Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypadalo to, že Život je sem nedostal. Dokonce možná ani nevěděl, že se sem nějaká brána otevřela. Biancu ale hned upoutala slova, že tohle je jeho původní domov. Když se rozhlížela kolem… vypadalo to tu hezky, ale taky dost pustě. To tu bydlel Život sám? “Vlci jako my? Žijí tu jiní vlci?” nebyla si jistá, jestli boha pochopila správně. Jak to bylo, žili tu vlci nebo teda ne?
Bianca udiveně sledovala, jak Život nechal hnědou vlčici porůst květinami. Byly pěkné a i hezky voněly. Bodl ji osten závisti, taky by se jí něco takového líbilo, ale asi nebyla vhodná doba si zažádat. Spíš by měli řešit jak se sem dostali a jak se dostat zpět. Protože Život neměl ani tušení a ostatní byli taky zmatení. Používání magie mohlo být nebezpečné, takže ani tím si nemohli pomoci. Bůžek sle dostal jakýsi nápad a poslal je plést věnečky. Bianca zmateně zamrkala… ale vlastně proč ne? Byla to docela zábavná a hlavně nenáročná činnost. Jestli se upletením věnce z květin všechno vyřeší, byly by to skvělé zprávy. Možná to nebude tak jednoduché, ale můžeme doufat, pomyslela si. Ne, že by se jí tu nelíbilo, ale nemohla tu přeci zůstat uvězněná. Co by pak dělala rodina doma v Mechovém lese?
“Počkej Meinere, jdu s tebou!” rychle se přidala k černobílému. Zbylé společnice neznala, takže se chtěla držet s tím nejvíc důvěryhodným vlkem v okolí. Dorazili spolu na louku bílých květin. Jakže to bylo? Kopretiny? Bianca se hned dala do práce, když ji něco napadlo. Meinere nejspíš nebude zrovna zručný v takové práci? “Co takhle uplést ten věnec dohromady? Život říkal, že má být co nejvíc pevný, když na něm budeme pracovat spolu, určitě se nám povede,” navrhla. Nikdo neříkal, že nemohou spolupracovat, ne? A pokud i zbylé vlčice dorazí sem, mohli by všichni dohromady uplést jeden velký a silný věnec!

"Na tvém místě byl předtím takový útvar, kterým jsme sem proskočili," přikývla Bianca zmatené modré. No, nejspíš to opravdu nebyla její chyba a dokonce se tu zjevila asi ne úplně dobrovolně. Zato zbylí tři sem vlezli hezky po svých a s plným vědomím toho, co dělají. Nejspíš. Při pohledu na hnědou vlčici Bianca začínala trochu pochybovat. Chovala se jaksi... přihlouple? Nevypadala jako nejostřejší tužka v penále.
Možné řešení problému se ale nabízelo samo. Na kraji louky postával samotný Život. Ten určitě bude vědět, co se děje, Bianca spokojeně přikývla a vydala se jeho směrem spolu s ostatními. Bylo jí tedy trošku zvláštní, že tam jen tak stál a nevydal se jim naproti. U sebe doma to většinou dělával, ne? Všechny vlky šel přivítat. Ale teď... jen skupinku sledoval z povzdálí a nevypadalo to, že by se chtěl dávat do řeči. "Proskočili jsme sem takovým otvorem," vysvětlila Bianca hned, co se Život zeptal. Asi nečekal, že se tu jen tak zjeví další vlci. "Neměli bychom tu být? Co je tohle za místo?" nechápavě naklonila hlavu na stranu. V přítomnosti Života bylo příjemně, ale Biance přišlo, jako by je tu moc nechtěl. Třeba proto se s námi nechtěl začít bavit. A teď se ptá jak jsme se sem dostali. Než ale stihla říct něco dalšího, ozývali se i ostatní, s poměrně podobnými otázkami. Proč tu jsou? Co se děje? Je tu nebezpečno? Jak se dostat zpátky? Obzvláště hnědá vlčice toho měla hodně na srdci, až Biance šla hlava kolem z té záplavy slov.
Meinere měl dobrý poznatek, jestli se ještě vůbec nachází v Gallirei. Když se nad tím Bianca zamyslela, takovéhle místo neznala. Nebyla nijak zcestovalá, ale louka prostě i působila jinak, než obyčejná území, která prošla. Zdála se velmi rozlehlá. Jen když se zadívala do dálky, spatřila nějaké stromy. "Neměli bychom to tu nejdřív prozkoumat?" zeptala se spíše svých společníků. Černobílý hned myslel na použití magií, ale to mohlo být nebezpečné. Když si ale něco o okolí zjistí dopředu, mohlo by jim to dát nějakou nápovědu. Třeba jak se odtud dostat.

