Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1/10
11. Blbni ve sněhu
Alkairan zabloudil do lesa. Byl to naprosto obyčejný les, ale možná to bylo tím, že jemu všechny lesy připadaly obyčejné a stejné. Lišily se možná trochu ve vzhledu stromů, ale nev 'pocitu', který z nich Kai měl. Všechno v jeho očích působilo tak šedivě, jako části jeho kožichu. Každopádně ho zaujalo něco trochu jiného. Sníh. Byl to první sníh, který měl možnost si užívat, protože když se narodil úplně na zimní radovánky nemyslel. Ale z pozorování ostatních to bylo něco, co vlci běžně dělali.
Co je na sněhu tak zábavného? nakrčil čumáček a párkrát sníh prohrábl tlapou. Byl studený a mokrý, většinou měl bílou barvu, ale na nějakých místech byl třeba i do hněda nebo... do žluta? Těm místům se ale Kai vyhýbal, protože mu přišla špinavá. Raději se držel dál od neznámého. S bílým sněhem ale neměl problém, jen mu přišlo nelogické si v něm hrát. Nebudu potom celý mokrý a rozcuchaný? Bude mi zima, zamračil se. No, na druhou stranu to vážně chtěl vyzkoušet. Začal ve sněhu lehce poskakovat, rozhazoval ho tlapkami všude kolem, snažil se dělat sněhové koule a házet je na blízké terče. Nejvíc to schytaly okolní kmeny stromů. Pak se konečně odhodlal a celý se ve sněhu vyválel. Začal dělat vlčí andělíčky, hrabat nory a jiné různé blbinky, které viděl ostatní dělat. Rychle ale ze sněhu vyskočil zpět na nohy a oklepal se, začínala mu být zima. Chvíli uvažoval, jestli pokračovat v 'hraní', ale nakonec negativa převážila pozitiva. Kai nemohl říct, že by bylo hraní ve sněhu špatné. Cítil... asi adrenalin? A docela se při tom poskakování kolem unavil, takže to byl pokrok oproti jeho obyčejné apatii.
Jakmile se ale začal cítit nepříjemně, všem hrátkám byl utrum. Rozešel se lesem dál a jediné co po něm zbylo byl pořádně rozrytý a rozházený plácek sněhu.

<< Mahtäe sever

3. Jdi bruslit
Nagesh stihl utéct pěkný kus k jezeru. Kai svižněji pospíchal za ním, ale dával si pozor, aby ho stále stíhala i pomalejší Nelly. Nechtěl mít na svědomí, že jí ztratil nebo tak něco. Chvíli vypadala ze sněhu okolo trochu mimo, stejně jako Kai před chvilkou, ale pak se vzpamatovala a dohnala je. To už stáli u břehu jezera.
Voda byla očividně zamrzlá a vlčata nevážila zase tolik. Kai nikdy nezkoušel jaké to je pohybovat se na zamrzlé vodě, a upřímně byl docela obezřetný. Moc se mu to nelíbilo, obzvlášť po tom, co pozoroval Nageshe jak se klouže a má problém zkorigovat svoje pohyby. Ale očividně si to užíval a pobízel i je, aby se k němu přidali. Kai opatrně našlápl na led a zjistil, že opravdu klouže. A mnohem víc, než si myslel! Udržet se v rovnováze bylo docela složité. Jaksi se mu klepaly všechny nohy, když na ledovou plochu vstoupil celý. Snažil se do ledu zarývat drápy, ale ani to nepomáhalo. Připadal si ve své pozici nanejvýš hloupě a rozhodně se moc nebavil. Tohle je zvláštní zábava, pomyslel si lehce kysele.
Chvíli si sice zvykal, ale pak už to bylo lepší. Nenazval by klouzání nějakou super aktivitou, ale nebylo to tak špatné, jak to zprvu vypadalo. Kai se začal na ledě pohybovat o něco sebejistěji a tím překvapivě získal víc stability. Dokonce se snažil i rozeběhnout a zrychlit nebo se tu a tam otočit. Rozhodně se ale nevyrovnal Nageshovi a těm kreacím, které on předváděl. Stačí se na něj koukat a už mě bolí celý vlk, pomyslel si. Kdyby se měl takhle kroutit a padat, rozhodně by další den nevstal, jak by byl natlučený a natažený.

