kdyžtak zasáhla, kdyby se oheň vymkl kontrole. "Snad," zamumlala neutrálně. Když to nezvládnu, tak nám shoří les. Skvělý. Ve skutečnosti byla uvnitř jeden uzlíček nervů, ale teď to nechtěla dávat najevo a bavit se s Meinerem víc, než bylo nutné. A důvod byl zcela jednoduchý a dětinský. Rozhodla se trucovat.

Naštěstí se v otázce ošklivosti zase tolik nerejpalo. Meinere řekl svoje a Bianca taky. Víc se ale zajímala o to, jak vypadal Meinere jako mladší. "Hm-hm, třeba když jsi sem přišel. Nebo ses tu narodil? Jak jsi vypadal jako vlče?" střílela jednu otázku za druhou. Typicky. A upřímně si nedovedla představit Meinera jako vlče. Mladého vlka možná, ale mimino? Vůbec. Byl taky takhle nabručený? Snažila si v hlavě vybavit černobílou malou kuličku, ale měla vždycky takový neutrálně znuděný výraz, který prostě k malému vlčeti neseděl. Vypadalo to divně. "Černého vlka se zelenýma očima? Proč?" podivila se. Však Meinere byl černobílý a měl černé oči. Nojo, co je to vůbec za magii, že má černé oči? prolétlo jí krátce hlavou, než se zase dala do přemýšlení nad jeho otázkou. "No, černého s bílými znaky? Ale byl převážně černý," uznala nakonec. Tak přeci vypadal Nemesis, když byl v těle svého táty. "Ale neměl zelené oči. Nikdy jsem nepotkala vlka se zelenýma, nebo jsem na to zapomněla. To je co, magie země, že?" zeptala se, jestli to má správně.
Logicky taky Meinerovi navrhla, že by ho Život mohl vrátit do mladších let, jako to udělal s maminkou. A třeba i s okem by si poradil. Zdálo se jí to jako dobrá poznámka. O to víc ale sklesla, když černobílý odmítl. Dobře, důvod proč si nenechal opravit oko chápala. Ale ten druhý už ne. "Proč, když je tu ta možnost?" Bianca si byla jistá, že kdyby byla v Meinerově věku, určitě by takovou nabídku přijala. Už jen proto, aby tu byla déle s těmi, které má ráda. A stejně tak to brala i s Meinerem. "Nějaký důvod se určitě najde. Nezáleží... ti na smečce? Na nás se Saturnem? Já... nechci už ostatní vidět umírat." Hlas Biance víc a víc slábl, až přešel do šepotu. Smrti už měla dost, viděla jí dost, i když se na to snažila nemyslet, nepřiznávat si to. A rozhodně nechtěla za pár let vidět smrt důležitého člena smečky. S Meinerem se ale zase tolik neznala. Nenáleželo jí právo mu cokoli vymlouvat kvůli vlastní sobeckosti. Jen... by byla ráda, kdyby si nějaký důvod našel, ať už by byl sebemenší.
Zahnala slzy, které se jí navalily do očí a šla raději v tichosti sbírat větve. Monotónní práce ji uklidňovala. Uchopit větev do zubů, přenést ji k hromadě a pustit. Jít pro další a opakovat celý proces. Nebylo to nic záživného, ale rozhodně lepší, než se dál bavit o tom, že Meinere umře. Jak to může říct tak v klidu? Nebojí se smrti? Ughh, frustrovaně praštila s větví na hromadu trochu větší silou, než chtěla. Ne, nemysli na to. Má právo si dělat, co chce, zavrtěla hlavou nechápavě a šla raději pro další větev.
Meinere nakonec pronesl, že z jeho přívěsku se líhne ošklivý pták. Tak proč tedy říkal, že si přeje aby to byl pták, když to pták je? hodila po něm lehce skeptický pohled, ale ze sebe vydala pouhé, "Hm." A chopila se další větve. Nějakou pozitivní náladu Meinere úplně zkazil.

