Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Kamenná pláž

Přes kameny se jim šlo sice pomalu, ale Awarak byl vytrvalý. Nechtěl nechat Aithéra ve štychu, proto občas udělal větší krok, aby se přesvědčil, že se ho pořád drží. Jak měl totiž plnou hlavu starostí, ani nepociťoval nějakou bolest. Začal si ale všímat změny pod nohama. Nejdřív to byly větší kameny, ty se ale postupně měnily na drobnější, až se z nich stal písek. Když černý vlk zvedl hlavu, viděl i přes provazy deště jakési houští. S nadějí se k němu vydal blíž a táhl na něm závislého Aithéra sebou. Naštěstí to přineslo ovoce, protože keře vypadaly, že jen tak vodu nepropustí. I když jí je takhle hodně. Položil kamínek na zem a otočil hlavu na svého kamaráda. Nechtěl se točit celý, protože by tak mohl mladšího vlčka zmást. "Máme štěstí! Přímo před námi je houští, tady je teda ještě řídké, ale kousek dál vidím něco jako pelech nebo jak to říct. Tam tě schováme a já ti najdu něco, co tě vyléčí! Ale než se tam dostaneme, tak se tě dotkne asi pár větví, ale s tím bohužel nic neudělám." Poslední větu pronesl smutně, ale doufal, že mu to přítel odpustí. Popadl svůj talisman a vedl je opatrně do středu keřů. Naštěstí viděl dobře, takže jim netrvalo dlouho najít přírodní schovku. Ani sem nepršelo! Pak by se to nemohlo nazývat úkrytem. Protočil oči nad svou hloupostí.
Zastavil se před vchodem do malého úkrytu. Osobně by se tam asi neposkládal, ale jeho kamarád by to mohl zvládnout. Znovu odložil kamínek, aby mohl mluvit. "Teď mě pustíš a neboj se. Já se postavím za tebe a ty půjdeš jenom rovně, až ucítíš pod tlapkami větve. To je tvůj úkryt, taky na tebe nebude pršet, tak to poznáš. Tam budeš čekat a já ti přinesu nějakou medicínu. Neboj, nezapomenu na to, co slíbím to splním! A nechám ti tu tvůj talisman, aby mě k tobě zase zavedl a ty tu nebudeš aspoň sám." Možná to mohlo znít ujetě, že tu zůstane oslepený jen s kamenem, ale Awarak doufal, že si aspoň nebude připadat opuštěně. "Zvládneš to," povzbudil ho, když mu vlček pustil oháňku a pomalými krůčky se vydal do svého ležení. Awarak mu kamínek položil přímo k noze. "Nelekni se, teď ti chytnu nohu a dám ti ji na ten kamínek, aby si věděl kde je," řekl povzbudivě a hned taky tak konal. Když očima zkontroloval okolí, podíval se znovu na kamaráda. Doufal, že ho nikdo nenapadne, to by si totiž vyčítal do konce života. No, než by na to zapomněl, což by bylo ještě horší a nechtěl na to teď myslet. "Pěkně čekej a ničeho se neboj. A zatím se měj," řekl a upaloval nějakým směrem pryč. Hlavně si musím pospíšit!

