Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hned jakmile své otázky vyslovila, přišla si jako hlupák. Byla mrtvá a kdo ví kde. Nebylo přeci pravděpodobné že by se tu nacházeli i jiní vlci nebo... jiné bytosti. Doposud si myslela, že je naprosto sama. Třeba začínám blouznit? Mám halucinace a slyším cizí hlasy, pomyslela si. Dávalo by to smysl, však i ten hlas zněl trochu divně.
Bianca tomu tedy nevěnovala moc pozornosti. Stejně po jejím tázání nastalo docela dlouhé ticho, takže bylo docela jasné, že si nějaké hlasy vymýšlela. Možná aby se necítila tak sama a ztracená. I když to znamenalo, že pomalu začíná šílet. Heh, hořce se usmála. Nikdy by nečekala, že takovýhle bude její konec. V tom se ale hlas ozval znovu. Říkal jí, ať ho následuje, ale protentokrát byl velmi tichý. Kdyby Bianca zrovna nemlčela a nestála v klidu, určitě by ho přes rachot větví ani nezaregistrovala. Každopádně... hlas ji lákal za sebou. Na chvíli se rozmýšlela, přeci jen za života byla dost opatrná. Následně jí ale došlo, že tady už opatrná být nemusí. Může si dělat, co jen bude chtít. Vlk přeci nemůže umřít dvakrát, to prostě odmítala akceptovat. Navíc by to znamenalo, že nějakým způsobem svou 'smrt' přežila nebo ji někdo vrátil zpátky mezi živé. A pak... proč tedy nevraceli i ostatní? Theriona a rodiče? Ti zůstali pod zemí, zatímco jiní měli druhou šanci? To bylo přeci strašně nefér. Navíc, Bianca si momentálně myslela, že si ani druhou šanci nezaslouží.
Nakonec zavrtěla hlavou a následovala hlas. I když přitom jak byl tichý měla problém určit, kde přesně se jeho vlastník nacházel, jestli nějaký byl. "Kdo jsi?" zeptala se hlasem bez emocí. Když nad tím chvíli pomyslela, zněl docela jako ten Meinerův, ale přeci jen v sobě nesl víc naprostého nezájmu a odevzdanosti. Jeho majitelce bylo očividně všechno ukradené. Co se stalo, co se děje i co se teprv bude dít.

<<Mahtäe jih

Jakmile byla na druhém břehu, došlo jí, že si moc nepomohla. Byla v dalším křoví a tohohle bylo mnohem víc a bylo hustší. Bianca už ale neměla sílu znovu překračovat řeku, takže se raději pustila do prolézání křovisek. Tak jako tak stejně nezáleželo jak vypadala, když byla v naprosté tmě. Navíc, sama podle svého stavu soudila, že musí vypadat opravdu uboze. Kdysi by jí na tom asi záleželo, zdráhala by se nějakého zašpinění nebo zranění, ale teď už ne. K čemu taky? Nikdo ji tu neuvidí, alespoň ne nikdo, u koho by jí na tom záleželo.
Prodírala se křovím a pomalu jí docházel dech. Musela často zastavovat a odpočívat. Neměla žádnou motivaci posouvat se dál, ale přesto monotónně kladla tlapu před tlapu a šla. Kdo ví kam. A v tom to přišlo. Zaslechla hlas, někdo se jí představoval? Bianca sebou škubla a začala se otáčet všude kolem. Lehce pootevřela oči, které měla při průlezu křovím zavřené. Přeci jen dostat větví do oka nebylo příjemné, tím víc, když už jeden stejně nic neviděl. "H- Haló?" zachraptěla. Její hlas vůbec nezněl tak, jak si pamatovala. Možná proto, že už dlouho nepromluvila? "Je tu někdo?" zeptala se pak po chvilce.

<< Stepní pláň (přes Křovinatý svah)

Tma stále neustupovala, ale Bianca už si docela zvykala. Tedy, zvykala si na fakt, že nic nevidí, ne na fakt, že neustále zakopávala a do něčeho narážela. Zdálo se, že zdejší místo je podobné, jako třeba Gallirea. Byl tu déšť i vítr, na zemi cítila trávu a kamení a narážela do kmenů stromu, když šla. Nevěděla kam jde, ale prostě šla. Nemohla zůstávat na jednom místě a jen ležet. Hlad a žízeň ji vyhnaly něco dělat, i když Bianca byla naprosto deprimovaná a nejraději by nedělala nic.
Malými křovisky se prodrala až k řece nebo potoku. Podle sluchu to ale nejspíš byla řeka, protože hodně hučela. Bianca byla zbědovaná. Mám se otočit? Jít po proudu nebo proti? Ale co mi to bude platné? Nemyslela si, že by byla schopná dojít k prameni řeky a obejít ho. Ale... mohla snad skočit do vody aniž by něco viděla? Sotva se naučila plavat, navíc, co kdyby byla řeka opravdu široká a proud ji někam strhne? Na tom vlastně nezáleží, nadhodila křivý úsměv. Přeci už byla po smrti, nemohla zemřít podruhé, že. S touto myšlenkou Bianca přistoupila ke břehu. Nejdříve se napila, aby schladila žízeň. Byl to opravdu příjemný pocit, konečně se napít, i když jí moc nedávalo smysl, že stále cítí a vnímá. Ale bylo to tak a sama nemohla na důvod přijít. Kdo ví, jestli tu byli i ostatní jako ona?
Bianca skočila do chladné vody. Proud nebyl zase tak silný, ale na nového plavce, navíc vyčerpaného, to byl těžký oříšek. Nějakým způsobem se ale dostala na druhý břeh. Oklepala se a pomalým krokem se začala šinout dál.

