Gallirea - Příspěvky uživatele

// Já ti Matali věřím, že se ještě udržíš. :D
Jinak co se akce týče, jsem z ní absolutně nadšená. Je to úplně něco jiného a tak to nutí přemýšlet a zapojovat ten mozek. Obdivuji toho, kdo to vymyslel a hodnotí (tím se dostávám k hádání, je to Skylieth? :D). Nechci se opakovat, ale vážně, je to pecka. I tempo je vyhovující. :) Jen teď ten úkol asi nezvládnu tak rychle, potřebuji mit tak den dva na promyšlení, ale s Awarakem to dáme. A klidně ještě pár kol vydržíme (čím víc, tím líp a to mi ani nejde tolik o tu odměnu, spíš mi jde o tu zábavu). :D

Malý skřítek na Awaraka zakřičel něco o zbabělosti. On tomu ale nevěnoval pozornost, protože ve svých očích nebyl zbabělcem. Bylo to velmi obtížné, ale nakonec se mu přeci jen podařilo vlčicím pomoci. Měl štěstí, že zbytek skupiny mužíka zaměstnal. Ani neviděl, jak nakonec padl a kdo ho ve finále pokořil. Moc mu to ale nevadilo, protože od vlčic dostal slova díků a to mu stačilo. Mírnou úklonou jim dal najevo, že to vůbec nestálo za řeč a chtěl se otočit zpátky do středu místnosti, kde byla truhla a centrum dění. Než se však tak stalo, před jeho očima se malé černobílé vlče s velikou hlavou proměnilo. Tedy lépe řečeno, vyrostlo pravděpodobně do své pravé velikosti a Awarak musel uznat, že i do krásy. Koukal s mírně otevřenou tlamou, ale jak mu to došlo, tak ji hned zavřel. Naštěstí si toho vlčí dáma nejspíš nevšimla, protože se rozhlížela zmateně po ostatních vlcích. V jejích očích spatřil Awarak, že některé poznává a nejspíš je ráda, že tu jsou s ní také. Pak její pohled padl na něj a on by se klidně vsadil, že s ní už někdy mluvil. Ale jméno bylo někde v černé propasti.
Naštěstí pro něho na něj vlčice promluvila přesně takovým stylem, který potřeboval. Ani mu nijak nevadilo, že si nepamatovala přesně jeho jméno. On byl ten poslední, který by se na ni za to mohl zlobit. V duchu byl velmi šťastný, ale zkusil to nedávat moc najevo, přeci jen nevěděl, jak by se na to mohla tvářit, když by tu poskakoval radostí jako vlče, kterým tak napůl ještě byl. "Matně si na tebe vzpomínám. Asi máme štěstí na setkávání za podivných událostí, " při těchto slovech na ni mrknul a s úsměvem pokračoval. "Jméno si trefila skoro dobře. Je to Awarak, ale mě nevadí, že si se spletla," reagoval tak na její sklopení hlavy. Chtěl pokračovat, ale zvuk, který zněl podobně, jako otevírání truhly ho přinutil, aby odtrhl pohled od mladé vlčice.
Opravdu se jednalo o otevření truhly, ze které se vysypala spousta blýskavých kamení. Krása. Při prohlížení ostatních vlků si všiml dvou věcí. Druhé vlče, které mělo také obrovskou hlavu, se změnilo do své dospělé podoby. A na stěně za ním se vznášely obrázky, které vypadaly jako vlčí hlavy. A byly čtyři. Nechápal co to je a šel se na ně podívat blíž, aniž by věnoval pozornost ostatním vlkům a tomu co říkají nebo dělají. Než se však k obrázkům dostal, místnost, ve které stál, se změnila.

