Gallirea - Příspěvky uživatele

Henlo!

Mám 470 bodů a poprosím o převod následovně:
• 260 Bodů - 195 květin
• 200 bodů - magie Příkazu s 1*
• 10 bodů = 3 křišťály

Všem moc děkuju za super hru, super zážitek a vůbec skvělý léto ♥.

V pravém poledne začínalo být docela teplo, i navzdory tomu vlahému větříku, který oběma mladým vlkům pročesával srst. To ale Alfredovi vůbec nevadilo. Culil se jako měsíček na hnoji, kdykoliv se k němu Heather otočila a kdykoliv k jeho uším dozněl zvuk jejího hlasu. Byl melodický a kouzelný. Sladký. Pohlazení pro jeho duši (a to i za střízliva). Jenže všechno musí jednou nalézt svůj konec. A k tomu se pomalu ubíral i tenhle jejich malý trip v tom nádherném, fialovém poli, které bylo plné kouzelného lučního kvítí. To se ovšem zdálo jako to nejmíň podstatní na světe, když Heather zabořila obličej do jeho srsti. Srdce se ryšavému divoce rozbušilo. A ještě víc, když si uvědomil, že to vlčice asi slyší. Jak by nemohla? Slyšel to i on sám. Nebo to byla krev, která mu hučela v uších? Těžko se to rozeznávalo a ovlivňovalo. A tak, když se Zlatavá konečně odtáhla a vyzvala ho k běhu, slepě jí následoval. Dlouhé nohy ho nesly skrze rozkvetlou louku a on se smál. Přišel si lehký. Svět byl krásný a třebaže zrovna necítil na svém těle teplo Heather doteku, pořád byla u něj a nikam se nevzdalovala. Chtěla být s ním, chtěla-. No jo. Všechno jednou končí. Ryšavý proto věděl, že se něco děje přesně v okamžiku, kdy fialovou louku nahradil kraj louky další. V pozadí jeho zorného pole zářilo v kontrastu se zelení mrtvé spáleniště. Vzduch se změnil. Najednou nebyl tak těžký a tak voňavý. Východní vítr sebou přinášel změnu. Zastavil, ale pohled, který na sobě ucítil už nebyl tak lehký, ani tak hřejivý. Naopak. Byl plný starostí a něčeho, co ho znepokojovalo. Rozpačitě přitáhnul ouška k týlu, zatímco vydýchával ono omámení. Tlapky mu těžkly, jak se vracel zpět na zem. A spolu s tím na něj doléhala i tíže bytí.
Udělal jsem něco špatně? Okamžitě hledal chybu v sobě. Byl jsem snad moc dotěrný? Byl jsem snad moc vlezlý? Nebo jsem nebyl dost dobrý? Hlavou mu vířily myšlenky jako to nejničivější tornádo a bouraly chatrné základy, na kterých byla vybudovaná celá jeho osobnost. Vracely se vzpomínky, vracely se obavy, vracely se dávné strachy. Možná, že v tom strachu se k němu dostávaly i útržky z mysli Heather, ale to si vlastně ani nebyl schopný uvědomit. Sám byl najednou poměrně ztracený a přehodnocoval zcela všechno. Pod jejím hlubokým pohledem se mu třásla kolena. Zřejmě to bylo celé špatně. Úplně od začátku. Moc jsem na ni naléhal, moc jsem se snažil. Pippa to věděla, ale já jsem byl zaslepený a nedal jsem si říct. Pippa to se mnou totiž vždycky myslela jenom dobře a i tentokrát určitě měla pravdu. Teda ne že by za něco mohla Heather. Naopak. Všechno je to moje vina. Snažil jsem se, ale ne dost. Nebo naopak moc, ale ne na správném místě. Tedy – co to říkám? Určitě na správném místě, ale špatným způsobem. Vyčítal si své přehnané zapálení i to, jak ambiciózní se před tím cítil. A hlavně si vyčítal, že si toho nevšimnul dřív. Tlačil na pilu za každou cenu. A tlačil na ni přespříliš. Bylo to jako se sestrami, když tenkrát přecházeli ten padlý kmen. Ta vzpomínka se mu vybavila docela živě. Byl to jeho nápad. Trval na tom. A jeho vinou byly teď všechny zcela určitě mrtvé. Nemohlo tomu být za žádných okolností jinak, protože jinak by je našli. Poplašeně couvnul o kus vzad, uši nyní narovno přilepené k týlu. Nešlo jich skoro rozlišit od rozčepýřené srsti na jeho hlavě. Ale ani navzdory jeho děsu a výčitkám svědomí a jeho zcela jasné vině se nedokázal vzdálit víc. Ne od Heather, která jej stále pozorovala. A on ji. Došlo mu to teprve teď, takže prudce sklopil pohled na své bílé tlapky a nechal ho sklopený tak dlouho, než podruhé zaslechl své jméno. A co dodat, než že byl překvapený. Vlčice totiž nemluvila o něm. Mluvila o sobě a o tom, jak není dost dobrá ona pro něj. V tom všem zmatení a údivu až mírně pootevře tlamičku. Zůstal potichu ještě nějakou chvíli po tom, co vlčice domluvila. Snad ze strachu, že se ještě rozpovídá a konečně řekne, že je to celé jeho chyba. Chyba jeho zapálení. Chyba jeho ambicí. Tak jako vždycky všechno. Ale to se nestalo. Pořád tu byla. A pořád si byla nejistá sebou. A proto se pokusil o lehký úsměv, když k ní o pár kroků přistoupil. Nedaleko od nich z luk vystupoval podivný pruh mrtvé země. Všiml si ho však jen v kontrastu s tou veškerou krásou okolo. Ten pruh mrtvé země byl jako jizvy v jeho duši a srdci. Hyzdil je. Ničil je. Ale byl tam a nemohl se za nic na světě zahojit. A přece tu bylo něco – někdo –, kdo dokázal ryšavému ulevit od bolesti. Znovu sklopil pohled.
„Heather,“ začal rozpačitě a pomalu, „co to povídáš?“ Sám nevěděl co říct a hlas se mu trochu třásl, přízvuk v něm opět silně znatelný. „Jak, jak bys nemohla být dost dobrá? Vždyť já se celou dobu bojím, že mě odmítneš přesně z opačného důvodu – že já nejsem a nebudu dost dobrý pro tebe.“ Nervózně se uchechtl a přešlápl z tlapky na tlapku, pohled rozpačitě skloněný k zemi. „Copak to nevidíš? Jsem jenom obyčejný někdo – nikdo –, kdo utekl před svým osudem a zpackal na co sáhl. Přísahám, že jsem se snažil všechno udělat perfektní. Vážně jsem se snažil, lo giuro sulla mia vita. Ale nic se mi nepovedlo. A já na vás všechny kolem sebe jenom tlačil a tlačil a tlačil dál, aniž bych se vlastně ptal na váš názor. A aniž bych se zajímal o to, jestli to vlastně tak chcete a jestli to je dobře. Ale hlavně jsem tlačil na tebe. S tím vším, co se od zimy stalo.“ Povzdechnul si. Už nestál, ale seděl na okraji té louky, v hlavě zaraženou střepinu jak blázen. Tíže bytí na něj už dopadla plnou svou vahou. „Nemůžu tě nutit, abys mě měla ráda. T-to nejde.“ Hrdlo se mu trochu svíralo, ale hlas měl pevný. Navíc se konečně přiměl vlčici zahledět do očí. „Ale jsem si jistý tím, že o sobě pochybuješ naprosto a zcela zbytečně. Protože už jenom to vědomí, že jsi, prostě že jen dýcháš tenhle vzduch a v noci koukáš na stejný hvězdy, už jenom to mi stačí ke štěstí.“ To byla pravda. Dal by za to tlapku do ohně. Pohledem však znovu velmi záhy uhnul. „Ale nechci, abys mě měla za někoho, no, zidealizovaného. Protože takový určitě nejsem. Když si něco umanu, nekoukám vlevo ani vpravo. A to není dobře. Je to vlastnost, která už napáchala hodně škody kolem mě. A já tím nechci ublížit i tobě. Nechci tě do ničeho to, no, nutit.“ Zadrhl. Zapomenul slovo. Byl tak nervózní a roztržitý, že se mu začínala zdejší řeč trochu motat. „Ale taky bych to chtěl zkusit – ač mou největší obavou bude nadále vlastní selhání. Rozhodně ne tvoje.“ S těmi slovy se znovu postavil a o pár metrů popošel k té jizvě, která ti hyzdila zem. Co se tu asi stalo, že tu takové místo bylo? Ne že by to bylo podstatné. Raději se přes rameno ohlédl na Heather, jestli se k němu přidá. Ale popravdě to nečekal. A tak se znovu otočil jejím směrem, v puse sucho. "" Já tě totiž mám rád, Heather. A to moc.

