Gallirea - Příspěvky uživatele

Bianca čekala cokoli, ale že se bude ptát na plešku? To by ji v životě nenapadlo “Pffft! Haha!” vyprskla smíchy, protože ji to vážně pobavilo. I to, jak vážně se Meinere pral, jakoby věřil, že ji tam opravdu má. “Ne, hlavu máš naprosto v pohodě,” záporně zavrtěla hlavou a přitom se stále trochu pochechtávala. Bylo vtipné si Meinera představovat plešatého, ale kdyby se to stalo v realitě… asi by ji docela děsil. “Měl jsi ji tam předtím?” zajímala se zvědavě. Teď to bylo poprvé, co se mu koukala na vršek hlavy. I tak jí ale nikdy dřív nepřišlo, že by byl Meinere někde vypelichaný.
Svou poznámkou o výšce se černobílého asi trochu dotkla? Trochu si protiřečil a Biance tp vyznělo skoro jako by se obhajoval a ve skutečnosti si na výšku hrál. “Tak jsem to nemyslela. Jsem dost vysoko, všechno vypadá menší,” snažila se vysvětlit svůj myšlenkový pochod. “Navíc mi nepřijde, že bys byl malý,” dodala. Ale to Biance nepřišel skoro nikdo, protože byla vždycky ten nejmenší prcek v okolí.
Bianca možná měla očekávat, že brzy přijdou nějaké neshody. Vždycky přišly, když se jednalo o konverzaci s Meinerem. Očividně byli oba zase na jiné vlně a nechápali se. “Nevadí mi to, když to není mířený přímo na mě.” Bianca si už docela zvykla na Meinerovu otrávenost a nezájem. Mohl mluvit o počasí, o magii nebo smečce a bylo to jedno, ale něco jiného bylo, když mluvil o ní. “Prostě mi přišlo, že jsi otrávený mnou, že zase něco dělám nebo říkám a je to špatně,” dodala a snažila se zahnat ten knedlík, co se jí tvořil v krku. Rozbrečet se teď by bylo trapný a navíc by musela s Meinerem souhlasit, že je vážně otravná. Jak malý vlče.
Nečekala, že se jí dostane vysvětlení. Spíš sázela na to, že se budou ještě chvíli dohadovat, než se jeden naprdne tolik, že ho to přestane bavit a odejde. Trochu zaraženě tu odpověď zpracovávala, než se odhodlala něco říct. “Mám kamaráda, co to má podobně.” Překvapivé bylo, že s ním si rozuměla bez problémů. S dalšími slovy chvilku váhala, ale když už to nakousla, musela pokračovat. “Když… mi zase nebudeš rozumět, stačí říct a já se pokusím to vysvětlit? Platí?” Představa, že bude Meinera poučovat o citech byla sice bizarní, ale lepší, než se hádat.
Pohled na chvíli odtrhla od písku, když zaslechla pohyb. Meinere ale jen stál a nic neříkal, takže Bianca se zase vrátila k… počítání pískových zrníček vedle svých tlap. Ucho jí nevěřícně cuklo, když zaslechla ta vytoužená slova. Sice trochu pozdě, ale vlastně vůbec nepočítala, že je uslyší, takže to byl stejně úspěch. “Už jsem v pořádku,” usmála se lehce a na nabídku přikývla. Taky už měla pěknou žízeň.