Ocitl se na místě, které nikdy neviděl. Kolem něho byly ohromné stromy, keře a rostliny, ze kterých se linula tak těžká a sladká vůně, až se mu z toho motala hlava. Všudypřítomná vlhkost vzduchu mu brzy promáčela kožich, takže vypadal, jako kdyby právě vylezl z jezera. Nějaká voda tu musela i být, protože ji slyšel v dáli. A když se v jeho blízkosti ozval skřek nějakého ptáka, tak se vyděsil k smrti. V tu chvíli byl rád, že ho nikdo neviděl. Pomalu mu ale docházelo, že vlastně nikoho nevidí a ani neslyší. O cítění se mluvit nedalo, protože tady všechno vonělo po vodě a tlející půdě. "Haló? Darkie? Nebo někdo jiný. Jste tu taky?" Jenže jeho hlas nedozněl nijak daleko, kvůli velikým listům, který ho pohltily. Nezbývalo mu nic jiného, než se vydat na cestu a hledat jinou spřízněnou duši, která by tu mohla být.
Co je tohle za divné místo. Tady bych žít nechtěl. Ale čím déle se tu procházel, tím více se mu tu i líbilo. Tedy do doby, než uslyšel nějaké plazení, které ho přinutilo koukat více pod nohy. Proti němu se plazil had, který měl uprostřed čela podobný kámen, který vyletěl při otevření truhly. No jo, my jsme asi stále ve věži, ne na nějakém určitém místě. Přemýšlel, jestli mu had chce také ublížit, jako chtěl ten trpaslík. Než se však rozhodl, jak by to mohlo být, had zaútočil. Mrštně a prudce na Awaraka vyskočil a jen tak tak ho minul zuby. Černobílý vlk uskočil a ujasnil si dvě věci. Není to přátelský had a bude jedovatý. Rychle přemýšlel, jak by ho mohl přelstít, ale had mu nedával mnoho příležitostí k rozhodování. Útočil rychle, ale Awarak si všiml, že jen z jedné strany. Jako kdyby ho ten kámen převažoval. Chtěl si svůj poznatek vyzkoušet, a proto na sebe nechal hada ještě chvilku útočit. Jelikož ale znal směr jeho výpadů, had ho zatím netrefil. To je ono. Při jednom z hadových výpadů se Awarak vymrštil druhým směrem a chňapl po něm. Čekání a pozorování se mu vyplatilo a on držel hada v zubech jako cennou trofej. Plaz sebou mrskal a snažil se pořád vlka uštknout. Awarak s ním neměl slitování a jedním mohutným stisknutím zubů ukončil hadův život. Krev se mu roztekla po bradě a byla ohromně nechutná. Ihned to vyplivl z tlamy a začal si hubu otírat v prvním vhodném mechu, který uviděl. Proto vlci nežerou hady. Až po chvilce mu došlo, že by měl zkontrolovat, jestli na něho had nebude ještě útočit. Otočil se po něm, ale už tam ležela jen mrtvolka bez života. Vlček neměl rád plýtvání životem, ale když ho had napadl, nebyla jiná volba.
Pokračoval dál v cestě, nyní byl ale mnohem obezřetnější než předtím. Hlavou se mu honily různé myšlenky, co tohle všechno vlastně znamená. A jak velké to tu je, protože ta kulatá místnost předtím vypadala mnohem menší a víc uvěřitelnější, že patří věži. Ale tohle místo bylo ohromné, a když si připustil, že tu nikoho už dlouhou chvíli nezahlédl ani neslyšel, ani si nechtěl domýšlet, kolik kilometrů to tu musí mít. Nebo tu chodíme kolem sebe a vzájemně se nevidíme. Nebo ten had byl někdo z ostatních a já ho zabil! Z poslední myšlenky se mu zvedl žaludek. Začal se uklidňovat, že pravděpodobnější je ta první možnost. Aby se rozptýlil, začal zkoušet, jestli znovu pohne zemí. Ale nic se nestalo. Popravdě ani nikdy netušil, že by něčím takovým mohl vládnout. A teď, když už mu to nešlo, po tom toužil ještě víc. Zmučeně se podíval na keř, na kterém byla spousta poupat. Propichoval je očima, jako kdyby ona mohla za to, že už mu nejde vytvářet zemětřesení. Najednou ucítil příval jakési energie, která z něho pomalu proudila do jednoho poupěte. To se začalo rozevírat a odhalovat svou vnitřní krásu.
Awarak to sledoval a nechtěl utínat ten krásný okamžik, ani nevěděl jak. Ale když se poupě už blížilo ke krásnému květu, vyletěl z něho ohromný hmyzák s žihadlem na konci zadečku a velmi rozzuřeným bzučením. A namířil si to přímo na vlkův nos, žihadlem napřed. Vlček se tak neděsil žihadla jako toho hluku, co vytvářel. Na poslední chvíli uhnul a ohnal se po něm tlapkou. Ale zdálo se, že to nebude tak jednoduché, jako s hadem, se kterým to vlastně tak jednoduché nebylo. Pruhovaný bzučák nalítával ze všech stran a zdálo se, že míří po nejzranitelnějších místech. Oči, čumák, tlama, zbytek těla ho nezajímal. Awarak ustupoval a uskakoval, až se mohlo zdát, že provozuje nějaký tanec. Snažil se najít logiku a řád pohybů, ale to ten malý otrava absolutně ignoroval. Proto se stalo, že při jednom úhybném manévru do něho vlk narazil. Naštěstí jen bokem, ale cítil, jak se mu jed dostává do těla a ochromuje ho bolest v okolí vpichu. Přineslo mu to však vzpomínku, jak se to jmenuje. Sršeň. Jako malí jsme je lovili. A taky to tak bolelo. Jenže ty doma nebyly tak agresivní a nepokoušeli se mě zabít. Měl dost uskakování, ale nevěděl, jak by ji mohl přemoci. Přece mě nepřepere brouk. Byl rozzlobený na sebe, na bolest, na sršeň a čím víc na něho nalétávala, tím víc hořel touhou ji dostat. Když najednou zjistil, že opravdu hoří. Kolem něho šlehaly plameny, ale on sám cítil jen příjemné teplo. Tak ho to zarazilo, až přestal dávat pozor, odkud sršeň přiletí. Stál na místě a zničehonic uslyšel lehké zasyčení. Začal se rozhlížet a našel škubající se a dost spálené tělíčko malého hmyzu. Nechtěl dál protahovat jeho trápení a tak na něj s jistým zadostiučiněním šlápl. Dával si však pozor, aby si žihadlo nezapíchl do tlapky.