Bianca navrhovala zeptat se na situaci tmavě béžové vlčice, která se sem přemístila jako první. A momentálně byla také jedinou další osobou, kterou tu viděla. Než se za ní stačila vydat, vlčice si jich také všimla a vcelku rychle se řítila proti nim. Bianca s trochou paniky v očích raději ustoupila do strany, kdyby to béžovka náhodou neubrzdila. Naštěstí se nic takového nestalo, místo toho je zbombardovala energickým pozdravem. "Ahoj, já jsem Bianca a tohle je Meinere," představila i svého společníka tak nějak automaticky, když už se ujala slova. Nestačila říct nic dalšího, když vlčice opět promluvila. A podle jejích slov... asi také netušila, co se to děje. "Uhm, jo. Dostali jsme se sem stejným způsobem... Asi teda nevíš, kde to teď jsme?" nejistě se usmála. Doufala, že se ve svých domněnkách plete a vlčice přeci jen ví, kde se nachází. I když její způsob vyjadřování byl na její věk trochu moc vlčecí.
"Kouzelní?" Bianca chvíli nechápala, na co se ptá. Až po chvilce si všimla, že portál zmizel a na jeho místě se válela tmavá vlčice s namodralým kožichem. "Brána je pryč?" hlesla docela zoufale. Jak se teď dostanou zpátky? Zůstali tu uvěznění! Může za to ta modrá? Vypadalo to ale, že také neví, co se děje. Bianca se otočila směrem, kterým modrá koukala a opravdu po chvíli spatřila Života. "Ah, můžeme se zeptat jeho. Ten bude vědět o co tu jde." Docela se jí ulevilo, protože jestli někdo věděl hodně, byl to právě tenhle bůh. Béžová se k němu hned vydala svým zběsilým tempem a Meinere následoval, takže Bianca k němu také zamířila. Byla to teď jejich jediná možnost, jak se něco dozvědět. Třeba budeme zase hledat poklady, jako tenkrát s motýlkem? Zdejší louka byla přeci vcelku pěkná, žádné nebezpečí tu nehrozilo. Takže... tohle bude další příjemné dobrodružství?

<<Ježčí mýtina

Bianca měla trochu obavy, co ji bude čekat na druhé straně žluto-růžového útvaru. Když proskakovala, pevně zavřela oči a doufala, že neskončí v nějakém nebezpečí. Jakmile zase cítila nohy na pevné zemi, opatrně se rozkoukávala a... vypadalo to tady hezky? Krásně svítilo slunce, i když předtím už očividně zapadalo. Foukal jemný vánek a vonělo to květinami a pohodou. Bianca měla chuť si prostě jen lehnout a válet se, ale to přeci nemohla. Byla ne úplně neznámém místě, na které ji přenesla magie. Optimismus sice neztrácela, ale nějak nevěřila, že je všechno opravdu tak idylické.
"Hm," přikývla Meinerovi. A pořádně se rozhlédla kolem. Louka kam až oko dohlédlo, zdála se nekonečná. A pak tu byla i ta béžová vlčice, co proskočila před nimi. Je taky v pořádku. "Myslíš, že ta vlčice by mohla něco vědět? Proskočila docela sebevědomě. Třeba už tu někdy byla?" Bianca se zamyslela. Dávalo by to smysl, kdyby to tady béžovka znala a proto se tak neohroženě vrhla do portálu.

<< Říční eso

Biance přišlo docela smutné, že se s Meinerem pořádně baví jen ona. Samozřejmě mu nepřála další rýpavé kamarády, ale sama si nedokázala představit, že tohle by pro ni měl být nějaký pomyslný vrchol komunikace s ostatními. "Je pravda, že občas je to složité," přikývla s mírným úsměvem. Také někdy netušila co říct a pak nastávalo trapné ticho nebo nepříjemná situace a to se považovala za společenský typ, co se dokázal bavit. S Meinerem to ale ne vždycky šlo.
Chvilku musela vzpomínat, než jí došlo, že Lindasu asi opravdu potkala. "Aha, asi už vím. Nebyla s námi na smečkovém lovu?" Tam potkala nějakou hnědou vlčici, ale neznala její jméno ani se s ní nebavila. To ostatně ani s šedivým vlčetem, ale to udělalo poměrně výrazný dojem a Bianca si ho snadno zapamatovala. Ne v dobrém světle. "Fakt? Tak to je dobře," upřímně se jí ulevilo, že šedivák pravděpodobně normálně nesmrděl. Asi jen něco špatného snědl, ale i tak to bylo dost nepříjemné.
Meinere si všiml zajímavého útvaru na nedaleké louce. I Bianca ho po chvilce zpozorovala a byla docela zvědavá, o co se jedná. Samozřejmě také zůstávala obezřetná, protože to mohlo být nebezpečné, i když to tak na první pohled nevypadalo. S černobílým se ale rozhodli jít to prozkoumat víc z blízka. "Nikdy jsem nic takového neviděla," zakroutila hlavou v záporu a zvědavě si tu věc prohlížela, jak se k ní přiblížili. "Mohlo by to být něco podobného tomu oblaku, který mě zanesl do pouště?" zauvažovala nahlas, ale nebyla si moc jistá. Ten růžový oblak vypadal rozdílně. Překvapeně otevřela tlamu a vyvalila oči, když se přihnala béžová vlčice a do té růžovo-žluté věci skočila. "Ona zmizela!" I Meinere byl dost překvapený cizinčiným chováním. No, ale nic dalšího se nedělo. Vlčice se prostě vypařila, jako by tu ani nikdy nebyla. Někam to vede? Biance už bylo jasné, že v tom bude magie. Přenášení už jí taky nebylo cizí, že. Víc ji ale překvapilo, že Meinere se nerozvážně rozhodl vlčici následovat. Něco zamumlal a sám se vrhnul do růžového útvaru. "H- Hej! Počkej na mě!" Bianca byla dost šokovaná sledem událostí, že na nic nemyslela a vrhla se rovnou za černobílým.