>> Velké houští

Po dlouhé době, kdy Bianca jenom přemýšlela ji taky napadlo zaměřit se na své okolí. I když kolem byla jenom černota, možná... možná by se mohla zkusit porozhlédnout a třeba by něco našla? Nějaké světlo na konci tunelu? Co ale bylo divné, když se konečně soustředila na něco jiného než svoje myšlenky, slyšela... vítr? Vlastně i cítila, jak jí čechrá kožich! To ale není tak zvláštní. I v temných jeskyních bývá občas vítr. Znamená to ale, že odtud vede nějaká cesta na světlo? zamyslela se trochu. S těžkým vydechnutím se zvedla. Nebylo to jednoduché, když ji všechno bolelo a navíc neviděla na svoje nohy.
Váhavě udělala jeden krok vpřed. Nepropadala se do nějaké hluboké nicoty, opravdu stála na nějakém povrchu, který ale mohla poznávat jedině hmatem. Cítila trávu, písek a malé kamínky. Zdálo se, že je to prostě nějaká obyčejná louka nebo pole. Udělala několik dalších váhavých kroků, než leknutím nadskočila. Okolím se totiž rozezněla velká hlučná rána, jako když něco práskne. Biance se hrůzou zježily chlupy za krkem, protože pořádně netušila, co by takovou ránu mohlo vydávat. Kam jsem se to jenom dostala? pomyslela si zbědovaně a raději se nehýbala. Odpověď přišla po chvíli, jelikož jí na kožich začaly dopadat mokré kapky. "Ono prší," hlesla udiveně a pohlédla nahoru, ale tam byla stejná černota jako všude jinde. Jakto, že tu byla taková tma? Co se to dělo?
Bianca si dodala trochu odvahy. Možná to bylo také tím, že náhle cítila i hlad a žízeň, věci, které by po smrti rozhodně cítit neměla. Každopádně tomu tak bylo a potřebovala s tím něco dělat, protože už tak ji všechno bolelo, nepotřebovala ještě křeče žaludku. Opatrně se tedy vydala nějakým směrem a doufala, že se dostane někam, kde bude alespoň trochu světla.

