Gallirea - Příspěvky uživatele

<<Kiërb (přes Vřesoviště)

Nova tvrdila že i ošklivé věci mohou být dobré. Bianca byla trochu skeptická, protože většinou se setkávala jen s ošklivě špatnými věcmi a situacemi. Jako třeba tady v močálech. Jak ošklivě už od pohledu vyhlížely, tak ošklivé opravdu byly. I když věděla, že své vlčecí vzpomínky asi trochu přehání a zveličuje, stále považovala tohle místo za nepříjemné a kdyby to nebyla nejkratší cesta domů, nejspíš by se jim vyhýbala obloukem. Však vlk vlezl dovnitř v perfektním stavu a vylezl smradlavý a špinavý a ve většině případů byl rád, že vůbec vlastně vylezl. Naštěstí Bianca měla cestu docela zmáknutou a nějaký čas tu žila, takže věděla, kam zhruba šlapat a kam ne. "Drž se u mně, trochu to tady znám," kývla na Novu, která nijak nekomentovala její otázky ohledně názoru. Opravdu si myslí, že nemůže mít názor, došlo Biance. Bylo to zvláštní. Čím déle s Novou zůstávala, tím divnější jí vlčice přišla. Ne ve špatném, ale ani ne v dobrém. Byla taková neutrální. Je složité vést konverzaci s někým kdo nemá názory, povzdechla si lehce. Většina cesty se sestávala z, pro Biancu, ubíjejícího mlčení. Nova, která si myslela že je mrtvá takové zábrany neměla.
"No, to doufám," usmála se křivě na povzbudivá slova. Těšili se? Nebudou mít na tváři výraz šoku a zděšení, až se tam před nimi zjeví? Bianca si nedokázala představit jak budou mechoví vlci reagovat, jestli vědí o jejím osudu. A jak bude reagovat Meinere, který o tom věděl určitě, protože mu zemřela před očima. Z těch představ se ošila a málem tak uklouzla na bahně rovnou do špinavého jezírka. Naštěstí to ale ustála a omluvně se podívala na Novu, kterou možná náhlým pohybem překvapila. "Jak... Jak se ti močály líbí? Byla jsi někdy na takovém místě?" zeptala se rychle, aby odvedla pozornost od vlastní nemotornosti.

>> Východní hvozd (přes Hadí ocas)

<< Tmavé smrčiny (přes Tenebrae)

Nova souhlasila s návštěvou močálů. Bianca netušila, jestli to bylo jen ze slušnosti, protože močály přeci jen nejsou moc hezké místo, ale nijak do toho nerýpala. Byly po cestě do Mechového lesa, takže to pro ni bylo výhodné. "Není to tam moc hezké. Docela i páchnou, než si jeden zvykne," upozornila jen svou společnici. Poté, co smečka tohle území opustila a Bianca jím několikrát procházela, pokaždé se udivovala jak tam kdy mohla žít. Všude samé bláto, zrádná jezírka a zápach. Ještě že jsme tam nezůstali, pomyslela si. Ostatní smečky si asi musely klepat na čelo, když o nich slyšeli. A Bianca se zpětně ani nemohla divit, bylo to opravdu zvláštní místo k životu. Mechový les byl o mnoho hezčí.
Cesta probíhala vcelku poklidně. Až na to, že když už si Bianca myslela, že bude ráno, tak nenastalo. Nebe zůstávalo podezřele tmavé, ale s Biancou to moc nehnulo. Už se tu jednou stalo, že slunce nevycházelo celý týden nebo tak. Možná ten samý jev nastával znovu? Hlavně ať to není žádná další katastrofa. Sotva se nějak mentálně srovnala, nepotřebovala další sílené dobrodružství, kde může znovu zemřít, ale tentokrát natrvalo. Z toho pomyšlení jí vstávaly chlupy za krkem. Nova si mezitím něco mumlala, ale Bianca vydedukovala, že to nejspíš nebude na ni, takže tomu nevěnovala moc pozornosti. Soustředila se na cestu, protože s dalším novým krokem v ní jen narůstala nervozita z toho, co ji doma čeká.
Nova se po delší chvíli mlčení rozmluvila, a tentokrát už svá slova směřovala na Biancu. Poděkovat? Bianca zmateně svraštila obočí. Za co? Za to, že ji zmanipulovala vlastními výmysly a donutila myslet, že je mrtvá? To spíš ona by se měla Nově omlouvat, ne dostávat díky. "Proč by sis nezasloužila názor? Všichni mají názory. Kdyby sis je opravdu nezasloužila, tak se s nimi nenarodíš a nevyrosteš, ne?" zmateně naklonila hlavu. Názory byly přeci úplně normální, i když někdy bylo frustrující, když se sešli vlci, kteří je měli rozdílné. Nebylo na tom ale nic špatného, každý vnímal věci odlišně. "Tak... to je asi dobře? Jsem ráda, že jsem ti alespoň něco pomohla ujasnit, když už jsem tě stáhla s sebou," usmála se na Novu křivě. Přišla jí víc a víc divná. Měla zvláštní způsob přemýšlení. Co se jí asi stalo, že je taková? Z toho, co o sobě prozradila tak neměla jednoduchý život. Možná byla prostě jen zvláštní nehledně na okolnosti.
"Koukej, za chvíli už budeme u močálů. Odtamtud je to k nám ještě kousek, ale je to klidná cesta," informovala svou společnici, když už konečně viděla známá místa. Měla chuť to otočit a jít někam úplně jinam, ale... Zkušenost se smrtí byla alespoň k něčemu dobrá, dodala jí odvahy. Bianca chtěla čelit věcem přímo, alespoň některým.

