Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Zrádcův remízek

Alkairan na Nellynu omluvu ani nereagoval. Byl zaneprázdněný stíráním cizích soplů ze svého obličeje a snahou zadržet v sobě to jídlo, které právě snědl. Jakmile si připadal dostatečně čistý, ještě se několikrát hluboce nadechl a vydechl, aby na Nelly vztekle neštěkal, přestože to bylo to jediné, co chtěl udělat. Ale z jejích minulých reakcí... by si akorát koledoval o další dramatický problém, kdy se vlčice rozbrečí nebo tak něco. Navíc už věděl, že jsou oba v Kultu Smrti a měli by si teda pomáhat, jakkoli se mu to nezamlouvalo. Kai byl přes svůj stoicismus docela rozumný a zodpovědný.
Každopádně, debata o nemocích se mu nelíbila. Neměl na 'nemoc' dobré vzpomínky kvůli své matce. Jakou nemoc měla ona? Je to to samé, co má teď Nelly? zamračil se lehce. Co když jsem teď taky nemocný, když mě poprskala? Pátral v hluboko ve vzpomínkách, když se snažil vybavit si vlastní matku a jak nemocně vypadala. I v jeho mysli byla pouhou neurčitou přítomností a zřetelně si dokázal vybavit snad jen její chraplavý a unavený hlas. Ostatně, v jeskyni nikdy nebylo moc světla, aby ji dobře viděl a tenkrát byl velmi malý. Na takové věci se nesoustředil. Každopádně, teď už byl větší a tušil, že nemoci asi nebudou pěkná věc. Matčin hlas byl totiž víc a víc unavený a tišší, až nakonec zmizel úplně. A ona s ním. Nemoc zabíjí. Došel k logickému názoru a zamračil se ještě víc. Hodil přitom očkem po Nelly a chvilku ji pozoroval. Krom usopleného čumáku nevypadala v kritickém stavu, ale co když se pletl? Mohlo by se jí něco vážného stát? Měl by to potom na triku, protože u ní zrovna byl?
Nelly začala mlít o ročních obdobích a narození. "Taky v zimě," odpověděl Kai na její otázku. Došlo mu, že nejspíš budou podobně staří už předtím. Nelly byla taky vlče a výškově na tom byli podobně. Intelektuálně... asi ne, ale netušil, kdo je tady ten divnější. Jestli on je moc napřed nebo je ona moc zaostalá. S její další odpovědí se ale přikláněl k druhé možnosti. "Jak ji chceš najít když o ní nic nevíme?" naklonil hlavu ke straně. Prostě vyrazit nějakým směrem a doufat? Hloupost! Sám měl donedávna problém najít domov a to už věděl, jak to tam vypadá. Hledat někoho cizího o kom věděl sotva jméno se zdálo jako špatný nápad. Ale zvedl se ze zadku a šel. Celý tenhle výlet se rozhodl brát jako rekreační procházku, spíš než hledání paní Smrti.
"Rowena tě bude učit?" Byla jediný dospělák, kterého tady Kai zatím potkal. A očividně i jediná tady uměla kouzlit, takže jinou možnost Nelly neměla. Protože Alkairan pochyboval, že by se kouzlení dokázala naučit sama, jen tak. Ale aspoň si byla vědoma toho, že všechno nejde hned a než zvládne novou dovednost, bude to chvíli trvat. Když už by Rowena učila ji, mohl bych se přidat, pokýval si hlavou sám pro sebe. Určitě by to nebylo na škodu a mohlo by ho to třeba i bavit.
Kai nebyl z procházky nadšený, ale ani vyloženě naštvaný. Spíš se rozhodl tak nějak jít s proudem. Nelly chtěla něco podnikat, tak ji nechal. Mohl se vždycky otočit a vrátit, jakmile by se mu něco nelíbilo. "Fakt prima," souhlasně přikývl, ale zněl jaksi sarkasticky. Netrvalo dlouho a dorazili k lesu s obrovskými stromy. "Musel bych být slepej abych je neviděl," zamumlal odpověď, ale taky byl výškou a šířkou stromů docela udivený. Nikdy nic takového ještě nespatřil, bylo to jako by se ocitl v lese pro obry. Cítil se mezi stromy jako maličkatý mravenec.
Nakonec cesta lesem zabrala víc času, než čekal. Ani se nestihl pořádně rozkoukat a najednou byl večer. K tomu se navíc objevila mlha a cestování tak bylo mnohem obtížnější. Měli bychom se vrátit zpátky? Ale co když se v mlze ztratíme? pomyslel si lehce ustaraně. Po chvíli přemýšlení se rozhodl ještě chvíli pokračovat v mlze, než se úplně setmí a přečkat noc venku. Ráno se zase mohou zorientovat a najít cestu zpět nebo pokračovat dál. Přeci jen toho za den tolik neušli a nikam nespěchali, takže určitě ještě nebudou daleko od domova.