>> skrz žlutý portál

<<Kiërb (přes Mahar)

Bianca byla trochu zahanbená, když Meinere přiznal, že se mu to tak často neděje. "Takže... jsem jediná komu to tak často ujede?" nervózně se zasmála, ale uvnitř doufala, že jí tuhle poznámku vyvrátí. Nechtěla nikomu způsobovat nepříjemnosti, právě spíš naopak. Teď se za to cítila poměrně zle.
Od smečkového lesa se přesunuli docela velký kus. Řeka, která vedla podél hranic se totiž rozlévala v močály a tam bylo opravdu nemožné ulovit nějakou rybu. Pomalu se vracíme odkud jsme přišli, uvědomila si Bianca, když spatřila poměrně známou krajinu. Kdyby se vydala ještě kousek dál po řece, došla by zase k poušti. Meinere vlezl do vody a začal vyčkávat. Mezitím popisoval členy smečky, které znal. "Lindasa? To je která?" Tohle jméno Bianca slyšela poprvé, ale vlčici už možná znala. Jen netušila, že je to ona. Přeci jen v Mechové smečce moc cizích vlčic nebylo. O dvou vlčatech už něco zaslechla. "Jo, ten šedivý udělal docela... dojem," znechuceně nakrčila čumáček, když si vzpomněla na smradlavé vlče. 'Hnědou protivu' ještě neměla šanci potkat a podle toho, jak ji Meinere nazval ani netušila, jestli chce. "Aha, o žádných dvou nových vlcích jsem neslyšela," zamyslela se, ale nevybavovala si žádné nově přijaté cizince.
Bianca poté také vlezla do vody a kopírovala Meinerovo chování. Ryby už přeci jen dlouho nelovila a pomalu zapomněla, jak na to. Voda byla studená a stát v ní dlouho bez hnutí bylo dost nepříjemné. Černobílý prozradil, že většina jeho přátel už nežije a Biancu píchlo u srdce. Asi se zase ptala na něco, na co neměla. Než stihla cokoli říct, byl Meinere pod vodou a pak se vynořil s rybou v tlamě. A teď už jí bylo trapné cokoli říkat. Sama se začala soustředit na lov. Očima hypnotizovala vodu pod sebou a čekala, kdy uvidí i sebemenší pohyb. Jakmile spatřila malou rybku, trochu neohrabaně se nadechla a rychle ponořila hlavu pod hladinu. Prvně cvakla zuby naprázdno, ale nakonec se jí nějakým způsobem podařilo rybu zachytit za ocas. Pevně stiskla čelisti a rychle se drala na břeh, přičemž dostala pár facek od kroutící se ryby. Bála se ji ale nějak pouštět, aby zase nespadla do vody a neuplavala.
Biančin úlovek nebyl žádná sláva, takže netrvalo zase tak dlouho a měla dojedeno. Zhodnotila, že ryby asi nebudou její nejoblíbenější jídlo. Chuť byla ještě docela v pořádku, i když to byl nezvyk. Hlavní problém byla celková práce s lovem a potom ještě dávat bacha na kosti. Z hodnocení pokrmu ji vytrhl Meinerův hlas. Hm?" tázavě se na něj otočila a pak se zadívala tam, kam ukazoval. Něco tam opravdu bylo, takový zvláštní růžový oblak. "Co to je? Půjdeme se podívat?" byla docela zvědavá, co to má zase znamenat. "Třeba to bude příjemné překvapení?" oponovala více optimisticky. Z dálky ten útvar nevypadal nijak nebezpečně. Nemusel nutně značit nepříjemnosti.