>> Mahar (přes Vřesoviště)

|Žlutá 2|
<< Narrské kopce (přes prstové hory)

Nova vyslovila prosbu, že by ráda viděla nějaké jezírko nebo prosluněný les. Bianca se snažila zavzpomínat, jestli taková místa někdy navštívila. Lesů na Gallirei bylo hodně, o to se nebála. Stačilo se vydat jakýmkoli směrem a určitě na nějaký pěkný narazí. Ale jezírka? Znala jen velké vodní plochy. "Vzpomínám si, že v močálech by mělo být hezké jezírko. Chvíli jsem tam žila, ale nemyslím si, že bych ho někdy navštívila," prozradila Nově nakonec. Nebyla moc dobrý průvodce. Navíc... "Na les určitě narazíme, ale prosluněný... v tomhle počasí bych s tím nepočítala," usmála se omluvně. Ve vzduchu bylo cítit, že už brzy nastoupí zima a počasí tomu odpovídalo. Bylo mlhavo a oblačno, nevypadalo to, že by se Slunce chtělo v nejbližší době ukazovat. "Můžu ti ale ukázat náš les. Je plný mechu, určitě se ti bude líbit." Stejně tam směřovala protože to chtěla obhlédnout. Jestli ji tam už považují za mrtvou nebo se zprávy ještě neroznesly. Bianca netušila, za co by byla radši. Samozřejmě jestli nikdo nic netušil, ušetřili se smutku a bolesti, ale na druhou stranu by se Bianca cítila jaksi opomenutě? Jak dlouho by takhle její rodině trvalo, než by to zjistili? Mohly to být klidně i roky?
Navíc, když se nad tím tak zamýšlela, její smrt byla strašně zbytečná. Byla na velkém putování, snažila se zachránit Gallireu, ale nakonec jen své skupině přidělala starost, protože odpadla v té nejdůležitější části. Aniž by něco udělala. A za celou tu dobu neudělala nic hrdinského, ba naopak se chovala jako sobecký slaboch a možná připravila svůj tým o jiného člena, když učinila svou volbu. Neměla jsem tím portálem procházet, když jsem věděla jak jsem slabá. Meinere si to asi mohl dovolit. I ostatní s výjimkou Světlušky vypadali dost schopně, jen Bianca tam byla tak divně navíc. Nejspíš to měla být moje role. Zemřít úplně zbytečně, protože někdo to být musel a já byla nejméně náročný terč. Píchlo jí u toho pomyšlení u srdce. Kdo zemře a kdo ne, nečinili tahle rozhodnutí právě bohové? Oba se museli shodnout, že ona je ten článek, který má odpadnout, protože je nepotřebný. Kdybych alespoň dostala šanci... přemýšlela, že by mohla nějak Smrti uškodit, než by vydechla naposledy. Ale při dalším pomyšlení... Měla by na to vůbec? Dokázala by zaútočit na dalšího vlka jen tak, na základě toho že byl prostě v opačném týmu? V tu dobu bylo všechno tak chaotické a kdyby měla jinou možnost, nejspíš by ji stejně promarnila. Jedno ale věděla jistě, určitě by před svou smrtí už nechtěla zažít nic nebezpečného. Nejraději by prostě odešla ve spánku, stářím nebo tak něco, kdy by si to ani neuvědomila. Tak to bylo nejjednodušší a nejpříjemnější, protože si stále dokázala živě vybavit ten strach a bezmoc, který cítila, když umírala.
Zatímco takhle depresivně přemýšlela o vlastní smrti, Nova se rozpovídala. "Vlci jsou vždycky nešťastní, když jim zemře někdo blízký," poznamenala Bianca tiše. Sama si to zažila hned několikrát. Byla to známka toho, že jí na daných vlcích opravdu záleželo. "Já bych to asi nedokázala. Nechtěla bych, aby se na mě dočista zapomnělo, jako bych nikdy ani nebyla," dodala pomalu. Bylo to určitě sobecké. Obdivovala Novu, že dokázala být tak hodná a nechala by se zapomenout. Bianca... by něco takového nejspíš nedokázala, protože si přála, aby byla pro někoho tak důležitá, že o její smrt bude trápit. Jakkoli hrozně to znělo. "No, přemýšlením nad takovými věcmi stejně nic nezmůžeme. Bude lepší když si budeme povídat o něčem jiném," navrhla Bianca a nejistě mávla ocáskem. Nechtěla už nad těmito tématy přemýšlet, protože přinášely hrozné vzpomínky a pocity. Chtěla na všechno zapomenout a pohnout se dál. Co nejdál.

>> Kiërb (přes Tenebrae)

|Žlutá 1|

Nova vypadala nadšeně, že Biancu zase vidí. Myslela si, že ji tu nechala a šla si po svých a teď se radovala, že tomu tak není? Bianca se pokusila zapřemýšlet nad svými pocity, byla taky šťastná, že se za Novou vrátila? Byly z nich teď kamarádky, když znaly svoje nejtemnější tajemství? Na druhou stranu o sobě ale skoro nic nevěděly. "Nevím jestli bych to popsala jako dobře. Ale... nějak to dopadlo," usmála se křivě. Rozhodně neměla pocit, že by nynější situace byla kdo ví jak skvělá. Ale byla nějaká a to bylo hlavní. Že ještě měla šanci vůbec nějakou situaci řešit.
Nemělo cenu nad tím ale teď přemýšlet. Příchodem k Životu se přeci rozhodla a toho rozhodnutí se už musela držet. Chtěla žít a chtěla aby byly věci tak jako předtím. To znamenalo, že se se svými činy bude muset po zbytek života vyrovnávat. Nejvíc ze všeho by si přála zapomenout a hodit všechno za hlavu, ale to nešlo, věděla, že ji to bude vždycky tížit i když na to nebude myslet přímo. "To já nevím," zasmála se lehce. "Jaká místa máš ráda? Vsadím se že od každého tu něco najdeme. Na Gallirei jsou hory, jezera, louky a dokonce i poušť nebo močály," navrhla Nově, kdyby náhodou měla problém s vymýšlením. "Nejdřív bych se ale ráda alespoň podívala, co se děje doma," dodala Bianca o něco tišeji. Jestliže se Meinere vrátil a sdělil jim, co se stalo... "Co myslíš že moje rodina dělá, jestli si myslí, že jsem mrtvá?" nadhodila spíš tak do větru. Nova nikoho z nich neznala, takže mohla těžko odhadovat, jak se zachovají. I Bianca s tím měla problém a to to byli její nejbližší. Možná když slyšeli že zapříčinila cizí smrt tak jí to přáli. Nebo to nevěděli a třeba jí uspořádali i nějaký obřad na rozloučenou. Nechtěla myslet na depresivní věci, ale přesto si představovala, jak asi její odchod vnímala mechová smečka. Vyrobili v lese nějaký pomník, který by ji připomínal? To bylo nepravděpodobné. Ani Therion nic takového neměl. Možná by měl mít? Já bych chtěla, aby mě něco připomínalo, zamyslela se Bianca. Netušila, jak by to mělo vypadat, protože popravdě nevěděla, co ji v očích ostatnch popisovalo nejvíc. Nějaká květina, když měla jednu na náramku? "Chtěla bys aby si tě vlci po smrti pamatovali? Tvoji známí, myslím?" zeptala se Novy mimoděk a rozešla se směrem, kterým tušila Mechový les.

