Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ragarské pohoří přes Ageronský les

Setkání s milým alfou vlčici povzbudilo k návratu. Pocítila náhlé nutkání konečně zůstat doma a možná, jen možná si chtěla trochu popřemýšlet nad jejich střetnutí. Capkala si to z kopce s úsměvem na tváři a vyhlížela zpoza stromů řeku; měla se vynořit za lesem již každou chviličkou. Těšila se až Norimu konečně poví, koho potkala, co zažila a prostě až si společně zase trošku odpočinou. Po tom všem si to definitivně zasloužili. Čekala je siesta ve smečkovém úkrytu a nebylo by od věci si sebou vzít i kousek z uloveného muflona.
Počasí se do východu slunce značně umoudřilo a odporná bouřková mračna byla pojednou zase zažehnána. Nechala však po sobě hnusné dusno, které bylo cítit i v ukrytém stínu Smrkového lesa. První ranní vzduch se totiž velmi zdánlivě zdál chladný, to však byl pouhý klam – rychle se na svůj trůn uchýlilo to odporné vedro. Sluneční paprsky se dravě sápaly po obloze a všem živém, aniž by nechávaly jen plytkou naději na trochu chladnější den. Marně vzpomínala na chladné jarní dny a nekonečný déšť. Díky rychlé asociaci však znovu došla k Falionovi a po obličeji hnědé přelétl blažený úsměv. Vzpomínka na vychovaného vlka s vytříbeným projevem ji mile hřála u srdíčka. Těžko by hledala někoho takového; vzdáleně připomínal Kessela. I s ním se jí hned od začátku mluvilo příjemně a dosti si vyčítala ztrátu tak dobrého přítele. Nedalo se s tím však nic dělat, takže vzpomínku nechala za řekou a s vycházejícím sluncem své kroky nasměřovala směrem, kde tušila úkryt. Při pohybu po hranici borůvkáče však zaznamenala Noriho pach přicházet odjinud. Neváhala se proto vypravit přesně tam – třeba nalezl útočiště i na jiném místečku, mnohem vhodnějším a klidnějším.
K jejímu vlastnímu překvapení ji však náhle dohnalo nutkání se vylulat. Co zmůže vlk proti přírodě, že? Nebyla žádné čuně a tak maso odložila o kus dál do sladkého borůvčí, nežli odběhla za keřík –pozorně se rozhlížející, zdali na ni někdo zvědavě nečučí. Nebyla samec, přidřepla si tedy k zemi a povolila průchod svému tělu. Znalo dobře mikční reflex a jelikž jí nic nebránilo, nebylo třebas ho byť jednou přeušit. Čůrat se jí chtělo zřejmě již delší dobu, nebylo tomu však dříve, než si to vlastně pořádně a plně uvědomila. Přikrčená za keřem vydržela tak dlouho, dokud si zcela neulevila a pro jistotu se ještě jednou rozhlédla, nežli místečko opustila. Nikde nikdo. Vrátila se proto k flákotě masa a spokojeně vyrazila k Ovocné tůni.

// Ovocná tůň přes řeku Mahtaë (sever)

