Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Všichni víme, že vlci jsou obratlovci a jako takoví mají páteř. Co kdyby ale byli bezpáteřní? Jako třeba hmyz?



Preference: mušle, květiny, křišťály

20 mušlí, 25 květin, 2 křišťály
Skyl

Půda pod námi mi připadala čím dál tím víc promáčenější, ale už jsem si zvykl na chlad od nohou. Nebyl jsem z toho nadšen, ale už nebylo cesty zpět. Navíc jsem se mohl utěšovat tím, že od zbylých dvou vlků mám alespoň nejhezčí zbytek kožichu a taky jsem byl obecně lepší než oni. Pohledem jsem zabloudil k Zlatému a prohlédl si ho tentokrát o něco lépe. Šel za mnou a jeho kroky byly nepravidelné, proto to upoutalo mou pozornost. Ta jeho kovová hnáta se nedala přehlédnout! "Kdes to sehnal?" zeptal jsem se a ukázal mu na mechanickou nohu. Určitě mu to tam samo nevyrostlo. Tady je to samý podivín. I Šedivák má cosi kolem krku, vypadalo to jako lebka. Hodně vlků tu na sobě něco nosí, vypadají jako kašpaři, načančané máničky, prskal jsem v duchu protivně, ale vlastně jsem tím jenom zakrýval svou vlastní touhu nějakou ozdobu nosit. Sám bych chtěl něco lepšího, více impozantního, dokonalého!
Tráva byla děsně vysoká a neviděli jsme nic krom vlastních zadnic před sebou. Zlaťák měl štěstí, že měl před sebou mě a ne tu vyhublou kozu Šediváka. Jeho kostnatá kostrč mě div nepíchala do očí. Tu najednou ta černá sýkora, co se Šedivákovi vezla na hřbetě, promluvila a vzlétla s tím, že se podívá, jestli jdeme dobře. "Ono to mluví? Ugh," stáhl jsem uši dozadu a překvapeně koukal na mizící opeřené stvoření. Předtím jsem ho mluvit neslyšel. Šedivák an nemusel odpovídat, protože když se pták vrátli zpátky, zcela jasně jsem je mezi sebou slyšel mluvit. To je skvělý, jsem tu mezi totálníma cvokama! Magor s mechanickou končetinou a nějaký zaříkáváš ptáků. Božé, proč mám vždycky štěstí na takové společníky? klátil jsem se v duchu, ale to už se Šedivák zastavil na křižovatce. Stoupl jsem si tak, abych viděl a díval se na dvě cesty vysokou trávou. Vypadaly úplně totožně, až na lebky, které seděly na jejich počátcích. Vypadaly ohavně. "To jsou vlčí lebky," poznamenal jsem klidně s lehkým náznakem znechucení. Strach jsem prozatím neměl, ačkoliv mi z tohohle místa běhal mráz po zádech. Nechutné vzezření lebek nebylo takovým strašákem. Bulvy koulející na mě zrak z otevřených tlam a křídla trčící z očnic byly odpudivé a znepokojující, ale ne děsivé. Lebka nemluvila a nehýbala se, to by možná bylo trochu horší.
Šedivák se rozhodl jít cestou, kterou strážily fialové plameny a já se podíval na cestu druhou s plameny žlutými. Na jednu stranu byli ti dva vskutku podivná společnost a spolehnout jsem se vždycky mohl jenom sám na sebe, ale zatím jsem netušil, co nás tady čeká. Nebyl jsem zbabělec.
Rozešel jsem se tedy za šedivákem. "Zajímalo by mě, proč to tady je," zabručel jsem. Proč jsme tady byli my mi bylo jasné. Proč se ale takhle ošklivé místo objevilo zrovna teď zrovna na Gallirei, to byla ta pravá záhada!