>> Velká houština

Kai do sebe rychle nasoukal posledních pár soust a obrátil se na Nelly, která vyšilovala kvůli nemoci. Sám toho o nemocech taky moc nevěděl, takže na její otázky jen pokrčil rameny. "Nemyslím si," záporně zavrtěl hlavou, když se ho ptala jestli má nemoc taky. Necítil se nijak špatně a čumák ho nesvědil, takže to bylo asi dobrý. Ale ne na dlouho, jelikož v další chvíli ho Nelly ohodila svými soply přímo do obličeje. "Fuj!" vyjekl znechuceně a rychle se začal otírat. Nelly se začala omlouvat, ale Kai z toho moc nadšený nebyl. Lehce se naježil a probodl ji pohledem, ale nakonec nic neřekl a snažil se uklidnit.
Z povídání o paní Smrti moc moudrý nebyl, ale dal si nějak dohromady, že to bude asi silná vlčice. Možná silnější než Rowena, a proto pro ni byl založen tenhle kult. Každopádně si zapamatoval, že je to někdo důležitý. Až příště uvidím Rowenu, musím se na to zeptat, pomyslel si. Bylo by fajn zjistit toho víc. Nelly hned chtěla paní Smrt hledat, ale to se Kaiovi nejevilo jako dobrý nápad. "Víš jak vypadá? Kde bydlí?" naklonil hlavu do strany.
Nařčení, že je nudný s ním moc neudělalo. "Hm," zabručel s nezájmem. A ty jsi zase otravná, každý máme něco, zakoulel očima. Zábavu moc nepobíral, lépe řečeno ještě nenašel něco, co by ho bavilo. Proto se netvářil moc nadšeně, když Nelly začala rýpat aby něco dělali. Nebylo to tak, že by nechtěl, ale zároveň fakt nechtěl. Byl asi nejradši, když se něco dělo v jeho okolí, ale on toho nemusel být součástí. Raději pozoroval a hleděl si svého, nebyl moc iniciativní. Každopádně z téhle dvojice byl ten, který pobral víc rozumu, takže mu nezbývalo než se pasovat na vůdce a něco dělat. "Co vlastně víš o kouzlení?" zeptal se Nelly, když mu tak nabízela stát se kouzelníkem.
"Tak jdem," povzdechl si lehce, když bylo jasné, že se z toho nevykroutí. Zvedl se a oklepal a vyrazil. Sám nevěděl kam, rozhodl se to brát jako průzkumný výlet. Nemůžu tady jenom sedět na zadku. Měl bych se Roweně zavděčit, pomyslel si. Přeci jen mu poskytla přístřeší a potravu, nemohl být nevděčný a nijak jí to neoplácet. Dávno už věděl, že když nebude užitečný, může rychle přijít o všechno.

>> Sekvojový les (přes Roh hojnosti)

Alkairan se zatvářil překvapeně, když mu Nelly začala vysvětlovat co je Kult Smrti. Tak nějak si nebyl vědom, že by se někdy přidával do kultu a vlastně ani netušil, co to ten kult je. Prostě jiný název pro smečku? Jiná smečka? lehce svraštil čelo, ale následně nad tím přestal dumat. Bylo to jedno, dokud měl střechu nad hlavou a dostatek jídla, nestěžoval si. "Kdo je paní Smrt?" zvědavě naklonil hlavu při zmínce takového neobyčejného jména. Kult se po ní dokonce i jmenoval, takže to musela být významná osoba. Jen bylo zvláštní, že se jmenovala tak divně. Třeba je to přezdívka? Nebo nějaká metafora?
Nelly už očividně víc nevěděla, protože odskočila od tématu a začala se chvástat jak vyroste do krásy. "Dobře pro tebe," odpověděl vcelku nezaujatě. Pak pokračovala sdělením, že si můžou dělat, co chtějí. Kai netušil, jestli se cítí jako dospělý nebo ne, nevnímal žádnou změnu. Ale když to tvrdila Rowena a dokonce jim dala povolení, asi to byla dobrá věc. "Nevím," odpověděl Nelly na to, co by měli dělat. Nevěděl ani, jestli chce něco dělat v její přítomnosti, možná by byl raději sám. Zaskočeně ucouvl, když se Nelly zase objevila přímo před jeho obličejem a ptala se jestli je krásná. Nejdřív se zamračil, očividně vykolejený z té blízkosti i z té otázky. "Normální," odpověděl nakonec. Jak měl posuzovat něčí krásu? Co se týkalo vzhledu, neměl moc s kým porovnávat, protože tolik vlků zase neznal. A povahově... byla Nelly na Kaie trochu moc.
Magie se zdála o něco uvěřitelnější, když to Nelly začala vysvětlovat. Dokonce i dávalo smysl, že by Rowena dostala tu moc od paní Smrti. A naoplátku po ní pojmenovala smečku. "Nevím, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel," zavrtěl hlavou, když se Nelly ptala čím by chtěl být. Neměl zatím žádný cíl a ani nevěděl, jestli si nějaký najde. Ale bylo ještě brzy se nad takovými věcmi pozastavovat, času měl dost. "Proč ty chceš být kouzelnice?"
Jakmile měl oficiální svolení, na nic nečekal a beze studu se pustil do zbytků kořisti. Byl vážně rád, že tu bylo jídlo, a k tomu relativně čerstvé, protože o lovu věděl houby. Zatímco jedl, Nelly a její žvatlání totálně odignoroval. Tedy až do chvíle, kdy se ozvalo hlasité kýchnutí a zmatený výkřik. "Asi jsi nemocná," zhodnotil po chvíli pozorování, než se znovu obrátil k jídlu, ale chuť ho rychle přecházela. Co si pamatoval tak jeho matka byla také nemocná, velmi těžce a dlouho, dokud najednou nezmizela.