// Spáleniště

Svět se točil snad ještě víc, než kdykoliv před tím. Vlastně k tomu i přispěl fakt, že se Alfredo spolu s Heather hodnou chvilku točili doopravdy. Kutáleli se z kopečka snad světelnou rychlostí, neboť svět se změnil jen ve šmouhu fialové a zlaté. Alespoň tak ho vnímal mladý talián. Možná že i slyšel, jak se s nimi otáčí planeta na své nekonečné cestě vesmírem. Ryšavý vlček neměl ani na vteřinu pevnou půdu pod nohama. A to ani ve chvilku, kdy ležel na zádech s Heather na sobě. Na jednu stranu si byl někde hluboko uvnitř jistý, že přesně takhle to ve světě má být. Že nic jiného není správně. Na stranu druhou se však vše otáčelo a divně houpalo, až z toho měl vlček závratě a divný pocit v hlavě. Znovu se zasmál, třebaže Heather chvilku vypadala vážně. Byli tak blízko u sebe, že na svých tvářích cítil její dech. Při tom uvědomění mu přejel mráz po zádech a tváře se znovu zarděly. Byl tak šťastný. A zároveň mnohem víc nervózní, neboť se i přes tu květovou opilost a mámení hrozně bál, že s dalším pohybem něco pokazí, Heather se rozplyne jako hvězdný prach a on zůstane opět sám. Pořád měla tlapky obmotané kolem něho. A co hůř – on sám si do teď neuvědomoval, že jeho tlapky spočívají na jejích ramenou. Málem se až zakuckal, jakmile mu fakt došel. To kytičkové mámení začínalo být trochu moc. Jenže než stihnul navrhnout, že by možná nebylo od věci prostě jen se sebrat a zdrhnout odtud, vytáhla se Heather s jednoduchou otázkou. Vlček přivřel oči, protože ho v nose lochtalo sluníčko, jenž stoupalo Zlatavé vlčici za zády vzhůru k nebesům. Nechtěl si kýchnout. Přesto však přikývnul.
„Krásně voníš, Květinko,“ zopakoval věrně a s lehkým úsměvem. Víčka stále zavřená, čímž své společnici nechtěně znemožnil prohlížet si jeho duhovky. „Mnohem líp, než všechny ostatní květinky. Klidně můžeme jít jinam, ale stejně budeš ta nejsladší ze všeho kvítí kolem pořád jenom ty a jenom ty.“ Vlastně si ani neuvědomoval co říká a o to spíš se do svých slov zamotal. Alfredo ani nevěděl, že to byl nejskvělejší nápad, jaký za poslední dobu měl. Jít jinam totiž znamenalo zprostit se tohohle květinového mámení. Jenže se nemohl zvednout, dokud se nezvedne Heather. A on jí rozhodně nechtěl pobízet k tomu, aby se odtála. Protože by se taky už nemusela vrátit.

