Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Náhorní plošina

Běžel co mu kosti stačily. Celou dobu se rozhlížel, jestli náhodou neuvidí nějakého toho ducha. Ani nevnímal krajinu kolem sebe. Což možná měl, protože se začal zamotávat do křovin. Zprvu to šlo samo, byl tu totiž vychozený tunel, který se však každým krokem zužoval. Sice už neměl svoji robustní postavu, ale i jako kostra byl dost veliký. Brzy by se jen plazil, kdyby pokračoval dál. Jenže co teď? Otočit se tu nedá, musím jedině couvat. Byl trochu v koncích, ale nehodlal se vzdát a chtěl těm špičatým čepicím uniknout. Ani nevěděl, o koho se jednalo, jen věděl, že z nich má obrovský strach.
Zvažoval svoje možnosti, až se nakonec rozhodl, že vycouvá a poběží podél křoví, ne vnitřkem. Netrvalo to tak dlouho, jak se bál, protože naštěstí nebyl tak daleko, jak myslel. Zanedlouho se totiž okolo něho objevil prostor dostatečný na otočení, takže toho hned využil a běžel dál za svým čumákem. Doufám, že jsem jim utekl, aspoň jsem je tím třeba zmátl.
Sice si to tak krásně vysnil, ale bohužel to tak nedopadlo. Strefily ho totiž ohnivé koule, které se na něho zčistajasna sesypaly. Zadrnčely mu kosti a podlomily nohy. Au, tak to zabolelo. Nevěděl, jak je to možné, ale najednou se válel na zemi a nešlo mu pohnout žádnou částí těla. Jediné co mohl, bylo sledovat krajinu před ním a uvažovat o tom, jestli nepoztrácel při pádu nějaké kosti. A vlastně taky mohl doufat v to, že se zase jednou poskládá. "Jak dlouho to ještě bude trvat!" Trpělivost zrovna v tuto chvíli nepatřila k jeho přednostem. Měl totiž pořád chuť lovit duchy a to teď nemohl dělat. Jaká nespravedlnost.

// Takže se teď odsud nemůžu 2 hodiny hnout, chápu to dobře? :D

Čekal jestli mu vlčice odpoví, ale nejspíš ho neslyšela. Otočil se po nově příchozích vlcích. Všiml si, že jeden z nich byl vlče a to velmi roztomilé. Měl nutkání k němu přiběhnout a hrát si s ním, ale bylo mu jasné, že velký, černý vlk by mu musel dát nejdříve souhlas. Už už otevíral tlamu, že se zeptá, když se k němu přiblížil Zakar? Byl si jistý, že si jeho jméno zapamatoval správně. Radostně zamával oháňkou a kývl na pozdrav. Znovu chtěl něco říci, ale přiřítili se na louku další dva vlci. Naklonil hlavu na stranu, protože měl pocit, že jednoho už potkal. Ale byl moc daleko, takže to nemohl s určitostí potvrdit.
A než se stihl zvednout, stala se podivná věc. Všichni, tak jak stáli blízko té obří dýni se začali proměňovat. Přišlo mu to ohromně legrační, než si uvědomil, že se mění do kostlivců. Smích mu trochu zmrzl na tváři a zadíval se na sebe. Jeho tělo se taky proměňovalo, ale vůbec ho to nebolelo. Překvapeně zamrkal a zvedl do vzduchu svoji proměněnou packu. Viděl jenom kost a to bylo naprosto vzrušující. Zakar už se někam vydal a on možná věděl kam. Měl najednou naprostou chuť lovit duchy. Přimhouřil oči a rozhlédl se kolem. Tak kdepak jste?
Jak se tak rozhlížel, tak zavadil pohledem na dva vlky, kteří měli na hlavě špičaté klobouky. Kdyby měl srst, tak se mu strachy zježila, jen při pohledu na ně. Rychle zamrkal, ale pořád tam byli a ještě se tak dovně kolem nich stahovali. Oni mi určitě ublíží, rychle pryč. Snažil se nenápadně zacouvat pryč... Ale houby, normálně se otočil, až kosti zachrastily a běžel pryč, co mu nohy stačily.

