Gallirea - Příspěvky uživatele

||Loterie 1||

Ani svit slunce nedokázal z mých ramen, či snad mé duše, zvednout tíhu melancholie. Nejspíše už mi nic nepomůže. Pokud na temnotu v mém nitru nestačila ani bílá záře slunečních paprsků odrážející se od všudypřítomného sněhu, co jiného by mohlo pomoct? Newlinův úsměv tomu byl blízko, avšak jak jsem se z něj mohla radovat, když jsem věděla, že brzy zase vyvedu něco, čím mu ho z tváře smažu. Nebylo by to ode mě správné. Už tak jsem byla dost špatná, že jsem si vůbec myslela, že byl snad nyní šťastný kvůli mně. „Taky tě mám ráda a měla bych tě ráda, i kdyby se tobě za křoviskem nechtělo a jen jsi to na mě chtěl hodit,“ pousmála jsem se chabě. Dlouhá řeč mě vyčerpala. A přitom jsem toho ani tolik neřekla. Kdy jsem však měla pořádně co říct.
Zatím to vypadalo nadějně. Zatím jsem Linovi náladu nezkazila. Trochu se mi ulevilo a uvolnila jsem se. Ještě jsem mu neublížila. Než začne nový den se mi něco určitě povede. Zavrtěla jsem lehce hlavou. „To zní hezky,“ přitakala jsem na jeho nápad povzbudivě, „Dobrých sněhohrabačů určitě moc není a ty budeš ten nejlepší.“ Jeho nadšení ze života bylo obdivuhodné. Ráda bych někdy přišla na to, jak si ho dokáže udržet. „Dokud jsme spolu, určitě se mi to bude líbit,“ ujistila jsem ho něžně. Na víc jsem se nezmohla. Dokonce i myšlení mi vypovídalo službu. Možná proto mi uniklo, proč bych měla mít vlastní vločku – nebo to, že Lin má nějakou vlastní vločku. „Nemám, ale ty sis určitě nějakou ochočil, viď?“ usmála jsem se na něj. To byl celý on. Svět pro něj byl jedno velké hřiště. A já v něm stála jako malý rezavý hřebík, co jen čeká, až na něj někdo šlápne.

//Středozemka

//Děkuju za akci a poprosím mušle na Eve ^^

//Taky děkuju za akci, byla hrozně super a fakt se mi líbilo, jak ovlivňovala dění na celé Galli

Hvězdičku bych poprosila do iluzí a teleport za Dipsi do Lesa za horizontem, děkuju ^^

// Vrchol Narrských kopců (přes kopce)

Má chůze byla pomalá, ačkoli jistá část mě si přála běžet. Nedokázala jsem se k tomu ovšem přinutit – nakonec i kdyby bylo třeba, abych spěchala, kdyby třeba potřeboval pomoct, tak nezáleželo na tom, jestli jsem opravdu pospíchala nebo ne. Stejně bych mu nedokázala pomoct. Nezvládla bych ho zachránit, ochránit, být mu podporou… vždyť co jsem vlastně uměla. Sníh a zima také zpomalovaly mé pohyby a ochotu přemýšlet nad čímkoli jen matně spojeným s teplem a štěstím – snad kromě něj. Pousmála bych se, být toho schopná, ale navenek se tato má touha nijak neprojevila. Aspoň ne, dokud jsem Lina nespatřila, jak si hraje se sněhem. Opravdu vypadal o něco málo lépe. Minimálně působil víc jako by byl sám sebou a na tom jediném záleželo. Štěstí se mu také vrátí, až tady nebudu.
„Taky jsi mi chyběl, Line,“ lehce mi cukly koutky, „Mám tě ráda.“ Vypadalo to také, že jeho chuť cestovat byla zpátky. Ne sice moc daleko, ale to mi vyhovovalo. Byla opravdu zima a sníh se nám kupil pod tlapkami. Třeba brzy nebudu ani mít sílu se pohnout a prostě zapadám sněhem a už mě nikdo nikdy nenajde. Rozpustím se spolu se sněhem a bude to, jako bych tady nikdy nebyla. Tak by to bylo nejlepší. Newlin by si mohl myslet, že si mě jen vysnil a třeba by ho to ani nebolelo, že jsem pryč. Bylo moc naivní si myslet, že by ho to mohlo bolet? Snad, jenže taková jsem už byla – hloupoučký blázínek. „Ráda bych se podívala za Křoviskem,“ přitakala jsem něžně, „Měli bychom ho zachránit, než moc zapadá sněhem.“ Třeba se při tom nějakým zázrakem sama zahrabu pod sníh a bude to. Rozhodně by bylo noblesní zemřít pro záchranu kamaráda, ne? „Taky tě mám ráda,“ olízla jsem Linovi opatrně tvář a trochu se k němu přitiskla. Opravdu bylo chladno a mé tělo nezvládalo na výrobu dostatečného množství tepla. Nebo jsem si jen chtěla tenhle pocit zapamatovat. Kdo ví.