Celý svět se motal a otáčel a podivně kroutil. Tedy hlavně, když se mladý vlk smál. To pak bylo všechno jako z podivného snu, kde nic nemělo hranice a barvy a objekty se mísily v nesnesitelný chaos, který namáhal všechny smysly. Ryšavý vlček se proto snažil soustředit na Heather. Byla jeho kotvou. Středem vesmíru a bezpečným přístavištěm v tomhle šíleném a chaotickém světě. Teda – normálně to nebylo tak hrozný. Jen teď se zkrátka svět točil doopravdy. Hlavně když se vlčice Alfredovo tělo pořád pokoušela za každou cenu přetočit. Jemu se nechtělo. Protože to bylo neuctivé, ne? Ne? Nevěděl, co si počít. Ale pak se Zlatonka vytasila se skvělým přirovnáním a on se nedokázal ubránit smíchu, až mu do očí vhrklo trochu slz.
„To je to nejkrásnější přirovnání, co sem kdy slyšel,“ zahihňal se nakonec. Jeho hlas byl hluboký a o to divněji znělo, když se tak vysoce smál. Ale co už. Ne že by na tom v jeho stavu moc záleželo. Protože byl jinak docela dost nepoužitelný. Zmohl se zrovna pomazlit Heather nohu. To už o něčem dost vypovídalo. Jenže zlatavá vlčice byla odhodlaná vlčka poučit a ukázat mu jak na to. Zarazil se, když mu olízla čumák. Co zarazil se – zmrznul. Přestal vnímat okolí. Svět se s ním znovu roztočil a rozkýval a on nemohl nic. Jen tupě a zamilovaně zíral na vlčici nad sebou, která se znovu pokoušela překulit se na bok. A jelikož to byla právě Heather, nesvedl jí déle odporovat. Zapřel všechny síly a s trochou vůle se najednou kutáleli. Možná ta pitomá louka nakonec přeci jen byla trochu z kopce, protože ten pád nebral konce. Svět se motal a motal a motal. Ale všechno jednou končí, takže vlček se náhle velmi prudce zastavil. Ležel na zádech a vlčice byla pořád nad ním, čenich sotva na dosah toho jeho. A možná to byly ty kytky, nebo všechny ty pocity, co si vlček nosil od zimy v srdíčku, ale na každý pád se natáhnul a studeným nosem jí pročísnul srst na líčku. Znovu se začal smát, ale tentokrát trochu tišeji. To jak ho v nose znovu zalochtala vůně borůvek. „Hrozně krásně voníš, Květinko,“ prohodil tiše a trochu rozpačitě.

Ztracený vlček konečně nalezl co hledal. Krom pevné půdy pod nohama taky cítil tu sladkou vůni květin, která se linula z louky a která se mu dostávala do oběhu jako jed. Prostupovala regio olfactoria skrze fila olfactoria do centrálního nervového systému a odtud se rychlostí blesku šířila do celého těla. Prostupovala každou jeho buňku, každý ojedinělý gyrus mozku i mozečku. Ovládala jeho tělo i vnímání reality kolem. Ale pak tu byla ještě jiný vůně. Vůně borůvek a svěžího lesa. Spokojeně se zahihňal, když Heather souhlasila, že už ho nikdy neopustí. A znovu, když se s ním svět začal otáčet. Nejprve si myslel, že se mu to jenom zdá. Vždyť vše se v poslední době tak podivně nakrucovalo. Tvrdý náraz na zem vlčka ovšem ujistil o opaku. Doopravdy se svalil na zem. A živě si uvědomoval, že se Zlatonky tlapky obmotaly při pádu kolem jeho krku.
Když se konečně svět zase ustálil, ležel pod Heather na zádech a tupě zíral nahoru. To, co vypadalo nejprve jako obloha byly ve skutečnosti její oči. Zaprvé jí to slušelo, zadruhé byla krásná. Nemohl ani sdílet její nadšení z válení sudů. Ostatně jak by mohl? Byl pod ní. Kdyby chtěl po rovince pokračovat, musel by jí strčit. Což nepřipadalo v úvahu. A to ani pro jeho sjeté já. Přesto se však zahihňal, neboť pocit rozhořčení pro něj byl nyní až přespříliš komplexní emocí, kterou nedokázal limbický systém zpracovat.
„Mááááš oči jako je nebe, he, he, he,“ jel si svojí s veselým úsměvem, jež mu tancoval na rtech. „Haf,“ dodal pak a zakřenil se jako to největší trdlo. Přicházel o své přirozené zábrany. To bylo jediné, co si jeho alespoň trochu racionálně smýšlející svědomí dokázalo uvědomit. O to horší pak bylo, když se k Heather natáhnul a otřel jí čumák o jednu z předních tlapek. Uvědomoval si, že by to dělat neměl. Ale nemohl si pomoci. Vždyť byla tak krásná a hrozně hezky hřála. Zrudnul, když si najednou uvědomil, jak blízko vlčice je, a odkašlal si. „M-musíš se asi překulit, jestli chceš dál válet zudy,“ dodal. Poslední slovo měly být sudy, ale v tom zmatku a stresu a studu se zase začínal projevovat jeho silný přízvuk.