Bianca se divila, jak je svět z téhle perspektivy jiný. Najednou se cítila hrozně veliká a byl to zvláštní pocit, jelikož byla zvyklá na úplný opak. Meinere se ptal, jestli je z výšky hezčí, na což se Bianca zasmála, ale pak se seriózně zamyslela. Je hezčí, protože nemá šediny. Ale to s tím nijak nesouviselo. "Vidím ti na vršek hlavy," začala a náhle ji popadla hrozná chuť ho po té hlavě tlapkou poplácat, ale na to byla moc daleko. Nemysli na blbosti, lehce si odkašlala. "A jsi menší. Ale to i když tě vidím v dálce, takže to se nepočítá. Jen... je to pro mě úplně jiný úhel. Nejsem zvyklá vlkům koukat na čelo, ale spíš na bradu," zazubila se.
Jakmile byla Bianca s malým zádrhelem snesena na zem, trochu nabubřele se ohradila oproti Meinerově poznámce. Nějak netušila, proč je vlastně taková, konverzace s černobílým se vždycky tak divně zvrtávala. Vždycky pak řekla něco, čeho litovala nebo jí přišlo, že je na Meinera až zbytečně... zlá. A Bianca taková být nechtěla. Ale vždycky se našlo něco, co ji vyloženě frustrovalo natolik, že trochu vypěnila. To si vážně tak moc nerozumíme? nakrčila čelo a povzdechla si. Mohla za to věková propast nebo snad odlišné povahy? Nebo něco jiného? Protože očividně Meinere nemyslel svá slova jako kárání, ale přesně tak Biance dolehla k uším. "Vyznělo to tak. Jako bys byl otrávený," oponovala znovu. Minimálně ten výraz se kterým to pronášel mluvil za vše. A Bianca z toho byla rozhozená, protože přeci nic tak hrozného neudělala. Lekla se a jediné, co chtěla slyšet byla nějaká slova starosti, jestli je v pořádku, nebo prostou omluvu, že jí Meinere nechtěl způsobit šok. Prostě normální věty, které by pronesl každý jiný vlk. I kdyby třeba neupřímně. Ale místo toho přišlo něco lehce kousavého a nepříjemného.
Nechtěla se moc pouštět do spekulací co by kdyby, protože ty stejně nemohla nijak opodstatnit a nic by se nevyřešilo. Meinere měl pravdu, že teď byla v pohodě a ve výsledku se nic nestalo. "Jo, ale lekla jsem se, že mě vážně pustíš a já se zraním," odpověděla na tu tichou otázku a sama zabodla pohled někam pryč do písku. Prostě se vyděsila. Bála se bolesti a nechtěla ji zažít, pokud možno. A rozhodně ne takovýmhle hloupým způsobem.

Asi i pro Biancu bylo jistější stát na pevné zemi, ale zase se ani nebála změn. "Hmm," přikývla a tím odsouhlasila Meinerovu odpověď jako pádný důvod, proč létání nezkoušet. Když nechtěl, jeho mínus. Každopádně bylo zvláštní se s černobílým bavit takhle z výšky. Bianca nebyla zvyklá, že by na někoho koukala ze shora. Vlastně si spíš vždycky vykrucovala krk, aby vlkům viděla do obličeje. Meinere nebyl příliš vysoký, takže s ním se jí ještě mluvilo dobře. Ale u jiných měla trochu problém. Byl to nezvyk, najednou mu koukat na vršek hlavy. "Je to zvláštní, mluvit s tebou takhle z výšky," řekla nakonec své myšlenky i nahlas, protože se o tuhle informaci zrovna chtěla podělit. Jen tak se jí nestávalo, že by byla vyšší než její společnost. Bylo třeba si to užít.
Létání ale Biancu docela brzy omrzelo. Zkušenost hezká, ale vlastně ne moc zábavná, když se nemohla pořádně pohybovat. Cestou dolů bohužel narazila na malý zádrhel v podobě krátkodobého volného pádu, pak už ji Meinere snášel k zemi jako peříčko. Biance ale stejně splašeně bušilo srdce a na zemi se jí i roztřásly nohy. Mohla jsem si ublížit! Zatímco vstřebávala šok, nedostalo se jí žádného 'promiň, že jsem tě málem pustil' nebo 'omlouvám se, že jsem tě vyděsil'. Nope. Místo toho se setkala s pohledem, který jasně říkal, že přehání a že dělá drama. "Čekala bych spíš omluvu než pokárání?" zabručela docela uraženě. Za chyby se mělo omlouvat, ne? I když ji šok rychle přešel, stejně se jí mohlo něco stát. "Kdybys mě pustil a já se zranila, taky bys říkal ať 'nedělám drama'?" zeptala se pak trochu nevěřícným hlasem, protože vážně nerozuměla, co se teď Meinerovi honilo hlavou. Jistěže nebyl vyděšený, když nebyl na jejím místě. Ale co by dělal, kdyby se jejich role prohodily? Byl vážně tak ostřílený životem, že by nehnul ani brvou? "Asi... 7 z 10?" Létání bylo fajn, ale ke konci trochu ztrácelo na zábavě. Navíc se ve vzduchu nemohla normálně hýbat, což bylo taky na nic.