Lišejník očividně parazit nebyl. Nic nedělal, krom toho, že hyzdil pěkné stromy. Takže je k ničemu? Bianca trochu povytáhla obočí, ale dál to neřešila. Skončila konverzaci na tom, že lišejník prostě existoval a tečka. Když teda neškodí, můžeme ho na zbytku stromů nechat, pokývla hlavou. Bylo by náročné odrbávat ho ze všech stromů v Mechovém lese. Takhle mají aspoň o práci míň.
Meinere hodil to rozhodování o ošklivosti na ni, což se Biance vůbec nelíbilo. Co na to měla říct? Oba byli její bratři, které měla ráda. Nemohla jednoho z nich jen tak urazit. “Když… Vulcana jsem dlouho neviděla, nevím jak teď vypadá. A nepamatuju si, jak jsme vypadali jako vlčata,” kroutila se. Doufala, že to Meinere nechá být. Kdyby zvolila Saturna a on byl zrovna poblíž, asi by to těžko vysvětlovala. A Vulcan… cítila by se provinile, protože netušila, jak teď vypadá nebo… jestli je vůbec naživu. Naštěstí stočila konverzaci zpět na Meinera a jeho ošklivost. Poznala, že jeho poznámka byla sarkastická, ale moc si z toho nedělala. Místo toho jí lehce zazářila očka. “No jo, chtěla bych vidět jak jsi vypadal dřív,” lehce se usmála. Byla docela zvědavá, jaký byl Meinere za mlada. Jak vzhledově, tak povahou. Pak si vzpomněla, že vlastně Launee se od života vrátila s lesklejším kožíškem a mnohem víc energetická. “Třeba by ti to oko Život vrátil. A udělal tě mladším,” navrhla seriózně a nějak jí nedošlo, že tím může vlka urazit.
Meinere navrhl sbírání větví. Byla pravda, že se jim poslední dobou po lese povalovalo dost smetí a bordelu. Asi by bylo fajn to uklidit, kdyby přišel někdo na návštěvu nebo zájemce o místo ve smečce. Prezentace lesa i vlků byla důležitým prvním dojmem. Bude to tu takhle vypadat po každé zimě? prolétlo Biance hlavou. Představa každoročního velkého jarního úklidu nebyla zrovna veselá. “To je dobrý nápad. Asi bychom to tu měli trochu poklidit,” přikývla s lehkou nevolí v hlase. Uklízení nebyla zrovna zábavná činnost. No, nejdřív práce, potom odměna a odppčinek? Přeci jen, udělat si teplý ohýnek neznělo zase tak zle, pro zmrzlíka jako byla Bianca. Dala se tedy do sbírání menších větví, které unesla. Velké nechala na Meinerovi. A mezitím se bavila o ozdobičkách.
Meinere překvapivě taky jednu měl, akorát na krku, schovanou v srsti. Byl to takový přívěsek s… vejcem? Bianca si to prohlédla blíž, když se vlk pohnul. Slyšela proto i jeho zamumlání. “Třeba tam je? A jednou se vylíhne?” Netušila, že přívěsek v sobě skrývá magii. Ten její byl zcela obyčejný a ani u Launee nebo Saturna neviděla, že by měly nějaké jiné využití, krom okrasy.

