Příspěvky uživatele

< návrat zpět

VJA úkolč 3: Navštívit alespoň jednoho ze svých sourozenců z otcovy strany (Lucy, Sigy) (2/3 postů)

Rozpačitě jsem očima pendloval z vlčete na dospělého vlka. Jejich kožíšky byly zlatých odstínů, občas v nich hrála hnědá. Já byl právě naopak - moje chlupy byly převážně hnědé, ale na určitých místech jsem byl dozlatova upečený. Skoro jako kdybych zářil zevnitř. Vlče na mě vyjukaně koukalo. Asi bych neměl říkat vlče, byli jsme věkově podobní. Já ale už neříkal čáf, takže jsem byl asi o půl stupně vyspělejší. Možná i víc, teď už umím ciao, pomyslel jsem si nevinně, aniž bych byť jen pomyslel na to, že se tímto snažím od vlčete přede mnou distancovat a povýšit. Udělat mezi námi bariéru.
Vlk řekl, že si tady odpočinout nemůžu. Zamračil jsem se a rozhlédl se po jeskyni. "Vždyť je tu hodně místa," zaprotestoval jsem lehce uplým hláskem, který se dožadoval odpočinku. Na protest jsem se dokonce posadil. "Já čekám na sestřičku, ona šla s Wizku doprovodit Pippu domů," vysvětlil jsem mu svou situaci. A nechci čekat sám v lese, když jsem sám, mám strach, polknul jsem a podrbal se zadní packou za světlým uchem. "Če-čekám tady," zkusil jsem se znít přesvědčivě a neoblomně, stejně jako brácha. Ten si taky uměl dupnout, asi bylo načase, abych i já ukázal, že nejsem žádná hadrová panenka a můžu si dělat, co chci já. A ne jenom to, co chcou dospělí, vyplázl jsem v duchu na vlka jazyk, ale navenek se tvářil pořád stejně mile. Nepřál jsem mu nic zlého, nikomu jsem nepřál nic zlého. Až na Jaime. Jaime a Jaimáka, zavrtěl jsem ocáskem.
Vlk se mi představil jako Sigy a vlče pojmenoval Flynn. Sigy! ve vteřině mi to docvaklo. Vyskočil jsem na nohy a s hrdě vypnutou hrudí si to namířil přímo k němu jako nějaký neohrožený vojáček. "Takže Sigy?" zazubil jsem se a lehce se zasmál. Zastavil jsem se před ním a prohlížel si ho. Potutelně jsem se zahihňal. "Vůbec jako táta nevypadáš, já se mu teda podobám víc," vyplázl jsem na něj popichovačně jazyk a zasmál se. "Já jsem Sirius nebo Alastor, to je jedno, vyber si," zasmál jsem se ještě a vesele zavrtěl ocáskem. Ha! Vidíš tati, našel jsem ho sám! hned se mi Sigy zdál příjemnější a milejší, když jsem věděl, že máme z poloviny stejnou krev.

VJA úkolč 3: Navštívit alespoň jednoho ze svých sourozenců z otcovy strany (Lucy, Sigy) (1/3 postů)

// Borůvkáč

Zamířil jsem lesem pryč. Hodlal jsem se chvíli potulovat po lese a možná si zdřímnout, trošku dobít baterky. Místo toho jsem ale narazil na jeskyni. Honosný vstup přímo vybízel k prozkoumání. Měl jsem štěstí, že zrovna bylo ráno, protože v noci bych do jeskyně ani nepáchl. Byl jsem zbabělec a přizdisráč, jednoduše bych nejraději spal na místě, kde by svítil měsíc nebo alespoň hvězdičky. Teď jsem ale zvědavě nakoukl do prosvícené jeskyně. Spodek byl prostorný a viděl jsem několik menších jeskyní, které sloužily asi jako maličkaté domečky pro vlky. Jeskyně měla i vyvýšenou část, do které se dalo dostat po jakési plošině se schůdky, pokud se to tak dalo nazvat. Byly dost velké na to, aby se na ně vlezla vlčí packa. To ale nebylo to, co mě na jeskyni zaujalo. Hned jsem si totiž všiml, že je v jeskyni nějaký vlk s vlčetem. Zůstal jsem opatrně postávat u vchodu a peskoval se za to, že jsem sem vůbec páchl. Už jsem tady stál příliš dlouho na to, abych se stihl nenápadně vyplížit ven. Měl jsem jít doprovodit Pippu. Mohl jsem být s Rowenou a Pippou a přitom poslouchat Wizku jak vypráví... Achjo, povzdechl jsem si nahlas. Tak, teď už mě určitě slyšeli. "A-Ahoj?" zavolal jsem na vlky lehce omluvně a stáhl ouška k hlavě. "Já... Já si jen chtěl odpočinout," breptnul jsem potichu a sklonil hlavu lehce dolů. Moc jsem netušil, co od vlka čekat. Vlče bylo v klidu, to mi starosti nedělalo. Vypadalo mladší než já. Ale ne o moc. Vrásky mi způsoboval dospělý vlk s přívěškem na krku. Když jsem si prohlížel jeho žíhaný kožíšek, všiml jsem si hezkého přívěšku. "He-hezká ozdoba, to je šiška?" zeptal jsem se a zkusil na něj to samé, co na Wizku. Zalichotit. "Taky bych chtěl. Máma má takový barevný kámen a táta má bílý lístek v uchu," usmál jsem se lehce rozpačitě a mávl ze strany na stranu ocáskem.