Spokojená se svou návštěvou hor se vlčice konečně rozhodla milou společnost opustit, ač se jí popravdě ne zrovna chtělo. Falion byl slušný společník a dobře se s ním povídalo. Po tolika hodinách, které strávila s ukecaným Norim a jehož problémy a výroky musela často u druhých žehlit si užívala uvolněnou atmosféru, která panovala při jejím setkání s druhým hnědým vlkem. Úsměv z její tváře již nezmizel, a ještě víc se rozšířil, když pronášela následující slova:
„To jsme určitě dva, ale příště až se stavím, určitě už s okřídleným alfou budu počítat.“ Mrkla na netopýra spiklenecky. Tak nějak doufala, že se ještě někdy setkají. V tu chvíli už to byla poněkolikáté opakovaná fráze a značně otřepaná, avšak Falion byl prostě vlk na úrovni a na svém místě.
„Jsem ráda, že jsem ti mohla udělat radost, ač mé noviny nebyly úplně pozitivní. Určitě vyřídím
Dole v údolí tvou nabídku, budu ale radši kdyby to nebylo třeba – jistě to chápeš.“ Podobně, jako když se loučíte s doktorem se cítila i teď. Jeho pomoc byla milá, lepší ji však nepotřebovat. „S trochou štěstí se k požáru přimotali i Asgaarští a když jsem před pár hodinami odcházela, stále ještě byli v lese. Je možné, že se činí i teď.“ Odmítla jím navrhovanou nabídku zdvořile, rychle však uvedla věci na pravou míru. „Ovšem v případě nouze by naše smečka jistojistě pomocné tlapky uvítala. A doufám že nevadí, že tato slova vychází z úst obyčejné kappy – konec konců nemají žádnou váhu.“ Zazubila se rozpustile a lehce se protáhla. Chystala se k odchodu již delší chvíli, milé překvapení v podobě vysušení kožíšku jí ovšem zcela vzalo dech. Ragarská alfa tak dostala další plusové body a vlčice náhle pocítila zvláštní nával vděku.
„Mnohokrát děkuji! Takhle se mi bude cestovat určitě lépe. Ne že by se mi chtělo odcházet, neb tu u vás v horách panuje kouzelný klid, ale budu muset též přiložit tlapku k dílu.“ Znovu na pár chvil ukotvila pohled v modrých očích, než jím odběhla zpět na čelo. Bylo to milé setkání a podobně jako chvíle strávené s bratrem ji naplnilo radostí. Pokynula Falionovi na rozloučenou a s posledními slovy díků se jala k odchodu. „Sbohem! A hodně štěstí,“ houkla na něj přes rameno, načež zmizela v prvním houští.
Cestou z kopce jí jako háv objímala skvělá nálada a hřejivý pocit na prsou. Těšila se domů. Do suchého úkrytu a na Noriho. I přes to, že Falion byl příjemný vlk to stále nebyl její bombastický parťák. Jisté sympatie si však sebou dolů z hor nesla. Sladká vůně ji provázela ještě hodných pár chvil, než ji znovu dostala z nosu a radost ji neměla opustit až do dalšího rozbřesku. Každý by mohl být takový, napadlo ji za běhu. Očka pevně upírala před sebe a vypadala podstatně lépe, než když se sem šplhala v opačném směru.

//Erinijský les přes Ageronský les

// Velmi děkuji za pomoc s VLA a super hru !

Vlčice se během chvilky kupodivu konečně uklidnila a srst na jejím hřbetě svévolně klesla. Nebyla zcela suchá, zároveň však z ní už necedila kapka za kapkou. Zdála se tak akorát. A pokud šlo o jejího současného společníka, co jiného říct, než slušného vlka aby jeden pohledal. A Falion, jak se představil, se choval doopravdy zdvořile. Působil klidně a sympaticky, žádný dryáčník, jakým se zdál v prvních chvílích Blueberry. Za to však do jisté míry mluvily i krvavé odznaky jeho ohnivé magie. Hnědá pak v odpověď na Falionovu omluvu zavrtěla hlavou a na ustaraném obličeji se objevil vřelý úsměv.
„To já se omlouvám,“ zasmála se lehce, „jen se na mě nikdy ještě nezřítil vlk z nebes. Nechtěla jsem se dotknout ani tebe, ani tvé magie.“ Přiznala důvod svého překvapení a její ocas se lehce pohnul. Možný náznak zavrtění, na každý pád už se křečovitě netiskl mezi její zadní. „A rozhodně sebou nenesu zlou vůli.“ Vyřkla popravdě. Upřímně stále nevěděla, proč se rozhodla doťapkat až sem, nakonec to ale nebyl úplně zlý výlet. Vlk proti ní byl zkrátka sympaťák. Ze srdce proto doufala, že nezradí její důvěru, když mu sdělí pravdu o jejich lese.
„Přišla jsem sem sama. Původně jsem mířila vícero na západ, avšak když už jsem byla poblíž, napadlo mě vás varovat.“ Začala vyprávění, očka stále upřená na čelo nového známého, čím dál tím méně však utíkala ‚do bezpečí‘ k jeho nohám. Nabývala v jeho přítomnosti na jistotě. „Plánovala jsem si zde jen vyčistit hlavu a plíce, v Borůvkovém lese Smrt totiž způsobila požár. Je docela diskutabilní, kolik toho padlo a již se pracuje na, no, řekněme opravách,“ zarazila se, neboť volba slov nebyla zcela šťastná. Přeci jen však snad hnědý pochopil, co se snažila poněkud kostrbatě vyjádřit. „Zkáza přišla ovšem znenadání a udeřila plnou silou, její zelené plameny voda neuhasí.“ To, že si vzala jeden život schválně vynechávala. Alespoň prozatím. „Nakonec to celé dopadlo tak, že Blueberry, alfa, musel vypálit les okolo a nechat vatru smrti dohořet.“ Opakovaně se ohlédla přes rameno. Černý dým stoupající z lesa se dal jen těžko přehlédnou, poté se poprvé na pár chvil podívala Falionovi do očí. „Je asi nepravděpodobné, že by udeřila dvakrát rychle za sebou, určitě vám ale upozornění může přijít vhod.“ Usmála se na něj a povstala. Nechtěla ho zdržovat o nic déle, přeci jen však byla odhodlaná vyslechnout si případné odpovědí. Pohledem zdravého oka zatím letmo zabrousila po klidném okolí.
Klidné horské svahy v ní vyvolávaly příjemné pocity a vyháněly z mysli pohled na zdrcené obyvatele borůvkového lesa. Prázdné pohledy vlků, které opustila na hranicích se zdály pomalu děsivější nežli pohled v očích mrtvé Naomi. Zhluboka se nadechla a přešlápla bolavé packy. Vážila si milého přivítání a pokud šlo o Faliona samotného, započítala ho někam mezi Zlatou a Evelyn. Cizí vlky, kteří však byli slušní a přátelští. Znovu ho obdarovala úsměvem.