4. Obdivuj krásu zimy
Kai byl trochu zaskočený, když ho Nagesh před Rowenou varoval. Však to byla jeho matka, ne? Netušil, jaký by měl být mezi vlčetem a matkou vztah, protože ho nikdy pořádně nezažil, ale měl pocit, že by to mělo být něco pozitivního. Očividně ale ne. Než se stačil zeptat, Nagesh vysvětlil jak jeho další bratr málem zemřel Roweninou rukou. Paní Smrt něco takového chtěla? Tohle je myšleno tím, že jí máme sloužit? zamračil se lehce. Nějak se to bilo s názorem, že se členové Kultu mají chránit. Když se do Kultu narodili, nebyli tak automaticky členy? Alkairan z toho byl zmatený, až mu šla hlava kolem.
Znovu zbystřil, když Nagesh více popisoval Paní Smrt. Byla to tedy mocná bohyně a Kaiovým úkolem nyní bylo poslouchat její rozkazy. To se lehko řeklo, když ji nikdy neviděl a ani netušil jak vypadá nebo kdo to vlastně je. Navíc... tak trochu pochyboval, že by ho Paní Smrt vůbec mohla k něčemu potřebovat. Ale ve výsledku mu to vlastně bylo jedno. Cítil se dobře, že měl nějaké místo kam patří a to mu stačilo. Pokud měl poslouchat něčí rozkazy aby měl kde bydlet, asi to byl rovnocenný obchod.
Nagesh pronesl, že chce provádět něco zimního a zdrhnul napřed k jezeru. Kai ho následoval, ale o dost pomalejším krokem. Potřeboval si trochu utřídit myšlenky v hlavě a... doteď si pořádně neuvědomil, kolik sněhu už vlastně napadlo. A jak se na to začal soustředit, cítil jak mu mráz zalézá pod kožich. Zima je pěkná, ale studená, pomyslel si pochmurně. Měl rád pohodlí a klid, a najednou jedno z toho neměl. Zasněžená krajina ale vyvolávala příjemné pocity, jako by se svět najednou trochu zpomalil, což se Kaiovi líbilo. A i sníh samotný, když se odečetl ten chlad, byl ideální pro nějaké vlčecí hrátky. Jen kdyby si Alkairan uměl hrát. Můžu to zkusit, odhodlal se v mysli a svižnějším krokem se vydal za Nageshem. Trochu se u toho zahřál a hned mu bylo lépe. Sledoval, jak vlček leze na zamrzlé jezero a něco na ně huláká.

>> VVJ

2. Chytej vločky na jazyk
Zatímco se Nagesh a Nelly bavili, Kai se stal neviditelným. Ne doslova, a ne, že by mu to zrovna vadilo. Konečně nemusel nic říkat a nemusel se ani o nic starat. Sledoval, jak Nagesh sebral ze země kámen a dal ho Nelly jako dárek. Vlčice z toho byla očividně nadšená, což Alkairan moc nechápal. Však je to jen obyčejnej kámen? Nagesh ho sebral jen tak při cestě? Jestli to měl být dárek, tak určitě nebyl moc promyšlený. Navíc, co mohla Nelly s takovým kamenem dělat? Kameny byly vlkům k ničemu.
Mnohem víc zpozorněl, když se řeč obrátila na něj. Lehce se zamračil, když se dozvěděl že se o něm povídají divný věci. Zase tak divnej přeci nebyl, ne? "Teoreticky... si mě Rowena přisvojila?" vysvětlil překvapeně. "Nic jsem neudělal, jen jsem se zatoulal do vašeho lesa." Kai si sám nebyl jistý, proč se o něj Rowena rozhodla starat, když se jim přikutálel do nory. Každopádně byl rád, protože jinak by možná ani nepřežil. A nechtěl se v tom teď rýpat, aby si to náhodou v Kultu nerozmysleli. "A myslel jsem že máš jen jednoho bratra. Dravena. Potkal jsem ho," pro změnu se teď ptal on, protože mu to do sebe nějak nezapadalo. Něco tu nesedělo. Naštěstí Nagesh vypadal, že je mu to docela fuk, takže se Kai snad nemusel obávat žádného vyhazovu nebo tak.
"Dobře," souhlasně přikývl hlavou, když Nagesh navrhoval držet se řek. To byl dobrý nápad, navíc měli kdyžtak i záchytný bod pro cestu zpátky. Stačilo se prostě zase držet řeky. A jedna byla docela nedaleko i slyšet, takže měli štěstí. "Kolik toho víš o Paní Smrti?" zeptal se Alkairan po chvíli. Nagesh vypadal trochu sečtělejší než Nelly a nikdo jiný tu nebyl, aby se mohl zeptat. "Co vlastně jako její Kult máme dělat?" nechápavě naklonil hlavu na stranu. Už chvíli mu ta otázka hlodala v mozku, a stejnak se nemohl dopídit odpovědi. Paní Smrt ani neznal, vůbec netušil, co by po něm mohla kdy chtít. Navíc podle Nelly uměla čarovat, takže se o sebe určitě dokázala postarat sama. K čemu jí byla banda vlčat a Rowena?
Zatímco kráčeli k řece a následně podél ní, Kai si začínal všímat jak se na zemi objevuje víc a víc sněhu. Co chvíli se musel oklepávat, protože vločky zapadaly i jeho kožíšek. Ne, že by to pomáhalo, stejně byl promoklý a upřímně mu byla zima. Sníh ho ale na nemalou chvíli zaujal. Jak asi chutná? pomyslel si zvědavě. Vlastně ho nikdy nenapadlo sníh ochutnat. Tak nějak věděl, že to je věc, která se nejí. Ale vypadal poživatelně. Když taje tak se z něj stává voda. Chutná teda jako voda? uvažoval dál. Nakonec mu to nedalo a vyplázl jazyk, na který chvilku nechal dopadat vločky. Nebylo to jako voda, ale bylo to studené. Kai cítil jen převážný chlad, takže toho po chvilce nechal. Měl bych zkusit sežrat sníh ze země? Určitě by to bylo rychlejší a jednodušší. Ale když se podval na své společníky, hned ten nápad hodil za hlavu. Nelly by to asi zkoušela taky a navíc nechtěl před Nageshem vypadat jako hlupák.

