Šedá myška, starožitnost zašlá prachem? Nenechte se vysmát, tenhle ultrasamec z tekutého stříbra vás nenechá chvíli v klidu, ať už jste šťabajzna nebo nevrlá prachovka! Ať už je to jeho sebevědomá chůze, propalující pohled nebo všetečné a zbytečně rýpavé otázky, krevní tlak vám bude jenom stoupat. Mlčení je u tohoto generátoru náhodných slov vzácným úkazem, stejně tak takt a slušnost. Neočekávejte přílišnou empatii a už vůbec ne opravdové porozumění, vaše problémy jsou jenom vaše vlastní a pokud se nedotýkají ani jednoho stříbrného chlupu, není důvod se jimi zabývat. Svět téhle výstavní lžičky se točí jen a pouze kolem něj a pro nikoho dalšího v něm není místo. Sebestřednost a pýcha z něj doslova prýští, nicméně si o sobě rád myslí, že je skromným spasitelem, takže nečekejte okaté naparování a dupání tlapou, zatímco bude štěkat rozkazy.
Stačí pár minut, aby vám došlo, že slova jsou jeho hlavním nástrojem. Pokouší se vykecat z problémů, vprdelit do party a odvrátit možný útok slovy. A i kdyby na rvačku došlo, vyleze z něj více slov jak činů. Na boj z blízka, či vlastně boj celkově, ho nikdy neužilo. Ne, že by byl bojácný kecal, který stáhne ocas mezi nohy při prvním náznaku násilí, ale nedá se říci, že by přímo oplýval statečným duchem. Z prekérní situace se snaží vyblábolit a svůj odchod zahrát na zlaté noty vítězství a ústup moudřejšího. Jeho kožich je mu příliš drahý a už od pohledu jde poznat, že se jedná spíše o kostitřasa než mlátičku.
Jestli vám přijde, že tento amant z tisícé a jedné noci už má dramatických prvků dost, nezaznamenali jste podprahovou touhu po dokonalosti a pořádku. Vše má své místo, vše má svůj řád, i drobný nedostatek je dobrým důvodem k tiku v oku. Ať už se jedná o špatně vyrostený strom nebo křivý chlup, nedokonalosti nedokáže strpět. Většinou se to obejde bez hulákání a dramatického projevu, kdy se jeho posedlost navenek projevuje pouhým posouváním věcí, upravováním hloupostí, čí poukazováním na nedostatky, ale pokud se takových věcí sejde najednou více, je ječák zaručen.
Na první pohled se tedy Belial nejeví jako zkažený jedinec – jistě, jeho sebestřednost a výmluvnost ho nemalují v tom nejkrásnějším světle, ale přece musí mít i nějaké nedoceněné kvality. Pod svou stříbrnou srstí a hluboko v hrudním koši se skrývají léta výchovy a také jeho pravé jádro.
Jeho dětství i značná část života byla na jedné straně barikády, odkud si přináší několik opravdu ošklivých vlastností. Nedůvěra, povýšenost, absolutní absence empatie a pochopení pro druhé, základy manipulace, tendence k násilí a v neposlední řadě pohled na svět, který jej rozděluje jen na černý a bílý. S postupem času se tyto vlastnosti staly méně potřebné, méně využívané a bledly, až z nich zůstaly pouhé ozvěny minulosti. Čas od času je však Belial nucen sáhnout po některé z nich a ukázat svou nejošklivější tvář.
Nikdo se ale nerodí zlý a ač si to někteří nejsou schopni přiznat, dobro je v každém živém tvoru. Ne vždy je ale hned vidět a někdy se neprojeví vůbec. Ve svém nitru stříbrňák schovává velice křehký zlatý orb, ve kterém schovává své zranitelné já. Své naivní, důvěřivé a láskyplné já, které bylo nebezpečné příliš vystavovat na odiv ostatním. Jeho přátelství je věrné, ale drsné jako šmirglpapír, ani jako jeho blízký s vámi nebude zacházeno jako v rukavičkách. Dá se říci, že svou jemnou stránku ztratil už dávno.
Celý svůj život strávil Belial ve smečce, je proto zřejmé, že s jejím fungováním bude mít zkušenosti. Bohužel se mu ve smečce nikdy příliš nedařilo, co se kariéry týče. Jeho neschopnost uznávat autoritu větší, než je on sám, mu zajistila stálé místo na dně hierarchie. Ne, že by se kvůli tomu měl příliš špatně či v sobě držel zášť z nepochopení a nedocenění svých kvalit. Je ale jasné, že je duchem více tulák než jedno z mnoha koleček ve výkonném stroji.
