Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Ne, smečka tu určitě není..." pokýval jsem hlavou souhlasně a rozhodně. Možná to ode mě bylo sobecké, možná jsem na to neměl ani právo, ale nechtěl jsem, aby se ve Smrkovém lese usadila jiná smečka. Pořád jsem to ve skrytu duše považoval za své území, za svůj domov a nikdo jiný se tu neměl co usazovat. V duchu jsem se nad sebou ušklíbnul a pohlédl zpět na stříbřitě šedou vlčici a usmál se. Kde jinde se mohl přes zimu Freya potulovat, než na severu, v horách a lesích plných sněhu, ledového větru a zimy. Vždyť zima je její živel a číst jí samotné. Stejně jako dřív SazXeen.
"Rozumím, sever je prostě tvůj." Zvedl jsem se protáhl se a sledoval její pohled, který upřela ke Skále. "Tak se pojď podívat." Kývnul jsem na ni a už se vydal zpátky na nejnižší římsu. Během chvíle jsme vyskákali až nahoru, na spodních římsách se opravdu nic nezměnilo, leda že tam bylo zafoukáno víc jehličí a listí, které probíhající vlci sami neshazovali při probíhání sem a tam. Zastavil jsem se první z říms, kde byla i první jeskyně, pro většinu smečky. Výš pak byla ještě jedna, ta pro alfy, případně bety... To nás čekalo až za chvíli. Popošel jsem a nahlédl opatrně dovnitř.

"Sotva déle jak dva dny..." odpověděl jsem jí po krátkém zamyšlení a posadil se. "Na nikoho jsem zatím v lese nenarazil. A ty?" Byl jsem docela zvědavý, už velmi dlouho jsem nepotkal nikoho z naší bývalé smečky. Věděl jsem, že někoho už ani nepotkám, přesto jsem si byl jist, že dost vlků zůstalo ve známém světě a známém prostředí Gallirey. Bylo ale skoro záhadou, že krom mě a Frey celá jeho rodina, ta opravdu pokrevní rodina, zmizela a už se neukázala. Na chvíli jsem si dovolil vzpomínat ne jen na SazXeen, ale i na zbylá vlčata... Moireen, Radnay a Bellray, kde těm je asi konec? Jsou ještě naživu? Založili si třeba vlastní smečku? Předpoklady pro to měli, o tom jsem zcela neskromně nepochyboval. Zavrtěl jsem pro sebe lehce hlavou a nechal vzpomínky vzpomínkami.
"Kdepak ses toulala?" Zeptal jsem se raději vlčice, která opravdu seděla vedle mě a znovu k ní zvedl modré oči. Neviděli jsme se tentokrát opravdu poměrně dlouho, toulali jsme se každý na svou vlastní tlapu, jak by se dalo říct. Byl jsem zvědavý, byť jsem měl pocit, že musím už Gallireu znát jako své boty, vždy jsem narazil na území, nebo aspoň malý kousek, který jsem neznal.

// Doval, budeme rády

Upíral jsem oči mezi stromy a mimoděk několikrát přešlápl z tlapy na tlapu. Lehký večerní vítr mi občas pročísl hnědou srst a modravý šátek se několikrát zhoupl, to bylo ale vedlejší. To, co mě zajímalo, byl pach, který s sebou vítr přinesl, a pak už i ozvěny měkkých tlap dopadajících v pravidelném běhu na jehličím pokrytou půdu lesa. Našpicoval jsem uši a koutky tlamy pozvedl k vlčímu úsměvu. Brzy už jsem zahlédl i stříbřitý kožich míhající se mezi kmeny smrků a brzy pod Skálou zastavila stříbřitě šedá vlčice s jasně modrýma očima. Ty oči byly jen o trochu tmavší než mé a ten stříbřitě šedavý kožich nepatřil nikomu jinému než Frey. Zastavila se pod skalou a tlapou načechrala měkkou půdu a jehličí. Usmál jsem se ještě víc a pohodil hlavou.
"Frey..." řekl jsem jen tiše, ale věděl jsem, že mě slyšela, a pak už jsem se pomalejším klusem rozběhl po římse, seskákal po několika 'schodech' a stanul před svým vlčetem. No, vlčetem. Freya byla samozřejmě dávno dospělá vlčice, která toho měla za sebou stejně, jako kterýkoliv jiný vlk, a možná i víc. Delší dobu jsme se teď neviděli, každý jsme se toulal někde jinde, ale s příchodem jara jako by nás oba něco vedlo zpět domů, do Smrkového lesa.
Pomalu jsem k ní došel, čenichem jí, tak jako vždy, pročísl srst na krku a plecích a pak se jím lehce dotkl i její tváře. "Rád tě vidím, tulačko." Věnoval jsem jí záblesk modrých očí a šibalské mrknutí, které u mě zas až tak často k vidění nebylo.