// Jezevčí les

Alfredo pospíchal z lesa s nově nabytým elánem, který konečně odrážel jeho opravdový charakter a zavdával mu možnost se konečně vyřádit a ukázat v tom nejlepším přátelském světle. I přes to ovšem neběžel nijak rychle – dával Heather dost prostoru k tomu, aby ho mohla předběhnout. Ale ona se k tomu nějak neměla. Nebo že by mu nestačila? Ještě proto zpomalil, aby ho podstatně drobnější vlčice mohla porazit. Být na jejím místě Pippa, sotva by se obtěžoval a pořádně by pískové vlčici vyprášil kožich. Ať se nažere prachu za jeho ocasem. Z nepochopitelných důvodů však stále toužil po tom, aby Zlatavá slečna měla všechno na světě. Včetně tohohle prvního místa. U hranice omamně vonících fialových květů ji proto vlček pustil před sebe s lehkou poklonou. Dokonce kvůli tomu zastavil a tlapkou jí pokynul:
„Dámy první,“ pronesl s lišáckým úsměvem. Ochotně však vlčici následoval mezi luční kvítí. Jestli tu byli nějací další vlci, sotva to mohl tušit. Protože vůně louky jej zcela omráčila, přestával vnímat široké okolí. Zvládl upnout svou pozornost na jediný bod v tomhle vesmíru. A tím byla Heather. Jejich předešlá debata o magiích zůstala opomenuta hluboko v propadlišti dějin. Nebylo nic víc než ona. Svět se začínal podivně kroutit a motat. Omamné silice všude kolem mu lezly na mozek nadpozemsky rychle. Ryšavý vlček byl náhle lehký jako peříčko a přišlo mu, že může létat. Se zavýsknutím vyskočil do vzduchu. Nedokázal však včas uspořádat dlouhé nohy a zahučel po čumáku rovnou do prvního křoví. Tedy spíše keříku. Byla to snad levandule? Vrávoravě se přetočil z boku na břicho a ke květům té fialové rostlinky zabořil nos. Voněla tak sladce, až se mu ještě o to víc zamotala hlava. Jako ve snách se otočil po Heather, ale kvítí ho obklopovalo. Polekal se.
„Heather?“ Houknul po vlčici, která sotva mohla stát jen deset metrů od něj. Pokusil se vstát, ale byl jako jehně, které se teprve učí na svých kostnatých a dlouhých končetinách. Přepadl. Najednou už to nebylo tak pěkné. Fialová a růžová jej obklopovala ze všech stran (možná protože byl moc tumpachový na to, aby si uvědomil, že je sotva sto metrů od nejbližšího okraje louky). „Hedrrrr!“ Zaúpěl znovu, tentokrát mnohem méně srozumitelně. „Dove sei – ehg, teda, ugh,“ začal zadrhávat, protože si nemohl vzpomenout na ta správná slova v tom správném jazyku. A tak se raději uchýlil jen k dalšímu: „Hedrrrr.“ Zatím se mu alespoň konečně podařilo poskládat nohy a vystrčil hlavu nad fialovou hladinu. Několikrát Zlatavou slečnu přejel pohledem, než si konečně znovu uvědomil její přítomnost. „Hedr! Dove sei statoooooo?“ Huhlal dlouze, zatímco se k ní prodíral skrze tu šílenou záplavu fialového kvítí všude kolem. Přišlo mu, že se musí brodit skrze ty nejvyšší závěje a plavat přes rozbouřený oceán zároveň. Bylo to matoucí. A tak velmi vysílený a zmatený mládenec v tom svém zoufalství zaparkoval celý obličej do Heather kožíšku. Původně plánoval se vlčici vetřít pod bradu a hrdlo, jenže se ztracenou koordinací ztroskotal někde mezi lopatkou a huňatou, hebkou srstí na jejím krku. „Hedrrrr, nikam nechoď příště. Non posso vivere senzaaaaa di te.“

// Maharské močály přes říční Eso

Ryšavý vlček se popravdě dosti zamotal v tom povídání o barvách očí, až se sám styděl. Pokusil se o nádech, ale místo toho se jen pitomě zakuckal. Zjevně mu osud až tolik nepřál. Come mai? Dio perchè? Tesknil v duchu a obracel oči k ocelově zbarvené obloze, ze které se teď pomalu snášely drobné kapky deště. Ale pak, jako blesk z čistého nebe, vlčka osvítila idea. Na moment zazářil a rychle se otočil zpátky na Heather; na tváři triumfální výraz.
„Ono to nedává smysl, protože tvoje oči nemaj jenom jednu barvu. Ale místo toho dvě, které v sebe přechází! A proto to vypadá, jako když se mísí barvy na obloze, když zapadá slunce. Protože odstín jsem určitě trefil. Za tím si stojím!“ Ha! Najednou si připadal o něco líp, když dokázal nějak smysluplně odůvodnit svůj myšlenkový pochod. Ocas se mu vesele rozkmital za zády a z nadšení se v jeho mluvě opět objevil silný italský přízvuk. Byl ale spokojený, protože to vysvětlil! Nebyl úplně vedle jak ta jedle! „A myslím, že na magie máme dost času. V mojí rodné smečce je nepoužíval ani nikdo z dospělých. Sice moje rodina měla všemožné barvy očí, ale spoléhali spíš na holou sílu, než na nadpřirozeno,“ doplnil s pokrčením ramen. I kdyby nikdy žádnou magii ovládat neuměl, dokázal by s tím asi prostě žít. Ač teď taky nebyl žádný silák. Ale to už se jejich debata opět točila jiným směrem, který byl sice podobné nátury, ale stále na odlišné téma. „Já ti nevím. Asi není fajn se jen tak hrabat v mysli vlků kolem tebe. Možná tak tvých nepřátel, ale rozhodně ne blízkých. To pak zrovna není férový tah,“ vyslovil úvahu a pohledem znovu vyhledal fialkové oči vlčí slečny.
Když se chůze změnila v běh a dvojice se dostala z močálů, uvítal je les, který Alfredo velmi dobře znal. Tady bydleli jezevci. A jemu v uších najednou zvonila slova jeho vlastní matky. Že až se bude někdy chtít znovu setkat, má najít tohle místo. Trochu zpomalil a váhavě se rozhlédl; ouška našpicovaná vpřed. Zdálo se, jako by něco očekával. Ale nic se nestalo a bílý kožíšek mezi stromy nevystoupil. Místo něj tu byl kožíšek zlatý. A ten byl stejně tak důležitý.
„Věděla jsi, že v tomhle lese můžeš potkat vlky, kteří už nejsou s námi? Prý tě za nimi odvede jezevec.“ Vytáhl náhodnou informaci z rukávu jako eso a znovu se rozhlédl. Kdyby s podivnými silami Gallireiskými neměl tu čest, sotva by tomu věřil. Na druhou stranu nečekal, že by Heather měla jak s touhle možností naložit. Pokud tedy nepřišla o někoho blízkého. A to doufal, že ne. Věděl jak je to těžké a jak moc to bolí a trochu si vyčítal, že otvíral zobák a raději ta slova nespolknul spolu s nadějí, že se tu Florence objeví. Naštěstí se mezi stromy začalo místo bílé srsti zrcadlit podivné pole fialové barvy. Vlček zpozorněl. Heather se s ním nezdráhala pošťuchovat a jemu zajiskřilo v očích.
„Tak schválně, slečno, kdo bude první támhle v tom poli!“ A s těmi slovy se smíchem vyběhl vpřed. Nepelášil však z plných sil, protože chtěl dát Heather prostor k výhře. Alespoň než se v něm znovu probudí soutěživý duch houževnatého taliásnkého mladíka. „Schválně, zda Vás nevyvedu z míry teď!“ zasmál se vesele, nyní s docela pořádným náskokem.