Do čeho jsem se to zase namočil? pomyslel jsem si naoko útrpně, avšak vzrušením mi skoro stály chlupy mezi ušima. Když jsem se zapletl do nějaké podivnosti posledně, skončilo to pro mě překvapivě dobře. Stal se ze mě bůh, nesmrtelný jedinec. Uměl jsem dokonce číst myšlenky jako nikdo jiný a ačkoliv jsem měl na krku ohyzdnou jizvu, nepřipadal jsem si nikdy lépe. Jestli to bude podobné peklo, snad to bude na konci mít svoje benefity, zadoufal jsem, zatímco jsem vkročil do labyrintu vysoké trávy. Půda pod námi byla promočená a pach tohoto místa byl hnilobný a stagnující. Museli jsme se skrze mlhu přesunout do nějakého močálu. Stále to bylo dost zvláštní, s jakou rychlostí se svět kolem nás změnil. Mlha na námi tvořila přechod mezi světem tam venku a uvnitř.
Ozářilo nás světlo a blesk sjel jako přesný medicínský nástroj z temných nebes do toho ohavného stromu a zakousl se do jeho dřeva. Strom ale nevzplanul, jak by mnozí očekávali. Musel být nasáklý vodou z bažiny. Pryč byly hlasy obdivovatelů a vše utichlo. Jen vzdálené šustění křídel krkavců na černé obloze mi doléhalo k uším. Šedý narazil na nějaký kámen a já udělal několik kroků k němu, abych se na tu podivnost také podíval. Ačkoliv jsem předtím vyjádřil svou jasnou znechucenost nad jeho bytím, bylo mi jasné, źe prozatím bude lepší držet si vlky poblíž. Měl jsem už zkušenosti s magickými událostmi - dobře, jen s jednou, ale ta byla nezanedbatelná a naprosto zásadní -, takže jsem se hodlal udržet při životě co možná nejdéle. Potom jsem je mohl ditchnout, až nebudou užiteční. Stejně tak jsem se na ně nehodlal v ničem spoléhat.
Co nejvíce chci? To zní až moc dobře, zamračil jsem se na šutr a podíval se na šedého, jehož kostnatý zadek mizel ve vysoké trávě. Nečekal jsem na třetího a vydal se za šedivákem do mokřad. Po zádech mi sem tam přejel mráz, když se mě dlouhá tráva dotkla na hřbetě, a to ani nemluvím o tom svíravém pocitu, který ve mě celé toto místo vyvolávalo. Nebylo tedy překvapivé, že jsem se uchýlil k něčemu komfortnějšímu a napíchl se na hlavy svých společníků. Šedivák i zlaťák byli zvědavostí skoro bez sebe, skoro jako kdyby si neuvědomovali vážnosti situace. To jsem tady jediný se špetkou rozumu? vlastně mě to ani nepřekvapovalo.

Šedivák byl skoro jako u vytržení, když mě spatřil. Nestihl jsem se mu ani nabourat do hlavy, abych věděl, nad čím přemýšlí, což mě docela mrzelo. Ta ohavná velká kavka se na mě pro změnu tvářila o dost nevraživě a vlk mi dokonce doporučil, abych ji nechal na pokoji. “Milerád, nehodlám si nechat vyklovnout oko,” souhlasil jsem s nemalým pudem sebezáchovy.
Na tváři se mi pomalu usadit znechucený výraz, když mi vlk nabízel některou ze svých nemocí, jako kdyby byl podomní prodavač udělátek na míru. “Děkujeme, nemáme zájem,” odtušil jsem hlasem ledovým jako rampouch. Naštěstí jsem se s ním nemusel o ničem handrkovat (zvlášť ne i ničem, co jsem ani nechtěl!), protože se znenadání, zcela odnikud objevila mlha. Její šlahouny nám dosahovaly k tlapkám a já z ní slyšel hlasy. Hlasy obdivovatelů. Vzhlédl jsem od svých tlap k šedému a neodpověděl. Tohle nebyla má vůle. Dál jsem hlasům odolávat nemohl. Provolávali mi slávu, opěvovali mě, zulíbaly. Že bych konečně našel Atlantidu? Ale proč je v mlze? rozhodně tady něco nebylo v pořádku.
Až teď jsem si všiml, že svět kolem nás není stejný jako předtím. Pryč byly chlácholivé stromy, za námi byly klidné louky. Oblaka byla temná a krkavci se proháněli nebesy. Uviděl jsem strom, ohavný ztrouchnivělý prut trčící z půdy jako kostěná ruka matky přírody hrozící každému, že ho rozdrtí v prach, přiblíží-li se o kousek blíže, na dosah jeho větví. Za stromem byl jehličnatý hvozd, hustý a temný, hluboce pohlcující každý zvuk. Tam by nás nikdo křičet neuslyšel. Hory na obzoru byly rámem celé této groteskní scenérie. Ohavné, špičaté a zlověstné.
“Přijde mi to tu prokleté,” zabručel jsem si pod vousy dost nahlas, aby mě slyšel šedivák a nově příchozí, kterého jsem se ani nenamáhal obdařit pohledem. Oči jsem měl až hloupě fixované na strom před námi. Ohavný, ohavný zjev.