>> Mahtäe jih

Bianca nevnímala, jak dlouho už nehybně leží na zemi. Vzhledem k tomu, že okolo ní byla jen tma, neměla nejmenší pojem o čase, neměla jak se dozvědět, kolik už uplynulo hodin, dní nebo týdnů. Ale připadalo jí to jako věčnost, co už tu takhle strávila. A nejhorší bylo, že pořád dokázala cítit. Měla strach a celé tělo jí stále bolelo, netušila, co by měla dělat a utápěla se v sebelítosti a obviňování. Byla prostě strašně zmatená a poražená. Neměla náladu se zvednout a udělat třebas i jeden krok. Však k čemu? Všichni, které měla ráda s ní na tomhle místě nebyli, ať už se nacházela kdekoli. Navíc, jak by jim vůbec mohla jít na oči, potom co prováděla? Nebyla vůbec hodným a dobrým vlkem, za kterého se chtěla považovat. Ne, byla sobecká a ustrašená a za svůj život klidně obětovala někoho jiného, i když ani to nepomohlo. Možná jsem já měla být ta, kdo bude obětovaný. Stejně zemřela, a když nad tím tak přemýšlela, byla to docela zbytečná smrt. Nic neudělala, aby někomu pomohla. Lilithina smrt jim alespoň pomohla pokračovat dál, ale její? Co z toho Meinere nebo Cynthia měli? Akorát přišli o dalšího člena, který mohl zemřít nějakým lepším způsobem, třeba v boji. Biancu až zamrazilo, jak klidně o svém skonání přemýšlela. Když na to myslela ještě zaživa, vždycky měla nepopsatelný strach a všechno se v ní příčilo. A teď poznala, že to vlastně nebylo tak strašné. Odešla vcelku klidně, i na bolest si zvykla, protože se v ní utápěla už od doby, co ji poštípaly včely. Tenkrát ale ještě měla naději, že se z toho dostane, která ji hnala dál. Teď neměla potřebu cokoli dělat.
Svůj posmrtný život si představovala jinak. Lépe řečeno si představovala, že žádný nebude. Občas ráda věřila, že by se po smrti dostala na nějaké krásné místo, kde by se mohla setkat s rodiči a Therionem, se všemi, kteří ji opustili. Ale ve výsledku si tušila, že žádné takové místo není a po smrti je prostě 'nic'. Nikdy by ji nenapadlo, že stále bude mít vědomí a bude v naprosté temnotě vnímat všechnu bolest a smutek, který ji doprovázel. Nějaké krásné místo si nezasloužila, to už jí teď bylo jasné. Měli to ostatní, kteří zemřeli stejně? Nebo jen ona? Píchlo ji u srdce při pomyšlení na to, jak jsou její rodiče ve stejné situaci. Ale ti pravděpodobně na takovém místě nebyli, byli přeci hodní a položili svůj život za ni a její sourozence. Bianca si přišla strašně nevděčná, protože celou tu dobu se snažila být něco, co očividně není a nakonec stejně zemřela mladá, aniž by stihla pořádně žít. Rodiče měli tenkrát utéct a nechat mě tam. Vyplatilo by se jim to víc, pomyslela si. Launee mě nikdy neměla adoptovat, nikdy jsem se neměla setkat se Saturnem. Měla jsem se utopit v těch močálech, pokračovala a s každou další myšlenkou ji všechno bolelo víc a víc. Tlamu roztáhla do křivého, bolestného úsměvu. Co by na její počínání doma asi říkali? Určitě by ji nesnášeli. Kdo by chtěl sestru nebo dceru, která by je klidně obětovala? Která by se při každém nebezpeční schovávala někomu za zadkem a čekala, až ostatní poumírají aby se mohla sama zachránit? Nikdo by s takovým vlkem nechtěl být příbuzný.

<< Fialový tajemný portál

Hned jak Bianca prolezla portálem, cítila se zvláštně. Nechtěla ale svými stížnostmi přidělávat starosti ostatním a navíc ji rychle upoutalo to, co se dělo kolem. Na nějaké stěžování že je jí špatně nebyl čas. Stejně to připisovala tomu, že ji pobodaly včely a navíc nepřímo zavinila něčí smrt. Nebylo to nic závažného, nebo si to alespoň myslela. Možná se ale měla ozvat, protože s každou další vteřinou se její stav zhoršoval.
Život něco blábolil na svou obranu a Bianca matně zaznamenala, že mluví i na ni, ale vůbec netušila co říká a nezmohla se ani na odpověď. Bylo jí najednou tak strašně moc špatně. Ať to přestane! pomyslela si unaveně. Všechno jí bolelo, svoje okolí nevnímala a momentálně si přála jediné. Být pryč. Od toho všeho. Nějaký optimismus už vzdala, protože podvědomě věděla, co se děje. Že umírá. Ať už to bylo na následky bodnutí nebo kvůli něčemu jinému, tak veškerý boj vzdala. Přeci jen cítila, že si to i docela zaslouží. Byla k ničemu. Nikdy nikomu pořádně nepomohla, jen přidělávala problémy, protože se o ni ostatní museli starat a navíc byla srab, který ochotně obětoval jiné pro svůj vlastní život. A stejně to bylo k ničemu. Patří mi to. Třeba to celé byla pomsta, za její rozhodnutí. A nejhorší bylo, že i kdyby se mohla vrátit v čase, tak by se zachovala stejně. Chtělo se jí brečet, ale ani na to neměla sílu. Ta se vytrácela z jejího těla bleskovou rychlostí. Nevnímala, jak ji Život zachytil a položil na zem. Neslyšela otázku Cynthie nebo Meinerovo oslovení a třesení. Její vědomí už bylo dávno pryč.
-
Zalapala po dechu, když jí celým tělem projelo ostré bodnutí. Jako by ji něco provrtalo skrz na skrz. To ale příliš nevnímala, protože se divila, že vlastně vůbec 'vnímá'. Zase získala cit. Všechno ji bolelo, jako když umírala, jako by se nic nezměnilo. Ale přeci jen tu jedna věc byla. Když se pomalu stavěla na nohy, otevřela oči aby se rozkoukala, ale neviděla zhola nic. Všude byla temnota. "Meinere?" zeptala se do tmy, ale nikdo neodpovídal. "Cynthio? ...Živote?" Ticho. Ne. Co by tu dělali se mnou. Přeci už... Tohle musí být peklo. Nebo nějaké podobné místo, kde kočí vlci jako já, došlo jí a zase se svalila na zem. Nemělo cenu nic dělat. Chápala to moc dobře, měla teď trpět za všechno co provedla. Bylo to vlastně prosté. Nějaká vyšší síla určitě věděla, že ze všeho nejvíc nenávidí samotu, tak byla odsouzená přesně k tomu. Být sama v naprosté tmě a tichu.