Zakroutil nad tím hlavou a pokusil se uhasit, ale došlo mu, že už nehoří. Co je tohle za kouzla?! Pokračoval dál a snažil se najít nějakou cestičku, výstup, dveře nebo cokoliv jiného, co by ho dostalo pryč z tohohle pekelného místa. Už se mu tu vůbec nelíbilo. Ani neměl radost z toho, že objevil, že dokáže nechat rozkvést poupě. S tím by mohl balit holky ten vlk s hřívou, pomyslel si Awarak kysele a pokračoval v cestě. Najednou vrazil do huňatého těla. No konečně. Už už se nadechoval, že začne mluvit, když mu došlo, že tělo, do kterého narazil, není tak malé jako vlčí. Naopak, bylo dvakrát tak velké. Pořádně se podíval, do čeho to vlastně narazil a zjistil, že se dívá na zadek medvěda. Bolest od sršně se rozplynula v přívalu adrenalinu, který se mu rozlil tělem. Zacouval pár kroků pryč a chtěl se pomalu vytratit, ale medvěd si ho všiml. Aby taky ne, když do něho narazil. Začal se pomalu otáčet a Awarakovi se hlavou promítlo jeho poslední shledání s medvědem, které si napůl nepamatoval.
Malá černá očka medvěda se zapíchla do těch jeho. Medvěd se postavil na zadní a hrozivě zařval. Ale vlk se ho nebál. "Kvůli jednomu tvému příbuznému mám na noze jizvu a nemůžu běhat přespolní běhy. Ale to by mi tak nevadilo, kdybych kvůli němu netrpěl výpadky paměti!" Začal hrozivým šepotem, ale končil pomalu hysterickým křikem. V jeho hlasu bylo tolik nenávisti, frustrace a mnoho dalších negativních pocitů, až ho to samotného na okamžik zaskočilo. Takhle se nepoznával. Ale nebyl čas na nějaké rozptylování. Téměř okamžitě, co si pomyslel, že by mohl začít hořet, vzplál. Čekal, že na něho medvěd zaútočí, jako ti předchozí dva, ale on se k tomu neměl. Tak k němu Awarak udělal krok, ale huňáč zase o jeden ustoupil. Držel se před ním v uctivé vzdálenosti, jako kdyby věděl, jak ten oheň pálí.
Ze začátku měl černý vlk radost, že se ho medvěd bojí. Ale začínalo ho to unavovat. Jen si nebyl jistý co přesně. Jestli ten oheň nebo to, že se k nepříteli nedostal ani o píď. Přitom v černých očích viděl ten chtíč mu ublížit. "Tak už sakra pojď. Na co tam čekáš? Jestli chceš vyrovnaný boj, tak si budeš muset počkat, až vychladnu. Jindy se ten oheň vypnout nedá. A já mám sil dost!" Nebyla tak docela pravda, co říkal o síle, ale nechtěl, aby padl jako vyčerpaný vlk. Přestal se hýbat, protože to nemělo cenu. Místo toho se začal rozhlížet, jak by na medvěda skočil. Stačilo mu, aby ho trochu popálil, pak si byl celkem jistý, že by ho dodělal sám, i bez magie.
Medvěd se zastavil a vztekle se na něho díval. Teď nebo nikdy. Awarak se rozběhl a skočil na něho. Medvěd to nečekal, takže se nemohl uhnout tak, jak by si přál. Awarak mu sice nepřistál na boku, jak doufal, ale u přední tlapy, která se začala pálit a smrdět, jak se připekla ohněm. Hnědé zvíře zavylo bolestí a ohnalo se tlapou po vlkovi. Ten se smrtícímu úderu vyhnul a zakousl se do tlapy. Vnímal, že teplo, které kolem něho bylo, zmizelo. Asi mi došla energie na pohánění ohně. Pustil tlapu a odskočil do bezpečné vzdálenosti, aby si prohlédl škody, které způsobil. Huňáč stál na třech tlapách a čtvrtou nemohl používat. Tekla mu z ní krev a měl ji velmi popálenou. Awaraka píchalo v boku z minulého souboje. Začínal propadat panice, že tu zemře. Ne! Nepřál si, aby to skončilo pro něho špatně, přeci jen, měl život rád. Proto nedal medvědovi moc šancí na vymýšlení taktiky, či čehokoliv jiného. Rozběhl se proti němu a vrazil mu do poraněné tlapy. Medvěd ztratil rovnováhu, a jak se převalil, skočil mu vlk na krk a silnými zuby mu prokousl tepnu. Bylo to dost pošetilé a nepromyšlené, ale žlutooký si řekl, že pro své přežití udělá cokoliv. Krev mu vystříkla do obličeje a on se musel rychle dostat pryč, aby ho umírající tělo ještě nepřetáhlo tlapou. Otřel si krev z očí a sledoval, jak se ztrácí život z těch černých. Pocítil zadostiučinění, že se pomstil za svou hlavu. Teď už se jim stačí jen do konce života vyhýbat. Dokončil očistu a pomalu se vydal pryč. Celé tělo ho bolelo námahou a nejvíc mu bolestí pulzovalo místo, kam ho bodla sršeň. Ale byl na sebe hrdý. Snad i ostatní jsou v pořádku. Přitiskl nos k zemi a začal hledat pach, který by mohl patřit jakémukoliv vlkovi.

