Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlček poslouchal, ani moc nedutal. Po vyprávění se Awarak zamyslel nad jeho otázkami. Natočil hlavu na stranu, protože nevěděl, co přesně myslí, že bolelo. Rozhodl se to vysvětlit všechno. "Ta noha mě rychle přešla, ale když dlouho běhám, tak mě pak začne trochu bolet. Co se hlavy týče, nepamatuju si to. Já se totiž probudil až ve smečce u jeskyně. Takže jsem asi musel být v bezvědomí." Když to vyslovil nahlas, znělo to naprosto logicky. Ale nijak si nad tím nelámal nikdy hlavu. Prostě už to přijal, ale bylo divné, že nezapomínal, že má problémy s pamětí. Byl to takový začarovaný kruh.
Usmál se na Aithéra, jeho slova mu totiž přišla milá. "Nemusí ti to být líto. Ono se s tím už nedá nic dělat. Jen se na mě prosím nezlob, až se na tebe jednou podívám a nepoznám tě. Nikdy nevím, kdy to přijde. Třeba do teď si matně vybavuju, že jsem něco slíbil jedné vlčici. Ale netuším, jak vypadá, ani jak se jmenuje, ale vím, že to bylo něco s jídlem." Zasmušile se uchechtl, protože ten popis byl opravdu k smíchu. "Já ti ani nevím, co se jí stalo. Jména si dokáže přiřadit, teda naše jména z rodiny. Ale co jí přihodilo před hodinou, už neví. Už je taková od mala." Trochu se mu zamlžily oči, jak si na svou malou sestřičku vzpomněl. Jak se asi má? Byl rád, že se jeho novému kamarádovi už mluví lépe. Znamenalo to, že už i on je pomalu vymaněn z vlivu podivného sněhu. Vydal se v jeho stopách a opravdu si přál, aby se jim něco povedlo najít a ulovit.

>> Šakalí pahorkatina

(6/6)

Líbilo se mu, že se vlček k jeho smíchu přidal. Sice pak přestal, takže se přestal smát i Awarak. Poslouchal Aithérovu otázku a sám si všiml, že už se mu mluva také začíná zlepšovat. Než však mohl odpovědět na jeho otázku, protože mu nevadilo se o svoji minulost dělit, všiml si toho i jeho společník a začal zkoušet, co všechno už dokáže. Občas se mu to nepovedlo a občas ano, proto mu taky patřil ten potlesk, který vyprodukoval.
Awarak přestal tleskat a zkusit pohnout oháňkou, jestli už mu to půjde. Šlo mu to a co víc, začínal mít cit v tlapkách, což si do teď neuvědomil, že vlastně nemá. Úlevně si oddychl, ale nezapomněl, že se ho vlček na něco ptal. "Nemusíš se omlouvat. Ono to není zase tak hrozný tajemství. Prostě jen, pokazil se nám lov a mě napadl medvěd." Nechtěl to udělat, ale ten zákeřný tvor, co mu hýbal s tělem chtěl ještě něco na rozloučenou provést. Najednou mu totiž zadní noha vystřelila dozadu, aby se mohl bílý vlček pořádně podívat na jizvy. Awarak se vážně cítil trapně. "Jak si můžeš všimnout, mám tam jizvy. Jenže to horší, co se mi stalo bylo, že jsem narazil hlavou do stromu a začal jsem mít problémy s pamětí. Prostě všechno zapomenu. A pamatuji si jen den po tom lovu. Takže ani nevím přesně, jak dlouho tu jsem, koho znám a koho ne. Dost možná zapomenu i na tebe." Smutně se na něj podíval, protože ho to vážně mrzelo. "Proto jsem nechtěl v rodné smečce zůstat. Aby se mnou neměli trápení. Ona totiž moje sestřička na tom je ještě hůř s pamětí a já nechtěl být přítěží." Domluvil a byl chvilku ticho, pro případ, že by měl Aithér ještě nějaké otázky.
Vstal a zkusil sám společníka obejít. Když se mu to povedlo, usmál se. "No, řekl bych, že jsme konečně v pořádku. Nevyrazíme tedy na ten lov? Mám pocit, že už bychom mohli být schopni něco kloudného ulovit. Chceš nás vést?" Nabídl mu vedení, protože to tu přeci jen mohl znát líp, když byl místní.

