Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Zrádcův remízek

Snažil se rychle opustit podivné místo, což mu vyneslo brzké objevení krásného paloučku. Zpomalil tempo, protože zde neměl pocit, že by mu hrozilo nějaké bezprostřední nebezpečí. Jediné, co se mohlo zdát jako nebezpečné byly nápory větru, ale nebylo to zase tak něco závažného, s čím by si neporadil. Přeci jen, byl už zkušený a naštěstí se mu začala měnit srst na zimní období. Měl bych začít pomýšlet na nějakou tu kořist. Když si neobalím kosti tukem, nemusel bych tu zimu přežít. Oklepal se nad tou děsivou představou a raději začal stopovat nějakou potravu. Jenže, ač byla loučka sebekrásnější a nehrozilo na ní nebezpečí, žádné lovné zvíře tu necítil. Po důkladném prozkoumání zde necítil žádnou živou bytost. A vlci se zde také často nezdržovali.
Začal se na místo s malým kopečkem dívat nedůvěřivě. Proč tu nejsou žádné živé bytosti? Necítím zde něco nebezpečného, jako v tom lesíku. Ale je to podivné. Možná za to mohla noc, která panovala, ale nevysvětlovalo by to, že necítí nikoho. Mocně zívl a aniž by si to dlouho promýšlel, plácnul sebou do trávy. Vyspím se, protože nebezpečí tu necítím. A ráno se rozhodnu, kam bych se mohl vydat. Aniž by si to uvědomil, lehl si skoro do nejvyšší trávy, takže nebyl odnikud vidět. Vlk by na něj musel šlápnout, aby si ho všiml, pokud by samozřejmě neucítil jako první jeho pach. To už bylo Awarakovi jedno, protože tvrdě usnul.

2. kategorie - 40 oblázků, 8 ametystů
Cena útěchy - 1 křišťál

Já taky moc děkuji za akci, bylo to zase něco jiného. Jen je škoda, že jsem neměla tolik času na fretkaření, určitě bych stihla chytit aspoň jednoho ducha. Nu co už, mám poučení pro příšte že se musím víc snažit. :D Ale za mě, když se tu bude ukazovat více podobných akcí, tak se ráda zúčastním. :)

<< Velké houští

Pohyboval se lehce porostem. Už dlouho ho nikdo nerozložil na součástky, takže měl radost a proto se mu šlo skoro s úsměvem na tlamě. Vdechoval svěží vzduch, když tu měl pocit, že ho něco začalo deformovat. Zastavil se a zadíval se na své tělo. Na kostech se objevily svaly, na kterých rychle vyrostly chlupy. Pocítil takovou úlevu, když viděl svůj huňatý kožich. Ihned kontroloval, jestli má ocas, všechny nohy, dokonce zackaval zuby, aby se přesvědčil, že mu kouzlo vrátilo úplně vše. Oddechl si a vydal se dál na cestu. Najednou však na něho dolehly všechny každodenní strasti. Hlad, žízeň a únava. Bylo to tak nečekané, až málem zakopl. Oklepal se z toho šoku a začal se rozhlížet po vhodné stravě, vodním zdroji a úkrytu. Nemuselo to být nutně v tomto pořadí. Hlavně, aby se to všechno uspokojilo.
Jenže, jak se tak rozhlížel po stromech, nebyl si moc jistý, že by zrovna tady chtěl přespat. Něco mu stále šeptalo v hlavě, zlá slova, kterým stále nechtěl věnovat pozornost a nepřál si jim rozumět. Raději na všechny své potřeby na okamžik zapomněl a vyběhl někam pryč. Na takovém ponurém místě se nechtěl zdržovat zbytečně dlouho.