>> Náhorní plošina

> Křovinatý svah

Všiml si, že se jeho kamarád drží za ním, takže se snažil vybírat snadnou cestu. Přeci jen, dost ho převyšoval, takže mu mohl dělat jakýsi záchytný bod. Taky se mu svěřil, že ho postihly nějaké střevní potíže, což Awarak moc nechápal, kde k nim přišel. Ještě nestačili nic ulovit a sníst! Ale vlček mu to vysvětlil, že za to nejspíš mohla tréma. "Ach táák," vydechl a povzbudivě se usmál, aby Aithér věděl, že to není nic, za co by se měl stydět. Že se to může stát každému.
Proudy vody do nich nemilosrdně bušily, což je dost vysilovalo. Tedy, Awarak trochu doufal, že to i jeho kamaráda vysiluje, protože by se pak cítil jako bábovka. A opravdu, brzy se vlček ozval, jestli by si nenašli úkryt. Teď to Awaraka trochu zamrzelo, co si před chvilkou myslel, protože Aithér to řekl dost vysíleně. Awarak se na něho otočil, aby mu přikývl, když v tom začal společník jančit a klepat se, stresovat a zrychleně dýchat a vůbec, hodně panikařit. Černý vlk se vyděsil, ihned přiskočil blíž a snažil se vymyslet, co budou dělat. Položil si kamínek, který poctivě stále nesl k packám. "Neboj, neumíráš. To nedovolím! Pojď, půjdeme ještě kousek, ty se mi zakousneš do ocasu, aby si se neztratil. Najdeme úkryt, ty tam počkáš a já ti najdu nějaké bylinky nebo vlka, který umí léčit a vyléčí tě. Ano? Souhlasíš?" Čapnul znovu kamínek do tlamy, vrazil chudákovi Aithérovi ocas až před čumák a mírně mu s ním zašimral u nosu, aby věděl, kde má kousnout. Když se mu to podařilo, vydal se pomalu, ale velice odhodlaně hledat místo, kde by mohl vlček chráněn před světem počkat. V hlavě mu zatím šrotovalo, co se mu tak mohlo stát. Že by mu vlétlo bahno do očí? Ale to ne, žádné jsem neviděl. I když je tma a prší, tak bahna na bílém kožichu si všimne každý. Tak že by prach? No jo, ale zase, prší. Prach teď nemá žádnou šanci. Byl bezradný, ale nechtěl to na sobě nechat znát, aby kamaráda neděsil ještě víc.

>> Velké houští

<< Stepní pláň

Jeho tlapy dopadly do bahna. Sice se pozorně díval, ale nenapadlo ho, že tady bude půda tak rozmáchaná, že se propadne do mazlavé směsi. Netušil jestli je to dílo roztátého sněhu, náhlého deště nebo to tu tak vypadalo stále. V tlamě stále držel darovaný kamínek, protože ho za žádnou cenu nechtěl ztratit. A představa, že by strčil hlavu do bláta a pomalu by se mu stahovalo kolem hlavy, až by ho mohlo udusit... Brr, rychle začal přemýšlet o něčem jiném.
Na Aithérova slova o vyhlídce jen přikývl. Naprosto mu věřil, že to tam teď bude ještě plné ledu, takže není dobrý nápad se tam vydávat. Něco se mu však na chůzí jeho kamaráda nezdálo. Awarakovi přišlo, že se pohybuje nějak zkrouceně, jako kdyby ho něco bolelo nebo se mu špatně šlo Než se stačil zeptat, protože společníkovo zdraví mu bylo přednější než honba na malého medvěda, začal Aithér upalovat daleko od něho. Sice řekl, že ho mám omluvit, ale proč? Co se děje? Paranoicky se podíval za sebe, ale tam nic podezřelého neviděl. Chtěl zrychlit, ale jeho váha, která sice přes zimu dostala zabrat, ale i tak byl těžký, mu v tom bránila. Čím rychleji se snažil jít, tím víc se mu nohy bořily do bahna, takže musel pokračovat svou původní rychlostí. To už se ale bílý, mokrý a zašpiněný (// od bláta :D) vlček vracel a na tváři mu hrál veselý úsměv. Ještě jednou se omluvil a usmál se ještě víc. Awarak to nechápal, ale asi to ani chápat nechtěl. Hlavně když už mu bylo dobře. Vytáhl tlapu z bláta a aby se mu dobře mluvilo, opatrně si na ní položil dárek. "Hlavně, jestli to je teď lepší. Nerad bych, aby si byl nějak nemocný," řekl prostě a vzal si zase kamínek do tlamy. Naštestí nebyl od bahna, protože než dopovídal, tak déšť bahno smyl. Až taková to byla průtrž mračen. Usmál se a dál pokračoval za Aithérem.

