Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Dlouhá řeka

Daný úkol č. 3 (1/3)

Awarak své jméno slyšel velmi zřetelně. Odložil kamínek na zem, aby mohl v pohodě odpovědět. "Už běžííím," křikl zpátky a jeho hlas se odrážel ozvěnou od vysokých hor. Černý vlk se na tu krásnu chvíli bez dechu díval. Sice se dostavila tma a obloha byla bez hvězd a měsíce, ale sníh to světlo nějak nahrazoval. Awarak to nechápal, že tu může být světlo bez slunce a měsíce, ale stále se nechával okouzlovat pohledem. Pak si však vzpomněl, že hrají si s kamarádem hrají na babu, takže popadl kamínek a vydal se dál po jeho stopách. Teď to bylo vlastně mnohem lehčí ho sledovat, protože si po sobě nezahladil stopy. Je dobře, že se tu sníh drží tak dlouho. Možná, že když jsme takhle vysoko, tak se tu drží celý rok. Umínil si, že se sem přijde podívat určitě i v létě.
Mezitím už v dálce rozeznával siluetu jeho přítele. Rozběhl se a radostně k němu a když byl od něho pár kroků, tak tu vzdálenost doskočil. Sníh odletěl na všechny strany a Awarak se vítězoslavně usmíval. "A mám che. Teď mách babu ty," zamumlal, ale hned se zarazil. Až teď si všiml, že tu s nimi stojí ještě jeden vlk, spíš tedy vlčice. Až teď černý vlk pustil kamínek do sněhu a usmál se na ni. Jen mu něco na jejich společnosti nesedělo a dalo mu to zabrat, než mu došlo, co to bylo. "Ahoj, já jsem Awarak, kamarád tady Aithéra. Omlouvám se, že jsem na tebe nejspíš hodil sníh, není ti zima? Víš, jestli to pro tebe není nebezpečné být takhle vysoko, kde je pořád jen zima a žádná voda. A vlastně kde máš krunýř?" Mohl znít bláznivě, ale něco mu říkalo, že tahle vlčice není jejich druhu. Že to je přestrojená želva. A takový želvě se přece nemůže líbit na sněhu. Ta potřebuje sluníčko a vodu. Ale ne zmrzlou vodu! Awarak už začal vymýšlet, jak želvovlčici dostane co nejrychleji k vodě. Vlastně dole je řeka! Tam s ní musíme jít.
Začal kolem čenichat, to ve snaze najít jí její ukrytý krunýř. Našel však jen pár kamenů, které se za krunýř nemohly vydávat. "A jak to, že tady neumrzneš? A co tu vlastně děláš? Ty si se zatoulala, že je to tak! Já ti pomůžu dostat se zpátky k vodě. Zrovna teď jsme se kolem jedný šli, takže ti vlastně můžeme pomoci oba, viď Aithére?" Na svého kamaráda trochu zapomněl, když řešil záhadu, jak se sem mohla dostat. Te%d mu však svitlo, že by jí mohli pomoci oba a bylo by to rychlejší a možná pro ni i bezpečnější.

<< Velké houští

Awarak se držel pachu svého přítele. Bílý vlk se však asi nemohl nabažit toho, že znovu vidí, takže byl okamžitě pryč. Černý vlk sice ještě s dechem vystačil, ale noha ho začínala trochu pobolívat. Nejspíš za to mohlo jeho malé dobrodružství, kdy hledal lék. Zpomalil proto do mírného klusu a snažil se zadní nohu co nejvíc šetřit. Jeho výletu však nelitoval. Naopak byl rád, že se ho zúčastnil. protože kdybych nešel tak daleko, nenašel bych medvěda, ze kterých už nemám tak velký strach. Jen respekt. Kdybych nešel tak daleko, tak kdo ví, jak dlouho bychom byli bez jídla. Kdybych nešel, no dobře, nezašlápl bych žábu a neměl divný vidiny, ale to je detail. Malé mínus nad hodně plusy. Nebál se, že by se mu vlček ztratil. Protože tak nějak cítil, že by na něj zapomenout nemusel. Teda aspoň doufám.

>> Sněžné hory

Awarak se radostně díval na vlčka. Tomu se muselo neskutečně ulevit, že konečně má zpátky zrak. I černý vlk byl moc rád, že se mu schopnost vidět vrátila, protože to by byl strašný život, který by ho bez očí čekal. Už by nikdy neviděl sluneční paprsky, svit měsíce. Dokonce ani vodu nebo obyčejný kamínek. Kamínek! Vzpomněl si na dárek, který dostal a hned se po něm začal shánět. Tu však Aithér přiskočil a vrazil do něho. Černý vlk se na něho zmateně podíval, ale to už se bílý vlček rozběhl pryč od něj. Ještě však stihl vykřiknout něco o babě. Awarakovi konečně svitlo, ale nejdřív chtěl najít jeho dáreček. "Už běžím," vykřikl, když ho konečně našel. Vzal ho do tlamy a utíkal za vlčkem. Doufal však, že mu nedal až moc velký náskok. Přeci jen měl špatnou nohu, když dlouho běhal. Na to však teď nechtěl myslet. Chtěl si užívat vlčecí hry, protože ty ho stále bavily.