//Narrské kopce

Plahočila jsem se vzhůru do kopce, jako bych to snad byla já, kdo z nich má hrůzu a Lin. Věděla jsem, že se kopců bojí, a přece jsem ho donutila, aby šel se mnou. Jak jsem mohla být tak krutá ke svému partnerovi? K tomu jedinému, kdo se o mě zajímal? Přeháníš… Nebo ne? Dívala jsem se do země, tupě a bez života. Vlastně asi ještě s malou jiskřičkou nějaké vůle pokračovat. Ta se tam sice držela jen kvůli žíhaného vlčka po mém boku, ale byla tam. Ještě malinká připomínka toho, že dýchám a jsem součástí světa kolem sebe. Ne, že by nebylo pro všechny objektivně lepší, kdybych ani jedno z toho nedělala. Jediným mým štěstím byla krutá zima kolem nás. V té bylo trochu jednodušší zapomenout, že ještě nejsem duchem, který jen pasivně bloudí krajinou. „Mám tě ráda,“ špitla jsem v odpověď na slova vlka vedle mě, tichounce, ale v tichu, které nás obklopovalo, byla jistě slyšet hlasitěji, než jsem zamýšlela.
Ráda bych měla tolik síly, abych je mohla vykřičet do světa, ale… i kdybych tu sílu měla, tak bych si to nezasloužila. Nakonec, ačkoli mě on měl rád a já zase jeho, tak se tohle nemělo nikdy stát. Bylo to největší štěstí mého života, světlo a naděje, ale za jakou cenu? Byla jsem jen parazitem na štěstí někoho druhého. Co hůř, někoho, koho jsem znala a kdo na mě byl kdysi hodný a vřelý. Zatraceně, vždyť jsem Derian měla fakt ráda. Aspoň než se všechno pokazilo… Nemohla jsem mít nic dobrého. Nezasloužila jsem si to, nebo mi to jednoduše nebylo souzeno. Mohla jsem na štěstí jen pohlédnout, zkusit ho trochu na jazyku, než zhořklo nebo zmizelo. A vůbec, svou existencí jsem jen znečišťovala štěstí ostatních jako jed, co se mísí do vody. Bylo by nejlepší, kdybych prostě zmizela. Povzdechla jsem si a zavřela pevně oči. Neměla jsem sílu pokračovat v chůzi a jen těžko říct, zda to bylo vyčerpáním fyzickým nebo mentálním.
„Kam jsi to jen dopracovala, mé dítě?“ zaslechla jsem ten vřelý hlas jako pohlazení. Vzhlédla jsem a uviděla Života v celé jeho uklidňující kráse. Snad bych ho přehlédla nebýt černých míst na srsti, tak dobře zapadal do zasněžené krajiny. Když jsem ho viděla takhle před sebou a uvědomovala si, kdo je, skoro jsem si dokázala představit, že už mé trápení skončilo a tohle byla jen poslední rekapitulace, šance na poslední slova a rozloučení. Chtěla jsem se na něj usmát, ale nezvládla jsem ani to. „Kde ji Newlin?“ zeptala jsem se místo toho. Když jsem si uvědomila, že už není při mně, vystrašilo mě to. Byl přece zraněný a potřeboval pomoct, jak jsem ho mohla nechat ztratit se? Je tohle to, co mi přišel říct? Dech se mi zrychlil a tep se nehodlal nechat zahanbit. Ovšem Život jen smířlivě zavrtěl hlavou. „Nemusíš se bát, tvůj partner je v pořádku. Rozhodně je mu lépe než po cestě nahoru – nebo brzy bude. Jen jsem s vámi chtěl mluvit odděleně,“ koukl se na mě významně a já jen uhnula pohledem. To nikdy nebylo dobré.
Chvilku jsme seděli v tichu rušeném jen občasným zakvílením větru. Třásla jsem se zimou a už se to ani nesnažila skrývat. Život si s povzdechem sedl vedle mě, aby mě svým tělem aspoň trochu chránil před ostrým ledovým větrem. „Ať udělám cokoli, ať ti řeknu cokoli, ať ti ukážu cokoli… už ti na tom asi nesejde, že ano?“ Držela jsem hlavu sklopenou a zrak upřený do sněhu na zemi. Chtěla jsem souhlasit, nesouhlasit, zareagovat aspoň nějak, ale vždyť na tom stejně nesešlo. Měl pravdu a věděl to. Stejně jako věděl, že na ještě jedné věci mi na tomto světě záleželo – a na jeho štěstí. A také věděl, že mě nepřesvědčí o tom, že já a mé jediné přání se navzájem nevylučovalo.
„Amnesie,“ oslovil mě něžně, „Víš, nejhorší na tom je, že zrovna tobě ani nedokážu říct, že toho budeš litovat. Nevěřila bys mi. A výsledek svých činů stejně nespatříš.“ Jeho hlas byl sytý melancholií tolik, že to otřásalo i mnou. Konečně jsem se zmohla aspoň na to, aby mi z očí začaly kanout slzy. Dokonce mě to překvapilo natolik, abych si podivila nad tím, že mi na tváři hned nezmrznou. „Ale víš, maličká, přál bych si, abys viděla svět tak krásný, jako skutečně je. Cítila se jeho součástí a dokázala se těšit na budoucnost. Kdyby bylo v mé síle udělat cokoli pro to, aby to bylo možné a ty stále byla ty, věř mi, prosím, že bych to pro tebe udělal,“ jeho hlas se třásl. Neměla jsem sílu vzhlédnout a podívat se, co se děje. A skrze vlastní slzy bych toho stejně moc neviděla. „Děkuji, a… omlouvám se,“ řekla jsem přidušeně a zvedla se ze země. Slova nakonec byla v téhle situaci již zbytečná – ta poslední, na nichž záleželo, jsem už řekla.
Vydala jsem se dolů z kopců. Necítila jsem už ani jejich teplo. Vše bylo temné a v různých odstínech černé, všude panoval jen chlad. Ráda bych věřila Životovi, jistě mi nelhal, ale ten svět, o němž mluvil byl jeho, tenhle zase můj. Musím pospíšit, než se v něm ztratí i Lin.