// Nejprve jsem měla v úmyslu použít magii od Nerssie, ale použila ji Matali a já se nechtěla opičit :D Takže jsem si vypůjčila od Skylieth Effusus (vzplanutí). Do mého příběhu se mi totiž hodila nejvíc, když jsem si ho tak skládala v hlavě. Přijde mi celkem užitečná a nebezpečná. Sice jsem ji nepoužila nějak moc, aspoň mi to tak přijde. Ale bylo řečeno, že je možnost magie použít a jelikož Awarak doteď nevěděl, že nějakou má, tak jsem ho nechtěla na ně moc zvykat, aby mu pak nebylo líto, že už je zase nemá nebo že je má na tak malé úrovni. :D

Za Awarakem přiběhla na pláň ještě spousta vlků. Tedy spíš jeden vlk a vlčice. Pískový vlk se mu moc nezamlouval. Jednak svým chováním a druhak se mu nelíbil chundelatý límec, který měl kolem krku. Zdálo se však, že mu jde jen o vlčice, protože Awaraka úspěšně přehlížel. To však nebránilo černému vlkovi v tom, aby měl napnuté svaly, kdyby byla potřeba zasahovat. Vlčice, která tu byla první také nevěděla nic o podivné věži. A svádění druhého vlka odolávala velmi dobře.
Zaměřil svoji pozornost na dvě malé kuličky, které se tu ukázaly kdoví odkud. Přiběhl k nim, protože se zdály být roztomilé a až zblízka si všiml, že mají ohromné hlavy oproti tělu. Zapomněl i na věž, jak se snažil ten vjem pobrat. Černobílá vlčice mu připadala povědomá, ale jméno si nevybavil. Ani to, kdy ji tak mohl potkat. Poslední přiběhla vlčice černá jako uhel, která na všechny přítomné začala vrčet, kdo jen za to může. Awarak se chtěl bránit, že takhle už sem přišly, ale slova se ujalo malé vlče a vysvětlilo to za ně.
Než se však pořádně poznali, dveře se rozzářily do ruda. Za ohromného rachotu se otevřely, jako kdyby si věž užívala, že jich tu je tolik. Uvnitř byla tma, něco však vlky lákalo jít dál. Největší odvahu projevila ta nejmenší z nich. Awarak nechtěl zůstat pozadu a vypadat, že se bojí, takže se rozběhl hned za ní. Když všichni nakráčeli do místnosti, vrata se okamžitě zavřela. Ale nebyla tma, jak vlk předpokládal. Viděl naprosto dokonale, i když neměl ponětí, na co to kouká. Stáli v místnosti, která postrádala rohy. Před nimi byla truhla, na které seděl podivný mužíček. Něco povídal malé vlčici, ale černý vlček se zrovna přesouval, aby lépe viděl, takže tomu moc nerozuměl. Až když zahlédl něco lesklého v otevřené truhle, tak začal dávat větší pozor. Ale mužíček tu truhlu zabouchl a začal být na malou vlčici ošklivý.