>> Tmavé smrčiny (přes Prstové hory)

<< Vrchol

Jakmile Bianca opustila Života a začala scházet z kopců dolů, všimla si najednou, že se něco změnilo. Nedokázala ale přesně popsat jaká změna to byla, jen že Gallirea na chvíli působila trochu jinak. Když se ale rozhlédla po krajině, nic zvláštního neviděla. Žádné portály vedoucí do neznáma, příšery nebo přírodní nehody. Zatřepala hlavou aby se toho zvláštního pocitu zbavila. Co teď? Raději by měla přemýšlet, co hodlá dělat. Nezemřela, zrak se jí také definitivně vrátil. Můžu se vrátit ke svému starému životu? Nebo... bych se měla rozhodnout jinak? Netušila, jestli si zaslouží se vracet k rodině a těm pár přátelům, které měla. Možná jim Meinere řekl, že nepřežila a oni si teď myslí že je mrtvá? Měla by to tak nechat nebo jim zpět vtrhnout do života jako by se nechumelilo? Pravda byla, že je ale nechtěla opouštět. Ale netušila, jak by jim měla čelit.
Chvíli uvažovala nad sebou, než si vzpomněla na svou společnici, kterou docela chladně zanechala pod vrcholkem. Ups, Nova! Bianca svraštila čelo nad vlastním chováním a zamířila k místu, kde snad šedá vlčice čekala. Když se nad tím zamyslela víc, neříkala před jejím odchodem Nova sbohem? Možná tam s ní rozloučila a šla si po svých. A Bianca jí ani neodpověděla, jak byla zabraná do hledání Života.
Naštěstí se ukázalo, že šedá vlčice zůstala. "Novo!" Bianca ji s úsměvem oslovila. I když od Života nedostala vlastně skoro žádné odpovědi, cítila se po jeho návštěvě lépe. Jestli to bylo jeho aurou nebo tím, že se pomalu rozhodla hodit věci za hlavu... Každopádně to byla dobrá věc. "Mám vyřízeno," kývla si pro sebe a na chvíli se odmlčela, "Možná... nevím, co teď. Nejspíš bych ale měla zamířit domů." Netušila, jestli to byla dobrá nebo špatná volba. Nakonec ale potřebovala vidět, jestli jsou všichni v pořádku. Některé katastrofy se Gallirei nevyhnuly i když v tom jiném světě obětovali tolik členů týmu. "Jestli chceš tak mě můžeš doprovodit? Nebo můžeme jít kam ty budeš chtít," přeci jen nijak moc nespěchala a snažila se návrat podvědomě oddálit. S Novou se jí ale cestovalo vcelku dobře, i když vlčice byla v několika ohledech zvláštní.

