Arminius je mladý vlček stojící na neklidném prahu dospívání, vnitřně rozervaný mezi dětskou závislostí a touhou po respektu. Má silnou potřebu být vnímán jako schopný a samostatný, ačkoliv na to často ještě nemá dostatek zkušeností ani vnitřní klid. Touží zapůsobit, být součástí smečky „jako rovný mezi rovnými“, ale stále ho tíží přirozené pochybnosti, citlivost a žárlivost.

Navenek se může zdát sebevědomý či drzý, ale tato sebejistota je většinou jen póza – maska, kterou používá k tomu, aby zakryl svou vnitřní nejistotu. Když se cítí přehlížený nebo odstrčený, jeho reakce bývají emotivní a nepředvídatelné. Někdy se uzavře do sebe, jindy své pocity vylije nebo reaguje žárlivě a odmítá přijmout určité skutečnosti.

Kde dřív vládla bezstarostná hravost a otevřené city, dnes se v něm mísí nejistota, hrdost a touha najít si své místo. Dřív byl Arminius spontánní, otevřený a často spoléhal na druhé, teď se naopak snaží rozhodovat sám, i když si často není jistý, jestli má na to být slyšen.

Je loajální, ale konflikty ho zneklidňují. Neví, jak a jestli vůbec v nich stát sám za sebe, a tak se často raději stáhne, než aby něco pokazil. K autoritám má rozporuplný vztah: obdivuje je, ale zároveň se před nimi snaží dokázat, že už není „jen vlče“. Přitom ho stále silně ovlivňuje potřeba být přijímán, milován a veden.

Ačkoli by to nikdy nahlas nepřiznal, je i poměrně žárlivý. Obzvlášť pokud má pocit, že někdo jiný zastiňuje jeho snahu nebo se přibližuje k těm, na jejichž uznání mu záleží. Taková žárlivost v něm může vyvolat tiché, jindy třeba i hlasité trucování, ústup do ústraní nebo nenápadnou, pasivní soutěživost.

V jádru je to vlk laskavý a upřímný. Citlivý, loajální, srdcem ještě dítě, ale mozkem už vlk na cestě k dospělosti. Je to období rozporů, kdy se snaží najít vlastní hlas, ale zatím ho spíš zkouší, než opravdu zná.

Narození
Zima se v Gallirei teprve pomaličku usazovala, ale ze vzduchu už nyní bylo jasně cítit, že její vláda bude pevná a dlouhá. Chladný vítr si pohrával s měkkými sněhovými vločkami, které se líně snášely na zamrzlou zem, a větve stromů se pod tíhou čerstvě napadeného sněhu lehce prohýbaly. Slunce se ukazovalo jen zřídka, ale když už se jeho paprsky dotkly zimní krajiny, třpytila se jako tisíce drobných krystalků. Borůvkový les, který byl v létě nejen plný rozmanitých vůni ovocných keříků, ale i barev a zvuků drobných zvířat žijících v tomto společenství známém svou soudržností a harmonií, nyní voněl čistotou a zimním tichem, jen občas přerušeným zavytím nebo zakřupáním tlapek ve sněhu. A právě v tomto čase, kdy se příroda v Gallirei připravovala k hlubokému zimnímu spánku, se narodil Arminius – malé, chlupaté klubíčko, které už od prvního dne dávalo jasně najevo, že si svůj život hodlá užívat naplno.
Ari byl od počátku citlivý a něžný, vždy toužící po blízkosti a pozornosti. Když se cítil osamocený, dokázal se dožadovat náklonnosti s neuvěřitelnou vytrvalostí. Jeho dětské srdce bylo čisté, naplněné touhou být milován a otevřené všemu ve svém okolí. Jakpak by taky ne, když vyrůstal obklopen láskou své chápající matky a pod ochrannými tlapami svého otce. Spolu se sestrami tak rodinka tvořila dokonalý obraz štěstí.
Dny plynuly v radosti. Válení se ve sněhu, lovení sněhových koulí a velká spousta rošťáckých her se sestrami se staly každodenní součástí Arminiova života. Jeho svět byl plný smíchu, radosti a tepla rodiny – prostě přesně takový, jaký by měl být u každého malého vlčete.