>> Dlouhá řeka

Awarak sledoval svého kamaráda, jak se láduje... Vlastně, jak už dojídá poslední zbytky z kosti. Oholil ji úplně na morek, že už by se dala použít jen jako žužátko nebo palice na pomyslné hady. Neměl co říkat, tak jen sledoval jeho pohyby. Čekal kdy Aithér konečně uvidí. Protože si nechtěl připustit, že by zničehonic přestal vidět. Najednou se vlček zvedl a vykřikl jeho jméno. Koukal lehce stranou, tak se tam Awarak přemístil, aby neměl hloupý pocit, že nechá kamaráda mluvit do prázdna. Ale to co řekl, ho šokovalo. "No jo, vidíš to. Na to jsem ani nepomyslel, jestli mi pomohl kouzlem. Nebyl čas," zasmál se a dál to nerozebíral. On to totiž neuměl a nemohl nějak ovlivnit, a tak netušil, jestli souboj s medvědem opravdu pomohl. A nechtěl Aithéra ještě více trápit.
Po jeho plamenné řeči se tvářil bílý vlček dojatě. "Není vůbec zač." Cítil se trochu špatně, že mu za to ještě děkuje. Vždyť by to mělo být úplně samozřejmé, že si vlci takhle pomáhají. Sice mu bylo jasné, že asi ne všichni jsou takoví, ale Awarak to takhle bral. Že si musí pomáhat. Jak byl pořád takový naivní. Ztracen ve svých úvahách přehlídl, jak jeho společníkovi z očí padají slzy. Nebylo jich mnoho, možná i proto si jich nevšiml. Až když Aithér začal kolem něho poskakovat a radostně křičet, tak vzhlédl. Ocásek mu začal kmitat tam a zpátky. Přidal se k hýbacím oslavám. "Paráda, to jsem rád." Zubil se na celé kolo a oplatil kamarádovi žďuchnutí. Nebylo pochyb o tom, že vlček vidí dobře, protože sledoval Awaraka přesně na místo, kam zrovna poskočil. Takže to neříkal jen z důvodu, aby Awaraka povzbudil. i tak si černý vlk oddechl, protože by to vlčkovi vůbec nepřál. "I tak ale můžeme cestovat spolu, jestli chceš. A kam by si teď rád šel?" Přestal poskakovat a díval se zvědavým pohledem na Aithéra, aby zjistil, co má v plánu.

Bylo vidět, že se jeho kamarádovi ulevilo, že se vrátil. Awarak byl taky šťastný, protože na něj nezapomněl a to bylo takové malé vítězství. Jen ho tížil fakt, že nenašel nějaké bylinky na oči a zdálo se, že ani maso, za které Aithér moc děkoval, nepomohlo. Černý vlk trochu posmutněl. "Hledal jsem i něco, co by ti mohlo pomoci. Ale jak je všude voda, tak jsem nějak nenašel nic, co by mohlo pomoci. No a vlky jsem viděl jen ty u jezera, ale tam jsem zaháněl medvěda a tak jsem se jich nezeptal, jestli by nevěděli, jak ti pomoci." Říkal to smutně, protože vážně chtěl vyléčit jeho nenadálou slepotu a už mu docházely nápady.
"Tak aspoň se ti teď budu hodit jako osobní strážce. A budeme cestovat spolu a budeme hledat lék. I kdybych zapomněl, tak mi to ty i tvůj dárek připomenete a prostě budeme hledat, dokud se ti zrak nevrátí. I kdybych měl žebrat u samotné Smrti." Awarak zlostně a rozhodně dupl nohou, protože se nehodlal vzdát. Dokonce ani nevěděl, že právě nabídl Aithérovi, že ho klidně dovede za Smrtí. Netušil totiž, že tu Smrt opravdu žije. Doufal ale v to, že aspoň trochu druhého vlčka povzbudil.

<< Kamenné pláž
Daný úkol 1 (3/3)