>> Magický palouk

<< Kamenná pláž

Jedna, dva, tři, čtyři? Neměl ponětí kolikrát se mu tělo rozložilo a zase složilo, jako už tolikrát předtím. Nějak už ani neměl náladu zkoušet jestli ním jídlo a voda jen propadnou nebo se tím opravdu zasytí a osvěží. Jediné, co byla celkem zábava sledovat, když tam tak ležel, jak jiní začarovaní vlci chytali jeho pronásledovatele. Byla z toho celkem měla a hlavně se celá situace zdála nepřehledná. Jedni foukali na čarodějnice, druzí kouzlili po kostlivcích a kdyby mohl hýbat hlavou a možná se i posunout, viděl by chytání ducha na vlastní oči. Dost možná by se i k lovu připojil. Nevraživost vůči duchům ho nepustila, i když se k němu vracela v jakýchsi vlnách. Nejvíce by je lovil, když se válel v bahně na součástky, ale když se pokládal zpátky, neměl už chuť je stopovat.
Pomalu se postavil, smetl imaginární smetí z kostí a vydal se zase za nosem. Jiný cíl pro poflakování se neměl.

>> Zrádcův remízek

<< Řeka Mahtaë (jih)

Zas a znovu. Proč? To jsem jediný kostěný vlk, který tu probíhá? Kdyby mohl znuděně by si zívl, protože už to začínala být nuda. Bohužel nemohl, protože jeho spodní čelist ležela půl metru od něho. Bylo docela děsivé se takhle dívat na své rozházené tělo. Jediné, co na tom bylo dobré, že už ho nebolelo mít tělo na více místech. Zamyslel se nad tím, proč ho stále pronásledovali ti stejní vlci. Jistě, slyšel co mu říkali, omlouvali se, že to není přímo z jejich vůle a kdoví co. Samozřejmě, že jim to neměl nijak za zlé, ale i tak by rád zjistil, proč to jsou zrovna oni dva, co ho na každém kroku rozkládají. I když je pravda, že poslední, kdo si do něho kopl byl cizí vlk. A ani mu nemohl nijak vynadat, že aspoň slušně nepozdravil, když měl tlamu na více místech.
Poslušně čekal, až se mu tělo zformuje zpátky, když mu na kostěný čumák dopadla první kapka vody. První, co ho napadlo byla obava, že se kouzlo přeruší a on zůstane navěky roztroušený na milion částí. Naštěstí se tak nestalo, ale než se kompletně zformoval, tak byl kolem něho obrovský lijavec. Docela si užíval, že nemá srst, která by mu zmokla. Takhle to bylo vlastně i dost praktické. Hrdě se protáhl a vydal se dál směrem, který se mu zdál nejvhodnější.

>> Velké houští

// Já na to přišla, budu mít nejvíc záporných bodíků. xD "Jen doufám, že bude nějaká cena útěchy."

<< Kamenná pláž

Nepočítal to. Neměl už ani sílu počítat kolikrát a kdo všechno ho rozložili na součástky. Mohl být jeden nebo jich bylo deset? Nevěděl. Jak tak ležel, tak ho chuť ničit duchy přecházela. Snažil se v sobě vzburcovat ještě nějakou sílu, protože se nehodlal jen tak vzdát. Navíc ho štvalo, že je pro všechny jen fackovací panák. No spíš věc, kterou pro potěchu rozbijete, protože se vám zase složí dohromady. Netušil, co to je za hříčku přírody, taková magie, ale začal si přát, aby takhle nezůstal do konce života. To už bych se nikdy nenajedl, nenapil? Došlo mu, že to vlastně se svým novým tělem ještě nezkoušel. Do teď neměl na jídlo ani pomyšlení, ale když se nemohl hýbat, na co tak mohl myslet?
Konečně se zase poskládal zpátky dohromady a mohl jít zkusit svoji teorii. Tedy on ji ještě tak nerozvedl, ale chtěl to zkusit. Až budu mít poznatky, tak pak budu moci pokračovat dál. Přistoupil k vodě a plný obav smočil svůj kostěný čumák do vody. Ta ho zastudila, tak jako normálně a když se trochu napil, cítil jak mu vniká do těla nové nabuzení. Oddechl si, že je vlastně vše v pořádku a vydal se na další cestu. Jen ta jeho posedlost trochu opadla.