>> Mahtäe sever (přes jih)

6. Naplánuj si letní dovolenou

Flekatý vlček nakonec přijal Nellyno pozvání a přidal se k nim na 'výpravu'. Kaiovi to bylo jedno, ostatně jako většina jiných věcí. Vlk byl také z Kultu Smrti a s Nelly se očividně znal a kamarádil, takže nebyl cizí ani nebezpečný. Navíc jakmile zjistil, že Alkairan je součástí Kultu, jeho zprvu podezíravé chování se změnilo v trochu příjemnější. "Slyšel? Co jsi slyšel?" zeptal se zvědavě. Nečekal, že by o něm někdo někde mluvil, a vlastně tu ani moc vlků neznal. Povídala mu o mě Nelly? Nebo Rowena? Nebo možná Draven? zamyslel se. I když ty poslední dva už docela dlouho neviděl.
Nějak mu ani nedošlo, že Nelly vlastně neznala celé jeho jméno. Představovali se když ještě žvatlala a, no... Kai nerad, kdyby mu jméno komolila. Bylo to asi to jediné, co od matky dostal. "Kai je pro tebe jednodušší," odpověděl. Popravdě se divil, že to dala na první dobrou, ale ze žvatlání už asi vyrostla. "Je mi jedno, jak mi říkají. Můžeš si vybrat," dodal ještě, aby to zase nevyznělo jako že Nelly se svým jménem nedůvěřuje. Hlavně když se nevrátí k 'prďolovi', pomyslel si a lehce se otřásl. Od mámy by to možná snesl. Od Roweny asi taky, ale ta nevypadala, že by něco takového kdy vypustila z tlamy. Ale od někoho stejného věku? Ani náhodou.
Celá tahle výprava začínala Kaie docela nudit. Ne, že by se jindy nenudil, ale teď to bylo ještě o něco horší, než jako konstantní unuděnost. Jakmile padla tma, nebylo ani na co koukat, protože nebylo vidět. Kai akorát cítil, jak mu pod nohama křupe sněhový poprašek a jaká mu je větší a větší zima. Už aby bylo zase teplo, povzdechl si lehce. Ne, že by zimu nerad, ale léto mu bylo určitě příjemnější. Nebylo tak složité sehnat potravu a počasí bylo mnohem lepší. Příští léto musím víc cestovat, pomyslel si. Teď toho moc nestihl, sotva věděl, kde bydlí. Měl by si rychle rozšířit obzory a poznat nějaká nová místa. Ne jako tenhle křovinatý les, kde se každou chvíli zasekl o větev.
"Chtěli jsme jít za paní Smrtí, ale nevíme kde bydlí," odpověděl ještě Nageshovi, který se ptal kam vlastně jdou. Tak trochu doufal, že flekáč třeba bude vědět. Nebo bude znát nějaké jiné zajímavé místo. Kai se chtěl co nejrychleji vzdát svého 'vůdcování' a předat otěže někomu jinému. Nagesh vypadal, že bude schopnější.