>> Velké houští

<< Ohnivé jezero přes Louku vlčích máků

Jeho putování ho dostalo na místo, o kterém byl stoprocentně přesvědčený, že už se na něm někdy vyskytoval. To ale nebylo to nejdůležitější, co ho zaujalo. Nebo spíš mu vzalo veškeré myšlenky na dolování vzpomínek, jestli tu kdy byl. Doprostřed louky se sbíhali hlodavci, jenže ne po jednom, dvou nebo třeba třech. Tady jich běhaly snad stovky a sdružovaly se okolo záhadných tvarů. Když pořádně zaostřil, zjistil, že se jedná o dýně. Překvapeně zamrkal. Kde se tu vzaly? Vždyť tu nikde nic podobného dýním neroste. Aspoň myslím.
Všiml si, že už tu jedna vlčice stojí a sleduje počínání hlodavců. Nijak netoužil jít je studovat zblízka, bál se že by se na něho mohli vrhnout. Povšiml si, že jedna dýně zůstávala bez zájmu a ještě ke všemu byla největší. Raději se vydal za vlčicí. Jak se k ní blížil, skoro ho k zemi srazila obrovská bolest hlavy. Zajíkl se a zavřel oči. Dýchal zhluboka, aby si nepřidělával větší bolest. Pootevřel oči, aby se přesvědčil, jestli se na něj vlčice dívá. Všiml si pohybu nad její hlavou. Jednalo se o sovu, i když byla taková pochybná. Zkusil udělat krok vpřed a sova odletěla od vlčice pryč. V tu chvíli ho bolest hlavy přešla. Zkusmo poklepal hlavou a nic. Pokrčil rameny a přišel přímo k vlčici. Sovu raději pustil z hlavy. "Zdravím," pronesl přátelsky. "Taky čekáš, co se tady z toho vyklube?" Pohlédl na ni s úsměvem.

<< Kopretinová louka

Žádný z vlků se k němu nepřidal. Tak nějak s tím počítal, ale i tak doufal, že se s nimi ještě potká. Duhovec vypadal celkem mile a Cynthia byla přeci jen jeho kamarádkou. Jen doufal, že na ni nezapomene. Na mysli mu vytanula vzpomínka, že dal kdysi jedné vlčici slib. Zpomalil do kroku a snažil se vybavit aspoň místo, tvář nebo pach vlčice, které to slíbil. Místo toho si vak vzpomněl na malovaného vlka, kterého nechal stát u nějakého jezera. Kdo ví, kde mu je konec. Raději od přemýšlení upustil, protože se bál, aby nezapomněl. Měl však radost, že si stále pamatoval na slib, a že si dokonce vzpomněl na další postavy vlků, které potkal.
Začal se tedy více zajímat o krajinu. Jak přišel podzim, veškeré listí v dálce na stromech se začalo barvit do žluta, oranžova až červena. Miloval když si podzim hrál s barvami. Svět se tak loučil s veselostí, než padl do náručí zimy. I když, ani na zimě nebylo nic špatného. Přiblížil se blíže k vodě a překvapila ho samotná barva vody. Zvědavě zatočil hlavou na stranu a přemýšlel, jestli je červené i přes léto nebo jestli za to může podzim. Raději však nepokoušel její chuť. Co kdyby byla otrávená? Místo toho se raději od vody vzdálil a běžel dál po jeho okraji, až se dostal na další louku.