Bezstarostné mládí a první stíny
Borůvkový les byl Arminiovým domovem. Známá vůně lesa, borůvek a zeminy, šepot listí, když vítr tančil mezi stromy – to všechno bylo jeho bezpečí. Tady vyrůstal, tady poznával svět. Jeho smečka byla jeho rodinou, ale především jeho dvě sestry, Keziah a Siberia, mu byly nejbližší. I když by to nikdy nepřiznal nahlas, miloval je. Stejně jako je neustále škádlil a soupeřil s nimi.
Jednoho dne, když se s Keziah proháněl lesem, je potkalo něco nečekaného. Mezi borůvkovými keři a houštinami se mihlo něco, co vlčata zaujalo. Byl to malý ptáček, který s ostrým zapípáním vzlétl a upustil jakýsi předmět, který se mezi houštinami zasekl. Arminius neváhal a okamžitě se jal ho hledat, aby ho mohl jako první popadnout a prozkoumat ho. Ukázalo se, že se jednalo o přívěšek - chladný kov s jemným barevným zdobením, které barvami připomínalo Arminiovu vrozenou magii, o které v té době vůbec netušil. Byl to osud? Ihned si jej pověsil na krk a od té doby ho nesundal. Chlubil se s ním každému, kdo byl ochotný poslouchat. Každý pohled, každá pochvala ho naplňovala hrdostí. Jenže jeho sestry? Ty ho místo obdivu jen popichovaly. Rivalita mezi nimi byla věčná, ale právě to je vzájemně spojovalo.
Soutěživost pro něj byla přirozená. Vždycky chtěl být ve všem první, nejlepší, ten, který si zaslouží nejen pochval, ale především obdiv ostatních a jejich pozornost. A právě tahle vlastnost ho dostávala do problémů.
Třeba když je jejich matka v dobré víře vyzvala: „Kdo dřív v Ovocné tůni uloví pomeranč“. Pro ostatní nevinná hra, pro Arminia soutěž o uznání, která ho málem stála život. Skočil do vody dřív, než stačil přemýšlet. Vzápětí však poznal, jak velikou chybu udělal. Ledová voda mu sevřela srdce, které se mu málem zastavilo. Panika. Nedokázal se nadechnout, tlapy klouzaly, tělo se propadalo hlouběji a hlouběji. Kdyby nebylo Keziah, která ho vytáhla zpět na břeh, možná by se z té tůně už nikdy nedostal. Jenže právě to ho tak moc štvalo. Nejen, že selhal, ale ještě ho musela zachránit jeho vlastní (a mladší!) sestra. A aby toho nebylo málo, matka namísto péče o něj začala obdivovat její rostoucí křídla – další věc, kterou on neměl. Další důvod se cítit ve stínu. Jeho žárlivost v něm narůstala jako trní.
Naštěstí však Arminius nikdy nezůstal dlouho pohlcen hořkostí. Miloval hry, dobrodružství a akci. Jeho duše byla naplněna mladistvým elánem a touhou objevovat. A když je rodiče vzali na jejich první výlet na Vyhlídku, kde mohl spatřit celý svět jako na pacce, pochopil, že Borůvkový les je jenom začátek.

