Gallirea - Příspěvky uživatele

// Ústí (přes Kamenný mys)

Postupně jsem vyšplhal až na samotný vrchol skal. Tam jsem se zastavil a trochu vydýchal, ale pozoroval jsem, že se necítím tak unavený jako dřív. Ten dar od Života nakonec přeci jen zafungoval. Bude se to hodit, abych ji zničil. Možná kdyby Život jen tušil, jak tuhle nově nabytou sílu hodlám využít, nikdy by mi ji nedal. Ale byla to jeho chyba. Neměl to nikdy dopustit a nic z toho, co bude následovat, by se nikdy nemuselo stát. Kdyby jen nestál na špatné straně...
Kýženého klidu a výhledu na moře bez nikoho jsem se tu bohužel nedočkal. Tam dole byli nějací vlci. Sešel jsem tedy níž, abych v nich poznal Zakara a Rowenu. Nad něčím tam stáli v moři. "Zdravím," pronesl jsem co nejklidnějším hlasem jsem dokázal. Nechtěl jsem, aby poznali, že je něco špatně. Nemohl jsem ohrozit Sionna a nechtěl jsem cizí lítost. Chtěl jsem být chvíli sám, ale toho se mi nedostalo ani tady skoro na konci světa. "Co to tam máte?" zeptal jsem se, protože tam v moři něco bylo. Nějaká cetka, ale co je mi po ní. Nezáleželo na ní. Pak jsem nasál okolní pachy a něco mě praštilo přes čenich. Ten pach... Byla v jeskyni. Přeměřil jsem si tmavou vlčici pohledem. Mohla něco vědět, ale nemohl jsem se hned zeptat, ne teď. "Jak se ti daří? Neviděla jsi v poslední době otce?" zeptal jsem se jí zvědavě. Savior byl jeden z mála, komu jsem byl ochotný říct, co se stalo.

//Náhorní plošina (přes pláž)

Od řeky jsem pokračoval dál po Náhorní plošině směrem k moři. Netušil jsem proč, protože to nebylo zrovna ideální místo, kam by se Styx mohla schovat, ale něco mě tam táhlo. Možná touha na chvíli zpomalit a jen pozorovat vlny. Uklidnit mysl a maličko zaplnit tu prázdnotu uvnitř mě. Zkoncentrovat se na to, co mě čekalo v následujících dnech.
A přesně tak jsem udělal. Na chvíli jsem zastavil na písečné pláži a jen pozoroval horizont a poslouchal divoké vlny. Bylo to uklidňující, jako balzám na duši. Jen kdyby tu mohla být se mnou... Pak jsem se ale vydal dál. Začal jsem stoupat nahoru po kamenném srázu, snad abych se dostal k lepšímu výhledu na kraj.

//Divoká pláž (skrz Kamenný mys)

//Zrcadlové jeskyně (přes řeku)

Chodba mě vyvedla v blízkosti řeky Mahtae. Rozhlédl jsem se kolem, ale po Styx nikde nebylo ani památky. Pro sebe jsem tiše zavrčel. Gallirea byla obrovská a takhle bez nápovědy mohlo trvat věky, než ji najdu. Ale i kdyby. Vzdávat jsem to nehodlal. Byla to moje síla, moje motivace, moje všechno. Pomstím Elisu a ochráním zbytek rodiny a smečky, ať to stojí co to stojí. I kdybych měl zaprodat duši peklu.
K tomu jsem ale nejprve ze sebe potřeboval smýt Elisinu krev. Nikdo nesměl vědět, že v Asgaaru už není žádná alfa. Že Elisu zavraždili. Protože to by byli Sionn s Nym ve velkém nebezpečí. A to jsem nechtěl dopustit. S těžkých srdcem jsem sledoval, jak se krev postupně rozplývá v řece a mizí z mého kožichu. Bylo to vlastně to poslední, co mi po Elise zbylo a teď už i to pomalu mizelo. Ale bylo to tak správně. Pak jsem se vydal dál na cestu. Netušil jsem, kudy bych měl jít, a tak jsem následoval čumák a intuici.