// Ranský les

Jakmile jsem se objevil na konci lesa, zpomalil jsem do kroku a vyšel zpoza stromů na louku před sebou. Kousek ode mě byl další podivný maličkatý lesík, jehož vzhled jsme nedokázal přesně identifikovat. Kdybych měl ale problém, mohl jsem se schovat zpátky v lese, ze kterého jsem vylezl, takže jsem se tím příliš netrápil.
Co mě ale těšilo bylo časné jarní slunce, které mi začalo zahřívat kožich a podvozek, zvláště promočené tlapky. Spokojeně jsem se tedy vydal na louku a začal se rozhlížet kolem sebe, dokud mi zrak nepadl na vlka nedaleko. Jeho prošedivělý kabát lehce splýval s okolím, ale můj jestřábí zrak ho okamžitě rozlišil.
Rozešel jsem se k němu a všiml si, že se kolem něj promenáduje velký černý pták. To je ale šeredný kos, pomyslel jsem si při pohledu na jeho ostrý zobák a spáry. "Huš, huš!" štěkl jsem po něm, abych ho odehnal od prozatím žijícího vlka. "Máš nějakou smrtelnou nemoc nebo co, že už máš kolem sebe mrchožrouty?" zeptal jsem se se značným odstupem od vlka hlasem, který jasně naznačoval, že pokud odpoví kladně, nebudu se chtít o moc víc přiblížit. Ještě bych to chytil taky. Jako kdyby nestačilo, že jsem málem chytil modrou plíseň.

//Velká houština

Překonat řeku bylo opravdu veledílo. Naštěstí tady na jihu byl tok o dost pomalejší a voda mělčí, ale jak sníh tál, stejně jsem se dost smočil. Vylezl jsem z vody a oklepal se ve snaze zbavit se přebytečné vody a trochu se zahřát. Musel jsem se dát do rychlejší chůze, skoro až klusu, abych si prokrvil studené packy. Proběhl jsem lesem jako kdyby to byla cílová rovinka před něčím, co mě zrovna dvakrát neohromuje a já nemám chuť vyhrát. Ploužil jsem se. Možná, kdyby na konci byl ten písečný vlk, tak bych si dal říct a zrychlil, ale jinak asi neexistovalo nic a nikdo, kdo by mě donutil utíkat rychleji. Ještě možná, kdyby se za mnou objevila Smrt, to by byl docela malér, podotkl jsem si sám pro sebe. Netušil jsem, jaký přesně vztah mezi mnou a Smrtí je, ale necítil jsem se bezpečně, když byla kolem. Sice jsem byl stejný bůh jako ona, ale to neznamenalo, že by mě nezaplácla, kdyby chtěla.

// Márylouka

// Ohnivé jezero I think

Pláň představovala menší problém. Jak už byly teploty nad nulou, což jsem poznal až po nějaké době (delší, než jsem si chtěl připustit), všechen sníh začal tát a já se musel brodit břečkou. Měl jsem hned mokré nohy a špinavé byly taky, což bylo snad jještě horší. Byl jsem zvyklý na to, že jako pozemní tvor se prostě země dotýkám a zašpiním si nohy, ale některá období (přesně tohle) pro mě byla více nepříjemná než jiná.
Po cestě jsem minul místo, odkud jsem vzal roha. Tak nějak jsem tušil, že tím směrem je Rowena. Nedokázal jsem ale myslí dosáhnout až k ní, na takovou úroveň jsem se očividně ještě nedostal. A kdo ví, jestli dostanu. Prozatím jsem si vystačil s tím, co jsem uměl a znal.
Začal jsem se brodit křáčím kolem sebe a postupně postupoval dál. Neměl jsem přesný cíl, ale hledal jsem společnost.

