Gallirea - Příspěvky uživatele

Biancu vůbec nenapadlo přirovnávat bezuchého vlka k ptákovi. Vlastně možná nikdy opeřence nablízko neviděla, ale i tak si byla jistá, že opravdu uši nemají a slyší. Jak, to stále zůstávalo záhadou. Asi na to mají něco jiného, pokrčila rameny Bianca po krátkém zamyšlení. Stejně sama nic kloudného nevykoumala. Víc se zajímala o to, jak Meinere přišel o svou část ucha. Vzápětí toho ale docela litovala. Skrýval se za tím dost nehezký příběh, který ji šokoval. Jak někdo může něco takového udělat vlastnímu potomkovi? Bianca se cítila hrozně a netušila, co říct. Měla by vůbec něco říkat? Hodilo se to? "To mě moc mrzí. Nebylo to od ní správné," řekla nakonec tiše. Žádný vlk si takové chování od rodiče nezasloužil. V tuhle chvíli byla i možná ráda za ty podmínky, ve kterých vyrostla. Vždycky si myslela, že její život byl dost tragický, v porovnání s ostatními, ale nebylo tomu tak. Ještě mohla být za své dětství ráda.
Ve vodě nic nežilo. I to byl jeden z důvodů, proč se Bianca odhodlala k plavání. Když tam nebyla potrava, nebyly tam určitě ani příšery, protože by tu umřely hlady! Nakonec pohyb ve vodě nebyl zase tak složitý. Trochu náročný, bylo to rozhodně víc vyčerpávající, než normální chůze, ale na chvíli se to dalo zvládnout. Bianca ani netušila, co jí to popadlo a začala na Meinera cákat vodu. Byla trošku rozladěná z jeho poznámek a tohle posloužilo jako taková neškodná odplata. Bohužel neodhadla svoje plavací schopnosti a po chvilce žbluňkla pod hladinu, odkud se naštěstí rychle vyhrabala ke břehu. Slyšela, jak Meinere něco poznamenal, ale jinak vypadal dost klidně na to, že mu nacákala vodu do obličeje. Bianca možná trochu doufala, že se chytí a bude si s ní ve vodě hrát. Chtělo to trochu zábavy! "Nechceš si hrát?" zeptala se, když dokašlala zbytky vody. Asi za to mohl Meinerův vzhled, který byl teď trochu zavádějící, Bianca se k němu také začala chovat jako k někomu věkově bližšímu. I když tím doopravdy nebyl, jen tak vypadal. "Nevím, nic mě teď nenapadá," záporně zavrtěla hlavou. Asi už věděla všechno, co nutně potřebovala? "Neumím lítat," zazubila se pak žertovně. Přitom si vzpomněla na vlka, o kterém jim říkala Launee. Že měl křídla a mohl létat jako ptáci. "Zkoušel jsi to někdy? Prý existují vlci, co to umí. Nebo mají nějakou magii." Třeba měl takovou i Meinere a ještě se nepochlubil.

Bianca se znechuceně zašklebila, když Meinere popisoval svou představu pouštních vlků. "Bez uší by byli pěkně oškliví. A jak by asi slyšeli?" Nedovedla si to představit, protože sluch vždycky měla. I uši. Ale věděla, že by rozhodně ani o jedno nechtěla přijít. Meinere nemá kousek ucha, došlo jí náhle, když se na černobílého podívala. Se sluchem asi problémy neměl, nebo se nikdy nezmínil. "Co se vlastně stalo tobě s uchem?" zeptala se zvědavě. S někým se popral? Nebo to byla nešťastná nehoda? Bianca byla ráda, že žádné takové zranění ještě neschytala. A doufala, že se jim bude vyhýbat ještě dlouho.
Jelikož Bianca nikam nehodlala odcházet sama, aby se náhodou neztratila, stejnak se musela řídit podle Meinera. A tomu se odcházet nechtělo, i když zdejší teploty byly tak proměnlivé, jak říkal. Teď se to dalo zvládnout, protože se mohli schovat do vody nebo do stínu. Ale v noci tu nebude nic, co by je mohlo zahřát... Nějak se to vyřeší, povzdechla si nakonec a hodlala hodit veškerou zodpovědnost na černobílého. "Není nějaká potrava ve vodě?" zeptala se a snažila se prohlédnout pod hladinu. Mohlo tam žít cokoli, ne? Ale byla pravda, že poušť vypadala dost mrtvě a už jen existence tohohle hezkého plácku se dala považovat za zázrak.
Bianca byla tak napůl vyprovokovaná k plavání. A jako by to nestačilo, Meinere nepřestával s rýpáním. Znovu se nafoukla, když jí namítal, že se jí vysmívat může. Co to mělo znamenat? Je to hra? zamyslela se trochu víc. Třeba to Meinere myslel jako nějaké přátelské pošťuchování? Alespoň v to Bianca doufala, protože odmítala věřit, že by na ni byl záměrně zlý. Soustředila se raději na to plavání. Dostala se až do míst, kde skoro nestačila a poněkud vyděšeně si žádala radu. Té se jí dostalo, ale byla nic moc a Biance toho moc neřekla. No, nic jiného očividně vědět nepotřebovala. Chodit ve vodě. Jako na souši, pomyslela si a zkusila udělat nějaké ty kroky. Brzy zjistila, že by je měla dělat rychleji, protože takhle se sice posouvala dopředu, ale také pomalu sjížděla pod hladinu. Nějakou dobu zkoušela, jak na to. Stále se držela blízko mělčiny, aby se kdyžtak mohla rychle vrátit. Plavání se jí ale najednou nezdálo tak složité. Vlastně to bylo docela jednoduché, když už na to přišla a trochu si to procvičila.
Proto se Bianca odhodlala k odvážnému kroku a pomalu začala plavat k Meinerovi. On možná na svém místě postačil nohama na dno, ale Bianca byla menší, takže tam nedosáhla. Jak k němu opatrně připlavala, dostala zlomyslný nápad. Jelikož ji jeho rýpání trochu rozzlobilo, rozhodla se ho pořádně pocákat! Jen ať má vodu v očích, uších a vůbec, všude. Za svoje poznámky si to zasloužil! Bianca pořádně máchala tlapkami i ocáskem a rozhazovala vodu všude okolo. "To máš za to!" začala se dokonce radostně smát, když mohla propustit svoji vnitřní frustraci. Nebyla ale v plavání tak dobrá a náhle ztratila rovnováhu, zaplula celá pod vodu a pořádně se nalokala. Tím její malá pomsta skončila. Naštěstí se rychle vzpamatovala a šupem se dostala na břeh, kde začala kašlat.