Poryvy větru střídavě sílily a opět slábly. Opíraly se do kostnatého těla a hustého kožíšku, který vystouplé kosti a zřetelné šlachy zdatně kryl. Alespoň z větší části. Zubatý reliéf lopatek se na zádech ukrýval velmi těžce. Možná, že kdyby se vlčice tak vesele netoulala, už by mohla tloustnout v Borůvkáči. Místo toho však odhodila ulovenou srnu na hranicích lesa a znovu prchla. Povzdechla si; zůstávala stále ležet, prakticky bez hnutí sledovala les před sebou. K jejímu neskrývanému údivu však dozor přišel z nebes. Ohromný stín se snesl k zemi a ona poplašeně vystřelila na všechny čtyři, ocas stažený mezi nohy. Západní slunce jí dost dobře nenechalo vidět o jaké zvíře se vlastně jednalo. Mohl to být pták? Či se na ni znovu chystal zaútočit nějaký odporný paskvil podobný hadu u jezera? Ne, místo toho s údivem zřela vlka, který měl křídla. A pak zase ne. Tupě na něj zírala a mrkala, tlamu mírně pootevřenou v němém úžasu. Jeho pach byl však známý – značení na hranicích bylo jeho. Působil přátelsky a i se představil. Jí však pár trapných sekund trvalo, než se odhodlala k promluvě. Kůže na jejím krku se automaticky naježila a pohled zapíchla na jeho čelo. Naprázdno polkla.
„Z-zdravím,“ prohodila zaskočeně a nervózně zamrkala, ouška natočená v před, ocas stále stažený mezi zadní. Naštěstí však pomalu začínala nabírat odvahy. „Omlouvám se, že ruším. Já–,“ znovu zaváhala. Vážně nechtěla alfě vyžvanit nic důležitého o požáru. „Mé jméno je Baghý a pocházím z Borůvkové smečky. S prominutím jsem se sem zatoulala a než mi došlo co dělám,“ mluvila pomalu a rozvážně, jasně však bylo slyšet, že je nervózní. Oddechla si a letmo se ohlédla přes rameno, z jejich lesa se stále šplhal dým. Jestli nechtěla být za husu, musela říct něco důležitého.
„Přišla jsem vás varovat před Smrtí. Dole v údolí řádila svou plnou silou a tak nějak bylo na místě, abyste o tom věděli. Přeci jen sídlí kousek odtud.“ Promluvila nakonec neurčitě a rozvážně si kecla na zadek. Nechtěla přímo vyzvonit co se stalo, zároveň ale přestala koktat a zněla trochu sebejistěji. To bylo plus. Vlk proti ní mohl být asi v jejich letech, byl však rozhodně lépe živený. Docela štramák, to však nebylo podstatné. Dobře si všimla světlých odznaků na jeho těle i náušnice u ucha, ze všeho nejdůležitější byly však modré oči. Jako její. Tedy alespoň před tím, než o jedno přišla. Tváří jí přelétla bolestná grimasa, neměla však v plánu si tu cizincům vylévat srdíčko. Přeci jen však byla ochotná počkat na jeho vyjádření. Když už ho sem vytáhla. Určitě měl alfák na starosti i důležitější věci nežli vykopávat cizáky z pohraničí.

// Zdržím se, kdyby náhodou bylo třeba tu magii přímo probrat, jináč ale moc moc děkuju !

