Gallirea - Příspěvky uživatele

Jemný vánek čechral hustou srst v zapadajícím slunci, hukot moře přehlušil Noriho hulákání a ona se tak v poklidu sklonila k vodě zhruba ve stejnou chvilku, co jmenovaný. Ledová tekutina ochladila suchou tlamu a vlčice první doušek zhltla doopravdy rychle. Kdyby počkala pár bídných vteřinek, nemusela by trpět s kamarádem a mohla se mu jen vysmívat. Pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Chuťové pohárky jí totiž zalila odporně slaná chuť. Okamžitě odskočila, podobně jako Nori, a veškerou tekutinu, kterou nabrala do huby, hned vyplivala. Doufala, že se tak odporné vody a její chutě zbaví, avšak marně.
Slaná ohavnost v její puse zůstala a ona vyplázla jazyk v překvapení. Nori po jejím boku byl podobně zasažen! Kdo mohl jen tušit, že moře bylo takhle hnusně slané? Hned mu to ubíralo na předešlé kráse a sluníčko si nad ním mohlo zapadat jak chtělo! Pche! Obrátila svůj zhrzený pohled na černého, v očích slzy, srst úplně naježenou. „Tak to je pěkně odporná voda,“ vyřkla pěkně hořce; úplně zrazená osudem a vlastní intuicí. Když to nevoní jako normální voda, nestrkat do toho rypák! Vryla si do paměti a na nějaké zapomínání rázem ani nevzpomenula! Nori se odporoučel o kus dál požírat trávu, zatím co vlčice pořád jen vztekle prskala na místě a proklínala oceán. „Jaký pobuda se rozhodl, že bude dobrým nápadem stvořit takhle odpornou vodu? A ještě ke všemu tolik!“ Hudrovala vztekle, během čehož se jí od koutků táhla vleklá slina. Jediným řešením bylo najít další trs trávy, ten ale v dohlednu žádný nebyl. Jen ten dávno poslintaný. Postavila se proto a brblající se vydala směrem, který znala. Objevování nechutně slaných vod bylo prozatím dost.
„Pojď, Nori. Tady to balíme. Může to vonět sebelíp, ale chutná to odporně. Chci se toho zbavit a nějak to zapít.“ Houkla na kamaráda, utřela si slinu do tlapky a pak lehkým poklusem vyrazila napříč pláží. Na patře stále ten divný pocit, jako by ho voda ještě více vysušila. Bylo to vůbec možné? Zmateně se podívala na Noriho. „Taky máš po tom tak sucho v tlamě? Hrozně se mi lepí jazyk na patro!“ Informovala ho o blbosti, jež ji právě trápila. Možná to nebylo zcela od věci. Odvedlo to její pozornost z nepříjemného zážitku a v hlavě se jí konečně přiměřeně vyčasilo. Chtěla jsem něco ulovit. Abych nebyla jen přítěží pro Berryho a zbytek Borůvky. S tou myšlenkou se pro jistotu znovu ohlédla. „Co se někde zastavit, ulovit nějakou srnku a odnést ji do Borůvkového lesa jako,“ zasekla se, neboť jí ve slanem vyprahlé hubě zůstal jazyk přilepený na patro, zamlaskala, „jako takový vstupní dar? Najíme se dost a aspoň uvidí, že nejsme budižkničemové a že se snažíme.“ Znělo to krásně, ale bude Nori souhlasit? Neměl moc navybranou, neb mořský vánek k jejímu čenichu donesl pach Rez a Styx. Chvost se rozkmital ze strany na stranu nehledě na slano, nechtěla však podstoupit další Noriho estrádu. A ani ony ho nemusely. Nezbývalo nic jiného, než nějakým způsobem v budoucnu Noriho odlákat a odplížit se za nimi. Trošku smutně si povzdychla, neb Rez jí byla sympatická a přes prvotní nedůvěru si i Styx získala místečko v jejím srdci. Měly však stále co dohánět! S dalším oddechnutím našpicovala uši vpřed a odhodlaně vykročila vstříc pláním. Kde jinde by se mohla vysoká nacházet, když se schylovalo k noci? Napást se musela.

// Náhorní plošina přes les Ztracených duší

Baghý si vždy libovala v krásných výhledech – od východů slunce nad lesy zastřenými mlhou, až po pohled na stříbrné jezero ve středu hor. Západ slunce nad zlatem zalitou pláží jí proto bral dech. Moře viděla poprvé jen několik dní zpět a bylo děsivé. Temné, vlny tak vysoké, že by ji mohly strhnout jediným líznutím a už nikdy nenavrátit živoucímu světu. Krása bývá nebezpečná a tohle bylo toho jednoznačným důkazem. Až by zapomněla na nepříjemný zážitek, který si po dlouhé době musela podstoupit. Pokusila se proto svou pozornost plně nasměrovat po vlcích ve svém okolí, hlavně tedy na malou vlčí dámu. Nebála se jí a Norimu to bez obav nakládala zpátky. Baghý se musela až zasmát.
„Strejda Vořech?“ Bylo to vtipné, než však pochopila, že Nori tuhle rozkošnou princezničku nechal někde úplně samotnou. Obrátila na něj proto svůj tázavý pohled. I slepému by došlo, že má asi co vysvětlovat. „Sheyo, pověz mi, kdepak tě Nori nechal?“ Usmála se na ní, ve spánku však cítila tepání. Jestli to bylo pravdou, tak byl černý vlček vskutku ostuda! Vůči Baghý se však malá otevřela a pověděla jí o její slabině – o horách. Po tváři se jí okamžitě rozlil vřelý úsměv plný vzpomínek. „Jistě že znám sníh! Sama jsem dlouho žila v horách – daleko, daleko na severu.“ Oči se jí rozzářily při vzpomínce na daleký domov. „Sníh tam na zemi ležel pomalu ještě touhle dobou. Líbí se ti v horách?“ Poslední otázkou však hnědou vlčici úplně rozbila. Pobaveně se zasmála a zavrtěla hlavou.
„Moje jméno je Baghý a tady Nori je můj kamarád.“ S tím do něj drcla zadkem, neboť sám moc nevěděl, jak odpovědět. Ona však byla už dost stará na to, aby ji něco takového rozhodilo. Zůstala proto naprosto klidná a mohla tak pořádně vyslechnout, na co se maličká ptala. Zajímala ji Baghý a Noriho nová smečka.
„Borůvkovou smečku známe. Sídlí v Borůvkovém lese, není to daleko. Jen pár chvil cesty proti proudu řeky,“ hodila hlavou k Mahtaë, jejíž jméno prozatím neznala. „A Maharská sídlí v močálech, z Borůvkového lesa na Vyhlídku, dolů okolo kaskád – a jsi tam. Jinou cestu bohužel neznám, ale jak řekl Nori – v Borůvce žije vlče, asi v tvém věku. Černobílé.“ Zarazila se, byla tam dvě podobně stará. „Vlastně je tam ještě jedno, ale na víc charakteristik se nezmůžu. Nikdy se nám ten drobek nepředstavil.“ Přiznala trošku smutno, protože ač byl Tuček sebevtipnější, nyní by se jí hodilo znát jeho pravé jméno. Ani Berry ho nezmínil. A té rozkošné vlčí dámě na tom zřejmě záleželo.
Baghý krapet posmutněla a s tím jí došlo, jak velkou žízeň má. Omluvila se tedy ve společnosti lehkým pokynutím a stejnými slovy, otočila se na patě a odporoučela se zpět ke břehu moře. Voda byla cítit úplně jinak a bez ohledu na ostatní ji stejně chtěla ochutnat. Být vlče, matka zakročí a varuje ji. To se však nestalo a Baghý tak poprvé svlažila jazyk v mořské vodě, aby se mohla napít plnými doušky.