Jakmile se prokličkoval nebezpečným územím dostal se konečně k místu, kde někde nechal svého přítele. Jenže, všechno to vypadalo nějak podezřele divně. Až teď mu konečně začalo docházet, že to co viděl a potkal, nemohla být tak úplně pravda. Copak jsem se zbláznil? Ale, ale ty kameny vypadaly vážně hrozivě a jako že mě chtějí sežrat. Byl z celé situace chudák celý přešlý, ale neměl jak si pomoci. Nedokázal změnit to, co viděl. A že toho bylo hodně. Stál na kraji houští a místo, aby viděl, jak se větve proplétají do sebe a dělají ze sebe jeden velký keř, viděl klubka hadů. Velkých, malých, zelených, hnědých, flekatých. Všechny které znal a navíc spoustu, které ani nevěděl, že existují. Ale jedno měli hadi společné. Dívali se na černého vlka svýma temnýma, korálkovýma očima a čekali na jedinou malou záminku, aby po něm mohli vystartovat. Z tlam se jim kmitaly rozeklané jazyky a občas vydaly typický hadí zvuk. Kdyby byl Awarak bábovka, asi by se otočil a utíkal pryč. Jenže on chtěl být statečný, takže se mu jen rozklepaly nohy, jak na tu hrůzu hleděl. Pak se mu však přitížilo, když si uvědomil, že do téhle hadí jámy přivedl svého kamaráda a ještě ho tam nechal. Jak jsem to mohl dopustit? Nejhorší scénáře v jeho hlavě ukazovaly, jak se Aithérovo tělo svíjí na zemi bolestí, napuštěné tunami jedu a vyprchává z něj život.
Awarak nakrčil pysky a rozhodl se jednat. Pokusí se zachránit Aithéra, vždyť má kost, kterou se může uchránit proti rychlým hadím tlamám. Začichal, jestli ucítí pach kamaráda, který ho dovede až k němu. Po chvíli se zorientoval a na nic nečekal. Vzal si urvanou nohu lépe do tlamy, aby mu sloužila jako zbraň a vyběhl do spleti hadů. Mával kolem sebe pomyslnou kostí, která však byla stále plná masa, ale to Awarak neviděl. V jeho očích byla bílá a úplně ojedená.
Působil tolik rámusu, že muselo být Aithérovi jasné, že se blíží. Mlátil přeci kolem sebe kusem masa. Jediné štěstí bylo, že kamzík byl mladý, takže jeho maso na kosti ještě dobře drželo. Kdyby byl staršího data, tak by pod nárazy do větví keřů už dávno opadalo a Awarak by donesl opravdu jen kost. Takhle se mohl jeho kamarád těšit na kus žvance. Brzy se černý vlk probojoval mezi imaginárními hadími hlavami až k místu, kde na něho poslušně čekal Aithér. Hodil kost, tedy samozřejmě maso před něj a a začal mu hned popisovat, co všechno viděl a zažil. Zvláštní bylo, že tady jeho oči už žádné hady neviděly. I na kosti byla zase spousta masa, jen to bylo krapet promočený a potrhaný, jak tím mlátil do všech stran. "Aithére, kamaráde, to jsem já. Neboj, už jsem u tebe a omlouvám se, jestli jsem tě vylekal. Představ si, našel jsem mrtvou nějakou přerostlou a divnou srnku, ale byla výborná, tak jsem tu kus její nohy přinesl k jídlu. Jen to je trochu rozmáchaný, jak pořád prší. A napadlo mě, že možná nevidíš z nedostatku jídla! A našel jsem medvěda a on, sice tak nevypadal, ale klidně mohl jít proti dvou vlčicím a vlčeti, tak jsem ho musel zahnat. Promiň, že jsem na tebe nepočkal. Ale byla to otázka života a smrti! Ale zjistil jsem, že nemají tak hrozné drápy a zuby. Nebo jako jo, ale není to až tak moc, jak jsem si pamatoval, takže jsem to trochu zveličil, za to se omlouvám. A a a..." Mlel jako kolovrátek, což se mu tak často nestávalo, takže se z toho zadýchal. Ale musel kamarádovi všechno přeci povědět! "A pak jsem šel po louce a ona úplně zmizela! Je tam jen voda, prostě řeky se vylily a všechno to zaplavují. A pak jsem šel kolem jezera, které bylo obříí. Ale já tam šlápl na žábu, fakt omylem, já nechtěl. A byla najednou placatá, tak jsem se jí snažil oživit, a ona asi neožila nebo nevím, ale pak jsem měl takový divný vidiny. Třeba že se na mě smáli jeleni! Na zádech jsem vozil myši, pak mě chtěly sežrat kameny a nakonec jsem viděl, jak celý tyhle keře jsou tvořeni z hadů! Jenže, jak se tak na ně dívám, tak jsou úplně normální, takže ta žába musela být toxická, protože jinak fakt netuším. Ale nemusíš se bát, z toho masa to nebylo, určitě." Když se tak poslouchal, tak to vážně mohlo být z toho masa, protože ho nestrávil hned, ale až po nějaké době. Umínil si však, že bude věřit tomu, že za to mohla žába. Podíval se do očí bílému vlčkovi, aby zjistil, jestli vidí o trochu líp. Ale nepoznal to. "A už je to lepší? Myslím to vidění."

<< Řeka Mahtaë (sever)

Daný úkol 1 (2/3)