// Ranský les

// Prstové hory

Slunce už začalo vycházet, když jsem opouštěl les. Byl divný. A taky hrozně těžce prostupný. Pořád jsem měl rýmičku, takže jsem necítil pachy kolem sebe, ale viděl jsem a slyšel tolik věcí a tvorů, že jsem se obával potom jít spát. rčitě mě to bude strašit ve snech! Co bylo ale ještě podivnější byla podivná barva veškeré vegetace. všechno bylo šedavé nebo popelavé. A když jsem viděl nějaká zvířata v korunách stromů, i ona měla našedlou barvu. Skoro jako kdyby někdo vysál barvy z tohoto místa.
Naštěstí jsem les opustila před sebou spatřil rudé vody jezera, od kterého jsem přišel. Vracel jsem se zpátky cestou, kterou jsem předtím podnikl. Ani jsem netušil, kam jdu, ale táhlo mě to zpátky k místům, kde jsem strávil víc času, než jsem chtěl. K místu, které na mě zanechalo nějaké stopy, jakkoliv jsem se snažil je zadupat a rozmést, zůstávaly. No jo, jeden jen tak nezapomene na prvního vlka, kterého vidí po znovuzrození, zabručel jsem si sám pro sebe, neboť jsem toho přílišnou radost neměl. Nesnášel jsem závazky, byly z toho jenom potíže a dohady.

// Velká houština

// od Života

Odcházel jsem z pouště jako úplně nový vlk. Jako kdyby mě má pouť za svatým grálem změnila, jako kdyby to nebylo jen náhodné setkáni, ale setkání s osudem! Cesta večer přes písek byla příjemná a já se až divil, jak velký rozdíl to oproti poledni je. Cítil jsem ale, že s přicházející nocí přichází i mráz. Sice tady nesněžilo, ale ty výkyvy teplot by jednoho zabily. Takhle v podvećer tu bylo ale náramně. Ještě jsem viděl na cestu, písek hřál do tlapek ale vzduch byl chladivý. Zhluboka jsem se nadechl a ucítil chrchel v krku, který musel být vyplivnut. Aspoň nějaká další vláha pro tohle místo, pomyslel jsem si se svým božským komplexem.
Zamířil jsem k patám hor a šel stejnou stezkou jako předtím, když jsem šel opačně. Poslední paprsky slunce prosvítaly přes vršky hor a jejich kulaté hlavy, dělaly poslední proužky světla, ve kterých se třpytila krása pouště. Bylo to skoro kouzelné. Asi chápu, proč se mu tam líbí, uznal jsem. A to slunce ho vůbec netrápilo, seděl v něm jako průzračný křišťál a jenom ho rozšiřoval a lámal, místo toho, aby ho pohlcoval, přemítal jsem. Bylo to zvláštní, ale třeba to byl prostě jenom nějaký speciální druh pouštního vlka, který je na takové podmínky zvyklý odmalička. Bral jsem ho jako takového hipízáka, který si žije svůj svobodný život na hranicích civilizace ve své trávové jeskyni. Takový život mohl být fajn, ale nebyl by pro mě. Nenaplňovalo by mě to. Ale co mě vlastně naplňuje? Měl jsem rád pozornost, měl jsem rád společnost a měl jsem rád, když jsem se měl dobře. Tvrdí se, zle pomáhat druhým je nejlepší náplní života, ale já v tom nemacházel pražádné potěšení. Byla to starost a zbytečná ztráta času s někým, kdo mě ani nezajímá. Nezajímaly mě bolesti a strasti zdejších hlupáků, ještě abych jim pomáhal, to zrovna!