Otázka, zda za pouští něco bylo, Biancu docela zaujala. Mohla propustit uzdu své představivosti a říct vlastně cokoli, protože nikdo ve zdejším kraji asi netušil, co přesně se za pouští nachází. Dostala náhlou chuť se tam vydat, jít to prozkoumat, ale to by byla sebevražda. Poušť sice nemohla být nekonečná, ale mohla být hodně rozlehlá. Cestování mohlo trvat klidně týdny, nebo měsíce. A na něco takového si Bianca rozhodně netroufala. "Taky jsem nikoho takového ještě nepotkala. Jak myslíš vypadají vlci, co přijdou z pouště? Mají barvu jako písek? Nebo jsou obyčejní jako my," zamyslela se znovu, jak by se asi mohli lišit pouštní vlci od těch, co žili tady. I když bylo nepravděpodobné, že nějací v poušti opravdu žijí. Pokud je ale dál víc míst, jako tohle jezírko, možná to není tak nereálné. Tady bylo přeci jen příjemně, byla tu voda a stín. Jen s potravou by to byl možná problém, protože ani Bianca ani Meinere netušili, jestli v poušti něco žije.
Meinere nevypadal nadšeně, když Bianca pronesla slova o odchodu. Trochu se nad tím zarazila. "Ne- nemyslím teď hned," dostala ze sebe překvapeně. "Ale říkal jsi, že v noci bude velká zima," navázala na jeho předchozí slova. To ji jen varoval, že tu bude trpět chlad? Bianca to pochopila tak, že by odtud do té doby měli odejít. Pravda, že se sem asi už nedostane, ale zase tak úžasné místo to nebylo. Nebo se jí to zatím alespoň nezdálo. Meinerova nevole odejít ji proto docela zaskočila. "Tobě se tu líbí?" Říkal, že už tu párkrát byl. Vracel se, protože to tu měl rád?
Taky ji docela překvapilo, jak začal Meinere rýpat do faktu, že neuměla plavat. Trochu ji to naštvalo, ale nemohla s tím nic dělat. Černobílý byl zase v hloubce, kam se neodvažovala. Chvilku přemýšlela, jestli uraženě odejít trucovat, když přišla další provokativní poznámka. "Vysmívat se mi ale nemusíš," zamumlala, ale zvedla se a pomalu zacházela do větší hloubky. Stále ale tak, aby nohama postačila na dno. Od Meinera ji stále dělil docela velký kus. Tam, kde stačila už jen tak tak, se zastavila a vyděšeně polkla. Bála se, že se znovu začne topit, když popojde ještě o malý kousek. "Co teď?" zeptala se trochu roztřeseně. Měla by prostě začít nějak máchat všema tlapkama a pak to půjde samo? Nebo v tom byl nějaký trik?