Alkairan netušil, zda to bylo jeho přístupem nebo něčím jiným, ale Nelly se zdála o něco snesitelnější, než předtím. Dokonce už ani nešišlala, takže nebylo tak otravné ji poslouchat. Vděčně pokýval hlavou, když řekla že už ho nikdy nenazve tím děsným slovem a dokonce se k tomu omluvila.
Překvapivě pochopila, že Kai neměl absolutní tušení kdo ten Nagi je a dala se do vysvětlování. Flekatý vlče? Syn Roweny? Kult Smrti? udiveně se zamračil. Vypadalo to, že zatímco byl pryč, uteklo mu hodně věcí. Nagiho víc probírat nepotřeboval, jestli byl potomkem Roweny tak ho určitě někdy v budoucnu potká. Ale kult? To ho zajímalo. "Co je to kult Smrti? Proč vás do něj Rowena přijímala?" naklonil hlavu na stranu v otázce. Celé to přijímání znělo vážně zajímavě, dokonce i trochu nebezpečně. "Magii? Jako... kouzla?" Kai netušil, jestli to celé chápe správně a jestli si Nelly náhodou nevymýšlí. K její povaze by to sedělo, protože to co mu vypravovala neznělo moc reálně. Při zmínce prasete a lovu se Kai zašklebil, žaludek se mu ozýval už nějakou chvíli. "Hm, hm. A zbylo ještě něco k jídlu?" zeptal se na rovinu. Nemělo cenu dělat, že je v pohodě, když měl očividně hlad.
Nelly s jeho strohými odpověďmi nebyla spokojená a vyptávala se dál. Alkairan ustoupil, když mu div nevrazila do hlavy a zamračil se. "Kdybych to věděl, tak se neztratím. Nevím kde to je." Opravdu netušil, co jiného říct. "Byl to obyčejný les," dodal s pokrčením ramen. Taky pak prošel další obyčejné lesy a obyčejné louky, než se dostal sem, ale to bylo logické. Příroda byla různorodá a jednou za čas se krajina prostě měnila, Kaiovi na tom nepřišlo nic zvláštního a tudíž neměl potřebu to zmiňovat.

Kai tak trochu očekával hlasitou a ostrou reakci, ale stejně ho trochu překvapilo jak Nelly vylekal. Neměl nic takového v plánu, jen mu prostě nedošlo, že vlče po přežrání začalo klimbat a tak jeho očividný příchod nezaznamenalo. O krok ustoupil, když na něj tak vyprskla, a stáhl uši. Následně se celý zježil husinou z toho, jak ho nazvala. Prďolo? Měl pocit, že vyskočí z kůže. "Promiň... A už mi tak nikdy neříkej. Říkej mi jménem," dostal ze sebe, zatímco se lehce oklepal, aby se zbavil toho nepříjemného pocitu.
Nelly byla očividně vyvedená z míry, když zjistila, že je tu momentálně sama. Kai si lehce povzdechl. Tak nic. Bylo jasné, že ji taky nikdo neinformoval, kam se všichni poděli. Překvapivě se ale vzpamatovala a něco přeci jen věděla. Kai přikývl, že rozumí a následně se lehce zamračil, protože proud informací nepřestával. Blábolení o noře tedy přešel a zaměřil se na důležitější věci. "Nagi?" zvědavě naklonil hlavu na stranu. Netušil, že tu žije ještě někdo?
Dotíravé otázky se mu ani trochu nezamlouvaly. Nebylo to ani tak, že by se kvůli nim cítil zle nebo sklesle, spíš netušil, jak odpovědět. "Jinde," pokrčil rameny na první. Sám netušil, kde to vlastně bylo a jak se to tam jmenovalo - jinak by nebyl naprosto ztracený. "Pěšky," byla odpověď druhá. Jak jinak měl přijít? Co to bylo za otázku? Nad tou poslední se zamyslel trochu víc, chvíli civěl do země, než pomalu přikývl. "Asi." Rowena sice nebyla jeho biologickou matkou, ale bylo jasné, že se ho ujala a poskytla mu domov a jídlo. Neměl problém ji jako matku přijmout.