// Ohnivé jezero

// Prstové hory

Došel jsem až do kopců. Moje rýma na tom nebyla nejlépe, ale tady v teple to bylo lepší. Hlava mě ale pořád bolela a já byl rád, že není na blízku nikdo, kdo by se mi snažil vykecat díru do hlavy anebo já se nesnažil zjistit každou jejich myšlenku, skryté přání a touhu.
Na nějakou dobu jsem si sedl a jenom odpočíval v zimním slunci. Bylo opravdu podivné, že jsem se ocitl na poušti. Takovou změnu klimatu a prostředí jsem opravdu nečekal. Bylo to ale nové, zajímavé a svým způsobem okouzlující. Ale taky primitivní.
Odpočinul jsem si, trochu si pospal a probudil se v pozdější fázi dne. Pomalu jsem se zvedl a rozhodl se najít nějaký zdroj vody. Měl jsem žízeň a hlava mě už hodně bolela. Začalo to být nesnesitelné. Stoupal jsem a klesal, písek pod nohama mi šustil a vše se postupně začalo zamlžovat. Nevnímal jsem čas a ani okolí. Kdyby se zpoza pískového rohu vyřítil škorpión, ani bych necukl a nechal ho, ať me zapíchne.
Asi mám halucinace, napadlo mě, když jsem uviděl most a louku různobarevných květin pod sebou. Co jiného jsem si taky měl myslet? V poušti květiny nerostly. Musel to být nějaký přízrak nebo zázrak přírody. Přešel jsem most, na kterém někdo stál. “Vítám tě, poustevníku!” pozdravil mě vlk vesele. Sotva jsem ho viděl a slyšel, takže jsem jen něco zabručel a zamračeně ho minul. Potkal jsem ho znovu na druhé straně mostu. “Kam máš namířeno? Hledáš něco?” zeptal se vlk nápomocně a já ho opět minul a odignoroval zamručením. Co je to za dotěru? Ať se ztratí, bručel jsem si pro sebe, zatímco jsem packal kupředu. “Tudy, tudy, už vím, co ti schází!” pobízel mě vlk určitým směrem a ukázal na pevný útvar v boku písečného kopce. Zastavil jsem krok a na vteřinku nebo dvě zvažoval, jestli za ním jít. Třeba fakt měl pravdu. Anebo mě chtěl jenom zapíchnout někde mimo dohled. Byl jsem ale už moc znaven a umořen nemocí a horkem, takže jsem ho následoval. Vešel jsem do stínu a přítmí zeleného obydlí s vodním zdrojem. Dokolébal jsem se k němu a zanořil čumák pod vodu. Měl jsem ho úplně horký! Začal jsem pomalu pít a pil jsem a pil, polykal každý doušek, jako kdyby byl první a smáčel svůj organismus pod otevřenými stavidly Niagarských vodopádů. Sytil jsem každou vakuolu každé jedné buňky a připadalo mi, že víc vody se do mě snad už ani nemůže vlézt, ale pořád jsem pil.
A jak jsem dopil, tak jsem usnul.
Probudil jsem se až za dlouho. Znovu jsem se napil a pak se začal soukat ven z jeskyně. Byl jsem tady sám, takže ten vlk musel být jenom přelud. Lehl jsem si do vchodu do stínu a díval se na poušť před sebou. Nelíbilo se mi tady a představa, že bych tu měl strávit víc dní mě děsila. Ale myšlenka na další cestu pískem mě děsila taky. Teď bylo jenom důležité, abych se odhodlal na cestu. Měl jsem tady vodu, takže jsem se před cestou mohl pořádně posilnit. Rozhlédl jsem se po jeskyni a došlo mi, že předtím jsem nemohl mít halucinace, protože tady to bylo taky pokryté květinami, kapradinami a různým dalším porostem. Muselo to být nějaké kouzlo.
“Už jsi vzhůru, to je skvělé!” uslyšel jsem před sebou hlas, než jsem vlka uviděl. Super, takže byl skutečný. “Jen tak někoho do své jeskyňky nepouštím, tak si toho važ,” poznamenal vlk. Dvojsmyslnost jeho slov byla očividná, ale nejspíše ne pro něj. Skoro jako kdyby vyzařoval vřelost a dobré úmysly. “Dlouho jsem neměl společnost, ach, jaká je to krása nebýt sám, co říkáš?” zeptal se mě, zatímco jsem i nadále mlčel. Hlava mě už tolik nebolela, ale posmrkoval jsem a necítil se zrovna dobře. Naštěstí jeho hlas nebyl protivný. “Je těžké najít ale dobrou společnost,” řekl jsem zamračeně. “Zatím jsem narazil jen na samé lemply,” protočil jsem panenky, zatímco si vlk