// Elysejská pole

// Náhorní plošina přes Středozemní pláň

Sice se nad Gallireou nepřestávaly honit přeháňky, ale svět se najednou zdál zase o něco krásnější. Alfredo sice netušil, že Heather vrozená magie bylo zrovna počasí, ale i kdyby třeba neměla magii vůbec, v jeho světě dokázala rozfoukat všechna oblaka. Lehce se pousmál, když se vlčice začala omlouvat. Zavrtil hlavou a lehkým mávnutím tlapky naznačil že se opravdu nic neděje. Na tváři mu pořád visel takový ne úplně upřímný úsměv, ale rozhodně se lepšil. A to rychlost zvuku (páč na světlo zase úplně neměl).
„Vždyť jsi nic neudělala. To ostatně ona se do tebe navážela od první chvíle. Za nic nemůžeš,“ povytáhl mile koutky a uši našpicoval pozorně vpřed. Ocas teď už nedržel svěšený za zadkem, ale v přátelské pozici. Sice ho to hluboko uvnitř mrzelo a čekal, že se pískové vlčici bude muset velmi záhy omluvit, prozatím ale tuhle starost potlačil. Vždyť bylo léto a byl tu s Heather. Při tom uvědomění si se mu srdce rozbušilo v hrudi jako o závod. Zrudnul. Což naštěstí nebylo vidět. A navíc se mu povedlo vlčici dostatečně rozhodit informací o změně barvy jejich očí, takže se určitě nesoustředila na jeho rozpačitý výraz tváře.
„Přísahám,“ přitakal a znovu zavrtěl chundelatou oháňkou. „Ale nevím k čemu bych tu barvu přirovnal. Asi jako když se končí horký letní den a obloha přechází z blankytné modré do tmavé, ehm-,“ zarazil se a odkašlal si. Teprve teď mu došlo, jak debilně to zní a že pravděpodobně bude za úplné trdlo. Nervózně sklopil zraky. „Ale moc ti to tak sluší, fakt.“ Dodal měkce a zcela jasně v rozpacích, ouška mírně sklopená. „A třeba svou magii teprve objevíš? Protože já si nejsem moc jistý, že by se mi něco takového přihodilo. A taky mám oči, jak říkáš, stříbrné.“ Doplnil už trochu snadněji a na krátký moment se na Heather zahleděl. „Ale jestli stříbrné oči značí čtení myšlenek, tak pak asi ano? Nejsem si ale jistý, že je správné koukat jiným vlkům do hlavy. To je přece naše soukromí.“ Při představě, že by si Heather dokázala přečíst v jeho mysli všechno, co jí chtěl vyzvonit se mu až zatočila hlava. Propadl by se do země hanbou! Jenže to už naštěstí znovu přišla změna tématu a on se neubránil smíchu.
„Snad jsem Vás nevyvedl z míry, signorina,“ popíchnul vlčici a tentokrát se doopravdy odvážil do ní lehce žďuchnout ramenem. Koutky mu však cukaly. A zjevně nebyl jediný. I Heather se smála. Takže když vystřelila vpřed, na nic nečekal. Zcela ignoroval fakt, že se prohání skrze močály, které absolutně neznal. Prostě jen sledoval Zlatavou vlčici před sebou a vesele se smál. Byl šťastný.

// Jezevčí les přes Říční eso

// Mušličková pláž přes Les ztracených duší

Obloha plakala. Mraky, které v noci zahalily celý obzor byly tmavé a smutné. Jako celý svět. Jako Alfredo. Vlček se táhnul přes náhorní plošinu a vypadal sklesle. Sice se snažil na Zlatavou vlčici usmívat, přesto si však vyčítal, že se sestry dotknul. Takže pokaždé, když odvrátil pohled, přejela mu po obličeji bolestná grimasa. Jak si to Pippa mohla dovolit? Řekla Heather, že je blbá! Copak to se dělá? Ale pořád to byla Pippa. Poslední z jeho sester. Nakrčil nos a trochu neurvale nakopnul kámen, který se mu připlet do cesty. S lehkostí odletěl. Stříbrný pohled jej ovšem nesledoval. Znovu se díval na Heather.
„Mrzí mě, že jsi tohle musela vidět a slyšet. Vážně promiň,“ prohodil tichým hlasem, na němž bylo znát zklamání. „Normálně nebývá taková,“ posteskl si. „Nebo možná bývá a já si to jen neuvědomuju? Je to prostě moje jediná rodina a asi žárlí, ač jí to neomlouvá. Ale já nemám páru, co mám dělat. Navážet se do tebe jednoznačně neměla. Ale stejně tak jsem neměl já vyjet po ní.“ Trápilo ho to. Nejraději by sebou praštil do trávy, smotal se do klubíčka a zavřel oči do doby, než znovu vyjde slunce. Ale to nemohl. Nechtěl zazdít tak vzácné chvíle, které mohl strávit po boku Zlaté. Znovu vyhledal její něžný pohled.
„Víš, že taky už nemáš zlaté oči?“ Nadhodil z trochu jiného soudku a lehce se pousmál. V zimě byly její duhovky jako dvě hvězdy, které spadly z nebe. Teď místo toho měly barvu smrákajícího se nebe. Nedokázal si vybrat, co bylo hezčí. Jestli to, nebo to. Heather prostě byla krásná v každém světle, čase a i z každého úhlu pohledu. Lehce se pousmál a ledabyle zamáchal rezavým chvostem. Nezastavoval však. Pokračoval rovnou za nosem. Neznámo kam. Ani si to neuvědomoval. Nezbývalo už jen doufat, že to jeho milé společnici nevadí a nebude protestovat s takovým neplánovaným výletem do neznáma. Zatím měl však čas se trochu rozhlédnou když v ranním světle zahlédl v dáli zelenající se vrch Vyhlídky. Něžně se pousmál při vzpomínce.
„Už jsi tátovi natrhala vřes?“ Zasmál se najednou a znovu střelil přátelským pohledem po Zlatonce. Chytlo ho pod krkem pokušení. Nejraději by do ní něžně strčil ramenem. Jenže pak by byl rozpačitý a to by nedělalo dobrotu. Raději si vybavil jejich první setkání. Byla to jedna z prvních věcí, které mu kdy řekla. Že přišla hledat vřes. Uprostřed zimy a v metrových závějích. Dobře si to pamatoval. Rád na ten zimní den vzpomínal. Pokoušel se vlastní špatnou náladu zapudit trochou konverzace. Třebas to vlčici potěší, že si pamatuje na takový detail a jemu se vykouří z mysli za nehezká hádka.