>> Kamenná pláž

Jeho převtělení na myš se mu moc nepovedlo. Ne jen, že si musel jeho společník myslet, že mu zase hráblo, jako z toho sněhu, navíc se tak zpozdil, až mu Aithér utekl. Chvíli ho stopoval a snažil se dostat co nejblíže k němu, pak to však vzdal. Co kdybychom se tu naháněli kolem dokola a pak se už nenašli? Nechci ho ztratit, to vážně ne. Proto, když slyšel vzdálené vytí, zůstal stát na místě. Sice se brutálně rozpršelo a začal foukat vítr, stejně však vytrval a seděl na místě.
Brzy zaslechl skrz padání deště svoje jméno a brzy viděl i toho, kdo ho křičel. Bílý vlček se k němu hnal a v tlamě něco nesl. Awarak se na něj už z dálky usmíval a mával ocasem. Uši měl přiklopené k hlavě, ale i tak slyšel, co mu kamarád vyprávěl. "Páni, jednou se tam taky podívám! Ale ne hned, teď by to bylo nebezpečný, vzhledem k tomu, jak se rozpršelo. To i ti medvědi budou schovaní." Došlo mu, jaký je to ale nezdvořák, že vůbec nepoděkoval. "To jsi moc hodný, děkuji ti. Věřím, že to určitě pomůže." Nepřestával mávat ocasem, vážně ho to dojalo. Jen si nevzpomněl poděkovat hned, což ho trochu mrzelo, ale doufal, že se na něho nebude kamarád zlobit. Popadl svůj dárek a vydal se za vlčkem. Nenamáhal se však čichat nějakou kořist, protože v tom dešti a větru se stejně všichni schovali. "Neumám jiuný náupad. Prchostě půjdeme dául. Tchřeba naudeme malécho medveda a postauvíme che mu sami." Mluvilo se mu špatně s kamínkem v tlamě, ale nehodlal ho nikde ztratit ani položit.

>> Křovinatý svah

// Změna přechodu na nikam, zůstávám na místě. :D

<< Úzká rokle

Daný úkol č. 2 (1/2)

Awarak byl rád, že se jeho kamarádovi nic nestalo. Tedy doufal, že ho může považovat za kamaráda. Byl si tím naprosto jistý, že jsou kamarádi. Měli si stále o čem povídat, takže mu cesta rychle ubíhala. Ani se nijak nedíval pozorně kolem sebe. Jelikož ale začínalo jaro, mohl se aspoň očkem občas podívat na to, jak si příroda se zimou poradila.
Zatím však měl plnou hlavou toho, co říkal bílý vlček. A to kouzla. zamyslel se, jestli to takhle jde. Jestli existují tak silné věci, aby se to dalo nazývat kouzly a ještě by mu to pomohlo. "Moje větší část na kouzla věří. Přesně na takové, jak říkáš. Sice si neumím představit, co vlci s magií dělají, ale věřím i na ta opravdová kouzla. Alespoň moje větší část. Poté se hovor stočil na vyprovokování medvěda. Znovu se jeho mysl dělila na dva hlasy, které se překřikovaly v tom, jestli to je dobrý nápad nebo ne. "Myslím, že když seženem stejné dva bláázny, tak by to dopadnout mohlo. Jsme přece rychlejší, než nějaký smradlavý medvěd," prohlásil zvesela a dál si to štrádoval po boku Aithéra.
Zvesela se usmál na to, když ho jeho společník označil za osobního strážce. Zamával ocáskem a souhlasně pokýval hlavou. "Tak jo, to zní jako dobrý plán." Zadíval se mu do očí, aby zjistil, o čem to jeho společník mluví. "Máš na mysli ten lehký nádech do modra? Tak to znamená, že víš aspoň přibližně, jakou máš magii? Ale já to vlastně můžu takticky zatajovat, protože mám oči žluté." bylo to životní moudro, ale kdo ví jak dlouho si ho bude Awarak pamatovat. "Neřekl bych, že se budeme nudit, ale určitě to zkusit časem můžeme." Zadíval se na půdu po které šli a v tu ho napadla bláznivá myšlenka. "Vem si jaké by to bylo, kdybychom se stali myší!" Vykřikl a dal se do hrabání díry. Zprvu to šlo špatně, protože půda byla stále podmáčená po roztátém sněhu, ale jak se do toho dostával, brzy měl díru tak velkou, že se do ní vešel. Když stál ve své vyhloubené díře, začal hrabat tunel, kterým by mohl pokračovat dál do kraje. Tunel to nebyl veliký, maximálně na jednu jeho tlapu, když mu došlo, že šli vlastně pro jídlo. Zahanbeně vylezl ven a přidal se ke kamarádovi. "Omlouvám se, jen jsem to chtěl zkusit, jak se cítí myši, když dělají tunely v zemi. Ale řeknu ti, je to docela dřina." Oklepal ze sebe kusy hlíny a vesele pokračoval na další průzkumnou misi. A taky misi za jídlem.