<< Žlutý portál

Meinere tvrdil, že ta nic nemůže, ale pronášel to tím svým typickým neutrálním tónem. V duchu ji klidně mohl odsuzovat a nenávidět, jen to třeba nechtěl říkat nahlas. “Tak proč zemřela?” Něčí vina to přeci musela být. A když ne Biančina, tak koho.Cynthie? Nebo snad Životova? Ten ostatně tvrdil, že vlčici zachrání, ale copak to bylo možné? I když to byl bůh, mohl vlka vrátit k životu? A jestli ano, tak proč moji rodiče zůstali mrtví? A Therion? Nebylo to fér, že se někteří mohli vracet a jiní ne.
Jakmile Bianca prostoupila portálem, zacítila odporný pach. Před ni se zjevili tři vlci, šedivák, hnědý a černá vlčice, která něco křičela. Bianca při pohledu na ní naprázdno polkla a měla chuť zase zacouvat zpátky do portálu. Černá vlčice jí naháněla strach a byla ošklivá. Takže tohle bude Smrt? pomyslela si ustrašeně. Nikdy se s ní ještě nesetkala, i když o ní slyšela. Ti zbylí dva museli být její kumpáni, co si přáli zničit Gallireu. Proč něco takového chtějí? Není to i jejich domov?

Život se začal obhajovat, že není jiná možnost a někdo z nich opravdu musí zemřít. Bianca se snažila minimalizovat svou existenci a vyděšeně se na boha dívala. Neměla Lilith pravdu, když zpochybňovala jeho identitu? Byl tohle vážně Život, když byl ochotný něco takového udělat? Nad takovými otázkami ale neměla čas přemýšlet.
Bianca se cítila hrozně, jen co jí hlavou prolétla ta myšlenka. Věděla, koho by zvolila, sice si to nechtěla přiznat, ale věděla to. A vlčici i věnovala kratičký pohled, který bohužel neprošel bez povšimnutí. Bianca se hned otřásla, přikrčila k zemi a sklopila uši studem, když se mýtinou rozezněl naštvaný a vyděšený hlas modré vlčice. Co jsem to udělala, pevně stiskla oči k sobě. Nemohla uvěřit, že uvnitř byla vážně tak krutá. I když slova Lilith byla mířena na Cynthii, která byla ve svém jednání víc očividná. Lilith a Meinere byli jediní, kdo na nikoho neukazovali prstem. Bianca se cítila asi nejhůř za svůj dosavadní život, ale nemohla s tím nic dělat. Instinkt jí prostě velel neumřít, ať to mělo stát cokoliv.
Z vlastní sebelítosti a házení viny na ostatní ji vytrhl Meinere, který začal couvat a asi nějak zapomněl, že Bianca stojí za ním. Zbylé vlčice se stále docela ostře hádaly a padalo jedno obvinění za druhým. Na Biancu toho začínalo být trochu moc a jelikož od tohohle problému nemohla utéct, jak měla ve zvyku, zvolila možnost B. Brečet. Oči se jí rozslzely natolik, že skoro ani nepostřehla, co se děje. Došlo jí ale, že hádka utichla a to co uviděla, když párkrát zamrkala jí neudělalo dobře. Modravá vlčice… explodovala v bílou záři a na jejím místě zbyl jen kožich.
Bianca na to koukala notnou chvíli, než se její kolečka zase začala točit a pochopila, co se vlastně stalo. “Hhbleh,” dávící reflex se ozval skoro okamžitě, ale ven naštěstí nic nešlo. Však se tu už nějaký čas živila sotva brouky a trávou, neměla co zvracet. Život děkoval Lilith za její oběť jako by se nic nestalo a zmizel v portálu. Ale ona nechtěla zemřít. Nechtěla se pro nás obětovat. Bianca byla v šoku. Jakto, že Život ji zabil bez jejího svolení? “Je… je to moje chyba..?” Bianca hlesla zničeně a podívala se na záda černobílého a pak na Cynthii. Stalo se to proto, že si to jen pomyslela? Cynthia očividně také chtěla, aby to byla Lilith a Život přeci uměl číst i myšlenky. “Zabila jsem ji já?” Nemohla tomu uvěřit, někoho přeci připravila o život! Byla z ní zrůda! Bude mě teď Meinere nenávidět? A co když se to dozví třeba Saturn a máma? Bianca se rozklepala.
Nějak ani nevnímala, co vlastně dělá. Jen slyšela rozkaz a řídila se tím. Jako první portálem prošla Cynthia, pak Meinere a v těsném závoji i Bianca. Nechtěla zůstávat na jednom místě sama s ostatky vlčice, kterou pomáhala obětovat. Chtěla utíkat co nejdál od všeho a všech.