<< Sekvojový les

Jak Nelly neustále posmrkávala, Kai také začínal cítit, že se mu dýchá hůř. Jako... jako by měl něčím ucpaný nos? Že by to na mě úspěšně prskla? zamračil se a lehce nervózně se ošil. Upřímně měl z nemocí trochu strach a obavy. Asi bychom se měli vrátit a zeptat se Roweny. Nebo najít jiného dospělého, zapřemýšlel. I když nebylo jisté, že si s tím dospělí budou vědět rady, stále lepší než aby se s nemocí musel potýkat sám. "Nevim, třeba nepřejde nikdy," zamumlal odpověď na Nelly. Snažil se neznít tak moc pesimisticky, ale sám začínal být lehce nervózní, takže mu to vůbec nešlo. "Neptej se mě, já nemocný nebyl... Ale moje máma byla a už se z toho nedostala." Nemohl si pomoct, nějaké chození kolem horké kaše a okecávání nebylo jeho silnou stránkou. Prostě říkal věci upřímně. "Není to žádná breberka," rezolutně zavrtěl hlavou. Tímhle si byl docela jistý, ale jinak taky netušil, co to nemoc je a jak k ní jeden přijde. Asi se to prostě stane? Možná měl prostě fakt smůlu.
Nelly si myslela, že zima je zábavná když mají kde bydlet. "Minulou zimu jsem měl domov a moc jsem se nebavil," zabručel Kai při vzpomínce na bývalou smečku a její členy. Na umírající matku a svou vlastní hloupost, když se nechal v lese opustit. Byla to zima a nebyla zábavná. Byla prostě chladná. A léto bylo zase teplé, ale taky se moc nebavil, spíš se snažil přežít, najít si svoje místo ve světě. A stále si nebyl jistý, jestli se mu to povedlo.
Možná bylo dobře, že se táhli rychlostí šneků a nedošli od remízku tak daleko. Protože Nelly začala být unavená a hladová. Kai protočil oči a zastavil se. Hlavně, že jsme museli jít něco dělat. "Můžeme se teda vrátit," nabídl. Jemu to bylo jedno, volbu Nechal na Nelly. Než se ale stačila rozhodnout, vecpalo se mezi ně další vlče. Alkairan ucouvl aby tam nestáli tak namačkaní na sebe a lehce se na toho flekatého zamračil. Zdál se mu nevychovaný, takhle se mezi někoho vetřít. Ale očividně se znal s Nelly. Ta ho taky rychle představila jako Nagiho. To už jsem slyšel, uvědomil si Kai. Takže tenhle flekatý vlk byl další Rowenino vlče a patřil do Kultu. Kai mu kývl na pozdrav a sledoval jak se baví s Nelly. Vypadalo to, že ji hledal a chtěl se vrátit domů. Kai netušil proč, ale přišlo mu že ho Nagi moc nemusí. Ve výsledku mu to bylo jedno, ale byl z toho lehce překvapený. Přeci neudělal nic, čím by vlka naštval, ne?
Stále se držel kousek dál a jen pokrčil rameny, když Nelly přizvala flekáče aby šel s nimi. Bylo mu to jedno, a když už, vlastně byl i radši, že nepůjdou sami. Navíc Nagi byl taky z Kultu, takže se Kai mohl kdykoli vrátit sám a nechat mu Nelly na krku. To znělo dobře.