“Nevím jestli mi ta informace k něčemu bude, ale je dobré to vědět,” přikývla. Alespoň se příště nebude muset tak hloupě ptát, kdyby tu skončila znova. Sama si ale nemyslela, že by sem ještě někdy zavítala. U jezírka bylo pěkně, ale nedalo se tu nic moc dělat a bylo dost odlehlé od čehokoliv dalšího, krom písku. Na druhou stranu tu byl klid a moc vlků sem asi nechodilo, nebo o tom místě ani nevěděli. “Však tu nic jiného než tohle není,” máchla tlapou neurčitě do svého blízkého okolí, “Nic dalšího za výlet nestojí… Ale nevíš, co je třeba za pouští? Mohla by být nekonečná?” napadlo Biancu náhle. Bylo to druhé místo, které vyvolávalo dojem, že nikde nekončí. První, se kterým se setkala, bylo moře, ale to podle všeho někde končit muselo. Bylo jako obří jezero, na druhé straně byla třeba také pevnina, jen ji jeden neviděl.
Meinere v teoriích nebyl moc nápomocný. Příliš se nestaral, co přijde dál, naopak Bianca o tom často přemýšlela až moc. Jeho přístup ji na jednu stranu trochu štval, ale zároveň i uklidňoval. Nechápala, jak se může tolik nestarat. Byl tenhle postoj k životu něco, co přicházelo s věkem? Nebo to měl prostě v povaze? “Brr, nerada bych zmrzla. Asi bychom měli odejít. Je tu sice hezky, ale teploty jsou na nic,” přikývla souhlasně. Jestli se do té doby nepřenesou zase zázračně zpátky, asi by měli zdejší místo opustit.
Nečekala, že její dobře míněná starost se setká s kousavou poznámkou. Bianca uraženě nadoukla tváře a odfrkla si. “Tak mě to můžeš naučit!” Když seš tak chytrej. Copak si za to mohla sama? Tedy, do určité míry jo, ale i kdyby chtěla sebevíc, sama se plavání bála. Potřebovala učitele, který by jí to vysvětlil a pak ji hlídal. Sledovala Meinera, jak si ve vodě vede. I když jí starosti oplatil nepříjemnou poznámkou, asi si z toho něco vzal a posunul se zase zpátky ke břehu. Z vody mu vykukovala ale jenom hlava, takže vypadal poměrně vtipně.

Meinere byl o něco odvážnější a vlezl hlouběji do vody. Možná to bylo tím, že on na rozdíl od Biancy plavat uměl a nemusel se strachovat o holý život, kdykoliv byla hladina vyšší, než on. Zase ale díky tomu zjistila, že jezírko se svažuje mírně a pravděpodobně se nestane, že by najednou pod vodou šlápla do prázdna. Jestli ano, byla by to opravdu smůla. I Bianca se tedy odvážila trošku posunout a položit se do vody. Tímhle stylem se koupala poprvé, ale bylo to rozhodně příjemné. "Vážně? Nikdy jsem si nevšimla, že by poušť byla tak blízko," podivila se trochu. Čekala, že ji magie přenesla na druhý konec světa. Minimálně to tak nejprve vypadalo, když otevřela oči a viděla jen písčitou pustinu. Naštěstí ji Meinerova společnost uklidnila natolik, že se přestala obávat a dokonce si tenhle neplánovaný výlet začínala i trochu užívat. Nedělo se nic nebezpečného, to samo o sobě už bylo velké plus. "Ale abychom se odtud dostali, jednou to budeme muset přejít, co? Nebo se za chvíli zase objevíme tam, kde jsme byli předtím?" zauvažovala nahlas. Třeba tohle celé byl jen nějaký nešťastný omyl a za chvilku ji magie zase vrátí k Saturnovi.
Bianca si všimla, že Meinere se od ní víc a víc oddaluje. Pouštěl se do větší hloubky. Najednou ji napadlo, že voda by nemusela být tak bezpečná, jak na první pohled vypadala. Bylo tedy dost teplo, takže tu možná žádní vodní tvorové nežili, ale jeden nikdy nevěděl. Bylo lepší dávat si pozor. "Buď tam opatrný!" upozornila černobílého. Přeci jen by nerada viděla, jak se její společník topí nebo jak ho nedej bože něco stahuje do hlubin jezírka. Naštěstí se po chvíli otočil a mířil zase k mělčině, kde se Bianca nacházela. "Neviděla, máš pravdu," odpověděla a záporně zavrtěla hlavou. Jeho slova dávala smysl, ale i tak. "Abychom to zjistili, museli bychom takové zvíře potkat... A já bych raději, kdyby se nic neukázalo. Mohli by tu žít i nebezpeční tvorové," dodala pak. Jen se tu dohadovat a spekulovat k ničemu nevedlo, když ani jeden z nich netušil správnou odpověď. A Bianca by byla raději, aby tu žádné zvíře nepotkali, protože tím si mohli akorát tak zadělávat na problémy.