//Ústí (přes Mušličkovou pláž)

//Asgaar (skrz Vyhlídku)

Opustil jsem stromy Asgaarského hvozdu. Bylo to po dlouhé době. Zároveň jsem věděl, že tentokrát to bude na delší dobu. Měl jsem před sebou něco, co bylo třeba vyřídit. Aby takhle země byla zase bezpečná... Aby Styx došla před spravedlnost.
Následoval jsem krvavé stopy až na vyhlídku, kde se začaly mísit s krví Styx. Rozhlédl jsem se kolem, nebyla tu. Utekla, mrcha. Sice jsem to věděl, protože by musela být úplný blázen tu po tom všem zůstávat, ale i tak mě to naštvalo. "Zbabělec, nedokáže čelit následků vlastních činů," zavrčel jsem do prázdna. Pak jsem následoval její pachovou stopu, které mě přivedla až do nedalekých jeskyň. Tam se ale mísilo několik různých pachů. Nasál jsem je do čenichu ve snaze si je všechny zapamatovat, protože by mi to mohlo pomoct v tom ji najít. Cokoli by mi pomohlo ji rychle najít, bylo důležité. Bohužel v jeskyních jsem pach Styx brzy ztratil. Bylo tam neskutečné množství chodeb a ona mohla být kdekoli, jít kteroukoli z nich. Vztekla jsem tlapou praštil do stěny. Stejně tě najdu, nemá cenu se schovávat. Z hrdla se mi vydralo zavrčení. Pak jsem vybral jednu z chodeb a vylezl jí ven.

//Náhorní plošina (přes řeku)

Na Sionnovu otázku ohledně Castiela jsem přikývl. "Narodil se z nich jako poslední, ale bohužel neměl dostatek sil," pověděl jsem tiše. Vlastně už jsem ani sám nevěděl, jak přesně vypadal a voněl. Už jsem si to nepamatoval. Bylo to hrozné. Zapomenu takhle i ji? Dlouze jsem se zadíval na nebe, tam, kam jsem si myslel, že odchází duše těch, co už tu nejsou.
Jenom jsme tak tak mlčky stáli a dívali se na Elisu. Pak už jsem neměl ani sílu se tam dívat a sklopil pohled. ale zároveň jsem ji nedokázal zahrnout hlínou, protože pak už by to bylo opravdu definitivní. Opravdu naposled. Toho se ale ujal někdo jiný. Překvapivě jsem přejel pohledem Sionna s Nym. Podle jeho výrazu to byl zřejmě on, ani jsem nevěděl, že něco takového svede, ale na to teď nebyla nejvhodnější chvíle. Zadíval jsem se na Elisy hrob, na který Sionn opatrně položil její náhrdelník. "Sbohem," zašeptal jsem tiše, tak tiše, že to téměř nebylo slyšet. Najednou jsem ji před sebou viděl, jak na mě kouká a jen netrpělivě pohazuje ocasem přesně jak měla ve zvyku. Zatajil se mi dech. Udělal jsem několik k ní několik kroků, čekala na mě. A pak tam nebyla. Zavrtěl jsem hlavou. Muselo se mi to zdát. Přesto uvnitř mě zůstával takový zvláštní pocit.
Pak jsem přistoupil k Sionnovi a jemně se o něj opřel tak, aby si mohl čenich zabořit do mojí srsti. "Zvládneme to," zašeptal jsem, ale sám jsem si nebyl jistý, jestli tomu věřím. Stále jsem se cítil, jako by mě k zemi tlačil obrovský balvan a já s ním nemohl hnout, ale musel jsem. Veděl jsem to. Zhluboka jsem se nadechl. Byl čas být silný. "Pojďme jinam..."
Procházeli jsme kolem hranic, a tak jsem se sem tam o něco otřel, aby se obnovily hranice smečky. Všude kolem ještě visel Elisy pach, ačkoli už tu nebyla. Bylo to zvláštní a mně přejel mráz po zádech. Kdybych jen chtěl a zavřel oči, mohl jsem stále předstírat, že se vůbec nic nestalo, že je vše v pořádku. Natolik ještě byla z lesa její přítomnost cítit. "Budu teď od tebe potřebovat pomoct," začal jsem pomalu. Nechtěl jsem to na Sionna hned všechno navalit, protože i tak toho bylo už až příliš. "Jako beta můžeš přijímat vlky a řídit je. Můžeš je klidně i povýšit. Zároveň je potřeba pohlídat, aby byly dostatečně silné hranice a dost masa v úkrytu a pokud ne, případně tím zaúkolovat ostatní, ale to jistě víš, ne?" pokračoval jsem. "Jeden z nás by tu měl vždycky být, aby bylo ve smečce bezpečno. Kdykoli tu nebudu, budeš to tu mít celé na starosti ty. Musí to znít hrozně, ale věřím, že to zvládneš. Ty jo," pousmál jsem se na něj a jemně do něj drcnul. Bylo to těžké ze sebe dostat vůbec nějaký projev emoce, ale věděl jsem, že se kvůli němu musím aspoň trochu snažit. Pak jsem se zadíval na Nym a do její hlavy vštěpil krátký vzkaz: Dej na něj pozor, prosím. Drobně jsem se usmál i na ni.
Jakmile jsme doprošli celé kolečko okolo Asgaaru, zastavil jsem se a pohledem vyhledat Sionna s Nym. Byla ve smečce jen krátce, ale za tu dobu se toho odehrálo tolik, že už jsem měl pocit, že už patří do rodiny. "Dejte pozor na to krémové vlče, ať se mu nic nestane. Ztracená vlčata nemají tam venku moc šancí," požádal jsem je a pak můj pohled padl do lesa. "Já teď půjdu, ale vrátím se, to vám slibuju. Postarejte se o smečku. Půjdu ji najít, ať už nikomu nikdy nemůže ublížit." Můj hlas poprvé za celou dobu dostal nějakou barvu. Cítil jsem, jak se uvnitř mě zase probouzí ten hněv. Zničím ji. V mých očích se zalesklo něco, co tam nikdy předtím nebylo. Kývnul jsem na Sionna a Nym a pak vyběhl na sever.
Zastavil jsem se u úkrytu a urval si kousek ze srnce, co přinesla Lucy a trochu se prospal a odpočinul si. Věděl jsem, že budu potřebovat sílu. Jestli dokázala zabít Elisu, musela od posledně pořádně zesílit. Ale to mě nemohlo zastavit.