>> Náhorní plošina přes Louku vlčích máků

Jeho slova nebyla nějak brána v potaz. Nebo možná byla, ale ani jeden z nich mu chvilku nevěnoval pozornost. Slovně se přetlačovali, ale naštěstí se nezdálo, že by po sobě startovali. Aspoň něco dobrého. Tak nějak si připadal nadbytečný. Neměl v jejich sporu žádnou úlohu a zdálo se, že si vystačí sami. Najedou se na něj stočila pozornost od Zakara. Pohlédl na něj a doufal, že to nějak vysvětlí nebo objasní, protože nějak nedával pozor. Vlk se elegantně protáhl kolem Cynthie a něco jí pošeptal. Awarak neslyšel o co se jedná a upřímně mu to bylo fuk. Tu se ale duhovec posadil k němu a chtěl s ním zapříst rozhovor. Černobílý vlk trochu pochopil, co po něm chce (nebo spíš, čím mu chce pomoci). Tedy aspoň doufal. Nepřipadal si však, že by to potřeboval. Rozmýšlel, co mu poví, když si k němu z druhé strany přisedla Cynthia a omluvila se mu. Zmateně se na ni podíval, protože nějak si nevybavil, že by mu ublížila. Mohl se naopak cítit výjimečně, že si ho zvolila za přítele (i když ji našel, jak se válí na zemi).
Přišlo mu, že sedí mezi jeho špatným a dobrým svědomím a netuší, co by měl zvolit. Nadechl se a zhluboka vydechl. Musel se tomu postavit čelem a ne jako zbabělec. Otočil hlavu na Zakara. "Jsem tu už nějakou dobu, popravdě si už nepamatuji jestli jednu nebo dvě zimy. A také ti děkuji za příležitost s tebou nějaká další území prozkoumat, ale odmítnu ji. Věřím, že tuto velkou zemi prohledáš dobře i sám." Vlídně se usmíval a doufal, že ho nijak neurazil. Poté svou pozornost obrátil na vlčici. "Neublížila, ani se na tebe nezlobím. Jen jsem byl asi trochu překvapený, ale nějak to rozdýchám. Jen se asi na to dýchání vzdálím, ale pořád tě budu považovat za svou kamarádku. Rád tě uvidím i jiné dny, jen teď si to musím srovnat. A jsem rád, že se mi dostalo té pocty, že jsem tvým přítelem." Mrkl na ni. Opravdu se potřeboval trochu provětrat a utřídit myšlenky, aby se mu hlava nerozskočila. Zvedl se na nohy a koukl do očí oběma vlkům. "Mějte se hezky," popřál jim a vyběhl pryč. Nezlobil by se, kdyby ho Cynthia následovala. Ale ani ji nijak nedal najevo, že by měla. Uvidíme.

>> Ohnivé jezero

Jeho mírně diplomatické (aspoň on byl přesvědčený, že tomu tak bylo) chování nemělo valného pochopení. Tedy co měl vlastně čekat? Když sám nad sebou zauvažoval, tak se diplomaticky nechoval. Sám by se označil za "podržtašku". Aspoň, že mu vlk odpověděl, za což mu byl vděčný. Ale zdálo se mu, že jeho kamarádka do něho až moc rýpe. Týjo, tak to jsem měl štěstí, že jsem ji potkal v dobrém rozpoložení. Nebo měla zastřené smysly a oblíbila si mě. Třeba to je její maska a něco skrývá. Je to její věc, ale takhle hnusná by k němu nemusela být.
"Těší mě Zakare, jsem Awarak." Chtěl dodat něco na obranu jednoho či druhého, jenže se zdálo, že to zvládají jen mezi sebou. I když, více to zvládala Cynthia, která vypadala dost rozjetá. Awarak si maličko přeskládával obrázek, který si o ní udělal. Ale nijak se mu nezprotivila nebo nezhnusila. Jen si ji zaškatulkoval jinam. Byl přeci vychován ke zdvořilosti a k tomu, aby s nikým nevyvolával hádky. A tak tam seděl a nechtěl se do jejich rozepře motat.
Když už to vypadalo, že si svoje vyříkali (přičemž mluvila spíše vlčice), vlk jim oznámil, že se dojde sám napít. Už se nadechoval, že to chápe, že nechce nějak překážet, ale černá vlčice se toho nevinného slova chytla a rozjela svoji šou nanovo. Trochu protočil oči, protože to mu přišlo už vážně moc. Maličko se posouval pryč, že se raději vydá svoji cestou, ale v tom se na něho strhla pozornost, aby ukázal svoji pokousanou tlapu. Zarazil se v ústupu. Nevinně a zároveň se usmál. "Zase tak hrozný to nebylo, ani to nestojí za to, tu tlapu ukazovat. Myslím, že Zakara by takový potvory nezaskočily. Ale aby sis o něj nedělala starosti, můžeme ho odsud hlídat." Byl z celé situace špatný. Proto zvolil, aspoň jak v to doufal, kompromis. Svou větou chtěl mírně upozornit Cynthii, že začíná zacházet za meze, i když mu bylo jasné, že to moc dobře ví. A taky tím chtěl ukázat Zakarovi, že má vlastní názory. Jenom se mu z celé té slovní přestřelky začínalo dělat špatně. Neměl rád spory a za každých okolností se jim snažil vyhnout. Chápal, že k životu patří, ale uměl si svůj život představit i bez nich. Jestli se to víc vyhrotí, tak se buď budu jako nevinný pozorovatel dívat... Houby, prostě odejdu. Duhovec (//pardon, nevím jak líp tvou barvu specifikovat :D) vypadá, že se umí ve slovních přestřelkách pohybovat.