// Velmi děkuji za zapůjčení Sheyátka, je rozkošná

// řeka Mahtaë (jih) přes Ústí

Vlčice přiletěla do míst, která navštívili spolu s Norim před nedávnem. Divoké vlnobití v moři ustalo a břeh nyní lemovaly jen lehoučké vlnky. Baghý k němu přicupilata celá uřícená a zcela ignorovala ostatní vlky, kteří se zde mihotali. Vlastně je ani neviděla, jen cítila. Byla však tak rozhozená, že i kdyby je míjela z metru, nevšimla by si. A břehu velké vody zprudka zastavila. Byla tak zmatená a vyděšená, že vlastně úplně ignorovala Noriho pach. Náhlá skulina v paměti jí zcela vzala vítr z plachet. Alespoň od moře foukal lehký vánek, první toho dne, a čechral její hnědou srst. Bylo to příjemné. Odnášelo to z její mysli nově získané starosti.
Konečně se dosti uklidnila na to, aby se mohla ohlédnout. A k jejímu milému překvapení v chumlu vlků uviděla rovnou známou tvář. Černošedý kožíšek, který se právě zaobíral malou vlčí dámou. Zajímalo ji, zda ta druhá, tmavá vlčice byla zmiňovaná Thia? Nori totiž vypadal, že se znají. Ač tak vlastně jednal úplně s každým. Najednou její strachy pominuly a ona se lehce usmála. Zvedla se a poklidně došla ke společnosti, ocas nesený v přátelské pozici.
„Zdravím vás!Pozdravila, pro Noriho si však nechala něco speciálního: přistoupila k němu a něžně se o něj otřela. „Promiň, že jsem utekla.“ Omluvila se rovnou a přisedla si k němu. „Pak ti vše vysvětlím.“ S tím se otočila na vlče u jeho nohou.
„Zdravím, slečno, už ti někdo řekl, že máš hrozně krásný kožíšek? Ty znáš tady Noriho?“ Sice měla problémy s důvěrou v dospělé vlky, vlčata jí ale nevadila ani trochu. Právě naopak. Mile se proto na prtě usmála. Mohla být asi v Tučkově věku. Ani by si na něj nevzpomněla, ale byl to útržek rozhovoru, který se k ní nějakým způsobem donesl. Asi po větru.
„Jakpak se jmenuješ? Nesmíš se tady od Noriho nechat dobírat. Je to hrozný vtipálek.“ Znovu se na ni usmála a pak zdvihla pohled k černé vlčici. Chtěla nějak vyjádřit své komplimenty a pochválit její rozkošnou dcerku. Radši se však zdržela unáhlených závěrů, neboť si nebyly vůbec podobné. Znovu se tak obrátila k maličké. „Kolikpak ti je, co? Pořádně tohohle lotra pozlob zpátky, když na tebe bude ‚ošklivej‘.“ Zasmála se s nadsázkou a zůstala na vlče rozčarovaně koukat. Bylo tak kouzelné, že snad pomalu litovala nad tím, že žádná nikdy neměla. Otráveně si odfrkla. To byl zase nápad. Radši slečně věnovala přátelský úsměv, který posléze obrátila na všechny ostatní. „Doufám, že vás tady neruším.“ Radostný úsměv jí tančil po líčku a malá vlčice ho jen podněcovala. Byla tak úžasně zabarvená a vůbec! Jen málo kdy jeden potkal upřímně rozkošné vlče. A tohle bylo bez okolků k sežrání. Znamínko krásy pod okem jí navíc dodávalo na roztomilosti. A to že bylo co říct, neboť byla úžasná už i taková. Baghý se nad malou zcela rozplývala. Zajisté jen do jistých mezí, ale komu by nepřišlo vlče roztomilé, že?