Meinere si něco mumlal pro sebe, zatímco Bianca se začínala... nudit? No, nebylo tu moc co dělat. Když už stála na břehu jezírka, popošla trochu víc do vody, aby si alespoň smočila tlapy. Mohli bychom se tu koupat, napadlo ji. Stále se oteplovalo, takže stejně za chvíli bude takové horko, že jim nic jiného nezbyde. Jak je to hluboké? Neuměla plavat, takže se zdráhala postoupit dál. Co kdyby tam najednou byla hloubka a ona se začala topit? "Jak jsme vlastně daleko od domova?" zeptala se a otočila se na Meinera. Už tu dřív byl, takže by měl aspoň tušit. Biance se nezdálo, že by na podobné území někdy narazila, takže museli být asi pěkný kousek dál, než si původně myslela. Neměla bych se vrátit, aby se Saturn nestrachoval? Muselo ho vyděsit, když tak najednou zmizela a nechtěla, aby si dělal zbytečné starosti. Byla přeci v pořádku, že. Ale jestli se teď nacházela daleko od Mechového lesa, asi to bylo jedno. Trvalo by stejnak dlouho, než by dorazila domů. Možná by bylo lepší sobecky si užívat klidu a pohody, které tu teď panovaly?
Meinere se zajímal, jestli tu žijí nějaká zvířata. Bianca na něco takového doposud ani nepomyslela, ale byla to zajímavá otázka. Upřímně ji napadalo, že pokud tu něco žije, budou to jen ty příšery. Jaké normálně vypadající zvíře by si pro život vybralo zrovna tohle území? "Víc zvířat žere trávu, ale neviděla jsem žádné, kterému by chutnal písek," zasmála se té představě. Však i vlk byl schopný sežrat trávu, nebo nějakou zeleň. Nebyla to úplně pochoutka, ale nijak to nevadilo. Kdyby ale měla jíst písek... nebyla by vůbec nadšená. Hlína chutnala prostě odporně. "Proč se vlastně ptáš? Myslíš, že tu něco vážně může žít?" byla zvědavá, proč Meinera zrovna tohle téma zaujalo. Zahlédl snad někdy na poušti nějakého tvora?

Zase to špatně pochopila. Čím víc otázek jí Meinere zodpověděl, tím byla zmatenější. Možná prostě jen pořádně nerozuměla magiím a ostatně ani vlkovi vedle sebe. Důležitější teď ale bylo soustředit se na fakt, že ani jeden se sem nedostal dobrovolně a svými silami. Někdo to na ně narafičil! Ale co tu měli dělat? Proč sem byli posláni? Bianca by čekala, že se něco začne dít, ale nedělo. Všechno bylo normální, jako každý jiný den. Až na to, že se ocitla na úplně neznámém místě. Meinere nevypadal, že by to chtěl nějak řešit, takže i Bianca po jeho vzoru zvláštní situaci ignorovala.
Tvrdil, že vysoká zeleň jsou stromy, i když před chvílí říkal, že tu žádné nerostou. Bianca na něj povytáhla obočí a trochu se uchechtla, protože jí to přišlo docela vtipné. Nemohla ale očekávat, že Meinere bude vědět úplně všechno, přesto, že to často dělávala. “Raději ať se nic neděje, než aby na nás vybafla nějaká příšera,” souhlasila a celá se při té představě oklepala. “Já jen, že většinou se něco děje, tak mi přijde zvláštní, že teď ne,” dodala s pokrčením ramen. Vlastně to bylo lepší, mít takový klid, jen co ji magie někam hodila. Ale bylo to taky podezřelé a Bianca byla stresař. “Tak jo,” přikývla nakonec Meinerovi souhlasně. Nic jiného, než čekání, jim stejně nezbývalo. Sledovala, jak černobílý přešel k vodě, aby se napil. Biancu taky zajímalo, jak taková pouštní voda chutná a rozhodla se ji okusit. Lehce se zašklebila, hned co se napila. Bylo to zvláštně teplé a vůbec ne osvěžující. Takhle teplou vodu ještě nikdy neměla, byla zvyklá na chladnější toky. I v létě. Meinerova náhlá otázka ji trochu zaskočila a musela se chvíli zamyslet. “No asi tu bude nějaký hmyz, ten žije všude,” bohužel. Brouky nacházela i tam, kde by je nejraději neviděla. Třeba na místech, kde spala nebo seděla. A často se lekla, že jí něco zalezlo do kožíšku. “Ale jinak se mi to nezdá. Možná nějaká zvířata, co žijí pod zemí? Protože kdo by chodil v takovém horku nahoru na pustinu? Nic tu není,” rozhlédla se po písčité poušti. Tohle jezírko, u kterého stáli, byla jediná věc, co tu nějak vyčnívala. Jinak bylo všechno stejné.