(5/6)

Akorát ze sebe dělám šaška, nic jiného. Ale když ono se to děje samo od sebe. Viděl na očích svého společníka, že by se rád smál na celé kolo. Kdyby se to dělo někomu jinému, asi by taky smál. No dobře, teď když si tím procházel a prožíval neovladatelnost svého těla, tak by se asi nikomu stejně postiženému nesmál. Nic si nenalhávej, pokud by se někdo rozhodl dělat kotrmelce, taky by si se smál.
"Aspoň, že nám ten smích zbyl. Lepší, než abychom plakali." Říkal to se zadržovaným smíchem, protože vlčkův zadržovaný smích ho nutil taky zadržovat smích. A celá situace dohromady byla prostě komická, že to nevydržel a vyprskl smíchy. Jeho tělo jím pláclo na zem a mlátilo packou do země, až sníh odlétal. Awarak se tak chechtal, až se mu sníh dostal do čumáku. Během chvilky se však uklidnil. Už se jen pochechtával a naštěstí se zvedl ze mě, takže se mohl dívat vlčkovi do očí. "Tady? Tak to musí být hezké tady vyrůstat. Ale za hranicemi to není tak děsivé. Já jsem z lesa, který je daleko, daleko odsud. Moje rodina tam zůstala, ale já nemohl. Ale občas se mi stýská, to musím uznat. Třeba sem ale jednou přijdou." Poslední větu řekl zasněně, ale brzy se z toho dostal. Museli řešit důležitější věci, jako bylo třeba nalezení něco k jídlu. Otočil hlavou a... Počkat, on otočil hlavou a sám, aniž by to udělala ta neznámá síla. Zkusil ji otočit zpátky a zase! Mohl to udělat sám. "Podívej, podívej Aithére! Můžu otáčet hlavou!" Na důkaz otočil hlavou doleva, doprava, nahoru i dolů. Zkusil pohnout nohou, ale to zatím ještě nešlo. "Zatím to je jen hlava, ale určitě se to zlepší! Věřím, že i ty budeš brzy mluvit normálně." Řekl povzbudivě a začal tleskat. Sice jen chvilinku, protože se pak převrátil na záda, ale tleskal. Pak se zvedl, sice ne svým přičiněním, ale to nevadilo. Radostně se na bílého vlčka podíval a čekal, jestli se mu zlepší mluvení.

Hlásím se :)

(4/6)