>>Ježčí mýtina

<< Mechový les

Meinere povídal, že je to v pohodě. "Vážně?" Bianca byla samozřejmě ráda, ale také tomu tvrzení trošku nevěřila. Bylo to přeci nepříjemné, když do ní někdo rýpal, nebylo to prostě 'v pohodě'. Meinere by se měl ozvat, pokud ho to nějak urazilo nebo rozzlobilo. Ale jestli vážně tvrdil pravdu, pak to bylo samozřejmě jedno. "Děje se ti to často?" zeptala se po krátkém zaváhání. Alespoň Bianca měla pocit, že do černobílého často rýpala a to ani nechtěla. Jestli to tak měli i ostatní... muselo to být pro něj hrozné, ne?
Trochu pochybovala, co se týkalo smečkového srazu. "Možná, ale teď je podle všeho taky pryč, takže tak brzy to asi nebude." Ještě než odcházela se Saturnem, mamka přeci oznamovala svůj odchod. Kam vlastně šla? Bianca vlastně vůbec netušila, co se se zbytkem její rodiny děje a co dělají. "Jaké další členy vlastně znáš?" zeptala se náhle Meinera, protože ji popadla zvědavost, s kým dalším se tu vlastně baví. "Máš tady nějaké jiné kamarády?" Ráda by poznala další členy. Ale když tu nebyli, Meinere jí o nich mohl trochu povykládat, ne?
Na ryby se nešlo daleko. Nebylo třeba, když měli řeku vlastně hnedka za rohem lesa. Ale to v jakém stavu byla... nic moc. Budou zdejší ryby vůbec chutnat dobře? Bianca se pochybovačně dívala na kalnou vodu a pak se obrátila na Meinera, který se tam snažil vlézt. Neustále se ale oháněl a ošíval a Biance zanedlouho došlo proč. Všude kolem poletovali komáři a jiný otravný hmyz. Bianca se také začala ohánět a couvat trochu dál od vodní plochy, ale nebylo to moc platné. Docela si oddechla, když Meinere změnil plán a navrhl najít jinou destinaci. "Radši jo. Tohle je nepříjemný," rychle souhlasila.

>> Říční Eso (přes Mahar)

"Jistě," přikývla Meinerovi. Nikdo po něm přeci nechtěl, aby se ze dne na den změnil. Bianca se pouze snažila říct, že je důležité dělat i malé kroky, ale asi to zase vyznělo špatně. Trochu si povzdechla, protože čím víc se o tom bavili, tím míň tomu rozuměla. Bylo od ní asi hloupé, že se snažila někomu dávat rady, i když sama moc nevěděla. Jen... chtěla pomoct. "Promiň, jestli se v tom moc rýpu," omluvila se a raději se zaměřila na značkování.
Možná byla pravda, že ve smečce moc vlků nebylo. Třeba ty cizí pachy, které Bianca občas vídala nebyly ani členů, ale jen návštěvníků. Dávalo by pak větší smysl, že je nikdy nepoznala. "Pravda. Už dlouho nebylo žádné hromadné svolání. Kdo ví, kolik členů tu vůbec je," přikývla. Byla z toho trochu skleslá, že les už nebyl tolik plný života jako jindy. Ale holt taková období občas nastávala a pak se to třeba zlepšilo. Hlavní bylo, aby tenhle stav nezašel tak daleko, jako tenkrát v močálech a smečka se nerozpadla. Ale jsem tu furt já a Meinere a Saturnus s Launee určitě taky. Ismu a Santého už delší dobu neviděla, ale ti byli ve věku, kdy je spíš zajímalo toulání. Sama se taky ráda toulala i na delší čas, takže neměla komu co vyčítat. Hlavní bylo se vracet s myšlenkou, že tady má stále své místo a svůj domov.
Jelikož Bianca nechtěla trávit čas sama, rozhodla se jít s Meinerem zase zpátky k řece. Když měl hlad, znamenalo to ryby. "Tak jo, rybu už jsem dlouho neměla," přikývla a natěšeně mávla ocáskem. Posledně je lovila vlastně taky s černobílým a... velká sláva to nebyla. Teď jí to snad půjde lépe. Už jsem úplně zapomněla, jak chutnají.