Vypadalo to, že zle pochopila účinky té Meinerovy schopnosti. ”Aha, takže ty ovládáš, kam tě to přenese? Stačí jen pomyslet na to místo? Tak to je praktické… Takže ses sem chtěl dostat? Ale co já…” Byla zmatená, jak se tu ocitla. Meinere měl magii, ale ona určitě ne. Nebo si jí rozhodně nebyla vědoma.
Bianca se zaradovala, když alespoň na nějaké otázky dostala odpověď. Poušť. Z Meinerova vyprávění to znělo jako dost na nic místo. Všude jen písek, ve dne horko a v noci zima. Navíc tu nic nerostlo a nedalo se tu nic dělat. Bianca začínala na vlastní kůži pociťovat teplo zdejšího území a ani trochu se jí to nelíbilo. Navíc bylo zatím dost brzy. Jak to tady přežijí odpoledne? “A co je tohle? Keř?” ukázala tlapou na nestrom, pod jehož stínem se Meinere schovával. Bianca ho napodobila a taky zalezla do stínu vedlejšího porostu. Pravda, že jako klasický strom to nevypadalo, ale co to potom bylo? “Tak to jsme to přistání vychytali dobře. Představ si, že bychom skončili támhle uprostřed ničeho,” zasmála se úlevně. Tady byly alespoň nějaké rostliny a voda. “Ale stejně pořád nevíme, proč tu jsme. Myslíš, že se něco bude dít?” zeptala se zvědavě. Většinou se něco dělo. Mělo by. Bianca hlavně doufala, že to nebude nic nebezpečného.

"Oh," Bianca hlesla a podezřívavě si vlka prohlédla. Jestli tohle dělal dobrý spánek, taky takový chtěla zažít. "Tak to je dobře, prospělo ti to," dodala a pro sebe pokývala hlavou. Meinere měl přeci jen nárok na dobrý odpočinek. A Bianca byla ráda, že se po něm probudil... mladší a hezčí. Určitě se také musel lépe cítit, ne? Chvilku přemýšlela, jestli by se měla dál vyptávat. Podle předchozí odpovědi to vypadalo, že se tomu tématu chtěl Meinere vyhnout. Ale Bianca byla zase strašně zvědavá, co ho donutilo změnit názor, až ji ty otázky pálily na jazyku. Nechtěla ale rýpat. Tak nějak jí přišlo, že vždycky, když se s černobílým o něčem bavila, skončilo to neshodami nebo nedorozuměním. Co kdyby se zase zeptala na něco, na co neměla?
Každopádně, situace se tak nějak vyřešila sama. Bianca nikdy nebyla zrovna dvakrát soustředěná vlčice a její myšlenky skákaly z jedné na druhou. Často tak vypadaly i její činy. A zrovna teď ji začalo zajímat, jak se sem vlastně dostali. A kde že to vůbec byli? "Taky?" překvapeně se na Meinera podívala. Nějak očekávala, že on sem spíš došel po svých, ale nevypadalo to tak. No, jeden se nemohl divit. Nestávalo se každý den, že by se vlci zjevovali na jiném území, kde předtím rozhodně nebyli. Následně se ale dozvěděla, že pro Meinera takové cestování nebyla novinka. "Není to trochu nepříjemný a nepraktický, objevit se někde z ničeho nic?" vyzvídala, protože se jí to nezdálo jako zrovna zábavná schopnost. Co kdyby potřebovala někam rychle jít a najednou se objevila na úplně opačné straně? Nic moc. "Ne, nebyla. A naposled jsem byla se Saturnem objevovat nory, než jsem se zjevila tady," lehce se zamračila. Saturn se teď určitě musel strachovat, že tak najednou zmizela. Navíc si vůbec nestihla užít sourozeneckou vycházku! Taková škoda. "Ty už jsi tu byl? A kde to vůbec jsme? Někde poblíž Životova kopce? Je tu písek," hrábla tlapou do země a zeptala se. Meinere vypadal, no, míň vykolejeně. Vlastně byl dost v klidu, na to, že se tu jen tak ocitl. Takže už tu asi někdy byl.

Zatímco čekala na odpověď, rozkoukávala se po okolí. Překvapivě nebyl okolo jen písek a zase písek, ale i malé jezírko a zvláštní zelený porost. To bylo dobře, protože Bianca si moc živě pamatovala, jaké bylo na písku teplo, když se do něj opřelo sluníčko. Škubla uchem, když se jí konečně dostalo nějaké reakce. Černobílý se na ni otočil a ptal se, jestli je v pohodě. Co bylo ale zarážející, má Meinerův hlas! Teď byla situace ještě divnější. Nebo možná naopak až příliš jasná. Tohle byl Meinere! Bianca se cítila trapně, že si to neuvědomila hned. Však kolik podobně zbarvených vlků bez oka tu mohlo chodit? Už i jeden byl víc jak dost. "Meinere? Uh, já tě nepoznala?" pípla slabým hláskem a snažila se to zachránit krátkým smíchem. "Vypadáš... jinak," naklonila pak hlavu na stranu a popošla k vlkovi blíž. Hned ji napadlo, co, nebo lépe řečeno kdo, za to mohl. Nedávno se o tom přeci bavili. Ale nedává to smysl, vždyť mi říkal, že se omladit nenechá. Proč se rozmyslel? Nebo za to může Smrt? Je to nějaká její speciální magie? Na druhou stranu, Meinere nevypadal, že by si zrovna takovou magii pořídil.
Zatímco přemítala nad docela banálními věcmi, úplně vynechala třeba otázku, jak se sem dostala a co tu vlastně měla dělat. Když jí to docvaklo, opět se obrátila na černobílého. "Nojo! Jak jsi se sem dostal? Už si tu byl, nebo... taky ne?" Bianca si byla jistá, že ji sem dostala nějaká magie, ale nemohla přijít na to, proč. Byla to snad zase nějaká mise? Měli tu něco za úkol? Nebo snad přišla řada na ni a někdo si z ní vystřelil jako ze Saturna? Cítila se trochu nervózně, protože zdejší atmosféra byla docela klidná. A to bylo podezřelé, jako takové ticho před bouří. "Nevíš, proč jsme tady?" zeptala se nakonec svého společníka, i když tomu nedávala moc nadějí, jestli se sem dostal podobným způsobem.