>> Kamenné pole

<< Kamenná pláž

Už se mu nezdál jako dobrý nápad vydat se na kameny do řeky. První se mu podařil zdolat úplně v pohodě, ale další už vypadaly kluzce. Ale nechtěl se nechat zahanbit, takže se snažil přeskakovat opatrně. Šlo mu to dobře, ale pomalu, protože ho jeho společník předběhl. Najednou mu packy podklouzly a jeho tělo skončilo na půl v řece. Awarak se vyděsil, ale Aithér se z toho naštěstí dostal. Awarakovi zůstal trochu stáhlý žaludek, ale naštěstí už žádná katastrofa nepřišla. Tak to jsem se moc neosvědčil jako osobní strážce.
I on se bezpečně dostal na druhou stranu, kde na něho kamarád čekal. Awarak se chtěl zeptat, jestli je v pořádku, ale bílý vlček stále myslel na boj s medvědy. "Nejdřív se musím zeptat, si v pořádku?" To bylo to první, co ho napadlo. Jak ale poslouchal vlčkův nápad, tak z toho byl čím dál víc nadšený. "Vážně myslíš, že by mi to pomohlo? No, třeba bych se jich přestal bát, ale to kouzlo? Zní to báječně!" Vykřikl nadšeně a v očích mu jiskřilo radostí. Trochu se zakřenil na jeho podotknutí. "To víš, já jsem výjimka. Originál," řekl trochu sebejistě. "Asi bych taky řekl, že z toho má dobrý pocit a když doprovází vlka, který cestuje, tak se podívá na místa, kam by se jinak nedostal. Bych tak řekl." Nevěděl v čem by se takový vlk mohl zdokonalovat, tak na tu otázku ani neodpověděl. Když se ho však vlček zeptal na magii, došla mu slova. Na chvilku se zamyslel, protože si tím nebyl vůbec jistý. V mysli se mu objevil krátký záblesk, jak mu to kdysi někdo vysvětluje. Pak se tam promítla věž a... Už tam byla ohromě velká mlha. "Magii? Já, já nevím. Myslím, že mi to někdo kdysi říkal, ale to už je dávno. Ani nevím, jak bych ji mohl aktivovat, pokud nějakou mám." Pronesl to smutně, protože nemohl Aithérovi odpovědět na jeho otázku.

>> Stepní pláň

<< Medvědí řeka

Awarak přemýšlel jestli náhodou nepřehnal popis medvěda. Ale opravdu si ho takhle pamatoval. Chvilku rozmýšlel, jestli mají medvědi tak moc navrch nad vlky. "Řekl bych, že by nás muselo být víc, tak čtyři minimálně. Oni medvědi nejsou tak krvelačný, pokud nejde o kořist. Aspoň co nám říkali doma ve smečce. Ale teď na jaře jsou vyčerpaní a hledají si jídlo a to jsou nebezpeční. Protože maminka říkala, že celou zimu prospí, no chápeš to? Celou zimu spát a pak od jara hledat jídlo na další zimu?" Osobně si však myslel, že by si oni dva by na medvěda nestačili.
Aithér byl stále nadšený z osobního strážce. Awaraka ten nápad také nadchnul. "Většinou bych řekl že jo. Ale že vlci hledají osobní strážce a pak se jim hlásí jiní vlci. Řekl bych, že to obvykle nefunguje stylem: Ahoj jsem vlk a dělal bych ti osobního strážce," zakřenil se na kamaráda a hned pokračoval, "jestli si to přeješ, tak klidně můžu. Když ti bude někdo dělat problémy, hned s ním zatočím," řekl vlk radostně. Vypadalo to totiž jako dobrý nápad, když byl Aithér jeho velký kamarád.
Jak se zmínil o kamenech, tak se hned bílý vlček dal do hledání nových památných kamínků. S radostí se k němu připojil a čenichem rozhrnoval zbytečky sněhu, aby našel ten nejkrásnější. Bohužel za tu dobu se mu nepovedlo najít nějaký pach zvířete, které by mohli ulovit. Tak se zatím spokojil s hledáním šutříků. Ani si nevšiml, že se dostali k dalšímu problému a to, jak přebrodit tuto vodu. Opětoval tázavý pohled a vydal se na další malé dobrodružství.