//Erinijský les přes Ageronský les

Baghý se zastavila až u hranic smečky, která obývala hory. Zůstala zmateně zírat před sebe – nebo spíše tupě. Až moc znaveně. Nechtěla sem dojít, pořád se nutila své nožky nasměrovat k části hor, kterou nikdo neobýval, i přes to tu ovšem náhle stála. Nakonec prostě zůstala na téhle cestě. Hranice pořád strážil a značil ten sladký pach a ji upřímně zajímalo, komu patřil. Byl jinačí než v Sarumenu – tam bylo značení území také sladké, voňavé. Podobné pachu Noriho. Tohle však prostě bylo cítit jinak.
Zavrtěla hlavou a zamlaskala. Co jí zbývalo než na sebe upozornit? Sama by nechtěla, aby po borůvce běhali cizinci, takže zaklonila hlavu k nebesům a táhle zavyla. Odcházet se jí nechtělo, neboť studený vítr právě pročísl hustý kožich a ona se spokojeně nastavila poryvu. Tohle jí chybělo. V takových chvilkách znovu přemýšlela nad tím, jestli se s Borůvkovou smečkou neunáhlila a nevyhovovalo by jí spíše horské klima. Jak ovšem podotkl její kamarád, on by byl v horách nešťastný. Povzdechla si a s tím se posadila. Marně se snažila vymyslet nějakou záminku pro svou návštěvu, zůstala proto sedět a napjatě pozorovala, kde se vynoří nějaký ochránce, či samotná alfa. Prostě někdo, kdo se nebude bát cizinku vypoklonkovat zpět odkud přišla. Zatím tu ale nikdo takový nebyl, a tak si mohla užívat chládku. Vzdálené hřmění ji uklidňovalo a ona se položila na vlhkou zem. Kdyby ji někdo chtěl pocuchat kožich, zřejmě by to zvládl i kdyby se posadila. Takhle navíc působila zcela neškodně. Čas tak alespoň využila k očištění svých pacek a očí. Z levého se znovu hrnul potok slzavého výtoku, který se pracně pokoušela vyčistit. Předpokladem však bylo, že to nezvládne zavčasu. Každou chvilkou se tu mohl objevit naprosto kdokoliv a jí čekal odchod. Alespoň tu mají chládek.

//Borůvkový les přes řeku Mahtaë (sever)

Cesta do kopce vlčici nevysílila, jak by se dalo čekat. Naopak ji naplňovala nadšením a zaplašila temné myšlenky na Borůvkový les v plamenech. Dostala se nyní do větší výšky, takže když se otočila, mohla z kopce pozorovat škody, které na jejím domově napáchala Smrt a její zelená vatra. Z těch míst stále stoupal ohyzdný dým, to jak na horkou zem stále dopadal hustý déšť. Zhluboka se na dechla. Chladný vzduch jí proudil do plic a zaháněl nepříjemný pocit, který za sebou zanechal ten odporný prach. Na zpáteční cestě by se nejraději zastavila u smrti a plivla jí k nohám, sama si však netroufla a zřejmě by nebylo od věci, aby tenhle krok zajistil Blueberry. Konec konců to byl jeho les a jeho kamarádka. Vlčice na sebe nechtěla přejímat cti, které náležely jemu. Kdo by za tohle všechno nechtěl bohyni rozbít hubu, žejo?
Odvrátila modrý pohled z údolí za sebou a spokojeně vyrazila zpět do hor. Třeba potká nějakou dobrou duši a bude si s ní moci popovídat? Mohla zkusit navštívit tu smečku. Teda. Zda by ji někdo uvítal? Nechtěla všude vykládat bezcílně o tom, že byla Borůvka v plamenech a jiný důvod, proč by je navštívila tak docela neměla. Pokrčila si pro sebe rameny a znovu vyrazila ještě rychleji. Cítila vítr v tváři a po líčkách jí tancoval vřelý úsměv. Ať už se rozhodne jakkoliv, zatím bylo dost času si to promyslet a případně své kroky otočit jinačím směrem.