Moc se toho nezměnilo, možná sluníčko se jen o trochu více sklonilo k západu. Baghý tak konečně přestalo oslňovat a ona si mohla dávat pořádný pozor na vlka proti ní. Mohla si ho pořádně prohlédnout, neboť moc nechápala, v čem byl tak odlišný od jiných. Normálně si v přítomnosti cizinců přišla docela nepříjemně, teď však doopravdy pociťovala ustavičnou úzkost. Tak zhoubnou a nepříjemnou, ustavičnou. Zarývala se jí hluboko do hrudi a žaludek se jí v ní začal divně převracet. Bylo to zvláštní a nezvyklé. I na ní. Přitom na první pohled to byl zcela normální šedý kožich. Možná až na bílé mramorování různě po těle. Pořád byla však spíše orientovaná na hnědé kožíšky a slušně vychované jedince.
„Co je ti do toho, v čem se mám a nemám zdokonalovat?“ Zabručela na cizáka, uši bez ustání stažené k týlu. Kdyby se snažila plížit, těžko by ji zpozoroval. Ona prostě jen šla podél řeky a narazila na něj. To se stává. On s ní začal zaplétat rozhovory, tak co vůbec snažil ji poučovat? Bylo mu do toho prd. Otázkám však stále nějakým způsobem zkoušela vyhovět. Ač byly zvláštně podobné těm jejím. „Nejsem si zcela jistá, ale myslím že ano. Alespoň co jsem slyšela, tak třeba Sarumenští umí ovládat mlhu,“ recitovala tupě slova neznámé vlčice. I přes to se však vlk velmi nespokojeně odporoučel během chvilky pryč. Jen nad ním pokrčila rameny a s klidným vědomím, že jí neskočil po krku, se sama vydala dál podél řeky.
Od borůvkového lesa se zatoulala už docela daleko, pořád jí ale přišlo vhodné alespoň přinést nějakou obětinu. Dokázat, že má na to stát se lovcem a plnohodnotným členem smečky. Vlastně ani nechápala, jak ostatní mohli tak rychle určit, že se k nějaké smečce vůbec přidala. Nebylo jí to po chuti, jako by každý znal její ‚tajemství‘ dříve nežli ona sama. I přes nepříjemnosti kráčela dál a spokojeně se usmívala. Byla opět sama, zahnala všechny ošklivé myšlenky a rozptýlení v podobě otravného cizáka se dalo s lehkostí překonat. Věděla totiž, kam se vrátit a kdo tam na ni čeká.
Jak náhle se to stalo, snad jen mrknutím oka, snad jen úplnou náhodou – zůstala stát. Nakročená v před, očka vykulená do neznáma. Co se to stalo? Co jsem dělala? Kde to jsem? Zmateně se posadila a rozhlédla se. Pamatovala si, že odešla z Vyhlídky, a i co řekla Norimu. Pamatovala si docela dost věcí okolo, ale co dělala v posledních dvou hodinách? Nic. Rozhlédla se. Cítila tu docela čerstvý pach, který jí přišel povědomý. Ale potkali se? Nevěděla.
Poplašeně vystřelila dál a namířila si to jižním směrem. Tam zřejmě i před tím mířila. Teď však nevěděla vůbec nic a co se jí ještě před chvilkou honilo myslí bylo ta tam. Navíc se jí začala jímat panika, protože tohle se nestalo od doby, co vstoupila do Gallirei a byla si do teď jistá tím, že se zapomínání zbavila. Spoiler alert. Nezbavila. Zběsile se proto hnala podél řeky s vyděšeným pohledem v očích a hlasitě sípala. Kde jsi, Nori? Byla chyba ho opustit, s jistotou se však hnala přesně opačným směrem, než odkud přišla.

// Mušličková pláž přes Ústí

Vlčice stále seděla na břehu řeky, v níž se zrcadlilo zapadající slunce. Tedy alespoň jeho poslední paprsky, neboť se s železnou jistotou pomalu okrývalo za lesy v dáli. Svítilo jí tak do očí, která musela mírně klížit. Nevhodná situace, když proti ní seděl neznámý. Nedokázala pořádně vyčíst jeho úmysly a ze stylu, jakým mluvil, pomalu čmuchala nějakého oslizlého náfuku. Zněl v jejích uších přespříliš sebejistě a něco na něm jí napovídalo, že v ostražitosti se nevyplácí polevovat. Ostatně podobně jako Styx. Zůstala proto stále dosti daleko od něj a rozhodně stále připravená vzít do zaječích, kdyby došlo na nejhorší. Ač jí Život přidal rychlosti a vytrvalosti, určitě by oproti druhému vlku neměla dosti štěstí, kdyby došlo na přímou konfrontaci. Olízla si čumák a nervózně máchla ocasem. Alespoň si však sedla.
„Nějak jsem necítila potřebu vybavovat se s cizinci,“ odpověděla mu celkem odměřeně, očima rejdila mezi jeho nohama a čelem, z cela nejistá a více a více nervózní. Jakmile okolo ní vlk obkroužil, naprázdno polkla – přišla si jako lovná zvěř. Nelíbilo se jí, že tenhle náhodnej podivín je u ní tak blízko. Tiše zavrčela. Výměna názorů nebyla v jejím zájmu. Táhni k čertu, odháněla ho nevrle v duchu.
Zmínka Borůvkové smečky ji však posadila na prdel. Sice již seděla, ale obrazně. Však jasný, ne? Zvědavě povytáhla obočí. Sotva se v Borůvkáči ohřála a už byla pryč. Kde k tomu pachu přišla? A žádnou Wizku neznala. To jméno si však uložila do paměti.
„Dobré vědět,“ utrousila si pod vousy, stále tak nerudná. Představa, že by musela sdílet smečku s nějakým podobným individuem se jí rozhodně nezamlouvala. A stejně dosti pravděpodobně kecal. „Žádnou takovou vlčici neznám a kam se přidáš a nepřidáš je čistě tvá věc. A pokud jde o magie,“ zamyslela se a zavzpomínala co jí ta megera řekla nahoře na Vyhlídce. "Můj skvělý bratr vám asi neřekl, že můžete pachem borůvčí mást protivníky a vetřelce, což?" Nebyla příjemná, ale něco jí řekla. A ač to byla pravda, nebo ne, rozhodla se to ventilovat.
„Získáš schopnost vůní borůvčí mámit otravné cizince.“ Procedila skrze zuby. Snažila se znít co nejvíc důležitě, nějak však nevěděla, jak se silou naložit a zda ji vůbec získala jen slovem alfy. Nebo jak. Nezdálo se jí však, že by potkala někoho bez magie. Sledovala proto cizince s ještě obezřetnějším výrazem.
„Ještě něco, nebo se můžu poroučet? Mám ještě dnes plány.“ Nebyla to úplná lež a ona už doopravdy toužila po tom se ztratit. Postavila se tedy a dosti výmluvně nakročila. Počkala však na jeho vyjádření. I přes nelibost jí zůstalo určité vychování.