// Maharské močály přes Středozemní pláň

Fajnová akce :> ! Příště už jen trochu pevný vůle se na to nevybodnout :D.

2. kolo – 8 bodů – 13 oblázků;
Celkem 8 bodů

Přidáno.

Alfredo byl rozpačitý. Sluníčko se klonilo k západu a třebaže slabý mořský vánek mu konečně usušil jemnou srst, pořád se mírně třásl vysílením. Chtěl si trochu odpočinout. Potřeboval to. Jen maličko, ale přece. Pomalu se tedy položil do teplého písku a zůstal na obě vlčice rozpačitě zírat. Nechtěl se stavět ani na jednu stranu. Proč by si měl vybírat mezi Heather a Pippou? Ale zjevně ho nějaký zásah musel čekat. Protože… Jinak se snad hodlaly sežrat? Takový byl život. Písková vlčice se do zlaté navážela bez ostychu. A Zlatá se nebála jí to vracet. Jenže on musel zasáhnout. Věděl to. Kdyby se neozval, bylo by mu později něco vyčteno. Zatím se ovšem zdráhal. Protože to nutně znamenalo spory. A on spory neměl ani trochu v oblibě.
„Rád bych si doopravdy odpočinul, nejen takhle na oko,“ přitakal ostýchavě a na pár okamžiků sklopil k zemi stříbrný pohled. Nechtěl být přítěží dvěma silným, nezávislým vlčicím. Na druhou stranu – byl by větší kdyby přemáhal bolavé svaly. „Můžeme se rozhlédnout tady po jihu a okolo moře. Určitě se tu bude dát někde v klidu složit hlavu. Třeba v nějakém lese, nebo tak.“ Navrhl ostýchavě, jenže když pohled znovu zvednul, byl plný naděje. Ta však rychle zmizela, když se velmi rozhořčená Pippa začala již poněkolikáte obouvat do Heather. A to tak nějak přirozeně byla poslední kapka. Kdyby nebyla čím dál tím ostřejší, ještě by chvilku vydržel. Jenže tohle byla opradická konfrontace. Znavený zrzek se naježil a pomalu se vydrápal na všechny čtyři.
„Smettila. Proprio adesso,“ promluvil zcela vážně. Heather se sice neváhala bránit, ale to bylo právě ono. Jen se bránila. Pořád se jen bránila. Nenavážela se to Philippy sama od sebe. Ryšavý střelil jejím směrem povzbudivý pohled, než se znovu podíval na sestru. „Jestli jsi naštvaná na mě, řekni to mně. Nevylívej si svoje nálady na Heather. Nic ti neudělala.“ Mluvil klidně a hlas měl pevný, hluboký. Muselo být však nad slunce jasné, že je velmi rozčílený. Možná dokonce zklamaný. „Doufal jsem, že zrovna ty pochopíš, jak se cítím. Ale asi jsem se spletl. A nemyslím si, že je tohle správné. Kdyby sis ty přivedla kamaráda, nebo někoho, koho bys měla ráda, určitě bych ho neurážel jako to přerostlý vlče.“ Osočil se na sestru poměrně tiše. Pak se znovu podíval na zlatou vlčici. „Heather, rád si půjdu někam odpočinout. A budu rád, když půjdeš se mnou.“ Na chvilku se odmlčel, pohled stále upřený do těch hlubokých očí. Úplně zapomenul, že i její oči změnily barvu a teď byly neskonale hluboké. Jejich kouzlu se nedalo odporovat. Přeci jen se však odtrhl od jejich upřímného pohledu a vyhledal fialové oči sestry. „A budu rád, když půjdeš taky. Ale jen jestli se přestaneš chovat takhle odporně. Niente può separarci, devi fidarti di me.“ S těmi slovy si k vlčici nakročil. Původně to mělo být jen gesto, kterým ji chtěl uzemnit, ukázat jí, že už není malej brácha, co jí potřebuje za zadkem. Nakonec však došel až k ní a něžně pískové vlčici nosem pročísnul srst na tváři. Pozvánka i případné rozloučení. Ujištění, že ji pořád miluje. I když to přehnala. Odtáhl se po krátkém momentu, otočil se na patě a namířil si to do vnitrozemí. Pohledem však provázel Zlatou vlčici: „Jdeme?“ Vybídl ji s lehkým úsměvem a lehkým zavrtěním oháňky. Srdce mu znovu divoce bušilo. Věděl, že se rozhodl správně.