<< Zrádcův remízek

Alkairan na Nellynu omluvu ani nereagoval. Byl zaneprázdněný stíráním cizích soplů ze svého obličeje a snahou zadržet v sobě to jídlo, které právě snědl. Jakmile si připadal dostatečně čistý, ještě se několikrát hluboce nadechl a vydechl, aby na Nelly vztekle neštěkal, přestože to bylo to jediné, co chtěl udělat. Ale z jejích minulých reakcí... by si akorát koledoval o další dramatický problém, kdy se vlčice rozbrečí nebo tak něco. Navíc už věděl, že jsou oba v Kultu Smrti a měli by si teda pomáhat, jakkoli se mu to nezamlouvalo. Kai byl přes svůj stoicismus docela rozumný a zodpovědný.
Každopádně, debata o nemocích se mu nelíbila. Neměl na 'nemoc' dobré vzpomínky kvůli své matce. Jakou nemoc měla ona? Je to to samé, co má teď Nelly? zamračil se lehce. Co když jsem teď taky nemocný, když mě poprskala? Pátral v hluboko ve vzpomínkách, když se snažil vybavit si vlastní matku a jak nemocně vypadala. I v jeho mysli byla pouhou neurčitou přítomností a zřetelně si dokázal vybavit snad jen její chraplavý a unavený hlas. Ostatně, v jeskyni nikdy nebylo moc světla, aby ji dobře viděl a tenkrát byl velmi malý. Na takové věci se nesoustředil. Každopádně, teď už byl větší a tušil, že nemoci asi nebudou pěkná věc. Matčin hlas byl totiž víc a víc unavený a tišší, až nakonec zmizel úplně. A ona s ním. Nemoc zabíjí. Došel k logickému názoru a zamračil se ještě víc. Hodil přitom očkem po Nelly a chvilku ji pozoroval. Krom usopleného čumáku nevypadala v kritickém stavu, ale co když se pletl? Mohlo by se jí něco vážného stát? Měl by to potom na triku, protože u ní zrovna byl?
Nelly začala mlít o ročních obdobích a narození. "Taky v zimě," odpověděl Kai na její otázku. Došlo mu, že nejspíš budou podobně staří už předtím. Nelly byla taky vlče a výškově na tom byli podobně. Intelektuálně... asi ne, ale netušil, kdo je tady ten divnější. Jestli on je moc napřed nebo je ona moc zaostalá. S její další odpovědí se ale přikláněl k druhé možnosti. "Jak ji chceš najít když o ní nic nevíme?" naklonil hlavu ke straně. Prostě vyrazit nějakým směrem a doufat? Hloupost! Sám měl donedávna problém najít domov a to už věděl, jak to tam vypadá. Hledat někoho cizího o kom věděl sotva jméno se zdálo jako špatný nápad. Ale zvedl se ze zadku a šel. Celý tenhle výlet se rozhodl brát jako rekreační procházku, spíš než hledání paní Smrti.
"Rowena tě bude učit?" Byla jediný dospělák, kterého tady Kai zatím potkal. A očividně i jediná tady uměla kouzlit, takže jinou možnost Nelly neměla. Protože Alkairan pochyboval, že by se kouzlení dokázala naučit sama, jen tak. Ale aspoň si byla vědoma toho, že všechno nejde hned a než zvládne novou dovednost, bude to chvíli trvat. Když už by Rowena učila ji, mohl bych se přidat, pokýval si hlavou sám pro sebe. Určitě by to nebylo na škodu a mohlo by ho to třeba i bavit.
Kai nebyl z procházky nadšený, ale ani vyloženě naštvaný. Spíš se rozhodl tak nějak jít s proudem. Nelly chtěla něco podnikat, tak ji nechal. Mohl se vždycky otočit a vrátit, jakmile by se mu něco nelíbilo. "Fakt prima," souhlasně přikývl, ale zněl jaksi sarkasticky. Netrvalo dlouho a dorazili k lesu s obrovskými stromy. "Musel bych být slepej abych je neviděl," zamumlal odpověď, ale taky byl výškou a šířkou stromů docela udivený. Nikdy nic takového ještě nespatřil, bylo to jako by se ocitl v lese pro obry. Cítil se mezi stromy jako maličkatý mravenec.
Nakonec cesta lesem zabrala víc času, než čekal. Ani se nestihl pořádně rozkoukat a najednou byl večer. K tomu se navíc objevila mlha a cestování tak bylo mnohem obtížnější. Měli bychom se vrátit zpátky? Ale co když se v mlze ztratíme? pomyslel si lehce ustaraně. Po chvíli přemýšlení se rozhodl ještě chvíli pokračovat v mlze, než se úplně setmí a přečkat noc venku. Ráno se zase mohou zorientovat a najít cestu zpět nebo pokračovat dál. Přeci jen toho za den tolik neušli a nikam nespěchali, takže určitě ještě nebudou daleko od domova.

>> Velká houština

Kai do sebe rychle nasoukal posledních pár soust a obrátil se na Nelly, která vyšilovala kvůli nemoci. Sám toho o nemocech taky moc nevěděl, takže na její otázky jen pokrčil rameny. "Nemyslím si," záporně zavrtěl hlavou, když se ho ptala jestli má nemoc taky. Necítil se nijak špatně a čumák ho nesvědil, takže to bylo asi dobrý. Ale ne na dlouho, jelikož v další chvíli ho Nelly ohodila svými soply přímo do obličeje. "Fuj!" vyjekl znechuceně a rychle se začal otírat. Nelly se začala omlouvat, ale Kai z toho moc nadšený nebyl. Lehce se naježil a probodl ji pohledem, ale nakonec nic neřekl a snažil se uklidnit.
Z povídání o paní Smrti moc moudrý nebyl, ale dal si nějak dohromady, že to bude asi silná vlčice. Možná silnější než Rowena, a proto pro ni byl založen tenhle kult. Každopádně si zapamatoval, že je to někdo důležitý. Až příště uvidím Rowenu, musím se na to zeptat, pomyslel si. Bylo by fajn zjistit toho víc. Nelly hned chtěla paní Smrt hledat, ale to se Kaiovi nejevilo jako dobrý nápad. "Víš jak vypadá? Kde bydlí?" naklonil hlavu do strany.
Nařčení, že je nudný s ním moc neudělalo. "Hm," zabručel s nezájmem. A ty jsi zase otravná, každý máme něco, zakoulel očima. Zábavu moc nepobíral, lépe řečeno ještě nenašel něco, co by ho bavilo. Proto se netvářil moc nadšeně, když Nelly začala rýpat aby něco dělali. Nebylo to tak, že by nechtěl, ale zároveň fakt nechtěl. Byl asi nejradši, když se něco dělo v jeho okolí, ale on toho nemusel být součástí. Raději pozoroval a hleděl si svého, nebyl moc iniciativní. Každopádně z téhle dvojice byl ten, který pobral víc rozumu, takže mu nezbývalo než se pasovat na vůdce a něco dělat. "Co vlastně víš o kouzlení?" zeptal se Nelly, když mu tak nabízela stát se kouzelníkem.
"Tak jdem," povzdechl si lehce, když bylo jasné, že se z toho nevykroutí. Zvedl se a oklepal a vyrazil. Sám nevěděl kam, rozhodl se to brát jako průzkumný výlet. Nemůžu tady jenom sedět na zadku. Měl bych se Roweně zavděčit, pomyslel si. Přeci jen mu poskytla přístřeší a potravu, nemohl být nevděčný a nijak jí to neoplácet. Dávno už věděl, že když nebude užitečný, může rychle přijít o všechno.