>> Fialový portál

<< Jabloňový sad

Bianca a Cynthia prchaly od stromu co jim nohy stačily. Jakmile byly na poměrně bezpečném místě - minimálně včely už je tu nenapadaly - trochu nabraly síly a vydaly se zpátky k Životovi. Obě byly poštípané a napuchlé, ale hlavní bylo, že zůstaly naživu. Až při cestě si Bianca všimla, že větev nebyla to jediné, co Cynthia včelám ukořistila. “Na co je to jablko? Můžeme ho sníst?” zajímala se. Přeci jen se tu jídlo shánělo docela špatně, když jen tak z ničeho nic nepadalo z nebe. Ale třeba ho Život bude taky potřebovat? Asi bychom ho radši neměly jíst, rozhodla se Bianca, i když jí to bylo trochu líto. Co kdyby přeci jen bylo jedlé a teď ho odevzdají jen tak pro nic?
Na mýtinu dorazily jako první. Život si od nich vesele převzal větev a bodnul ji do země. Teď zbývalo jen čekat na druhou skupinku. Bianca byla celá poštípaná a do řeči jí zrovna nebylo, rozhodla se proto znovu olizovat trávu ve snaze se trochu schladit a napít. Moc to nepomáhalo a brzy ji to přestalo bavit. Navíc nemusela čekat dlouho, protože druhá skupinka dorazila krátce po nich. Valili s sebou velký balvan, který si Život taky převzal. Bianca přicupitala k Meinerovi a Lilith. Oba vypadali ve větším pořádku, než byla ona. Už už si pomyslela, že jejich úkol byl ten více bezpečný. Ale… kde je Světluška a ta hnědá? Šly přeci s nimi…? Biance přeběhl mráz po zádech a nasadila křečovitý úsměv. Třeba… se jen trochu opozdily. “Světluška?” obrátila se tiše na černobílého, aby se ve své domněnce ujistila. Nemohlo se jí přeci nic stát, ne?
Zakrátko byla ale vyvedena z omylu. Život začal povídat něco o tom, že musí někoho nechat zabít a Meinere vypěnil a řekl, že Světlušku něco sežralo. ?? Bianca měla pocit, že jí po takovém návalu informací jen duní v hlavě. Měla tam prázdno, úplně vymeteno. A přeci se instinktivně velmi pomalu a nenápadně schovávala za černobílého. Snažila se být co nejméně nápadná, protože… přeci nechtěla zemřít. Nikdo nechtěl! Cynthia se ptala po dobrovolnících, ale kdo by do něčeho takového bez donucení šel? Bianca rychlým očkem střelila po modré, protože ji ze všech přítomných znala nejméně. Sama zemřít nechtěla, Meinere byl kamarád a Cynthia byla matka kamarádky a navíc Biance před chvílí zachránila život. Zbývala jediná možnost, protože ty ostatní co tu s nimi byly ani nedošly tak daleko. Nahlas ale nic říkat nemohla, protože přeci nemohla vlčici nutit, aby se pro ně obětovala.

Bianca si byla docela jistá, že tohle nepřežije. Roj se na ni okamžitě slétl a rozhodně ji nešetřil. Kdo ví, proč byly včely tolik protivné, když jim ani jedna z vlčic nic očividného neudělala. Že by poznaly, kdo na ně používal magii? Nebo byly prostě jen rozzlobené, že jim na území vnikli vetřelci? Tak jako tak, Bianca schytávala jedno žihadlo po druhém, že je ani nestihla počítat. Na jednu stranu začínala ztrácet naději, ale přeci se nemohla vzdát jen tak! Jen počkejte, já vám ukážu, pomyslela si rozzlobeně a pomocí magie vyslala proti včelímu roji velký fučák, který je na chvíli překvapil a zastavil. A k Biančině překvapení se k němu přidal i déšť. Cynthia! Bianca neztrácela cenný čas a rychle vyskočila na nohy. Cynthia ještě křičela něco o větvi, ale to Bianca moc nevnímala, hlavní bylo rychle utíkat pryč.
Obě vlčice se, ne tak v pořádku, dostaly mimo sad. Bianca byla na několika místech napuchlá až hrůza a všimla si, že i Cynthia má viditelné štípance. “O-omlouvám se,” dostala ze sebe provinile Bianca a raději odvrátila pohled. A ten padl na… kaluž vody s rybou? Ani se nad tím moc nezamýšlela a automaticky se napila a rychle do sebe nasoukala tu rybu. Hlad i žízeň na chvíli přestala vnímat. “Jo, jo, zatím žiju,” odpověděla vlčici na otázku. “A ty jsi taky v pohodě?”