// Mě se i na telefonu ukazuje dobře. :D Odpoledne odpovím. :)

Nemusel se do toho nijak angažovat. Mohl nepozorovaně odejít, nechat cizince jít svou cestou nebo Cynthii, aby to vzala do svých pacek, čehož byla určitě schopná, podle toho co už viděl. Ale bylo mu hloupé tu jen tak postávat a mlčet. I když pískově zbarvený vlk, celý mrzutý, odcházel, měl Awarak pocit, že by měl něco říct.
Než se konečně rozhoupal, jeho kamarádka už cupitala za zašlápnutým vlkem a začala mu tam dávat rozumy. Šel nenuceně za ní, aby ji popřípadě dělal křoví, protože nečekal, že by měl být stále její ochránce. "V tom má pravdu," přidal se na stranu vlčice. "Nechci nějak znevažovat tvoji ostražitost, ale je dost nebezpečné ležet na otevřeném prostranství. Takže máš opravdu štěstí, že jsme šli kolem jenom my dva." Netušil jestli tím nějak pomohl. Raději ještě přisadil k těm obřím zvířatům, kteří by ho mohli sežrat. "Taky by sem mohl přiběhnout obří fenek nebo červ. Ale když už si tu tak povídáme, tak jak se jmenuješ?" Chtěl navázat přátelštější atmosféru, protože neměl náladu na sebe poštěkávat nebo se hádat. Vždyť to bylo jen šlápnutí na ocas. A navíc Cynthia neváží tolik, aby z toho dělal takovou vědu.

// Jen krátce, víc mě toho nenapadlo. ^^

<< Středozemní pláň

Všiml si změny, která nastala v jejich okolí. Na této louce se mu dost líbilo. Všude, kam až oko dohlédlo se rozprostíraly obrovské lány samých kopretin. Pravda, už byly napůl odkvetlé s přicházející zimou, ale i tak byly krásné. Ale více si všímal reakcí jeho společnice na vyprávění. Uchechtl se na její větu. "Vidíš, to mě v tu chvíli nenapadlo. Asi to je dobrý příklad toho, že mi je zvědavost osudnou. Ale máš pravdu, co se mě pokoušelo sežrat, bylo většinou větší než já." Nechtěl se nijak vracet k tomu, že je málem sežral jejich mrňavý, psovitý příbuzný.
Čekal co z Cynthie vypadne. Říkal si, že by mohla být stejně praštěná jako on sám. Ale nebyl si o svém přesvědčení ještě úplně jistý. A zdálo se, že se nespletl. Mírně se usmál. "Tak to je fakt ujetý. A taky trochu roztomilý." Zamyslel se, čemu věřil jako malý. Vzpomněl si, jak věříval, že každé pohnutí větvičky je jeho sestra, která se chce rvát, ale to mu tak roztomilé nepřipadalo. Než však dostal šanci cokoliv odpovědět, narazila mu Cynthia do boku. Naštěstí byl všemi tlapami na zemi, takže ho to nerozhodilo a neskončili na zemi ve zmateném chumlu. Samozřejmě se ale lekl, když zakřičela, takže se mu chlupy naježily v očekávání souboje. Oklepal se a když se přesvědčil, že černá vlčice má zpět svoji rovnováhu, šel se zblízka podívat, co ji tak polekalo. Nemusel chodit daleko, aby si všiml, že zašlápla spáče. Na jazyk se mu drala poznámka, že on za to nemůže, ale když si to tak v hlavě poskládal, taky si mohl lehnout o kus dál, než doprostřed louky. Ale zase, jako lovecká taktika je to geniální. Pokud na tebe nikdo nestoupne. "Není to úplně vychytaný, to je pravda." Dvakrát se nerhnul k tomu, aby cizince poznal nebo pozdravil. Ozval se totiž jeho starý ostych, kdy se bál, že tři vlci pohromadě jsou dav a mohlo by se mu to krutě vymstít. Takže zatím jen stál jako tichý sloup a čekal, jak se to vyvine. Kdyby byl však vlk útočný, nebo naopak kamarádský, nemá problém se s ním seznámit.