Pippa teda z hor nebyla. Cosa Nostra? Tak asi je ze seberu, když tam mají takovou kosu... pomyslel jsem si zamyšleně. Že by byla nějaká smečka ještě více na severu a v ještě větším chladu a nepřízni než Ragar? Možné to bylo. "Na jihu aspoň není taková kosa," zazubil jsem se a přejel vlčici zkoumavým pohledem. "Máš docela jemný kožíšek, takže ti tam je určitě lépe," usoudil jsem nahlas a zavrtěl ocáskem. Byla na mě hodná a když to byla kamarádka Roweny, mohla to být i moje kamarádka?
Nadšeně jsem přikývl, Rowena určitě byla lepší lovec než já! Musela si umět poradit, když nebyla pořád doma. "Dobře!" dodal jsem, aby můj souhlas nezůstal nepovšimnut. "Já na vás počkám vněkde tady, já tak daleko jít..." polknul jsem. "Nesmím," vypadlo ze mě pak. Nechtěl jsem úplně přiznávat, že s nimi nechci jít, protože mám strach. I tak jsem je ale následoval kousek a poslouchal Wizku, která něco vyprávěla. Usmíval jsem a vrtěl spokojeně ocáskem, dokud jsme nedošli o kus dál. "Počkám t-tady," vykoktal jsem ze sebe, trochu skákajíc do řeči Wizku. "Zatím Row," usmál jsem se a jazykem jí přejel po tváři, jen co jsem k ní přiskočil. "A ciao, Pippo," zazubil jsem se na hezkou béžovou vlčici. "Doufám, že se ještě uvidíme," dodal jsem po vteřince stydlivosti. Věnoval jsem Wizku jeden oslinivě omluvný pohled a stydlivý úsměv malého andílka a zmizel mezi stromy.

// jeskyně Rumburak

Byl jsem strašně rád, že Rowenu vidím. Hrozně moc jsem se na ni těšil, až půjdeme do hor, ale teď jsem nemusel Launee ani Theriona otravovat, protože jsem ji měl přímo před sebou. Jakmile jsem na ni vychrlil všechno, co jsem chtěl a potřeboval, zmlkl jsem. Nebyl jsem zas tak moc výřečný, ale naše dlouhá separace způsobila, že jsem cítil potřebu sdělit jí úplně všechno. "Máma je nemocná," dodal jsem po chvíli a v hlase se mi mihl strach a smutek. Moc dobře jsem si pamatoval jaké to bylo, když byla Rowena nemocná. Když málem umřela v horách na podchladnutí nebo na co. Na nemoc, na nemoc.
Natáhl jsem k ní uši a vykulil na ni oči. "To není pravda, táta tě hledá!" opravil jsem ji. "Říkal, že se k nám nevrátí, dokud tě nenajde. Prý bude ale chodit na návštěvy," řekl jsem a zamával ocáskem. A já ji našel, tak můžu tátovi říct, kde je a už ji nemusí hledat a může být s námi! A nebo můžeme být všichni spolu! Rowena, já, táta, máma i Sirius! A Nym! A... Smeagol! zamával jsem radostně ocáskem. "Chtěl bych, abyste šli za námi. V lese je mech, jsou tam samí hodní vlci a další vlčata, se kterými si můžeme hrát a je to tam prostě mnohem lepší," řekl jsem lehce teskně, bylo mi jasné, že se moje přání nevyplní.
Otočil jsem hlavu na Pippu a zamával vesele ocáskem. Trošku jsem se zastyděl. "Ah... Ciauuo, Pippo," pokusil jsem se napodobit Pippin pozdrav co nejvíce to šlo. "Takže ty jsi taky z hor?" zeptal jsem se, protože jsem si spojil slova kult a smečka dohromady.
Nakonec jsem otočil hlavu na modrookou vlčici a vyslechl si, že si nic vzít nemůžu, ale že bych měl o svém problému říct Saturnovi a rodičům. "Nene, já jsem rádce a i pomocník Saturna," zazubil jsem se vesele. "No... Tak já asi půjdu zkusit najít něco jinde," řekl jsem pak s lehkým zakýváním hlavy, jak jsem se rozhodoval.
"Oh, dobře! Děkuji Wizcuuuuu," protáhl jsem dětinsky a nasadil si andělský úsměv. "Půjdu tamtím směrem, jdeš se mnou?" zeptal jsem se Roweny a ukázal tlapkou na jih. Netušil jsem, že tam nějaký jih je, ale chtěl jsem se kolečkem vrátit zase k rodičům, které jsem nechal někde v lese za sebou.

