Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Středozemní pláň

Levá tlapka střídala tu pravou a tak stále dokola. Už si moc nevzpomínal, kdy naposledy mluvil se živou duší. Asi naposledy to bylo, jak jsme zachraňovali takovou vlčici od obrovského ježka. Ta vzpomínka se mu v mysli míchala do sebe a zase se skládala do správně zažité minulosti. Nechal ty vzpomínky plynout, měl je skoro jako film. Zjistil, že si toho pamatuje víc, když se nesoustředí na žádnou konkrétní věc. Ani si neuvědomil, že se dostal na nové území. Ono se totiž moc nelišilo od toho, ze kterého přišel.
Kam bych se měl vydat teď? Vypadá to tady nějak prázdně. Začínali mu chybět vysoké stromy a vůně lesního podloží. A nechtěl si to přiznat, začínala mu chybět i společnost. Jenže, ať natahoval vzduch do plic sebevíc, přišlo mu, že poslední vlk tudy musel projít už před hodné dávnou dobou. Co by taky vlci hledali na planinách? V lese, tam jich určitě bude hodně. Začal se rozhlížet kolem sebe, jestli v zapadajícím slunci neuvidí siluetu lesa. Do oka mu padl hlouček stromů u sebe, což se dalo považovat za les. Rozběhl se tím směrem. Snad tam nebude zase nějaký přerostlý zvíře, který bude chtít někoho sežrat.

>> Les ztracených duší

<< Ohnivé jezero

Zrak černého vlka padl na pustou krajinu. Nedokázal určit kolik života se tu může ukrývat, protože zrovna vládla noc. Velká vedra trochu opadla a ve vzduchu byl cítit déšť. Nicméně obloha neprozrazovala, kdy ten velký déšť přijde. Awarak nabral do plic spoustu vzduchu a pomalu ho vypouštěl. Potřeboval se ujistit, že na něho za siluetou keře nečeká nějaké nebezpečí. Mimo nějakých malých savců ucítil pachy vlků, kteří tudy museli nedávno projít.
Jakmile si potvrdil, že na něho nikdo nečeká, pokračoval v cestě. Nebál se, že by na něho spadla nějaká větev, ale pod nohami mu proklouzávaly trsy suché trávy, které vítr vyrval z pusté země. Tak snad se z toho nezrodí tornádo. Ani nevěděl, jestli se nějak moc bojí tornád nebo celkově silného větru. S ničím podobným se ještě asi nesetkal. Raději nechtěl čekat, až se něco podobného stane a pokračoval dál.

>> Náhorní plošina

<< Kopretinová louka

Dešťové kapky, které se tvářily, že přinesou pořádný liják zmizely. Přišlo opět sluníčko, které Awarak nechtěl nijak okřikovat, že svítí, ale trochu trpěl, protože na jeho černou srst se přeci jen sluneční paprsky přichytávaly o něco víc. Proto byl rád, že došel k vodě, protože v ní viděl krásné osvěžení. Když však přišel blíž, podezřívavě se na ni zadíval. Voda, která je dočervena? Napadlo ho, jestli to je tím, že tam nějaký vlk odhodil mrtvolu jiného vlka, kterého přemohl v bitvě a jeho krev teď obarvila vodu.
Proto se vydal po břehu, aby našel místo zápasu. V půli cesty mu však jeho teorie začala připadat nesmyslná, hlavně z důvodu, že našel pár červených řas vyplavených na kamenech. Zastavil a znovu si vodu přeměřil. Necítil ve vzduchu osvěžení, které by logicky měla mít. Přišel blíž a smočil si jednu tlapku. Rychle ji však vytáhl z vody ven, protože ta voda byla až moc teplá. Jak je to možný? Je to tím, že je takové horko nebo je tady voda teplá pořád? Neměl moc možností, jak tuhle záhadu vyřešit. Rozhodl se proto, že bude pokračovat dál a podivnou vodu nebude zkoušet ani pít. Kdo ví, co by se mu potom stalo. Třeba bych zčervenal!