<< Narrské kopce

Cesta k Životovi byla stejná jako jindy. Stále se šlo do kopce a pod tlapami Bianca cítila místo hlíny a trávy písek. Bylo zajímavé, že se vlk jako Život rozhodl bydlet na takovém místě. Neměl by to být spíš nějaký zarostlý les plný květin? napadlo ji. I to místo, kam se dostala portálem a o kterém bůh tvrdil že byl jeho původní domov bylo jiné než tahle pustina. Když se tak rozhlížela kolem (a konečně něco viděla) došlo jí jak se čas zase změnil. Bylo stále více chladněji, sluníčko už tolik nepálilo a lesy v dálce se barvily do hněda a oranžova. Zanedlouho zase bude zima, povzdechla si lehce, jelikož tohle období neměla moc v lásce.
Novu nechala někde zasebou. Netušila, jestli má vlčice vůbec zájem zdejšího boha poznat, a to byl ten příjemnější. Její šedá společnice měla ale nejspíš s magiemi složitý vztah, proto ji Bianca nechtěla do nějakého seznamování s magickými entitami nutit. Sama k Životovi napůl nechtěla a nejraději by vlka už nikdy neviděla, ale… Ve výsledku to byla jen její snaha shazovat vinu na ostatní. Bůh za nic nemohl a kdyby měl možnost udělat věci jinak, asi by k tolika smrtím nedošlo. Do hlavy mu ale nevidím, připomněla si Bianca. Život se klidně mohl i přetvařovat? Každopádně veškeré negativní emoce vůči bohovi z ní pomalu opadávaly. Čím blíž jeho obydlí byla, tím příjemněji se cítila. A když stanula přímo před bílým vlkem, byla dokonce i lehce veselá. I když by jí do smíchu rozhodně být nemělo.
“Živote, ahoj,” usmála se a lehce mávla oháňkou. Rozhlédla se kolem sebe, jestli tohle místo poznává, ale nebyla nikde blízko Životova příbytku. Bůh se prostě objevil uprostřed kopců, jako by tam na ni čekal. Možná také ano. “Ahoj Bianco,” usmál se Život nazpátek, “co tě ke mně přivádí?” zeptal se jako by mu to dávno nebylo jasné. Ale takový býval vždy. Tedy, občas začal hnedka z fleku, ale občas z vlků tahal věci, které už dávno věděl. Bianca se posadila a chvíli přemýšlela, čím začít. “Co se vlastně stalo?” začala, ale záhy si uvědomila jak moc obecně se ptá. “Co se stalo se mnou a potom?” Gallirea očividně… pořád stála, takže jejich záchranná akce nejspíš měla úspěch. Jestli se tomu tak dalo říkat. Život lehce vydechl. ”Chceš opravdu vědět, co se stalo?” ujistil se nejprve a když Bianca kývla, pokračoval, “některé Včely, které vás pobodaly byly jedovaté.” Jistě, to si Bianca zvládla domyslet. Pak i dávalo logiku, že Cynthii asi nic nebylo. “Ano, co Meinere a Cynthia, jsou v pořádku?” zeptala se naléhavě. Odhadovala, že ano, ale s jistotou to vědět nemohla. “Ano, tví přátelé vyvázli živí.” Život svými odpověďmi šetřil, jak se dalo. Bianca vycítila, že se o tomhle bavit nechce. Nebo možná nemohl? Každopádně ona si přála vědět, co přesně se tam odehrálo. Než se ale stačila zeptat, Život ji zastavil krátkým pokroucením hlavy. “Nemůžu ti dát odpovědi, pro které sis přišla, Bianco. Jak sis všimla, sám nejsem nedotknutelný a můžu dělat chyby nebo mít momenty slabosti,” vysvětlil bůh a smutně se usmál. Snažil se říct, že je také bytost, která se rozhoduje podle vlastního uvážení, které nemusí být neomylné a Bianca to chápala. Sice pocítila malý záchvěv nespokojenosti, smutku a zloby ale ten zase rychle odezněl. Na Života se nešlo zlobit, minimálně v jeho přítomnosti. “Dobře,” vydechla a po dlouhé pauze se postavila na nohy. Měla by teď odejít, že? I když se jí nikam nechtělo a nejraději by tu strávila věčnost. Vlastně ani nevěděla kam by měla jít, ale malý hlásek v hlavě jí říkal, že když tu zůstane neudělá dobře.
Už udělala několik pomalých kroků směrem dolů, když ji opět zastavil Životův hlas. Lehce cukla oušky a otočila se zpět na boha. Abys ale nevážila celou tu cestu zbytečně, mohl bych ti splnit nějaká přání, co na to říkáš?” optal se s úsměvem. Bianca, ačkoliv byla docela sobecký a hamižný vlk si ale nedokázala říct, co by chtěla. Nějakou magii? Změnu vzhledu? Být silnější nebo rychlejší? “Jestli na tom trváš… může to být překvapení,” odvětila nakonec tiše. Jakkoli vesele se v přítomnosti Života cítila, stejně nedokázala přijmout, že by měla být odměněna. Za co taky? Neudělala nic skvělého, možná spíš naopak. Zaklepala hlavou a vytrhla se z proudu myšlenek. Měla bych odejít, připomněla si. “Opatruj se, Bianco,” kývl na ni Život a v dalším okamžiku byl pryč. I Bianca se pomalu rozešla dolů k místu, kde zanechala Novu. Neustále se ale otáčela, jestli bílého boha ještě nezahlédne.

>> Narrské kopce

***
Objednávka:
ID BO5/jednobarevné přírodní odznaky - 25 květin 140 mušlí (schváleno a naceněno Launee)
- Používám 50%slevu na odznaky

Celkem>> 12,5 květin a 70 mušlí

<< Středozemní pláň (přes Tenebrae)

Čím víc se Bianca blížila k písčitým kopcům, tím víc se jí zrak vyjasňoval. Netušila čím to bylo, jestli v tom měl tlapky Život nebo něco jiného, ale oddechla si. Vypadalo to, že zrak se jí navrátí alespoň natolik, aby byla schopná normálně fungovat. Až na občasné zaškobrtnutí neměla žádné problémy. Samozřejmě byla ještě vyčerpaná, ale doufala, že bůh za kterým míří jí pomůže. Když byla v tomhle stavu částečně kvůli němu. Prozatím po cestě přemýšlela, na co se zeptat a na co raději odpovědi nechtěla slyšet. Není nakonec lepší zůstat v nevědomosti? bylo tak rozhodně jednodušší zapomenout a dělat jakože nic. Ale Bianca vždycky bývala zvědavá.
Když už mohla vidět, věnovala pár zvědavých pohledů Nově. Vlčice byla flekatě šedá, ale světlejší než Bianca. Měla zlaté oči jak tvrdila a poměrně velkou jizvu na tváři. Její odpověď na otázku života nebo smrti byla logická. Vlci neradi umírali a ještě neraději o tom věděli. Tedy většinou. “Já bych vždycky volila život,” odpověděla, když se otázka obrátila zpět na ni. Nechtěla ještě, aby byl konec a byla ráda, že tomu tak není. I když si nedokázala vysvětlit, čím si druhou šanci zasloužila. Doufala, že jí to Život dokáže osvětlit.

>> Vrchol Narrských kopců

<< Velké houští (přes Náhorní plošinu)