Aithér se přiznal, že také ochutnával sníh. Teda aspoň si myslel, že to bylo ono, protože vlček stále mluvil tím divným přízvukem. Takže mohlo být klidně možné, že se jim to přihodilo ze sněhu. Viděl koutkem oka nějaký pohyb, ale jak neovládal tělo, tak se ani nemohl podívat o co šlo. Brzy mu to však bílý vlk osvětlil, když mluvil o vyděšení. Tím si dal dohromady informaci, že je jejich společník opustil bez jediného slova. Nic na to neřekl, protože už mu to nepřišlo důležité.
Jak se správně obával, pořádně Aithéra vylekal svými záškuby. Dost se za to styděl, ale asi ještě více by se styděl, kdyby tu najednou začal značkovat. Díky bohu, zatím nepotřeboval, ale teď si nemohl být ničím jistý. "Dobrý, v pořádku. Děkuji. Asi za to vážně může sníh." Aspoň, že se smál jeho poznámce, byla to známka toho, že mu ještě Awarakova přítomnost nebyla proti srsti. Po válení sudů přišla chvilka oddechu a už se zase začalo něco dít. Tentokrát začal poskakovat po zadních nožkách, vždy dva krůčky po zadních, dva zpátky na začátek normálně a zase po zadních. Skoro jako závody ve skocích do dálky, ale s dost pochybnými pravidly. Už toho měl vážně dost, ale nemohl nic dělat, stále své tělo neovládal.
Chvíli mezi nimi vládlo ticho, ale každý pro to měl svůj důvod. Přemýšlel, na co by se mohl zeptat, ale jelikož chtěl být ohleduplný, tak musel vymyslet otázku s odpovědí ano ne. A už se ztrácel v tom, na co všechno se ptal. "Abychom zahnali nudu a zkusili si, jestli se nám to už konečně ztratí, to obluzení ze sněhu, tak se tě budu na něco ptát. Tak první otázka, narodil si se tady? Já ne, já přišel z velké dálky." Znovu demonstrativní příklad, místo skoků začal pochodovat kolem vlka, aby ukázal, že opravdu přišel. Jenže tím jeho kolo otázek skončilo, protože toho víc nevěděl. "Jestli tě něco napadá, klidně se taky zeptej, já ti určitě budu rozumět." Snažil se ho povzbudit, aby nebyl rozpačitý, že mluví, tak jak mluví.

// Možná by to bylo lepší. :D Kterou platformu navrhuješ?

(3/6)

Zastavil se. Konečně si mohl chvilku oddechnout, protože více pohybu za poslední dobu vážně neudělal. Zaměřil se na mluvu bílého vlčka s černou packou a špičkou ocásku. Když si dal opravdu záležet, rozuměl mu. Druhým vlkem se ani nezabýval, protože stejně nemluvil. Snad se ani nehýbal. Kdyby mohl své tělo ovládat, hned by k němu přiskočil a poplácal ho packou, protože usnout v takové zimě může být nebezpečné. I když se mu zdálo, že zima se konečně trochu mírní. Přestal však uvažovat nad zmrzlými nebo nezmrzlými vlky a vrátil se v hlavě ke slovům Aithéra. "Neobvyklého? Dlouho jsem neměl nic v tlamě, jediné ten zmrzlý sníh. Myslíš, že by to bylo z toho? Ale to by znamenalo, že ti třeba trochu zmrzl jazyk, pokud si taky žužlal sníh."
Nechtěl vlka nějak stresovat nebo snad pomlouvat, že udělal chybu. Snažil se na jejich problém dívat racionálně. A jak tak stál a přemýšlel, začal se neovladatelně třást. Až mu pomalu drkotaly zuby, ale naštěstí si neprokousl jazyk. Akorát se mu podsmekly nohy, takže upadl na bok a vypadal, jako kdyby měl nějaký záchvat. Opravdu se začal bát o svůj zdravotní stav.
Naštěstí se tento úkaz brzy přehnal a zase se mu tělo postavilo. K jeho úlevě si hned sedl, jen mu ocásek kmital ze strany na stranu, takže rozmetal kolem sebe kousky sněhu. Usmál se nad zakručením žaludku Aithéra, ale okamžitě zakručelo i v jeho břiše. "Můžeme si dát zatím koncert prázdných žaludků. Začínám si myslet, že ten sníh byl opravdu něčím zakletý. To se tu stává často, ne? Že se dějí divné věci." Nedokázal si vzpomenout, jak dlouho tu vlastně pobývá. Občas mu v hlavě proběhla myšlenka, či vytanula vzpomínka, co zde zažil, ale byla tak prchává, že se nenamáhal ji rozvíjet dát. Došlo mu, že vlček nebude chtít moc mluvit, ale už mu položil otázku, tak se to snažil zachránit. "Promiň, mě to došlo až teď, že asi nebudeš chtít moc mluvit. Třeba jen kývni na souhlas nebo nesouhlas, ať se netrápíš s vyslovováním." Mile se usmál a začal, což se teda trochu styděl, válet sudy kolem vlka. Brzy se mu z toho motala hlava, ale bohužel s tím nic neudělal. Nikdy! Už nikdy nebudu válet sudy, je to odporná zábava!