// Hele já budu jen ráda Dlouho už jsem nehrála, právě krom Frey, s nikým jiným :) A myslím, že Frey taky nebude proti

// Se mi zasteklo po psaní a po vlcích a po Galli Tak tu snad chvilku s Atrayem zase pobudu

Ležel jsem stočený v klubku, nahoře na skále, kolem které rostlo smrkové houští a většinu z ní úspěšně schovávalo. Pamatoval jsem si doby, kdy tomu tak nebylo, kdy byla skále středem celého Smrkového lesa, kdy jsme tam se SazXeen vyvedli vlčata, kdy ve Smrkovém lese vládla smrková smečka, dlouhou dobu má rodina. Ty časy ale byly dávno pryč. Les kolem mě se příliš nezměnil, jen mladé stromky a houští povyrostly a některé velikány naopak skolil vítr či bouře. Skála, kde naše smečka sídlila, byla opuštěná a mě to vyhovovalo, stejně tak to, že díky povyrostlým smrčinám byla hůře přístupnější, než za dob minulých. Zamžoural jsem k obloze a nasál do čenichu podvečerní vzduch byl svěží, syrový a cítil jsem v něm déšť. Mraky se kupily a bylo zřejmé, že dříve či později se spustí liják. Ještě na chvíli jsem si položil hlavu na natažené přední tlapky, ale po pár minutách jsem hlavu přeci jen zase narovnal a vyškrábal se na všechny čtyři. Protáhl jsem nejdřív přední, pak i zadní tlapy a tlumeně při tom zabručel. Měl jsem už svůj věk, byť jsem si to nepřiznával, a po dlouhém ležení jsem byl nepříjemně ztuhlý. Věděl jsem ale že po pár metrech se to rozhýbá. Popošel jsem na okraj skály, propaloval očima tenké větvičky mladých smrků a nakonec pozvedl čenich a krátce zavyl. Přece jen jsem tu, ve svém bývalém domově, nebyl sám. Jedno z těch vlčat tu někde bylo také.

- Velké houští...

Řeka se hnala korytem ve svém vlastním rytmu a já chvíli jen naslouchal jejímu šumění a hučení a nechal si srst čechrat lehkým vánkem. Oklepal jsem se, několikrát, stejně jako Freya, abych se zbavil větviček, trnů a lístků, které mi v srsti uvízly při nepříjemném bloudění v křovinách. Zhluboka jsem se nadechl, nasál do čenichu navlhlou vůni vody a mokré hlíny.
"Můžeme doběhnout k ústí řeky...a tam se rozhodnout. Víc na jih, nebo se stočit na západ nebo východ a vrátit se pomalu k severu..." přemýšlel jsem, ale nebyl jsem ještě vlastně rozhodnutý a usoudil jsem, že vlastně ani nebylo podstatné, kam přesně se vydáme. "Uvidíme, kam nás tlapy ponesou."
Štěkavě jsem se zasmál, drcl do stříbřitošedé vlčice čenichem a pak jsme se společně podél řeky rozběhli dál na jih. Měl jsem lehký krok i lehkou mysl, radost z toho, že jsme se vymotali z křovinatého bludiště na okamžik přebil všechno ostatní a já si prostě užíval přítomnost, vítr, řeku, měkkou trávu a podzim ve vzduchu.