<< Roh hojnosti

Kai si sice oddechl, že v pořádku našel cestu zpátky, ale moc dlouho se neradoval. Lesík vyhlížel jaksi... prázdně? Možná se mu to jen zdálo, protože přeci jen ještě neuměl pachy rozeznávat tak dobře, ale měl pocit že většina nebyla čerstvá. No, třeba šli na procházku? naklonil hlavu do strany, jak soustředěně uvažoval. Bylo mu ve výsledku fuk, kam se všichni poděli, hlavní bylo, aby se zase vrátili zpátky a nenechali ho tady opuštěného. Ne, že by mu z toho bylo nějak smutno, ale nový domov se hledal těžko, když už tohle místo začal považovat za své. Podstupovat všechno znova od začátku nebylo nic, co by chtěl opakovat.
Jelikož neměl nic moc na práci a nikdo tu nebyl, rozhodl se pořádně prozkoumat les, ve kterém měl bydlet. Bylo by dobré znát vlastní domov, souhlasně pokýval hlavou a vyrazil na průzkum. Lesík nebyl moc velkého rozměru, asi tak akorát, na to kolik vlků tu žilo. Kai se podivil, když po chvilce chůze zacítil jídlo. Jídlo a čerstvější pachy. Vydal se po jejich stopě a došel k místu, kde ležela kořist a přežrané vlče. Proč je to ta otravná, Kai nakrčil čumák v nelibosti, ale ocásek se mu trochu zhoupl radostí. Alespoň někdo v lese zůstal, což znamenalo že nebude opuštěn. "Ehm, ehm!" odkašlal si a přišel o něco blíž k Nelly, která vypadala, že brzo praskne. "Kde jsou ostatní?" Rowena a Draven nebyli nikde v dohledu a Kai chtěl mít opravdový klid na duši, že neodešli. Možná mě tu přeci jen nechali. A ji taky. Nedivil by se ani v jednom případě. Roweně nebyl nijak užitečný a vlastně ji ani neznal. Stále nechápal, proč se ho ujala. A Nelly... taky by se našlo dost důvodů.

<< Staré meandry (přes Ronherský potok)

Alkairan se ještě kus cesty držel u potoka, než před sebou spatřil pláň. Tady je mi to povědomé! uvědomil si nadšeně. Párkrát vesele zamával ocáskem a pak zase svraštil obočí, ve snaze si vzpomenout kudy dál. Na jedné straně se rozprostírala pustá planina, na druhé byly nějaké lesy a remízky. Smečka sídlí v jednom takovém lesíku vedle louky, vzpomněl si Kai. Navíc, přes pláň se mu zrovna dvakrát chodit nechtělo. Nejdřív to zkontroluju tam, rozhodl se. Vždycky se pak mohl vrátit a vydat se jinou cestou. Dokud nebude chodit moc hluboko do okolních lesů, rozhodně se v takové krajině neztratí.
Vyrazil tedy podél lesa směrem na jih. S každým dalším krokem si byl jistý, že tentokrát jde správně, že cestu zpátky úspěšně našel. Začal víc poznávat okolí a byl si skoro stoprocentně jistý, že ten malý lesík je jeho útočiště. To se mu i potvrdilo, když na hranici remízku ucítil známé pachy. Uff! hluboce vydechl, jak ze sebe oklepal nervozitu, kterou ani netušil, že měl. Ale bylo tomu tak, pod tvrdým povrchem se přeci jen skrývalo malé vlče.

>> Zrádcův remízek

<< Konec světa (přes Eucalyptový les)

Trvalo mu dlouhou dobu, než ho jeho malé nohy zanesly dolů z hory. Po cestě dělal malé zastávky, ale nechtěl se nikde zdržovat moc dlouho. Pořádně to tu neznal a byl sám, Kai z toho neměl dobrý pocit. Navíc už byl docela hladový a unavený. Chtěl se dostat 'domů' co nejdřív. Měl bych se pořádně koukat okolo, kdybych se náhodou ztratil znovu, pomyslel si zamračeně. Nebylo to poprvé, co se ocitl na neznámém místě a nevěděl jak zpátky do bezpečí, tudíž pravděpodobně ani naposled. A to se mu vůbec nelíbilo.
Z kopce sešel do lesa. Ještě nikdy takový les neviděl, byl plný zvláštních stromů. Měly zajímavě hladkou a barevnou kůru a hodně zakroucených větví. Alkairan byl zvyklý na obyčejné listnáče a jehličnany a tenhle typ stromu v dosavadním životě nikdy nepotkal. To si dobře zapamatuju, pokýval hlavou spokojeně. Takovéhle území se jen tak nevidělo. Ačkoliv byl les vskutku zajímavý, ani tady se Kai moc dlouho nezdržel a pokračoval neohroženě dál. Přišel ke klikaté říčce, kde se bez váhání napil. Docela si oddechl, že narazil alespoň na vodu, protože po té cestě dostal i žízeň. Přišlo mu jako dobrý nápad se té vody ještě chvilku držet. Kdo ví, kdy najdu další potok? Bylo nejlepší si vody vážit dokud ji měl, proto po krátké pauze vyrazil podél břehu dál.