>> Středozemní pláň

<< Řeka Tenebrae

Z nebe se začal snášet drobný deštík, který začal smáčet Awarakovo tělo. Zatím ho nebylo tolik, aby vypadl, jakože zrovna vylezl z pračky, ale pokud si brzy nenajde nějaký úkryt, mohlo by se mu klidně něco podobného stát. Zatím se však tím netrápil, protože potřeboval tělo trochu svlažit a oprášit.
Zadíval se do dálky, přes celou louku a chvilku mu trvalo, než přišel na to, co mu zde nesedí. Jak je možný, že tu je sníh a není tu zima? Byl z toho trochu zaskočený, proto si šel ten podivný úkaz prohlédnout pečlivěji. Jakmile se však přiblížil čumákem k zemi, do nosu mu vlétl pyl a vlk začal kýchat. Když konečně dokýchal, přiblížil svůj nos znovu k zemi, ale tentokrát pomaleji. Přes slzy, které měl v očích konečně poznal, že se nejedná o žádný sníh, ale o bílé květy, které se táhly kam až jeho oči dohlédly. "To je nádhera," neměl sice u sebe nikoho, s kým by se o tu krásu mohl podělit, ale snažil se to zapamatovat. I když, kdyby sem svítilo sluníčko, mohlo by to být ještě hezčí.
Rád by se kochal ještě déle, ale kapky začínaly být dotěrnější a dotěrnější. Proto se vydal dál, ale snažil se našlapovat opatrně, aby kvítky nepolámal.

>> Ohnivé jezero

<< Ježčí mýtina

Mladý vlk nedával moc velký pozor, když se díval, kam se ostatní vlci rozprchli. Protože, když přišel k řece, ještě dokázal poznat pach vlčic, se kterými vyhrabal sošku. Ale už nebyly čerstvé, takže to znamenalo, že tudy prošly už před nějakou dobou. Pohlédl směrem k lesu, kam se oba stáčely. I přes velkou řeku se mu podařilo zachytit více pachů. Smečka? V takovém strašidelném lese? Nic ho nelákalo jít se podívat do daného lesa. Popravdě řečeno, něčím mu naháněl strach.
Raději odvrátil pohled a pořádně se napil tekoucí vody. Když dokončil osvěžení, přemýšlel kam jít dál. Rozhodně bych mohl jít dopředu, za čumákem. Raději se na chvilku budu vyhýbat mýtinám s ježky. Byl se svým rozhodnutím spokojený, proto si našel schůdnou část řeky, přes kterou se přebrodil a vydal se vstříc novým dobrodružstvím.

>> Kopretinová louka

Mohlo se zdát, že se jedná o velmi napínavou situaci, Awarak se však celkem bavil. Sice měl tlapky ošlehané podivným trním, ale díky rostlině mu bylo už o mnoho lépe. Obě vlčice potvrdily, že jim je také dobře. Menší z nich, se zdála polichocena pochvalou a z toho měl zase radost černý vlk. Ještě chvilku uvažovali, co by mohli udělat se soškou, když tu se malý bodlináč začal chvat, jako když ho na nože berou a upaloval zpátky k místu, odkud předtím dorazili. Vydali se za ním, ale nebyla to rychlá chůze, zvlášť kvůli šrámům na packách. Snad se to nebude dlouho hojit. Za chůze otočil hlavu po těch velikých listech a uvažoval, jestli si jich neměl natrhat a nějak odnést více.
Došli k otvoru, ale ježeček byl příliš rozrušený, než aby jim dovolil tam jít. Místo toho pacičkami gestikuloval na černého vlka, který až po dlouhé chvíli pochopil, co se mu snažil naznačit. Tedy, aspoň si myslel, že to pochopil. Došel k velké hromadě kamenů a chviličku na ni zíral, aby odhadl, který bude nejlepší shodit. Je to to, co po mě chceš? Sice svoji otázku pronesl v duchu, ale oči měl upřené na ježka. Ten se netvářil, že by nějak protestoval, takže se Awarak opřel do kamenů a jeden z nich odvalil, což při jeho fyzické stavbě nebylo nic těžkého. Objevila se další díra, která se zdála větší, než ta, ke které se vrátili. Ale ježeček vypadal naprosto spokojeně a skočil ihned do odkryté jámy. "Asi ho máme následovat." Jenže, jak se zdálo, byla to nepodstatná věta, protože obě vlčice to pochopily stejně. Vydali se do tmy a dolů v podstatě doklouzali. Černá vlčice, která se pomalu ztrácela v té tmě, jak se dostávali dál od světla se optala na ovládání světla. Awarak se zastavil, protože o ničem takovém v životě neslyšel. Vlčice pak do něho narazila, protože neviděla, že nepokračuje. Ihned se mu omluvila, ale jemu to bylo hloupé, protože za to vlastně nemohla. "V pohodě, moje chyba." Světlejší vlčice upozornila na nějaké zvuky, takže se jimi nechali vést, až došli do místnosti, kde bylo přeci jen trochu vidět.
Byla to zvláštní scenérie. Uprostřed místnosti byla vlčice přivázána k nějakému balvanu stejnými liánami s trny, které je šlehali na povrchu do nohou. Najednou u nich stála bílá vlčice s vlkem, který nesl v zubech větev s ohněm. Tak odsud je to světlo. Ale to nejhorší, co viděli, byl obrovský ježek, který vypadal, že si uvězněnou vlčici dá k obědu. Awarak nevěděl, co by měli udělat a tak se horečně rozhlížel po celé jeskyni. Zrak mu padl na sošku, kterou vlčice stále poctivě držela v zubech. Při detailnějším prozkoumání v tom pološeru mu přišla soška velmi podobná tomu zvířeti, na které koukali. Vzpomněl si na kouzlo s rostlinou a také na to, že na zádech sošky je zvláštní květ. Čumákem drcnul do evidentně nejmladší vlčice zde. "Myslíš, že by nepomohlo to tvé kouzlo s květy?" Než jí to stačil říci, veliký ježek na ně zakřičel. Soška se najednou vyskytla ve vzduchu a velikán ji láskyplně chytil. Černá se nenechala rozházet a brzy všude kvetly květy. A když se ony květy dotkly ježka, který držel sošku, stala se z něho součást sošky. Na to přiběhl malý ježek, u něhož si Awarak ani nevšiml, že chybí a vysvětlil jim, co se zde vlastně stalo. Snad na nic z toho nezapomenu.