>> za životem

Používání magie se Biance nezdálo jako zrovna dobrý nápad, když netušila, co se potom může stát. Ale jinou možnost tady neměly. Včely se očividně samy nikam neměly a jak jinak je odehnat, než magií? Cynthia se toho naštěstí nebála a začala používat magii počasí. Bianca sledovala, jak se nad nimi stahují mračna a začíná mírně kapat. Sama neměla co jiného nabídnout, než magii vzduchu. Rozhodla se tedy udržovat od včel bezpečnou vzdálenost pomocí větříku, který je měl odfukovat co nejdál. A ve výsledku to vypadalo jako obyčejná změna počasí a včely si ji ani nemusely spojovat s nimi.
"Tak jo," odpověděla Cynthii pohotově a spolu s vlčicí se rozeběhla sadem. Čím rychleji tu vzdálenost ke stromu překonají, tím rychleji budou moct vypadnout někam, kde je snad bezpečněji. Bohužel se ale v tom spěchu příliš nekoukala pod nohy a to se jí nehezky vymstilo. Ani netušila, o co vlastně zakopla. S tlumeným heknutím upadla přímo na čumák a lekem přestala používat svou magii, která ji chránila od včel. Když se vzpamatovala a vzhlédla nahoru, s hrůzou zjistila, že roj si jí všiml a nebyl rád, že se tu tak poflakuje v jejich revíru. Bzučení bylo čím dál tím blíž a hlasitější a Bianca byla úplně ztuhlá. Já tady umřu, prolétlo jí hlavou. Nezmohla se na nic. Znovu aktivovat magii jí mohlo trvat déle, než se k ní včely dostanou.
Na poslední chvíli jí ale instinkt radil, ať se alespoň trochu svému osudu brání. Pokusila se znovu vytvořit vítr, tentokrát silnější, který by roj alespoň trochu zastavil a dal jí čas se posbírat a utéct. Netušila ale, jestli to bude fungovat. V tomhle momentě si vůbec nevěřila. Alespoň Cynthia je snad v pořádku a Životovu misi splní, pomyslela si krátce, přestože vůbec nevnímala, co druhá vlčice dělá.

// magie vzduchu - odfukování hmyzu dál od sebe

Cynthia neviděla situaci moc optimisticky a nebála se to říct nahlas. Bianca si trochu povzdechla, ale musela souhlasit. Jestli už se něco hrozného na Galliree dělo, doufala že to nebude alespoň tak nebezpečné. Nebo že z toho její přátelé vyváznou jen s lehkými zraněními. Rozhodně by nebyla ráda, kdyby zase o někoho přišla, tím víc o někoho z rodiny. Za neustálého přemýšlení o ostatních Bianca začala pojídat nějaké bobule, které nedaleko našla. Moc se nezamýšlela nad tím, jestli by mohly být nebezpečné. Jen je lehce otestovala a když se po chvilce nic nedělo, rozhodla že s nimi asi není nic špatně. "Nevypadá to, že by byly jedovaté," namítla lehce Cynthii, ale raději už další nejedla. Věděla, že starší vlčice jí to připomínala z dobroty srdce. A asi taky nechtěla skončit na sbírání dřeva sama.
Zanedlouho se Cynthia ozvala, že by se měly dát do práce. Biance se mezi včely vůbec nechtělo, ale déle už se tu zdržovat nemohli. Čím víc otálely, tím víc byla Gallirea i oni samotní ohrožení. Tak ať to máme za sebou, pomyslela si a pohlédla na sad plný bzučivých potvor. "Nikdy jsem bohužel hmyz neodháněla," odpověděla. Většinou před ním naopak utíkala, ať už se jednalo o takto nebezpečné včely nebo jen zcela obyčejné broučky, co si prostě žili svůj život. Biance se hnusili všichni stejně. "Třeba by je nalákala nějaká hezká vůně odjinud," navrhla potom. Zdržovaly se tu, protože tu byly rozkvetlé rostliny a stromy. Kdyby ale přišly na to, že kousek odtud je nějaké hezčí místo, asi by se přesunuly tam, ne?
Bianca opravdu neměla žádný plán. Přílišnými schopnostmi neoplývala, jediné, čím se snad mohla chlubit byla magie větru. Jenže jestli tu vůbec bude fungovat a jaké bude mít následky, to netušila. A měla z toho docela strach. Však i sám Život říkal, že neví, co by se mohlo stát. Cynthia si ale takové servítky asi nebrala, protože prohlásila, že na včely přivolá déšť. Bianca zaraženě zamrkala, "A není nebezpečné tu jen tak použít magii?" Nic jiného nám ale nezbývá, jestli nechceme dostat desítky žihadel, namítlo ihned její podvědomí. Co jiného, než magie by jim mohlo opravdu pomoct? Pochybovala, že by jim dokázala utéct, i kdyby byla nejrychlejším vlkem na zemi. "Jinak je to dobrý nápad. Hmyz nemá rád vodu. Třeba před námi uletí," pronesla o něco víc nadšeně a mávla ocáskem. Bylo by super, kdyby se jich zbavily tak jednoduše.
Bianca hnedka poznala, když Cynthia začala kouzlit. Věčně slunečná obloha bez mráčku se totiž velmi rychle zatáhla těžkými šedými mraky. Nejspíš to ale na šedou vlčici bylo docela složité, protože počasí se měnilo pomalu. Jen pozor aby to ty včely nepodráždilo moc brzy. "Já... no, můžu něco zkusit s větrem," odpověděla Bianca váhavě. "Ty je můžeš zahánět a já nás budu bránit, aby se k nám nedostaly!" To byl dobrý nápad. Hezky si to takhle rozdělit aby jedna z nich útočila a druhá bránila. Bianca si nechtěla připouštět, že to dělá hlavně z vlastní sobeckosti a strachu, protože nechce, aby se k ní včela přiblížila třeba jen na metr. Neztrácela tedy čas a začala se soustředit na svou magii. Vytvořila mírný větřík, který foukal směrem od nich a odrazoval včely, které by se chtěly vydat jejich směrem. Zatím to nebyl žádný velký vítr, Bianca se nechtěla hnedka vyčerpat. Ale kdyby se roj rozhodl letět přímo na ně, neměla by problém je odfouknout až za kopec. Nebo v to alespoň doufala.