// Nevšimla jsem si zprávy od Winter, tak proto odpovídám až teď. :)

(2/6)

Najednou se zarazil uprostřed projíždění sněhu. Za tu dobu, co kolem ostatních jezdil, dostal se docela hluboko, takže viděl jen špičky uší. Ale hlasy slyšel, takže aspoň věděl, že tu nezůstal sám a také, že o sluch nepřišel. Jenže, když se tak zaposlouchal do hovoru, nedávalo mu to smysl. Asi jsem si nahrnul sníh do uší, jinak netuším, co se děje. Jak se nehýbal, začínala mu být zima. Byl však tak zabrán do luštění slov, že si prostupující chlad nepřipouštěl.
Najednou se sám od sebe zvedl a začal pomalu otáčet hlavou ze strany na stranu. Aspoň měl přehled, jestli se za tu dobu, co ryl čumákem ve sněhu, něco změnilo, ale to bylo tak všechno. A zjistil, že jediný, kdo mluvil byt Aithér, bílý vlček. Tak i jemu se stalo něco podivného. Snažil se zaměřit na jejich společníka, aby zjistil, jestli mu třeba nenarostla druhá hlava, ale zrovna měl hlavu na druhou stranu, tak se mu to nepovedlo. Byl však zamlklý, což mohlo znamenat úplně cokoliv.
Konečně přestal houpat hlavou do stran a koukal se jen před sebe. Jedinému, čemu rozuměl od bílého vlčka byla otázka, co se děje s ním. Zatím Awarak nedělal nic, takže mohl v klidu mluvit. "Možná se na nás začíná podepisovat ta krutá zima. Nebo na nás skočila nějaká nemoc, kterou mívají zvířata, která nepřežijí zimu a nutí je něco vyběhnout ven, abychom je ulovili. A jelikož jsou všichni v hlubokém spánku a šikovně schovaní, tak to skočilo na nás." Při slově skočilo mu začalo tělo vyskakovat do vzduchu v různých pozicích. Nejprve se přikrčil a skočil po neviditelné myšce, poté vyskočil na imaginární kámen, takže zapadl hluboko do sněhu, což bylo vlastně štěstí., protože si aspoň nic nezlomil. Neštěstí to bylo v tom, že se zasekl, takže tomu, kdo mu pohyboval tělem, trvalo dlouho, než ho vyhrabal ven. Awarakovy pohyby však už nebyly tak trhavé, jako kdyby se vetřelec s jeho tělem naučil pracovat. "Netuším, co se nám děje, ale myslím, že teď máme malou šanci na úlovek. Nechceme tedy zatím počkat, než nás to přejde?" Možná, že jeho nekontrolovatelné pohyby vyvolávala konkrétní slova. Při ukončení věty totiž začal pochodovat tam a zpátky, jako na nějaké přehlídce.

(1/6)

Těkal pohledem z jednoho na druhého a trpělivě čekal. Zatím co tam tak seděli, přišlo mu, že teplota se změnila až nějak moc směrem dolů. Otřásl se zimou a pohlédl na noční oblohu, jako kdyby hledal nějaký zdroj tepla. Mezitím se oba vlci vyjádřili k jeho plánu a oba dva s ním souhlasili. Radostně zamával ocáskem a chtěl něco říct, ale všiml si, že se kolem nich shlukly jakési malé tečky. Zaměřil na ně zrak, ale brzy zmizely. "Viděli jste to taky?"
Otočil se na své společníky, ale zjistil, že je nevidí. Problém ihned identifikoval, nemohl totiž pohnout hlavou. Zkusil zahýbat packami, ale ani to s ním nic neudělalo. "Nevidíte něco podezřelého u mě? Nemůžu totiž hýbat tělem." Zvláštní však bylo, že své tělo cítil a byl v tak nepřirozené poloze, až zažínal mít křeče. Najednou se však začal hýbat, nejprve trhaně, ale pak se rozešel, ale proti stromu. Pomóc, co to je? Než však mohl narazit hlavou do kmene, rozhodlo se jeho tělo, že se otočí směrem ke svým společníkům. Podíval se na ně, ale brzy se na ně díval vzhůru nohama. Bylo to totiž z důvodu, že se rozvalil na záda a ukázal jim břicho. Vypadal trochu jako podbízivá vlčice a cítil se neuvěřitelně trapně. "Já se vám omlouvám, ale nemůžu ovládat tělo. Teď by nebylo dobré jít lovit, ale můžu čenichat, třeba by to pomohlo." Když byl u slova čenichat, otočilo se jeho tělo zpátky na břicho a po vzoru ledních medvědů, kdy měl zadek ve vzduchu a čumák zabořený ve sněhu, se rozjel po břiše kolem vlků a dělal kolem nich osmičky. Boží.

