Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Od Života (skrz Narrské kopce)

Kraj potemněl. A nebylo to jen tím, že na zemi padla tma. Cítil jsem, jak uvnitř mě něco potemnělo. Ale to něco bylo momentálně to jediné, co mě drželo od toho se naprosto složit a jen tu zůstat ležet a počkat, až tedy přijde ten můj správný čas. Vztek byl mým hnacím motorem, mým odhodláním. Věděl jsem, že to takhle nenechám být. Že to napravím. Alespoň to, co ještě napravit jde.
Ale teď ještě nebyla vhodná doba. Bylo tu něco, co bylo třeba udělat dřív. Musel jsem ten oheň uvnitř sebe utišit, uchovat ho, až přijde správná doba. A pak ho vypustit. Teď jsem ho alespoň využil k tomu, abych se dokázal vrátit do lesa. Protože jsem to Sionnovi slíbil. Byl jsem vyčerpaný. Celé tělo mě bolelo, přišlo mi, že místa, na kterých zůstala Elisina krev, králila, ale nebylo to nic proti tomu, jak trpěla moje duše.

//Středozemka (skrz Tenebrae)

//Objednávka:

Elixír života – omlazení o 6 let – 60 křišťálů a 60 mušliček

Převod na Sheyu:

60 pomněnek -> daň 12 -> převod 48
50 kopretin -> daň 10 -> převod 40
686 vlčích máků -> daň 138 -> převod 548
285 oblázků -> daň 57 -> převod 228
154 opálů -> daň 31 -> převod 123
44 safírů -> daň 9 -> převod 35
85 ametystů -> daň 17 -> převod 68

V inventáři zbyde 100 vlčích máků, 5 křišťálů a 28 mušliček.

//Ježčí mýtina (skrz Narrské vršky)