<< Kopce Tary

Bianca byla vcelku zmatená. Naštěstí ji nic nebolelo a ani se nezdálo, že by byla v nějakém nebezpečí. Možná právě naopak, měla příjemný pocit. A to bylo divné. "Co se děje? Kde to jsem?" docela vyděšeně se přikrčila, když se rozhlédla po okolí. Vůbec už se nenacházela v noře a Saturnus tu s ní taky nebyl. Byla na místě, kam ještě nikdy předtím nevkročila. Vypadalo to tu podobně jako když byla na návštěvě u Života, akorát to tu bylo placatější a písek se nacházel kam jen oko dohlédlo. Tohle je přeci naprostá pustina! Bianca se zhrozila. Jak se odtud měla dostat domů? Všechno vypadalo stejně, nemohla se chytit žádného orientačního bodu. A byla tu úplně sama! Nebo ne?
Bianca nevěřícně vyvalila oči na druhého vlka. "Mei-" Už už ji poléval pocit úlevy, když si všimla, že tenhle černobílý je trochu jiný, než ten, kterého znala. Meinere byl rozhodně šedivější a... všude s sebou tahal takovou mrzutou auru. Tenhle vlk vypadal mladě a... prostě působil jinak. Bianca sklapla tlamu a nejistě přešlápla. Může to být Meinerův bratr? Ale říkal, že jsou rozdílní. Nebo syn? Že by třeba netušil, že nějakého má? Nebo jiný příbuzný? V hlavě jí to šrotovalo o sto šest, ale nebyla schopná nic říct, na nic se zeptat. Jen tam tak nervózně stála a hloupě zírala. Doufala, že vlk se ozve jako první.