I tady se hlásím. :)

Mile se usmíval, ale když Aithér mluvil o své rodné smečce, trochu posmutnil. Chtěl mu tím dát najevo, že s ním soucítí. "Mrzí mě, že je to v ní takové smutné. Snad se to brzy zlepší. Když se k nim přidal druhý vlk, pozorně poslouchal jeho jméno, i když si myslel, že obě stejně jednou zapomene. Ale třeba se něco změnilo a už nebude zapomínat. Nechtěl si však dělat falešné naděje, takže se raději vrátil zpátky do přítomnosti.
Po představovacím kolečku zavládlo na chvilku ticho. Možná všichni tři mysleli na jídlo nebo na společný lov, ale ani jeden z nich se neodvážil to říci nahlas. Tak že bych já byl ten průkopník, který to navrhne? No co, když tak mě pošlou do háje s tím nápadem. "Napadlo mě, když nás tady takhle vidím, tři statné vlky, nemáte náhodou hlad? Osobně se mi dlouho nepovedlo ulovit nic většího než nějakého toho zajíce, ale společně bychom si mohli troufnout i na něco většího." Nechtěl se přiznávat, že hladoví už trochu dýl, než je zdrávo, ale ve své sily věřil. S nimi by si troufl na jelena nebo daňka nebo co tady žije. Do svých slov vložil nadějný hlas a do očí se mu nahrnulo napnuté očekávání, protože si byl téměř na sto procent jistý, že to dopadne.

Taky moc děkuji. :)

Poprosila bych o:
13 bodů - 104 mušlí
10 bodů - 16 vlčích máků
10 bodů - 8 křišťálů

Celkem bylo 33 bodů.

Díky. ^^

// Šťastný nový rok přeji. :) Oslava skončila, můžu psát. :D

Ponořen ve svých myšlenkách si přestal všímat okolí. Sice si myslel, jak všechno hlídá a nic jeho oku nepůjde, ale i tak se stalo, že se z bílého sněhu vyloupl vlček. Sledoval jeho pohyb a zdálo se, že mu nechce nijak ublížit. Ale ani bílý se neodvažoval přijít příliš blízko. Jako kdyby bojoval sám se sebou, když se k Awarakovi blížil.
Při pozdravu se lehce uvolnil a jakmile mu řekl další větu, hned se cítil lépe. Roztáhl tlamu do úsměvu. "Ahoj. Můžu ti říci, že jsem před chvílí přemýšlel o tom stejném. Buď jsou všichni jasnovidci a vidí nějakou sněhovou katastrofu, která se na nás blíží nebo mají smečku... " Na chvilku se odmlčel, protože po svém proslovu by sám před sebou utekl a on nechtěl cizince nijak vylekat. Společnost se mu líbila, aspoň se necítil tak sám." Nebo prostě jen hledají jídlo a jsou v jiné části země." Jen co svá slova dořekl, privanuk k nim vítr pach dalšího vlka. Překvapeně se podíval směrem, odkud vítr vanul a dotyčný vlk, už tam stál. Nebyl mu nijak povědomý, ale zdálo se, že jim nechce způsobit potíže. Slušně pozdravil, ale jak Awarakovi došlo, ani jeden z nich se nepředstavil. A když si je oba tak prohlížel, tak ho napadlo, že by společně měli šanci něco ulovit. "Určitě si nás nevyrušil, " řekl s pohledem upřeným na druhého vlka, čímž mu chtěl dát najevo, že nechce za něj přímo mluvit, takže se může samozřejmě ozvat. "Zrovna jsem se chystal se představit, tak aspoň nemusím dvakrát. Jmenuji se Awarak, jak vy?" Nechtěl na ně hned vybalit, že by mohli společně něco jít ulovit. Co kdyby mu utekli? Ne, rozhodl se, že na ně půjde pomalu a kdyby to jeden z nich navrhl dřív, než on, tak by se vůbec nezlobil. Ale do hlavy mi nikdo nevidí, takže by to musela být asi náhoda, kdyby někdo navrhl společný lov.