To Awaraka nahněvalo tak,
až se mu lehce zatemnil zrak.
Ucítil vlnu odporu k té malé věci,
"Nedovoluj si na ni, je ještě vlče přeci."

Vnímal, jak se v něm něco chvěje,
až ho vystrašilo, co se to děje.
Neviděl druhého skřítka, jak k nim luská,
slyšel jen, že něco praská.

Byla to země, která se chvěla,
až se v ní trhlina skvěla.
To jsem byl já, nebo ta malá?
Říkal si Awarak stále dokola.

Pak zkusil zatřást zemí znovu, ale běda.
On dělal to samé, ten malý děda.
Vlk černý na ostatní se dívá,
bitvu prohranou však prožívá.

Dvě vlčice zamotané v kořenech,
jedna ohněm zaplála a kde je teď?
Když Awarak magii použije,
snadno ho nepřítel s ní zabije.

Zachránit je můžou jen zbylí vlci,
proto se vrhl na pomoc vlčicím.
Použitím zubů trhá od nich kořeny,
dokud z toho není úplně zmožený.

// Takovou dobu mi to dalo, ale snad jsem to nějak zvládla. :D

<< Kamenný mys (přes Jinovatkovou pláň)

Když se vymotal z kamenné pláže a prošel přes menší pláň, která se mu ani trochu nelíbila, došel na jinou pláň, která byla velice podobná té první. Jen uprostřed pole trčela do nebe věž. Zaraženě se zastavil v chůzi a zíral na podivnou stavbu, která zde určitě neměla co dělat. Rozhlédl se, jestli neuvidí někoho, kdo by s tím měl něco společného. Všiml si malého bodu před vchodem do věže. Konečně živá duše, třeba bude vědět něco víc. Rozběhl se za oním vlkem, ale něco mu zablýskalo do očí, co ho přinutilo zastavit.
Pozorně se na věž podíval a uvědomil si, že z oken se line záře. Duhové barvy mu tančily v očích, až mu přecházel zrak. Vymanil se z omámení barev a pokračoval v chůzi k vlkovi. Když se dostal blíž, došlo mu, že se jedná o vlčici. Nechtěl na ni vybafnout, i když by to mohlo být velice zábavné. Ale to by ji musel znát, aby mohl takový žertík provést. Proto běžel v oblouku a přistoupil k vlčici z boku. "Zdravím vás slečno. Nevíte, co to tu vyrostlo? Nebo co to po nás chce?" Jelikož tu byla první, mohla by mít víc informací než on. Sedl si vedle ní a společně pozorovali podivnou věc.

<< Ústí

Mladému vlkovi se podařilo přejít v pořádku na další část území. Když se před ním otevřela kamenitá krajina, zastavil se a chvilku si okolí prohlížel. Nic zajímavého však nezpozoroval. Když se však zhluboka nadechl, tak mezi vůní kamení, soli a čerstvého vzduchu rozpoznal pach i nějakých vlků. Pozorně si začal okolí prohlížet, ale nikoho neviděl. Bylo možné, že stojí za nějakým kamenem nebo v jeskyni, která nebyla vidět.
Moc ho ale nelákalo zvědavě hledat, kde by vlci mohli být schovaní. Měl však radost z toho, že tu není tak docela sám. Rozhodl se, že se vydá o kousek dál, protože si byl jistý, že potká další vlky. Tak tady se zdržují. Ani se jim nedivím v těch vedrech. Tady je celkem příjemně, oproti pláži, kde bylo horko. Ale zase tam byla příjemná voda. Pokračoval opatrně dál, protože moc nevěřil kamenům, po kterých šel.