lehal na druhý kolec vchodu jeskyně do plného slunce. Skoro jako kdyby to světlo vyzařovalo z něj. “Hádám, źe ty květiny jsou tvoje práce,” podotkl jsem, když jsem si ho prohlédl. Byl zvláštní. Měl všude v srsti květiny a měl podivný ocas. “Všichni tu vypadáte jak magoři,” uchechtl jsem se. “Tobě by se něco takového nelíbilo?” zazubil se na mě vlk. “Hádám, že to není zrovna můj vkus. Líbilo by se mi něco… Jiného. Nepřemýšlel jsem nad tím,” mávl jsem tlapkou. “Tak až nad tím budeš zas uvažovat, tak přijď, můžu ti poradit. Mám v tom docela praxi,” věřil jsem mu to. Vypadal jako velmi schopný vlk, ať už se to týkalo kytek nebo mafií. Asi bych se s ním poradil až si nudu chtít nechat něco nasprejovat na ksicht.
“Ty nejseš tak špatný, narozdíl od těch ňoumů venku,” ozval jsem se po chvíli. Možná jsem měl jenom štěstí na otravné vlky a vlčice. Však koho jsem zatím potkal? Zrzka, ze kterého se vyklubal patolízal a nakonec neschopná mrtvola. Rowena byla jako pijavice a Modrá byla jen dalším zbytečným konzumentem kyslíku. A pak ještě ti dva, co mě zamordovali. Na ty jsem si nemohl udělat příliš dobrý názor, ale to se dalo čekat. “Děkuji, to si od tebe opravdu cením,” usmál se měkce vlk. “Kdyby mě takhle v klidu poslouchali i jiní, bylo by to ideální,” povzdychl jsem si. Jemu ale jako kdyby na moment zazářila očka. Ostatní vlci si prostě mysleli, že se jenom naparuju nebo si vymýšlím. Nikdo mě nebral vážně a byl jsem jenom za jeden velký hloupý vtip. Vadilo mi to, podrývalo to mou autoritu a taky mě to uráželo. Všichni tady ale byli primitivní zabedněnci, takže jsem si musel na takový přístup asi zvyknout.
“Budu muset jít, poušť není pro mě,” řekl jsem a zvedl se k odchodu. “Tak brzy? Sotva jsme se poznali!” zesmutnil vlk. Na moment jsem zaváhal. Poušť sice stála za starou belu, ale vlkova přítomnost to docela silné převažovala. Možná bych tu zvládl žít jako on. Znovu jsem se posadil, pár minutek navíc přece nikomu nemůžou ublížit. Stejně! Nemám kam spěchat, pomyslel jsem si. Bylo vidět, že z toho má radost. “Hele poušť a vedro a teplo… To je na mě trochu moc, ale máš to tu hezké. Proč tu ale žiješ? A úplně sám?” nedalo mi to. “Občas na na těch nejméně očekávaných místech nalezneš kolébku života. Uchvacuje mě to, naplňuje. Skoro bych řekl, že je to podstata mého bytí,” zasmál se odlehčeně vlk. “No když myslíš,” poznamenal jsem s pokrčením ramen a protáhl se. Odpověděl mi dost obecně, ale jestli měl nějaká tajemství, asi si je chtěl nechat pro sebe. Zkusil jsem se mu nabourat do hlavy, přecijen mi bylo o něco lépe, ale nedokázal jsem to. Skoro jako kdyby uvnitř kebule nic neměl. Divné. “A to ti nevadí, źe seš tu úplně sám?” zeptal jsem se. ”No ani ne, mám tu docela dost návštěv. Hodně vlků se zatoulá do pouště a hledají pomoc,” usmál se na mě tajemně vlk. Tak rád bych věděl, co tím myslí! Povzdechl jsem si, protože některá tajemství prostě nemohla být odhalena. Zvedl jsem zrak k obloze. Slunce začalo zapadat a poušť tmavla. ”V noci se ti bude lépe cestovat,” povzdechl si vlk. Očividně mu bylo líto, zle náš čas se krátí. “Já zase přijdu, seš fakt fajn. Nebo zkus najít ty mě, můžem pokecat i někde jinde než v poušti,” navrhl jsem horlivě. ”To je hezká myšlenka,” pousmál se smířlivě vlk. Zvedl jsem se tedy k neochotné u odchodu, ale bylo lepší jít dokud slunce bylo schované na druhé straně světa. Nechtěl jsem znovu zažít poušť v plné její síle. “Tak se měj, jo a jsem Belial kdyžtak,” otočil jsem se ještě při odchodu z přítmí jeskyně. “Moc rád jsem tě poznal Beliale! Určitě se v budoucnu ještě stav! A zdráv!” rozloučil se vlk, zatímco jsem přecházel most a mířil si to pryč. Podivné setkání na podivném místě, ale nečekaně příjemné.