<< Křišťálový lesík

Cyntiha hodila na Awaraka pohled, který byl kombinací pobavení a překvapení. Šklebil se na ni dál a čekal co z ní vypadne. Na chvilku se zamyslela, takže se zadíval na krajinu kolem sebe. Nebylo na co se moc dívat. Okolí mu připomínalo boj s obřím červem, ale přišlo mu to tak dávno, že už ho to nijak nerozechvívalo. Než vlčice promluvila, podíval se na svoji zraněnou tlapu. Po kousnutí už v jeho hustém kožichu nebylo ani památky.
Když začala vlčice vyprávět, pozorně poslouchal. Tak nějak předpokládal, že si vybere rodný les. Komu by se tam nelíbilo? Pokud ovšem neměl špatné vzpomínky. Všiml si její změny v hlase, ale nechtěl se v tom rýpat. Když mu to neřekla hned, bylo jasné, že se o tom bavit nechce. Ať to bylo cokoliv. "Ano, rodné lesy bývají nejkouzelnější. A věřím, že muselo být krásné vidět všechno na jaře kvést." Doufal, že mu otázku oplatí, protože měl jednu vzpomínku, která se mu zničehonic zjevila a nechtěl se jí vzdát. "Kdybych vynechal svůj les, kterým jsem chtěl začít, tak bych určitě za kouzelný označil jeden místní les, který jsem omylem našel. Netuším, jestli bych ho našel znovu, ale jsem si jistý, že existuje a jen jsem si ho nevysnil. Byl temný a byl v něm obří jezevec." Poslední větu řekl vzrušeným hlasem a postavil se na zadní, aby ukázal, jak zvíře bylo vysoké. "Jenže se nedal chytit a ani mě nějak neregistroval. Prostě šel a šel doprostřed lesa. Tím, že jsem ho sledoval, mě dovedl na mýtinu, která byla plná mlhy. Takový tý hustý. Bylo to vážně úžasně kouzelné." Trochu se rozmluvil, protože měl radost, že si vzpomněl na něco, co tu zažil. Bylo to něco nového, co tak často nezažíval. Mohl i pokračovat dál, ale nepřišlo mu, že by Cynthii zajímalo, že se z mlhy vynořil jeho mrtvý bratr. Potřásl hlavou a přemýšlel, co by mohli řešit dál. Otočil se na ni. "Napadá tě taky nějaká praštěná otázka? Docela mě to baví, pokud to ovšem nezasahuje do tvého soukromí." Pomalu pokračoval vedle ní a užíval si pomalé procházky.

>> Kopretinová louka

Moc neviděl vlčici na obličej, když ležel za ní. Netušil proto, jestli se jí zdají pěkné sny, ošklivé nebo žádné. Hlídal ale bedlivě okolí, aby se jí nic nestalo a nikdo ji neotravoval. Naštěstí se o to nikdo nepokusil, takže měl spoustu času na myšlení. Přemýšlel o magiích, o smečkách a celkově o budoucnosti. Bude chtít, abych ji doprovodil dál? Co když má jiné plány a já se k ní jen náhodou nachomýtl a ona mě využila abych ji hlídal? Ale ne, tohle se k ní nehodí, vždyť byla vděčná za mou pomoc a to by vypočítavý vlci nebyli. Viděl jsem jí to na očích. Jenže, co s tou smečkou? Chtěl bych se někam přidat? A měli by vůbec o mě zájem?
V takových úvahách se pohyboval, když tu zpozoroval, jak se začíná vlčice zvolna pohybovat. Zvedl hlavu, ze které mu upadl na tlapky list. Zmateně se podíval nad sebe a uvědomil si, že se listí začíná zbarvovat do žluta a pomalu opadávat. Podzim je tu. Už zase!? Netušil, kam jaro a léto uteklo. Ani si nebyl jistý, jak dlouho tu už je. Veškeré úvahy mu ale zahnalo popřání dobrého rána. Zazubil se na vlčici. "Jsem rád, že si se vyspala. Zdá se, že ti to pomohlo." Na chvíli se odmlčel, ale pak se zašklebil ještě víc. "Nemusíš se bát, jen jsem ti nechtěl omezovat životní prostor." To už se ale vydala k říčce se napít. Sledoval její chůzi a zdálo se mu, že už je na tlapkách jistější. Měl z toho radost, tak ji nedoprovodil, protože věřil, že do vody nezahučí. Místo toho si sednul na půl cesty, aby nemusela zpátky takovou dálku. Cynthia přišla zpátky, posadila se naproti němu a byla ticho. Nevěděl, co si má myslet, jemu totiž taky došla slova. Už už se nadechoval, že se zeptá, jestli se nevydají někam dál, když to jeho kamarádka vyřešila za něj. A dokonce to pojmenovala jako protažení a porozhlédnutí. Nadšeně zakýval hlavou, když zjistil, že ho od sebe nevyhání. Vydal se za ní a brzy s ní srovnal krok. "Rád se k tobě přidám. A když spolu budeme ještě chvíli trávit čas, tak se tě rovnou zeptám, jestli si viděla nějaké kouzelné místo. Tady nebo třeba doma. A zatím potrápím svoji paměť, aby mi vydala vzpomínku na nějaké úžasné místo, které jsem navštívil já, abych ti o něm taky mohl vyprávět." Byla to první blbost, co ho napadla, ale přeci nepůjdou v tichu.