Konverzace se na chvilku odklonila od jejího životního příběhu k magiím. Pro Biancu to byla příjemná změna, protože o magiích si povídala docela ráda. Ráda se dozvídala něco nového, ale teď to vypadalo, že ona je ta znalejší. "A ne snad? Pro vlky na Gallirei jsou magie velkou součástí jejich života. Existují dokonce i speciální typy, třeba můj kamarád se umí rozdvojit. A někteří vlci dokonce mají křídla!" Bylo to jednoduše fascinující. "Pohybovat se vzduchem ti určitě ušetří spoustu času, kdy třeba musíš určitá místa obcházet. Nemyslíš, že to ti zjednoduší život?" naklonila hlavu na stranu. Netušila, jestli se Nova ptala proto, že nesouhlasila nebo prostě jen o magiích moc nevěděla a byla zvědavá. "Samozřejmě existují i vlci, kteří svoji moc využívají pro špatné věci. Ale nakonec je to prostě otázka toho, jakou povahu máš," dodala lehce sklesle. Tihle vlci dělali ostatním špatnou pověst. Nedivila se, že někdo magie nenáviděl, když jediné, co mu způsobily byla bolest.
Bianca lehce nadšeně mávla ocáskem, když se Nova zmínila, že má stejnou magii. "Znám hodně vlků, kteří ovládají vzduch. Můj bratr i oba adoptivní rodiče mají tuhle magii," přikývla s mírným úsměvem. Kdyby nebyla tak slabá a viděla, možná by Nově i něco ukázala, ale teď na nějaké čáry neměla energii a vlastně ani náladu. Tušila totiž, že celá její domněnka o smrti je špatná. Spousta věcí jí nedávalo smysl. Proč by se s někým setkávala, proč stále vnímala ostatními smysly a proč se pohybovala po místě, které tolik připomínalo reálný svět. Odsunula ale tyhle myšlenky na chvíli do pozadí a dovyprávěla Nově svůj příběh. A pak poslouchala ten její. "Jestli si to přeješ, může to být naše tajemství," souhlasila. Neměla proč někomu roznášet co si Nova zažila. A věřila, že i její společnice nebude každému povídat jaká Bianca je. "Přála by sis jiné oči? Na Gallirei žije bůh, který ti je může změnit, jestli opravdu chceš. Můžou být tyrkysové jako vzduch, ale i černé jako noc nebo růžové. Můžeš mít dokonce i obrázky a barvy na srsti." netušila, jestli Novu tahle informace potěší nebo ne, ale ona sama osobně měla ráda tyhle malicherné úpravy. A pokud se sebou byl někdo nespokojený, neměla problém mu poradit za kým jít aby to změnil.
Nechápala, proč byla Nova a její přítelkyně ze smečky vyhnány. Na chvilku ji napadlo, že asi provedly něco zlého, ale sama teď nemohla nikoho soudit, protože sama provedla zlé věci. I kdyby se Nova pokusila svrhnout alfu nebo pobít celou smečku, Bianca na to nemohla nic říct. Důvod jejího odchodu byl ale jiný. "To mě moc mrzí. Nezasloužily jste si to." Nikdo si takovou věc nezasloužil. Bianca byla ráda, že žila v Mechovém lese, kde by její rodiče nic takového nedopustili. Spíš naopak by raději sami strádali aby pomohli slabým členům. Dokázala bych se já takhle obětovat? proběhlo jí hlavou krátce. "Chápu jaké to je. Na mou rodnou smečku také zaútočili v zimě cizinci, protože nebylo co jíst." Hlad dělal s vlky divy.
Bianca už dále nemohla odkládat pocit, že je něco špatně. Že něco velmi pokazila a přesvědčila nebohou Novu o tom, že jsou mrtvé. Víc a víc věcí totiž křičelo, že to tak není. A její navracející se zrak ji o tom jen utvrzoval. Chvilku viděla tmu a občas viděla záblesky svého okolí. Okolí, které vypadalo jako Gallirea. Buď je to jen nějaký obrácený svět pro mrtvé, nebo mám pravdu a... přežila jsem. Zasloužila jsem si ale přežít? A co Nova? Bianca se podívala na svou šedou společnici, než zase její zrak zahalila temnota. Zbývalo jen jediné, jít se zeptat někoho, kdo bude vědět co se děje. Pokud Života u něj doma najde, pak je skoro stoprocentně jasné, že nezemřela. I když se s bohem nechtěla vidět, nic jiného jí nezbývalo. Zdejší okolí matně poznávala, nebyla od Životova příbytku tak daleko. Tam to ještě zvládnu. Pak uvidím, rozhodla se. "Můžeš mě doprovodit, jestli chceš," přikývla a trochu si oddechla. Přeci jen na tom s viděním nebyla tak dobře. A nesnášela samotu. Nechtěla, aby ji tu Nova opustila. "Chtěla bys být raději mrtvá, nebo živá, Novo?" optala se po chvíli mlčení. Soustředila se převážně na chůzi, aby do ničeho nevrazila nebo nezakopla. Občas zamrkala a najednou viděla, kam jde a podle toho odhadovala směr. Jít ale v tichu nebylo moc příjemné.

>> Narrské kopce (přes Tenebrae)