>> Sekvojový les (přes Roh hojnosti)

Alkairan se zatvářil překvapeně, když mu Nelly začala vysvětlovat co je Kult Smrti. Tak nějak si nebyl vědom, že by se někdy přidával do kultu a vlastně ani netušil, co to ten kult je. Prostě jiný název pro smečku? Jiná smečka? lehce svraštil čelo, ale následně nad tím přestal dumat. Bylo to jedno, dokud měl střechu nad hlavou a dostatek jídla, nestěžoval si. "Kdo je paní Smrt?" zvědavě naklonil hlavu při zmínce takového neobyčejného jména. Kult se po ní dokonce i jmenoval, takže to musela být významná osoba. Jen bylo zvláštní, že se jmenovala tak divně. Třeba je to přezdívka? Nebo nějaká metafora?
Nelly už očividně víc nevěděla, protože odskočila od tématu a začala se chvástat jak vyroste do krásy. "Dobře pro tebe," odpověděl vcelku nezaujatě. Pak pokračovala sdělením, že si můžou dělat, co chtějí. Kai netušil, jestli se cítí jako dospělý nebo ne, nevnímal žádnou změnu. Ale když to tvrdila Rowena a dokonce jim dala povolení, asi to byla dobrá věc. "Nevím," odpověděl Nelly na to, co by měli dělat. Nevěděl ani, jestli chce něco dělat v její přítomnosti, možná by byl raději sám. Zaskočeně ucouvl, když se Nelly zase objevila přímo před jeho obličejem a ptala se jestli je krásná. Nejdřív se zamračil, očividně vykolejený z té blízkosti i z té otázky. "Normální," odpověděl nakonec. Jak měl posuzovat něčí krásu? Co se týkalo vzhledu, neměl moc s kým porovnávat, protože tolik vlků zase neznal. A povahově... byla Nelly na Kaie trochu moc.
Magie se zdála o něco uvěřitelnější, když to Nelly začala vysvětlovat. Dokonce i dávalo smysl, že by Rowena dostala tu moc od paní Smrti. A naoplátku po ní pojmenovala smečku. "Nevím, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel," zavrtěl hlavou, když se Nelly ptala čím by chtěl být. Neměl zatím žádný cíl a ani nevěděl, jestli si nějaký najde. Ale bylo ještě brzy se nad takovými věcmi pozastavovat, času měl dost. "Proč ty chceš být kouzelnice?"
Jakmile měl oficiální svolení, na nic nečekal a beze studu se pustil do zbytků kořisti. Byl vážně rád, že tu bylo jídlo, a k tomu relativně čerstvé, protože o lovu věděl houby. Zatímco jedl, Nelly a její žvatlání totálně odignoroval. Tedy až do chvíle, kdy se ozvalo hlasité kýchnutí a zmatený výkřik. "Asi jsi nemocná," zhodnotil po chvíli pozorování, než se znovu obrátil k jídlu, ale chuť ho rychle přecházela. Co si pamatoval tak jeho matka byla také nemocná, velmi těžce a dlouho, dokud najednou nezmizela.