>> Křovinatý svah

// Jméno si napsala dobře. :D V pohodě, je to moje blbost, že píšu tak málo. xDD

<< Velké houští

Byl to pravdu zlý sen. Nejenže pořád neměl páru, kde jsou duchové, ale znovu ho dostihli ti dva vlci, kteří z něho udělali hromádku kostí už předtím. Ani se nenamáhal utíkat, prostě jen odevzdaně upadl. Malé plus jim dal za to, že se mu omluvili. No dobře, vlkovi malé a vlčici velké, protože do něj nevypálila ultra náboj energie. Kdyby mohl, tak by jí hlavou odkýval, že se na takového vlka no vlčici, či kdo to byl, zaměří, ale mohl si to jen myslet. To ten lov nezačal úplně nejlíp, ale snad se mi to podaří vyvrátit. A už bych na ně nemusel narazit, protože bych si to mohl začít brát osobně.
Zatímco ležel na zemi, díval se před sebe. Jediné co viděl, byly kameny. A těch tu byla spousta. Nebylo to úplně nejpohodlnější na ležení, ale naštěstí byl jen kupička kostí, takže mu pár kamenů vůbec nevadilo. Přišlo mu, že se poskládal rychleji, než v předchozím případě. Už si začínám zvykat, povzdechl si vnitřně a pomalu se postavil na nohy. Tak jo, vyrážím dál. Nadechl se a vyrazil podél jedné strany řeky.

>> Řeka Mahtaë (jih)

Poskládání zpátky do vlkokostří podoby trvala celou věčnost. Tentokrát to nebyla taková zábava, jako když se na kostry měnili. Musíš to brát pozitivně. Zase si na nohou a můžeš se pomstít na chudácích vlcích, kteří jsou právě duchy. Namlouval si, že to je tak správně. Jak ostatní na něho, tak i on na ně. Ještě, než se odvážil pohnout kostmi, zapřemýšlel, jestli hlas který slyšel, patřil jeho kamarádce Cynthii nebo jestli se mu to jen zdálo. Že by se připletla taky k dýním a stala se z ní čarodějka? Samozřejmě by jí to neměl za zlé, kdyby nebyl pod vlivem kouzla. To ho totiž nutilo nenávidět všechny kouzelníky. Zuby mu cvakaly zlostí, když si představil ty klobouky!
Ale už bylo dost nicnedělání! Jde se na lov. Ani se nezastavil nad tím, že by se nemohl zvednout. Věřil kouzlům, že z něho poskládali znovu vlka a vyběhl za nosem. Tentokrát se křoví vyhýbal a dával pozor, kam šlape. Ač byla noc, viděl celkem dobře, navíc nebyl ve stresu z útěku, takže to nebylo nic těžkého se zrádným místům vyhýbat.

>> Kamenná pláž

// Vstanu ve 4 ráno a uteču odsud! xD

<< Náhorní plošina

Běžel co mu kosti stačily. Celou dobu se rozhlížel, jestli náhodou neuvidí nějakého toho ducha. Ani nevnímal krajinu kolem sebe. Což možná měl, protože se začal zamotávat do křovin. Zprvu to šlo samo, byl tu totiž vychozený tunel, který se však každým krokem zužoval. Sice už neměl svoji robustní postavu, ale i jako kostra byl dost veliký. Brzy by se jen plazil, kdyby pokračoval dál. Jenže co teď? Otočit se tu nedá, musím jedině couvat. Byl trochu v koncích, ale nehodlal se vzdát a chtěl těm špičatým čepicím uniknout. Ani nevěděl, o koho se jednalo, jen věděl, že z nich má obrovský strach.
Zvažoval svoje možnosti, až se nakonec rozhodl, že vycouvá a poběží podél křoví, ne vnitřkem. Netrvalo to tak dlouho, jak se bál, protože naštěstí nebyl tak daleko, jak myslel. Zanedlouho se totiž okolo něho objevil prostor dostatečný na otočení, takže toho hned využil a běžel dál za svým čumákem. Doufám, že jsem jim utekl, aspoň jsem je tím třeba zmátl.
Sice si to tak krásně vysnil, ale bohužel to tak nedopadlo. Strefily ho totiž ohnivé koule, které se na něho zčistajasna sesypaly. Zadrnčely mu kosti a podlomily nohy. Au, tak to zabolelo. Nevěděl, jak je to možné, ale najednou se válel na zemi a nešlo mu pohnout žádnou částí těla. Jediné co mohl, bylo sledovat krajinu před ním a uvažovat o tom, jestli nepoztrácel při pádu nějaké kosti. A vlastně taky mohl doufat v to, že se zase jednou poskládá. "Jak dlouho to ještě bude trvat!" Trpělivost zrovna v tuto chvíli nepatřila k jeho přednostem. Měl totiž pořád chuť lovit duchy a to teď nemohl dělat. Jaká nespravedlnost.