Po této dobrodružné výpravě jim nedalo moc práce dostat se ven. Zvlášť, když jim malý ježeček ukázal cestu. Venku se spolu ještě chvilku ostatní bavili a pomalu se rozcházeli do svých domovů nebo hledat další dobrodružství. Awarak tam jen tak stál a přihlížel, jakými směry ostatní jdou. "Také vám všem přeji šťastnou cestu, ať vás vede kamkoliv." Nejvíce mu bylo líto, že odešla i černá vlčice, která se mu líbila nejvíce. Třeba ji ještě někde potkám. A tak se vydal neznámým směrem i černý vlk a snažil se uspořádat si, co se o této zemi dozvěděl.

>> Řeka Tenebrae

Vlci se rozdělili do skupinek, přesně tak, jak navrhovala nejmladší členka. Ještě, než se dvoučlenná skupinka vydala do tunelu, pronesla světlá vlčice, že si malý ježeček myslí slova láska a záchrana. Awarak na to jen natočil hlavu, protože nechápal, jak někdo může rozumět cizím myšlenkám. Mě taky může někdo číst myšlenky? Ta představa ho natolik ochromila, že trochu propásl čas, kdy se zbylé vlčice vydaly za malým bodlináčem. Mám pocit, že to tady funguje na trochu jiných pravidlech, myslel si, když ty dvě dobíhal. Naštěstí přiběhl ve chvíli, kdy se představila i druhá vlčice. "Bylo by nezdvořilé se nepředstavit. Dámy, jmenuju se Awarak a také je mi ctí vás poznat." Bylo mu v jejich společnosti celkem příjemně. Možná to bylo způsobeno, že se obě zdály velmi hodné a milé. Zkrátka jemu podobné.
Najednou se jejich malá skupinka zarazila v pohybu. Černý vlk upřel svůj zkoumavý pohled na ježka, který začal pacičkami hrabat v zemi. Moment. Od kdy sledujeme ježka? Zdálo se, že ani jedné vlčici nepřišlo nijak divné hrabat v zemi přesně v místě, kde ten malý poskakoval. Jenže, kdo jsou ony cizinky? Kruci. Teď ne, prosím! Nemohl si ani za nic vzpomenout, proč tu vlastně je a jestli se s dotyčnými vlčicemi už zná nebo na seznámení ještě řada nepřišla. Raději se bez řečí přidal k hrabání, protože o to tu evidentně šlo. Půda nebyla nějak rozměklá nebo až přehnaně suchá, takže se jim pracovalo celkem rychle. Jenže, čím hlouběji byli, tím víc se jim do práce motaly kořeny. "Co je tohle za kouzla," pronesl vlček polohlasně, když ho další kořen chytil za tlapku. A čím usilovněji pracovali, tím víc trnů kořeny měli a o to horší to bylo. Když se zdálo, že hrabání nemá konce, objevila se podivná věc. Jakmile se jim podařilo tu věc vytáhnout, kořeny je konečně propustily. Awarak si okamžitě olízal tu nejhorší ránu, ale po očku sledoval, co za podivnost to našli. Přišlo mu, že ježeček, který jejich činnost pozoroval, měl z nalezení té sošky radost.