>> Roh hojnosti (přes Ronherský potok)

Nevypadalo to, že se od vlka dozví něco nového, protože černobílý mlčel. Je to moje vina. Kdybych dával větší pozor na své okolí, mohl bych to místo popsat lépe, zamračil se Kai. To byl taky jeden z důvodů, proč se vůbec ztratil poprvé. No, nedalo se nic dělat, víc informací o svém domovu zatím neměl.
"Tak já to zkusím najít sám, nashle," rozloučil se s vlkem jak se sluší a patří a vydal se směrem z hor. Protože postáváním na místě a mudrováním by určitě nic nevyřešil, bylo rozumější dát se do pohybu. Věděl, že les se nachází v poměrně placatém prostředí. Minimálně si nepamatoval, že by se tam táhl přes nějaké hory a kopce, proto se musel z hor nejdříve dostat. A pak... to snad půjde nějak samo. Nemyslel si, že je tak neschopný, aby nenašel cestu zpět. Když po cestě někoho potkám, můžu znova zkusit štěstí a zeptat se. Nebo se zkusit orientovat podle pachu, napadlo ho. Na nic jiného se moc spoléhat nemohl.

>> Staré meandry (přes Eucalyptový les)

Kai byl z neznámé situace dost rozhozený a možná i trochu vyděšený, ale navenek se snažil zachovat klid. To nějak půjde. Nějak se to vyřeší, pomyslel si. Alespoň nemusel trávit čas s otravnou Nelly? I když... možná by byl radši v její přítomnosti, než na neznámém místě s neznámým vlkem. Mohl jen doufat, že cizinec není nebezpečný a třeba i ví, co se tu děje. Proto se ho po krátkém váhání rozhodl oslovit.
Vlk na něj pohlédl a Kai si všiml, že má jen jedno oko. Lehce polkl a čekal na odpověď. Ta chvíli nepřicházela, místo toho slyšel jak si vlk povzdechl. Vypadal, že tu nechce být. Nebo tu nechtěl Alkairana? To bylo teď ale jedno, když už se tu objevil. Bohužel, vlk nevěděl, proč a jak se sem Kai dostal. Ale nabídl pomoc, což malému vlčkovi aspoň trochu zvedlo náladu. Lehce zavrtěl ocáskem, který ale rychle poklesl. Odkud jsem? Co bych měl říct? chvíli si s tím lámal hlavu. Netušil, jestli vůbec někam patří, a jestli by neměl zkusit zmínit rodnou smečku. Ale zpátky se mi moc nechce. "Bydlím teď v lese, který patří Roweně. Já... nevím, kde to je," přiznal popravdě. Už si ani moc nepamatoval cestu, kterou se tam zatoulal, vůbec netušil, jak to vypadá v okolí lesa. S jistotou mohl poznat jen tu jámu a její okolí. "Víte, kde to je?" tázavě naklonil hlavu na stranu. Jaká byla šance, že zrovna tenhle vlk znal Rowenu a dokonce i věděl, kde bydlí? Asi ne moc velká, že? Jak daleko jsem se vůbec dostal? Byl někde v horách a ten les určitě v horách nebyl. Musel se tedy nacházet někde úplně jinde. Budu si muset najít jiné místo? zamračil se lehce. K Roweně přišel tak lehce, až tomu skoro odmítal uvěřit, nechtělo se mu teď nic měnit. Obecně neměl rád změny.

<< Zrádcův remízek (amorkovy teleportační služby)

Alkairan zrovna dojídal jednu z usmažených vran, když se mu najednou zatmělo před očima. A jakmile je znovu otevřel, stál na úplně jiném místě. Stál někde vysoko v horách, na obzoru se roztahovala nekonečná vodní plocha a vedle stál cizí vlk. Kai stáhl ocas mezi nohy a snažil se spolknout ten knedlík, co se mu utvořil v krku. Co se to děje? Jak to, že v jednu chvíli byl v Rowenině lese a teď najednou ne? Ocitl se na úplně neznámém místě s nějakým cizincem a mohlo to tu být nebezpečné. Však byl ještě malý a zrovna takové hory, ve kterých se nacházel v něm vyvolávaly respekt. Zvládnu se v pořádku vrátit? Chtěl zpátky, ale netušil ani jakým směrem by měl jít.
"Um, promiňte. Já- Taky jste se tu najednou objevil? Nevíte, co se to děje?" odhodlal se oslovit toho vlka. Měl zvláštní zbarvení, takové ještě neviděl. Ale to mu momentálně bylo jedno, jen se chtěl dozvědět o co tu jde a jít zpět. Konečně to vypadalo, že našel místo kde mu bude dobře a najednou byl pryč. Vůbec se mu to nelíbilo.