Dostal se na místo, kde před pár dny šli společně s Aithérem. Teď ale působilo až moc strašidelně. Kameny byly obrovské a některé měly dokonce tváře v podobě rozšklebených ksichtů. A všechny se ho pokoušely dostat a sežrat. To nemohl dopustit. Nejprve se dostal daleko od kamenů. To bylo nejdůležitější. Bylo možné, že šly po jeho úlovku a ne přímo po něm, ale nemohl dopustit, aby mu maso sebraly.
Obloha se zatáhla a bylo dost možné, že v dálce slyšel zvuky hromů. To strašidelnou atmosféru ještě zhoršovalo. Myšky z jeho zad už dávno utekly, nejspíš se bály těch obřích kamenů. Ani se jim nedivil. Potřeboval si najít nějaké vyvýšené místo, aby mohl lépe zmapovat situaci a najít si cestu skrz ty příšery. Čekal, že když se přiblíží k vysokému kameni, který je daleko od svých příbuzných, tak se po něm kámen nevrhne. Jenže, čím blíž šel, tím víc měl šutr otevřený chřtán dokořán.
Awarak se tedy musel obejít bez rozhledny, což byla velká díra v jeho plánu. Nevěděl si rady, ale musel skrz údolí žravých kamenů projít. Pak mu však došlo, že neví, jestli jsou přímo žravé. Jen, že mají velké tlamy. Mohl udělat jedinou věc, kterou ho napadla jako schůdná. Rozmáchl se a hodil před největší kámen celý kus masa, který nesl svému kamarádovi. Sám se přiblížil k malému kamínku, aby zkusil, jestli je vlkožravý. Dal před něj tlapu a byl připravený ihned ucuknout. Nic se však nestalo, takže se uklidnil. Jen straší, ale nekousnou mě. I tak bych měl mezi nimi prokličkovat. Radostně se otočil k masu, ale smutně protáhl obličej. Z masa zbyla jen kost, ohlodaná a úplně holá. Černý vlk popadl zklamaně zbytek kosti a vydal se, samozřejmě stále opatrně, skrz pole strašidelných kamenů. Cítil, že v něm roste zklamání z jeho samého. To jsem tomu teda dal.
Prosmýkal se kolem kamenů a stále očima sledoval jakýkoliv podezřelý pohyb. Samozřejmě, že se kameny nemohly hýbat, ale to on ve svém poblouzněném stavu tak neviděl. Najednou ucítil na zádech nějaký dotyk. Ve skutečnosti se jednalo o kapky deště, ale Awarak v tom viděl útok malých kamínků, které mu šly po kosti. To ne, tu vám teda nedám. Nemohl křičet nahlas, protože v zubech držel nohu kamzíka, ale v hlavě si zakřičel zuřivé "uááá" a vyběhl hlava nehlava do kamenného pekla. Nebojím se vás!! Křičel vnitřně a probíhal dál a dál. V dálce stále hřměly hromy a na obloze nad ním svítily blesky. Zkrátka horor.

>> Velké houští

<< Velké vlčí jezero

Daný úkol 1 (1/3)

Snažil se udržovat svoje nohy na břehu, ale nějak se mu to nedařilo. Cítil, jak ho něco táhne do té krásné vody, která byla průzračně čistá. A voněla jako čerstvě spadané jehličí. Aby bylo jasno, voda byla plná bláta a různých nečistot splavených z okolních polí. Jemu to však přišlo, jako ta nejkrásnější voda na světě! A jak vybízela k tomu, aby si v ní zaplaval. A co víc, byla mírná, žádná rozbouřená řeka. Sluníčko krásně hřálo a v dálce svítila duha. Miloval svůj život.
V tlamě stále nesl kus masa, který se nějak zvětšil, ale Awarak necítil, že by nesl víc váhy. Takže jsem po tom jídle zesílil. Aithér bude mít radost. Nějak si nemohl vybavit, jakou barvu kožichu má jeho kamarád. Bílou? Hnědou? Černou? Zelenou nebo modrou? Vážně si nemohl vzpomenout. Rozhodl se, že bude mít všechny barvy, aby ho snadněji poznal mezi ostatními. Rozhlédl se kolem sebe a nějak to tu nepoznával. Nevzpomínal si totiž, že by tu kdy někdy viděl tak zářivě zelenou barvu. A nějak mu do hlavy nešlo ani to sluníčko, když ještě před pár minutami lilo jako z konve, ale nechtěl to řešit. Protože to co viděl, bylo mnohonásobně hezčí, než ten nekonečný slejvák. Znovu se zadíval do lákavě vyhlížející vody. Tak rád by tam smočil tělo, ale bál se, že by mohl ztratit maso, které pro svého kamaráda nesl. Zvlášť když bylo tak veliké. Jednoduše se mu mohl stát, že by mu upadlo do vody a už by nebylo poživatelné. Protože rozmáchané maso bylo vážně nechutné.
Proto si koupání odpustil, ale aspoň se díval na ty roztomilé tvory, kteří ho doprovázeli. Motali se mu kolem nohou, pod tlapkami a když pootočil hlavu, tak zjistil, že některé veze na zádech. Měl dobrou náladu, tak proč by jim neudělal dopravní prostředek? Začal počítat, kolik druhů zvířátek se tu sešlo. Stoprocentně rozeznal malé myšky i jejich vzdálené příbuzné, potkany. Ale ti se drželi dál od něj. Myšičky ne, ty se mu v klidu vezly na zádech. Dále viděl zajíce a pak něco, co bylo jako zajíc, ale mělo to menší uši a zavalitější tělo. (//králík) Ale u hlodavců to nezůstalo. Další se na něho přišli podívat statní jeleni. Pozorovali, jak nese kus nohy, ale vůbec jim to nevadilo. Naopak, ještě se na něho usmívali. Nikdy předtím neviděl, že by se na něj zvířata usmívala, ale to bylo možná tím, že byl hladový a lovil je. Ale když teď na něm viděli, že je najedený a ještě nese úlovek, tak se na něho přišli podívat a i se usmívat. Jo, přesně takhle to bude.
Další ze zvířecí říše tu stály zebry. Awarak ani nevěděl, že nějaké takové pruhované zvíře existuje a ani netušil, že zná jak se jmenuje. Každá se na něho také dívala, všechny kývaly hlavou a zvláštně se šklebily. Jejich pysky byly ohrnuté nahoru, aby ukázaly velké, žluté zuby a vydávaly hýkavé zvuky. To už bylo i na Awaraka trochu hodně. Tak moment, tady něco nehraje. Proč stojí všichni okolo koryta a smějí se na mě? Od kdy vozím myši na zádech? Ale tyto myšlenky brzy utnul, protože byly až moc depresivní. Víc se mu líbilo, jak se na něho všichni smějí.