Obě vlčice spekulovaly, co by to tak mohlo znamenat. Když se černá zeptala, jestli si vzpomínají, měl vlk chuť zařvat, že ani náhodou si na nic nevzpomíná. Ale zůstal z ticha a poslouchal její myšlenku. Po dokončení její řeči se zatvářil zoufale, protože ani jedna věc mu nedávala smysl. Raději se zaměřil na sošku, kterou našli. Při bližším ohledání nálezu si všiml zkamenělého květu na zádech sošky. Chtěl na to upozornit, ale zůstal s tlamou dokořán, když se kousek od nich objevil keř, na kterém byly ohromné listy. A mladá vlčice to dokonce okomentovala způsobem, že s tím má něco společného. Awarak zavřel tlamu a trochu podezíravě, ale zároveň i nevěřícně pozoroval keř. "To si dokázala vyčarovat ty? Nesvedla by si náhodou i stejný květ, jaký má ta soška na zádech? Třeba to je potřeba k vyřešení toho, co tu řešíme," začal mluvit trochu nedůvěřivě, ale když si připustil, že by to mohla být pravda, jeho hlas začínal znít stále více vzrušeně. Při konci věty se díval střídavě na obě vlčice i na ježečka, jestli mu dá někdo za pravdu s tím květem. Než mu někdo odpověděl, bez váhání si utrhl list z vyrostlého keře, trochu ho požvýkal a pak, tak aby to dámy nemusely sledovat, si kaši vyplivl na nejhůř vypadající ránu. "Ještě bych měl otázku, jsou vaše tlapky v pořádku? Listy z keře mi dost pomohly, ale chci se ujistit, že pomohli i vám, " měl na jazyku i to, že se představí, ale své jméno už nedodával. Co když už se jednou představoval? Tak a teď vážně, co tu vlastně děláme?

Možná nebyl ten nejlepší nápad nabízet pomoc. Přesně tahle myšlenka prolétla vlkovi hlavou, když s děsem v očích sledoval, jak si obří ježek přidusal pro nepřátelskou vlčici a unesl ji do svého podzemního doupěte. Pokud však dobře viděl, ježek vlčici zatím nijak neublížil. Jen ji pevně držel, aby mu nemohla utéct. Na jednu stranu ho chápal, protože vlčice vyhrožovala smrtí tomu malému, roztomilému ježečkovi. Ovšem, nabízela se otázka, jestli byli spolu v nějakém příbuzném vztahu nebo se i ti malí tohoto obra báli. Světlá společnice unesené vlčice se ihned omluvila černé. Awarak nevěděl jak moc se ostatní znají nebo ne, proto k tomu neměl co říct. Nechtělo se mu hlavně rýpat ve vztazích ostatních vlků, protože to nebyla jeho starost. Zdálo se však, že je černá v pořádku.
Zaujal ho pohyb u hnědé vlčice a všiml si, že u ní stojí ježek. Je to ten stejný? Zdálo se, že i ostatní si ho všimli. Mezitím však ještě světlá vlčice navrhla, že jde na záchranu vlčice do podzemí. Začal v tom být trochu zmatek a to Awarak neměl rád. Naštěstí nějaký řád do toho vnesla nejmladší účastnice. Přišla s docela pěkným návrhem. Černý vlk se šel podívat do díry, která zůstala po únosci. Možná tam byla spousta místa, ale taky tam mohlo být úzko, jak podotkla Darkie. Moc se mu nezdálo, že by se pustil dolů, protože se bál, že by se tam někde zasekl. "Myslím, že to je dobrý nápad. Ale jestli si můžu vybrat, šel bych s vámi zjistit, co ten malý má tak důležitého na srdíčku." Mohl se zdát jako zbabělec, ale rozhodně si tak nepřipadal. Někdo je musí ochránit. A navíc mi přijde, že ten druhý vlk je líp stavěný do úzkých míst.