Nelly nedala pokoj a rýpala dál. Kai se chtěl plácnout tlapkou do čela a někam se zahrabat, sám netušil, co by jí vlastně odpověděl. Nikdy se moc nezamýšlel nad tím, co pro něj doteky znamenají nebo jestli je má rád či ne. Bylo mu to jedno. "Nikdo na mě nikdy moc nesahal, nejsem na to zvyklý. A nemyslím si, že o moc přicházím," snažil se vysvětlit. Byla to pravda, jeho matka brzy ochořela a neměla nadbytek síly aby se s ním mazlila. A Kai se díky ostatním členům smečky brzy stáhl a uzavřel do sebe a ani ho nenapadlo vyžadovat nějaké mazlení. Byl rád, když k němu ostatní mluvili mile, natož aby na něj sahali. "Někoho si můžeš najít. Určitě tu bude další vlk, co má mazlení rád," odpověděl pak Nelly, aby ji ještě víc odradil od toho, aby na něj sahala.
Nakonec se sám rozhodl neshody ukončit tím, že prostě mlčel a neodpovídal. Nechtěl se dál hádat, považoval to za zbytečnost a neměl potřebu si něco dokazovat nebo přesvědčovat ostatní o správnosti svého názoru. Rychle střídající se výrazy na Nellyně tváři byly sice docela zajímavé, ale ne natolik, aby v hádce pokračoval. Rozešel se směrem, kde se nacházela jáma a ta dospělá vlčice s Dravenem. Nelly byla nucena ho následovat, jestli tady chtěla zůstat, protože tohle území patřilo té vlčici a ani Kai si nedovoloval tu za někoho rozhodovat. Nelly mezitím začala mluvit smířlivěji, ale s Kaiem to moc nehnulo. "Na to si zvykneš," zkonstatoval jenom. Ošklivé chování ostatních se dalo přežít, jeden si akorát musel najít zábavu sám. A samota nebyla tak špatná, byl klid a Alkairan nemusel poslouchat a tolerovat nepříjemné narážky. I když většinu času ve smečce trávil sám, jeho okolí nebralo ohledy na to, kde se nachází. Neměli problém pomlouvat jeho matku, když seděl kousek od nich. Jako úplně malý těm slovům nerozuměl, ale jak začal stárnout... začal si uvědomovat, že nebyli s matkou vítaní a že ho ti vlci neměli rádi. Nejlepší řešení v jeho případě byla ignorace.
Byl překvapený, že vlčice jim šla naproti. Možná ucítila, že je tu nezvaný host, pomyslel si Kai a trochu sklopil hlavu. S cizinkou ještě moc nekomunikoval, i když paradoxně s ní byl v bližším kontaktu než s kýmkoli jiným. Trošku se cuknul, když promluvila a bylo to mířené... na něj? Bezejmený? bylo to označení, které mu dala nebo ho tím vybízela, aby se představil? Pravda, že svá jména navzájem neznali. Kai na vlčici nejistě koukal a netušil, co by měl říct nejdřív. Když už se nadechoval k odpovědi, zase ho přerušil její hlas, který se tentokrát tázal Nelly. Vlčice následně zahltila Kaiův mozek přívalem nových informací, které potřeboval chvíli zpracovávat. Rowena, Smrt, následovníci a synové? Huh? Znamenalo to, že ho Rowena přijala za svého? Nebo měl Draven někde ještě nějaké sourozence? Každopádně, Kai se nehodlal ptát. Jeho momentální motto bylo držet tlamu a krok a že dospělým se neoponuje. Jinak by taky mohl být bez jídla nebo za trest spát venku na chladu. Nic z takových věcí si zrovna neužíval, takže to nechtěl pokoušet. Jestli měl být syn, tak bude syn, to byla role kterou mohl zvládnout dobře. Vlčice nabídla Nelly azyl a oznámila, že půjde na procházku. "Dobře," Kai lehce nejistě přikývl. Následně s šokem sledoval, jak Rowena sahá na strom a z nebe padá jídlo. Mrtví ptáci, zčernalí, a docela dost voňaví. Kaiovi zakručelo v břiše, proto nadšeně zamával ocáskem, když uslyšel že si může dát. "Děkuji!" upřímně poděkoval a vydal se ke kořisti. Ptáci byli tři, takže pro každé vlče jeden, že? Když mu bylo nabízeno, nebylo slušné odmítat.