Bylo zvláštní nemít absolutní pojem o čase. Bianca vůbec netušila, jak dlouho už na tomhle místě je, nebo co je to vůbec za místo. A přesto svými smysly dokázala okolí trochu vnímat. Slyšela hlas Novy, slyšela dokonce i zvuky přírody. Hučící řeku, křupání větví pod nohama, štěbetání ptáků... Kde to jsem? povzdechla si. Dokonce vnímala i stoupání a klesání teplot, jako by na ni svítilo slunce, které jí vysušilo kožich a jako by najednou slunce zapadlo a silně se ochladilo. Je tohle posmrtný život, nebo ne? začínala pochybovat. Až na tu tmu tu bylo vše stejné, jako v normálním světě že? Mohla se splést? Pomotaná na to byla dost. Jenže... co by potom vysvětlovalo tu temnotu?
Bianca nad věcmi dál nepřemýšlela. Pustila se do vyprávění svého zmateného příběhu Nově. Vlčice neznala Gallireu, takže byla asi odjinud. No, teď na tom stejně moc nezáleželo. "Hm. Ovládám magii větru. A možná i nějaké další, ale zatím jsem neměla šanci na ně přijít," přikývla. Soustředila se hlavně na zdokonalení té vrozené, jestli ovládala i něco dalšího, zatím netušila. "Všichni u nás ovládají magie. Jen někteří je nemají rádi a tak je nepoužívají. Já si ale myslím že jsou dost užitečné, dokáží zjednodušit život," dodala ještě na vysvětlenou. Nova vypadala, že o magiích také něco ví, ale tón jejího hlasu byl zvláštní. "Ty taky nějakou ovládáš?" zeptala se Bianca opatrně. Možná Nova neměla magie v lásce?
Pak ale pokračovala s příběhem. Přešlo se k té horší části, kterou by nejraději ani nevytahovala na světlo. Ale byla pravda, že se jí o něco ulevilo, když to Nově pověděla. Jako by najednou ztratila tu tíhu na zádech, kterou už pomalu nedokázala unést. Její společnice neměla moc komentářů. Biance se sevřelo srdce. Odsuzovala ji teď Nova? Možná řekla, že někdy se takové věci udělat musí, ale pak dlouho mlčela. Odešla? Opustila mě? Ani by se jí za to moc nedivila. Ale pak se hlas Novy rozezněl znovu. Její povídání bylo pro Biancu těžké pochopit. Někdy používala smrt jako metaforu a jindy jako realitu? Je vůbec možné oživnout? Když jeden zemřel, bylo to přeci napořád. Každopádně Bianca pochopila, že Nově chyběla její sestra, se kterou se odloučila a že poté žila se skupinou vlčic. "Proč vás vykázali? Co jste provedly?" zeptala se opatrně. Pro její společnici to nejspíš bylo citlivé téma. Ale Bianca si nedokázala představit, jaký prohřešek musely vlčice spáchat, aby je ze smečky vyhnali? Vypadalo to, že Nova si je svou smrtí nejistá. Bianca byla náhle v rozpacích. Sama měla pochyby ohledně toho, kde se ocitla. Vypadalo to na normální svět, až na to, že... neviděla. "Novo," hlesla ztrápeně. "Možná problém není v tomhle místě. Ale ve mně." Dávalo to mnohem větší smysl. Jakkoli si Bianca představovala posmrtný život, tohle bylo něco úplně jiného. Nejspíš... nejspíš byla stále naživu. Nějakým způsobem. Ale stihl ji trest, který si zasloužila. "My nejspíš nejsme mrtvé," vyslovila nahlas to, co si myslela. I když se jí to příčilo, i když to odmítala. Protože to znamenalo, je sice není mrtvá, ale nevidí. Je slepá. Je to napořád? celá se otřásla. Nechtěla být slepá. Jak by si potom toho života mohla užívat, když by nic neviděla? Žít bez zraku bylo pomalu horší jak ta smrt.
Bianca dlouhou dobu jen seděla a přemýšlela nad všemi teoriemi, které jí stihly vyskákat v hlavě. Jak to doopravdy bylo, netušila. Ale měla větší jistotu v tom, že se opravdu spletla a že nevidí. A v tom se jí zrak na malou chvíli vrátil. Matně zahlédla křoviny a šedé tělo vedle sebe. Neviděla vlčici do tváře a tak nepoznala její výraz. Ale nevypadala, jako někdo mrtvý. Bianca se obrátila na své tlapy. Ani ona nevypadala mrtvě. Byla naprosto stejná, jako předtím. Možná zase o něco hubenější. Už vypadala nezdravě. Pak se jí před očima ale zase zatmělo. "Já jenom nevidím," hlesla. Teď už si mohla být jistá. Pomalu vstala a vyrazila směrem, kde si vybavovala pláň. Dokonce i tušila, kde se nachází, protože takových stejných plání moc nebylo. "Nejsem mrtvá. Jsem tam, odkud jsem přišla. Na Galliree," otočila se ještě na Novu. Netušila, jestli tam vlčice ještě je. Nebo jestli ji bude chtít následovat. "Znám někoho, kdo bude vědět, co se mi stalo."

>> Středozemka (přes Náhorní plošinu)

Nova se po převyprávění příběhu zase na chvíli odmlčela. Bianca nijak neprotestovala a nezačínala novou konverzaci. Netušila, co by vůbec měla říkat. Jen tam tiše ležela a přemýšlela. Byla jí stále zima, jelikož promočený kožich nestihl pořádně uschnout. Měla také hlad, ale když nic neviděla, nemohla jít na lov. Navíc, pomohlo by to vůbec? Mohli mrtví vlci jíst? Třeba ji ten hlad bude sužovat do nekonečna. Začínala ale pomalu pochybovat, že si tohle opravdu zaslouží. Byla vážně za svůj život tak odporná, že teď musí trpět ve světě temnoty, mít hlad a celkově... měla pocit, že umírá teprve teď. Dlouze a pomalu.
Nova přišla se zajímavou myšlenkou. Bianca netušila, proč si takovou věc myslí a nechápavě naklonila hlavu na stranu. "Proč by?" zeptala se zmateně. Však tu byly společně v posmrtném životě. Nebo snad ne? Dost se zarazila, když její společnice řekla, že něco vidí na obloze. Zvedla hlavu nahoru a snažila se něco zahlédnout. Cokoli. Na krátký okamžik se jí opravdu zdálo, že viděla nějaký záblesk. Oblohu. Ale pak všechno zase potemnělo. Co se to děje? tiše zakňučela. Proč věci nemůžou zůstat tak jak jsou? Proč nemůže být chvíli klid? nechápala to. Že by Nova měla pravdu a i ona teď vstupovala do nového stádia smrti? Třeba konečně i její duše navždycky zmizí. Stane se hvězdou, jako to říkal Therion nebo se narodí jako úplně nový vlk bez vzpomínek na tenhle krátký život. Možná tahle změna nemusela být úplně špatná, ale i tak se Biance příčila. Neměla ráda změny, protože nevěděla, jak na ně reagovat. Netušila, co má Nově odpovědět. Nakonec jen zopakovala to, co řekla už několikrát. Že vidí tmu. Třeba si to světlo také jen namlouvala, začínala mít halucinace a vidiny, protože ji to ubíjelo.
Nikdy by si nemyslela, že se v ní vezme taková odvaha svěřovat se naprosto cizí vlčici. Docela váhala. Nebylo to ani tak, že by se za svůj život styděla, spíš měla strach, že když nebude taková, jakou se snažila být, ostatní ji nepřijmou. "Víš, celý život jsem se snažila být dobrá. Hodná. Pomáhat těm, co to potřebovali... Ale ve výsledku jsem jen sobec. Nedělala jsem to pro ně, ale pro sebe," začala pomalu. "Chtěla jsem aby mě ostatní měli rádi, aby jim na mě záleželo." Nezasloužila si být oblíbená. Nakonec měla sotva dva a půl kamarádů, bratra a adoptivní rodinu. Což ve výsledku nebylo moc vlků. Rozhodně jich za život potkala víc, ale ti ostatní si na ni určitě sotva vzpomněli. Byla jen náhodný kolemjdoucí v jejich životě. "Narodila jsem se ve smečce kousek za hranicí Gallirei. Znáš Gallireu? Je to země, kde žije spousta vlků, kteří mohou ovládat magii... Máme i dva bohy." Ti dva, kteří nepřímo mohli za to, co se jí teď stalo. Bianca byla vůči Životovi trochu zahořklá a ze Smrti měla víc strachu, než kdy myslela. "Moje rodná smečka byla ale brzy po mém narození napadena a rodiče zemřeli v boji. Pak jsem se zatoulala na Gallireu, kde jsem našla jednoho bratra a adoptivní rodiče. Zažila jsem dost věcí, dost zábavy, ale ve výsledku to vlastně bylo málo." Měla toho ještě tolik před sebou a cítila velkou nevoli se toho všeho vzdát. Jenže co teď mohla dělat? Bylo už pozdě na nějakou záchranu. "Byly mi dvě zimy, když jsem umřela. Ti dva bohové mezi sebou měli neshody a zatáhli mě do toho. Spolu s pár ostatními. Nejdřív zemřela hnědá vlčice, ani jsem neznala její jméno. Nikdo ji neznal a její smrt se přešla, jako by tam s námi ani nikdy nebyla. Pak zemřela Světluška. Byla trochu hloupá, ale hodná. Hodnější než já. Protože třetí vlčici jsem zabila já. Měla jsem si vybrat kdo zemře a přála jsem si, aby to byla ona... Jenom jsem nechtěla umřít," vzlykla nakonec. Netušila, jestli Nova vůbec pochytila, co říká. Příběh neměl hlavu a patu a Bianca vynechala spoustu zážitků, které mohly stát za zmínku. To nejdůležitější ze sebe ale dostala. "Jsem sobec. Obětovala jsem někoho pro svůj život a udělala bych to znova, kdybych se tam měla vrátit," dodala, znechucená sama sebou. Věděla ale, že to co říká je pravda.