// Ragarské pohoří přes Ageronský les

//Středozemní propadlina

Cesta zpět domů byla příjemná, ač se vzduch ještě nestihl zcela pročistit od zápachu spáleniště a zelený prášek zaštípal v nose kdykoliv, kdy vlčice zavadila o nějaký keřík. A to se s taženým muflonem nedělalo jen obtížně. K jejímu dokonalému štěstí však Blueberry, Aranel, Arcanus i Laura stále zůstávali v místech, kde je opustila. Možná to bylo tím, že se stále nestihli rozkoukat ze šoku, který jim Smrt uštědřila. Původně sice plánovala zdechlinu zanechat u ukrytu, když je tu však stále viděla posedávat – jeden více zničený než druhý – rozhodla se změnit své úmysly a s muflonem zastavila až když byla přímo u nich. Hlasitě si oddechla a oklepala ze svého kožíšku přebytečnou vodu. Po celém dni a celé noci na nohou si přišla vyčerpaná. Chvilkový odpočinek s bratrem na jezevčím plácku se nezdál již zdaleka tak dostačující. Po tom všem ji navíc nenapadalo nic, co by těmhle truchlícím mohla sdělit. Nemělo proto smysl kdákat nesmysly a žvatlat o ničem. Zůstala s nimi jen chvilku mlčky sedět; pozorujíc jejich tváře. Nevydržela však dlouho, neboť jejich pochmurná nálada se rychle začala přenášet i na ni. S omluvným úsměvem se proto vypařila jako pára nad hrncem. Kam měla namířeno? To bylo jen těžko k posouzení, neboť se vydala na velmi neurčitou cestou podél hranice lesa. Daleko mimo zorné pole ostatních. Toužila náhle po samotě a chvíli pro sebe. Toužila po horách. Znovu. Náhlý příval emocí ji mrzel, neboť zamýšlela uložit se ke spánku a neprocitnout po několik dní. Nečekala však na rozmyšlenou a vypravila se velmi známým směrem. Přeskočila padlý kmen a s rychlostí se vypravila k severu. Hromy a blesky se předháněly v tom, kdo způsobí větší humbuk, ovšem vlčice jich v nejmenším nedbala. Vyřítila se z lesa a k řece, kterou plánovala znovu překročit. Hory se na ní ze své výšky smály.

// Erinijský les přes řeku Mahtaë (sever)

// VVJ přes Východní Galtavar

Vlčici se poštěstilo. Na pláni těsně za velkým jezerem potkala skupinku muflonů. Byla to sice poměrně robustní zvířata, avšak zhruba ve velikosti srnek, a proto nebylo divu, že si na ně troufnula sama. Možná je vyplašil Nori z jejich úkrytu, možná je přešel. Na každý pád si však vlčice velmi rychle vybrala svou oběť a nebylo tomu dlouho než zvíře, pravděpodobně zesláblé nemocí, skolila k zemi. Pokusila se mu darovat důstojný a rychlý odchod a též se jí to povedlo. Jakmile měla před sebou mrtvé zvíře, cítila se doopravdy skvěle. Nešla domů s prázdnou! Odtáhnout zvíře navíc též nebyl takový oříšek. Vydala se i se zdechlinou po Noriho stopě a našla ho na hraně podivné propadliny.
„Vstávej, vochrňo. Míříme domů. Máme co potřebujem a čeká nás úkryt!“ Radostný hlas prořízl prazvláštní ticho, které halilo tohle místo. Baghý muflona dávno pustila a vesele dloubla spícího Noriho do obličeje. Zajisté opatrně, bylo to však dost na to, aby procitl k životu. Ač možná vlastně ani nespal. „Šup, šup. Jdeme se vychrápat!“ Pobídla ho vlčice vesele, s čímž se opět chopila bezvládného těla a s jistou formou euforie se vypravila směrem domů. Bylo na co se těšit a zároveň chtěla udělat radost i všem ostatním. Konečně je nakrmit a dopřát jim dostatek odpočinku. Potřebovali ho všichni – upřímně proto doufala že si nyní nebudou hrát na smečku tu a tu a o kořist, kterou ulovila pro všechny, se ochotně podělí.

// Borůvkový les

// Ageronský les přes Západní Galtavar

Noriho plán nebyl vůbec špatný, proto na něj vlčice s tichým přikývnutím přistoupila. Bohužel se však zdálo, že úspěchu nemělo být dosaženo. Jak se prodrala z lesa na rozlehlé pláně a před sebou spatřila rozsáhlé jezero, nevrle zavrčela. Blížili se domů. Nemohli se prostě jen tak vrátit bez úlovku po celém dni hledání! Podobně jako Nori však před pokračováním cesty navštívila jezero. Vstoupila tak hluboko, jak jen si troufla a vodu rozvířila tlapkou. Chladná tekutina promísila nepříjemně vyhřátou a její hrdlo tak svlažil ledový proud. Oddechla si a spokojeně se rozhlédla. Noriho stopa byla čerstvá a ve vysoké trávě mohla vesele sledovat cestičku, jakou jeho tělo prorazilo. Usmála se, neboť tohle místo jí připomínalo setkání se Zlatou. Jistě již měla svoje vlčata, snad se jich drželo pevné zdraví a štěstí.
Otočila se k odchodu až po delší chvíli, neboť si užívala příjemné ochlazení. Na packách měla stále popálené puchýře, nebo spíš to, co z nich zbylo. Ledová voda dělala na bolest zázraky a jako kouzlem zklidnila rozdrásané ranky. Nemohla však čekat navěky. Vypravila se tedy dál po Noriho stopě a co sto metrů zastavovala, aby zavětřila. Nikde žádná zvěř. Odfrkla si a nespokojeně se oklepala. Měla před sebou naštěstí ještě jednu planinu, jež jí mohla poskytnout pomoct a dostatek příležitostí k ulovení něčeho pro smečku.