>>Úzká rokle

<< Šakalí pahorkatina

Vlastní cíle, 4. úkol (2/5)

Svým vyprávěním vlčka strhnul. Možná měl nějaký dar na vytváření pohádek a povídek, hlavně tedy na jejich vyprávění. Bílý vlček se začal vyptávat, jak medvěd vypadá. Awarak se na něho na chvilku zadíval, protože si najednou nebyl jistý, jak starý vlastně jeho kamarád je. Zdálo se mu, že jsou tak přibližně stejně staří, ale bylo možné, že se do této doby s žádnou medvědovitou šelmou nesetkal. Šťastlivec. Nijak si však nemyslel, že by to bylo něco špatného nebo zábavného. určitě by se totiž našlo zvíře, které Awarak nikdy neviděl a Aithér ano.
"No, já znám jen jeden druh, ale je možné, že jich žije spousta i různě barevných, jako my jsme různě barevní. Ale ten co jsem ho potkal, tak byl hnědý. Prostě taková obyčejná hnědá, asi jako suchá hlína nebo tak." Na chvilku se zastavil, aby si rozvzpomněl, jak vlastně šelma vypadá. "Pak, je asi takhle vysoký," pro názornost se opřel o strom, ale ne do plné výšky, které by dosáhl, kdyby se postavil na zadní pořádně. "Tlamu... Tlamu dokáže mít širokou jako moji hlavu. Jinak má dvě oči, dvě uši, čtyři nohy. Ale tlapy, ty má veliký a s ohromnými drápy. " Doufal v pár věcí. Za prvé, že vlčka moc nevyděsil. Za druhé, že mu medvěda popsal tak, jak opravdu vypadal a nic si nepřikreslil. A za třetí, že z jeho vyprávění pochopí, že se mu musí vyhýbat. "Co tak vím, tak medvědi jedí jako my. Hlavně teda ryby, jak říkala maminka. Ale masem nepohrdne vůbec," odpovídal dál trpělivě. Jen otázce, jestli se jich bojí se trochu vyhýbal. Nechtěl se k tomu totiž přiznávat, měl přeci jen nějakou hrdost, kterou tak snadno neuměl překousnout."A co dělá? Tak to netuším. Snad ho však příroda vytvořila k tomu, aby reguloval hlavně ryby a ne nás. A co se týče bojení se," trochu zahanbeně se podíval na své tlapy, "bojím se jich." Dál se k tomu nechtěl vyjadřovat, protože nevěděl hlavně jak.
Naštěstí se Aithér (// Lojza :D :D) už zeptal na další otázku. Awarak se usmál a byl rád, že se tak dobře baví. Díval se na řeku, která se před nimi hrnula někam do dálky, hlavně díky tajícímu sněhu a poslouchal. "Osobní stráž za tebe dělá všechno! Nosí ti jídlo, hlídá ti záda, vyřizuje za tebe účty, když je na tebe někdo hnusný a ty se mu chceš pomstít. A všechno, na co si vzpomeneš." To, že si pod pojem osobní stráž přidal i osobní sluha, to mu nějak nedošlo. Nebo to spíš nevěděl. Zasmál se společně s vlkem, když podotkl, že když jim dojdou témata na mluvení, můžou se vrhnout na seznam pro a proti ke ztrátě paměti. Nic víc však k tomu neřekl, neměl nějak co. Hlavně však sledoval, kudy by mohli jít, aby přešli suchou nohou. Nebo aspoň tak, aby se moc nenamočili.
Rozešel se za Aithérem a nechal se od něho vést. Věřil, že je dovede k nějakému vhodnému místu k přebrodění. Brzy se tak stalo a objevili kmen přes řeku. Jeho společníkovi se do toho moc nechtělo, ale široko daleko nebyl jiný způsob, jak se dostat na druhou stranu. Ještě, než se odhodlal na kmen vyskočit, tak ještě zodpověděl otázku ohledně kamenů. Awarak si oddechl, protože se na chvilku vážně bál, že se jedná o podivné poblouznění. Ale když se jednalo o sbírání drobných vzpomínkových předmětů, tak na tom nebylo nic divného. Černý vlk počkal, až se jeho společník dostane na druhou stranu a vydal se za ním. Našlapoval opatrně, protože by se nerad koupal. Jakmile byl na druhé straně, znovu se usmál, měl dobrou náladu. "Tak to jo, to je takové hezké. Když uvidím nějaký pěkný, tak tě upozorním, aby si měl památku na naše putování," řekl nadšeně. Uvažoval, jestli by mu takové malé předměty třeba nepomáhaly osvěžit paměť, ale nakonec ten nápad zavrhl. Když nemám smečku, tak bych jich časem sebou tahal spoustu. Ale pokud bych měl kde složit hlavu, tak bych si mohl něco začít sbírat.