//Zrcadlové jeskyně (skrz Vyhlídku)

//Tak teda... Arcanus by šel?

Lucy se rozhodla odejít a odtáhla s sebou i kořist, kterou přinesla. Chápal jsem ji. Snad bych jí i poděkoval, jak se o smečku stará, ale neměl jsem na to sílu. Zůstali jsme tu já, Sionn, Nym a to krémové vlče. Persifal, zaslechl jsem jeho jméno. Byl už ale opravdu čas Elisu pohřbít. Zhluboka jsem se nadechl a udělal několik váhavých kroků zpátky k jejímu tělu.
Sionnova otázka mě však zarazila. Překvapeně jsem se na něj ohlédl. On to neví? My mu to nikdy neřekli? Ale zřejmě to tak bylo. Oba dva jsme se to snažili vytěsnit, aby to už nebolelo. Nebo alespoň ne tak jako dřív. Tohle rozhodně nebyla ideální situace, kdy by se to Sionn měl dozvědět.
Zadíval jsem se na Elisiona tělo, které se vzápětí začalo vznášet do vzduchu. Postavil jsem se pod něj a nechal ho klesnout na moje záda. Bylo mi jedno, že mi na kůži ulpí další její krev. Nezáleželo na to. Přišlo mi, že už nebylo mnoho věcí, na kterých by záleželo. Začínal jsem se trochu ztrácet. Momentálně mě snad jen váha jejího těla držela při zemi.
"Castiel je..." zarazil jsem se. Celou dobu jsem přitom hypnotizoval zemi před sebou jako bych snad hlídal, kam jdu, i když nad tím jsem vůbec nepřemýšlel. Musel jsem mu to říct. Měl právo to vědět. "Castiel byl tvůj starší bratr. Zemřel při narození..." Víc jsem ze sebe dostat nedokázal.
Po chvilce jsme dorazili k malému, časem opracovanému hrobečku u skalního masivu uprostřed lesa. Tam jsem se zastavil. Pomocí magie jsem vyhloubil jámu hned vedle staršího hrobu tak, aby nikdo nemusel kopat. Tam jsem Elisu položil. Zůstal jsem tam stát jako přikovaný a dlouho ji pozoroval. Mezitím mohla uběhnout celá věčnost. Věděl jsem, že bych ji měl zahrabat, uložit k věčnému spánku, ale nedokázal jsem to. "Devět zim, devět zim jsme kráčeli po světě bok po boku, sedm z nich spolu vedli tuhle smečku..." zašeptal jsem tiše do intimity nadcházejícího svítání.