// Středozemní propadlina přes Východní Galtavar

// Safírové jezero přes Dlouhou řeku

Výlet to byl krásný, bylo však načase začít plnit své povinnosti. Vlčice proto nasměrovala své další kroky konečně směrem k borůvce. Packy měla prozatím prázdné, avšak to mělo být jen otázkou času. Ulovit mohli kdekoliv po cestě a dotáhnout svou kořist domů už pak nebyl takový oříšek. Parťá naštěstí sdílel vlčice nadšení z jezera, takže vlastně ani neprotestoval. Sice nevěděla, co to je ta meditace, věřila však jeho úsudku a nijak mu tvrzení nevyvracela. Konec konců – určitě by neplácal blbosti. Byl to přeci Nori.
Cesta z hor je vedla podél dlouhé řeky a pokračovala skrze jehličnatý les. Minimálně jednou tudy už procházeli a vlčice znovu zavítala do nosu vůně muflonů, stále by je však museli dostat přes řeku, a tak prozatím lov zavrhla. Kráčela odhodlaně známým směrem a vypadala podivně blaze. Pořád v ní přetrvávala radost ze setkání s bratrem. Nebylo tedy údivu.
„Myslím, že Blueberry mluvil o nějaké tůni? Takže asi něco takového mít budeme. Mohli jsme to místo jít najít, až se vrátíme. Třebas bude vážně podobně magické.“ Odpověděla, bylo na ní však jasně vidět, že se právě snaží usilovně přemýšlet. Přemýšlela nad nejkratší cestou domů a kudy by asi tak mohli dotáhnout kořist ke svým spolubydlícím a kolegům. Ideální se zdála cesta podél jezera, jak navrhovala původně, s přibývajícím soumrakem navíc připadlo v úvahu, že vysoká vyleze ze svých skrýší a vypraví se na pastvu. A to ony pláně kolem jezera mohly poskytnout.
„Myslím, že vím jak na to. Půjdem kolem jezera, něco ulovíme a z těch plání to máme k lesu už jen kousíček. Prakticky s nimi sousedíme.“ Až do teď jí nedošlo, jak blízko to vlastně bylo! Spokojeně zavrtěla ocasem a přidala do kroku. Už aby tam byli a mohli si konečně hodit tlapky nahoru. Vydechnout a užít si toho nového úkrytu.

// VVJ přes Západní Galtavar

// Sněžné hory

Jezero se přiblížilo během chvilky doslova na dotek. A toho si vlčice vskutku vážila, neboť ze všech míst na světe bylo tohle její oblíbené. Ocásek sebou potutelně máchal ze strany na stranu, aniž by si to vůbec připouštěla. Zapomněla pro tu kouzelnou chvíli na všechny ostatní pocity a užívala si příjemného pohledu. Bouřkové mraky se na pár chvilek protrhly a vodní plochu zahalila sluneční záře. Západ byl prostě úžasný – co k tomu dodat. Vážně už chyběl jen sníh všude kolem a obláčky páry stoupající od úst. Na holý moment se zasnila, zatím co jí lehké vlnky omývaly úplné špičičky tlapek. Pociťovala klid a nerušila ho ani přítomnost druhého vlka. Právě naopak. Právě Nori dodával její duši to, co potřebovala. Spokojeně se po něm ohlédla.
„Hledali jsme přesně tohle místo,“ přiznala rozpačitě a nevinně se uculila. „Mám to tu ráda, tak proč nevyužít příležitosti? Hmm?“ Roztáhla úsměv od jednoho ucha k druhému a její oháňka zrychlila svůj pohyb. Jak jen se těšila z tohohle nechtěného výletu. Zdržovat však v plánu neměla, a tak se naposledy zahleděla na klidnou hladinu, kterou opět zahalil stín a povstala. Cestu domů odtud znala velmi dobře, nebylo tedy nutné ztrácet čas a dále se zdržovat. „Už se pakuju,“ ujistila černého a vykročila známým směrem. Borůvková smečka již čekala na jejich pomoc. Nebylo nazbyt, než splnit svůj slib.