>> Kamenná pláž

<< Křišťálový lesík

Vlastní cíle, 4. úkol (1/5)

Šli vedle sebe a Awarak už neměl moc co dodat. Takový bylo jeho prokletí. I jeho sestřičky. Mohl bílému vlkovi vyprávět o jeho bratrovi, který si dával za vinu, že Awaraka napadl medvěd nebo o jeho druhé sestře, která se se všemi ráda rvala. Ale o to by určitě neměl zájem, k čemu by totiž takové informace využil. Po nějaké době Aithér promluvil a podíval se mu do očí. Awarak mu pohled opětoval a usmál se, protože se ho vlček snažil povzbudit. "To je pravda, ten medvěd mě mohl zabít nebo utrhnout nějakou končetinu. Nebo ocas!" U poslední věty trochu vykulil oči, aby tomu dodal dramatičnost, ale hned se zase jen mile usmíval. Zauvažoval však nad odpovědí na slova nepříjemné. Opravdu mu to tak přišlo? "Pokud vím..." Zarazil se a zašklebil, protože to opravdu nemohl vědět. "Dobře, takhle to vyznělo divně. Ono to je asi jak říkáš, nemusí mě nějak tížit nic. Maminka nás vždy vedla k tomu, abychom byli pravdomluvní a pomáhali těm, kteří si to podle nás zaslouží. Takže jsem si z toho udělal vlastní pravidla. Jsem pravdomluvný a snažím se být spravedlivý. A jelikož mě příroda obdařila mohutným tělem," kriticky se zadíval na pohublé tělo, které musí znovu pořádně vykrmit, "které bude brzo zase fit, tak můžu být dobrý osobní hlídač. Nepotřebuješ osobní stráž?" Uličnicky se usmál, protože v něm znovu převládla část, která z něho dělala malé vlče.
Zamyslel se nad slovy Aithéra, že to možná mají lepší, než ostatní, kteří si pamatují všechno. Mohl toho vyjmenovat spoustu pro a také spoustu proti, ale do toho se mu nějak nechtělo. "Je to dost možné, že to máme lepší. Ale nevím. Možná, že kdybychom dali dohromady seznam pro a proti mezi pamětí a ztrátou paměti, tak dostaneme výsledek, ale nějak se mi do toho nechce." Podíval se na bílého vlčka, aby zjistil, jestli jemu se do skládání seznamu chce, ale musel se zastavit. Jeho společník totiž začal mluvit něco o kamenech a hned jeden začal vehementně hledat. Awarak chvilku nerozhodně stál, ale pak taky hrábl tlapou do tajícího sněhu, aby byl něčím prospěšný. Ale kameny, které našel se mu vůbec nelíbily. Nechápal, proč potřebuje hezký kámen, ale třeba s ním chtěl někoho obdarovat.
Vlček zatím pobíhal z místa na místo a hledal ten nejlepší kámen. Konečně se mu jeden zalíbil, tak Awarak radostně zamával oháňkou, protože mohli pokračovat v cestě za jídlem. Jenže Aithér ho zase pustil a připomněl jim, že by měli pokračovat za jídlem. Černobílý vlk jen zavrtěl hlavou a šel za svým průvodcem. "Na co potřebuješ kámen?" Zeptal se zvědavě, ale nechtěl v tom nějak rýpat. Jen doufal, že to není symptom nějakého nového poblouznění, jako s tím sněhem.