"No vlastně docela jo," Bianca zamyšleně přikývla, když Cynthia poznamenala, že Sheyu už neviděla pěkně dlouho. Byla to pravda. Vlastně s nikým z té výpravy se už později nesetkala, když nepočítala Saturna. Ale to byl sourozenec, to se nedalo počítat. A to Gallirea není tak velká. Nejspíš mám jen 'štěstí' a všem kamarádům se vyhýbám, povzdechla si. Jak se asi měly ty ostatní vlčice?
Vzpomínání na staré dobré časy ale nemělo dlouhého trvání. Potřebovali řešit důležitější věci, jako třeba záchranu světa. Podle slov Cynthie totiž už na Galliree nemuselo být bezpečno. Nějací dva vlci totiž pomáhali Smrti a chystali se magickou zemi zničit. Co by z toho ale měli? Však také přijdou o domov... Biance to nelezlo do hlavy. Měla se doma hezky, na nic si nemohla stěžovat a nechápala, proč by někdo chtěl takové místo ničit. "Máš pravdu. Jen doufám, že se nikomu nic nestane," sklopila smutně uši.
Nejdůležitější teď bylo trochu nabrat síly na to, co má přijít. Bianca se cítila docela v pohodě, ale měla trochu žízeň. Vzpomněla si, co dělali ostatní vlci, když se tady chtěli nějak napít a zrovna se před nimi magicky neobjevovala voda. Olizování kapek z trávy bylo teda docela na nic, ale holt nic lepšího nebylo. Cynthia se po krátkém odpočinku také přidala. Bianca naopak přemýšlela, jestli nenajde ještě něco k snědku. Kvítí se jí opravdu jíst nechtělo a ten motýl, kterého předtím omylem chytila také nebyl žádná lahůdka. Naštěstí si všimla, že nedaleko na rostlinách rostou i nějaké bobule. Trochu skepticky k nim přikročila a nejdřív opatrně vyzkoušela jen jednu. Co kdyby byly jedovaté? Ani po chvilce se ale nic nedělo, takže Bianca jich snědla o něco víc. Hlavně doufala, že se nějaké jejich účinky neprojeví třeba až později. To by byl docela problém.
Trochu sebou cukla, když Cynthia najednou prohlásila, že už ji to nebaví a chce se někam hnout. Asi měla pravdu, nemohli tu zdržovat do nekonečna, i když se Biance do nabzučeného roje nechtělo. Ani trochu. "Nedají se třeba nějak odehnat?" zeptala se s nadějí v hlase a rozešla se za Cynthií.