// pryč

O B J E D N Á V K A
Hvězdička do speciálních vlastností
ID - V02/řečník/9 hvězdiček
900 květin

// ohnivé jezero

Moc rád bych řekl, že jakmile modrá vlčice odešla, odešla mi i z mysli, ale to jsem říct nemohl, protože by to byla nepravda a já fungoval jen a pouze - alespoň v momentálním stavu mysli - na absolutních pravdách jako ‘tráva je zelená a sníh bílý a vlčice jsou jen inkubátory, kterým někdo se špatným smyslem pro humor vnukl schopnost komunikovat a myslet.
Moje úloha v tomhle světě byla jasná. Nesmím zdechnout, ale tohle je děs! neměl jsem si komu stěžovat a modré bych si už nestěžoval. Klesla u mě tak hluboko, že by ji nikdo už nevylovil. Hodil jsem ji s železobetonovým závažím na dno Mariánského příkopu. Jestli se ještě někdy potkáme, což jsem doufal, že ne, tak to bude určitě velmi mrzuté setkání. Úplná ignorace z mé strany by měla být tím, co podniknu. Musel jsem se přestat chovat jako malý spratek a vyrůst. Nebyl jsem už žádné mimino nebi děcko, abych se furt vztekal.
Zhluboka jsem se nadechl a rozkašlal se. Vzduch byl suchý, ale teplý. Ano, tohle bylo dobré místo na léčení rýmičky.

// k Životu

“Přesně tak. Na nic víc dobré stejně nejste,” souhlasil jsem, zcela nedotčen její znechuceností.
“A jak jinak se o mém hrdinství máš dozvědět? Očividně jsou samice moc tupé na to, aby si spojily dvě a dvě dohromady,” protočil jsem panenky. Modrá toho byly dokonalým příkladem. Jako kdyby si seděla na uších nebo co. Ale už jsem se vzdal myšlenky, že by nesla moje děti, takže mě to tolik neštvalo. Byla prostě jen další zbytečnou slepkou, která obývala tento svět. Ani nenesla. Zabírala místo.
“Jestli nějakou takovou potkáš, tak ji nasměruj,” mrkl jsem na ni. Už jsem nehodlal hrát žádné hry. Bolela mě hlava a teklo mi z nosu, navíc mě už nebavila. Jakmile odešla, taky jsem se zvedl a rojel kombajn někam na jih do tepla. Rozhodně jsem si uměl vybírat společnost.
To je jenom důkaz toho, jak jsou všichni hloupí, spodina to tady je. Skoro neandrtálci. Žádná civilizovanost, pche, pomyslel jsem si, zatímco jsem zamířil do lesa.

// prstové hory skrz uhelný hvozd

Pojímám to spíše jako krajinku, kde měsíc je hlavním aktérem.