Z mého zvláštního mentálního stavu mě vytrhla až jedna podivná myšlenka vlčete, které jsem pořádně zaregistroval až teď, když na něj padl můj pohled. Další ztracenec? Byli u něj Nym se Sionnem, kteří to měli jistě pod kontrolou, ale v jednom měl pravdu. Museli jsme ji pohřbít. Byl čas. Jen při té myšlence se mi sevřel žaludek a začalo se mi dělat nevolno. Ale musel jsem to zvládnout. A měl jsem tu Sionna, Nym a Lucy. Zvládneme to. Společně. Musíme.
Odvrátil jsem pohled od Elisina těla, už jsem to nedokázal vydržet. "To vlče..." Netušil jsem, co je zač. Neslyšel jsem jeho jméno a nic z toho, co ještě říkal. Nedokázal jsem to vnímat. "To vlče nesmí ven, není tam bezpečno." Pak jsem se otočil na Lucy, která seděla kousek od nás. Chtěl jsem, aby věděla, co se stalo. Kdo za to může. "Styx." To jméno jsem vyslovil s takovou nenávistí, jako by bylo čistí jed. V hlavě se mi najednou začaly vířit myšlenky jedna za druhou. Nebyl jsem schopný je pořádně složit, a tak i moje vyjadřování muselo působit chaoticky. Měl jsem pocit, jako bych byl malinko dezorientovaný, ale čím víc myšlenek začínalo plynout mou hlavou, tím víc jsem dokázal vnímat svoje okolí. Všechny ty vjemy alespoň částečně přehlušovaly moje pocity. "Musí zaplatit."
Pak jsem se obrátil zpátky k Elise, ale můj pohled se důrazně vyhýbal jejímu prázdnému pohledu. "Musíme... musíme ji-" Můj hlas se zlomil. Nedokázal jsem to říct nahlas. Zdálo se ale, že stejnou myšlenku měl Sionn. Přikývl jsem. "Myslím... myslím, že by chtěla být vedle Castiela..." Pohledem jsem přejel ostatní, co na to říkají. Měl jsem pocit, že nedokážu souvisle přemýšlet. Můj pohled padl na Elisu. Až vymyslíme místo, bylo ji ještě potřeba přesunou. Nechtěl jsme ji táhnout v zubech jako nějakou kořist. Už jen tu samotnou myšlenku jsem nenáviděl. Magie... magie vzduchu, blesklo mi hlavou jako jediná věcná myšlenka mezi smrt, bolest, nenávist, STYX, ztráta, závrať, prázdno... šílená prázdnota.

//Středozemní pláň (přes Midiam)

Myslel jsem, že překročit hranice bude to nejhorší, ale s každým dalším krokem moje tlapy těžkly a pohyb byl stále náročnější. Ten obří kámen byl zase tu, drtil mě a mačkal mě k zemi. Opět jsem měl pocit, že nemůžu dýchat, ale chtěl jsem ji vidět. I když ona už neuvidí mě. Zvedl jsem hlavu k obloze, na které začínaly blikat první hvězdy.
Cesta lesem mi trvala věčnost, nebo mi to tak alespoň připadalo. Pak jsem ale dorazil na to místo a opět ji spatřil. Ležela na zemi, úplně klidně. Tak klidně, jako by jenom spala. Jen nebýt té krve. Cítil jsem, jak se ve mně vzedmul znovu ten pocit nenávisti, pak se mi ale zhoupl žaludek a místo toho tu znovu byla jen ta závrať. Bylo to definitivní. Odešla a to mě děsilo.
Podíval jsem se na Sionna a jen zavrtěl hlavou. Neodkázal jsem svůj slib splnit. Nedokázal jsem přimět Života, že musí napravit tu křivdu, kterou způsobil. Byli jsme na to sami. Na všechno.
Kolem stáli ještě další vlci, ale já je teď nedokázal pořádně vnímat. Přistoupil jsem k Elise a jemně, jako bych se snad bál, že jí ublížím, se přitulil k jejímu boku a položil si hlavu hned vedle té její. Přesně jako jsme vždycky lehávali. Ještě jsem cítil její teplo.
V očích se mi opět zaleskly slzy. Zůstal jsem tak ležet dlouho, tak, že to mohla být snad celá věčnost. Jsem jsem ležel a cítil ji. Alespoň ještě jednou, naposledy.
Potom, co jsem se zvedl, jsem ji ještě dlouho pozoroval. Jako bych se snažil vyrýt si každý její rys do paměti, ačkoli tam její tvář dávno byla pevně vyrytá. Zvedl jsem hlavu k obloze a třikrát zavyl. První vytí vyjadřovalo to, co jsem cítil. Druhé svolávalo smečku tesknit. A to třetí vyhlašovalo válku Styx a komukoli, kdo se na Asgaar jen křivě podívá.