>> jestli to chápu dobře, tak jdeme na Středozemní pláň (přes Medvědí jezero)

// A jestli ne, tak to ještě přepíšu. :D :D Až na Kopretinku se asi nepřeneseme. :D

Nad rozkvetlými rostlinami se nijak zvlášť dlouho nepozastavoval. Prostě je přijal jako omluvu od lesa, že jim způsobil takové problémy. Místo toho měl radost, že vlčice přijala jeho nabídku vody. Nadechoval se, že něco pronese, nějaký ten vtípek, ale Cynthii vytryskly další slzy. Chtěl jí je znovu utřít, ale tentokrát se udržel. Nechtěl ji víc ubližovat nebo spíš vyčerpávat. Slz už bylo dost. "Není zač, vážně," pronesl prostě. Na chvilinku se ještě vzdálil si umýt packu a během toho přemýšlel, co myslela tou magií. Nějak mu to nedocházelo.
Když se vrátil, na chvilku zapomněl na magie, protože se rozhodl svěřit se svým problémem. Nevěděl, jakou reakci má očekávat a vlčice vlastně ani niajk pořádně nezareagovala. Buď to nechápe, protože to není tak častý... I když, ono se těžko uvažuje, když jste polomrtvý vyčerpáním. Neměl bych ji tak zatěžovat svými problémy a dopřát jí dlouhý spánek... A pak se zeptat, jak to myslela s tou magií. Vděčně se na ni usmál, hlavně proto, že měla vůbec sílu mu ještě něco odpovídat. "Já děkuju." Jen to tak špitl, takže ani nevěděl, jestli to slyšela. Možná měl štěstí, že narazil na vlčici, která byla svérázná, prostě říkala vše na rovinu.
Už už se chystal, že ji nabídne, aby se prospala, ale ona bolestně zasyčela a než se vůbec vzpamatoval, už mu to sama navrhovala. Chystal se, že pronese dlooouuuhooouuu řeč o tom, jak se omlouvá, že ji tak zdržoval od potřebného spánku, že tu zůstane a bude hlídat její stánek. Ani nevyřkl jednu slabiku a Cynthie se zavřely oči. Usmál se a jen přikývl, i když věděl, že ho nemůže vidět. Rozhlédl se kolem sebe, jestli by se nedalo nějak přesunout pár větví roští, aby si udělali provizorní přístřešek. Nic vhodného však neviděl, tak si jen chtěl lehnout vedle vlčice. Když se však tak rozhlížel, tak by měli nekrytá záda a to se mu moc nelíbilo. Jenže nechtěl s vlčicí moc hýbat, aby ji nějak neublížil, takže si lehl za ní, aby měl na rozhled před ni, vedle ni a kdyby je někdo napadl zezadu, tak by musel projít přes něho. A druhou stranu ji chrání strom. Snad se nelekne, že mě nevidí, až se probudí. Ale pak ji to vysvětlím, že jsem ji jen hlídal. Zamyslel se, jestli bude zkoušet dělat něco s rostlinami, protože mu došlo, že na to mohla jeho nová kamarádka poukazovat. Jelikož se cítil taky trochu unavený, tak to nechal být. Co kdyby ho to unavilo tak moc, že by usnul a zase by se připlížily ty potvory a napadly je? Nechtěl to riskovat.