// Řeka Mahtaë (Sever)

Cesta podél řeky nebyl zcela špatný nápad. Vlčice z daleka cítila levanduli a svět byl najednou mírumilovný. Nebylo sice lehké určit, odkud se vzala, její vůně však pravděpodobně doléhala k řece z nedalekých plání. Připadala si naprosto skvěle. Břehy byly samá kopřiva a lopuch, poskytovaly tak do jisté míry soukromí. V chládku okolo vody se jim dařilo, stejně jako znavené vlčí dámě v letech. Lesy už dávno nechala za sebou, bylo však k údivu že byly samý listnáč a po takovém řádném smrku ani památky!
Oddechla si, neb byla ráda, že dokázala tak jednoduše odpoutat pozornost od důležitých věcí, jako byly výčitky svědomí a místo toho se dokázala soustředit na takové poťouchlosti. Koho sakra zajímá, že maj jepice zrovna svatební lety a nakládaj se nad řekou? Mařka letím ještě obskočit Julču. Pak se stavím za Jájou a pak už natáhnu brka. Víc toho fakt nedám. Sorry jako. Její život byl místy fakt o ničem. Kde byl ten Nori, aby to zas pořádně okořenil?
Nakrčila nos, když se z tůní počal vznášet zvláštní pach. Nebyl to zas tak strašný smrádeček, jenže Baghý to prostě nevonělo. Nasupeně proto přidala do kroku, stále podobně naštvaná. Přidávat však neměl – rázem totiž naběhla na plácek, kde si nějaký podivín zrovna máchal tlamu v řece. Tvářila se neustále otráveně, teď navíc znechuceně. Chvíli zamýšlela uskočit do křoví a odplížit se zadem, to by však pravděpodobně zabředla do nějaké odpornosti. A to se jí prostě nechtělo. Již takhle měla problémy s usušením vlastního kožíšku, rozhodla se proto zůstat na místě.
Cizinec byl divný, šedý kožich, místy bílé chloupky. Vlčice ho znechuceně pozorovala při kloktání. Vypadal prostě divně, ale někoho jí připomínal. Tak divně koulel očima, ale kdo ne, když si zrovna prováděl výplach dutiny ústní? To je pak každý valil jak poletucha. A že ty měly očka řádné vystouplá! Když si ale vlka prohlížela, musel uznat, že to byl docela kus chlapa. Ne její typ, jí se líbily hnědý kožichy a rozhodně byl na ní moc šuspajzl – hora svalů. I tak se na něj však dalo dobře koukat. Vyděšeně vyvalila oči. Na co to myslíš, bábo stará? Klídek. Už teď sis ušila z ostudy kabát. Zůstala proto stát za ním a v tichosti si prohlížela pohledné charáčisko. Co naplat, Nori byl taková roztomiloučká ňufka. Plánovala se však ztratit v následujících chvilkách. Jenže život ji znovu vypekl. Sluneční paprsek ji polochtal v nose a ona si hlasitě kýchla. Zaklepala nejprve hlavou, následovalo oklepání celého těla.
„Zdravím, nenech se rušit.“ Oslovila cizince tedy znovu, automaticky naježená až po ocas, uši přitažené k hlavě. Alespoň tlamu udržela zavřenou. Já dám pokoj tobě, ty mně. Dohodnuto?

// Vyhlídka přes Borůvkový les

Baghý celá skleslá capkala podél řeky a táhla nožku za nožkou. V hlavě úplně vymeteno, jen někde mezi jejími závity se kutálelo pustinou westernové křovíčko. Hopkalo bezcílně prázdnotou a sem tam narazilo do bezvýznamné myšlenky. Takové vlčice okamžitě hnala pryč s vrčením a vyceněnými zuby. Vskutku tak i šla – vytažené rty obnažovaly nehezký úsměv. Srst na hřbetě jí stála a uši pevně tiskla k týlu. Tak pevně, že až splývaly ke zbytku těla a nebyly téměř zřetelné. A co bylo důvodem takového rozpoložení? Ona sama. Hněvala se na svou bláhovou hlavu, nesměla se nechat takhle unášet. Měla hrdost a důstojnost!
Cesta jí v tom vedru ubíhala pomalu. Vedro se stupňovalo s každou uplynutou chvilkou a místy dokonce přemýšlela o tom, že se dobrovolně znovu namočí, vždy to ale nakonec zapudila. Zdraví jí bylo přednější než pohodlí. Přistoupila proto těsně ke břehu jen v moment, kdy se toužila napít. Po tom výšlapu hnědé vlčici jazyk dotěrně lepil na patro. Snad se rozhodl změnit působiště a přestat kámošit s dolní čelistí, měl být však urychleně usměrněn.
Vlčice se na pár chvilek posadila na zem a zůstala koukat na onu klidnou řeku. Vodní víry vznikaly a zanikaly, hmyz vesele dováděl nad hladinou. Smrtící hra některé strhla do věčných hlubin, jiní odlétali do křovisek užít si svých pět minut slávy. Možná se začaly rojit jepice? Jejich životy byly krátké a plné radovánek, ne jako její. Hlasitě si povzdechla a ostražitě se rozhlédla. Nori zatím nikde, nějak podvědomě však tušila, že se vynoří. Dříve či později se ukáže. Teď však musela pro svůj vlastní klid vyrazit zase o kousek dál. Prozatím se držela na dohled Borůvkového lesa, její plán se ovšem pomalu začínal formovat.
Půjdu kousek na jih, zjistím, co leží dál, zkusím ulovit nějakou srnku a vrátím se s kusem žvance pro ostatní. To to je asi ideální varianta toho, jak napochodovat do nového domova. A s touhle vizí se vlčice vydala dál po proudu, stále podobně naladěná, protentokrát však měla jistý cíl. Zda byl naplnitelný zůstávalo záhadou, cíl to ovšem byl.