>> Kamenná pláž

<< Východní hvozd (přes V. Galtavar)

Pyšně si vykračoval s masem v tlamě. Konečně, po mnoha dnech strádání měl nažrané břicho a co víc? Nesl kus masa i svému kamarádovi. Awarak věřil, že mu to pomůže od slepoty. Že ho jídlo vyléčí a dodá mu potřebnou sílu, která mu scházela. Není divu, že přišel o zrak! Vždyť byl na té procházce, pak se mu přitížilo, že byl nervózní a z toho všeho přestal vidět. Až k němu dojdu, tak mu to budu muset říct, že to bude určitě z toho. Určitě totiž neumře!
Měl to krásně vymyšlené, jen musel vymyslet ještě pár věcí. Například, jak se dostat přes jezero, které bylo určitě o mnoho větší, když teď do něj pršelo. Zastavil se u nového břehu a bezradně se díval. Potřeboval se dostat sice šikmo přes něj, ale i tak by to trvalo dost dlouho, než by došel podél jeho kraje dál. Teda myslel si to. Ale plavat se mu to taky moc nechtělo. Sice by to rychlejší, aspoň podle odhadu, ale z masa by se mohla stát čvachta. Chvíli to zvažoval, ale nakonec se rozběhl podél břehu. Chtěl donést jídlo aspoň v trochu poživatelném stavu. Bohatě stačilo, že mu na to pršelo. Když už byl skoro u hranic, na něco dupnul až se trochu sklouzl. Ihned, jak získal stabilitu, tak se podíval co to bylo. Byla to žabka a teď vypadala trochu rozplácle. To Awarak nechtěl, byl proti takovému mrhání životy. Našel kámen, který nebyl pod vodou z odtoku jezera, jen pod deštěm a tam odložil maso. Vrátil se pro žábu, vzal ji do tlamy a položil na stejný kámen. Šťouchl do ní packou, ale nic se nestalo. Vyděsil se a ihned ji začal oživovat dýchám z tlamy do tlamy. Chutnalo to slizce, ale žába se zavrtěla a odskočila. Možná to byl poslední záchvěv života, možná se vyděsila, že jí chce černý vlk sežrat, to se nedozvíme. Awarak byl rád, že ji viděl odskočit, popadl maso a vydal se dál na cestu. Popravdě mu však začínalo být nějak divně.

>> Řeka Mahtaë (sever)

<< Kaskády

Daný úkol 4 (1/1)