//Ježčí mýtina (skrz Tenebrae)

Přebrodil jsem řeku. Krajina kolem mě opět obíhala, ale já ji nedokázal vnímat. Nechtěl jsem ji vnímat. Cítil jsem, jak vítr postupně osušil moje slzy. Byl jsem tak prázdný, že jsem měl pocit, že uvnitř mě ani další být nemohou. Prázdný a zlomený, až na ten hněv, co mě poháněl dál.
Těšně před Asgaarem jsem se zastavil a zadíval se mezi stromy. Zhluboka jsem se nadechl. Věděl jsem, že jakmile překročím hranice hvozdu, nastane čas se rozloučit. Připustit, že tu má partnerka není a už nikdy nebude. Nechat ji překročit tam na druhou stranu za naším synem. Za našimi starými přáteli. Za naší rodinou. Někam, kam už se za ní nedokážu dostat. Ne dokud nepřijde můj čas. Roztřásly se mi tlapy, ale přesto jsem se přiměl vkročit mezi první stromy.

//Asgaar (skrz Midiam)

//Od Života (skrz Narrské kopce)

Kraj potemněl. A nebylo to jen tím, že na zemi padla tma. Cítil jsem, jak uvnitř mě něco potemnělo. Ale to něco bylo momentálně to jediné, co mě drželo od toho se naprosto složit a jen tu zůstat ležet a počkat, až tedy přijde ten můj správný čas. Vztek byl mým hnacím motorem, mým odhodláním. Věděl jsem, že to takhle nenechám být. Že to napravím. Alespoň to, co ještě napravit jde.
Ale teď ještě nebyla vhodná doba. Bylo tu něco, co bylo třeba udělat dřív. Musel jsem ten oheň uvnitř sebe utišit, uchovat ho, až přijde správná doba. A pak ho vypustit. Teď jsem ho alespoň využil k tomu, abych se dokázal vrátit do lesa. Protože jsem to Sionnovi slíbil. Byl jsem vyčerpaný. Celé tělo mě bolelo, přišlo mi, že místa, na kterých zůstala Elisina krev, králila, ale nebylo to nic proti tomu, jak trpěla moje duše.

//Středozemka (skrz Tenebrae)

//Objednávka:

Elixír života – omlazení o 6 let – 60 křišťálů a 60 mušliček

Převod na Sheyu:

60 pomněnek -> daň 12 -> převod 48
50 kopretin -> daň 10 -> převod 40
686 vlčích máků -> daň 138 -> převod 548
285 oblázků -> daň 57 -> převod 228
154 opálů -> daň 31 -> převod 123
44 safírů -> daň 9 -> převod 35
85 ametystů -> daň 17 -> převod 68

V inventáři zbyde 100 vlčích máků, 5 křišťálů a 28 mušliček.

//Ježčí mýtina (skrz Narrské vršky)