//Ježčí mýtina

//Taktéž bych ráda pokračovala

//Ježčí mýtina

Naše cesta byla krok od kroku složitější. Snesitelný chlad se změnil v mrazy a na zemi se válela sněhová pokrývka. Klepala jsem se zimou a kousky srsti, co mi předtím nestihly zmrznout, to zvládly teď. To byl taky nápad, koupat se v zimě. A k tomu to na ty blechy vůbec nezabralo! Zakňučela jsem a otřásla se o něco silněji, přesto mě to vůbec nezahřálo. Zuby mi drkotaly u sebe a cítila jsem, jak se mi hůře dýchá skrz ucpávající se čumák. Paráda, prostě paráda. Byla to zoufalá situace a nepomáhalo jí ani to, že se mnou byl Newlin. Teda vlastně ano – byla jsem upřímně ráda, že ho mám po svém boku. Ráda jsem ho opět viděla a mohla se ho dotknout, pomoct mu, když trpěl, jenže to bylo právě ono – trpěl.
V jednu chvíli dokonce upadl a sklouzl o kousek níže. Rychle jsem k němu přiskočila a starostlivě si ho prohlížela. Netušila jsem, jestli se omlouvá mně nebo zemi, tak či tak jsem se zamračila. Přece se neměl za co omlouvat, to já na druhou stranu… „Promiň,“ špitla jsem také tiše a pomohla mu se zvednout. „Brzy tam budeme, neboj se,“ snažila jsem se ho povzbudit. Život mu určitě pomůže, ne? Byl to přece Život, ten pro nás chtěl jen to nejlepší, ne? Určitě ho nenechá se takhle trápit s bolestmi… A se mnou… Povzdechla jsem si a něžně se o Lina otřela. Tohle by se mu určitě nestalo, kdyby nebylo mě. Oriona určitě rozčílil můj odchod nebo něco a svou zlost si pak vybil na Linovi. Nebo… nebo se mu přihodilo něco jiného, co by se nestalo, kdyby nebylo mě. Třeba mu to Život řekne. Třeba řekne mně, abych ho nechala jít a on mohl být šťastný. Smutně jsem zavrtěla hlavou. Unavovalo mě být pořád taková, ale jaká jiná bych mohla být?