Pohybovat se ve vzduchu nešlo. Bianca to zkoušela několikrát, hýbala nohama, jako když chodí nebo plave, ale nikam se neposouvala, levitovala na tom samém místě. Nejspíš by se mnou musel pohnout Meinere, zamyslela se. Byl to on, kdo pod ní udržoval vítr, takže jen tak s ní mohl někam pohnout. Na jeden den toho ale už bylo dost, Bianca zase nechtěla pokoušet své štěstí a vrhat se bezhlavě do potenciálního nebezpečí.
Místo toho navrhovala, aby se i černobílý trochu odvázal a přidal se k ní. Nebo že by ho sama mohla zkusit vyzvednout do vzduchu pomocí magie. Ale netvářil se na to. Vůbec. "Fuj," Bianca se znechuceně zašklebila jeho poznámce o zvracení. Tohle fakt slyšet nepotřebovala. "Výšky ti dělají zle?" zeptala se potom. Měl takový pocit i když stoupal někam do kopce, nebo to bylo prostě omezené jen na létání?
Po chvilce ji tohle levitování trochu přestalo bavit. Prakticky se nemohla hýbat a jen tak viset ve vzduchu nebyla žádná zábava. Navíc Biance bylo čím dál větší teplo a chtěla se zase ochladit. Meinere musí být taky unavený, ne? Magie nebyla nic tak jednoduchého a tohle její blbnutí mu muselo ubrat nějakou tu energii, že? I když byl teď mladší. Co ale nečekala byl náhlý propad dolů, jako by ji Meinere úplně pustil. "Aaaa!" zaječela vyděšeně a už si představovala, jak sebou žuchne do písku, bude mít zlámané všechny nohy a nikdy už nebude chodit. Naštěstí se ještě kus nad zemí zastavila a pak se pomalu snášela dolů. Když tlapkami dopadla na horkou zem, celá se rozklepala z toho šoku, který jí černobílý způsobil.

Bianca byla ráda, že Meinere se na jejího ztraceného bratra a rodinu moc nevyptával. Nejspíš ho to ani pořádně nezajímalo a ptal se, aby... vyplnil ticho? Prostě na to nějak přišla řeč. A stejně tak se přesunuli k novému tématu, které bylo alespoň veselejší.
Létání byla rozhodně nová a zajímavá zkušenost. Bianca byla zprvu samozřejmě nejistá a trochu se bála, ale to ji velmi rychle přešlo. Jakmile Meinere zkrotil písek a vítr a nadzvedl ji do vzduchu, začalo ji to bavit. Přeci jen, něco takového už se jí jen tak nestane, takže by měla téhle příležitosti využít a pořádně si to užít. "Jojo," horlivě pokývala hlavou, že je připravená 'letět' výš. "Věřím ti," zazubila se na černobílého povzbudivě, protože opravdu věřila, že ji nenechá jen tak spadnout. Navíc to vypadalo, že mu zvedání vlků docela jde. Sotva dořekla, už se vznášela pěkný kousek nad zemí. "Páni! Hehehe," zasmála se znovu a třepotala nohama, jako by chtěla cupitat. Bylo to zvláštní, necítit pod sebou tvrdou zem. "Je to vážně zábava, fakt to nechceš zkusit?" naklonila hlavu tázavě, když Meinere pronesl, že je na tohle moc tlustý. !Můžu ti pomoct, taky už s větrem trochu umím, můžu ti pomoct." Nemyslela si, že by byl vlk až tak těžký, že by ho společnými silami neuzvedli. Ale jestli vážně nechtěl, bylo zbytečné ho nutit. Stejně by si to pak ani neužil.
Po chvilce už začalo být vznášení trošku nudné. Bianca byla stále na stejném místě a taky už se neodvažovala požádat Meinera, aby ji vyzvedl ještě výš. Stejně tu nebylo moc na co koukat? Všude, kam dohlédla byly písečné duny a navíc na ni pařilo slunce. "Meinere! Už bych chtěla dolů," zažádala. Možná bych se zase mohla ochladit ve vodě? Nebo někam do stínu. Bylo už jí docela vedro.

Sama netušila, jakou vlastně čekala odpověď. Možná žádnou, stačilo jí to ze sebe vypustit a hned se jí trochu ulevilo. Když o věcech mluvila, pomáhalo jí to se s nimi smířit a srovnat. Ale neznamenalo to, že všechen smutek a bolest odešly pryč. "Třeba jo, ráda bych ho ještě někdy viděla," přikývla se smutným úsměvem. Mnohem raději by ale žila v mylné představě, že Vulcan se má někde dobře, než aby věděla, že někde sám zemřel. Kdo ví, co se mu stalo? Tehdy byli všichni ještě malá vlčata a nebýt smečky v močálech, Bianca by také možná nežila. Měla štěstí, že narazila na dobré vlky, ale její bratr takové štěstí mít nemusel. Třeba byl už také dávno po smrti a nikdo to ani nevěděl. To byla hodně tíživá myšlenka...
Bianca byla ráda, že se o tom rychle přestali bavit a Meinere souhlasil s tím, že ji 'naučí' létat. S očekáváním se na černobílého dívala a přemýšlela, jaké to asi je. Nikdy ale nic takového nezažila, takže to neměla k čemu přirovnávat. Po chvilce už bylo znát, že Meinere používá magii větru, jelikož okolní písek se začal zvedat a létat naprosto všude okolo Biancy. Studený větřík by byl v tomhle počasí velmi příjemný, nebýt toho písku. Chvíli ještě trvalo, než se Meinerovi podařilo to trochu zkrotit. V té chvíli se Bianca stále soustředila na písek v kožichu a očích a kdo ví kde, že zprvu ani nepostřehla, že už nestojí na zemi. Vzápětí si ale všimla, že pod tlapkami jí chybí pevná půda. Byl to zvláštní pocit. Nebyla ale moc vysoko, takže zatím neměla strach, naopak si to docela užívala. "Whoa! Já létám!" zahihňala se přihlouple a začala tlapkami máchat ve vzduchu. Jen lehce, protože netušila, jak moc se vlastně může hýbat, aby nespadla. Vypadalo to, že nadnášení vlků je docela náročné, podle toho jak to Meinerovi trvalo. "To je super! Můžeš se mnou zahýbat? Nebo mě dostat ještě trochu výš?" otočila se prosebně na černobílého. Chtěla si to všechno vyzkoušet, protože do takové situace se hnedka zase nedostane. "Můžeš zvednout i sebe?" zeptala se pak zvědavě. Třeba by mohli létat spolu! To by bylo super! Nebo by mohla zkusit Meinera nadzvednout sama, když už vítr také dokázala ovládat.