<< Nad kopci

Saturna rána naštěstí neštípala. Fialový prášek tedy nejspíš nebyl nijak nebezpečný a nemohl mu ublížit nebo udělat zle. Bianca si oddechla, zase se strachovala pro nic, ale... lepší být obezřetný. "No, trochu?" zahihňala se, když si Saturn postěžoval na svůj nový ohoz. "Vlastně trochu víc. Už se třpytíš až moc," dodala nakonec. Hlavně bylo divné, jak měl fialovou jen přední polovinu těla. Vypadalo to docela vtipně. "Ale snad to půjde omýt. Pojď, najdem nějakou řeku nebo potok," zvesela se usmála a pokračovala v chůzi. Les začínal pomalu řídnout a terén byl víc náročný. Nejspíš se teď nacházeli poblíž nějakého kopcovitého území. Najdeme tam nějakou vodu? Bianca moc netušila, jak to s toky bylo, ale asi by mohli cestou na něco narazit. Když už ne, alespoň se z vyvýšeného místa hezky rozhlédnou.
"Netuším, zatím jsem se s ním setkala jen párkrát. Ale přišlo mi, že vypadal na veselého vlka. Možná ti chtěl... udělat radost?" zauvažovala nahlas. Byl to tedy trochu divý způsob jak někoho rozveselit, ale kdo ví, co se bohovi honilo hlavou. "Nebo to mohla být nějaká jiná magická postava, třeba je jich tu víc," bliklo jí pak v hlavě. Motýl, kterému hledali poklad, byl přeci taky magický. A pak i ty žížaly, co jim kopaly pod lesem. Určitě tu takových bytostí běhalo víc a nějakou zrovna napadlo vystřelit si ze Saturna. Na jeho další otázku Bianca souhlasně přikývla. "Už jsem o tom přemýšlela. Něco by se mi určitě líbilo, ale nejsem si jistá, co přesně." Na barvy v kožíšku měla dobrý názor, líbilo se jí to. Ale byla v tomhle ohledu hodně nerozhodná. Přeci to bylo navždycky. Nebo ne, ale žádat Života o něco, co si v další chvíli rozmyslí taky nebylo zrovna slušné. "Hlavně to ne!" zhrozila se, když Saturnus zavtipkoval, že by jí Život taky poslal bouchající vejce. "Tak nevkusně bych vypadat nechtěla... Ehm, nic proti," uculila se trochu zahanbeně, když bratra nepřímo urazila. No, zatím věřila, že to z jeho kožichu nějak dostanou, takže se snad nic nedělo.
Saturnus se zajímal o Biančinu novou ozdobu, což ji náležitě potěšilo. Ale příběh, jak se k ní dostala, moc zajímavý nebyl. Vlastně byl úplně obyčejný, ale to nějak nevadilo. Hlavně že měla vlastní blýskavou cetku, kterou se mohla pyšnit. A stejně jako se zajímal Saturn, i ona chtěla vědět, kde přišel ke svému náhrdelníku. "Vážně?" Byla překvapená, že ho taky našel v lese. Po jeho dalších slovech měla ale trochu knedlík v krku. Therion... "Oh," hlesla chabě, a snažila se zachovat nějaký ten úsměv na tváři. Bylo ale jasné, že výrazně poklesl. "To je... Sedělo by to k němu," povzdechla si pak. Pamatovala si, že Therion měl rád hvězdy. Stejně jako Saturnus. Jeho nový přívěsek vypadal, jako by spadl z noční oblohy.
Bianca byla trochu ztracená do svých myšlenek. Ani si nevšimla, že kopce, ve kterých se nacházeli, mají nějak podivně moc nor. "Nojo, kdo myslíš, že tu bydlí? Nebo jsou opuštěné?" zeptala se a začenichala ve vzduchu. Necítila ale přítomnost nějakých jiných zvířat, takže v norách asi už delší dobu nic nežilo. Byly různě velké, ale do většiny by se vlk nacpal. Tím víc Bianca, která byla drobná. "Prozkoumáme to?" zamávala ocáskem vesele a už se do jedné díry hrnula. A v tom její čumáček zachytil zvláštní sladkou vůni. "Co to je? Cítíš to taky, Saturne? Rostou tu někde květiny?" zmateně se ohlédla ven, ale před očima měla jen růžovo. Měla pocit, jako by ji něco zhouplo do vzduchu, ale nebylo to nepříjemné. Co se to děje? stačila si zmateně pomyslet, než najednou z nory zmizela. Jako by se vypařila do vzduchu!

>> Pouštní oáza (tinderia akce)

Bianca se zamýšlela nad tím, jak se líhnou vejce. Saturn očividně taky moc nevěděl, ale chtěl to zkusit. "No klidně. Mohl bys mít taky kamaráda jako já mám Yverinne," pokrčila nakonec rameny. Nebyl to zase tak zlý nápad a mohli se pak zeptat třeba Launee nebo někoho v lese, kdo o líhnutí ví víc. Bude to ale asi náročné. A pak se o toho ptáčka starat. Ptáci asi nežrali maso, že? Bylo by to úplně jiné, než mít na starosti vlče.
Ale všechny tyhle starosti se ukázaly zbytečné, když vejce křuplo a explodovalo. Vyvalil se z něj třpytivý prach a Saturn najednou vypadal jako disko koule. Bianca se hned zděsila, jestli náhodou není prášek jedovatý, protože Saturn držel vejce v tlamě a určitě toho spoustu vdechnul nebo spolknul. To by bylo, kdyby se na společném výletě přiotrávil. Naštěstí tvrdil, že mu nic není, i když... byl to Saturnus, který nechtěl přidělávat starosti. Bianca byla stále trochu skeptická. "A co tvoje rána. Neštípe to?" Zranění od jelena už by mělo být lepší, ale stejně. Kdo ví, co se stane, když se mu tam dostane ten fialový prášek.
"Já taky ne. Však kdo by to čekal? Vejce normálně neexplodují," zazubila se na bratra, když situaci začal zlehčovat. Nakonec, nic strašného se nestalo, ne? Jen takové malé překvapení. Biancu napadlo, že si z nich někdo dělá srandu, ale žádného dalšího vlka tu neviděla. Musela to tedy být náhoda. "No, nemůže ti to na kožichu držet věčně. Určitě to smyješ... Leda by to byly nové barvy od Života?" naklonila hlavu v otázce na Saturna. Nechtěl třeba krom bílé i jinou barvičku? To by pak dolů asi moc nešlo.
Bianca se nadšeně podívala na svou novou ozdobu, když ji Saturnus zmínil. "Není to vlastně nic zajímavého. Našla jsem to na větvi jednoho stromu, když jsem se vracela do lesa. Na hranicích," odpověděla, ale její hlas neskrýval nadšení z hezké ozdůbky. "Co ty? Jak jsi přišel k tomuhle?" kývla hlavou k jeho náhrdelníku. Hodil se k těm třpytkám, které měl v kožichu. K těm původním, ne fialovým.