Běžel jsem jako o život. Pálilo mě z toho na plicích, ale já nezastavoval. Přece pořád byla šance, že Život Elisu zachrání, ne? A to čím dřív, tím líp. Proto jsem nemohl zpomalit. Nezastavilo mě ani stoupání na vrchol, když se moje tlapy propadaly do hlubokého písku. Vrátí se. Bude tu zase s námi. A všechno bude jako dřív. Co jako dřív, bude to lepší. Budeme spolu celá rodina a budeme si užívat každého dne. Napořád.
Téměř bych si ani nevšiml, že už jsem vyšplhal až nahoru. Moje mysl byla prázdná jako celé tělo. Cítil jsem se jako v transu. Krajina se kolem mě měnila, ale já to nedokázal vnímat. Nezáleželo na tom. Na ničem nezáleželo, jen na tom, aby se Elisa vrátila. Snad bych prošel i celý most, kdyby se přede mnou zhruba v půlce neobjevil Život s drobným, klidným úsměvem. Proč se smál? Bylo to snad vtipné?!
„Přiveď ji zpátky,“ vyhrkl jsem na něj neurvale. Neměl jsem čas na zbytečné průpovídky a on jistě dobře věděl, co se stalo. „To nemůžu,“ odvětil Život klidně. „Musíš ji přivézt zpátky! Potřebujeme ji – rodina, smečka, já ji potřebuju!“ Můj hlas zněl zoufale. Popadala mě bezmoc. Bylo to vlastně vůbec poprvé, co jsem si připustil, že by vážně mohla být mrtvá. „Zabila ji! Styx ji zabila. Taky ublížila našemu synovi a kdoví komu ještě, copak je to fér?!“
„Už byl Elisy čas. Odešla tak, jak by si přála. V boji. Každý vlk žije jen na určitou vypůjčenou dobu a s tím já ani má sestra nemůžeme nic udělat,“ pokračoval Život klidně. Nechápal jsem to. O čem to, sakra, mluví? Však byl přeci bůh! „Kecy,“ odsekl jsem rázně. „Nemůžu s tím nic udělat. Je to koloběh života. Elisa je pryč a tak to mělo být. Je třeba to přijmout a postupně se s tím smířit.“ Cítil jsem, jak se ve mně vzdouvá krev, ale pak Život mávl tlapou a ten pocit byl najednou pryč. Místo toho bylo prázdno. Šílené, děsivé prázdno.
Pak přišla slabost. Měl jsem pocit jako by mě už nohy nemohly udržet. Sesunul jsem se před Života na zem a cítil, jak se mi poprvé do očí valí slzy. Byl jsem na kolenou. Ta bolest byla šílená. Ztráta rodiny byla to nejhorší. Měl jsem pocit, že to nemůžu zvládnout. Že nemůžu dýchat. „Tak si mě vezmi taky,“ vysoukal jsem ze sebe šeptem mezi vzlyky. „Vem si mě. Chci být s ní…“ Můj hlas se zlomil. Už jsem nemohl.
Život jen zavrtěl hlavou a to bylo horší než tisíc slov. Bylo to definitivní. Přišel však blíž. Šla z něj taková zvláštní aura, která jako by mě utěšovala, že vše bude zase dobré. Tišila mou bolest. Zůstanu tady… Když jsem nemohl být s ní, bylo to to nejlepší. V Životově přítomnosti se ta prázdnota uvnitř mě alespoň malinko zaplnila. I kdyby jen o ždibíček.
Život jakoby to vycítil se posadil se posadil vedle mě a chvíli mě pozoroval. Nedokázal jsem mu pohled oplatit. Však co na tom záleželo? Na čem záleželo, když tu nebyla? Když se nevrátí? Jaký to mělo všechno smysl?
„Musíš se vrátit dolů a být silný. Tvá smečka tě potřebuje. Tvé děti tě potřebují,“ začal Život klidně. Nechápal jsem, jak to mohl říct tak klidně, jakoby se ani nic nestalo. „Přiveď ji zpátky,“ zašeptal jsem. Vyznělo to jako prosba, zoufalá prosba. Na to nic neříkal. „Bez ní to nedokážu. Ona… ona byla všechno.“ V tu chvíli jsem měl pocit, jako by na mě spadl kámen ze všeho toho zármutku, starostí a povinností. Kámen, který jsem sám nedokázal zvednout.
Náhle Život vstal. „Dám ti dar, abys byl schopný se tam vrátit a ochraňovat svou rodinu i smečku. Uberu ti nějaké roky, aby tvoje tělo bylo zase v kondici, než přijde i tvůj čas.“
Pak se kolem mě začaly snášet jakési třpytky. Viděl jsem je přes slzy jen rozmazaně, ale cítil jsem, že se moje tělo mění. Že začínám lépe vidět a moje svaly se zpevňují. Dokonce i ten kašel, co mě tenkrát trápil, úplně vymizel. Ale bylo mi to jedno. Přišlo mi to ironické. Skoro bych se i začal smát, ale z mého hrdla v tu chvíli nevyšla ani hláska. „Raději dej ty roky, co mi dáváš, Elise. Nechci je. Vrať ji a vem si mě,“ pověděl jsem roztřeseným hlasem stále ležící na zemi před tím majestátným vlkem. Nebál jsem se smrti. Tohle bylo mnohem horší, než co mohlo kdy přijít.
„Nejde to,“ zopakoval Život poněkud rázněji. Asi abych to konečně pochopil, ale já nechtěl. Nemohl jsem. „A teď běž.“
Nikdy jsem ho takhle nezažil. Vždycky chtěl, aby tu s ním vlci zůstali co nejdéle a teď mě odsud prakticky vyhazoval s tím, že mám úkol, že mám poslání chránit smečku a rodinu. S tím, že se Elisa už nevrátí a že ta bolest snad časem přejde, nebo se alespoň zmírní a to prázdno se alespoň částečně zaplní. Přišlo mi to absurdní.
Jak může být tak klidný? Proč s tím nic nedělá? Však ji Styx zabila. ZABILA. Pro svou vlastní zvrácenou zábavu. Není snad na tomhle světě žádná spravedlnost? Najednou se ve mně vzdmul silný pocit – jiný, než bolest a zoufalství. Začínal mě popadat vztek. To byla nová emoce, kterou jsem neznal. Jako by se uvnitř mě probouzela temná stránka. Vždycky tam byla, dřímala, a teď nastal její čas.
Nyní jsem opravdu měl poslání, smysl života. Vzít spravedlnost do vlastních rukou a zbavit svět toho hnusného hada. Napravit to, s čím ani bohové nechtěli nic mít. Vztek mě úplně pohltil. Zvedl jsem se ze země a temným pohledem se zadíval na krajinu pod sebou. ZNIČÍM JI. Zničím ji, i kdyby to měla být poslední věc, co udělám. Zničím ji tak, že se mě bude ještě v pekle bát.