Konečně se mohl trochu usušit. Teda byl to je takový falešný pocit, když vstoupil do lesa, protože se tu na něho nesnášely tuny kapek deště. Jen poloviční nálož, protože na kraji lesa byly stromy dál od sebe. A jelikož se jednalo o listnaté, tak jejich maličké lístečky ještě nedokázaly zachytit tolik vody. Proto doběhl dál do lesa, kde hustota větví nahradila chybějící listí a voda tu padala jen sporadicky. Konečně si Awarak oddechl a pořádně se oklepal. Jednou, dvakrát, třikrát, aby měl pocit aspoň malinko suššího kožichu.
Když byl se svou suchostí spokojený, zahleděl se do nitra lesa. Bylo tu krásně. Stromy hustě u sebe, takže by se tu krásně dalo hrát na schovávanou. Vůně tlejícího listí byla také opojná, zvlášť jak do toho pršelo. Také když se nadechl, tak bylo to možné? Cítil plno živočichů, prostě jídla dostatek. zakručelo mu v břiše a hned mu to došlo! Tohle je lék pro Aithéra. Jídlo. Nebylo by krásné, mít tu smečku? Musel se nad tím nápadem vážně pozastavit. Znovu se rozhlédl, ale trochu jiným pohledem. Stromy, které chtěl původně mít jako úkryty pro hru, viděl teď jako dokonalé pozorovací stanice. Úplně viděl, jak se svými přáteli sleduje cizince z poza stromů, dělají různé zvuky, aby je všechny vystrašili a tím vyzkoušeli, jestli mají na to žít v jejich lese. Hned začal vzpomínat, co všechno bylo pro takovou smečku potřeba. Úkryt. Bez toho se nic neobejde. Rozběhl se a snažil se najít něco, co by se dalo použít jako místo na přespaní nebo odpočinek. Našel jen maličký převis, kam by se sotva sám vešel. Odhodlání mít tu vlastní smečku mu to však nevzalo. Pečlivě převis zkontroloval, jestli mu nespadne na hlavu, když se ho pokusí nějak upravit. Nic takového neviděl, takže se dal do úprav. Vyhrabal větší jámu pod kamenem a dostával se dál a dál. Brzy měl polojeskyni. Nefoukalo tam, ale při vydatných deštích by to mohlo Awarakovo dílo zaplavit. Při takových, jako řádily teď. To mu však nedošlo, byl na svoji práci náramně pyšný.
Tak, co dalšího smečka potřebuje? Jídlo! Začal čenichat ve vzduchu, protože předtím tu něco cítil. A opravdu, poznal že se nedaleko nachází skupina nějakých zvířat. Netušil o jaká jde, takže se k nim pomalu začal přibližovat. Brzy je i našel, ale i když se na ně díval, tak si nemohl vzpomenout jak se jmenují. Bylo dost možné, že je ještě nikdy neviděl. To ale bude paráda, jídlo hned v lese, to nebudeme muset ani nikam chodit na velké lovy. Jenže, když se na ně tak díval, nebyl si tak jistý, že by jednoho dokázal skolit sám. Pak si ale všiml, že jeden z nich leží na zemi. Když se zadíval pozorněji, tak zjistil, že jeho oči jsou slepé, což znamenalo, že pošel. Awarak natočil hlavu, protože si to co viděl nedokázal vysvětlit. To mu jako vzdávají úctu? Jako vážně? Udělal neopatrný pohyb a praskla pod ním větvička. Veškeré živé osazenstvo se rozběhlo na všechny strany. Jen Ten mrtvý tam zůstal. Paráda, pro začátek máme i jídlo.
Vzpomínal dál, co bylo ještě potřeba k dobrému chodu smečky. Voda! Jak jsem mohl být tak hloupý a nemyslet na vodu? Jenže s tou to bylo horší. Ať pátral jak pátral, tak žádný pramen, potůček, říčku v lese nenašel. Musel se tedy smířit s tím, že pro vodu budou muset chodit někam mimo hvozd. Doufal však, že není nijak daleko. Pak mu došlo, že by taky měl označit hranice jejich území. Ihned se do toho dal, ale jeho značkovací zásoba skočila ani ne ve čtvrtině hvozdu. Proto se pak o stromy začal otírat, nechával na nich chlupy, které se zadrhly o kůru. Bylo to dost vyčerpávající a v polovině to vzdal. To nechám na ostatních, aby nám to tu taky označili. Zbývalo podle Awaraka už jen jediné. Přivítat vlky s otevřenou náručí. Sedl si k hranicím a čekal. Čekal a čekal, ale to ho taky brzy unavilo. Zamyslel se nad tím vším. Asi bych nebyl dobrá alfa, když sem nikdo nepřichází. No, tak aspoň vezmu kousek toho jídla Aithérovi a sám se taky najím. Být hlavním vlkem je na prd.
Došel na místo, kde ležel mrtvý kamzík, pořádně se z něho nažral, poděkoval lesu, že mu takovou hostinu připravil a utrhl zdechlině zadní nohu. Povedlo se mu to parádně, takže měl dostatek masa, aby se z něho kamarád najedl. Když už stál na hranicích, podíval se zpátky do lesa. Bylo by to tu krásné pro smečku. Smutně zatřepal hlavou a pak to nechal být. Stejně by na to možná zapomněl, že má nějakou smečku.

>> Velké vlčí jezero (přes Východní Galtavar)

<< Řeka Midiam

Awarak se dostal na kouzelné místo. No dobře, ono by bylo kouzelné, pokud by bylo méně vody. To by se krásně snášela k zemi v malých vodopádících, příjemně by do okolí zněla hudba padajících kapek. Teď to však znělo jako pořádné vodopády, které by vás smetly a nemilosrdně vyválely mezi kameny. Awarak se zarazil, protože si musel promyslet cestu. Tady se mohl stát každý krok osudný. Stačí jeden slizký kámen a už by ho nikdo nemusel najít. Jo, možná moje zbídačené tělo, bez známek života. Ne díky.
Pokládal opatrně jednu tlapku vedle druhé, vždy si pečlivě vyzkoušel, jestli se mu to neklouže a až teprve pak přenesl celou váhu na daný kámen. Aspoň se mi trochu uleví v noze. Než se tady přes to dostanu, nemusela by mě už bolet. Ani se nerozhlížel po nějaké zeleni. Tady by totiž asi nic nesehnal. A pokud ano, tak by to bylo dost nebezpečné. Proto se soustředil na přechod a jakmile se ocitl na kraji lesa, hned se do něho rozběhl.