//Vrcholek

//Okay, tak tím pádem asi měníme přesun směr Zarostlý les přes Kopce Tary, omlouváme se ^^

//Jdeme přes Zarostlý les, ale jestli je mezi nimi ještě nějaké tajné území, tak se omlouváme a upravíme přechod :D

//Středozemka

Každou další vteřinou mi bylo více a více do pláče, ale snažila jsem se vší silou slzy zadržet. Newlin opravdu nebyl v pořádku. Nakonec jsem to vzdala a prostě se na něj nalepila, aby mohl oporu a rovnováhu hledat i u mě. Nevím, co mě ničilo víc – vidět ho v tomhle stavu, nebo nevědět, jak se do něj dostal. Ignoroval mé otázky a já ani nevěděla, jestli to dělá naschvál, protože jsem měla pravdu a on se styděl přiznat, že mu Orion ublížil, nebo proto, abych si o jeho… čem vlastně?... nemyslela nic zlého, nebo jestli to on nebral tak, že mu Orion něco udělal, ale věděl, že já bych si to pak myslela. Bylo to frustrující – jako bych neměla dost důvodů brečet. Třeba to, že jsem na něj přenesla blechy, nebo ho tam opustila a teď vypadá takhle, že jsem zmrzlá a nepoužitelná pro smečku a všem jen přináším neštěstí a ničím jim životu a vůbec by jim bylo lépe, kdybych někdy neexistovala nebo prostě jen zmizela z povrchu zemského a už je dále neotravovala. Kdybych měla o něco větší sebevědomí, snad bych o sobě přemýšlela jako o nějaké velké síle destrukce. Jenže jsem ho neměla, takže jsem byla jen a pouze sobecký kretén.
Nakonec už bylo to pálení příliš silné a pár slz mi přece jen uniklo. „Taky tě mám moc ráda,“ špitla jsem tichounce, aby nebylo slyšet, jak se mi třese hlas. Život je blízko, mohli bychom jít k němu, určitě ho uzdraví a pomůže mu. Naštěstí Newlin zřejmě měl v plánu to samé a začal nás k jeho kopcům směrovat. „Chyběl jsi mi,“ připomněla jsem mu. Chtěla jsem mu toho tolik říct, ale to bych se určitě složila, a to jsem nechtěla. Ještě by se o mě zase bál – to bych už určitě nepřežila.

//Narrské kopce

Mé prochladlé tělo vděčně ždímalo Linovo teplo. Vzájemně jsme se zahřívali a já měla pocit, že tohle už tu jednou bylo – že kdysi dávno v jiné zimě už jsem na něj musela spoléhat, abych nezmrzla. Známe se už opravdu dlouho, co? Pousmála jsem se chabě. Bylo to už dlouho, a přece jsme spolu nestrávili tolik času, kolik bychom mohli. A všechno moje chyba. Jsem zbabělec. Povzdechla jsem si a přiblížila se k Linovi ještě trošku víc. Jak se noc prohlubovala, teploty klesaly. Věděla jsem, že tohle je teprve začátek, no já už stejně byla zkřehlá tím, jak jsem se u jezera koupala a… Najednou jsem vyskočila a udělala pár kroků stranou a zakňučela. „Já, ehm, já jsem v pořádku, vážně,“ zkusila jsem se pousmát, ale byla jsem příliš vyděšená a mučená vinou, „Jen… Line, promiň, ale potkala jsem Styx a chytla od ní blechy a no… asi je teď budeš mít taky. Omlouvám se, moc se omlouvám.“ Provinile jsem se na něj podívala a povzdechla si. „A navíc jsi zraněný! Co se stalo, Line? Udělal ti to ten… Orion?“ můj hlas byl plný nedůvěry k tomu šedému vlkovi. Musel Linovi něco udělat, to proto tak kulhal a byl v tomhle stavu.
Zdálo se však, že Lin si usmyslel snažit se mi pomoct. Zabolelo mě z toho u srdce. Byl na tom špatně a stejně se ze všeho nejdříve zajímal o mě. Nezasloužím si ho. A přitom jsem věděla, že kdybych ho odmítla, byl by z toho zklamaný a smutný. To jsem taky nemohla dopustit. „Dobře, ale jen malinké dobrodružství dobře?“ špitla jsem a došla opět k němu. Beztak už mí paraziti infiltrovali také jeho kožich a on potřeboval podporu. Šla jsem dost blízko na to, aby se o mě mohl opírat, kdyby potřeboval. „Promiň, neměla jsem tě tam předtím nechat,“ sklopila jsem ouška a zakňučela. Všechno by to tak bylo lepší. Sunflower by neměla problémy, Newlin by nebyl zraněný a zablešený… Měla jsem raději zůstat a stát při něm.