1. východ
2. les
3. slunce
4. bílá
5. panna
6. pravá
7. c
8. a
9. c
10. d
11. f
12. f
13. d
14. e
15. a

Výsledek: MRZIMOR
Věta: Musíme čelit volbě mezi tím, co je lehké a tím, co je správné.

Meinerovo vyprávění bylo pro Biancu poněkud šokující. A s každým dalším slovem se za černobílého cítila hůř a hůř. Očividně ani jeho sourozenci to neměli s jejich matkou jednoduché. Co bylo horší? Vylévat si na dětech zlost nebo je ignorovat a opustit? "To je dobře," pokývala hlavou a tiše odpověděla. Snad každému by zdravý rozum zavelel takového vlka opustit. Bianca byla ráda, že Meinere netrpěl déle, než musel.
Tak přímá otázka na stav Biančiny vlastní rodiny byla trochu neomalená. "Jo," přikývla po chvíli, co jen naprázdno klapala pusou. Měla bych říkat víc? Meinere se zeptal, ale zajímal ho vůbec celý ten příběh? Nebo byl prostě jen zvědavý, proč Bianca skončila tam, kde skončila? "Napadla nás cizí smečka, která byla silnější... Máme ještě jednoho bratra, Vulcana, který by měl být někde naživu," dodala nakonec, protože tohle Meinere asi nevěděl. O nejstarším bratrovi se se Saturnem moc nezmiňovali. Doufám, že se mu daří dobře, povzdechla si Bianca lehce. Od toho útoku o něm už nikdy neslyšela, ale zbytek smečky říkal, že přežil, když se tam s Launee a Therionem vraceli.
Hraní nabralo na jiných obrátkách, když se začali bavit o létání. Meinere se velkoryse nabídl, že Biancu zvedne do vzduchu. To bylo létání přeci velmi podobné a Bianca to rozhodně chtěla zkusit. Byla natěšená, ale taky se trochu bála. Ne, že by měla strach z výšek, ale najednou se octnout nad zemí bylo určitě nebezpečné. Nechtěla spadnout. Meinere její starosti odbyl mávnutím tlapy, ale Bianca mu přesto věřila, že ji omylem nepustí. Vždycky na něj byl spoleh, tak proč by ne i teď. Nejdřív se jí pod nohama začal zvedat písek. Létal všude, takže se něco Biance dostalo i do očí, nosu a srsti. "Hej! Dávej pozor!" vyjekla zděšeně a rozkašlala se, protože měla písek najednou i v tlamě. Víc se soustředila na nepříjemnou situaci, než na to, jestli ještě stojí nohama na pevné zemi, nebo už je ve vzduchu.