// V pohodě, obávám se, že můj předchozí (a asi i současný) příspěvek byl splácanina, tvůj je v pohodě. :D

Neměl čas sledovat počínání vlčice během jeho boje. Mohl jen doufat v to, že se v okolí neschovávají další dravci, kteří by na ni mohli zaútočit. Po boji, který nebyl zase tak dlouhý, se vydal za Cynthií. Cestou k ní ještě pročesával zrakem okolí, ale přál si, aby tu nikdo už nebyl. Možná slyšeli, jak píská bolestí a dají nám pokoj. Mírně se pousmál cestou k vlčici, ale úsměv mu zmizel hned po jeho otázce. Vypadala strašně. Oči se ji leskly nemocí nebo snad vyčerpáním, tvář měla strhanou námahou a to se jen postavila na nohy. Bál se, že mezitím, co odháněl jednu šelmu ji napadla jiná. Na své zranění okamžitě zapomněl. Vzpomněl si až když si toho vlčice všimla. Skoro překvapeně se podíval na svoji nohu, ze které pomalu vytékala krev. "To je v pohodě, myslím, že to vypadá hůř, než jak by mělo. Ani to moc nebolí." Aby svá slova dokázal, zamával tlapou, ze které odlétlo pár kapek krve. Pohoršeně se na ránu podíval, tak si ji začal čistit.
Zvedl oči od čištění kousance, když mu Cynthia děkovala. "To nestojí za řeč. Naštěstí jich tu nebylo hodně, tak se to dalo zvládnout." Nechtěl se nějak naparovat, ale cítil se hrdě. Hlavně byl rád, že ho nezabil. I když by ho zajímalo, co to na ně zaútočilo. Podíval se znovu na vlčici, jestli je v pořádku, ale ta se kolébala kousek stranou. Chtěl se vydat za ní, ale ona se rozhodla vyprázdnit svůj žaludek. Doufal, že to není z jeho krve, ale i tak vlčici litoval. Pak ho napadlo, že se asi úplně tak nerozhodla, vidět obsah napůl stráveného jídla znova. Co když má nějaké vnitřní zranění? Co s tím budu dělat? Nedisponoval ničím, co by ji mohlo pomoci. Jak tam tak stál a začínal být trochu nervózní, začaly kolem něho rozkvétat květiny různých druhů. Nevěnoval tomu pozornost, byl zabraný v úvahách, jak by mohl pomoci. Alespoň zbytečně nečuměl směrem k černé vlčici, čímž ji chtěl dopřát jakési soukromí.
Slyšel, jak se k němu vrací, tak se za zvukem otočil a chtěl se usmát. Místo toho ale sledoval, jak se opřela o strom a svezla se po jeho kůře směrem k zemi. Vylezl ze svého květinového koberečku a na okamžik se na něj zadíval. Kde se to tam vzalo? Některé květy byly přímo obří! To mu vnuklo nápad. Rychle se otočil k Cynthii zády a urval největší květ dřív, než zmizí. Došel k říčce, která se tu líně kroutila a nabral do své provizorní misky tolik vody, co šlo. Skoro se modlil, aby vodu cestou nevycmrndal, takže postupoval zpátky velmi pomalu. Po nekonečně dlouhé době, což mohlo být tak pět minut, ale když se pekelně soustředíte, čas se strašně táhne, došel až k ležící, vysílené vlčici. Přistrčil ji květ až po nos. Povzbudivě na ni mrkl, ale všiml si, že se jí po obličeji koulí slzy. Netušil, jestli to nebude brát jako urážku, ale čistou packou ji slzy setřel. Považoval to jako důkaz přátelství. Pak si uvědomil, že si mohl vodou umýt tu krev, kterou se snažil oblízat. Odběhl znovu k vodě, pořádně se napil a poté se snažil očistit tlapku. Trochu to štípalo, ale když voda odplavila zaschlou krev, viděl, že to nezanechá ani jizvy. Spokojeně přišel zpátky za Cynthií. Lehl si proti ní a uvažoval, jak má pokračovat v rozhovoru. "Víš, něco ti musím prozradit. Je dost možné, že si tohle dobrodružství ani nebudu pamatovat. Protože... No... Já trpím na výpadky krátkodobé paměti. Dlouho se mi to nestalo, takže třeba se to spravilo, ale byl bych rád, aby si to věděla. Takže jestli se bojíš, že si o tobě udělám špatný obrázek, tak se bát nemusíš. Teď ho o tobě nemám, vážně." Mile se usmál a čekal ,jestli se bude cítit líp.