// Ageronský les přes Dlouhou řeku

// Sněženková louka přes Tajgu

Nori byl parťák, jakého jí seslalo samo nebe. Souhlasil přesně s jejím návrhem a vlčice se cítila tak skvěle, jako by právě dostala Oscara. Nebo Nobelovu cenu za cokoliv – možná za štěstí, či lidově z prdele kliku. Jediné, co Nori zřejmě moc nepobral byla idea s jezerem. Vlčice protočila oči.
„Nemyslím horský jezero. Ale to velký! Jak jsme se rozdělili. Okolo jsou přece taky nějaký pláně. Tam bez pochyby nějaké muflony najdem.“ Zazubila se na něj a ještě jednou zakoulela očima, aby podtrhla jak primitivní její návrh přece byl. A že na něm nebylo nic k nepochopení! „Tudy by byl vopruz se vracet, okolo toho jezera to bude definitivně kratší! Hlavně pak s naším super úlovkem!“ Pobídla vlčice svého kamaráda k poklusu, před tím se však rozhodla navštívit místečko, které jejímu srdéčku bylo zatím nejblíže. Brzy se vynořilo z poza horských svahů a už tak šťastnou bytůstku naplnilo blahy úplně! Radostně se rozběhla dolů z kopce, velmi rychle však musela zpomalit. Svahy byly strmé a klouzaly, musel proto zvolit opatrnější přístup. Šla první a cestu pro oba hledala zodpovědně, každý krůček pořádně promyslela a zkontrolovala. I přes to však pokračovali k jezeru poměrně svižně. Možná to bylo tím, jak se vlčice k jeho břehům opět těšila. Nadšení v ní budilo touhu po tom ještě přidat – rozbít si tlamu však za to asi úplně nestálo.

// Safírové jezero

// Stepní pláň

Jak se cesta, kterou si vybrali, znovu svažovala a kopec byl strmější a strmější, vlčice se chytla určité naděje, že by znovu mohli navštívit ono jezero. Spokojeně proto začala máchat ocasem a nevědomky zrychlila. Dobrou náladu jen podpořila další hraná bitka a co říct, než že se vlčice pořádně vyřádila. Oplatila Norimu též zatahání za ouško a obdarovala ho táhlým lízancem přes půl obličeje. Na jazyku jí z toho zůstalo několik chlupů, takže si odkašlala a zamlaskala, jakmile z něj slezla. „Fuj, z tebe jde bordelu.“ Zamrmlala, než se vydala zase o kus dál. Tohle místo vypadalo rozhodně lépe nežli pláň, po které před nedávnem putovali dolů. Cesta to kopce se navíc po odpočinku nezdála ani tak hrozná, pořád však neměli to, pro co se na prvním místě vypravili.
„Co myslíš? Dojdem k horám, kouknem na jezero a cestou zpět chytíme u jezera něco k jídlu? Nebude to do borůvky tak daleko a aspoň si vyčistíme plíce.“ Mrkla na něj naprosto spokojeně a velmi, velmi, velmi odhodlaně vyrazila. Tak nějak tušila, že Nori bude pro. Kdo by nechtěl znovu vidět to nádherné místo, co? Lehkým poklusem proto vytrvale stoupala po louce, kterou zjara muselo porůstat nespočet sněženek. Vzhledem k tomu, že však šlo pouze o jarní kvítí, teď tu byla jen obyčejná tráva. Navíc se vlčici zdálo, že je někde v okolí minula Evelyn. Blýskla očkem po černém vlčkovi, jestli si toho také všimnul. Kopce je však zvaly a ona je nechtěla, nebo spíše nemohla, nechat čekat.