Alkairan netušil, zda to bylo jeho přístupem nebo něčím jiným, ale Nelly se zdála o něco snesitelnější, než předtím. Dokonce už ani nešišlala, takže nebylo tak otravné ji poslouchat. Vděčně pokýval hlavou, když řekla že už ho nikdy nenazve tím děsným slovem a dokonce se k tomu omluvila.
Překvapivě pochopila, že Kai neměl absolutní tušení kdo ten Nagi je a dala se do vysvětlování. Flekatý vlče? Syn Roweny? Kult Smrti? udiveně se zamračil. Vypadalo to, že zatímco byl pryč, uteklo mu hodně věcí. Nagiho víc probírat nepotřeboval, jestli byl potomkem Roweny tak ho určitě někdy v budoucnu potká. Ale kult? To ho zajímalo. "Co je to kult Smrti? Proč vás do něj Rowena přijímala?" naklonil hlavu na stranu v otázce. Celé to přijímání znělo vážně zajímavě, dokonce i trochu nebezpečně. "Magii? Jako... kouzla?" Kai netušil, jestli to celé chápe správně a jestli si Nelly náhodou nevymýšlí. K její povaze by to sedělo, protože to co mu vypravovala neznělo moc reálně. Při zmínce prasete a lovu se Kai zašklebil, žaludek se mu ozýval už nějakou chvíli. "Hm, hm. A zbylo ještě něco k jídlu?" zeptal se na rovinu. Nemělo cenu dělat, že je v pohodě, když měl očividně hlad.
Nelly s jeho strohými odpověďmi nebyla spokojená a vyptávala se dál. Alkairan ustoupil, když mu div nevrazila do hlavy a zamračil se. "Kdybych to věděl, tak se neztratím. Nevím kde to je." Opravdu netušil, co jiného říct. "Byl to obyčejný les," dodal s pokrčením ramen. Taky pak prošel další obyčejné lesy a obyčejné louky, než se dostal sem, ale to bylo logické. Příroda byla různorodá a jednou za čas se krajina prostě měnila, Kaiovi na tom nepřišlo nic zvláštního a tudíž neměl potřebu to zmiňovat.

Kai tak trochu očekával hlasitou a ostrou reakci, ale stejně ho trochu překvapilo jak Nelly vylekal. Neměl nic takového v plánu, jen mu prostě nedošlo, že vlče po přežrání začalo klimbat a tak jeho očividný příchod nezaznamenalo. O krok ustoupil, když na něj tak vyprskla, a stáhl uši. Následně se celý zježil husinou z toho, jak ho nazvala. Prďolo? Měl pocit, že vyskočí z kůže. "Promiň... A už mi tak nikdy neříkej. Říkej mi jménem," dostal ze sebe, zatímco se lehce oklepal, aby se zbavil toho nepříjemného pocitu.
Nelly byla očividně vyvedená z míry, když zjistila, že je tu momentálně sama. Kai si lehce povzdechl. Tak nic. Bylo jasné, že ji taky nikdo neinformoval, kam se všichni poděli. Překvapivě se ale vzpamatovala a něco přeci jen věděla. Kai přikývl, že rozumí a následně se lehce zamračil, protože proud informací nepřestával. Blábolení o noře tedy přešel a zaměřil se na důležitější věci. "Nagi?" zvědavě naklonil hlavu na stranu. Netušil, že tu žije ještě někdo?
Dotíravé otázky se mu ani trochu nezamlouvaly. Nebylo to ani tak, že by se kvůli nim cítil zle nebo sklesle, spíš netušil, jak odpovědět. "Jinde," pokrčil rameny na první. Sám netušil, kde to vlastně bylo a jak se to tam jmenovalo - jinak by nebyl naprosto ztracený. "Pěšky," byla odpověď druhá. Jak jinak měl přijít? Co to bylo za otázku? Nad tou poslední se zamyslel trochu víc, chvíli civěl do země, než pomalu přikývl. "Asi." Rowena sice nebyla jeho biologickou matkou, ale bylo jasné, že se ho ujala a poskytla mu domov a jídlo. Neměl problém ji jako matku přijmout.

<< Roh hojnosti

Kai si sice oddechl, že v pořádku našel cestu zpátky, ale moc dlouho se neradoval. Lesík vyhlížel jaksi... prázdně? Možná se mu to jen zdálo, protože přeci jen ještě neuměl pachy rozeznávat tak dobře, ale měl pocit že většina nebyla čerstvá. No, třeba šli na procházku? naklonil hlavu do strany, jak soustředěně uvažoval. Bylo mu ve výsledku fuk, kam se všichni poděli, hlavní bylo, aby se zase vrátili zpátky a nenechali ho tady opuštěného. Ne, že by mu z toho bylo nějak smutno, ale nový domov se hledal těžko, když už tohle místo začal považovat za své. Podstupovat všechno znova od začátku nebylo nic, co by chtěl opakovat.
Jelikož neměl nic moc na práci a nikdo tu nebyl, rozhodl se pořádně prozkoumat les, ve kterém měl bydlet. Bylo by dobré znát vlastní domov, souhlasně pokýval hlavou a vyrazil na průzkum. Lesík nebyl moc velkého rozměru, asi tak akorát, na to kolik vlků tu žilo. Kai se podivil, když po chvilce chůze zacítil jídlo. Jídlo a čerstvější pachy. Vydal se po jejich stopě a došel k místu, kde ležela kořist a přežrané vlče. Proč je to ta otravná, Kai nakrčil čumák v nelibosti, ale ocásek se mu trochu zhoupl radostí. Alespoň někdo v lese zůstal, což znamenalo že nebude opuštěn. "Ehm, ehm!" odkašlal si a přišel o něco blíž k Nelly, která vypadala, že brzo praskne. "Kde jsou ostatní?" Rowena a Draven nebyli nikde v dohledu a Kai chtěl mít opravdový klid na duši, že neodešli. Možná mě tu přeci jen nechali. A ji taky. Nedivil by se ani v jednom případě. Roweně nebyl nijak užitečný a vlastně ji ani neznal. Stále nechápal, proč se ho ujala. A Nelly... taky by se našlo dost důvodů.