Hleděl jsem na Freyu, zatímco jsme oba přemýšleli, jak nejlépe se dostat z tohohle křovinatého bludiště. Našpicoval jsem uši, jako ona a snažil se zachytit zvuk šumící vody. Měla pravdu, někde tu přeci musela být řeka. "Také ji slyším...tak pojďme za zvukem, když zrak klame." Ušklíbnul jsem se a pak už nechal stříbřitošedou vlčici, aby se vydala první. Postup byl pomalý, jakmile jsme museli opustit průchozí tunel, kde se ještě vlk naší velikosti vcelku pohodlně protáhl. Dál jsme se museli prodírat mezi hustými větvemi, na kterých nejednou zůstal chomáč husté srsti a cítil jsem, jak se jejich ostré konce často dostaly až na kůži a zanechaly nějaký ten šrám. Zvuk šumící řeky ale sílil, což znamenalo, že jsme šli správným směrem. A jakmile se dostaneme k řece, už nějak to křovinaté území překonáme.
"Příště tohle bludiště raději oběhnout, než se do něj pouštět." Prohodil jsem, když jsme se na chvíli zastavili, v jakési větší skulině, abychom nabrali další dech. Pročísl jsem čenichem bok, kde mě jeden ze šrámů nepříjemně pálil, a pak už kývnul na vlčici vedle sebe, abychom se vydali dál. Věřil jsem, že už jsme blízko, byť se nám oběma už nechtělo. Křoví jako by nás nechtělo pustit, zadrhávalo se o naši srst čím dál víc, ale my jsme vytrvale postupovali dál, až jsme konečně řeku před námi zahlédli, nejen slyšeli. "Konečně...teď už snad znovu neztratíme." Štěkavě jsem se zasmál a trochou víc energie jsem překoval posledních pár kroků. Zhluboka jsem nasál pach vody, když se moje tlapy zastavily na rozměklém, ne zrovna ideálně schůdném břehu. Ale vše se zdálo lepší, než ty křoví za našimi zády.

- řeka Mahtaë (jih)...

Stříbřitě šedá vlčice se pustila tunelem v křoviskách jako první a já ji s rozestupem pár kroků následoval. Hlavu jsme měli lehce skloněnou k zemi a tiše pokračovali dál, bylo to rozhodně příjemnější, než se prodírat přímo mezi kousavými a špičatými větvičkami. Byl jsem zamyšlený a čas běžel a my běželi s ním, ale i mě pak došlo, že přeci jen už to trvá nějak dlouho.
"Doufám, že neběháme v kruhu..." zašklebil jsem se a očima se pátravě rozhlížel po okolí, jestli nespatřím nějaký záchytný bod, něčeho, podle čeho bychom se lépe orientovali. Ale všude bylo vidět jen roští, větve a křoviska. "Je způsob, jak to zjistit," zabručel jsem a natáhl se vedle sebe k jedné z větví, do které jsem se zakousl a zatřepal hlavou, přežvykoval tak dlouho, doku nebyla téměř ulomená. Tak jsem to udělal ještě s několika dalšími, aby to bylo dobře viditelné a pokud bychom kolem toho prošli podruhé, všimli bychom si toho. "Tak poběžme, snad se z toho křoví vymotáme a zjistíme, že do kruhy jsme neběhali." Ještě pořád mi to náladu úplně nezkazilo a tak jsem se i krátce zasmál, než jsme se znovu rozběhli. Tlapky dopadaly na měkkou zem, pohybovali jsme se docela rychle teď už mnohem pozornější a snažící si dávat pozor na cestu. Už už jsem si říkal, že určitě brzy vyběhneme z křoví ven a budeme mít klid, ale pak Freya zpomalila, já natáhl krk a moje oči zmerčily rozkousané a polámané větve. Zamračil jsem se. To se mi vůbec nelíbilo. "Tak asi běháme v kruhu. Co teď s tím?"