Na mladého vlka toho bylo trochu moc najednou. Nedokázal přeslechnout, jak se rudě žíhané vlčici nelíbilo, že se jejich větší skupinka zastala ježka. Ňafala něco o tom, že jsou všichni ochránci přírody a býložravci. S tím bych nesouhlasil. Není nad dobré maso, ale proč zabíjet pro potěšení? To je zvrácenost. Někdy sám sebe překvapoval, jak dospělé má názory. To však neměnilo nic na tom, že si názor nechal pro sebe, protože se nechtěl dostat do hádky. Trochu po vzoru druhého samce, který ani neměl tušení, že si z něho Awarak udělal malou modlu.
Zděšeně pozoroval, jak se k malé, neohrožené, černé vlčici rozběhla ta vražedkyně a surově ji napadla. Varovně zavrčel a chtěl se vydat je roztrhnout, ale země se zachvěla tak moc, že v půli kroku padl čumákem rovnou k zemi. Jak nedůstojné. Pomalu se začal hrabat na nohy a oklepal si hlínu z hlavy. Podíval se na černé vlče, ale nezdálo se mu, že by měla viditelné zranění. Než se však mohl zeptat, jeho pohled zachytil důvod jejich hádky, jak na ně pacičkami něco gestikuluje. Děkovný tanec? Než však mohl nějaké teorie více rozvinout, půda pod jejich nohami se zachvěla tak mocně, že na zem popadali všichni. Próč? Než se stačil zvednout, zaslechl cupitání a dupání spousty dalších nožiček. Ani si neuvědomil, že pískání přestalo. Měl totiž na práci důležitější věci, jako chránění si očí a dalších citlivých míst před tou hordou ježků. Bolelo to a píchalo, ale naštěstí po chvilce přes něj proběhl poslední ježek a zdálo se, že katastrof bylo pro tuto chvíli dost. Opatrně se zvedl a kriticky si prohlédl rozcuchané chlupy a malé šrámy, které na něm bodlináči nechali.
Rozhlédl se po ostatních, jestli nejsou nějak zranění, či nepotřebují pomoci. Černá vlčice s k jejich skupince přidala poněkud nejistě. Co když má vnitřní zranění? I když se tvářila naprosto statečně, Awarakovi neušlo, že jí dělá problém se jen zvednout. Jenže ho nenapadlo nic, jak by mohl pomoci. Ostatní vypadali, že vyvázli bez větší újmy na zdraví. Než stačil něco říci, země se otřásla už poněkolikáté a z hlubin se začal vynořovat ohromný ježek. Vlčice, která se vyžívala v boji vypadala, že by se na něho vrhla a zardousila ho. A ještě by jí to udělalo nesmírnou radost. Její společnice se k ní chtěla přidat, vlk to vzal znovu do svých tlapek a začal mluvit. Zbylé dvě vlčice raději neudělaly nic, ale Awarakovi se zdálo, že aspoň nemají v úmyslu ho zabít. Přidal se k hnědému vlkovi. "Někteří z nás ti nechtějí ublížit, ale nabídnout pomoc, pokud potřebuješ." Doufal v pár věcí, když tohle ježkovi říkal. Za prvé, že jeho řeči rozumí. Za druhé, že oni budou rozumět jemu. Za třetí, že když už nabídl pomoc, tak se k němu přeci jen někdo přidá a nenechá ho ve štychu. A za čtvrté, že se na něho ty dvě sadistky nevrhnou dřív, než jim něco stačí říct.

// Snažila jsem se to zkrátit, opravdu. :D

Než mu někdo stačil vysvětlit, co se zde děje, měl čas si prohlédnout své momentální společníky. Neshledal na nich žádné specifické věci, podle kterých by si mohl pamatovat jména. Třeba se ani nebudeme pořádně představovat. Všiml si, že vlk má na nohou nějaké kusy látky, což bylo dost neobvyklé. Tak jo, toho vlka bych si třeba zapamatoval.
Když měl druhé vlky okouklé, začal zkoumat okolí, aby našel věc, která způsobovala to chvění. Jediné, co našel byl maličký ježek, který zničeho nic začal vylézat z nějaké díry. Vypadal tak roztomile, až se na něho chtěl jít vlk podívat více zblízka. Než se však stačil jakkoliv pohnout, zvířátko začalo vydávat tak nesnesitelně pisklavý zvuk, že měl sto chutí mu jít zacpat tlamičku. Spokojil se však s připlácnutím uší k hlavě.
Zaznamenal, že se země začala třást víc a tak se rozhlédl po ostatních, co chtějí dělat. Moc se mu nezdálo, že se dvě vlčice vrhly na toho tvorečka s úmyslem mu nějak ublížit. Neměl pocit, že by to byl aspárvná cesta, jak zarazit jak ten zvuk, tak to začínající zemětřesení. Větší sympatie získal k vlkovi, který se malého ježka zastal. I zbylé dvě vlčice se nechystaly zbytečně ukončit ježkův život . Ta tmavší se k němu dokonce přiblížila natolik, až se zdálo, že si s ním povídá. Awarak se tedy postavil po bok vlka, aby chránil onu pištící věc. "Taky zastávám názor, že bychom mu měli pomoci. Ve vší ústě k vám, myslím, že zabití by nám vůbec nepomohlo." Přemýšlel, jestli by svými obrovskými tlapami nemohl tvorečka nějak dostat ven, ale bál se, že by mu mohl nějak ublížit. Přesto se k němu otočil a hledal místo, kde by bylo nejbezpečnější máchnout tlapou, aby ho osvobodil.