>> Kopce Tary

<< Mechový lesík

Spolu se Saturnem se vydali na obhlídku okolí. Bianca tuhle část území neměla moc prozkoumanou, ale čekala něco... zajímavějšího. Jak se ukázalo, z lesa přešli zase do lesa. Nic extra, nic speciálního. Snad jen to barevné vejce, na které bratr narazil. Bianca byla také dost zvědavá, protože žádné takové nikdy neviděla. Pokývala na Saturnova slova hlavou a sledovala, jak ho opatrně vzal do tlamy a chtěl odnést do nějakého hnízda. V duchu trošku nesouhlasila, chtěla vejce zkoumat víc, ne ho někomu vracet. Ale neodvažovala se tenhle názor vypustit nahlas, protože něco jí říkalo, že by Saturn asi nebyl moc rád.
Mezitím Saturnus navrhoval, co by s vejcem udělali, kdyby nenašli jeho pravé rodiče nebo majitele. "Vylíhnout? Jak bychom to udělali? Ty víš jak se líhnou vejce?" zeptala se trochu zmateně, protože sama o tom věděla prd. Bylo vůbec něco třeba dělat, nebo prostě jen čekat, až skořápka sama praskne a něco vyleze ven? Bianca škubla ušima, když uslyšela hlasité křupnutí a překvapeně se podívala na bratra. "Jej! Saturne!" vyjekla, když spatřila jak se z nakřáplého vejce valí třpytivý dým. "Jsi v pořádku? Vdechnul si to, není ti zle?" Co kdyby to bylo jedovaté? Nebude mu něco? pomyslela si ustaraně. Přeci jen, zářivé barvy se v přírodě moc neobjevovaly. Už to jim mělo napovědět, že vejce není jen tak ledajaké. "Netuším, nějaký třpytivý prach. Máš od toho celý kožich," odpověděla mu na otázku, ale byla asi stejně bezradná. Jen doufala, že prášek není nebezpečný. "Asi si z nás někdo dělal šprýmy," pokývala pak hlavou a podezřívavě se rozhlédla kolem, jestli se v roští neschovává nějaký vtipálek. Vypadalo to ale, že jsou tu se Saturnem sami. No, Mechový les je nedaleko. I kdyby to Saturnovi mělo ublížit, snad najdeme pomoc včas, uklidnila se nakonec. Přesto pozorovala bratra bedlivým pohledem, jestli se mu přeci jen nepřitížilo.

Bianca přikývla. Za Launee se mohli podívat potom. Stejně teď neměla nic valného na práci. Naloveno bylo, v lese taky někdo hlídal... Mohla se jít bavit. Vyvstala ale další otázka. Kam by měli na takový výlet vyrazit? Bianca netušila, kde všude to Saturn už zná a sama neměla moc nápadů, kam by se mohli jít podívat. Navrhla proto toulky spíš kolem lesa. Hodilo se to, alespoň se víc seznámí s okolním územím. Mnohem víc ji nadchlo objevovat nová místa, než se vracet na stará známá. I když i to mělo něco do sebe. "Já taky ne. Zdá se mi, že chodím jen tam, kde už jsem byla," zamumlala trochu sklesle. Už to nebyla žádná zábava, chodit lesy a loukami, které už několikrát prošla. Spíš se z toho stávala nudná rutina. A tomu by se Bianca na výletě s bráškou ráda vyhnula.
Proto navrhla, aby se podívali kolem Mechového lesa, ale na stranu, kam snad ještě ani jeden nevkročil. Tedy, Bianca se nepamatovala, jestli vůbec, a Saturnus to svými slovy potvrdil. "Tak jo!" vesele zamávala ocáskem a vyskočila na nohy, připravená na dobrodružství. Vedení ale přenechala Saturnovi, protože nechtěla mít na krku případné problémy. Co kdyby je zavedla na nějaké nebezpečné místo? Nikdo by jí asi moc nepoděkoval.
Tázavě se ohlédla na bratra, když se zarazil uprostřed kroku a pohled zabodl kamsi do mechu. Bianca hned zvědavě přihopsala a hledala, na co se to tak kouká. Nebylo to nic těžkého. Na zemi leželo vejce, a vážně pestrobarevné! "Páni, to jsou zvláštní barvy," poznamenala udiveně. Ještě nic takového neviděla. Saturn se hned začal strachovat, kde je 'majitel' nebo rodič tohohle vejce. Biancu více zajímalo, co se skrývá uvnitř, ale svou zvědavou otázku po bratrových slovech zase spolkla. "A co když nikoho nenajdeme? Co s tím budeme dělat?" naklonila hlavu na stranu. Něco se z toho vylíhne a... co pak? Sníme to? Budeme se o to dál starat? Při těch myšlenkách si Bianca vzpomněla na Yverinne, která přezimovala kdesi v úkrytu. Počasí už bylo ale příjemné, takže by se had měl brzy probouzet. Asi. Biance to bylo docela jedno, věřila, že Yverinne si ji najde, pokud bude chtít.

>> Nad kopci