>> Medvědí řeka

Vlček poslouchal, ani moc nedutal. Po vyprávění se Awarak zamyslel nad jeho otázkami. Natočil hlavu na stranu, protože nevěděl, co přesně myslí, že bolelo. Rozhodl se to vysvětlit všechno. "Ta noha mě rychle přešla, ale když dlouho běhám, tak mě pak začne trochu bolet. Co se hlavy týče, nepamatuju si to. Já se totiž probudil až ve smečce u jeskyně. Takže jsem asi musel být v bezvědomí." Když to vyslovil nahlas, znělo to naprosto logicky. Ale nijak si nad tím nelámal nikdy hlavu. Prostě už to přijal, ale bylo divné, že nezapomínal, že má problémy s pamětí. Byl to takový začarovaný kruh.
Usmál se na Aithéra, jeho slova mu totiž přišla milá. "Nemusí ti to být líto. Ono se s tím už nedá nic dělat. Jen se na mě prosím nezlob, až se na tebe jednou podívám a nepoznám tě. Nikdy nevím, kdy to přijde. Třeba do teď si matně vybavuju, že jsem něco slíbil jedné vlčici. Ale netuším, jak vypadá, ani jak se jmenuje, ale vím, že to bylo něco s jídlem." Zasmušile se uchechtl, protože ten popis byl opravdu k smíchu. "Já ti ani nevím, co se jí stalo. Jména si dokáže přiřadit, teda naše jména z rodiny. Ale co jí přihodilo před hodinou, už neví. Už je taková od mala." Trochu se mu zamlžily oči, jak si na svou malou sestřičku vzpomněl. Jak se asi má? Byl rád, že se jeho novému kamarádovi už mluví lépe. Znamenalo to, že už i on je pomalu vymaněn z vlivu podivného sněhu. Vydal se v jeho stopách a opravdu si přál, aby se jim něco povedlo najít a ulovit.

>> Šakalí pahorkatina

(6/6)

Líbilo se mu, že se vlček k jeho smíchu přidal. Sice pak přestal, takže se přestal smát i Awarak. Poslouchal Aithérovu otázku a sám si všiml, že už se mu mluva také začíná zlepšovat. Než však mohl odpovědět na jeho otázku, protože mu nevadilo se o svoji minulost dělit, všiml si toho i jeho společník a začal zkoušet, co všechno už dokáže. Občas se mu to nepovedlo a občas ano, proto mu taky patřil ten potlesk, který vyprodukoval.
Awarak přestal tleskat a zkusit pohnout oháňkou, jestli už mu to půjde. Šlo mu to a co víc, začínal mít cit v tlapkách, což si do teď neuvědomil, že vlastně nemá. Úlevně si oddychl, ale nezapomněl, že se ho vlček na něco ptal. "Nemusíš se omlouvat. Ono to není zase tak hrozný tajemství. Prostě jen, pokazil se nám lov a mě napadl medvěd." Nechtěl to udělat, ale ten zákeřný tvor, co mu hýbal s tělem chtěl ještě něco na rozloučenou provést. Najednou mu totiž zadní noha vystřelila dozadu, aby se mohl bílý vlček pořádně podívat na jizvy. Awarak se vážně cítil trapně. "Jak si můžeš všimnout, mám tam jizvy. Jenže to horší, co se mi stalo bylo, že jsem narazil hlavou do stromu a začal jsem mít problémy s pamětí. Prostě všechno zapomenu. A pamatuji si jen den po tom lovu. Takže ani nevím přesně, jak dlouho tu jsem, koho znám a koho ne. Dost možná zapomenu i na tebe." Smutně se na něj podíval, protože ho to vážně mrzelo. "Proto jsem nechtěl v rodné smečce zůstat. Aby se mnou neměli trápení. Ona totiž moje sestřička na tom je ještě hůř s pamětí a já nechtěl být přítěží." Domluvil a byl chvilku ticho, pro případ, že by měl Aithér ještě nějaké otázky.
Vstal a zkusil sám společníka obejít. Když se mu to povedlo, usmál se. "No, řekl bych, že jsme konečně v pořádku. Nevyrazíme tedy na ten lov? Mám pocit, že už bychom mohli být schopni něco kloudného ulovit. Chceš nás vést?" Nabídl mu vedení, protože to tu přeci jen mohl znát líp, když byl místní.