// Řeka Mahtaë (Jih)

Jak hloupě si jen mohla připadat? Seděla na zadku a pomalu jí docházelo, co vlastně udělala a jak tu nebohou vlčici slovně napadla. Úplně ji zahltila! Poléval ji tak nemístný pocit studu, že se div nepropadla do horoucích pekel hanbou. Zrudla v tvářích jako rajče a jedinou spásou jejího života byl hustý kožíšek. Nebylo to vidět, ale ona to cítila a nekomfort, který ji pohlcoval, byl téměř k nevydržení. Srst na jejích zádech se znovu zježila a Baghý přitáhla ouška nepříjemně k týlu. Nevadila jí cizinka. Vadila si sama. Neměla tendenci svou reputaci nějak napravovat, smířila se s faktem, že ji další vlk má za totálního magora a imbecila – senilní starou babu bez špetky vychování a důstojnosti. Nervózně si odkašlala.
„Takže u každý smečky se dá očekávat jiná magie? Řekla jsi mi o Borůvce, ale platí to tedy i pro ostatní? Jakože – Asgaar má něco extra, stejně tak Mahar? Nikdy jsem o tom neslyšela.“ Povzdechla si nahlas a s tím se postavila na všechny čtyři. Vyčkala však dosti dlouho, aby mohla slyšet případnou odpověď. Máchla ocasem, na tváři stále ten ztrhaný pohled. „Děkuji ti, neznámá. Budu ti přát krásný den a klidný zbytek odpoledne.“ S tím se otočila a vyrazila směrem k východu. Prošla okolo Noriho a hodila po něm strhaný pohled, na kterém seděl ještě strhanější úsměv. „Jdu se projít. Jestli chceš, klidně se vrať do lesa.“ Zašeptala a s tím si to namířila směrem, který znala. V dálce se za lesy leskla řeka. Ta, okolo které několikrát prošla. Místo, kde vždy našla klid. Bylo jen přirozené se vydat právě tím směrem.
Nechávala myšlenky nekonečně plynout a vzduch aby odnesl její trable. Těžko se nakládalo s takovými pocity, ale za tu dobu, co byla sama, si již docela zvykla. Ztráty paměti většinou odvály jen ty pozitivní věci, takže nezbývalo, než je potlačovat. Hluboko, hluboko do vlčí duše, kde ležely uložené a někdy bublaly touhou po tom explodovat! To se však toho dne nestalo. Měla zůstat dál v nejistotě a pochybnostech. Nebylo jí souzeno oprostit se od minulosti. Capkala proto se svěšenou hlavou a ocasem dál z kopce, zakopávala o kamení a tiše si mrmlala pod vousky nějaké nesmysly. Až s tím, jak se vzdalovala, jí docházelo že Nori jí vlastně strašně chybí. Už dlouhou dobu cestovali spolu a ona si odvykla na samotu. Smutně se ohlédla přes rameno, než zmizela v křoví. Pevně rozhodnutá svlažit hrdlo v ledové říční vodě.

// řeka Mahtaë (sever) přes Borůvkový les

// Borůvkový les

„Au, au, au, au, stačí! Však jdu s tebou!“ Huhlala vlčice těsně před tím, než ji Nori konečně pustil. Okamžitě se oklepala. „Proč to?“ Okamžitě se na něj osopila, zněla však spíš nechápavě než naštvaně. Na parťáka by se prostě nedokázala hněvat nějak závratně dlouho. Ukončila své roztrpčení pouze odfrknutím a dalším oklepáním se. Ocitli se na přímém slunci a okamžitě pocítila sílu a vervu paprsků. Probodla ho zlostným pohledem, než konečně zase obrátila svou plnou pozornost na přerostlého prcka po jejím boku. Usmála se jeho radosti a ocas se jí uvolněně rozkmital ze strany na stranu.
„Prostě Drobek. Ač má teda pupík jako Tuček,“ usmála se zle a hodila po Norim spiklenecký pohled. Myslíš na to, na co myslím já? Pořádně toho prcka pošišmat a pomučit? V tenhle moment si přála umět poslat své myšlenky směrem k Norimu. Na druhou stranu – telepatie už se mezi nimi dozajisté též rozvinula. Prostě kámoši. „A ten Blueberry nebyl asi úplně alfa dle mého gusta? Neříkám, že vypadal úplně zle a nechci mu křivdit, však bude mít dost času se předvést, ale vypadal dost odvázaně. Ale asi bych nebyla úplně odvařená, kdyby nás přivítala alfa zalitá krví od hlavy až k patě.“ Zasmála se nervózně. V hlavě se jí však pomalu rodila prazvláštní myšlenka. Pořád totiž cítila vůni borůvčí. Byla tak dotěrná, až ji začínala pobolívat hlava. Vítr v kopci ji sice pomalu nepříjemných pocitů zbavoval, v hlavince se jí však zrodila podivná myšlenka. Rozvíjela jí s každým krokem nahoru a jakmile s Norim zastavili na kopci, místo rozhlížení stále zadumaně sledovala daleký obzor.
„Krása, krása,“ přitakala naprosto nezúčastněně, než se konečně vzpamatovala z hlubokého zamyšlení. „Hele, myslíš, že se magie může poutat třeba i k místu, nebo ke smečce?“ Nadhodila to úplně z fleku a vypustila ze svého nitra zvláštní pocit, který ji zcela pohltil. Byla to zvědavost. „Třeba se po přidání ke smečce vybavíme nějakou skvělou magií na vrch? Mohla bych se zeptat.“ Kousek od nich seděla vlčice, která už z dálky byla cítit smečkou. A Baghý se rozhodla chytit příležitost za pačesy. Vyskočila ze sedu na všechny čtyři a velmi rychle doklusala k cizince. Zastavila na pár metrů od ní, kožíšek automaticky naježený, s Norim v zádech však získala dostatečné sebevědomí pro tento jednoduchý krok.
„Zdravím, velmi nerada tě ruším, ale měla bych na tebe otázku, když dovolíš.“ Ocas nesla v přátelské poloze a snažila se působit více méně důstojně. „Promiň, že jsem tě tak přepadla, ale je z tebe cítit smečka a já bych možná díky tobě mohla dostat odpověď na svou otázku. Může se magie pojit přímo k vlkům ve smečce? Jako je například Asgaar?“ Vybalila to na vlčici všechno najednou pro případ, že by ji chtěla zakousnout. Její zvědavost však jednoznačně přebíjela strach a nervozitu. „Ještě jednou promiň za to přepadení! Jmenuju se Baghý a pocházím z Klímové –,“ okamžitě se zarazila, „z Borůvkové smečky.“ Usmála se a čekala na odpověď a jejího raracha, který se musel přiřítit každou sekundou.