Belial se společně se svými sourozenci narodil do dobře organizované, lehce zkažené a na lžích postavené smečky. Jeho dětství bylo zcela normální a obyčejné, pokud se nepočítá nadměrné vystavování magiím a víře, že vlci bez magie jsou vlky slabými. Celé dětství se tedy u vlčat točilo kolem toho, aby své magie co nejdříve objevili a začali používat. Ve smečce bylo hodně vlků, kteří magií vládli bravurně - odkud svou sílu čerpali a jak se v ní neustále zlepšovali bylo záhadou, někteří měli zkrátka štěstí. Smečku obývalo i několik vlků, kteří svou magií nikdy neobjevili. Ne všichni se k nim chovali hezky, nicméně to vlčata nedokázala rozeznat, když v tom vyrůstala. Jednou za čas se skupina vlků sebrala a odešla bránit smečku před konkurující smečkou bezbožných vyvrhelů. Většinou se vrátili všichni, veselí a oslavující své vítězství, občas někdo chyběl. Ztráty ale ostatní příliš netrápily. Stalo se to takovou rutinou, že se nad chodem smečky už nikdo nepozastavoval. Vlčata měla všeho dostatek; jídla, zábavy i pozornosti. Postupně z nich vyrůstali dospělí vlci a všem se barvily oči dle magií. Tehdy si Belial začal všímat, že vlků ze smečky začíná ubývat častěji a nejsou po nich ani stopy. Nebylo jasné, proč najednou mizí vlci a nikdo netušil, kam by také mohli zmizet. Začalo být ale jasné, že pokud se někdo vzdálí příliš daleko a sám, je to jako jít smrti vstříc. Nějakou dobu smečka tato záhadná zmizení neřešila, jen se doporučovalo držet se blízko a ve skupinách; jenže to se změnilo, když jedné z matek zmizelo vlče, když se šlo napít k tůni. Vlčice popisovala, že na zemi nebyla jediná kapka krve, ale tráva u tůně byla poválená a pach vlčete mířil pryč z lesa. Když za ním vyběhla, v dáli viděla vlka táhnoucí tělo. Už bylo jasné, kdo za náhlá zmizení může. Dříve si vlci mysleli, že jejich nepřátelé se sami na jejich území neodváží a střety podnikali i nadále ve skupinách, které byly snadno odvráceny magií. Proč ale nikdy nezůstaly žádné stopy, copak ti vlci neměli pach? Byli příliš dobří v těchto kradmých vraždách a pokud by se nezakročilo, tak bylo jenom otázkou času, než vyzabíjí celou smečku jednoho po druhém. Rozhodlo se tedy, že se podnikne zničení Kapijské smečky jednou provždy. Přispěl tomu i fakt, že nalezená vlčata, kterých se smečka ujmula a jejichž oči se ne a ne přeměnit ze zlaté barvy, udala Kapijské. Jejich životy tak smečka ušetřila, ale stali se z nich pouzí otroci, ke kterým se nikdo moc hezky nechoval.
Belial v té době teprve dosahoval dospělosti a nebyl zrovna dobrým rváčem, dokonce ani jeho magie nebyla dostatečně dobrá na to, aby se zapojil. Zůstal tedy vzadu a sledoval, jak smečka podniká útok. Viděl hořící les, topící se vlky ve vodních koulích, trhané napůl silnými kořeny, zvracící své vnitřnosti na zem. Bez jediné emoce přihlížel krveprolití a ze své pozice měl šanci zahlédnout prchající skupinu a upozornit na ni své přátele. Podařilo se jim jednu vlčici zajmout a odtáhnout k nim do lesa, nechávaje za sebou jen krví prosáklou mýtinu, kde to po dlouhá léta praskalo magií a zlými duchy.
Vlčici dotáhli do jeskyně a vyslýchali. Belial postával v pozadí a chodíval se občas dívat, jak ji mučí a týrají, dokud se neukázalo, že nic neví. I přesto si ji v jeskyni nechali a postupně pro ni našli jiné využití. Když už vlci neměli co a měli příliš mnoho energie, šli si tento přebytek vybít právě na ní. Nedá se říct, že by Stříbrňák byl čistou duší, i on za zajatkyní zavítal a vyrelaxoval se. Několikrát.
Problém nastal, když vlčice zabřezla. Nikdo se k vlčatům přiznat nechtěl, a nakonec se rozhodlo, že vlčata bez magie se zabijí a nechají se ta, kterým byly předány magické geny. Jakožto jeden z možných otců se šel podívat na upálení vlčat, které ho zanechalo chladným, až byla velká pravděpodobnost, že to mohli být jeho bastardi. Belial začínal projevovat o zajatkyni čím dál větší zájem, ale nechával si to pro sebe. Konečně bylo ve smečce něco zajímavějšího, než jejich rozmazlená nuda a práce. Po čase zkrotla, tak ji začal brávat mezi ostatní vlky, nicméně brzy jej začala nudit – byla to vlčice zlomená a jeho přestalo bavit ji využívat. Začal své zájmy směřovat k jiné vlčici, zadané, a vyskakoval si na jiné a výše postavené, což se mu stalo osudným. Jednoho dne zajatkyně měla hlídat jejich vlčata u řeky, jenže je zabila a utekla. Smečka by ji šla vyhledat jenom proto, aby ji z pomsty zabila, jinak pro ně neměla cenu. A koho poslat na dlouhý hon než někoho, kdo pouze víří prach a dělá jenom problémy, navíc má pletky s betou? Poslali tedy Beliala se slovy: „Jdi a zab ji, pak se můžeš teprve vrátit.“ Šel, ale bral to jenom jako propustku. Neměl žádnou potřebu zajatkyni vyhledat a doopravdy zabít, protože do smečky se už vrátit nechtěl. Nějakou dobu sledoval stopu, ale brzy ji ztratil a rychle si uvykl na volnost a svobodu. Sice měl problémy zvyknout si na to, že si musel lovit sám, hledat si přístřešek a co chtěl, to si musel udělat sám, ale nějak se s tím vypořádal. Tlapy ho pomalu vedly různými lesy, loukami i přes hory, až se začalo oteplovat a před ním se objevila sopka.