//Ježčí mýtina

Ležela jsem a přestávala cítit vlastní tělo, aspoň teda velkou část jeho končetin, ocasu a tváře. Těžce se mi dýchalo, ale věděla jsem, že leda tak nastydnu. Nebyla dostatečná zima na to, abych se už nikdy neprobudila, kdybych náhodou usnula. To však ani nehrozilo, na to jsem v hlavě měla příliš bordel. Ztěžka jsem dýchala a přemýšlela nad tím, jaký to má vůbec smysl. Měla jsem sice šanci na štěstí, jenže k čemu mi vlastně byla? Stejně neustále pochybuju o všem, což jsem čekala, opravdu, jen jsem doufala v něco lepšího. A číslo vlků, kterým jsem svým sobeckým chováním ublížila se jen zvyšovalo. Jak bych si mohla zasloužit být šťastná? Návštěva Sarumen oživila všechny mé myšlenky na Derian. Musí to už dávno vědět. Musela tolik trpět… Kdybych už nebrečela, teď bych začala. A do toho jsem začala halucinovat, že cítím jeho pach.
Ona to ale nebyla jen krutá pomsta mé mysli! Slyšela jsem ho volat mé jméno a najednou se mě dotýkal. „Taky tě mám ráda,“ vydechla jsem šťastně a s potěšením zjistila, že mi slzy zmrzly na tváři a už netečou, „Děkuju, že ses vrátil.“ Usmála jsem se, ale i úsměv mi na tváři ztuhl. Byla jsem tak ráda, že ho mám zpátky, že jsem si téměř nevšimla, v jakém je stavu. „Line, je ti něco?“ pohladila jsem ho opatrně čumákem. Byla jsem tak vděčná za jeho teplo, že jsem se ani nedokázala tím fyzickým kontaktem trápit. A navíc v tomhle stavu? Copak bych mu mohla něco odepřít? Zdál se být mimo všechno ostatní i vyčerpaný, přesto se mě ptal na mé zážitky. „Mám se dobře, ale Line, co se ti stalo?“ Udělal mu něco? Zavrčela jsem v duchu a naježila se. Nebyla jsem bojovnice, ale jestli mu tohle udělal druhý vlk, Orion konkrétně, byla jsem odhodlaná si ho podat.

//Sarumen (přes Ohnivé)