Slunce se neúprosně škrábalo výš a výš, vysoušelo promočený kraj a s ním i kožíšky všech přítomných. Noriho už vypadal relativně suchý, avšak Baghý kožíšek zůstával i nadále nepříjemně těžký. Využila proto momentu a odstoupila o kus dál, aby se mohla oklepat. Bylo to zatraceně osvěžující! A odlehčující – doslova. Tuček pořád něco žvatlal a když k němu před tím přistoupila, celý se naježil jak vzteklá micina. Využila proto šance a přistoupila k němu znovu. Vlčice nad tím jen nevěřícně zavrtěla hlavou a nespokojeně zamlaskala.
„Prosím tebe, smrade malej,“ protočila panenky a packou ho rozcuchala přímo mezi ušima, „taky budeš dědek plesnivej, nesmíš se nás tak stranit.“ S těmi slovy se k černobílému vlčeti sklonila a mrkla na něj. Bavil jí – doufala že alespoň z poloviny mohla bavit ona jeho. Sice byla babka, ale elánu měla na rozdávání a dobře věděla, že omládne, jakmile se maličko vykrmí. A zatím co ona přemýšlela nad blbinami, vstoupil do hovoru Nori a naštěstí jí začal ochotně přizvukovat. Takového parťáka aby jeden pohledal, HA! Zasmála se vítězoslavně v duchu a vesele počala máchat oháňkou.
„Úplně jasnej Drobek, prcku! Nepředstavil ses, prošvihnul jsi svou šanci – smůla, Drobku.“ Chytila se Noriho slov jako hovno košile a spokojeně se culila, ač bylo velmi nápadné, že vlče ji vskutku rychle přeroste. Ze smíchu ji zas vyrušil černý kamarád. Trochu ji totiž zarazilo oslovení mámo, ale co by byla za parťačku, kdyby se nechytla proudu! „Hejsek mohl jít na lov s náma, fotřisko!“ Hned do něj dloubala packou a povzbudivě kývala hlavou. „Co ty na to? Hmmm? Půjdem to se strejdou Norim očíhnout okolo, pak tě naberem a uděláme si pěknej rodinnej vejlet pro mufloně.“ Navrhla s jiskřičkami v očích. Každý z nich byl svým způsobem docela ďábel, a i proto se jí Tuček zamlouval.
Jakmile si to k nim přicapkala další duše a představila se jako Naomi, Nori přepnul do módu fanatika. Malá hnědá vlčice se spokojeně posadila po boku černého vlčete a nově příchozí, která se k Berrymu měla vskutku důvěrně. Nezdála se však přímo jako partnerka. Zmateně oba přejížděla pohledem a pak prostě jen vlčici přikývla na pozdrav.
„Těší mě, Naomi. mé jméno je Baghý.“ Již zase byla při svém normálním klidném já. Důstojná, slušná, vychovaná. Obdarovala ji spokojeným úsměvem, ale ten byl vskutku rychle nahrazen bolestivým úšklebkem. Nori ji čapnul za ucho a táhnul jí pryč. Nechala se. Ač ho cestou nehezky častovala a prskala nehezká slůvka. Než se nadála, už byli pryč s plácku a na cestě jiným směrem.

// Vyhlídka

K radosti všech se počasí konečně umoudřilo a nad les se pomalu počalo šplhat sluníčko, které se stydlivě neskrývalo za horou plačících mraků. Jeho paprsky však stromovím doposud neprostoupily. Otázkou zůstávalo, zda to bylo vlastně špatně. Zatím se totiž den tvářil jako jeden z těch hnusných, dusných – nekonečně se táhnoucích, kdy vánku nezavane. Zatím bylo ale relativně příjemně, ač šlo o pouhou otázku času. Zřejmě se vítr naštval na svou věrnou milenku – slunce a odporoučel se na jedno za měsíčkem. Lempl. Nic nevydrží.
Vlčice seděla a pozorně poslouchala, co má hnědý vlk na srdci. Evidentně byl připravený je uvítat a s tím se její ocásek lehce rozkmital. Přesně to, co si přála slyšet. Očka jí zazářila a zažehl se v nich veselý plamínek. Pohledem na kratičký moment zalétla k černému vlčkovi a vesele povytáhla obočí. Málem až přeslechla tu část o vlčatech. Překvapeně se podívala zpět na Bluberryho. Nebo možná jen Berryho. Alespoň prozatím mu tak mohla ve své hlavě říkat.
„Promiň, mladý tak působil a vlastně to ani nepopřel,“ omluvila hned svou mýlku a jako na zavolanou se z křoví vynořilo další černobílé vlče. Jiné než ten Tuček. Vlčice si ho dobře prohlédla. Takže ani tohle to není jeho syn? Možná jsou to bratři s prvním? Hlavou jí bouřily myšlenky a spekulace. Neměl však být rozlousknuty, takže vlčice obrátila svou veškerou pozornost na druhého vlka. Nejprve ji překvapilo, že stařeně v podstatě nabízí pozici lovce. Od začátku sice počítala s jistými povinnostmi, ale lovec? Ne že by se neuměla chopit práce, jen si nebyla jistá tím, že bude ve všem stačit. Ale jestli jejím úkolem mělo být zrovna tahle, nedalo se svítit. Zajisté nabídl jisté protislužby a výhody a dosti důrazně je upozornil na to, že nestojí o problémy. Na to vlčice živě přikývla. Ani ona po nich netoužila a rozhodně nechtěla žádné vyvolávat.
„Konfliktů se v mém případě obávat nemusíš, jsem dost stará na to, abych věděla že se nevyplácí vyskakovat si.“ Promluvila, jakmile se alfa odmlčela. Bylo by zcela neuctivé mu skákat do řeči. Zastříhala proto ušima a olízla si čumák, než se odhodlala pokračovat. „Určitě vaši harmonii narušovat nebudu a ráda se jakkoliv zapojím v chodu smečky – jak jen to bude v mých silách.“ Přitakala přátelsky, ač měla stále za krkem zbytky naježené srsti. Byla úplně durch mokrá, nechtěla se však oklepat a osprchovat tak všechny okolo sebe. Jejich skupinka se totiž vcelku rozrostla, neboť se z lesa vynořil i Tuček osobně! Vlčici se téměř okamžitě rozlezl po tváři škodolibý úsměv.

// Prý mám Noriho přeskočit, ozve se večír :> !