// Náhorní plošina přes les ztracených duší

Slunce se pozvolna škrábalo přes obzor, ale jeho paprsky už měly značnou sílu. Vlček ze všech sil kopal nohama, což se naštěstí projevilo jako fungující taktika, která mu držela hlavu nad vodou. Slaná voda ho štípala v očích i v nose a měl jí plnou tlamu. Stejně tak i žaludek. Nemluvě o tom, že mokrý kožich byl nesnesitelně těžký a táhnul ho ke dnu. Tohle rozhodně nebyl jeden z těch nejlepších nápadů, které kdy ryšavý inteligent vyplodil. Jenže dámy se alespoň nehádaly a tak poměrně dobře plnil svůj účel. Ač představa Smrti nebyla dvakrát moc příjemná, Alfredo by ji přijal ještě o něco raději než skutečnost, že dvě vlčice nesnesou v jednom lese. Všechnu svou frustraci se pro teď ale snažil zaměřit na pohyb ve vodě. Ani ho neudivovalo, že Pippa skočila za ním. Konec konců to byla Pippa. To bylo dostatečným vysvětlením. Co ho však překvapilo byla Heather. Ani ona se nebála mořských hlubin a skočila do nich takmer po hlavě. Její tělo dopadlo do vody jen kousek od nich. Něco jim řekla, jenže přes hukot krve v uších, hlasitý tlukot srdce a spousty vody ve zvukovodech jí vůbec nerozuměl. Jako by ně něj mluvila z neskutečné dálky, i když byla jen kousek – skoro na dosah tlapky. Kláda se ovšem stala zbytečnou a tak ji mohl s poklidem v duši pustit. Bez zbytečné zátěže se mu plavalo mnohem snáz. Pohyboval se rychleji. Často se však otáčel po splašené sestře, která mu stále musela stát za zadkem. Ne že by to vnímal jako něco špatného. Nebojovat zrovna s oceánem, jistě by se uchechtl. Bylo to hezké. I písková vlčice naštěstí vypadala v pořádku a tak se vlček již nezastavil až do chvíle, kdy pod nohama ucítil měkké mořské podloží. Jeho nohy zvířily ze dna ve vodě spousty písku a ten se mu začal lepit na kožich.
Když se konečně vyploužil až do míst, kde nohy musely nést většinu váhy jeho těla, celý se rozklepal únavou. Voda mu z břicha odkapávala snad po litrech a v moment, kdy se oklepal se z něj stala úplná ovce. Srst se rozprskla do všech stran a naježila se. Ne že by si toho pořádně všimnul. Byl rád, že doopravdy stojí na pevné zemi. Tak proč mu pořád na tváři tancoval ten rozpustilý úsměv, třebaže sotva stál, div nepadal na tlamu únavou? Možná protože postřehl jeden z Heather pohledů? Stála tam na břehu, vítr jí čechral srst a v ranním slunci vypadala jako bohyně, která se rozhodla sestoupit z nebeských výšin až sem dolů. Usilovně se však snažil na ní nečumět jak puk, takže se rychle otočil zpátky na sestru, připraven ji vytáhnout v případě nouze z vln. Ouška mu však v okamžení cukla směrem v před, když se ho jich Zlatá vlčice ptala, zda jsou v pořádku. Rozpačitě se pousmál a ucítil, jak se mu krev žene do líček. Roztržitě sklopil pohled k emi a slabě přikývnul, nohy pořád rozklepané vysílením.
„Myslím že ano, ale co ty? Není ti něco?“ Strachoval se okamžitě, v očích známky nejistoty, jakmile znovu navázal oční kontakt. Konečně slezli z toho proklatého kmene. Byl tohle ten moment, kdy jí dojde jak moc nebezpečné to bylo a pošle ho k čertu? Hrdlo se mu znovu stáhlo strachy, zatímco se snažil skrze vlnky doplácat až na pláž. Kožich pořád jako jehně, teď ještě plný písku, který se na něj nabalil v kalné vodě. Rád by sebou plácnul na zem, ale to bylo vůči dámě nezdvořilé. Mohl ho těšit jen fakt, že plavat uměl. On i Pippa. Ta z toho byla snad nadšená jako nikdy v životě. I po ní se ohlédl a konečně se rozzářil jako měsíček na hnoji. „Ottimo lavoro, sorella.“ Zazubil se a zavrtěl lehce ocasem. Paradoxně si v posledních hodinách vůbec nepřipouštěl jeho existenci, takže ho teď zarazila váha mokrého chvostu. A třebaže měl radost z Pippy, pohled zase automaticky stočil k Heather. Byla tak krásná.

// Ústí

Nad Gallireou začínalo svítat. Úzký lem světla pomalu rozsvěcel východní obzor. Umožnil tak ryšavému vlčkovi a jeho společnosti sledovat, jak sluneční paprsky zalévají nekonečnou modř všude kolem. Vlny se zářivě třpytily, jak se o ně světlo lámalo do barev duhy. Zpěněná hladina vypadala přímo magicky. I vysílený a ztrhaný vlček zapomenul na pár chvil na své trápění a zůstal jen mlčky koukat. Ihned si vzpomenul na Kessela a jejich výlet na ostrůvky. Ty přeci také nemohly být nikde daleko, ne? A doopravdy. Jen co se vlček rozhlédnul, spatřil je vyčnívat z klidné vody. Stejně bylo zvláštní, že moře vonělo úplně jinak, nechutnalo víc než chutnalo a pálily ho z něj oči. No hrůza.
„Heh,“ uchechtnul se vlček neurčitě jako odpověď na otázku zlatavé vlčice. Neumím, nikdy jsem to nezkoušel. A nechtěl jsem. Fottimi e fanculo la mia vita. Nemělo cenu to však říkat. Měl strach, že když neskočí do vody a nezačne něco dělat, odnese je moře moc daleko. Teď byli od břehu jen pár desítek metrů a třebaže je vlny nesly blíž, určitě si to taky mohly rozmyslet. Na pár okamžiků zavřel oči, než se otočil na sestru. „Skočím do vody a zkusím ten strom přiblížit ke břehu.“ Nebyla to otázka, ani návrh. Vlastně jen strohé oznámení, protože byl ve vodě prakticky přesně v ten okamžik, co ta slova dořekl. Nejprve vypadl určitě dost zoufale. Kopal nohama všude kolem sebe, cákal a prskal. Rozhodně ne hezkej pohled. Jakmile však získal trošek koordinace nad vlastním tělem, najednou to nebylo zas tak složitý. A tak čapnul kmen za jeden pahýl zlomené větve a vši silou začal kopat nohama. Snažil se ho táhnout. A voalá! Kmen se dal do pohybu. Ani by s ním nehnul, kdyby byli ve stojaté vodě. Teď je však příliv hnal blíž a blíž, což vlčkovi usnadňovalo práci nemalým dílem. Kdo by však kdy řekl, že plavání bylo tak náročné? Zadýchaný byl vlček během prostých pár minut. A síly docházely ještě mnohem rychleji.