<< od Života

Bianca byla možná trochu zmatená, protože za posledních pár chvil se toho událo docela dost, ale byla si také jistá, že měli o vlka míň. Nejistě se se svou domněnkou ozvala Cynthii, která ale odpověděla, že je to starost druhé skupiny. Hnědá se přeci rozhodla jít s nimi. "Dobře. Snad je v pořádku," zamumlala Bianca a raději následovala šedou. Měli vlastní starosti a věci na práci. Dřevo se samo neposbírá.
Aby cesta neprobíhala v nudné tichosti, Bianca nadhodila společné téma, které s Cynthií měla. Obě znaly Sheyu. "Aha, když jsme se viděly posledně, říkala že žije s rodinou v horách," pokývala Bianca hlavou. Stejně ale bylo trochu překvapivé, že Cynthia byla matka Sheyi. Vůbec si nebyly podobné. Třeba je Sheya prostě po tátovi? napadlo ji. Ona a Saturnus přeci také nevypadali podobně a přesto byli sourozenci. "To je dobře. Možná bych ji mohla jít navštívit až... se to tady vyřeší," mávla trochu ocáskem a doufala, že všechno zvládnou zastavit. "Myslíš, že na Galliree se už něco začalo dít? Doufám, že jsou všichni zatím v pořádku. Mám tam taky rodinu." Bianca se bála, jestli náhodou nejsou v nebezpečí. Co když portál nedokáží sestavit včas? Co se stane s Gallireou a s nimi tady? Ani si to nechtěla představovat.
Když Život říkal, že stromy chrání nějací zdejší obyvatelé, Bianca si představovala všechno jen ne... hmyz. Jednu věc, kterou nesnášela snad nejvíc ze všeho. Ne, že by z broučků měla vyloženě strach, ale hnusili se jí. A ti, co se pohybovali tady byli podle všeho i nebezpeční. Stále měla v živé paměti Světlušku a její napuchlou tlapu. A to hnědá vlčice schytala jen jedno žihadlo. Jak bych vypadala, kdyby mě pobodali víc? zhrozeně se otřásla. Najednou už se jí Gallireu tolik zachraňovat nechtělo.
Dobrý nápad," rychle souhlasila, když Cynthia navrhla, že by měly nejdříve nastřádat co nejvíc sil. Čím déle to budou oddalovat, tím lépe. Bianca se rozhlédla kolem sebe, měla po cestě docela žízeň a chtěla se napít. Žádná kaluž se kolem ale nezjevila, takže se musela přesunout k plácku mokřejší trávy. Netušila sice, kde se rosa bere, když tu nepršelo a ani se nestřídal den s nocí, ale nestěžovala si. Hlavně, že měla jak uhasit narůstající žízeň. Začala trávu olizovat. Nebylo to nic moc, ale stačilo to. Zoufalé situace si žádaly zoufalých reakcí. Po očku se koukla i na šedou vlčici, co dělá a jestli se jí za to nesměje, ale Cynthia prostě odpočívala. "Potkaly jsme se ještě jako malé na výpravě. Hledali jsme poklad s mluvícím motýlem," odpověděla Bianca se známkou nadšení v hlase. To bylo pěkné dobrodružství a hlavně nebylo nebezpečné. Co by teď dala za to, aby se tam mohla vrátit. Místo toho se musela mentálně připravovat na blížící se boj s agresivním hmyzem.

Bianca docela doufala, že se k jejich malé skupince ještě někdo přidá, ale čekalo ji zklamání. Zůstaly na to s šedou vlčicí sami, zatímco v druhé skupině bylo vlků víc než dost. No, tahání kamenů ze skály chce asi víc sil? zauvažovala trochu. Život ale říkal, že ani dřevo nebude jednoduché získat a že strom brání nějaká stvoření. Zvládneme je samy odehnat? Po očku se podívala na šedivku, která na první pohled také nevypadala jako úplný silák, ale prostě normální vlčice. A také nebyla z rozdělení skupin zrovna nadšená. Bianca si povzdechla, když se početnější skupina dala do pohybu a opravdu je nechala samotné.
A když už byli u těch počtů... Bianca se trochu zarazila. "Nechybí nám ještě někdo?" zamračila se. Měla v tom nepořádek, když se tu pořád něco řešilo a vlci se objevovali z ničeho nic. Ale měla takový pocit, že s nimi byla ještě jedna vlčice? Ta, která jí odněkud přišla povědomá. Ale teď ji tu nikde neviděla. Z přemýšlení ji vytrhla její šedivá společnice a tak ztracenou vlčici hodila za hlavu a začala se raději soustředit na vlastní úkol. Rozešla se za šedou a optimisticky přikývla. "Nějak to zvládneme." Bianca sice moc netušila jak, ale prostě doufala, že budou mít alespoň štěstí. Vzhledem k tomu, že fyzičkou moc nevynikala a používání magií mohlo být nebezpečné... "Oh, já jsem Bianca," představila se hned Cynthii. Vlčice se přidala později a nějak nebyl čas na velké seznamování. "Odkud vlastně znáš Sheyu?" nadhodila po chvilce, protože byla zvědavá, jak se vlčice znají. "Má se dobře? Už jsem ji dlouho nepotkala." Bianca při cestování raději mluvila, než aby mlčela. Hlavně se pak nemusela soustředit na dotíravé myšlenky 'co kdyby'.

>> Jabloňový sad