Nelly se dožadovala vysvětlení a ještě měla tu drzost Alkairana poučovat, jako by spolkla všechnu moudrost světa. Jsou všechna vlčata taková? Nebo je to tím, že je to holka? zamyslel se. Zatím potkal jen stejně starého Dravena, který byl očividně vyděšený a moc toho nenamluvil. Ale nezdál se být tak... být v jeho přítomnosti jednoduše nebylo tak frustrující. "Protože prostě nemám rád když na mě někdo sahá," vysvětlil teda a doufal, že tím tohle směšné dohadování skončí. Fakt, že vlčice zkoušela hloupě zkomolit jeho jméno tak nějak přešel. Bylo to jenom jméno a ve výsledku mu bylo jedno, jak mu ostatní říkali.
Nelly se chvíli nafukovala. Odvrátila hlavu a koukala kamsi do křovin. Kai ale nerozuměl tomu, že se vlče urazilo a sám se začal dívat po okolí, co ji tak zaujalo. A přitom si všiml, že konečně přestává pršet a zpoza mraků vykukuje slunce. Docela si oddechl, i když slejvák tu zanechal svoje stopy. Jakmile Kai přešlápl, zjistil že půda je stále pěkně mokrá a podmáčená. Právě proto taky poznamenal, že Nelly která sem přiťapkala kdo ví odkud, byla pěkně zablácená. Nebylo to ani míněno jako urážka, prostě pouhé konstatování, ale vlče začalo vyšilovat. A to takovým způsobem, že Alkairan se chtěl prostě otočit na patě, zmizet a už nikdy ji nepotkat. Začínal litovat, že byl tak zvědavý a šel se sem podívat. Nelly se nejdřív začala obhajovat, pak přešla k odmítání jasně viditelného faktu a nakonec začala urážet Alkairana. Normálně nebyl nijak vznětlivý, ale když musel notnou chvíli poslouchat, jak je s ním všechno špatně a že vypadá počůraně, taky si to nenechal líbit. Stáhnul uši a trochu se naježil, aby dal své nespokojení najevo. "Nejdřív se nauč mluvit, než se pokusíš někoho urazit," ohradil se. To žvatlání mu taky lezlo na nervy, ale měl dost slušnosti, aby to nezmiňoval. Dokud mu nedošla trpělivost. Nelly pak začala zase brečet a naříkat, že chce maminku. Ale maminka asi nechce tebe, prolétlo Kaiovi hlavou, ale svá slova spolkl, protože věděl, že už by to bylo moc. Nijak by se ale nedivil, kdyby to byla pravda. Znal Nelly jen chvíli a už se chtěl klidit pryč.
V klidu počkal, až se vlčice vyvříská a po krátkém rozhodování přikývl. Ne, že by chtěl aby tu zůstávala, ale... když ji zavede za tou dospělou vlčicí, třeba bude schopný jí Nelly hodit na krk. Vlčata měla očividně ráda, když si tu nechala i jeho, takže to mohlo vyjít. Navíc, co by sám dělal se ztraceným vlčetem? Tenhle problém by milerád předal nějakému dospělákovi a tmavá vlčice byla momentálně jediná v okolí, o které věděl. "Jdeš špatným směrem," houkl na Nelly ještě než se otočil a zmizel v křoví. K jámě to nebylo daleko, možná ti dva dokonce slyšeli všechno, co se tu odehrávalo.