Běžel jsem jako o život. Pálilo mě z toho na plicích, ale já nezastavoval. Přece pořád byla šance, že Život Elisu zachrání, ne? A to čím dřív, tím líp. Proto jsem nemohl zpomalit. Nezastavilo mě ani stoupání na vrchol, když se moje tlapy propadaly do hlubokého písku. Vrátí se. Bude tu zase s námi. A všechno bude jako dřív. Co jako dřív, bude to lepší. Budeme spolu celá rodina a budeme si užívat každého dne. Napořád.
Téměř bych si ani nevšiml, že už jsem vyšplhal až nahoru. Moje mysl byla prázdná jako celé tělo. Cítil jsem se jako v transu. Krajina se kolem mě měnila, ale já to nedokázal vnímat. Nezáleželo na tom. Na ničem nezáleželo, jen na tom, aby se Elisa vrátila. Snad bych prošel i celý most, kdyby se přede mnou zhruba v půlce neobjevil Život s drobným, klidným úsměvem. Proč se smál? Bylo to snad vtipné?!
„Přiveď ji zpátky,“ vyhrkl jsem na něj neurvale. Neměl jsem čas na zbytečné průpovídky a on jistě dobře věděl, co se stalo. „To nemůžu,“ odvětil Život klidně. „Musíš ji přivézt zpátky! Potřebujeme ji – rodina, smečka, já ji potřebuju!“ Můj hlas zněl zoufale. Popadala mě bezmoc. Bylo to vlastně vůbec poprvé, co jsem si připustil, že by vážně mohla být mrtvá. „Zabila ji! Styx ji zabila. Taky ublížila našemu synovi a kdoví komu ještě, copak je to fér?!“
„Už byl Elisy čas. Odešla tak, jak by si přála. V boji. Každý vlk žije jen na určitou vypůjčenou dobu a s tím já ani má sestra nemůžeme nic udělat,“ pokračoval Život klidně. Nechápal jsem to. O čem to, sakra, mluví? Však byl přeci bůh! „Kecy,“ odsekl jsem rázně. „Nemůžu s tím nic udělat. Je to koloběh života. Elisa je pryč a tak to mělo být. Je třeba to přijmout a postupně se s tím smířit.“ Cítil jsem, jak se ve mně vzdouvá krev, ale pak Život mávl tlapou a ten pocit byl najednou pryč. Místo toho bylo prázdno. Šílené, děsivé prázdno.
Pak přišla slabost. Měl jsem pocit jako by mě už nohy nemohly udržet. Sesunul jsem se před Života na zem a cítil, jak se mi poprvé do očí valí slzy. Byl jsem na kolenou. Ta bolest byla šílená. Ztráta rodiny byla to nejhorší. Měl jsem pocit, že to nemůžu zvládnout. Že nemůžu dýchat. „Tak si mě vezmi taky,“ vysoukal jsem ze sebe šeptem mezi vzlyky. „Vem si mě. Chci být s ní…“ Můj hlas se zlomil. Už jsem nemohl.
Život jen zavrtěl hlavou a to bylo horší než tisíc slov. Bylo to definitivní. Přišel však blíž. Šla z něj taková zvláštní aura, která jako by mě utěšovala, že vše bude zase dobré. Tišila mou bolest. Zůstanu tady… Když jsem nemohl být s ní, bylo to to nejlepší. V Životově přítomnosti se ta prázdnota uvnitř mě alespoň malinko zaplnila. I kdyby jen o ždibíček.
Život jakoby to vycítil se posadil se posadil vedle mě a chvíli mě pozoroval. Nedokázal jsem mu pohled oplatit. Však co na tom záleželo? Na čem záleželo, když tu nebyla? Když se nevrátí? Jaký to mělo všechno smysl?
„Musíš se vrátit dolů a být silný. Tvá smečka tě potřebuje. Tvé děti tě potřebují,“ začal Život klidně. Nechápal jsem, jak to mohl říct tak klidně, jakoby se ani nic nestalo. „Přiveď ji zpátky,“ zašeptal jsem. Vyznělo to jako prosba, zoufalá prosba. Na to nic neříkal. „Bez ní to nedokážu. Ona… ona byla všechno.“ V tu chvíli jsem měl pocit, jako by na mě spadl kámen ze všeho toho zármutku, starostí a povinností. Kámen, který jsem sám nedokázal zvednout.
Náhle Život vstal. „Dám ti dar, abys byl schopný se tam vrátit a ochraňovat svou rodinu i smečku. Uberu ti nějaké roky, aby tvoje tělo bylo zase v kondici, než přijde i tvůj čas.“
Pak se kolem mě začaly snášet jakési třpytky. Viděl jsem je přes slzy jen rozmazaně, ale cítil jsem, že se moje tělo mění. Že začínám lépe vidět a moje svaly se zpevňují. Dokonce i ten kašel, co mě tenkrát trápil, úplně vymizel. Ale bylo mi to jedno. Přišlo mi to ironické. Skoro bych se i začal smát, ale z mého hrdla v tu chvíli nevyšla ani hláska. „Raději dej ty roky, co mi dáváš, Elise. Nechci je. Vrať ji a vem si mě,“ pověděl jsem roztřeseným hlasem stále ležící na zemi před tím majestátným vlkem. Nebál jsem se smrti. Tohle bylo mnohem horší, než co mohlo kdy přijít.
„Nejde to,“ zopakoval Život poněkud rázněji. Asi abych to konečně pochopil, ale já nechtěl. Nemohl jsem. „A teď běž.“
Nikdy jsem ho takhle nezažil. Vždycky chtěl, aby tu s ním vlci zůstali co nejdéle a teď mě odsud prakticky vyhazoval s tím, že mám úkol, že mám poslání chránit smečku a rodinu. S tím, že se Elisa už nevrátí a že ta bolest snad časem přejde, nebo se alespoň zmírní a to prázdno se alespoň částečně zaplní. Přišlo mi to absurdní.
Jak může být tak klidný? Proč s tím nic nedělá? Však ji Styx zabila. ZABILA. Pro svou vlastní zvrácenou zábavu. Není snad na tomhle světě žádná spravedlnost? Najednou se ve mně vzdmul silný pocit – jiný, než bolest a zoufalství. Začínal mě popadat vztek. To byla nová emoce, kterou jsem neznal. Jako by se uvnitř mě probouzela temná stránka. Vždycky tam byla, dřímala, a teď nastal její čas.
Nyní jsem opravdu měl poslání, smysl života. Vzít spravedlnost do vlastních rukou a zbavit svět toho hnusného hada. Napravit to, s čím ani bohové nechtěli nic mít. Vztek mě úplně pohltil. Zvedl jsem se ze země a temným pohledem se zadíval na krajinu pod sebou. ZNIČÍM JI. Zničím ji, i kdyby to měla být poslední věc, co udělám. Zničím ji tak, že se mě bude ještě v pekle bát.