// Snažila jsem se napsat během oslavy, ale fakt to nejde, ve chvilce klidu napíšu :)

<< Medvědí řeka

Cesta do lesíka mu trvala krátce, ale to mu nijak nepomohlo od hladu, který se mu pomalu a plíživě začal vtírat do těla. Dlouho ani nepotkal živou duši, která by mu mohla pomoci něco ulovit, vystopovat, přivolat nebo cokoliv jiného. Začichal, ale ani vzduch mu nepřinesl nijak zajímavý pach. Jsem sám. Všechny zasypal sníh a jsou z nich ledové sochy. Možná ve smečkách někdo zbyl. Ale bylo by to moc promyšlené se někam takhle vetřít.
Sedl si na zasněženou zem a přemýšlel, jak moc by to vypadalo vypočítavě, kdyby se teď do nějaké smečky přidal. Na jednu stranu bych byl přítěž v očích alf. Hladový žaludek, který musí nasytit. Ale na druhou stranu, nejsem tak špatný lovec. Takže bych mohl být přínosem. Jenže, to bych musel něco najít v tomhle sněhu a donést jim to na ukázku, že to zvládnu i za extrémních podmínek. Mluvil k sobě, protiřečil si, vyvracel dobré argumenty ještě lepšími, ale u toho sledoval pečlivě okolí, aby mu neunikl sebemenší náznak pohybu,

<< Náhorní plošina

Zima přituhovala, o tom nebylo pochyb. Z nebe se střídavě sypal bílý sníh a všude byl přízračný klid, který nerušilo nic. Zpěv ptáků, bzučení hmyzu, ani vánek v listí. Všechno totiž spalo. Tedy skoro všechno. Černobílý vlk se plahočil krajinou a zanechával za sebou stopy ve sněhu. Kdyby byl kořistí, hned by ho někdo mohl ulovit. Naštěstí byl on dravcem a hledal někoho tak nešikovného, aby za sebou zanechával jasně čitelnou stopu. K jeho smůle byli všichni schovaní v úkrytech. Nepřišlo mu to divné, protože se blížil večer, tak bylo jasné, že se všichni skryjí. Měl by to udělat i on, ale neměl kam a ani nevěděl, kde by tu mohli být jeskyně, kde by přečkal noc. Venku se mu však nechtělo přečkávat. Ne že bych se bál, že by mě někdo mohl napadnout, ale co kdybych zmrznul. Nebo... no vlastně ono těch nebo už moc není, jde o to umrznutí. Tak já raději nebudu spát a pokusím se najít nějaké to jídlo. Nebo aspoň teda úkryt, než se uchýlím ke spánku. To by mohl být dobrý plán. A tak se dál plahočil kolem řeky, které si všiml až teď. Ještě štěstí, že se mu nepodařilo do ní spadnout. To by mu umrznutí hrozilo mnohem dřív.

>> Křišťálový lesík