Nova také netušila, co by si ostatní o Biančině chování asi mysleli. Bylo hloupé se vůbec ptát. Nejspíš nikoho z nich nezná, tak jak by mohla vědět? zavrtěla hlavou smířlivě Bianca. Na druhou stranu ale začínala mít zájem o to, jak asi zemřela Nova? Jaký život vedla její momentální společnice a jestli měla třeba podobné problémy. Zvědavost ale nebyla tak silná, aby se zeptala nahlas. Moc dobře věděla, že tohle jsou osobní věci, které se cizincům na prvním setkání nevykládají.
Místo nějakého vyzvídání tedy Bianca mlčela a rozhodla se poslouchat příběhy Novy. Bylo to zvláštní, protože většinou bývala ona ten, kdo nedokázal sklapnout a v klidu sedět na místě. Teď neměla náladu ani na mluvení ani na nějaký velký pohyb. Nova začala příběhem a své hrdinky se rozhodla pojmenovat velmi podobně jako jejich reálnými jmény. Bianca se nad tím lehce pousmála. Doufala, že alespoň příběh Navy a Biancy bude mít lepší konec, než to co je doopravdy potkalo. "Hmm," zabručela jenom a představila si jak okolní tmu proráží paprsek slunce a hřeje ji na čumáku. Byl to hezký pocit, i když jen iluze. "Cítím to," řekla tiše a přikývla.
Čekala, že příběh bude mít o něco lepší konec. Tenhle byl tak nějak hořkosladký a vlastně velmi smutný, jelikož Nava i Bienca nakonec stejně zemřely. Ale nebraly smrt jako konec, nýbrž hezký začátek. To bylo něco, co reálná Bianca zatím nemohla přijmout. "Bude svět krásný a barevný? Vážně?" pronesla lehce kysele. "Jediné co vidím, je temnota." Svět jako by nebyl. Mohla ho slyšet, cítit, ale nic neviděla a bylo to děsivé.
Bianca chvíli váhala, než zvedla hlavu ze svých tlap a otočila ji směrem, kde si myslela že se nachází její společnice. "Chceš slyšet můj příběh, Novo? A řekneš mi pak ten svůj? Třeba se nám tak uleví," navrhla nejistě. Netušila, jestli se vlastně svěřovat chce, ale možná by to mohlo pomoct? Alespoň by mohla zjistit, jestli ji Nova zavrhne nebo se s ní bude vybavovat dál, i když bude vědět ty nejhorší věci, které si Bianca kdy myslela nebo dělala.

Hlas se opět na chvíli odmlčel a Bianca se rozhodla, že si k tomu čekání alespoň sedne. Byla velmi vyčerpaná, promoklá na kost a hladová. A netušila, jestli Novu svými řečmi třeba neodehnala a nestojí tu jako hlupačka sama uprostřed ničeho. Hlavu sklopila ke svým tlapám a párkrát s nimi zahýbala. Bylo zvláštní pohybovat se v takové tmě. Je to jako by mi nepatřilo vlastní tělo, uznala. Někdy si ani nebyla jistá, jestli ještě nějaké tělo má. Co když si to všechno jen vymýšlela a doopravdy z ní zbyl jen nějaký obláček kouře nebo něco takového?
Vzhlédla od svých tlap směrem, kde byla Nova a naprázdno klapla tlamou. "Já nevím. Co když jsem si to zasloužila?" promluvila pomalu a sklopila uši. "Předtím než jsem umřela jsem nedělala zrovna příkladné věci... Asi jsem si to zasloužila," dodala ponuře. "Myslíš že by mě za to mí přátelé nenáviděli, kdyby to věděli?" zeptala se nakonec opatrně. Byla to ta jediná otázka, která se jí neustále objevovala v hlavě, i když se na ni snažila nemyslet. A teď když se nad tím zamyslela více, možná se o jejích činech nikdo ani nedozví. S Životem tam po jejím odchodu zůstala už jen Cynthia a Meinere. Co když dopadli stejně? píchlo jí při tom pomyšlení u srdce. Byli také... mrtví? Ne. Absolutně ne, prudce zavrtěla hlavou, až ji zabolelo za krkem. Meinere byl silný a Cynthia také vypadala, že si v těžkých situacích dokáže poradit. Nesměli být mrtví. To si zasloužila jenom ona, nikdo jiný.
Nova si povzdechla. Bianca by to možná nezaregistrovala, ale když najednou musela spoléhat na sluch víc, všimla si. Nabídka vlčice ji lehce zaskočila. Mohla si vůbec dovolit poslouchat hezké příběhy? Nechat se unášet fantazií a dělat, jako by všechno bylo sluníčkové? "Povídej," zašeptala nakonec a lehla si na promočenou zem. Lehce se třísla zimou, ale nemohla s tím nic moc dělat. Navíc věřila, že si všechno zaslouží. Bolest, hlas, zimu, cokoliv, co jí ubližovalo si zasloužila. I dělání si nadějí příběhy bylo nakonec pouhé utišení na krátkou chvíli, než se zase vrátí do kruté reality, která bude o to horší. Ale nemohla odolat. Chtěla slyšet nějakou hezkou pohádku a na chvíli se dostat do jiného světa. Alespoň ve vlastní mysli.