Biance se ještě dostalo vysvětlení, že lišejník roste všude. Trochu překvapeně zamrkala, ale pak přikývla, že to asi bude pravda. Nikdy se na takové detaily moc nezaměřovala a kdyby se nenudila, ani doma by si nevšimla. “Takže to je takový… ehh, parazit?” chtěla se ujistit, jestli slovo použila správně. “Nebo je to k něčemu dobré?” Proč by lišejník existoval, kdyby neměl nějaké využití? napadlo ji hned. Všechna existence měla nějaký smysl, i když třeba na první pohled bezvýznamný.
Lhala by, kdyby řekla že se jí Meinerova poznámka o ošklivých sourozencích trochu nedotkla. Na druhou stranu, myslel to černobílý vážně tak, že chtěl někoho urazit? “Máme ještě staršího bratra,” zamumlala zdráhavě. Vulcana už dlouho neviděla, kdo ví, kde mu byl konec. A třeba vyrostl do ošklivosti nebo získal spoustu jizev a vypadaly mu chlupy a kdo ví co. Ale i tak by Biance nepřišel ošklivý, protože to byl přeci její bratr. No a i kdyby jeho zevnějšek nevypadal zrovna krásně, stále jí byl blízký. A stejně tak se jí nelíbilo, když Meinere nazval sebe tím ošklivým. “To není pravda!” svraštila čelo. Jak o sobě může něco takového říkat? Mrzelo jí to za Meinera. “Máš… máš hezký kožich a… a oči. Oko. A jsi vždycky nápomocný…!” snažila se v zápalu vyjmenovat všechny možné důvody, proč to není pravda. “Někteří sourozenci nemají toho ošklivého. Třeba moji i tvoji!” dodala dost rezolutně. Přeci proč by v rodině musel být někdo ošklivý? Nedávalo to smysl.
Konverzace se ale rychle změnila. Možná o tom tématu Meinere moc mluvit nechtěl, ale Bianca se nechala trochu unést návalem emocí. “… Jo, jdu,” odmlčela se krátce, aby se uklidnila a rozhodla se. Mysli pozitivně, tak! Práce nebo zábava nás přivede na lepší myšlenky. “Co chceš dělat?” lehce pohodila ocáskem a čekala, co Meinere vymyslí. Konverzace se zatím stočila k nové ozdobě, kterou měla na tlapce. To je super, že si toho ostatní všimnou! “Jo! Našla jsem to na větvičce na hranicích a tak hezky mi to padlo, že jsem si to nechala. Je to hezké? Líbí se mi, že mi ladí k očím! Taky máš něco takového?” spousta vlků tu měla nějaké ozdoby. Bianca si tedy vlastně nebyla jistá, co za kytičku si to ukořistila, ale to nemohla nahlas přiznat, takže šla s tím, co řekl Meinere. Takže je to růže.

Bianca se rozhodla otravovat Meinera. Tedy, doufala, že ho svou přítomností příliš nevyrušila, ale bylo těžké to odhadnout. Ostatně on se většinu času tvářil, že je napůl tady a napůl ve svých myšlenkách a nechce být rušen. Takže dokud vyloženě neřekl, že chce být sám, Bianca to brala jako souhlas s její společností.
Jak předpokládala, černobílý věděl, co jsou ty rostliny zač a jak se jmenují. "Aha, takže lišejník. Taky mi přišel podobný mechu," pokývala hlavou a snažila si to zapamatovat, i když sama věděla, že je to docela nepodstatná věc, kterou brzy zapomene. Docela si oddechla, když to Meinere začal ze stromů drbat taky. Uf, nic důležitého jsem nezničila. Trošku se ale zarazila, když Meinere říkal, že každý má ošklivého sourozence. Lehce se zamračila. "Potom... kdo z nás je ten ošklivý? Jsem... jsem to já?" lehce popotáhla. Snažil se jí vlk nějak naznačit, že není hezká? Saturnus přeci nebyl ošklivý, ani Vulcana si nepamatovala jako ošklivého. No a pak už zbývala přeci jen jedna možnost. Ne, určitě to myslel jinak, žejo? snažila se sama sebe přesvědčit. "A ty... máš nějaké ošklivé sourozence?" zeptala se nakonec. Vlastně o Meinerovi moc nevěděla. Třeba jsou jeho sourozenci oškliví a proto si myslí, že je to tak všude? Bianca by si asi myslela to samé, kdyby nic jiného neznala, že.