Déšť, který za poslední den promočil celý svět až na kost nyní ustával. Aby ne, však už dávno obloze panoval měsíc a skrze lehce protrhávající se mračna prosvítala jeho stříbrná zář. Šlo jen o chvilkové záblesky, avšak i ty přinášely světlo. A to se počítá. Malá, hnědá vlčice je sledovala z pod stromoví a potutelně se usmívala. Srdíčko v hrudi jí nedočkavě bilo. Myslí jí vířily vzpomínky na večer, kdy se prvně přidala ke smečce. Tenkrát byla zcela sama. Ne jako tentokrát. Byl tu Nori a po jeho boku věrně čekala na eskort někoho kvalifikovaného. Někoho, kdo je zavede před alfu. K jejich štěstí si je ovšem alfa našla sama.
Vynořil se z přítmí lesa a tvářil se hrdě, už tehdá mohlo vlčici ťuknout, že se nejedná ‚jen o nějakého‘ ochranáře. Zůstávala ovšem v názoru neutrální, dokud neotevřel pusu. Do té doby to byl pouze obyčejný hnědák. Zbarvený podobně jako ona, až na promenující bílé a červené odznaky. Nebo možná rezavé? V té tmě se to upřímně velmi špatně rozeznávalo a jelikož nešlo o žádné neurčité klikyháky, mohly to doopravdy být jen vrozené fleky. Tak či onak se představil jako Blueberry. Alfa. I pro ostřílenou Baghs zcela a úplně cizinec. Srst na jejím zátylku se mírně naježila, avšak v noci to bylo téměř nepostřehnutelné. Stalo se tak zřejmě návalem nervozity, který ji velmi rychle napadl. Doslova. Zakousnul se jí do hrudi a nepouštěl, jako kdyby vlk skolil srnu a zaryl jí tesáky do hrdla. Může sebou házet a škubat, ale smrti již neuteče. Vlčice se odtrhla od prapodivných myšlenek a nově příchozímu uctivě pokynula na pozdrav. Na první pohled zatím nebylo nic znát.
„Zdravím tě, Blueberry. Mé jméno je Baghý,“ usmála se mírně a znovu kývla, „a tohle je Nori.“ Hodila hlavou směrem k parťákovi, nezapomněla však pro něj přihodit velmi krátký, zato velmi významný pohled. Chovej se slušně, prosím. Pak pohled opět stočila k alfě. Až nyní si všimla malého odznáčku na jeho levém líčku. Magie. Samotnou ji však poté přesvědčilo, jak lehce se nechávala rozrušit od prvotního záměru – jak střelhbitě díky nervozitě začala řešit nepodstatné detaily. Cílem bylo přidat se do smečky. Postavila se proto, aby mohla o dost většímu vlku koukat alespoň jakž takž zpříma do očí. Nadechla se a promluvila:
„Přišli jsme sem jen za jedním účelem; rádi bychom se přidali k Borůvkové smečce. Váš syn nám tohle místo představil a tlapky nás sem shodou okolností zavedly znovu. Nemá cenu proto dotaz odkládat, hlavně když jsme potkali přímo alfu.“ Vysvětlila stručně, ocas vztyčený do přátelské pozice. Srst na krku se jí však stále jemně ježila, neodvážila se ani přešlápnout. Možná by si pak vlk proti ní povšimnul, jak se jí třesou končetiny. Za nic na světě nechtěla vypadat jako vyklepaná nána. Bezesporu stačilo, že z ní kosti trčely na všechny strany a že od pohledu vypadala dosti staře. Nechtěla o tom však začínat řeč; ne dokud se alfa nezeptá. Možná sice mohla zmínit, jestli něco umí, avšak nestálo za to se tu chvástat v případě, že je tenhle zdánlivě milý vlk vyžene sviňským krokem. Třeba nehledal další členy a už vůbec tu nechtěl nedůvěryhodné tuláky ve chvílích, kdy se tu potulovala vlčata. Při pohledu na hnědou alfu jí však zbarvení toho tučného vlčete moc nesedělo. Leda by synek nebyl vůbec po tátovi a zůstal čistě po mámě. Nekonečné množství spekulací. S nadějí v očích proto dál koukala na svého potencionálního alfu a vyčkávala odpovědi. Snad to stihne dřív, než se slova chopí Nori.

// Úzká rokle přes řeku Mahtaë (sever)

Najít les a nějakou vhodnou cestu k němu nebylo vůbec těžké. Vlci tímhle místem zjevně velmi často přicházeli, neb zde bylo nespočet cestiček. Menší i větší, ale byly tu. Naprosto neomylně. Vůně borůvčí se vznášela ve vlhkém vzduchu. Před tím však museli překročit řeku. Kdyby se vlčice nebála vstoupit do jejího toku, přeplavala by ji. Mokrá už beztak byla, takže by to nemělo žádný vliv na její potencionální prochladnutí. Teď si ovšem celkem kvalitně zbrousila drápky na vlhkých kamenech. Jednou jí dokonce ocas automaticky sjel mezi nohy; to když jí zadní nožky ujely a ona je vymáchala v ledovém toku. Vší silou se zapřela a pokusila se vytáhnout. Naštěstí úspěšně. Na druhou stranu pak doskákala tak rychle, že se ani nestačila pořádně stresovat nad každým dalším skokem. Nervózně se oklepala.
„Fuj, nesnáším vodu.“ Okomentovala svůj výkon a ač se tvářila statečně, pořád si připadala špatně. Jak bylo možné, že Gallirea byla protkaná tolika vodními toky? Vyrazila raději podél břehu spolu s Norim, udržovala též velmi svižné tempo a nasadila na tvář spokojený úsměv. Těšila se, co je potká a na koho narazí. I přes to však spolu se svým parťákem zpomalila, jakmile se dostatečně přiblížila k lesu. Jednoznačně ho poznala. Pamatovala si, že tudy procházela a nos ji neklamal. V první řadě stromů navíc bylo cítit značkování.
„Vidím to,“ přitakala vesele a znovu zavrtěla ocasem. Byli tak blizoučko, doslova na dosah. Živě si však vybavila moment, kdy tehdá přišla do Klímového lesa. Potkala Saviora přímo na hranici, jaké to štěstí. Tady nikdo nebyl, to ale nutně neznamenalo, že nikdo nepřijde. Obzvláště po tom, co si Nori kecnul na zadek a zavyl. Napodobila ho. Borůvčí jí obklopovalo. V úkrytu lesa již tak ošklivě nepršelo, ale z korun stromů se kutálely kapky ještě o to tučnější. S těžkým žďuchnutím se vždy rozprskly na tisíce menších, či se vpily do již tak promočených kožíšků. A že ten Baghý byl pořádně těžký. Znovu se oklepala, než také vzhlédla k obloze a zavyla. Její hlas byl vyšší a její vytí znělo nad lesem déle. Možná aby vlci věděli, že tu byli dva, a nejen Nori sám. K jejich zklamání navíc pupkoun nikde.
„Třeba se válí někde v suchu a láduje si pupek? Neumím si totiž představit, že by mohl dělat něco dalšího.“ Zazubila se vesele, zatím co čekala na jakoukoliv pozornost od někoho z lesa. Jenže prozatímní odpovědí na jejich volání zůstávalo jen a pouze nekonečné ticho a šum deště v korunách. Vlčice dýchala zhluboka a spokojeně nasávala do plic voňavý, čerstvý vzduch. Užívala si magické atmosféry, která tohle místo celé prostupovala. A ze srdce doufala, že klid nenaruší ani rozzuřený smečkový ochranář. To by totiž rozhodně nebylo idylické.