//Ježčí mýtina (skrz Narrské vršky)

//Středozemní pláň (skrz Tenebrae)

Středozemní pláň se mi zdála nekonečná. Byla snad delší než normálně. Zrovna teď, když jsem potřeboval, aby byla co nejkratší. Tlapy mi padaly na zem jedna za druhou a udusávaly hlínu. Pak přišla další řeka Tenebrae. I tu jsem přebrodil. Voda mi z tlap smyla trochu čerstvé krve. Elisiny krve. Přesto ale na vrchní půlce tlap, velké části hrudníku a na čumáku zůstávala. Připomínala mi, proč musím běžet dát. Proč nesmím zpomalit, ani když jsem měl pocit, že už nemůžu dýchat.
Přivedu ji zpátky. Přivedu ji domů. A bude to jako dřív. Tak, jak to má být. To mě hnalo dál. Navíc se přímo přede mnou začaly otvírat Narrské vršky. Díval jsem se jen na ně. Nedokázal jsem vnímat krtčí hromádky ani květiny na téhle louce. Jen ty kopce a jejich vrchol a především toho, kdo v nich žije. A kdo to všechno mohl dát zase do pořádku.

//Vrchol Narrských vršků (skrz Narrské vršky)

//Asgaar (přes Midiam)

Stromy kolem mě ubývaly. Pak se změnily v řeku a potom ve velkou pláň. Vůbec jsem to nevnímal. Tuhle cestu jsem měl zarytou hluboko v paměti a momentálně mě vedl jen instinkt, protože jsem nebyl schopný nic vnímat. Moje mysl byla prázdná. Klidná. Nebylo v ní nic, snad jen jediná myšlenka. Život. Vrátí ji. Musí. Mát to tak být. Tím jsem si byl jistý. Ta jediná myšlenka mě držela od paniky a naprostého kolapsu.
Razil jsem si cestu skrz Středozemní pláň a na nic se neohlížel. Nezpomalil jsem ani pro přebrodění řeky ani pro vyhnutí se kamenům. A už vůbec jsem se neohlížel, jestli tu někdo je. Běžel jsem jako o život. Tak to i bylo. O život mé partnerky. S každým dalším krokem se ale uvnitř mě tvořil takový zvláštní pocit. Byla to snad nervozita?

//Ježčí mýtina (skrz Tenebrae)

Nemohla to být pravda. Prostě nemohla. Nebyla. Znovu jsem se naklonil k Elise a dloubnul do ní čumákem s nadějí, že to tentokrát dopadne jinak. že otevře oči a začne se smát. Že to celé byl jen blbý vtip. Ale ona se nepohnula. Místo toho se z její rány vyřinula další krev. Byla všude. Na jejím kožichu, na zemi, na mém hrudníku, čumáku i tlapách. Ve vzduchu. Zavyl jsem jako raněné zvíře.
Pak ve mně hrklo. Slyšel jsem hlasy Sionna a Nym, jak něco říkají, ale nedokázal jsem rozpoznat co. Nebylo to důležité. Nic jiného než Elisa nebylo důležité. Něco mě napadlo. Jestli jsem ji nemohl zachránit já, pořád tu byl někdo, kdo mohl. A kdo to udělá. Protože by to tak bylo správné. Bylo by to tak fér a mělo by to tak být, aby byl svět správně. Elisa nebyla ta špatná, i když se to o ní možná povídalo, ale ona nebyla. A to já věděl lépe než kdokoli jiný.
"Napravím to, bude bude to zase dobré! Slibuju!" otočil jsem se na Sionna a ta slova se z mé tlapy přímo řinula. Na tváři jsem měl takový výraz, že by snad i mohl uvěřit, že to tam bude. Já tomu věřil. Protože to tak mělo být. Odtáhl jsem se od Elisy a rychle se začal sbírat do stoje. Musel jsem jednat rychle. "Vrátím se," vypadlo ze mě, než jsem se bez dalšího slova rozeběhl pryč z lesa.