// Takže se teď odsud nemůžu 2 hodiny hnout, chápu to dobře? :D

Čekal jestli mu vlčice odpoví, ale nejspíš ho neslyšela. Otočil se po nově příchozích vlcích. Všiml si, že jeden z nich byl vlče a to velmi roztomilé. Měl nutkání k němu přiběhnout a hrát si s ním, ale bylo mu jasné, že velký, černý vlk by mu musel dát nejdříve souhlas. Už už otevíral tlamu, že se zeptá, když se k němu přiblížil Zakar? Byl si jistý, že si jeho jméno zapamatoval správně. Radostně zamával oháňkou a kývl na pozdrav. Znovu chtěl něco říci, ale přiřítili se na louku další dva vlci. Naklonil hlavu na stranu, protože měl pocit, že jednoho už potkal. Ale byl moc daleko, takže to nemohl s určitostí potvrdit.
A než se stihl zvednout, stala se podivná věc. Všichni, tak jak stáli blízko té obří dýni se začali proměňovat. Přišlo mu to ohromně legrační, než si uvědomil, že se mění do kostlivců. Smích mu trochu zmrzl na tváři a zadíval se na sebe. Jeho tělo se taky proměňovalo, ale vůbec ho to nebolelo. Překvapeně zamrkal a zvedl do vzduchu svoji proměněnou packu. Viděl jenom kost a to bylo naprosto vzrušující. Zakar už se někam vydal a on možná věděl kam. Měl najednou naprostou chuť lovit duchy. Přimhouřil oči a rozhlédl se kolem. Tak kdepak jste?
Jak se tak rozhlížel, tak zavadil pohledem na dva vlky, kteří měli na hlavě špičaté klobouky. Kdyby měl srst, tak se mu strachy zježila, jen při pohledu na ně. Rychle zamrkal, ale pořád tam byli a ještě se tak dovně kolem nich stahovali. Oni mi určitě ublíží, rychle pryč. Snažil se nenápadně zacouvat pryč... Ale houby, normálně se otočil, až kosti zachrastily a běžel pryč, co mu nohy stačily.

>> Velké houští

<< Ohnivé jezero přes Louku vlčích máků

Jeho putování ho dostalo na místo, o kterém byl stoprocentně přesvědčený, že už se na něm někdy vyskytoval. To ale nebylo to nejdůležitější, co ho zaujalo. Nebo spíš mu vzalo veškeré myšlenky na dolování vzpomínek, jestli tu kdy byl. Doprostřed louky se sbíhali hlodavci, jenže ne po jednom, dvou nebo třeba třech. Tady jich běhaly snad stovky a sdružovaly se okolo záhadných tvarů. Když pořádně zaostřil, zjistil, že se jedná o dýně. Překvapeně zamrkal. Kde se tu vzaly? Vždyť tu nikde nic podobného dýním neroste. Aspoň myslím.
Všiml si, že už tu jedna vlčice stojí a sleduje počínání hlodavců. Nijak netoužil jít je studovat zblízka, bál se že by se na něho mohli vrhnout. Povšiml si, že jedna dýně zůstávala bez zájmu a ještě ke všemu byla největší. Raději se vydal za vlčicí. Jak se k ní blížil, skoro ho k zemi srazila obrovská bolest hlavy. Zajíkl se a zavřel oči. Dýchal zhluboka, aby si nepřidělával větší bolest. Pootevřel oči, aby se přesvědčil, jestli se na něj vlčice dívá. Všiml si pohybu nad její hlavou. Jednalo se o sovu, i když byla taková pochybná. Zkusil udělat krok vpřed a sova odletěla od vlčice pryč. V tu chvíli ho bolest hlavy přešla. Zkusmo poklepal hlavou a nic. Pokrčil rameny a přišel přímo k vlčici. Sovu raději pustil z hlavy. "Zdravím," pronesl přátelsky. "Taky čekáš, co se tady z toho vyklube?" Pohlédl na ni s úsměvem.