Nelly se přibližovala a Kai couval, aby mezi nimi udržel nějakou vzdálenost. Na doteky cizích nebyl vůbec zvyklý a ani nepociťoval moc velkou touhu si zvykat. "Proto," odvětil jednoduše. Prostě nechtěl být na někom namáčknutý, bylo to jednoduché. A přesto se mu to nechtělo moc vysvětlovat, protože ani nepočítal s tím, že by to tady vlče pochopilo. Ona očividně se šmatáním žádné problémy neměla. Kai lehce nespokojeně nakrčil čumák, když se přiblížila znovu, ale tentokrát už neucouvl. Minimálně ne tak očividně, rozhodl se ustupovat velmi nenápadně, protože takhle by možná zacouval zpátky do nory a nic se nezměnilo.
Nějak se mu nelíbilo, že z narušování osobního prostoru se přesunuli i k otázkám narušujícím soukromí. Ale co, lepší otázky než doteky. "Taky měla tmavý kožich," přikývl souhlasně. Moc netušil, jakou přesně barvu, protože si ji pamatoval hlavně z tmavé nory kam nesahalo moc světla. Ale on byl tmavý, takže matka musela být taky. Rychle uskočil, když k němu vztáhla tlapku s prosbou, jestli si může šáhnout. Ani náhodou! "Ne!" vyštěkl rázně a začal vrtět hlavou. Hned vzápětí mu došlo, že to možná trochu přehnal. Přeci se nic tak hrozného nedělo, ale... když viděl její tlapku... "Koukni se, jak vypadáš. Nohy máš celé zablácené a mokré a já nechci být špinavý," začal vysvětlovat co mělo velký vliv na jeho rázné odmítání. Sám byl zmoklý jako slepice, nepotřeboval být ještě špinavý.
Vlčice nebyla nadšená z jeho výroku, že mu nevadí být sám. Fakt mu to nevadilo, byla to sice trochu nuda, ale... aspoň měl klid. Nebyl zvyklý na energické tvory, co by kolem něj poskakovali, proto se Nelly trochu stranil. "Nejsem smutnej, když jsem sám," nechápavě naklonil hlavu na stranu. "Mamka musela kecat," dodal. Samozřejmě býval smutný, třeba když dlouho neviděl svou matku. Když Levana odmítla být jeho náhradní pečovatelkou. Když si cestou uvědomil, že ho na schovku možná vzala schválně. Nebo když ho nechávali samotného napospas osudu, ale... když se věci často opakovaly, jeden si zvykl. S Nelly se teď chtěl hádat jenom aby se hádat mohl. Věřil svojí pravdě a nelíbilo se mu, když mu někdo podsouval jak by se měl a neměl cítit. Na její vysvětlování, že společnost zahání smutek jen pokrčil rameny. Když chtěla být v jeho přítomnosti, nikam ji hnát nebude. Stejně jako mu bylo docela šumák, jestli se najednou rozhodne odejít. Ke jménu taky jen souhlasně zamručel a fakt, že je to jen zkratka si nechal pro sebe. Očividně jí tohle oslovení vyhovovalo, proč by jí zatěžoval hlavu složitějšími pojmy?
"No, asi tu teď bydlím," přikývl. Sám si nebyl jistý, ale neměl kam jinam jít a sám by se o sebe nepostaral. Možná až povyrostu, tak budu moct odejít, zapřemýšlel. Zase ale nebyl nevděčník, co by se nechal obstarávat cizí vlčicí a pak se jednoho dne sbalil a nikdy nevrátil. Záleželo na tom, jak se tady k němu budou chovat, a že Kai neměl vysoké nároky. "Ale nebydlím tu sám, nejdřív se musíme zeptat..." Vlastně ani netušil, jak se tmavá vlčice jmenuje, nechal proto vyznít svou větu do ztracena.

Šedá vlčice se chvilku pozastavila nad zmínkou tmavé nory. Chvíli přemýšlela a nakonec zahlásila, že si vlastně není jistá. Protože prý v nějaké díře žily, ale pak odtamtud odešly. Kai byl tímhle popisem trochu zmatený. Je to tedy ta samá vlčice, co mě našla? v hlavě mu šrotovalo, až se z toho mračil. Bylo to ale dost nepravděpodobné, ne? Když si vlčice vzala do nory i cizince jako je on, rozhodně by nenechávala své vlastní dítě venku na dešti, ne? To mu moc nesedělo. A nakonec se ukázalo, že jeho domněnka byla správná, protože ztracená matka měla mít světlý šedý kožich. Vlčice z jámy to tedy nemohla být, jenže to znamenalo další problém. Měl před sebou ztracené vlče a netušil, co s ním má dělat.
Chabá slova útěchy asi trochu zabrala, protože vlčice se začala uklidňovat, když zjistila že Kai je taky ztracený. Problém byl, že on si s tím moc hlavu nedělal, narozdíl od ní. "Tak nějak," pokýval hlavou na souhlas. Matku neviděl už dlouho, Levana se za ni považovat nedala a teď... byl asi v péči někoho dalšího? Každopádně byl rád, že má suchý příbytek a někoho, kdo mu dá aspoň jednou za čas jídlo. Víc ke spokojenosti zatím nepotřeboval. Zeptal se vlčice, co má teď v plánu. Jestli chce svou matku hledat nebo tak něco, ale odpověď, která přišla ho překvapila. Vlčice se k němu začala přibližovat a Alkairan naopak začal couvat. "Proč, eh, proč chceš být se mnou?" nechápal to. Měla by jít hledat někoho, kdo se o ni postará, ne? Co zmohl on, když byl sám malý špunt. Měl problém postarat se o sebe, co teprve další vlče. "Nevadí mi být sám," opáčil. Byl na to zvyklý a když tak nějak viděl jak se chovají jeho vrstevníci, možná dokonce chtěl být sám. Neměl moc rád velké změny a docela se jich bál, protože to znamenalo nepříjemnosti. "Jsem... Kai," představil se pomalu. Když slyšel, jak šišlá tak své jméno raději zkrátil. Stejně by ho vlčice nejspíš ani nevyslovila a on to nepotřeboval poslouchat. To, že už ho považovala za kamaráda bylo taky divné, ale nijak jí to nevyvracel. Instinkt mu říkal, že by mohla spustit brek na novo.