//Středozemka (skrz Midiam)

https://www.youtube.com/watch?v=38ACAg1XAv8

Nym polekalo, když jsem řekl, že už Ragar není. "Smečka se rozpadla a vlci se rozutekli po kraji. Nejspíš zmizela alfa a bez její ochrany se na takovém území nedá žít," odtušil jsem. Neznal jsem přesné důvody, jen to, co mi Elisa řekla. "Ale neboj se, Savior a tvá rodina budou jistě v pořádku," pousmál jsem se na ni. Tím jsem si byl jistý. Nebylo by to pro Saviora poprvé, co se mu rozpadla smečka a jen tak něco toho starého vlka neskolí. Mezitím ale Elisy pohárek trpělivosti přetekl a ona se rozhodla jít hledat Awnay. "Dobře, ale brzy se vrať," rozloučil jsem se s ní a s letmým úsměvem jí olízl čenich na oplátku. Pak jsem ještě o moment déle zůstal v tom poloobjetí, abych nasál její vůni, než se otočila a zmizela v lese. A já se jen pobaven nad její poslední myšlenkou se zavrtěním hlavy otočil zpátky k těm dvěma.
Pak se ale ozvalo vytí. Znal jsem ho a doufal, že už ho nikdy neuslyším. Znamenalo totiž jediné: Tato země už není bezpečná. Než jsem se nadál, Sionn už běžel pryč. Téměř instinktivně jsem ho následoval, ale nesnažil jsem se běžet rychleji, i když jsem ještě mohl. Jako by nějaká divná síla držela moje tlapy, jako by mi něco říkalo, ať tam neběžím. Les kolem mě tak zvláštně ubýval. Přišlo mi, jako bych na stromy okolo nemohl zaostřit. Začínal jsem mít uvnitř sebe takový divný, stažený pocit. Věděl jsem, co se stalo.
Dorazil jsem na to místo až chvíli po Sionnovi a Nym. Viděl jsem, jak Nym stojí za Sionnem a ten se tulí k Elise. Mrtvému tělu Elisy. Všude byla krev, které proudila z její rány na krku. Celé to bylo špatně. Její kožich měl být šedý, ne rudý. Přišlo mi, že mám závrať. Nemohl jsem udělat ani krok. Je pryč... pryč... navždycky... Smrt. Krev. Styx. STYX!
Vtom jako bych se konečně probral a rozeběhl se k Elise. Odstrčil jsem Sionna a sklonil se k ní. Mohl jsem ji zachránit. Mohl jsem to změnit. Věděl jsem to. Položil jsem tlapu na její krk a soustředil veškerou svou magii na to místo. Bude to zase dobrý, zahojí se to. Jenže ona nevstávala. Nehýbala se. Otočil jsem se na syna – chtěl jsem na něj zavolat, ať mi pomůže, ať něco dělá – ale z mého hrdla nevyšla ani hláska. Věnoval jsem mu jenom zoufalý pohled a mezitím cítil, jak mi horká krev mé milované partnerky jen stéká po tlapách a vsakuje se do hlíny našeho domova.
"Eliso, Eliso, vzbuď se!" slyšel jsem svůj hlas jakoby z dálky. Vrať se. Bez tebe to nedokážu. Cítil jsem, jak je její tělo ještě teplé. Stačilo, aby se jen otočila a usmála se a bylo by to všechno zase dobré, jenže ona byla pryč. Navždy pryč.

Drazí asgaarští,

dneska skončila jedna velká etapa naší smečky a vlastně i celé hry. Rozloučili jsme se s naší obávanou alfou, zasloužilou matkou, milovanou partnerkou a jednoduše vlčicí, která zanechala v životě mnohých postav pořádnou rýhu.