// Říční eso

Jeho smysly ho nezklamaly. Cítil v zemi větší otřesy, o kterých již nemohlo být pochyb. Jen nevěděl, proč má v žaludku ten divný pocit. Že by ta voda byla přece jenom závadnější? Ale ani podivné šimrání ho neomezilo v běhu. Až když si všiml, že se tu sešlo nějak moc vlků, zpomalil do kroku. Jednak z důvodu, že kdyby přidusal on, země by se mohla začít třást ještě víc a druhak byl trochu nervózní z tolika vlků na jednom místě. Za normálních okolnostní by se jednoduše otočil a šel si po svých. Jenže, zvědavost byla silnější, než jeho touha utéct. Jak se přibližoval ke skupině, pořádně si je z dálky prohlédl. Jestli dobře vidím, tak jsou tu čtyři vlčice a jeden vlk. No, nemůžu ho nechat na přesilu holek. Uchechtl se, ale než dorazil k ostatním, tvářil se zase normálně. Hlavně klid. "Zdravím Vás. Možná to už tady padlo, ale nevíte někdo, co se tu děje?" Nechtěl se cítit, jako neinformovaný jedinec. Lepší je se zeptat. Vždycky.

// dovedl ho jezevec

Hlavou se mu honily a vířily všechny možné myšlenky. Měli jsme bratra a on umřel? Kdy? A proč nám o tom nikdo neřekl. Takové a mnohé jiné mu nedaly chvilku pokoj. Ani by si nevšiml, kam ho jezevec odvedl, kdyby nezaslechl vodu. Ta ho trochu probrala z myšlenek o mrtvém bratrovi, protože mu zvuk připomněl, že začínal mít žízeň.
Jelikož už přišlo jaro, země se začínala pomaloučku zelenat novou svěží trávou. Tráva mu přišla dokonce i o trochu zelenější, než tomu bylo na jiných loukách. Možná je to tím, že tady je tak dobrá voda. Usoudil, že když se tady tak dobře daří rostlinám, bude voda nezávadná a určitě i dobrá. Nepotřeboval být nyní potichu, protože nelovil, takže svým těžkopádnějším krokem vyrušil několik hlodavců, kteří se navečer přišli napít. Awarak utíkajícím myším nevěnoval větší pozornost a už si dopřával dobré, čisté a čerstvé vody. Když se dosyta osvěžil, začalo se mu zdát, že se země pod jeho tlapkami trošku chvěje. Neznatelně, takže to mohl dávat za vinu protékající vodě. Ale nějaký povznášející a zároveň lechtající pocit v žaludku ho nabádal, že zdroj najde na druhé straně řeky. Toužebně se tam podíval a začal hledat nějaký způsob, jak se na druhou stranu dostat. Vydal se po proudu řeky, až měl na dohled nějaký další hvozd, ale velmi temný. Nechtělo se mu přibližovat až k němu, ale ani nemusel. Všiml si totiž kamenů, které vytvářely jakýsi most přes řeku. Tam přesně potřebuju jít. Vzpomněl si na Arona, jestli ho sleduje. Ale jezevec mi řekl něco jako, že nejsem padavka. Takže by bylo sice hezké, kdyby na mě dohlížel, ale jsou i jiní, kteří to potřebují víc. Povzbuzen svou řečí se vydal opatrně po kamenech. Když dorazil na druhou stranu, rozběhl se směrem na louku, kam ho jeho břicho táhlo.