>> Východní hvozd

<<Středozemní pláň

Znovu se dostal k řece. Jelikož byla plná vody i mimo koryto, tak mu připadalo, že se nijak neliší od předchozích řek, které potkal. Doufal, že se nemotá někde v kruhu, protože to by mu hledání nijak neusnadnilo. Co hledání léku, ale hlavně hledání kamaráda by bylo těžší. Díval se podél břehu, tedy toho, který ještě nebyl pod vodou, jestli tam náhodou něco neroste. Cokoliv, co by se dalo považovat za léčivou rostlinu. Jenže, jak bylo ještě brzo po zimě, tak toho moc nestihlo vyrůst. A teď to bylo navíc půl metru pod vodou. Dobře, to možná trochu zveličování, ale jemu to tak přišlo. Nikdy nebyl totiž dobrý ve vyměřování vzdáleností nebo s čímkoliv, co se týkalo nějakých délek, hloubek a tak.
Šmejdil dlouhou dobu po břehu, viděl další dvě vlčice, ale vypadalo to, že jsou uprostřed zajímavého rozhovoru, takže je nechtěl nějak rušit. Stejně si nebyl jistý, jestli by mu pomohli. Když prošel celkem velkou část břehu řeky, pokusil se napít. Voda unášela všelijaký bordel z okolí, takže to nebylo kdoví jaký pití, ale na zahnání žízně to stačilo. Vydal se proto proti proudu řeky, aby mohl zkusit najít další možné bylinky, které by mohly pomoci.

>> Kaskády

<< Medvědí jezero

Setkání s medvědem v něm zanechalo rozpolcené pocity. Na jednu stranu byl rád, že vyhrál, na tu druhou mu přišlo, že zvítězil až moc jednoduše. Zpomalil, protože se mu začala ozývat bolest v zadní noze. Adrenalin a strach o kamaráda mu zaměstnávaly hlavu jinak, než aby se zajímal o svoji bolest, ale už se začínala stávat tak nesnesitelnou, že se nedalo ji ignorovat.
V hlavě si rozebíral souboj, zatím co se plahočil rozblácenou půdou. V dálce viděl dva vlky, ale neměl čas si s nimi povídat. Měl svoje poslání, svůj jedinečný úkol, který musel splnit. Jediné v co doufal bylo to, že pak Aithéra najde. Že nezapomene, v jakém keři ho nechal sedět. Ne, musíš se soustředit. On na tebe spoléhá. Těmito motivačními myšlenkami se zabýval, aby si je pořádně vštípil pod kůži. Musel splnit slib a tento byl dost důležitý.

>> Řeka Midiam

<< Náhorní plošina (přes řeku)

Vlastní úkol č. 2 (1/1)

Možná si měl dobře rozmyslet, jestli se chce vydat k jezeru. Ono totiž už cestou byla půda skoro jako jezero, protože země nedokázala pojmout takový příval vody. Naštěstí však unikl z louky dřív, než se na ni vylila voda z řeky. Měl obrovské štěstí, že se odtamtud dokázal dostat, protože teď neměl čas na plavání. Hodně by ho to zdrželo a on potřeboval najít lék. Jezero však taky nebyla žádná výhra, protože voda se vylévala z břehů a postupně se rozlévala do okolí. Na chvilku se zamyslel, jestli je to stejná voda, kterou potkal na planině, ale nijak mu to nepomohlo v hledání pomoci. V dálce, skrz husté dešťové kapky viděl nějaké postavy vlků. Bohužel je nedokázal identifikovat ani podle vzhledu ani podle pachu. Podle velikosti si však všiml, že je mezi nimi jedno vlče. Doufal, že ho ochrání, aby ho nějaká vlna nesmetla. Neměl totiž představu, jak takové vlče může být silné.
Snažil se najít nějaký kousek břehu nebo aspoň jeho náznak. Uvažoval, jestli se půjde podívat k těm třem a poprosí je o nějakou radu nebo pomoc, ale než se k tomu dostal, uslyšel vrčení. Takové hluboké, hrdelní, jako kdyby někomu vlezl na území. Podíval se pomalu za sebe, ale tušil, koho tam najde. A nemýlil se. I když byl medvěd promáchaný, byl velmi dobře rozpoznatelný. Nebyl ale tak veliký, jako ten který je napadl doma. Awarak stál a díval se medvědovi do očí. Měl několik možností. Zbaběle utéct, nalákat medvěda na sebe, aby ho pronásledoval a nechal na pokoji ty tři vlky. Taky mohl běžet k nim, aby mu pomohli v boji, ale to rychle zavrhl. Nechtěl ohrozit to vlče. Kéž by tu byl Aithér, to bych na to nebyl sám. Zbývalo mu jediné. Zahnat medvěda.
Zavrčel zhluboka, aby ukázal, že na boj připraven. Medvěd na něho také zavrčel, ale zatím se nějak k útoku neměl. Možná se mu nechtělo víc máchat tlapy, kdo ví. Awarak se snažil naježit srst, ale to se mu vážně nepovedlo. Zatracená voda. Na nic víc nečekal a provedl nenadálý útok, aby medvěda překvapil a zastrašil. Skočil mu před tělo, zacvakal zuby před jeho tlamou a zase rychle uskočil. Ani nepomyslel na nebezpečí, tak nějak se chtěl pomstít za svou paměť a nohu. Nevzpomněl si ani na to, že by mohlo proběhnout kouzlo, kdy už mu nebude vypadávat paměť. Medvěd se teprve teď dal do pohybu, zařval a skočil k Awarakovi. Ten měl však výhodu, že byl lehčí, takže nezapadl hluboko do vody, ale medvěd tam zahučel až po krk. Trochu ho to překvapilo a to bylo to, co Awarak chtěl. Ohnal se mu tlapou po hlavě a skočil mu na záda. Zakousl se mu do krku zezadu, aby ho medvěd nemohl jen tak shodit. Ten byl z jeho útoku tak překvapený, že ze začátku vůbec nezareagoval. Pak sebou začal házet, aby černého vlka shodil ze zad, ale Awarak se nedal. Medvěd vylezl z vody na relativně pevnou půdu a začal sebou šít. To už se černý vlk pustil, skočil za medvěda a kousnul do pořádně do zadku. Měl sice plnou tlamu chlupů, ale velkému hnědému tvorovi to stačilo. Zařval bolestí a utekl někam pryč. Awarak se pyšně díval za ním a pak se rychle rozběhl na další území, aby našel konečně lék. To až budu vyprávět Aithérovi, ten se bude divit. Snad se na mě nebude zlobit, že jsem medvěda zahnal sám, bez něho. Za těmi třemi vlky se ani nevydal, protože byli od něho přeci jen daleko.