Bylo velmi zvláštní vybavovat se s někým, koho vůbec nevidíte. Bianca opravdu netušila, jestli je Nova reálnou vlčicí nebo jen jejím výmyslem. Mohla být taky něco úplně jiného než vlk a Bianca neměla šanci tuhle skutečnost nějak zjistit. Netušila, jestli na místě čekat, když si hlas dával vcelku dlouhé odmlky. Pak ji napadlo, že by mohla použít svůj čenich. Něco cítila, ale mnohem výraznější byl takový štiplavý pach, který se okolím nesl. Bylo to jako... by někde blízko hořelo? Ale Bianca nikde nezahlédla byť jen malinkaté světýlko a byla si jistá, že oheň by určitě viděla, kdyby byl nějaký poblíž. Tenhle temný svět nemohl být zase tak zvláštní, aby v něm nezahlédla hořící oheň, ne?
Nova reagovala na Biančiny poznámky docela zmateně. Šedivá nechápavě naklonila hlavu na stranu. Co je ta Nova vůbec zač? "Ale jsem. Něco takového si určitě pamatuju dobře," oponovala jejímu chabému namítání. Co by byla za ubožáka, kdyby si nepamatovala vlastní smrt? Byla úplně zbytečná jako její dosavadní existence, něco takového nemohla zapomenout. Hlas pak zase dlouho mlčel a Bianca už si myslela, že ve tmě zase osaměla. Třeba je Nova taky mrtvá, ale svou smrt si nepamatuje? Třeba zemřela ve spánku a když se probudila, nepoznala rozdíl? Jevilo se to jako docela chytrá spekulace, ale nahlas ji Bianca nakonec nevyřkla, i když chtěla. Nova už totiž možná byla fuč.
Překvapilo ji proto, když hlas své společnice zaslechla znovu. Už se pomalu měla na ochodu, ale zarazila se v kroku. "Co to povídáš? Tady není žádné slunce," odmítavě zavrtěla hlavou. "Není tu nic." Tedy, byly tu řeky a očividně i keře, přes které se musela prodírat, ale jinak na nic dalšího ještě nepřišla. Její svět momentálně vypadal jako nekonečná temnota, ve které bude muset bloudit po zbytek své nejisté existence. Kdo ví, jestli vůbec existoval způsob, jak se odtud dostat? Musel se vlk někomu zavděčit? Napravit své chyby? A co bude pak, nastane nějaký přechod na druhou stranu, nebo prostě přestane být.

Také děkuji za super osudovku, rozhodně jsem si ji užila. :D
Za odměnu bych poprosila věc do inventáře - preferably mušličky ^^ Díky!

Musela vypadat, jako by právě vstala z mrtvých (což se vlastně stalo), když se před hlas konečně skrz křoví prodrala. Netušila, jestli má hlas i nějakou svou schránku nebo jestli je vůbec reálný, tak či tak dorazila na místo, odkud si myslela, že se ozýval. Automaticky otáčela hlavou, jako by se rozhlížela, i když v naprosté tmě samozřejmě neměla šanci vidět. Byl to pouze instinktivní pohyb. Její tyrkysové oči byly skoro bílé a vypadaly zastřeně. Každý si mohl na první pohled všimnout, že Bianca je slepá, ale ona sama na tuto skutečnost neměla jak přijít. Sama se přeci neviděla. A navíc s tím co se jí stalo... bylo pro ni jednodušší myslet si, že je v nějakém posmrtném světě kam posílají zlé vlky.
Hlas se ozval znovu, tentokrát mnohem blíž. Bianca se tedy nepletla, když šla tímhle směrem. I tak ji blízkost hlasu překvapila, protože nebyla schopná vidět jak je jeho majitelka daleko. Hlas vlčice se představil jako Nova ze severu. Bianca přikývla a dlouho mlčela. "Oh," hlesla nakonec. Přemýšlela, jestli je ona Nova opravdu reálná nebo jen její výmysl. A nakonec uznala, že ať je to jakkoli, konverzace jí přeci neuškodí. Stejně se v té tmě zblázní dřív nebo později. Vlčice se ptala, kdo je. Kdo jsem? Já... "Jsem mrtvá?" Mělo to být suché konstatování, ale stejně nakonec zazněl otazník. Pak se Bianca uchechtla. Přišlo jí docela vtipné se takhle představovat. A ještě vtipnější bylo, jak začala brát smrt na lehkou váhu. Stačilo jen jednou umřít a bylo to! Úcta k životu byla fuč. "Bianca," řekla nakonec bez řádného vysvětlení, jestli je to vůbec její jméno. "Jsi taky mrtvá?" zeptala se Novy naoplátku. Měla by být, jestli je tu s ní, ne? "Ale proč je tu taková tma?" pokračovala otázkou na zase úplně jiné téma. Měla přeci jen tolik otázek a žádnou odpověď.