Preference: mušle, květiny, křišťály

25 mušlí, 25 květin, 2 křišťály
Meinere

Samozřejmě, źe jsem věděl, zle to tak dopadne. Sice jí chvíli trvalo, než jí došlo, co jsem po ní chtěl, ale s tím jsem měl počítat, jednalo se o vskutku pomalejší samici. Samici. Ničím víc nebyla, alespoň pro mě ne. To není tak úplně pravda. Ještě je to špína a chodící nemoc, nesměl jsem na to zapomínat. S lehce zdviženým obočím jsem ji sledoval, protože to její prozření trvalo nějak dlouho. “Ano, jsem skvělý a ty máš štěstí, že tu jsem, tak už přestaň žvanit, nebo si to rozmyslim šmarja,” protočil jsem panenky, protože to nebralo konce. Samozřejmě jsem miloval, když me ostatní opěvovali a ani ve snu mě nenapadlo, že by každé její slovo mohlo být pouze ironickou parodií. Až když zase začala hledat jiné vlčice, došla mi trpělivost. “Netaham si použité za sebou jako nějaké trofeje. Beztak maj moc práce. Moje sémě je silné, chápeš?” protočil jsem panenky, rozhodl jsem se postavit kousek dál od dostřelu jejích slov a nenechat se uź znovu tak lehce vyprovokovat. Nedělalo mi to dobrou imidž. “Asi si ho ale pošetřím, na tebe by to bylo plýtvání,” zhodnotil jsem nakonec chladně a přejel vlčici pohledem od špičky čumáku až ke špičce ocasu. Už jsem se s touhle lůzou zahazoval příliš dlouho.
Popotáhl jsem sopel a jako malý kryplík si pšikl a div se z toho nerozsypal, zatímco se mi Plísňák smál. “Pche, se jí klidně zeptej sama, ty frajerko. Kdo si myslíš, že zařídil výbuch sopky? Hmm?” řekl jsem odměřeně. ”vzpomeň si na léto, jestli tvoje paměť sahá tak daleko. Všechny ty katastrofy mám na tlapkách já,” odvětil jsem a posadil se. V tomhle stavu jsem nemohl jen tak cestovat.

Ksukol se očividně velice dobře bavil, jak jeho zubatý úsměv napovídal. Dokonce to i řekla, ale já jsem si byl jistý, źe ji postupně začínám jen víc a víc dopalovat. Mně bylo ale jedno, jak se cítí, emoce ostatních mi byly úplně ukradené. A její emoce ještě víc.
“Takový ten jalový stav… Na jehož vyřešení potřebuješ kompetentního samce. Máš štěstí, źe tu sem. Tak přestaň otálet a vystrč kombajn, kobylo,” řekl jsem už lehce nedočkavě a hlavou jí naznačil, ať si pohne. Neměl jsem na rozdávání svého genetického materiálu celý den. Navíc mi začaly docela mrznout babymakery a mě se soustila rýma z nosu. Pšíkl jsem si a poprskal modrou vlčici před sebou. “Zatraceně, jsem tu modrou plíseň od tebe chytil! Zapomeň na to, že se tě jenom dotknu, ty špíno jedna!” zanaříkal jsem, zatímco se můj nos ucpával, uši mi zalehaly a já se cítil na umření.
Nejspíše bych se do ní taky slovně pustil, kdybych neměl sviu rýmičku. Místo toho jsem jen posmrkával, zatímco ona si mlela svou. Po nějaké době jsem toho ale už měl plné zuby. Někde mezi bludy a Rowenou jsem se rozhodl mluvit přes ni. “Zavři zobák, bolí mě z tebe hlava, jak tady ublíženě pískáš. Stejně s tebou nechci nic víc mít, seš jenom přenašeč nemocí a já tady teď možná kvůli tobě umřu. Doufám, zle seš spokojená, protože jestli chcípnu, Smrt ti to jen tak nedaruje. Jsem totiž její pravá tlapka,” hučel jsem monotónně ale dost persistentně na to, aby mě nemohla ignorovat. Já za to ale ignoroval ji. Nehodlal jsem jí na nic z těch jejích otázek odpovídat. Ani jsem se nenamáhal jí koukat do hlavy, samotná moje hlava měla co dělat, aby nepraskla.