- řeka Mahtaë (jih)

Běželi jsme a po chvíli se spíše prodírali mezi křovinami, jejichž ostré větvičky nám pročesávali srst a mnohdy nás i škrábly do kůže. Ušklíbal jsem se a vrtěl hlavou, kudy jsme se to pustili...ale ono proč vlastně ne? Držel jsem se kousek za Freyou, na chvíli se musel i zastavit, abych zuby vytáhl větvičku, která se ulomila a zůstala mi zacuchaná v srsti. Podrbal jsem se ještě z uchem a pak už nastražil uši, protože na mě Frey volala.
Zvedl jsem se rychle k ní doběhl, abych se podíval, co objevila. Zastavil jsem se vedle ní a natáhl hlavu dopředu, přirozeným otvorem nebo průchodem tvořeným mezi pokroucenými keři. "To bychom mohli zkusit." Usmál jsem se na vlčici vedle mě a přešlápl z tlapy na tlapu. "Snad nás to vyvede z tohohle bludiště...anebo se tu ještě víc zamotáme." Musel jsem se krátce zasmát. Pohlédl jsem na Frey s otázkou v očích, zdali chce jít jako první, když tu cestu objevila. Samozřejmě jsem měl tendence vyrazit první, protože Frey byla vlčice a má dcera, ale taky už samozřejmě byla dávno dospělá a zkušená. A tak jsem nechal to rozhodnutí na ní, zatímco jsem se snažil zkoumavě s hlavou na strnu proniknout zrakem skrz spleť kmenů, kmínků, větví a větviček.

Běželi jsme bok po boku, nebo za sebou, jak nám to okolí řeky dovolovalo. Zpočátku byl břeh hlavně kamenný, připomínal skoro pláž, i když tu největší plochu oblázků a kamínků jsme nechali za zády. Pak už byl chvílemi mírný, rovný a hladina řeky šuměla jen pár tlapek pod námi, zatímco před námi se objevila hradba dalších keřů, křovin a stromů. Do čenichů nás štípal syrový ledový vzduch, ale ani jednomu z nás to nevadilo. Já měl zimu rád a také jsem se na ni každý rok těšil a už vůbec mě nepřekvapilo, že se na ni těší i Frey. Však to měla se svojí matkou společné, slabost a lásku zrovna k tomuhle ročnímu období, bezpochyby kvůli jejich ledové sněhové magii. Koutkem tlamy jsme se pousmál, když jsem vzpomněl na svoji sněhově bílou vlčici a bylo mi jasné, že i Freya se ponořila do vzpomínek, alespoň podle nostalgického lesku v očích.
"To nevím, ale je možné, že trochu ano. Nikdy jsem v zimě tak daleko na jihu a u moře nebyl." Vzpomínky jsem na nějaký čas zase odehnal. "Ale slyšel jsem, že kdesi na jihu, snad ale na opačné straně, než je moře, kam teď běžíme, v zimě ani sníh být nemusí." Zavrtěl jsem nad tou myšlenkou hlavou. Už jsem si nevzpomínal, kdo a kdy mi to říkal, o tom místě, kde je místo trávy spíše písek a kde slunko pálí skoro pořád.
"Zima bez sněhu, to není zima." Uzavřel jsem to a musel se zasmát, protože ve vzduchu se začaly pomalu a polehoučku míhat jakési bílé tečky, sněhové vločky, snášející se k zemi. Řeka vedle nás hučela, její tok se pomalu zvětšoval, jak jsme postupovali na jih a vloček trochu ubylo, když jsme se vnořili mezi nízký porost, který sliboval hodně kličkování a proplétání se mezi pokroucenými kmeny, kmínky a větvemi.

- Velké houští...