// Ježčí mýtina

// Jezevčí les

Awarak následoval jezevce bezhlavě do lesa. Zvíře kličkovalo mezi stromy a zdálo se, že cíleně někam míří. Vlček začal přemýšlet, jestli se nechytil do nějaké pasti, která by mohla skončit tím, že by byl ohlodaný na kost tlupou krvelačných jezevců. Když už začínal přemýšlet, že se zastaví a otočí se zpět k odchodu, jeho průvodce se zastavil. Neučinil však žádný bojový pohyb nebo jiný podraz. Jen tam tak stál. Awarak byl zvědavý, co se tak jezevci mohlo stát, takže se pomaloučku vydal k němu. "Vypadáš jako vlk, který se jen tak ničeho nezalekne," pronesl nějaký hlas. Černý vlk se zarazil uprostřed kroku a hledal dalšího vlka, který k němu promlouvá. Žádného však nespatřil. Jak se tak rozhlížel, všiml si, že zastavili na paloučku, kolem kterého poletovala v obláčcích nahromaděná mlha.
"Víš, znám někoho, kdo by se s tebou chtěl setkat. Prý ho neznáš, ale on by tě rád poznal." Teď si velký vlk uvědomil, že k němu promlouvá jezevec. Koukal mu totiž upřeně do očí a pohyboval tlamou. Nějak jsem nepostřehnul, že by se na mě otočil. A já myslel, že tady mluví jen vlci. A s kým, že mě chce seznámit? Měl na jazyku mnoho otázek, ale nedokázal položit ani jednu. Jezevec se šibalsky pousmál. "Však uvidíš," zabrumlal si pro sebe a vytratil se v jednom velkém oblaku mlhy. Jakmile jezevec zmizel, objevil se zpoza stromu vlk. Awarak si ho zvědavě prohlížel, protože mu byl čímsi povědomý. Neodkázal ani přesně určit jeho stáří. Barva neznámého vlka byla podobná, jako barva jeho sourozenců, ale přeci jen se v něčem lišila.
"Nejspíš si mě nepamatuješ, ale nemám ti to za zlé. Chtěl jsem se s tebou však setkat, aby jsi o mě dal vědět i našim ostatním sourozencům. Nechci aby se na mě zapomnělo, i když chápu rodiče, proč vám to nikdy neřekli. Jsem Aron." Po tomto proslovu v Awarakovi vybuchla doslova smršť otázek. Cože? Kdo že? Rodiče nám neřekli... "Nezapomenout na koho? A navíc, obrátil si se na špatného vlka. Je dost možné, že toto setkání zase zapomenu." Vlk z mlhy se zdál spokojený či smířený. Jako kdyby nebyl z tohoto světa, ale někde odjinud, kde není žádné trápení. Vypadal na reálný svět až moc hezky. "Ty jsi duch?" Nevinná otázka z Awaraka vypadla, ani neměl představu, kde se vzala. Ale cizince zřejmě nevyvedla z míry. "Ano, jsem duch. A věřím v tebe, že na toto nezapomeneš. Jsem váš bratr, který byl moc slabý na to, aby přežil pár prvních dní. Ale byl bych rád, kdyby moje jméno nepadlo v zapomnění. Uděláš to pro mě, prosím? Na oplátku ti můžu slíbit, že se ti budu snažit pomáhat nezapomínat, i když mě neuvidíš." Živý vlk přestal poslouchat už u slova bratr, ale když zaslechl, že by mu mohl nějak pomáhat, hned si vzpomněl na Alyu, které by se pomoc určitě hodila víc. Podíval se svým medovým pohledem na svého mrtvého bratra. "Je mi líto, co tě potkalo. Věřím, že by si byl skvělý bratr. Pokusím se o tobě říci i sourozencům, jestli sem dorazí. Ale pokud chceš někomu pomáhat, tak dohlížej prosím na Alyu. Nechci ji podceňovat, ale zaslouží si ochránce více než já."
Při poslední větě se začal Awarakův bratr pozvolna rozpouštět zpět do mlhy. Než však zmizel úplně, pokýval s úsměvem hlavou. Mohutný vlk doufal, že to bylo přitakání, že dá raději pozor na jeho malou sestřičku. Než si stačil pořádně utřídit myšlenky, už byl znovu u něj jezevec. "Uvidím ho ještě někdy? Je to dost pravděpodobné," odpověděl jezevec a znovu pokynul tlapkou, aby ho Awarak následoval. A tak, zahloubán ve svých myšlenkách, šel černý vlček za velkým jezevcem, který ho dovedl na jiné místo, než kde ho předtím nabral. Než se stačil Awarak vzpamatovat, jezevec zmizel zpátky v lese.