Eliso, za to všechno, co jsme herně prožili a co jsi všechno pro smečku udělala, ti za sebe ale taky za celou smečku moc děkuji. Elisa nám bude všem moc chybět, ale její příběh dostal poměrně velkolepou tečku. Naštěstí se neloučíme úplně a snad brzy, i když v trochu jiné podobě, se ve smečce zase potkáme.

Organizačně to znamená, že ode dneška smečkové dotazy, přání, nápady na akce či jiné věci směřujte buď na mě, nebo na Sionna.

A abychom si Elisu v lese neustále připomínali a zůstala tu s námi navždycky, chtěla bych vyhlásit akci, ve které byste vy sami navrhovali, jak Elisu v lese uctíme. Může to být popis co a jak by bylo v lese, obrázek, báseň nebo klidně všechno najednou. Cokoli vás napadne. Výtvory, prosím, posílejte mně do vzkazu s předmětem "Elisa" do konce prázdnin, tj. 31. 8.. Rovněž pokud by někdo chtěl vytvořit nějakou jinou památku, či dárek pro Elisu (ať už obrázek, povídku nebo cokoli), nezdráhejte se to posílat přímo jí. Jistě jí to potěší.

S tímto se s vámi prozatím loučím,

Vaše alfa,

Arcanus ;;

Elisa mě taky přivítala. Na moment jsem se spokojeně opřel do jejího boku, než mě zpátky zavolala realita a já se začal věnovat svému synovi a jeho návštěvě, se kterou jsme se taky přivítali. Sionn mi potvrdil, že mu už Elisa všechno řekla. Povzbudivě jsem se na něj usmál. "Neboj se, jsem si jistý, že to zvládneš skvěle. Navíc tu s matkou vždycky budeme, abychom ti pomohli."
Sionn s Nym si očividně měli hodně co vyříkávat a Elisa docela rychle ztrácela trpělivost. To bylo vidět na jejím výrazu. Chtěl jsme jí pobídnout, abychom šli a chvíli jim nechali, ale nestihl jsem to říct, než je sama Elisa začala vyzpovídávat. Povzbudivě jsem se pousmál na Nym, která na mě působila trochu nesvá. Ale nebylo se co divit. A nakonec, možná otázku bydlení nebylo zas tak špatné vyjasnit hned. "Teď, když už smečka v horách není, budeš si muset hledat nový domov," vložil jsem se do vysvětlování toho, co je komplikovanější snažíc se vyznít diplomaticky. Chce Sionm, aby tu mohla zůstat? napadlo mě. Otočil jsem se na něj a snažil se získat odpověď díky magii. Zase nabízet bývalce bydlení u rodičů by nebylo košér.

Milí asgaarští,

po čase zase přinášíme přehled toho, co je nového.

Jistě jste si všimli, že po zimě naše řady docela prořídli. Museli jsme se rozloučit hned s několika vlky ať už z dlouhodobé neaktivity či jiných důvodů. Proto je asgaarská smečka znovu otevřená nabírání "čerstvého materiálu", tak neváhejte napsat, případně hned nakráčet do lesa, pokud máte zájem. Rovněž v případě obnovení aktivity se ozvěte, domluvit se dá vždy.

Opět z důvodu dlouhodobé neaktivity jsme se rozhodli sesadit naši dlouhodobou betu Lauru na gammu. Za roky betování ale moc děkujeme

I tak ale není všem dnům konec a my v následujících dnech očekáváme nové přírůstky. Jedním z nich je Nym, kterou tímto vítáme ve smečce i v naší královské rodině

A aby nebylo těch dobrých zpráv nebylo málo. Gratulujeme třetímu vrhu k dosažení dospělosti a při té příležitosti oznamujeme, že se Nemesis za dlouhodobou aktivity a účasti ve smečkových akcích posunul na deltu. Rovněž chceme pochválit hojnou aktivitu některých vlků U jiných ta aktivity někdy trochu pokulhává, ale doufáme, že se to teď s létem všechno zase uklidní a zlepší.

V neposlední řadě ještě opakujeme, že kdokoli má nebo by do budoucna měl zájem se ujmout nějaké funkce bez ohledu na aktuální aktivitu a účast v akcích, napište nám, ať máme přehled. Díky.