>> Kiërb

<< Maharské močály přes Kiërb

Cesta z močálů už netrvala nijak dlouho. Dostali ven z toho hrozného místa, byli zase u řeky za kterou se nacházel Mechový les. Bianca nadšeně mávla ocáskem, že je zase zpátky a obrátila se na Meinera. Její těžce vymyšlenou radu? poznámku? smetl ze stolu zahlášením, že to není nic pro něj. Trošku tomu nerozuměla. Nechtěl se změnit? "No ale, když se budeš chovat stejně jako doteď tak se nic nezmění ne?" Možná něco jo, ale budou to tak drobné detaily, že výsledek bude stejný a černobílý si na konci bude myslet, že promarnil dva životy. To Bianca nechtěla vidět. Ale také ho nemohla nutit do věcí, do kterých sám nechtěl, že.
Téma smečky bylo mnohem lehčí. Biancu překvapilo, že Meinere to tu bere stejně - jako útočiště. Upřímně si nedovolovala už ani tipovat, co si ten vlk myslí, takže fakt, že se na něčem shodli byl příjemná změna. "Viď? Je to super! Trochu mě tedy mrzí, že tu vídám jen ty samé vlky a spoustu členů snad ani neznám," na chvilku svraštila čelo, ale pak nad tím mávla tlapkou. Do Mechového lesa mohl v podstatě každý a věřila, že i Launee je jedno jak dlouho tu pobudou. Není divu, že moc členů neznala, když se někteří přišli jen ohřát a pak zase zmizeli. Bianca chvilku nechápala, proč nejdou hlouběji do lesa, kde se všichni většinou srocovali, ale přišla na to hned, když Meinere začal značkovat hranice. Vzhledem k tomu, že sama neměla nic lepšího na práci, také se přidala a trochu pomohla. "To je dobře, bez tebe by to tu nebylo ono!" zazubila se vesele, když odpověděl, že se nikam nechystá.
Byla pravda, že tu nebylo cítit moc nových pachů. I Bianca si toho všimla. Tak trochu doufala, že tu narazí na Saturna a vysvětlí mu, co se stalo, ale asi se sám ještě někde potuloval. Nebo ho taky něco přeneslo daleko odtud. "Hm. Asi bychom tu měli zůstat?" Bylo špatně když v lese nikdo nebyl ne? Na druhou stranu... kdy jim hrozilo nějaké nebezpečí z venku? Od doby, co se tu usadili se nic moc nedělo. Problém s žížalami byl taky vcelku neočekávaný, ale nakonec se vyřešil. "Chtěl bys někam ještě jít?" zvědavě naklonila hlavu na stranu. Proč by jinak Meinere zmiňoval prázdný les, pokud nechtěl někam vyrazit? Nechci tu zůstat sama! došlo jí taky, že když černobílý půjde něco řešit, Bianca zbyde sama na celý les. A že teď tu bylo dost mrtvo. "Můžu jít s tebou?" prosebně se na Meinera podívala.

<< Říční eso

Meinere nebyl někdo, kdo by myslel pozitivně. Možná ani negativně, ale Biance to tak přišlo, protože ona se zaměřovala hlavně na ty hezké věci a o špatnostech si pomalu nedovolovala přemýšlet. Zvykni si, povzdechla si, že její snaha černobílého povzbudit skončila neúspěchem. Jeho 'třeba jo' pronesené monotónním hlasem pro Biancu znamenalo raději ukončení tohohle tématu. Zanedlouho před sebou spatřila známé místo. Velmi známé. Podél řeky se dostali až k močálům, kde prožila část svého dětství. A přesto na ně měla Bianca spíš špatné vzpomínky a... možná by to raději vzala jinudy. Střelila rychlým pohledem po Meinerovi, ale ten nevypadal, že by mířil jiným směrem. Holt musela zatnout zuby a poslušně šlapkat za ním. Alespoň to byla ta nejkratší a nejrychlejší cesta.
Velmi jí zlepšilo náladu, když Meinere uznal, že jsou kamarádi. Roztáhla tlamu do širokého úsměvu a spokojeně zamávala ocáskem. Pak se černobílý rozmluvil o zkoušení nových věcí a tak. "Aha, to jsem netušila," ohradila se a lehce se zamračila. Jestli nebyl problém v konání, tak kde tedy? Podle všeho Meinere zkoušel nové věci, nezalekl se překážek, ale stejně nebyl s takovým životem spokojený. "Možná... možná je to spíš o přístupu?" navrhla nejistě. Rady se dávaly špatně, když sama neměla moc zkušeností. "Třeba když do těch akcí zkusíš vložit víc emocí, bude to jiné? Není ten problém v tom, že... no, věci tolik neprožíváš?" Bianca nechtěla Meinera urazit, ale tohle se jinak říct nedalo. A taky to byla pravda, alespoň z jejího pohledu. Kdy třeba viděla Meinerea se od srdce zasmát? Nikdy. Nebo kdy ho viděla šokovaného? Vyděšeného? Taky nikdy. Možná to jen dobře skrýval, nebo ho už prostě nedokázalo nic rozhodit natolik, aby nějakou emoci projevil? Tvářil se vlastně neustále stejně. Nemá ten výraz nějak přilepený nebo tak? Co musel jeden udělat, aby se od toho vlka dočkal nějaké očividné reakce?
"A jsi rád, že jsi se tak rozhodl? Nebo hodláš někdy odejít?" naklonila hlavu zvědavě. Věděla, že nebyl smečkový typ, nebo se za něj minimálně nepovažoval. Co když ho to už přestalo bavit a bude chtít být zase tulákem? To by byla škoda. Bianca nebyla ráda, když ji někdo opouštěl.