Meinere namítal, že ji to nemusí mrzet, na což si jen povzdechla. Stejně ho Biance bylo líto, možná z toho byla víc vykolejená, než on sám. Vypadal, že je s tím docela smířený a příliš si z toho nedělá. To musely být vážné problémy, když se chovala takhle, pomyslela si. Docela jí zajímalo, co se asi té vlčici honilo hlavou, když něco takového provedla. Měla třeba potom výčitky? "Pak jsi od ní odešel? A co tví sourozenci?" zeptala se. Být na jeho místě, asi už by dávno utekla. Nebo netušila, možná taky ne. Přeci jen to stále byla matka, a vlčata na ní určitě byla závislá, i když se k nim třeba nechovala hezky.
Bianca sebou trochu cukla, když přišla řeč na její rodiče. Věděla, že Meinere určitě nemyslí Launee, protože tu přeci znal, a věděl, jaká je. "No, moc jsem ji nepoznala," svěsila smutně uši. "Ale vím, že nás i s tátou měli moc rádi." Pamatovala si, jak o všechny sourozence pečovali a měli je rádi stejnou měrou. A nakonec přišli o život ve snaze je zachránit...
Tlapkami byla stále ve vodě a kožich měla plný vody. Nijak to ale nevadilo, protože se do něj opíralo takové sluníčko, že za chvíli ho bude mít zase suchý. Nepotřebovala používat žádnou magii, dokonce se nemusela ani oklepávat. Teplo a slunce se o to postarají samy. Už jí ale bylo nepříjemné být ve vodě a proto vylezla úplně na souš, kde se posadila vedle Meinera. Rychle ale vyskočila na nohy, když zjistila, že se na ni nalepilo strašně moc písku. No, do vody asi ještě půjdu, zapřemýšlela nakonec a jen se pokusila trochu toho bordelu sklepat. "Já jich taky moc neznám, ale to přeci nevadí." Bianca znala snad jen hru na schovku a na honěnou? První se tu provozovat nedala, protože nebylo kde se schovávat a druhá byla na tohle počasí docela náročná. Byli by z toho hnedka unavení. "Ale nemusíme přímo něco hrát, stačí prostě... blbnout? Dělat něco, co tě baví?" navrhovala. Třeba na sebe mohli cákat vodu, Biancu to docela bavilo. Ale možná v očích Meinera byla až moc dětinská, ne-li hloupá.
Bianca neuměla létat. Ostatně většina vlků to neuměla, ale našli se i tací, kteří ano. A bylo by určitě zajímavé si to nějak vyzkoušet. Meinere to podle všeho nikdy nezažil, ale nabídl jí, že ji zvedne. "Jako zvednout do vzduchu?" to bylo trochu rozdílné od létání, které si Bianca představovala, ale stejně horlivě zakývala hlavou. "Tak jo, můžeš to zkusit!" Pak se trochu zarazila, protože přeci jenom to bude asi dost vysoko, co? "Ale- Ale opatrně! Ne moc vysoko," dodala ještě trochu nervózně. Rozhodně by se nerada natloukla.

Biancu vůbec nenapadlo přirovnávat bezuchého vlka k ptákovi. Vlastně možná nikdy opeřence nablízko neviděla, ale i tak si byla jistá, že opravdu uši nemají a slyší. Jak, to stále zůstávalo záhadou. Asi na to mají něco jiného, pokrčila rameny Bianca po krátkém zamyšlení. Stejně sama nic kloudného nevykoumala. Víc se zajímala o to, jak Meinere přišel o svou část ucha. Vzápětí toho ale docela litovala. Skrýval se za tím dost nehezký příběh, který ji šokoval. Jak někdo může něco takového udělat vlastnímu potomkovi? Bianca se cítila hrozně a netušila, co říct. Měla by vůbec něco říkat? Hodilo se to? "To mě moc mrzí. Nebylo to od ní správné," řekla nakonec tiše. Žádný vlk si takové chování od rodiče nezasloužil. V tuhle chvíli byla i možná ráda za ty podmínky, ve kterých vyrostla. Vždycky si myslela, že její život byl dost tragický, v porovnání s ostatními, ale nebylo tomu tak. Ještě mohla být za své dětství ráda.
Ve vodě nic nežilo. I to byl jeden z důvodů, proč se Bianca odhodlala k plavání. Když tam nebyla potrava, nebyly tam určitě ani příšery, protože by tu umřely hlady! Nakonec pohyb ve vodě nebyl zase tak složitý. Trochu náročný, bylo to rozhodně víc vyčerpávající, než normální chůze, ale na chvíli se to dalo zvládnout. Bianca ani netušila, co jí to popadlo a začala na Meinera cákat vodu. Byla trošku rozladěná z jeho poznámek a tohle posloužilo jako taková neškodná odplata. Bohužel neodhadla svoje plavací schopnosti a po chvilce žbluňkla pod hladinu, odkud se naštěstí rychle vyhrabala ke břehu. Slyšela, jak Meinere něco poznamenal, ale jinak vypadal dost klidně na to, že mu nacákala vodu do obličeje. Bianca možná trochu doufala, že se chytí a bude si s ní ve vodě hrát. Chtělo to trochu zábavy! "Nechceš si hrát?" zeptala se, když dokašlala zbytky vody. Asi za to mohl Meinerův vzhled, který byl teď trochu zavádějící, Bianca se k němu také začala chovat jako k někomu věkově bližšímu. I když tím doopravdy nebyl, jen tak vypadal. "Nevím, nic mě teď nenapadá," záporně zavrtěla hlavou. Asi už věděla všechno, co nutně potřebovala? "Neumím lítat," zazubila se pak žertovně. Přitom si vzpomněla na vlka, o kterém jim říkala Launee. Že měl křídla a mohl létat jako ptáci. "Zkoušel jsi to někdy? Prý existují vlci, co to umí. Nebo mají nějakou magii." Třeba měl takovou i Meinere a ještě se nepochlubil.