Okouzlení a zrada
Setkal se i s cizími vlky – Omórikou a Erlendem, jenže to už ho neuspokojovalo. Byli to pořád vlci ve smečce a on chtěl víc. Chtěl poznat každou kapičku z toho obřího oceánu, který ho tam venku čekal! A pak poznal Háti Eä… A s ní i jeho první skutečné dobrodružství.
Háti byla všechno, čím chtěl být. Energická, sebevědomá, rozhodná. Arminius se v ní okamžitě vzhlédl a obdivoval ji. Věřil jí každičké slovo, smál se čemukoliv, co řekla – obzvlášť, když si společně dělali legraci z jeho sester, v tu chvíli byl z Háti naprosto unešený. Měl pocit, že mu naprosto rozumí a že ho chápe.
Společně vyrazili na výpravu až do lesíka plného topolů. Dál zatím ve svém kratičkém životě Arminius nikdy nedošel, navíc bez rodičů. Přímo hořel nadšením, vše bylo růžové! Tedy do chvíle, co se stala veliká nehoda. Pod jejím popíchnutím se pokusil vyšplhat na strom, ačkoliv s lezením po stromech zkušenosti neměl. Chtěl však dokázat, že není slabý a že se jí může rovnat. Chtěl, aby viděla, že dokáže to samé co ona. Jenže vítr se zvedl, hromy zaburácely a blesky ozářily celou oblohu. A právě v tu chvíli se pod jeho vahou zlomila větev a on padal. Během té chvilinky, než se dostal ze stromu na zem, mu připadalo, že se zastavil celý svět. Najednou si strašně přál, aby měl u sebe maminku, která by se o něj postarala a zachránila ho. Marně. Žebra mu zapraskala a bolest se rozlila jeho tělem jako oheň. Zlomená tlapa mu navíc znemožňovala pohyb a větev, která na něj dopadla, mu zhmoždila celá záda.
A Háti? Ta mu sice pomohla zpod větve, ale potom se jen zasmála. Nazvala ho ufňukánkem a padavkou — slova, která se mu zabodla do srdce ostřeji než jakákoli rána. A pak odešla. Neohlédla se. Nezastavila se. Prostě zmizela. Arminius tam zůstal ležet, zraněný, bezmocný… a poprvé v životě opravdu sám. V tom okamžiku se v něm něco zlomilo. Obraz Háti, který si tak pečlivě vysnil, se rozpadl na střepy, a s ním i kousek jeho vlastního já.

Moc
Nakonec to byla Siberia, kdo ho zachránil a podpořil. I když jí to nikdy neřekl, neb na to byl příliš hrdý, věděl, že v ní má oporu, a to ho příjemně hřálo na srdci. Společně se chtěli vrátit domů, do bezpečí Borůvkového lesa, jenže se ztratili.
A právě tehdy poprvé narazili na Ageronskou smečku – a na Crowleyho.
Crowley byl jiný než všichni vlci, které dosud poznal. Temný a tajemný, s lebkou na hlavě, která jako by měla vlastní život. V jeho očích se zračilo něco, co Arminius nikdy předtím neviděl. Byla to nevyzpytatelná síla a vědomí moci. V Siberii tento vlk vzbuzoval strach, ale Arminius? Ten byl tímto záhadným cizincem naprosto fascinován. Tou podivnou aurou, která ho obklopovala. Tím, jak se každý jeho pohyb zdál do puntíku promyšlený, suverénní.
A pak Crowley mladému vlčkovi odkryl tajemství magií. Vzduch se zavlnil neviditelnou energií. Stíny se kroutily, jiskry tancovaly ve vzduchu a země pod tlapami Arminia vibrovala. Ari cítil zvláštní tlak v hrudi, srst na jeho zádech se ježila, ale nebyl to strach. Bylo to nadšení. Byla to síla – skutečná, živá síla – a Arminius ihned věděl, že tohle je něco, co chce. Nejen obdiv a uznání - moc!


Když se konečně vrátili domů, vyčerpaní, avšak plní nových zážitků, Arminius věděl, že jeho cesta teprve začíná. Už to nebylo jen o tom být nejlepší mezi sestrami. Už to bylo o něčem víc. O poznání, o síle, o magiích… A o moci.
A tak čekal. Na další dobrodružství. Na další krok. A na den, kdy si konečně vybojuje v očích všech místo, které mu náleží.