Pro změnu vlastností povýšeným a případně i sesazeným nás, prosím, kontaktujte do 14 dnů, jinak budou bodu přerozděleny náhodně.

A to už bude z naší strany zase vše. Mějte se krásně a užívejte léta

Vaše alfy Elisa a Arcanus

Tím teplem, kterém ne obklopovalo z Elisina kožichu jsem musel usnout. Začínalo se mi to občas stávat, že jsme si prostě zdřímnul, aniž bych byl předtím nějak výrazně unavený. A spal jsem asi docela dlouho. Moje předtucha o počasí se bohužel potvrdila, ale už to asi bylo více méně za náma. Jenom jsem ze sebe sklepal trochu písku, když jsem se zvedal. Co to počasí ještě nemyslí, zavrtěl jsem hlavou trochu nevrle, protože mě sem tak ještě trochu šimrala nějaká zrnka v srsti. Snad se nikomu nic nestalo. Sklonil jsem hlavu a nechal les, aby mě informoval o tom, co je nového. K tomu byly navíc silněji cítit hranice, takže Elisa musela mít na pilno.
Udělal jsem jen pár kroků, než jsem před sebou uviděl Elisu, Sionna a Nym. Že by přeci jen přišla? Letmým pomazlením jsem se přivítal s Elisou a pak se otočil na Sionna. "Jsem rád, že jsi doma. Už ti to mamka řekla?" pousmál jsem se na něj. Soudě podle toho, že mi přišlo, že byl najednou jakoby... větší a snad i elegantněji stál mi přišlo, že už ano. Nebo že by to bylo jenom tím, jak zase vyrostl? Ale zase na druhou stranu, Elisa nebyl ten typ vlka, co by jen tak ztrácel čas a když tu spolu tak stáli, nabízelo se to. A nakonec jsem se obrátil s sivé vlčici. "Nym, vítej," pozdravil jsem ji s pokývnutím. Počkal jsem, co víc k tomu ti dva mají co říct, než abych se do něčeho hned montoval.

//Jenně posíláme objetí a 6 safírů k tomu

Na její slova jsem přikývl. Počkat, až se Sionn trochu rozkouká, než to na něj celé spadne, bylo fér. Každopádně nejdřív bylo potřeba, aby vůbec dorazil. Skoro to bylo jako by tušil, co se na něj chystá, a tak si užíval alespoň poslední dny volnosti. "Dobře," odsouhlasil jsem svolání po staru. Stejně to osobně bylo lepší, ale myšlenky pořád byly jako záloha. "Taky bys mě tu mohla když tak nechat," zasmál jsem se, protože představa toho, jak mě Elisa tahá sama byla docela zajímavé. Však jsme si s Kessem a Sionnem docela dali dostat ji od řeky a to byla ještě podstatně lehčí než já. Asgaarský terén na takovéhle manévry prostě nebyl stavěný.
Elisa mluvila o tom, že Sunflower s Yeterem už na dobro zmizeli. "V zimě se sem přitoulala ještě taková skorodospělá vlčice, vzal jsem ji na zkoušku, ale od té doby se moc neukázala, tak hádám, že to je taky pasé. Ani Fiéra jsem dlouho neviděl, ale hádám, že ten někde lítá s Awnay, byli dost nerozlučné dvojka." Elisa se nakonec přeci jen zvedla a přesunula se ke mně nahoru. Přitulila se, i když jen tak decentně, aby jí nebylo přílišné vedro. Nedokázal jsem se ubránit tomu, aby mi o kousek pobaveně povyjel koutek. O něco víc mě ještě pobavila její zarputilá odpověď. Co jsem čekal? Říkalo se, že starého vlka novým kouskům nenaučíš a tohle byl přesně ten případ. Zkusil jsem se znovu zaměřit na to počasí, ale úplně jasně jsem neviděl, co přesně se na nás chystalo. Tuhle magii jsem ještě neměl úplně tak pod kontrolou, protože mi vlastně nikdy nepřišla důležitá. "Blíží se nějaká mela s větrem, tak dej pozor na pláních a u suchých stromů," varoval jsem ji alespoň. Ideálně vyhledej úkryt. To jsem ale neměl odvahu vyslovit nahlas, protože už bych jistě dostal za uši. "Řekl ti Život aspoň, na které straně země začít?"