Bianca se znechuceně zašklebila, když Meinere popisoval svou představu pouštních vlků. "Bez uší by byli pěkně oškliví. A jak by asi slyšeli?" Nedovedla si to představit, protože sluch vždycky měla. I uši. Ale věděla, že by rozhodně ani o jedno nechtěla přijít. Meinere nemá kousek ucha, došlo jí náhle, když se na černobílého podívala. Se sluchem asi problémy neměl, nebo se nikdy nezmínil. "Co se vlastně stalo tobě s uchem?" zeptala se zvědavě. S někým se popral? Nebo to byla nešťastná nehoda? Bianca byla ráda, že žádné takové zranění ještě neschytala. A doufala, že se jim bude vyhýbat ještě dlouho.
Jelikož Bianca nikam nehodlala odcházet sama, aby se náhodou neztratila, stejnak se musela řídit podle Meinera. A tomu se odcházet nechtělo, i když zdejší teploty byly tak proměnlivé, jak říkal. Teď se to dalo zvládnout, protože se mohli schovat do vody nebo do stínu. Ale v noci tu nebude nic, co by je mohlo zahřát... Nějak se to vyřeší, povzdechla si nakonec a hodlala hodit veškerou zodpovědnost na černobílého. "Není nějaká potrava ve vodě?" zeptala se a snažila se prohlédnout pod hladinu. Mohlo tam žít cokoli, ne? Ale byla pravda, že poušť vypadala dost mrtvě a už jen existence tohohle hezkého plácku se dala považovat za zázrak.
Bianca byla tak napůl vyprovokovaná k plavání. A jako by to nestačilo, Meinere nepřestával s rýpáním. Znovu se nafoukla, když jí namítal, že se jí vysmívat může. Co to mělo znamenat? Je to hra? zamyslela se trochu víc. Třeba to Meinere myslel jako nějaké přátelské pošťuchování? Alespoň v to Bianca doufala, protože odmítala věřit, že by na ni byl záměrně zlý. Soustředila se raději na to plavání. Dostala se až do míst, kde skoro nestačila a poněkud vyděšeně si žádala radu. Té se jí dostalo, ale byla nic moc a Biance toho moc neřekla. No, nic jiného očividně vědět nepotřebovala. Chodit ve vodě. Jako na souši, pomyslela si a zkusila udělat nějaké ty kroky. Brzy zjistila, že by je měla dělat rychleji, protože takhle se sice posouvala dopředu, ale také pomalu sjížděla pod hladinu. Nějakou dobu zkoušela, jak na to. Stále se držela blízko mělčiny, aby se kdyžtak mohla rychle vrátit. Plavání se jí ale najednou nezdálo tak složité. Vlastně to bylo docela jednoduché, když už na to přišla a trochu si to procvičila.
Proto se Bianca odhodlala k odvážnému kroku a pomalu začala plavat k Meinerovi. On možná na svém místě postačil nohama na dno, ale Bianca byla menší, takže tam nedosáhla. Jak k němu opatrně připlavala, dostala zlomyslný nápad. Jelikož ji jeho rýpání trochu rozzlobilo, rozhodla se ho pořádně pocákat! Jen ať má vodu v očích, uších a vůbec, všude. Za svoje poznámky si to zasloužil! Bianca pořádně máchala tlapkami i ocáskem a rozhazovala vodu všude okolo. "To máš za to!" začala se dokonce radostně smát, když mohla propustit svoji vnitřní frustraci. Nebyla ale v plavání tak dobrá a náhle ztratila rovnováhu, zaplula celá pod vodu a pořádně se nalokala. Tím její malá pomsta skončila. Naštěstí se rychle vzpamatovala a šupem se dostala na břeh, kde začala kašlat.