>> Stepní pláň (přes Jinovatkovou pláň)

<< Mušličková pláž

Putoval déle než měl v plánu. Myslel si, že je to mnohem blíž. Alespoň z pláže se mu to tak zdálo. To ho v cestě však nijak nezastavilo. Brouzdání vodou se zdálo naprosto bezpečné a krásně ho to osvěžovalo. Jen ta společnost mu trochu chyběla. Přišlo mu, že se pohybuje v místě, kde žádní vlci nežijí. A přitom, když jsem sem přišel jsem nějaké potkal. Nebo aspoň myslím, že jsem jich pár potkal. Nebyl si jistý, kolik vlků potkal, protože mu vzpomínky trochu splývaly dohromady. Ale měl pocit, že čím vzdálenější byla minulost, tím byly vzpomínky jasnější. Už si ani nedokázal vybavit jména těch vlků. Měl bych někoho potkat.
Rozhlédl se, ale ve tmě toho moc neviděl. Mohl klidně stát poblíž vlka, koukat přímo na něj a nevšiml by si ho. Měsíc mu moc nepomáhal, protože svítil zrovna na druhou stranu. Rozhodl se, že se vydá k velké skále, kterou viděl zase o kousek dál. Sice to mohlo být nebezpečné ve tmě, ale doufal, že mu bude měsíc svítit na cestu.

>> Kamenný mys

Vlček usnul na delší dobu, než měl v plánu. Naštěstí pro něho, voda která přišla s přílivem k němu nedoputovala. Vstal, protáhl své ztuhlé končetiny a snažil se ze sebe vyklepat písek, který se mu uchytil v kožíšku. Když se pořádně probudil, uvědomil si, jaké teplo kolem něho panuje. A to bylo teprve ráno. Trochu zamračeně se podíval směrem ke slunci, jako kdyby hledal nějaký knoflík nebo vypínač, kterým by ho trochu utlumil. Nemá smysl tu dál stát. Jestli takhle bude i přes den, měl bych si najít lepší úkryt. Vyšel ze svého úkrytu a zamířil rovnou do vody. Chtěl se na cestu trochu ochladit, protože v jeho černém kožichu už se to skoro nedalo vydržet. Přidal do kroku a brzy se máchal v skoro nehybné vodě. Jenže na břehu nebyla voda moc osvěžující, proto se vydal více na hloubku, kde to chladilo více.
Jakmile se dostatečně vyblbnul, vyšel na břeh a trochu se oklepal. Bylo těžké na sobě nechat zbytek vody, ale měl za to, že mu to víc pomůže. Jelikož se mu nechtělo jít po teplém písku, vrátil se do vody na místo, kde se mu šlo nejlépe a pokračoval pro něho neznámým směrem.

>> Ústí

<< Les ztracených duší

Netrvalo dlouho a černý vlk přišel k vodě. Ale jaká to byla voda. Byla ji spousta a byla všude. Zastavil se a jen pozoroval tu nádheru. Měl štěstí, jelikož zrovna svítalo, takže se sluneční paprsky odrážely od hladiny a překrásně se třpytily. Do toho se nebe měnilo z růžové do modré. Prostě romantická krása, kterou neměl s kým sdílet. Ale dnes mu to nevadilo, protože si to chtěl užít sám. Až budu mít jednou vlčici, musím ji vzít do kouzelného lesa a pak sem s ní ráno přijít. Ach, to bude nádhera. Na to, jak byl mladý, dokázal tyto divy přírody náležitě ocenit.
Nechal slunce jeho cestě a šel blíž k vodě, která se neustále převalovala na břehu. Velmi ho zajímalo, jak chutná, protože barvu měla nádhernou. Jistě, mohla to být past, ale s tím zkušenost neměl. Nejprve k vodě přičichl a udivilo ho, že je velmi cítit rybami. Chvilku uvažoval, jestli si má pořádně loknout nebo jen maličko. Nakonec zvítězila zvědavost, takže si loknul pořádně. Než však polk, zakuckal se, vykulil oči a ihned všechno vyplivl. "Fůůůj, co to je za podvod?" Musel si ulevit výkřikem a málem si začal drhnout jazyk o písek, ale naštěstí se včas zastavil. Ještě párkrát vyplivl nechutnou vodu a podezřele se na ni podíval. Proč je to tak slaný?
Přišel blíž k převalující vodě a zkusil do ni šťouchnout packou. Na dotek byla příjemná, jen se do ní smočit. Ale nešlo mu do hlavy, proč to je slaný. Jak sluníčko stoupalo, bylo mu v černém kožichu stále větší horko, proto ho víc a víc lákalo smočit se ve vodě. Tak snad mě nic nesežere.
Pomaloučku vstoupil do vody, ale nešlo to jít pomalu. Brzy do ní skočil po hlavě a plaval. Pak se vrátil na břeh a běhal tam a zpátky, až písek s kapičkami vody létaly všemi směry. Když byl unavený, lehl si na pláž a nechal si vysušit kožich. Když mu začínalo být zase teplo, skočil znovu do vody a tak dokola, dokud nepadl unavený pod jeden kámen, který byl díky odlivu přístupný k ležení a dodával potřebný stín.