Kam jsem měla namířeno? Ani jsem sama nevěděla. Má mysl se točila v kruzích a já tančila, jak zrovna pískala. Vždyť tudy jsem přišla, ne? Co to vůbec dělám… Ne moment, šla jsem jinudy. Zastavila jsem se, abych zvážila, co dále. Hlava však nechtěla spolupracovat a vybavit si z předchozí cesty v transu bolestivých myšlenek jediný detail. Jak jsem asi mohla plánovat? Navíc jsem si připadala, jako bych se ztratila na nekonečné pláni. Jak moc paranoidní je si myslet, že už nenajdu cestu pryč? Znala jsem odpověď, takže jsem si jen povzdechla. Zrovna zde jsem poprvé potkala Newlina – ne tedy potkala, ale pokud jsem se nemýlila, zde se odehrála naše první konverzace. Jak bych teď ocenila mít ho po svém boku, vlka, který se stal jakýmsi mým orientačním bodem v celém tomhle matoucím a nestálém vesmíru. A já ho někde nechala s tím pomatencem. Zabodl se do mě hrozný pocit viny. Pořád jsem si nebyla jistá, že se mi to všechno jen nezdálo, že jsem si to nevymýšlela a Orion nebyl prostě normální vlk. Snad to byla i ta nejistota, co mě vedla k tomu, že mé tlapky samy změnily kurz a vedly mě na severozápad.
Bylo to namáhavé. Ani jsem je po chvíli necítila, jak se mi do nich zahryzla zima a studená půda. To byl zas nápad. Potáhla jsem. Bylo mi do breku. Všechno bylo tak frustrující a já byla opuštěná a smutná a zmatená a ublížená, nejvíc ze všeho však asi zmatená. Nedokázala jsem ani říct, jak se cítím. Jen jsem věděla, že mizerně. Potřebovala jsem vidět Lina, ten mě určitě rozesměje. Neměla bych ho takhle zneužívat. Nechci ho otravovat. Zavrtěla jsem hlavou, abych zahnala slzy. Co to se mnou sakra bylo? Připadala jsem si jako ztracené štěně a svědělo mě celé tělo a všechno bolelo. Chtěla jsem jen klid, aby to všechno skončilo. Zpomal, zpomal. Nejdříve ho najdi, dobře? Vydechla jsem pomalu a pokývala hlavou. Vezmu to pomalu.
Vzít to pomalu zřejmě v mém mozku znamenalo jít si ublížit ještě víc. Najednou jsem se totiž ocitla u velmi specifického bodu pláně – malého trnitého keře. I přes úsměv mi z očí začaly kanout slzy. Ach, Křovisko. Už jsem nemohla dál. Byla jsem vyčerpaná a blechy ze mě vysávaly všechnu krev a vůli žít. Sesunula jsem se vedle křáčí a snažila se ignorovat chlad kolem. Smutně jsem zakňučela a bez zájmu se poškrábala za uchem. Chvilku si odpočinu a bude líp, ne?

Třásla jsem se zimou a přivřenýma očima sledovala, jak se z nebe začaly snášet vločky. Tak už je to tady, hm? Pousmála jsem se mírně – neměla jsem ráda zimu, ani trošičku ne, ovšem při vzpomínce na to absolutní ticho, jaké přinese pouze sníh, jsem se neubránila troše radosti. Škoda, že sníh tak rychle roztával. Kdyby stihl za těch pár hodin pokrýt les, třeba bych neslyšela vytí Wolfganie kdesi poblíž. Ztrápeně jsem si povzdechla a otočila se za zvukem. Měla bych, neměla? Váhala jsem a přešlapovala na místě – to se zdálo být tím jediným, co jsem uměla. Už jsem se teď nějakou dobu nehnula z místa, doslova i metaforicky. A čí je to asi vina? Pomyslela jsem si hořce a přitulila se blíže ke stromu. Ráda bych jim pomohla, ale nesměla jsem se k nim přiblížit. Nemůžu být přenašečem blech a ohrozit takhle celou smečku. A beztak bych jim v tomhle stavu nebyla užitečná. Zmrzlá a emocionálně vyčerpaná – sotva bych dokázala předstírat, že jsem v pořádku. Neměla jsem sem chodit, jen všechno komplikuju. Povzdechla jsem si a zavřela na moment oči.
Nic to nezměnilo, spíše zhoršilo. Hlasy v mé hlavě získaly na síle. Blechy taky. Zoufale a s kňučením jsem se začala škrábat o kůru stromu. Na stromě zůstávaly chomáčky mé srsti. Vyplašilo mě to, a to jsem si na svém kožichu nijak nezakládala. Už se rozpadám i na povrch. Zavrtěla jsem hlavou a přiměla své ztuhlé tělo se zvednout. Potřebovala jsem se začít hýbat, ne? Kožich jsem měla už téměř suchý, co nestihlo uschnout aspoň zamrzlo, takže to vyjde skoro na stejno. Omlouvám se. Zakňučela jsem směrem, odkud jsem slyšela zavytí. Opravdu se omlouvám.

//Středozemka (přes Ohnivé)

//Děkuju oběma za akci a organizaci