"To máš pravdu," pokýval jsem nakonec na její slova. Nejspíš opravdu nemělo smysl mít bet víc jen aby byly, když by se o smečku stejně nestaraly. Ale třeba se ta tajemná přítelkyně ukáže, kdo ví. "Pokud se Laura brzo neukáže, myslím že už by neměla zůstávat betou, pokud se toho chopí Sionn," zareagoval jsem na její myšlenky, které jsem tak bezděčně zaslechl. Elisa se obávala, jestli by na zavolání vůbec někdo přišel a v tom měla nejspíš taky pravdu. Nějaké větší skupinky se tvořily pouze v případě lovů. "Můžeme to zkusit. A kdo se neukáže, zkusím ho oslovit v myšlenkách," navrhl jsem. Byl jsem si téměř jistý, že to dokážu a už mě to ani tolik nevyčerpá. Za ta léta jsem dokázal magii vypilovat na výbornou úroveň. A i kdyby mě to vyčerpalo, tak tady doma jsem se přece mohl vyspat kdy buď, ne?
"Byl bych rád, kdyby zůstali, ale rozhodovat to za ně nemůžeme. Mám pocit, že smečka přes ty dvě nepříjemné zimy dost prořídla," podotkl jsem. Na druhou stranu, po těch krutých zimách by zase na podzim mohli nějací tuláci hledat domov. Dorazili jsme až na odpočívadlo a Elise se uvelebila po mým místečkem. "Nechceš jít za mnou? Nějak se tu zmáčkneme," nabídl jsem jí. Měl jsem docela náladu se jen tak válet a mazlit. Pak jsem zvedl hlavu k obloze. Znovu mnou projela ta neblahá předtucha. "Opravdu se něco blíží, raději bych teď nechodil moc daleko."

Elisa nakonec zhodnotila, že aspoň že počasí těm výletům našich potomků přeje. "Zatím," nemohl jsem si odpustit. Měl jsem takovou neblahou předtuchu, že se na nás něco žene. Ale dnešní den byl zatím jako z pohádky, tak nač si dělat starosti předčasně? Nějak to zvládneme. Tak jako všechno doposud.
Elisa mi pověděla, že Nym taky dlouho neviděla a že to asi byl jenom románek. "Nejspíš," odtušil jsem, "ale jestli má dostat důležité povinnosti, hodil by se mu někdo po boku. Hodně to pomáhá," pověděl jsem a krátce pohledem sklouzl na šedivou vlčici, na niž jsem se usmál. O tom jsem sám něco věděl. Sám bych toho tolik nikdy nezvládl jako s ní.
"Bylo by fajn, kdyby se nakonec usadil tady, starých přátel je málo a Saviorovy toulavé tlapy už se nové triky nenaučí." Ale tohle nebylo něco, co nám příslušelo rozhodovat. Přesto jsme doufat mohli. Elisa mě pak taky uvedla do novinek. "Na tom tolik nezáleží naštěstí. Jejich smečka je zřejmě podobně slabá jako Borůvka. Ale souhlasím a myslím, že by to chtělo svolat smečku a říct jim vše důležité, včetně povýšení Sionna. Přemýšlel jsem, že by možná nebylo od věci povýšit i naše nejmladší vlčata, jakmile dospějí a zasvětit je do chodu smečky, co myslíš?" S tím jsem se na chvíli zadíval před sebe mezi stromy. Les byl tak nějak podivně prázdný, ale co se dalo dělat, když bylo venku tak hezky a každého to pak táhlo ven? Snad se brzy vrátí. Všiml jsem si, že Elisa vypadala poměrně unaveně. "Pojď, půjdeme si někam odpočinou," pobídl jsem ji a rozešel se do nitra lesa. Tam jsem našel pěkné vyvýšené místo s dobrým výhledem, na které jsem si lehl a začal se nahřívat letními paprsky.