S trhnutím se probudil. Nepamatoval si, co se mu zdálo, ale podle zrychleného dechu soudil, že to mohlo být něco trochu strašidelného. Poklepal hlavou a rozhlédl se. Byla noc, takže toho moc neviděl, ale pamatoval si na ten pocit bezpečí, který měl, když usínal. Ten byl však teď pryč. Copak jsem se zbláznil? Nebo to na mě tak působí ten les? Zvedl se na nohy a pokoušel se určit směr, kterým by se mohl vydat.
Zavětřil ve vzduchu, jestli mu pachy nějak pomohou v rozhodnutí. Ucítil slabý závan vody, ale takové jiné, než na jakou byl zvyklý. To upoutalo jeho pozornost a vydal se za ní. Je zvláštní, kolik toho tady vlk může potkat. Zajímalo by mě, čím se ta voda odlišuje od zbylé, když už ve vůni je jiná. Byl tak nedočkavý, že se rozběhl klusem. Měl štěstí, že zdejší stromy neměly kořeny venku zpod země, jinak by si takový luxus běhu ve tmě nemohl dovolit. Jednou se sem vrátím, slíbil si v duchu a hnal se vstříc novému dobrodružství.

// Mušličková pláž

<< Náhorní plošina

Mladý vlk už nepociťoval mnoho energie pro putování. Možná příslib krátkého spánku ho přilákal do tohoto lesa. Poté, co překročil hranice, začal pociťovat jemný nádech magie nebo něčeho nadpozemského, co tímto lesem probíhalo. Nebo to bylo jen fyzické vyčerpání a začínal pociťovat, že potřebuje spát. Více se mu však líbila představa, že tady je něco víc. V jeho myšlenkách však to NĚCO nebylo nepřátelské. Naopak, mělo to hlídat jeho klidný spánek. Vlček se sám pro sebe usmál. Chtěl se s někým o tohle kouzelné místo podělit, ale neměl nikoho tak blízkého, aby ho sem mohl zavést. To nevadí. Třeba jednou někoho takového najdu. A pokud na to nezapomenu, tak ho nebo ji sem dovedu. A nebo to objevíme spolu znovu.
Byl zabraný do svých úvah, to mu ale nepřekáželo v tom, aby si našel to nejpohodlnější místo pod stromem a tam si zalehl. Nějak mu ani nedocházelo, že by si měl chránit záda. Vždyť ho NĚCO chránilo. Navíc, co by mu na tak krásném místě mohlo hrozit?

<< Středozemní pláň

Levá tlapka střídala tu pravou a tak stále dokola. Už si moc nevzpomínal, kdy naposledy mluvil se živou duší. Asi naposledy to bylo, jak jsme zachraňovali takovou vlčici od obrovského ježka. Ta vzpomínka se mu v mysli míchala do sebe a zase se skládala do správně zažité minulosti. Nechal ty vzpomínky plynout, měl je skoro jako film. Zjistil, že si toho pamatuje víc, když se nesoustředí na žádnou konkrétní věc. Ani si neuvědomil, že se dostal na nové území. Ono se totiž moc nelišilo od toho, ze kterého přišel.
Kam bych se měl vydat teď? Vypadá to tady nějak prázdně. Začínali mu chybět vysoké stromy a vůně lesního podloží. A nechtěl si to přiznat, začínala mu chybět i společnost. Jenže, ať natahoval vzduch do plic sebevíc, přišlo mu, že poslední vlk tudy musel projít už před hodné dávnou dobou. Co by taky vlci hledali na planinách? V lese, tam jich určitě bude hodně. Začal se rozhlížet kolem sebe, jestli v zapadajícím slunci neuvidí siluetu lesa. Do oka mu padl hlouček stromů u sebe, což se dalo považovat za les. Rozběhl se tím směrem. Snad tam nebude zase nějaký přerostlý zvíře, který bude chtít někoho sežrat.

>> Les ztracených duší

<< Ohnivé jezero

Zrak černého vlka padl na pustou krajinu. Nedokázal určit kolik života se tu může ukrývat, protože zrovna vládla noc. Velká vedra trochu opadla a ve vzduchu byl cítit déšť. Nicméně obloha neprozrazovala, kdy ten velký déšť přijde. Awarak nabral do plic spoustu vzduchu a pomalu ho vypouštěl. Potřeboval se ujistit, že na něho za siluetou keře nečeká nějaké nebezpečí. Mimo nějakých malých savců ucítil pachy vlků, kteří tudy museli nedávno projít.
Jakmile si potvrdil, že na něho nikdo nečeká, pokračoval v cestě. Nebál se, že by na něho spadla nějaká větev, ale pod nohami mu proklouzávaly trsy suché trávy, které vítr vyrval z pusté země. Tak snad se z toho nezrodí tornádo. Ani nevěděl, jestli se nějak moc bojí tornád nebo celkově silného větru. S ničím podobným se ještě asi nesetkal. Raději nechtěl čekat, až se něco podobného stane a pokračoval dál.