Místo, kde jsme se rozhodli řeku překonat, se ukázalo jako dobré, protože Frey to zvládla bez větších potíží. Zazubil jsem se na ni z druhého břehu a sám jsem vstoupil do vody, tu a tam se mi tlapa lehce smekla na kluzkém oblázku, ale nebylo to nic, s čím bych nepočítal a neporadil si. Nejhlubší část jsem překonal několika tempy a brzy jsem se už drápal na druhý břeh. Oklepal jsem se, kapky vody létaly okolo mě, jak z hnědé srsti, tak z modrého šátku. "Myslím, že bychom mohli podél řeky pokračovat dál na jih, až k moři. A tam se rozmyslet, kam dál." Navrhl jsem pobaveně, hrábl tlapou do měkké země a rozběhl se svižným klusem. Mokrý kožich trochu zábl, cítil jsem chlad z vody i v kostech, přeci jen, už jsem nebyl nejmladší. V duchu jsem se ušklíbnul a zavrtěl nad sebou hlavou. Jak dlouho už jsem vůbec chodil po vlčím světě? Možná bylo lepší to nepočítat.
"Blíží se zima, těšíš se?" Prohodil jsem k stříbřitě šedé vlčici, protože jsem dobře věděl, že zima je jedno z jejích oblíbených období. Ne nadarmo byla její matka SazXeen, ledová královna. A Frey byla moje ledová princezna. Pootočil jsem k ní hlavu a zahleděl se na ni svýma modrýma očima s poněkud zamyšleným výrazem.

- Křovinatý svah...

Břeh řeky se postupně zmírňoval a řeka se v zákrutech trochu zklidnila a zpomalila, jak jsme postupovali dál na jih. Slunce se nám opíralo do kožichů s novou intenzitou a silou, vítr mi z něj vytrhával drobné chomáče ještě poslední zimní srsti. Ušklíbnul jsem se a pohodil hlavou, našpicoval zamyšleně uši. "To nevím, ale možná bychom mohli...už dlouho jsme na žádného vlka nenarazili." Ta myšlenka byla až úsměvná, protože jsem v jednu chvíli pocit, že už si ani nepamatuji, kdy naposled jsem mluvil s jiným vlkem, kromě Frey, se kterou jsem se teď toulal. "Třeba budeme mít štěstí." Nadhodil jsem a popoběhl trochu rychleji. Hučení vody se změnilo na klidnější šplouchání a já už hledal místo, kde bychom se mohli přebrodit nebo přeplavat, aniž by nás proud strhl a v horším případě i omlátil o kameny schované pod vodou.
"Myslím, že tady někde by to šlo." Podotkl jsem a zpomalil jen do kroku, kráčející teď těsně u vody a pocukávající ocasem. "U ústí je pak řeka zase až příliš široká." Pohlédl jsem na Freyu, jestli souhlasí s tím dostat se přes řeku někde v těchto místech.

Spokojeně jsem si užíval pocit plného žaludku a sám se věnoval očistě tlapek, když mi Frey odpovídala. Pousmál jsem se, zvedl hlavu a pozorně se zahleděl nejprve k lesu, který vyrůstal o kus dál na vrchu vysokého břehu a pak k řece, která, zvednutá pod táním všeho sněhu, se divoce hnala přes kameny svým korytem. "Zkusil bych se dostat přes řeku na druhý břeh a pak by se vidělo." Blýskl jsem očima a zubatě se usmál. V těchhle místech byl břeh řeky poměrně vysoký a nebylo tak vidět příliš do dálky, co se rozkládá na druhé straně.
Zvedl jsem se a řádně se protáhl, nejprve na přední tlapy a pak na zadní, oklepal se, abych z kožichu vytřásl všechny větvičky a staré listy a taky první uvolňující se chlupy. "Zkusil bych najít místo, kde by se řeka dala přebrodit či přeplavat." Navrhl jsem. Díky zvýšené hladině a tání sněhu byla řeka rychlejší a mohla být nebezpečnější, takže jsme si s výběrem opravdu museli dát záležet. Nebo běžet tak dlouho, dokud z řeky nebude říčka či teprve začínající potok.
S úsměvem jsem žďuchl do Frey a rozběhl se směrem proti proudu, protože jsem usoudil, že hledat místo po proudu, když se řeky obvykle rozšiřují a nabírají na velikosti a síle, nemá valného smyslu.

- řeka Mahtaë, jih...