(5/6)

Akorát ze sebe dělám šaška, nic jiného. Ale když ono se to děje samo od sebe. Viděl na očích svého společníka, že by se rád smál na celé kolo. Kdyby se to dělo někomu jinému, asi by taky smál. No dobře, teď když si tím procházel a prožíval neovladatelnost svého těla, tak by se asi nikomu stejně postiženému nesmál. Nic si nenalhávej, pokud by se někdo rozhodl dělat kotrmelce, taky by si se smál.
"Aspoň, že nám ten smích zbyl. Lepší, než abychom plakali." Říkal to se zadržovaným smíchem, protože vlčkův zadržovaný smích ho nutil taky zadržovat smích. A celá situace dohromady byla prostě komická, že to nevydržel a vyprskl smíchy. Jeho tělo jím pláclo na zem a mlátilo packou do země, až sníh odlétal. Awarak se tak chechtal, až se mu sníh dostal do čumáku. Během chvilky se však uklidnil. Už se jen pochechtával a naštěstí se zvedl ze mě, takže se mohl dívat vlčkovi do očí. "Tady? Tak to musí být hezké tady vyrůstat. Ale za hranicemi to není tak děsivé. Já jsem z lesa, který je daleko, daleko odsud. Moje rodina tam zůstala, ale já nemohl. Ale občas se mi stýská, to musím uznat. Třeba sem ale jednou přijdou." Poslední větu řekl zasněně, ale brzy se z toho dostal. Museli řešit důležitější věci, jako bylo třeba nalezení něco k jídlu. Otočil hlavou a... Počkat, on otočil hlavou a sám, aniž by to udělala ta neznámá síla. Zkusil ji otočit zpátky a zase! Mohl to udělat sám. "Podívej, podívej Aithére! Můžu otáčet hlavou!" Na důkaz otočil hlavou doleva, doprava, nahoru i dolů. Zkusil pohnout nohou, ale to zatím ještě nešlo. "Zatím to je jen hlava, ale určitě se to zlepší! Věřím, že i ty budeš brzy mluvit normálně." Řekl povzbudivě a začal tleskat. Sice jen chvilinku, protože se pak převrátil na záda, ale tleskal. Pak se zvedl, sice ne svým přičiněním, ale to nevadilo. Radostně se na bílého vlčka podíval a čekal, jestli se mu zlepší mluvení.

Hlásím se :)

(4/6)

Aithér se přiznal, že také ochutnával sníh. Teda aspoň si myslel, že to bylo ono, protože vlček stále mluvil tím divným přízvukem. Takže mohlo být klidně možné, že se jim to přihodilo ze sněhu. Viděl koutkem oka nějaký pohyb, ale jak neovládal tělo, tak se ani nemohl podívat o co šlo. Brzy mu to však bílý vlk osvětlil, když mluvil o vyděšení. Tím si dal dohromady informaci, že je jejich společník opustil bez jediného slova. Nic na to neřekl, protože už mu to nepřišlo důležité.
Jak se správně obával, pořádně Aithéra vylekal svými záškuby. Dost se za to styděl, ale asi ještě více by se styděl, kdyby tu najednou začal značkovat. Díky bohu, zatím nepotřeboval, ale teď si nemohl být ničím jistý. "Dobrý, v pořádku. Děkuji. Asi za to vážně může sníh." Aspoň, že se smál jeho poznámce, byla to známka toho, že mu ještě Awarakova přítomnost nebyla proti srsti. Po válení sudů přišla chvilka oddechu a už se zase začalo něco dít. Tentokrát začal poskakovat po zadních nožkách, vždy dva krůčky po zadních, dva zpátky na začátek normálně a zase po zadních. Skoro jako závody ve skocích do dálky, ale s dost pochybnými pravidly. Už toho měl vážně dost, ale nemohl nic dělat, stále své tělo neovládal.
Chvíli mezi nimi vládlo ticho, ale každý pro to měl svůj důvod. Přemýšlel, na co by se mohl zeptat, ale jelikož chtěl být ohleduplný, tak musel vymyslet otázku s odpovědí ano ne. A už se ztrácel v tom, na co všechno se ptal. "Abychom zahnali nudu a zkusili si, jestli se nám to už konečně ztratí, to obluzení ze sněhu, tak se tě budu na něco ptát. Tak první otázka, narodil si se tady? Já ne, já přišel z velké dálky." Znovu demonstrativní příklad, místo skoků začal pochodovat kolem vlka, aby ukázal, že opravdu přišel. Jenže tím jeho kolo otázek skončilo, protože toho víc nevěděl. "Jestli tě něco napadá, klidně se taky zeptej, já ti určitě budu rozumět." Snažil se ho povzbudit, aby nebyl rozpačitý, že mluví, tak jak mluví.