>> Náhorní plošina

<< Kopretinová louka

Dešťové kapky, které se tvářily, že přinesou pořádný liják zmizely. Přišlo opět sluníčko, které Awarak nechtěl nijak okřikovat, že svítí, ale trochu trpěl, protože na jeho černou srst se přeci jen sluneční paprsky přichytávaly o něco víc. Proto byl rád, že došel k vodě, protože v ní viděl krásné osvěžení. Když však přišel blíž, podezřívavě se na ni zadíval. Voda, která je dočervena? Napadlo ho, jestli to je tím, že tam nějaký vlk odhodil mrtvolu jiného vlka, kterého přemohl v bitvě a jeho krev teď obarvila vodu.
Proto se vydal po břehu, aby našel místo zápasu. V půli cesty mu však jeho teorie začala připadat nesmyslná, hlavně z důvodu, že našel pár červených řas vyplavených na kamenech. Zastavil a znovu si vodu přeměřil. Necítil ve vzduchu osvěžení, které by logicky měla mít. Přišel blíž a smočil si jednu tlapku. Rychle ji však vytáhl z vody ven, protože ta voda byla až moc teplá. Jak je to možný? Je to tím, že je takové horko nebo je tady voda teplá pořád? Neměl moc možností, jak tuhle záhadu vyřešit. Rozhodl se proto, že bude pokračovat dál a podivnou vodu nebude zkoušet ani pít. Kdo ví, co by se mu potom stalo. Třeba bych zčervenal!

>> Středozemní pláň

<< Řeka Tenebrae

Z nebe se začal snášet drobný deštík, který začal smáčet Awarakovo tělo. Zatím ho nebylo tolik, aby vypadl, jakože zrovna vylezl z pračky, ale pokud si brzy nenajde nějaký úkryt, mohlo by se mu klidně něco podobného stát. Zatím se však tím netrápil, protože potřeboval tělo trochu svlažit a oprášit.
Zadíval se do dálky, přes celou louku a chvilku mu trvalo, než přišel na to, co mu zde nesedí. Jak je možný, že tu je sníh a není tu zima? Byl z toho trochu zaskočený, proto si šel ten podivný úkaz prohlédnout pečlivěji. Jakmile se však přiblížil čumákem k zemi, do nosu mu vlétl pyl a vlk začal kýchat. Když konečně dokýchal, přiblížil svůj nos znovu k zemi, ale tentokrát pomaleji. Přes slzy, které měl v očích konečně poznal, že se nejedná o žádný sníh, ale o bílé květy, které se táhly kam až jeho oči dohlédly. "To je nádhera," neměl sice u sebe nikoho, s kým by se o tu krásu mohl podělit, ale snažil se to zapamatovat. I když, kdyby sem svítilo sluníčko, mohlo by to být ještě hezčí.
Rád by se kochal ještě déle, ale kapky začínaly být dotěrnější a dotěrnější. Proto se vydal dál, ale snažil se našlapovat opatrně, aby kvítky nepolámal.

>> Ohnivé jezero

<< Ježčí mýtina

Mladý vlk nedával moc velký pozor, když se díval, kam se ostatní vlci rozprchli. Protože, když přišel k řece, ještě dokázal poznat pach vlčic, se kterými vyhrabal sošku. Ale už nebyly čerstvé, takže to znamenalo, že tudy prošly už před nějakou dobou. Pohlédl směrem k lesu, kam se oba stáčely. I přes velkou řeku se mu podařilo zachytit více pachů. Smečka? V takovém strašidelném lese? Nic ho nelákalo jít se podívat do daného lesa. Popravdě řečeno, něčím mu naháněl strach.
Raději odvrátil pohled a pořádně se napil tekoucí vody. Když dokončil osvěžení, přemýšlel kam jít dál. Rozhodně bych mohl jít dopředu, za čumákem. Raději se na chvilku budu vyhýbat mýtinám s ježky. Byl se svým rozhodnutím spokojený, proto si našel schůdnou část řeky, přes kterou se přebrodil a vydal se vstříc novým dobrodružstvím.

>> Kopretinová louka