// Říční eso

// Spáleniště

Tmavé noční světlo se pomalu vytrácelo a svět se začínal koupat v prvních paprscích slunce. Černý vlček se ve své cestě zastavil a chvilku zasněně pozoroval tu nádheru stoupajícího slunce. Když se dostatečně vynadíval, obrátil svoji pozornost na okolí. Bylo mu něčím nápadně povědomé. Jako kdyby tudy už jednou šel a nebylo to tak dávno. Ano, dokonce tu cítil i svůj vlastní pach. Proč mě nohy nesou stále na ta stejná místa? Nedokázal si to vysvětlit, nebo si spíš nechtěl připustit, že by měl až tak špatnou orientaci. Když už se nemůžu spolehnout na svoji paměť, tak bych se mohl alespoň spolehnout na to, že moje tělo ví, kde už jsem byl a kde ne. Jenže už ani tohle nevypadá jako pravda. Byl tak zabraný v úvahách, že si nevšiml, že se k němu přibližuje jakási ohromná silueta. Až když ho do čumáku udeřil neznámý pach, začal být ostražitý. Rozhlížel se kolem sebe a zrak mu padl na onu tajemnou bytost, která k němu pomalu přistupovala. Když vlk pořádně přimhouřil oči, aby viděl, co se k němu tak plíží, konečně se mu to podařilo identifikovat. Šlo o jezevce a nebyl tak veliký, jak se zprvu zdálo. Asi moje mysl má sklon trochu věci zveličovat. Nebo to je tím šerem. Když si jezevec všiml, že si ho vlk všiml zastavil se a velmi mrštně se otočil a pádil zpátky do lesa. Awarak vykulil oči, protože něco takového nečekal. Tak proč by se ke mně tak potichu plížil, když se pak dá zbaběle na útěk. Jestli chce boj, tak mu ho dopřeju. "Počkej," vyhrkl dříve, než mu došlo, že mu stejně nebude rozumět, ale to bylo už jedno. Vběhl do lesa, aby zjistil, co po něm tak mohl jezevec chtít.

// nechává se odvést jezevcem

Mladý vlk čekal na nějakou reakci. Čekal dlouho, protože byl velmi trpělivý, ale už se mu to zdálo jako věčnost, kdy ho vzala malá, rudá vlčice na vědomí. Buď je tak unavená, že už nevnímá a nebo jsem ji něčím urazil. V mysli se mu rojila spousta myšlenek a on nevěděl, které se chytit. Zatřepal hlavou a rozhodl se, že se vydá dál na nějaké nové místo. Nehodlal totiž zahodit svá nejlepší léta na to, aby tu zarostl do země. Ani nevím, jak se jmenuje. Přemýšlel, jestli mu vlčice své jméno prozradila či nikoliv. Nespokojeně pohodil ocasem, protože si opravdu nemohl vzpomenout.
Pohledem svých medových očí spočinul na vlčici. Ve tmě nerozpoznal, zda spí nebo je vzhůru, proto zvolil šepot. "Nechci být nějak neuctivý, ale půjdu se podívat dál. Měj se zatím hezky a třeba se ještě někdy potkáme. A já ti seženu pořádný pelech." Byl na sebe trochu hrdý, že si stáále pamatoval, že měl vlčici hledat nocleh. Nicméně, když se s ní rozloučil, tak ho zde již nic nedrželo a mohl se vydat někam dál. Začal pociťovat mírnou žízeň a hlad se také začínal hlásit o slovo. Vykročil směrem, který se mu zdál nejlepší a zavětřil, jestli tu neucítí nějakého savce, který by zapomněl jít spát. Nic takového necítil, ale zdálo se mu, že je vzduch o mnoho teplejší než tomu bylo před pár dny. Že by se k nám vrátilo jaro? Z toho by měl Awarak radost, protože jaro měl moc rád. Velmi ho bavilo sledovat přírodu, jak se probouzí, zelená a kvete. Pokračoval ve své pouti a snažil se vzpomenout, jak že se tato země jmenuje. Proč se musí vymýšlet tak složitá jména? Vždyť už si ani nepamatuji, jak se jmenovala ta druhá vlčice. Byl si však jistý, že měla složité jméno, proto si ho nepamatuje.

// Jezevčí les