Bianca pomalu procházela lesem a až teď si uvědomovala, že se vlastně nikdy ani nepozastavila, aby si domov prohlédla pořádně. Ano, znala to tu, věděla, kudy se jde k úkrytu a kde les hraničí s řekou, a že na severu jsou skály. Ale na detaily se nikdy moc nesoustředila. Vždycky jsem se přiřítila a pak zase zmizela, uvědomila si lehce provinile. Možná by měla v lese trávit víc času? Ale zase, ani ostatní vlky tu tak často nevídala, snad krom Launee. Asi se taky někde toulali, takže se neměla proč cítit zle. Nebo mám jen smůlu a vracím se zrovna když si zbytek smečky někam odskočí, odfrkla si trochu uraženě. To by byla fakt velký smolař.
Les vypadal každopádně stále stejně. Snad jen počasí se pomalu měnilo. Před pár dny přeci ještě sněžilo, a teď? Všude bylo mokro a vlhko, sníh na zemi byl těžký a bylo znát, že už tam nějakou dobu leží. Bianca se pousmála, konečně bude zase léto a teplo! Přišlo jí, že v letním čase se toho dalo podnikat mnohem víc. Ale i když zimu nepreferovala, tenhle rok zhodnotila jako dobrý. Vlastně to nebylo tak hrozné, jak čekala a taky si užila dost zábavy. “Ahh!” vypískla překvapeně, když jí na záda spadla pěkná kupka mokrého sněhu. Rychle se oklepala, ale stejně měla kožíšek mokrý a za krkem ji nepříjemně studilo. Ne-e, beru zpět, zima není vůbec fajn! zamračila se na oblohu a strom, ze kterého to spadlo. A v tom si všimla, že na stromě roste zvláštní… mech? Byly to malé zelené oblasti, které vypadaly dost podobně mechu, ale přeci jen byly hrubší, když na ně Bianca sáhla. Copak to je? zvědavě naklonila hlavu a rozhlédla se po okolních kmenech. Některé tím byly porostlé taky, ale jiné ne. Asi to tam nemá růst. Došla k závěru. Drápkem zkusila jednu zelenošedou ploškz seškrábnout. Šlo to z tuha, ale nebylo to tak zlé. Seškrábala jich ještě několik, než se zarazila. Vlastně o tom divném mechu nic nevěděla. Co kdyby byl náhodou lesu prospěšný? Měla bych se někoho zeptat.
Zamířila si to znovu směrem ke středu lesa, kde se nacházelo vždy nejvíc vlků. Nemusela ale šlapat dlouho a mezi stromy uviděla černobílý kožich. Lehce zamávala ocáskem, Meinere bude vědět! Vyrazila rovnou k vlkovi, který vypadal, že značkuje les. Oh, pravda. To by se mělo dělat, Bianca nakrátko zavzpomínala, že ji to Launee s Therionem učili. Meinere se o to ale asi už postaral. Tak třeba příště. “Ahoj, Meinere!” pozdravila s úsměvem. “Nevíš, co jsou ty zelenošedé rostlinky na kmenech stromů? Má to tam být?” rovnou se zeptala, ale upřímně doufala, že tam ty mechy nepatří. Protože už jich pár oškrábala a asi by ostatním neudělala radost, kdyby se ukázalo, že jsou pro les důležité.

ždímání 10/10

Všichni pracovali v tichosti a vlastně se i rozutekli na různá místa. Mech byl nasáklý nepravidelně, takže bylo logické, že se skupinka rozdělí. Bianca si taky hleděla svého, i když by si jindy ráda povídala nebo něco dělala ve společnosti ostatních. Po předešlém zážitku s žížalami také chtěla chvilku pro sebe na uklidnění a uspořádání myšlenek. A ždímání mechu pro to bylo hezkou mechanickou činností, při které se ani nemusela moc soustředit. Prostě vždycky zatlačila tlapkami a přešla k dalšímu polštáři. A znovu. A znovu.
Když už byla Bianca docela vyčerpaná, zjistila, že je sama. Nevědomky se od skupiny oddělila úplně. Chvilku zvažovala, co dál, jestli se třeba projít po lese nebo se vrátit do středu dění. A rozhodnutí za ni udělala Launee. Respektive vytí, kterým někoho volala. Nebylo to ale nic naléhavého, takže Bianca uznala, že její přítomnost nebude asi zase tolik důležitá. Přesto se pomalým krokem rozešla zase zpět ke středu lesa a při cestě vymačkávala vodu z míst, která omylem vynechala.