// Sněžné hory přes Dlouhou řeku

Capkat z kopce bylo lehčí, avšak v tom všem blátě vlčice sem tam uklouzla. Nedokázala to ovlivnit a jednou se dokonce svezla o několik metrů, nožky úplně propnuté, v očích smrt. Tu však vystřídal veselý smích, jakmile projela podél Noriho. „Koukej! Haha!“ Smála se na celé kolo a smutně se zakabonila, když jízda skončila. Popoběhla proto, ocas vysoko nesený sebou máchal ze strany na stranu. Dobrá nálada jí prostě byla na dnešek souzena. A aby ne, když měla po boku tak parádního parťáka! To se to pak tím světem kráčelo o poznání lépe.
„Viděla! Ten se jen valil, určitě mu ve smečce dopřávají. Asi by pak dávalo smysl, že je to syn alf. A když má smečka vlčata, znamená to, že je to smečka prosperující. A to nás dva zajímá.“ Uculila se mile. Moc se do Borůvky těšila. A o to víc, když Nori byl po jejím boku. A hodlal být! Vlčice se podle uculila nad nově obdrženou pochvalou a zlomyslně přitáhla ouška k týlu. „To víš, já už se něco našikanovala,“ přiznala podle a oči jí při tom světélkovaly zlomyslnou radostí. Nikoliv však zlobou. A stejně se podívala na Noriho, když odklopýtal o kus dále.
„Už mi věříš, když spinkáš? Nebo ti stará tetka přijde moc děsivá, co?“ Uchechtla se a nahradila lstivý výraz klasickým a milým úsměvem. Ocasem stále vrtěla. „Hurá do lesa z borůvčí! Hurá k novému domovu. Snad.“ Zahlásila a z posledních sil se rozběhla již známým směrem. Tato místa znala již celkem dobře, takže jí nedělalo problém se zorientovat a nasměrovat své kroky těsně vedle Noriho. Jedním přesně daným směrem!

// Borůvkový les přes řeku Mahtaë – sever

// Stepní pláň přes Ledovou pláň

Konečně se dočkala. Škrábat se do hor bylo přesně to, čím chtěla tenhle nádherný den ukončil. Ano! Čtete správně! Byl nádherný, ač byl plný otravného deště, který oba vlky promočil až na kost. Krásný příklad toho, že všechno nemusí být duhové, aby se jeden mohl cítit dobře. Vlčice proto spokojeně máchala ocasem ze strany na stranu a užívala si příjemného pocitu radosti. Před pouhými pár měsíci by dala ocas do ohně za jistotu, že už nikdy nepozná někoho blízkého. Že už nikdy nepotká parťáka do deště a že bude navždy sama. Ale teď kráčela na své oblíbené místo a po boku měla svého oblíbeného (a jediného) přítele. Na pár krátkých vteřin zastavila a pozdvihla zrak k nebesům. Kapky jí ztěžka padaly do obličeje a ona musela mhouřit víčka. Ty, Živote. Nevím, jestli v tomhle máš tlapky, ale děkuju ti. Vznesla k nebesům vděčnou myšlenku a znovu vyrazila vstříc dobrodružství.
Tentokrát přišli jinačí stezkou, takže se k jezeru zřejmě nemohli dostat tak blízko, v posledním světle, které však poskytovalo slunce, viděla v dáli rozbouřený oceán. Tak nádherný a nezkrotný. V její hlavě se tak poprvé zrodila myšlenka, že by nemuselo být špatné ovládat magii vody. Snad z úcty k bratru, snad z touhy ovládnout svůj strach? Možná by tomu prostě musela dát průchod a život by jí určitě poradil.
„Docela se na toho tučka těšíš,“ zasmála se pobaveně. Sama se ovšem těšila, až budou moci s protivným vlčetem strávit více času sbližováním se. A popichováním se šikanou. Znovu jí na čele počaly rašit ďábelské růžky. S novým cílem se tedy zapřela do výšlapu a zdatně pokračovala. Nori měl pravdu, neboť tohle místo bylo nyní blátivé a fujky. Při výhledu na jezero však horám vše odpustila, neboť i přes déšť a bláto jezero zářilo nádhernou, jasnou barvou.
„Na divadlo to nevidím, zkusme je očarovat naší společnou elegancí a šarmem!“ Zasmála se a opět počala máchat ocasem. „Pak tím ale můžeme konečně mást ostatní.“ Nahodila spikleneckou grimasu a do Noriho boku drcla zadkem. A jakmile Nori navrhl odchod, bez váhání přikývla. Výhledů bylo již dosti! Teď byl čas napochodovat do Borůvkového lesa a promluvit si s tamní alfou.
„Pojďme jim ukázat, zač je toho naše duo!“ Pobídla ho a vyrazila po jeho boku. Pod promoklým kožíškem bylo vidět všech jejích kostí, které neobaloval již skoro žádný tuk. Jen kostra a svaly, které se nyní jednoznačně pohybovaly. Bylo snad načase se dostat do společnosti, která zajišťovala i trochu dobré stravy svým obyvatelům.

// Úzká rokle přes Dlouhou řeku