// Sněžné hory přes Tajgu

// Křovinatý svah

Vlčice pospíchala směrem, který se ji zdál nejrozumnější a užívala si znovu pohybu. Nepřestávala však dávat pozor na svět okolo sebe – to kdyby se náhodou někde vynořila srna, kterou přislíbili smečce. Jejich debata ji ovšem velmi zajímala a ochotně naslouchala tomu, co měl Nori na srdíčku.
„Už je to dlouho,“ povzdechla si, ale její ocas se opět roztančil ze strany na stranu. „A po tom, co mi sám řekl, že to není moje vina,“ odmlčela se ne chvilku, „už si najednou prostě nepřijdu tak špatně.“ Usmála se, jakmile však Nori začal rozvádět zbytky své minulosti, výraz v její tváři se změnil. Z veselého v konejšivý. Opět do něj drcla ramenem.
„Samice jsou hrozné živočišné plémě, co? Ani kdybys jim z nebes snesl měsíc, nezavděčíš se jim.“ Přitakala pořád s tím stejným výrazem, v očích jí však stále tančil ďábelský plamínek. Nechtěla se zbytečně vyptávat, a proto zůstala jen u tohohle. Poznámka o stáří jeho děda ji však ošklivě ranila. Hraně zastavila a packu si položila na prsa, předstíraje těžké dýchání a bolest na prsou. „Ach! Ty krutý! Takhle urazit dámu v nejlepších letech!“ Hned na to však vyskočila a znovu ho hravě svalila do vysoké trávy, nehledě okolí! „Lotře!“ Chechctala se, zatím co mu slintala na pohledný černý kožíšek. „Budeš trpět! Za urážku mé maličkosti! Mé úchvatné zakrslosti!“ Hravě se s ním začala prát a bitku neukončila tak dlouho, dokud ho pořádně neoslintala. „To ti patří!“ Pronesla, když vyskočila na nohy a znovu na něj vyplázla jazyk. Chvála Evelyn ji však uklidnila. „I jí ji mám ráda! Je to upřímná a veselá osoba, fakt fajn vlčice. Žádná morena.“ Nechala se slyšet, zatím co pokračovala v cestě na sever.

// Sněženková louka

// Velké houští přes řeku Mahtaë (jih)

Cesta vlčici v chládku ubíhala podstatně rychleji. Pořád přemýšlela, co Norimu všechno vyzvonit, nakonec ale musela souhlasit s myšlenkou, že vše bude postačující.
„Neboj se říct, že je to skvělý,“ usmála se na něj. „Nejsem magor, abych rodičům přála smrt, ale byli už hodně staří a měla jsem starost, aby je v životě nepotkalo něco, no, ošklivého. Třeba nemoc. Stačilo, že přišli o syna a dcera je opustila. Vlastně ani nevím, jestli si po nás nepořídili další vlčata. I to by bylo možné, přála jsem si ale jen a pouze jedno – aby prožili klidný život. A to se zřejmě stalo. Jsem tedy spokojená.“ Usmála se na něj. „A co se týká bratra, ten mi řekl, že se na mě nezlobí.“ Povzdechla si za chůze a ocas posmutněle sklopila k zemi. „Pravdou je, že v den, kdy jsem objevila svou magii, jsem zároveň přišla o Théa. Nebýt toho, nikdy bych se z domova nezatoulala. Nebo jedině po jeho boku. Byli jsme nerozlučná dvojka. Vypravila jsem se sama do hor, ale dohnal mě a trval na tom, že půjde se mnou. Smetla ho lavina, protože mi chtěl prorazit cestu.“ Doznala konečně vlčice a Noriho znovu obdarovala smutným (a velmi táhlým) pohledem. Nebyl to však pohled plný zoufalství, neboť nad všemi pocity v jejím těle právě kralovala radost. Radost z toho, že bílý se na ni nezlobí. „Od toho dne jsem si strašně vyčítala jeho smrt, trápily mě noční můry a bylo to takové, no. Však víš, jaké to bylo. S klímovou smečkou jsem na to na pár chvil zapomněla, ale asi to všechno prostě mělo dospět k tomuhle setkání.“ Ukončila svůj dlouhý monolog hnědá a znovu se usmála. Nikdy nikomu pravdu o svém bratrovi neřekla a najednou si připadala ještě lépe. Jako by někdo to břemeno nesl s ní.
„Tvůj děda určitě musel být taky fajn vlk,“ drcla do něj ramenem s úsměvem, „soudě dle vnuka.“ Zazubila se vesele a znalecky pokývala hlavou. „To abys tam naklusal někdy brzy! Aby mi tě nějaká zubatá potvora nesežrala.“ Zasmála se vesele a popoběhla zase o notný kus vpřed.
„S tím varováním jsi dobře udělal. Já potkala Evelyn ještě s jedním vlkem a také jsem je řed tím varovala. Mimochodem Ev tě moc pozdravuje.“ Hulákala vlčice na kamaráda zepředu a hnala se zase o něco dál.

// Stepní pláň