Otázka, zda za pouští něco bylo, Biancu docela zaujala. Mohla propustit uzdu své představivosti a říct vlastně cokoli, protože nikdo ve zdejším kraji asi netušil, co přesně se za pouští nachází. Dostala náhlou chuť se tam vydat, jít to prozkoumat, ale to by byla sebevražda. Poušť sice nemohla být nekonečná, ale mohla být hodně rozlehlá. Cestování mohlo trvat klidně týdny, nebo měsíce. A na něco takového si Bianca rozhodně netroufala. "Taky jsem nikoho takového ještě nepotkala. Jak myslíš vypadají vlci, co přijdou z pouště? Mají barvu jako písek? Nebo jsou obyčejní jako my," zamyslela se znovu, jak by se asi mohli lišit pouštní vlci od těch, co žili tady. I když bylo nepravděpodobné, že nějací v poušti opravdu žijí. Pokud je ale dál víc míst, jako tohle jezírko, možná to není tak nereálné. Tady bylo přeci jen příjemně, byla tu voda a stín. Jen s potravou by to byl možná problém, protože ani Bianca ani Meinere netušili, jestli v poušti něco žije.
Meinere nevypadal nadšeně, když Bianca pronesla slova o odchodu. Trochu se nad tím zarazila. "Ne- nemyslím teď hned," dostala ze sebe překvapeně. "Ale říkal jsi, že v noci bude velká zima," navázala na jeho předchozí slova. To ji jen varoval, že tu bude trpět chlad? Bianca to pochopila tak, že by odtud do té doby měli odejít. Pravda, že se sem asi už nedostane, ale zase tak úžasné místo to nebylo. Nebo se jí to zatím alespoň nezdálo. Meinerova nevole odejít ji proto docela zaskočila. "Tobě se tu líbí?" Říkal, že už tu párkrát byl. Vracel se, protože to tu měl rád?
Taky ji docela překvapilo, jak začal Meinere rýpat do faktu, že neuměla plavat. Trochu ji to naštvalo, ale nemohla s tím nic dělat. Černobílý byl zase v hloubce, kam se neodvažovala. Chvilku přemýšlela, jestli uraženě odejít trucovat, když přišla další provokativní poznámka. "Vysmívat se mi ale nemusíš," zamumlala, ale zvedla se a pomalu zacházela do větší hloubky. Stále ale tak, aby nohama postačila na dno. Od Meinera ji stále dělil docela velký kus. Tam, kde stačila už jen tak tak, se zastavila a vyděšeně polkla. Bála se, že se znovu začne topit, když popojde ještě o malý kousek. "Co teď?" zeptala se trochu roztřeseně. Měla by prostě začít nějak máchat všema tlapkama a pak to půjde samo? Nebo v tom byl nějaký trik?

“Nevím jestli mi ta informace k něčemu bude, ale je dobré to vědět,” přikývla. Alespoň se příště nebude muset tak hloupě ptát, kdyby tu skončila znova. Sama si ale nemyslela, že by sem ještě někdy zavítala. U jezírka bylo pěkně, ale nedalo se tu nic moc dělat a bylo dost odlehlé od čehokoliv dalšího, krom písku. Na druhou stranu tu byl klid a moc vlků sem asi nechodilo, nebo o tom místě ani nevěděli. “Však tu nic jiného než tohle není,” máchla tlapou neurčitě do svého blízkého okolí, “Nic dalšího za výlet nestojí… Ale nevíš, co je třeba za pouští? Mohla by být nekonečná?” napadlo Biancu náhle. Bylo to druhé místo, které vyvolávalo dojem, že nikde nekončí. První, se kterým se setkala, bylo moře, ale to podle všeho někde končit muselo. Bylo jako obří jezero, na druhé straně byla třeba také pevnina, jen ji jeden neviděl.
Meinere v teoriích nebyl moc nápomocný. Příliš se nestaral, co přijde dál, naopak Bianca o tom často přemýšlela až moc. Jeho přístup ji na jednu stranu trochu štval, ale zároveň i uklidňoval. Nechápala, jak se může tolik nestarat. Byl tenhle postoj k životu něco, co přicházelo s věkem? Nebo to měl prostě v povaze? “Brr, nerada bych zmrzla. Asi bychom měli odejít. Je tu sice hezky, ale teploty jsou na nic,” přikývla souhlasně. Jestli se do té doby nepřenesou zase zázračně zpátky, asi by měli zdejší místo opustit.
Nečekala, že její dobře míněná starost se setká s kousavou poznámkou. Bianca uraženě nadoukla tváře a odfrkla si. “Tak mě to můžeš naučit!” Když seš tak chytrej. Copak si za to mohla sama? Tedy, do určité míry jo, ale i kdyby chtěla sebevíc, sama se plavání bála. Potřebovala učitele, který by jí to vysvětlil a pak ji hlídal. Sledovala Meinera, jak si ve vodě vede. I když jí starosti oplatil nepříjemnou poznámkou, asi si z toho něco vzal a posunul se zase zpátky ke břehu. Z vody mu vykukovala ale jenom hlava, takže vypadal poměrně vtipně.