>> Středozemní pláň

<< Velké houští

Daný úkol č. 2 (2/2)

Z keřů se vymotal poměrně rychle a už si to mastil přes jednu z mnoha luk, které na Galli jsou. Hnal se ohromnou rychlostí, ale brzy zpomalil. Uvědomil si, že by nebyl moc použitelný, kdyby si někde zlomil nohu na kluzké trávě. Pak ho napadl úžasný nápad. Myšky taky nemůžou trpět slepotou, když jsou skoro pořád pod zemí. Musím být jako ony a třeba tam najdu správnou odpověď. Zastavil se zhruba uprostřed louky a dal se do práce. Moc mu to tedy ze začátku nešlo, protože půda byla promáčená. Při každém hrábnutí packou mu totiž do vytvořené díry natekla voda a okolní bahno. Awarak se ale nezdával, protože potřeboval zjistit, jak to, že myšky netrpí slepotou a stát se tak na chvilku jednou z nich. Navíc začínal být zvědavý, jak to, že se neutopí, když jim tam nateče voda.
Brzy přišel na způsob, jak vyhrabat aspoň lehce chráněnou díru. Veškerou vykopanou hlínu totiž dával kolem díry, ale trochu dál, aby mu tam nestekla jako bahno. Tím si udělal jakýsi val a čím víc se prokopával hlouběji, tím větší val byl. Ale musel pracovat rychle, protože déšť byl opravdu vytrvalý. Netrvalo dlouho a měl hotovou díru tak akorát pro čumák. Strčil ho do vyhloubené jamky a začichal. Do nosu se mu dostalo tolik hlíny, až zděšeně vytáhl čumák ven a začal frkat na všechny strany. Dupal a kroutil hlavou, až se mu podařilo hlínu z nosu vypudit. Ale jeho vykopaná jamka se už topila v dešťové vodě a bahně z valu. "Néééé," zakřičel a začal kopat o to usilovněji, až bláto lítalo všemi směry. Musím zjistit, jak to ty myši zvládají. Musím najít lék pro Aithéra. Musím být myší, abych pochopil, jak vidí v hlíně. Prostě musím. Kdo ví, kde se tohle musení vzalo, ale nové odhodlání mu dalo tolik síly, že se mu podařilo vyhrabat velkou jámu. Žádná malá myší skulinka, které se po loukách objevují. Sem by se vešel i jezevec. Ale Awarak nepřestával, kopal dál a dál, až by si do vytvořené jámy pohodlně lehl i on sám.
V tom se však zarazil. Došlu mu, že nikdy od myši neviděl takovou hromadu ani takovou jámu. Že dělají takové maličké, do kterých zapadne maximálně noha, když se nedá pozor. Smutně se na své dílo podíval. Nejsi žádná myš, jsi vlk. A asi se od nich nedovíš, jak to dělají, že jim v očích nevadí bláto. Musíš na to přijít někde jinde. Ještě se podíval na svoje vytvořené dílo a chvilku nerozhodně stál. Nevěděl jestli to má zakopat nebo nechat být. Jelikož však mu rozhodování trvalo dlouho, musel to nechat být, protože z navršené hlíny se zatím stala masa bahna, která se pomalu roztékala do okolí. Doufal, že to nebude přírodě vadit a zase si s tím nějak poradí. A taky, že do jeho vyhloubené jámy nikdo nespadne. Podíval se nerozhodně, kam by měl běžet hledat pomoc a pak se vydal nějakým směrem.

>> Medvědí jezero (přes řeku)