>> Mechový les přes Kiërb

<< poušť Ararat přes Kaňon řeky

Biance bylo vcelku chladno. Ošklivé počasí také nějaké pozitivní náladě moc nepřidávalo, takže vlastně většinu času mlčela a poslušně šlapala za Meinerem jako jeho ocásek. Na poušti strávili hodně času, ale nakonec si mohla oddechnout, když v dálce zahlédla něco, co už nebyl jen písek. Byla tam řeka, která sice zatím nevypadala povědomě, ale po chvíli se Bianca trochu zorientovala a tušila, kde zhruba se nachází. Tak jako tak, i kdyby nevěděla, Meinere byl ten, kdo je vedl.
Černobílý tvrdil, že se pokoušel navazovat i hlubší známosti, ale nějak mu to nevycházelo. Bianca si povzdechla, protože jí to bylo docela líto. "To mě mrzí," odpověděla upřímně. Vypadalo to, že na kamarády měl Meinere smůlu. "Ale hlavní je neztrácet naději a snažit se dál, ne? Ono to jednou vyjde," usmála se a nadhodila pro změnu něco pozitivního, aby trochu pozvedla náladu jim oběma. Zároveň taky věřila, že Meinere nemůže mít až takovou smůlu, aby za život opravdu nenašel alespoň jednoho vlka, se kterým si bude rozumět.
"No, asi? Myslím, že ano," odpověděla trochu zaraženě, protože nečekala, že se jí otázka takhle vrátí. Byla ale nejistá, když se Meinere takhle zeptal. On ji za kamarádku nepovažoval? "A ty mě? Co... co jiného bychom byli, když ne přátelé?" Jak jinak se ten vztah dal definovat? Možná měli nějaké neshody, ale to ke kamarádství také patřilo. A Bianca měla celkově na Meinera spíše pozitivní názor, než negativní, i když to měla na většinu vlků.
Z pouště opravdu došli k řece a vydali se podél ní. Noc přešla v den, i když se to dalo jen stěží poznat. Když Bianca koukala na oblohu, viděla jen temné mraky a tu a tam se zablýsklo nebo slyšela hrom. Byla z toho trochu nesvá, ale nemohla se přeci před Meinerem tvářit jako vylekané vlče. Navíc se šlo domů, tam bude víc v bezpečí, než někde na poušti. Z myšlenek o počasí ji vytrhla otázka. "No vlastně taky nevím jestli to dělám dobře," zasmála se trochu nervózně, protože tohle bylo asi docela subjektivní téma? Chodit životu naproti? "Ale nezdá se mi, že jen čekáním až ti něco spadne do cesty, toho moc změníš?" Netušila, jestli takhle Meinere žil doteď, ale byl to docela pasivní přístup. "Myslím, že občas je třeba... hm, zkoušet nové věci. Nebo dělat něco, co bys normálně neudělal, nebo tak. Být trochu odvážnější." Netušila, jestli Meinere z jejích slov pochopí, co se snažila říct, ale lépe to podat nedokázala.

>> Maharské močály

<< Pouštní oáza

"Aha," hlesla jenom, když se dozvěděla, že Meinere nemá rád překvapení. Jak moc je neměl rád, že si dokonce přál vědět, kdy umře? To Bianca stále nechápala, ale zároveň už nechtěla dál rýpat. Otázku jí zodpověděl a ona stejně nerozuměla. Možná to porozumění přijde časem, možná nikdy. Očividně i bůh byl se svou odpovědí dost shovívavý, protože Meinerovi neřekl nic přesně. Bianca, i přes svou zvědavost, nechtěla pokládat otázku, jak zněl ten osudný verdikt. Nepotřebovala něco takového vědět, ani nechtěla, protože by ji to tížilo víc, než samotného černobílého.
Zajímalo ji, jak se musí Meinere cítit, když si sám myslí, že svůj život promarnil. Je smutný? Naštvaný? z jeho hlasu ani chování nešlo nic přesně vyčíst. Jako by byl smířený, ale to očividně nebyl, když využil druhé šance. "Proč jsi tedy nenavazoval hlubší známosti?" Nikdy nechápala, jak může být někdo tak samotářský a vcelku nekomunikativní? Nedalo se říct, že by Bianca měla mnoho přátel nebo vlků, na kterých jí záleží, ale stále tu ten úzký okruh byl. Meinere si podle svých slov nic takového nevybudoval, ale proč? V té době nechtěl? Něco mu v tom bránilo? "Hm, mně si se do paměti zaryl," zamyslela se a následně s úsměvem přikývla. Poslední dobou spolu trávili docela dost času, ne? Bianca si na černobílého občas vzpomněla, i když s ním nebyla, takže se to počítalo? "Jsme přeci přátelé...?" Asi tak by se ten vztah dal popsat. A když už ne, stále byli členy stejné smečky, rodiny.
Bianca úplně nečekala, že Meinere bude ten, kdo navrhne odchod. Nestěžovala si, jen byla trochu překvapená, protože to přišlo odnikud. Rychle doběhla Meinera, protože se v poušti nějak neuměla orientovat a nechtěla se ztratit. Bylo lepší, držet se blízko toho, kdo to tu už trochu znal. Jakmile jezírko zmizelo za dunami, všechno kolem vypadalo naprosto stejně. Bianca byla trochu nejistá, ale věřila, že Meinere ví, kam jít. "No nevím, nebylo by lepší jít tomu životu občas naproti?" Jen sedět a čekat co mu do cesty spadne... Nebude to ve výsledku stejné jako předtím? Však znala z vlastní zkušenosti, že když zkoušela nové věci a dělala to, co by ji normálně ani nenapadlo, vznikaly z toho ty nejlepší zážitky a naučila se spoustu nových věcí. A o tom to bylo, ne?
Obloha, která byla původně posetá hvězdami, se zatáhla černými mraky a vyhlížela dost zlověstně. Bianca si zprvu ani nevšimla, ale hlasitý hrom ji na to pěkně upozornil. "Ah?!" dost se té rány lekla, nadskočila a drcla do Meinera, který vypadal naopak nezaujatě. "No, no, asi bychom měli," přikývla, ale se značnou nevolí. Do takové bouřky se jí tedy vůbec nechtělo, bylo to děsivé! Co když někde blízko nich uhodí blesk? Zatím to nevypadalo, že by mělo pršet, ale liják, který se spustí z takových mraků bude hrozný. Mnohem raději by zůstala někde, kde se mohou schovat nebo před bouřkou utéct.