<< Staré meandry (přes Ronherský potok)

Alkairan se ještě kus cesty držel u potoka, než před sebou spatřil pláň. Tady je mi to povědomé! uvědomil si nadšeně. Párkrát vesele zamával ocáskem a pak zase svraštil obočí, ve snaze si vzpomenout kudy dál. Na jedné straně se rozprostírala pustá planina, na druhé byly nějaké lesy a remízky. Smečka sídlí v jednom takovém lesíku vedle louky, vzpomněl si Kai. Navíc, přes pláň se mu zrovna dvakrát chodit nechtělo. Nejdřív to zkontroluju tam, rozhodl se. Vždycky se pak mohl vrátit a vydat se jinou cestou. Dokud nebude chodit moc hluboko do okolních lesů, rozhodně se v takové krajině neztratí.
Vyrazil tedy podél lesa směrem na jih. S každým dalším krokem si byl jistý, že tentokrát jde správně, že cestu zpátky úspěšně našel. Začal víc poznávat okolí a byl si skoro stoprocentně jistý, že ten malý lesík je jeho útočiště. To se mu i potvrdilo, když na hranici remízku ucítil známé pachy. Uff! hluboce vydechl, jak ze sebe oklepal nervozitu, kterou ani netušil, že měl. Ale bylo tomu tak, pod tvrdým povrchem se přeci jen skrývalo malé vlče.

>> Zrádcův remízek

<< Konec světa (přes Eucalyptový les)

Trvalo mu dlouhou dobu, než ho jeho malé nohy zanesly dolů z hory. Po cestě dělal malé zastávky, ale nechtěl se nikde zdržovat moc dlouho. Pořádně to tu neznal a byl sám, Kai z toho neměl dobrý pocit. Navíc už byl docela hladový a unavený. Chtěl se dostat 'domů' co nejdřív. Měl bych se pořádně koukat okolo, kdybych se náhodou ztratil znovu, pomyslel si zamračeně. Nebylo to poprvé, co se ocitl na neznámém místě a nevěděl jak zpátky do bezpečí, tudíž pravděpodobně ani naposled. A to se mu vůbec nelíbilo.
Z kopce sešel do lesa. Ještě nikdy takový les neviděl, byl plný zvláštních stromů. Měly zajímavě hladkou a barevnou kůru a hodně zakroucených větví. Alkairan byl zvyklý na obyčejné listnáče a jehličnany a tenhle typ stromu v dosavadním životě nikdy nepotkal. To si dobře zapamatuju, pokýval hlavou spokojeně. Takovéhle území se jen tak nevidělo. Ačkoliv byl les vskutku zajímavý, ani tady se Kai moc dlouho nezdržel a pokračoval neohroženě dál. Přišel ke klikaté říčce, kde se bez váhání napil. Docela si oddechl, že narazil alespoň na vodu, protože po té cestě dostal i žízeň. Přišlo mu jako dobrý nápad se té vody ještě chvilku držet. Kdo ví, kdy najdu další potok? Bylo nejlepší si vody vážit dokud ji měl, proto po krátké pauze vyrazil podél břehu dál.

>> Roh hojnosti (přes Ronherský potok)

Nevypadalo to, že se od vlka dozví něco nového, protože černobílý mlčel. Je to moje vina. Kdybych dával větší pozor na své okolí, mohl bych to místo popsat lépe, zamračil se Kai. To byl taky jeden z důvodů, proč se vůbec ztratil poprvé. No, nedalo se nic dělat, víc informací o svém domovu zatím neměl.
"Tak já to zkusím najít sám, nashle," rozloučil se s vlkem jak se sluší a patří a vydal se směrem z hor. Protože postáváním na místě a mudrováním by určitě nic nevyřešil, bylo rozumější dát se do pohybu. Věděl, že les se nachází v poměrně placatém prostředí. Minimálně si nepamatoval, že by se tam táhl přes nějaké hory a kopce, proto se musel z hor nejdříve dostat. A pak... to snad půjde nějak samo. Nemyslel si, že je tak neschopný, aby nenašel cestu zpět. Když po cestě někoho potkám, můžu znova zkusit štěstí a zeptat se. Nebo se zkusit orientovat podle pachu, napadlo ho. Na nic jiného se moc spoléhat nemohl.

>> Staré meandry (přes Eucalyptový les)