// řeka Mahtaë (jih)

Jak se řeka rozšířila, ubylo všude kolem kamenů. Najednou byla hlubší. Ještě temnější a děsivější. Alfredo hladinu sledoval s respektem v očích. Jistě by se na ní normálně zrcadlil jen odraz bledého měsíčního kotouče. Teď však hladinu čeřil chladný deštík. To vlčkovi nevadilo. Ostatně už byl úplně celý promočený. Nejraději by se ovšem vrátil v čase a tohle sám sobě rozmluvil. Jak ho taková blbost v první řadě mohla napadnout? Počkat. No jistě. Teď byl klid a vlčice po sobě nemetaly blesky pohledem. Alespoň se nehádaly. Což bylo asi lepší? Jenže Heather nemluvila skoro vůbec a on teď měl pochybnosti. Třeba ho doopravdy neviděla tak ráda a přistoupila na tuhle akci jen protože ji zaskočili? Dávalo by to smysl. Dělal si celou zimu plané naděje. Nemohlo tomu být vůbec jinak. Naprázdno polknul a drápy ještě víc zaryl do klády pod sebou. Ani nevnímal fakt, že se pomalu zase blíží k silnějšímu proudu, který jejich vor strhával vší svou silou. Probral ho až výkřik. Polekaně nadskočil, ale přesně v tu chvilku se vlčkovi přes hlavu převalila vlna vody. Propláchla mu velmi bolestivě nos a dostala se až do plic. Zajíknul se a okamžitě začal kašlal. Drápy zcela prošpicoval kůru dřeva, která popraskala. Byla ostatně celá podrápaná, jak se na kládě pokoušeli všichni tři za boha živého udržet.
„Ugh,“ vydral ze sebe Al jen velmi krátce v záchvatu kašle, který ne a ne skončit. A fakt, že s kládou vlnky na vodní hladině kývaly a pokoušely se jí znovu převrátit, ten tomu vůbec nepomáhal. „J-Jste v pořádku?“ Hlesnul jen vysílený vlček, když se na pár chvil vor uklidnil. Zaskočila ho však Pippa.
„Stříbrné?“ Zopakoval po ní natvrdle, jako by jí snad nerozuměl. „Proč to ale musíme řešit teď a tady? Nepočká to na břeh?“ Zaúpěl nešťastně, protože ho voda znovu dráždila ke kašli. Začínal toho všeho mít plné kecky. Ať už jsou v moři a můžou doplavat ke břehu. Jestli se teda nemají utopit někde v hlubinách.

// Mušličková pláž

// řeka Mahtaë (sever)

Řeka směřovala přímo k jihu. Jaká škoda, že jeden z jejích úseků byl plný kamenní. Jistě – byla stále dosti hluboká na to, aby mohla kláda proplout. Horší však bylo, že do kamenů narážela. To s ní dosti cloumalo. Tu vlevo, tu zase vpravo a jednou se dokonce celá podélně otočila, takže chvilku vlčí skupinka jela pozpátku. Ale ani to nepřišlo Alfredovi tolik děsivé, jako všechny ty katastrofické scénáře, které mu teď vířily zmatenou hlavou. Sice se usmíval, ale za onou maskou se schovával strach a úzkost, jenž se ho chytla vší silou a odmítala své ledové spáry vysunout z jeho svalů a hrtanu s jícnem. Těžko se mu dýchalo a ti motýlci se vrátili. Jen mnohem, mnohem, mnohem víc agresivní. Už to nebyl tak příjemný pocit. Spíš jen čirá hrůza z toho, co se stane až slezou z oné klády. Do reality ho z myšlenek velmi prudce přivedl tupý náraz. Tlapky se vlčkovy rozjely a on málem přepadnul. Zaúpěl, protože se praštil do spodní čelisti a kousnul se.
„Merda,“ zavrčel tiše pod vousky, když se mu zatmělo na moment před očima. „Jste v pořádku?“ Zajímal se ovšem sotva byl schopen promluvit. Viděl před sebou Heather jak válčí s balancem a když se ohlédl za sebe, uviděl i Pippu. Obě tu byly. To bylo hlavní. Vlček však odmítal sestře právě teď odpovídat jejich mateřštinou, které Heather nerozuměla. To bylo jednoznačně netaktní. On vůbec ten dotaz byl takovej nic moc. Pohoršeně se zamračil, ale to už s nimi znovu proud šlehnul někam k čertu. Vlček pevně zatnul drápy do křehkého těla kmene, zatímco soustavně zatínal čelisti. Jako by mu snad mohl stisk imaginárního kusu dřeva pomoct s balancem. Pořád mu však dýchala za krk Pippa. Velmi rozhořčená Životem. Na moment se po ní otočil, aby jí mohl přeci jen věnovat laškovný úšklebek.
„Nikdo se neutopí, leda že snad neumíš čubičku.“ Popíchl ji s vyplazeným jazykem. Byl to snad poslední marný pokus o vyvolání alespoň trochu přátelské atmosféry. Při opětovném otočení vpřed však zachytil pohled Heather hlubokých očí a znovu celý vypnul a ztuhnul. Jak by mohl té vlčici odolávat? Stačilo by jí ukázat drápkem a přešel by celej svět. Merda. Pomyslel si tentokrát pro sebe. Začínalo to s ním být divoký.

// Ústí
(Mažu teď na pár hodin pryč, ale měla bych se vrátit cirka kolem 22. hodiny. Případně mě ale přeskočte dvakrát a já pak napíšu až se vrátím ♥.)