>> Říční eso přes kaňon řeky

Tak napůl spíš čekala, že se Meinere otázce vyhne, odpoví jen krátce a bude se snažit přejít na jiné téma. Ale překvapivě se docela rozpovídal. Bianca věděla, že chtěl jít za Smrtí, protože od ní něco potřeboval, no, jeho pravý důvod byl dost šokující. Celá sebou škubla, když to pronesl a nevěřícně se na něj podívala. Chtěl vědět, kdy umře? Sama nad něčím takovým nikdy nepřemýšlela. A netušila, jestli by to chtěla vědět? Pravda, že v ten čas se Meinere asi nad takovými věcmi zamýšlel častěji a Bianca měla ještě spoustu let, než takové věci bude muset řešit. Ale i tak... chtěla by znát odpověď na takovou otázku? "Proč tě zajímalo něco takového? Není lepší... to nevědět?" zamumlala nechápavou otázku. Kdyby věděla, kdy nebo jak umře, asi by se neustále strachovala a spíš se snažila tomu všemožnými způsoby zabránit. A takový stres na konci života zažívat nechtěla. Musela souhlasně přikývnout, když Meinere vysvětloval, jaký k tomu měl postoj Život. Chtěla dodat, že by to také nechtěla vědět, že Život měl v tomhle ohledu pravdu, ale to bylo snad jasné už z její předchozí nechápavé otázky. Raději nechala Meinera mluvit bez přerušení, protože tohle pro něj bylo asi složitější téma. Bezesporu jí také přišlo zvláštní, že se černobílý tolik zajímá o to, kdy zemře. Většina vlků se na něco takového ani neodvažovala myslet, natož se ptát bohů na přesné okolnosti. "Myslíš, že jsi svůj život promarnil?" naklonila hlavu na stranu. Zase tolik toho o Meinerovi nevěděla, aby k tomuhle mohla něco říkat. "Co ti v něm chybělo?" Bylo to samozřejmě zvědavostí, ale také by ráda slyšela, co považoval černobílý za tak důležité, že proto chtěl žít znovu. Přeci jen, každý vedl svůj život na základě vlastních rozhodnutí. Jak moc jich musel Meinere litovat, aby řekl, že svůj čas tady promarnil?
Na chvíli nastalo ticho. Bianca si myslela, že černobílý už domluvil a nechávala mu také chvíli klidu. Zároveň se také chtěla nad věcmi trochu zamyslet a vstřebat je. Takový rozhovor si nepředstavovala. Nikdy moc neřešila věci do hloubky, spíš povrchně. A to, s čím se neuměla nebo nechtěla vypořádat, odsouvala do pozadí, kde se to jen a jen kupilo a čekalo na nějaké pošťouchnutí, aby se to na ni mohlo pořádně svalit. Bianca zatřepala hlavou a povzdechla si. Pomalu vylezla ven z vody, protože už se začínalo stmívat a teploty klesaly. Chtěla, aby jí ještě uschla srst a trochu se vyhřála, než nadejde chladná noc.
Meinere se ale po chvíli rozhodl ještě pokračovat ve vyprávění. Biance bylo jasné, že za jeho mladý vzhled mohl Život. Launee to tak měla taky, jednoho dne přišla o něco mladší a nabitá pozitivní energií. "A jak to zatím jde?" otočila se na černobílého a usmála se. Byl s novým začátkem spokojený? A hlavně, "Víš, co chceš změnit? Třeba dělat věci, které jsi předtím nedělal?" Chtělo to asi nějakou změnu v mentalitě, protože když bude dělat stejné věci jako předtím... nepromarní i ten druhý život? "Pokud chceš, klidně ti nějak pomůžu. Stačí říct," zazubila se vesele. Opravdu chtěla, aby Meinere žil tak, aby toho na konec znovu nelitoval ale místo toho odcházel šťastný. Takovou věc chtěl asi každý.
Proběhlo krátké rozřešení problému, Bianca byla ujištěna, že není otravná a Meinere se zajímal o svou podobnost s Kenaiem. Tak jako tak, tohle téma už chtěla šedivá utnout a nechat tam, kde skončilo. Stejně jako její společník. A pak nastalo takové trapné ticho. Tedy, Bianca netušila, jestli se Meinere cítí trapně, ale ona trochu ano. Nebe se zatahovalo a na obloze vyskákaly první hvězdy. Vypadalo to, že bude pěkná, bezmračná noc. "Už odcházíme?" zeptala se zmateně. Nečekala, že na svou poznámku dostane takovou reakci, ale zvedla se a přicupitala k Meinerovi. U jezírka v poušti bylo docela hezky, ale také to nebylo místo, kde by chtěla trávit bůh ví jak dlouho. "Kam jdeme? Domů?" Třeba ji chtěl Meinere jen vyvést z pouště a jít dál sám. Někam.