//Ježčí mýtina (skrz Narrské vršky)

//Středozemní pláň (skrz Tenebrae)

Středozemní pláň se mi zdála nekonečná. Byla snad delší než normálně. Zrovna teď, když jsem potřeboval, aby byla co nejkratší. Tlapy mi padaly na zem jedna za druhou a udusávaly hlínu. Pak přišla další řeka Tenebrae. I tu jsem přebrodil. Voda mi z tlap smyla trochu čerstvé krve. Elisiny krve. Přesto ale na vrchní půlce tlap, velké části hrudníku a na čumáku zůstávala. Připomínala mi, proč musím běžet dát. Proč nesmím zpomalit, ani když jsem měl pocit, že už nemůžu dýchat.
Přivedu ji zpátky. Přivedu ji domů. A bude to jako dřív. Tak, jak to má být. To mě hnalo dál. Navíc se přímo přede mnou začaly otvírat Narrské vršky. Díval jsem se jen na ně. Nedokázal jsem vnímat krtčí hromádky ani květiny na téhle louce. Jen ty kopce a jejich vrchol a především toho, kdo v nich žije. A kdo to všechno mohl dát zase do pořádku.

//Vrchol Narrských vršků (skrz Narrské vršky)

//Asgaar (přes Midiam)

Stromy kolem mě ubývaly. Pak se změnily v řeku a potom ve velkou pláň. Vůbec jsem to nevnímal. Tuhle cestu jsem měl zarytou hluboko v paměti a momentálně mě vedl jen instinkt, protože jsem nebyl schopný nic vnímat. Moje mysl byla prázdná. Klidná. Nebylo v ní nic, snad jen jediná myšlenka. Život. Vrátí ji. Musí. Mát to tak být. Tím jsem si byl jistý. Ta jediná myšlenka mě držela od paniky a naprostého kolapsu.
Razil jsem si cestu skrz Středozemní pláň a na nic se neohlížel. Nezpomalil jsem ani pro přebrodění řeky ani pro vyhnutí se kamenům. A už vůbec jsem se neohlížel, jestli tu někdo je. Běžel jsem jako o život. Tak to i bylo. O život mé partnerky. S každým dalším krokem se ale uvnitř mě tvořil takový zvláštní pocit. Byla to snad nervozita?

//Ježčí mýtina (skrz Tenebrae)