<< Kopretinová louka

Žádný z vlků se k němu nepřidal. Tak nějak s tím počítal, ale i tak doufal, že se s nimi ještě potká. Duhovec vypadal celkem mile a Cynthia byla přeci jen jeho kamarádkou. Jen doufal, že na ni nezapomene. Na mysli mu vytanula vzpomínka, že dal kdysi jedné vlčici slib. Zpomalil do kroku a snažil se vybavit aspoň místo, tvář nebo pach vlčice, které to slíbil. Místo toho si vak vzpomněl na malovaného vlka, kterého nechal stát u nějakého jezera. Kdo ví, kde mu je konec. Raději od přemýšlení upustil, protože se bál, aby nezapomněl. Měl však radost, že si stále pamatoval na slib, a že si dokonce vzpomněl na další postavy vlků, které potkal.
Začal se tedy více zajímat o krajinu. Jak přišel podzim, veškeré listí v dálce na stromech se začalo barvit do žluta, oranžova až červena. Miloval když si podzim hrál s barvami. Svět se tak loučil s veselostí, než padl do náručí zimy. I když, ani na zimě nebylo nic špatného. Přiblížil se blíže k vodě a překvapila ho samotná barva vody. Zvědavě zatočil hlavou na stranu a přemýšlel, jestli je červené i přes léto nebo jestli za to může podzim. Raději však nepokoušel její chuť. Co kdyby byla otrávená? Místo toho se raději od vody vzdálil a běžel dál po jeho okraji, až se dostal na další louku.

>> Náhorní plošina přes Louku vlčích máků

Jeho slova nebyla nějak brána v potaz. Nebo možná byla, ale ani jeden z nich mu chvilku nevěnoval pozornost. Slovně se přetlačovali, ale naštěstí se nezdálo, že by po sobě startovali. Aspoň něco dobrého. Tak nějak si připadal nadbytečný. Neměl v jejich sporu žádnou úlohu a zdálo se, že si vystačí sami. Najedou se na něj stočila pozornost od Zakara. Pohlédl na něj a doufal, že to nějak vysvětlí nebo objasní, protože nějak nedával pozor. Vlk se elegantně protáhl kolem Cynthie a něco jí pošeptal. Awarak neslyšel o co se jedná a upřímně mu to bylo fuk. Tu se ale duhovec posadil k němu a chtěl s ním zapříst rozhovor. Černobílý vlk trochu pochopil, co po něm chce (nebo spíš, čím mu chce pomoci). Tedy aspoň doufal. Nepřipadal si však, že by to potřeboval. Rozmýšlel, co mu poví, když si k němu z druhé strany přisedla Cynthia a omluvila se mu. Zmateně se na ni podíval, protože nějak si nevybavil, že by mu ublížila. Mohl se naopak cítit výjimečně, že si ho zvolila za přítele (i když ji našel, jak se válí na zemi).
Přišlo mu, že sedí mezi jeho špatným a dobrým svědomím a netuší, co by měl zvolit. Nadechl se a zhluboka vydechl. Musel se tomu postavit čelem a ne jako zbabělec. Otočil hlavu na Zakara. "Jsem tu už nějakou dobu, popravdě si už nepamatuji jestli jednu nebo dvě zimy. A také ti děkuji za příležitost s tebou nějaká další území prozkoumat, ale odmítnu ji. Věřím, že tuto velkou zemi prohledáš dobře i sám." Vlídně se usmíval a doufal, že ho nijak neurazil. Poté svou pozornost obrátil na vlčici. "Neublížila, ani se na tebe nezlobím. Jen jsem byl asi trochu překvapený, ale nějak to rozdýchám. Jen se asi na to dýchání vzdálím, ale pořád tě budu považovat za svou kamarádku. Rád tě uvidím i jiné dny, jen teď si to musím srovnat. A jsem rád, že se mi dostalo té pocty, že jsem tvým přítelem." Mrkl na ni. Opravdu se potřeboval trochu provětrat a utřídit myšlenky, aby se mu hlava nerozskočila. Zvedl se na nohy a koukl do očí oběma vlkům. "Mějte se hezky," popřál jim a vyběhl pryč. Nezlobil by se, kdyby ho Cynthia následovala. Ale ani ji nijak nedal najevo, že by měla. Uvidíme.

>> Ohnivé jezero