>> Poušť

Očividně nemluvila dostatečně důvěryhodně. Meinere se sám potřeboval ujistit, že plešku opravdu nemá. Bianca se stále trochu pochechtávala, přišlo jí legrační, jak se o svůj vzhled černobílý strachuje. Pravda, že kdyby plešku měl... sama by netušila, jak na to reagovat. Poslat ho zpátky za Životem, že na jedno místo zapomněl? Nebo mu vyrobit nějakou čepičku, aby to prostě nebylo vidět? Vypadalo by to přeci otřesně. "No, předtím než jsi byl u Života?" zopakovala svou otázku o něco lépe, protože Meinere asi nepochopil, na co se ptala. A jak to nakousla, zase měla velkou chuť se vyptávat. "Proč jsi se vlastně rozhodl jinak?" vypálila nakonec, protože už se neudržela. Byla vážně zvědavá. Posledně měli okolo tohohle tématu takové neshody a nakonec... to dopadlo úplně jinak, než čekala. Samozřejmě tohle byla ta varianta, kterou si přála, ale Meinere ne. Alespoň původně ne. A ani Bianca nebyla schopná mu to tenkrát rozmluvit, tak proč se náhle rozhodl úplně opačně?
Netušila, jestli mu má jeho slova věřit. "Vážně?" chtěla se ujistit, že prostě jen nekecá, aby už neotravovala. Sama věděla, že se někdy chová dětinsky, rozmazleně a hloupě. Určitě to muselo být pro ostatní otravné, ale zatím jí to všichni blízcí tolerovali. Vlastně i Meinere jí nikdy nic neřekl, ale většinu času se tvářil jako kakabus a mluvil neměnným tónem, ze kterého nešlo nic poznat. Třeba jen neměl to srdce říct jí to do očí? "Hm, vysvětloval mi, že emoce cítí jako... fyzicky. Třeba když je smutný, tak ho něco bolí. Asi," odvedla raději téma na Kenaie. Doufala, že to nebylo žádné tajemství, protože to by ho teď pěkně vykecala. A nakonec, taky nechápala, jak přesně Kenai emoce vnímá. Bylo složité vžít se do někoho, kdo cítil tak odlišně. Nechtěla se pouštět do hlubokých konverzací a přitom pronášet pouze své domněnky.
Bianca spokojeně přikývla, když Meinere souhlasil s nabídkou. Pak se napila teplé vody a lehce znechuceně křivila obličej. Vážně to nechutnalo dobře. Sledovala, jak Meinere kousek poodešel a v tichosti si lehl do vody. Po chvilce rozmýšlení ho následovala, také se chtěla celá ochladit. Sama si lehla kousek od černobílého a notnou chvíli dokonce i mlčela, což bylo neobvyklé. A když si Bianca uvědomila, jaké ticho panuje, s každou další minutou jí přišlo víc a víc trapné. "Začíná se stmívat," odkašlala si nervózně. Myšlenky jí zase odběhly zpátky k té informaci, že v noci bude pěkně chladno. Kdyby se tu aspoň dalo někde schovat. Krom pár zvláštních stromů tu ale byla jen voda a písek.

//Hlásím Biancu