// Zítra :)

Pousmál se nad odpovědí Cynthie. Nechtěl si to přiznat, ale zvědavost ho vážně provázela jako nějaký kompas na průšvihy. Než se však mohl nějak tím dál zaobírat nebo dokonce hledat místo na uvelebení, jeden malér si je našel sám.
Jak již bylo zmíněno, sledovali s vlčicí křoví, které se začalo nebezpečně třást. Cynthia nijak neprotestovala, když si před ni ochranitelsky stoupl. Cítil, jak mu tělem začíná proudit adrenalin. Nevzpomínal si, jestli se kdy někdy porval s jiným zvířetem. Bojové hry s bratrem a sestrou se nijak nepočítaly, protože to bylo jen na oko. Tohle bylo však jiné a možná že to znělo divně, ale on se na boj těšil. Proto vyzývavě zavrčel taky. Vlčice si také nemohla vzpomenout, jak se tvor, který na ně začal vrčet jmenuje. Ale byla stejného názoru, že se mu vůbec nelíbí. Tak pojď a předveď se. Čekám na to.
Awarak však zaslechl, jak Cynthia rozhodla že vypadnou. Možná že to bylo lepší řešení, co kdyby to zvíře bylo obrovské. Proto ji dal náskok a sledoval více se třesoucí křoví, pro případ, kdyby je to něco chtělo sledovat. Začal pomalu couvat, ale stále se neměl k běhu. Doběhnu ji lehce, protože je zraněná a takhle má větší šanci, kdyby se ten útočník rozhodl vyběhnout. Jeho plán měl chybu v případě, kdyby jich bylo víc. To si však ani nepřipouštěl. Najednou však zaslechl své jméno a otočil hlavu. S hrůzou sledoval, jak černá vlčice leží na zemi. A najednou se kolem něho prohnal malý přikrčený stín a děsivě vrčel. Tak to teda ne ty malá potvoro. "Sehni se co nejvíc k zemi," křikl na svou novou kamarádku a rozběhl se za malou bestií. Možná že v ní vidíš kořist, ale to ti nedovolím.
Rychle se rozběhl a vyvinul nejvyšší možnou rychlost jakou mohl. Malá potvora byla už téměř u vlčice, ale Awarak skočil, chytil ji do zubů za zadní část krku a setrvačností ji od Cynthie odhodil. Chvíli se spolu váleli po zemi, než se černobílému podařilo najít pevnou půdu pod nohama a postavil se nad zvíře. Velikostí mu nedosahovalo ani po hruď, ale vypadlo vztekleji, než většina tvorů, které kdy potkal. Zbarvením se blížil k fenkům, které před nedávnem viděl, ale převažovala na něm i černá barva. Awarak však neměl nějak čas ho více pozorovat. Blesklo mu hlavou, že když na ně zaútočil, tak si povídat nebude chtít a proto mu bez okolků skočil po hřbetě. Nechtěl ho zabít, jen zranit, vystrašit nebo rovnou zahnat. Zvířátko bylo mrštnější než čekal a vysmeklo se mu. Aspoň že už nejde po ní. Bylo to jediné, co si stihl pomyslet, protože se mu malý dravec vrhl na nohu. Awarak ho vztekle nakopl, protože na nohy byl haklivý. Šelma se však nechtěla vzdát, tak na ni zkusil vrčet, štěkat, hrozivě se tvářit, ale nic nepomáhalo. Nedá se nic dělat, musím ho pokousat. Přestal zuby jen cenit a ohnal se jimi, ale ta potvora byla rychlejší. Kousla ho do nohy a trochu i potrhala. To Awaraka rozbesnilo natolik, že po něm skočil a pořádně se mu zaryl zuby do hřbetu, který už neminul. Až když slyšel, že píská bolestí ho pustil. Zděšeně se podíval, jestli žije, ale zvíře uteklo do houští. Zhusil se sám nad sebou. Já nejsem zabiják. Pomalu došel k vlčici. Maličko pajdal na přední packu, ale snažil se to zakrýt. "Jsi v pořádku?" Nemyslel na svou bolest, jen chtěl aby byla v pořádku Cynthie.