ždímání 9/10

Všichni se z podzemí rychle vyvalili, než to tam zaplavila voda. Jako poslední Meinere, který to tam všechno držel, aby mohli ostatní utéct. Bianca si oddechla, že jsou všichni nakonec v pořádku. Na životech žížal... jí zase tolik nesešlo. I když pozorovat, jak voda z pukliny vyplavuje růžová tělíčka taky nebylo zrovna příjemné. Trochu ji píchl osten provinilosti, ale věci se seběhly tak rychle, že žížalám prostě už nebylo pomoci.
Co bylo horší, vypadalo to, že se jim zaplavuje les. Ale ne. Bude to jako v močálech? Nemělo by, že ne? pomyslela si Bianca ustaraně. To při záplavách přeci museli utíkat na vysoký kopec, aby si vůbec zachránili život. Naštěstí, Mechový lesík byl plný zelených polštářků, které vodu poměrně hezky nasály. Bianca párkrát zatlapkala, aby zjistila, že při každém kroku to čvachtá. "No, hlavně že je tu té vody jen tolik," zamumlala si pro sebe. Při opravdové potopě by měla vážně problém. Měla bych se naučit plavat. Nebyl ale čas přemýšlet nad hloupostmi, protože voda v mechu nemohla zůstat věčně. Potřebovali ji dostat pryč, aby to tu nebylo plné kaluží. Saturnus přišel s nápadem do mechu tlačit a posouvat tak vodu pryč. Bianca souhlasně přikývla a brášku napodobila. Hned poblíž měla pěkně nasáklý polštář mechu, do kterého se silně opřela předníma tlapkama. Zadními se snažila co nejvíc tlačit, aby z mechu vyteklo co nejvíc vody. I ostatní se očividně dali do práce a společnými silami dávali les zase do pořádku.

Děkuji za akci ^^
Poprosila bych o 2 křišťály, 2 perly a 25 květin (5 postů)

Bianca se pustila chodbou jako první. V podzemí se jí vůbec nelíbilo. Bylo to tam plné ošklivých žížal, zapáchalo tam a navíc tam začala prosakovat voda. A hodně vody. Musíme všichni rychle ven nebo se tu utopíme! problesklo jí hlavou a v dalším okamžiku už skočila do chodby. Stála nejblíž, takže logicky musela jít jako první, aby ostatní nebrzdila. Ještě zavolala na vlčata, i když Isma už byla docela veliká, aby je popohnala. Meinere a Saturnus byli přeci jen v magiích a celkově zkušenější, takže situaci dole zvládnou trochu pozdržet a třeba i pomoct žížalám.
Dost se jí ulevilo, když konečně spatřila světlo východu. Rychle se vyškrábala z pukliny a nervózně čekala na ostatní. Snad to všichni včas stihnou. Musí, bála se, aby někdo v podzemí přeci jen nezůstal zaseknutý. Naštěstí, Isma byla Biance hned v patách, pak z díry vykouklo i to šedé vlče a Saturn. Zbývá už jen Meinere. O toho Bianca ale tolik strachu neměla. Přeci jen byl dost silný a uměl ovládat mnoho mafií, takže by se měl ven taky v pořádku dostat. Docela mu to ale trvalo, takže začala nervozitou trochu popošlapovat. A v tom si něčeho všimla. "Nezdá se vám... že je tu nějak mokro?" zamračila se lehce. Půda pod jejími tlapkami tak trochu... čvachtala? Nebo se jí to jen zdálo, protože se v podzemní jeskyni namočila a měla v kožíšku vodu? No ale, když se to zatopovalo v podzemí, neznamená to, že bude voda i nahoře?! zděsila se trošku. Jako by nestačilo, že zažila záplavu v močálech. Nepotřebovala to samé zažít v mechovém lese.