Meinere byl o něco odvážnější a vlezl hlouběji do vody. Možná to bylo tím, že on na rozdíl od Biancy plavat uměl a nemusel se strachovat o holý život, kdykoliv byla hladina vyšší, než on. Zase ale díky tomu zjistila, že jezírko se svažuje mírně a pravděpodobně se nestane, že by najednou pod vodou šlápla do prázdna. Jestli ano, byla by to opravdu smůla. I Bianca se tedy odvážila trošku posunout a položit se do vody. Tímhle stylem se koupala poprvé, ale bylo to rozhodně příjemné. "Vážně? Nikdy jsem si nevšimla, že by poušť byla tak blízko," podivila se trochu. Čekala, že ji magie přenesla na druhý konec světa. Minimálně to tak nejprve vypadalo, když otevřela oči a viděla jen písčitou pustinu. Naštěstí ji Meinerova společnost uklidnila natolik, že se přestala obávat a dokonce si tenhle neplánovaný výlet začínala i trochu užívat. Nedělo se nic nebezpečného, to samo o sobě už bylo velké plus. "Ale abychom se odtud dostali, jednou to budeme muset přejít, co? Nebo se za chvíli zase objevíme tam, kde jsme byli předtím?" zauvažovala nahlas. Třeba tohle celé byl jen nějaký nešťastný omyl a za chvilku ji magie zase vrátí k Saturnovi.
Bianca si všimla, že Meinere se od ní víc a víc oddaluje. Pouštěl se do větší hloubky. Najednou ji napadlo, že voda by nemusela být tak bezpečná, jak na první pohled vypadala. Bylo tedy dost teplo, takže tu možná žádní vodní tvorové nežili, ale jeden nikdy nevěděl. Bylo lepší dávat si pozor. "Buď tam opatrný!" upozornila černobílého. Přeci jen by nerada viděla, jak se její společník topí nebo jak ho nedej bože něco stahuje do hlubin jezírka. Naštěstí se po chvíli otočil a mířil zase k mělčině, kde se Bianca nacházela. "Neviděla, máš pravdu," odpověděla a záporně zavrtěla hlavou. Jeho slova dávala smysl, ale i tak. "Abychom to zjistili, museli bychom takové zvíře potkat... A já bych raději, kdyby se nic neukázalo. Mohli by tu žít i nebezpeční tvorové," dodala pak. Jen se tu dohadovat a spekulovat k ničemu nevedlo, když ani jeden z nich netušil správnou odpověď. A Bianca by byla raději, aby tu žádné zvíře nepotkali, protože tím si mohli akorát tak zadělávat na problémy.

Meinere si něco mumlal pro sebe, zatímco Bianca se začínala... nudit? No, nebylo tu moc co dělat. Když už stála na břehu jezírka, popošla trochu víc do vody, aby si alespoň smočila tlapy. Mohli bychom se tu koupat, napadlo ji. Stále se oteplovalo, takže stejně za chvíli bude takové horko, že jim nic jiného nezbyde. Jak je to hluboké? Neuměla plavat, takže se zdráhala postoupit dál. Co kdyby tam najednou byla hloubka a ona se začala topit? "Jak jsme vlastně daleko od domova?" zeptala se a otočila se na Meinera. Už tu dřív byl, takže by měl aspoň tušit. Biance se nezdálo, že by na podobné území někdy narazila, takže museli být asi pěkný kousek dál, než si původně myslela. Neměla bych se vrátit, aby se Saturn nestrachoval? Muselo ho vyděsit, když tak najednou zmizela a nechtěla, aby si dělal zbytečné starosti. Byla přeci v pořádku, že. Ale jestli se teď nacházela daleko od Mechového lesa, asi to bylo jedno. Trvalo by stejnak dlouho, než by dorazila domů. Možná by bylo lepší sobecky si užívat klidu a pohody, které tu teď panovaly?
Meinere se zajímal, jestli tu žijí nějaká zvířata. Bianca na něco takového doposud ani nepomyslela, ale byla to zajímavá otázka. Upřímně ji napadalo, že pokud tu něco žije, budou to jen ty příšery. Jaké normálně vypadající zvíře by si pro život vybralo zrovna tohle území? "Víc zvířat žere trávu, ale neviděla jsem žádné, kterému by chutnal písek," zasmála se té představě. Však i vlk byl schopný sežrat trávu, nebo nějakou zeleň. Nebyla to úplně pochoutka, ale nijak to nevadilo. Kdyby ale měla jíst písek... nebyla by vůbec nadšená. Hlína chutnala prostě odporně. "Proč se vlastně ptáš? Myslíš, že tu něco vážně může žít?" byla zvědavá, proč Meinera zrovna tohle téma zaujalo. Zahlédl snad někdy na poušti nějakého tvora?