// Východní hvozd

Zahnul jsem od rodičů a mátořil se dál přes kopce. Čenich jsem nepoužíval, protože stejně nefungoval. Čím víc jsem se snažil do něj nasávat vzduch a pachy, tím horší a horší jsem měl náladu. Jenom mi to dávalo víc sežrat, že prostě jsem neschopný, nebo co.
No, co čumák nezvládal, to vynahrazovaly oči. Všiml jsem si, že jsem přešel do jiného lesa, nebo alespoň do jiné části, protože najednou kopce zmizely a v dáli jsem viděl jen obrovskou díru. Trochu jsem zpomalil, moje zbabělost mě nutila se opatrně přiblížit a nakouknout jen letmo, abych náhodou ze vzdálenosti tří metrů od propasti do ní nespadnul. Co kdybych se smýknul, sklouznul a spadl dovnitř? Už by mě nikdo nikdy neviděl!
Bohužel ani tady jsme žádnou zvěř nenašel. Pořád jsem měl na paměti, že jsem vlastně na lovu, ale moc jsem se tak nechoval. Nesnažil jsem se jít potichu, nic jsem nevyčmuchal a ani nic neviděl. Vlastně jsem byl na procházce a tak nějak jsem doufal, že se tady přede mnou jídlo samo od sebe objeví přesně tak, jak tomu doposud bylo.
Přes tu velkou díru jsem se dostal díky jakému si mostu. Opatrně jsem na nj vkročil a pak stáhl ocas mezi nohy a vypelášil na druhou stranu. Území smečky jsem nepoznal, všiml jsem si jenom, že je to hodně křoví. Nějakou dobu jsem prostě pochodoval lesem, než jsem uslyšel hlasy. Prvně jsem je zamýlil za kořist, než mi došlo, že jídlo nemluví. Ty jsi ale trouba, napomenul jsem se.
Dostal jsem se blíž a schoval se za jeden ze stromů. Ne, že bych byl mistr ve schovávané, ale pokus tam byl. Nahlédl jsem za strom a podíval se, kdo tam je.
Zamával jsem vesele ocáskem a s veselým kňučením a metáním chvostu se vykodrcal ze svého nedokonalého úkrytu přímo k Roweně. "Rowi! Ahoj! Hrozně rád tě vidím!" vychrlil jsem ze sebe a úplně se na ni namáčkl, schovávajíc ji do svého bratrského objetí.
"Therion říkal, že tě vedl domů a já jsem s ním a s Launee chtěl jít za tebou na návštěvu, jsou stašně hodní, že se mnou chtěli jít, protože já bych se sám bál, ale oni neměli čas, protože jsou pořád zaneprázdnění, když jsou alfy, je mi jich líto, ale chtějí mít vlčátka a určitě budou skvělí rodiče a budou se mít dobře, protože v lesíku je opravdu skvěle a... A jsem rád, že tě můžu vidět dřív!" vybafl jsem na ni všechno na jeden dech. Odstoupil jsem od ní a vesele mával ocáskem, zatímco jsem si prohlížel společnost, ve které jsem se náhle ocitl. Nějaké další vlče, holka, a dospělá vlčice s klikyháky na čele. "A-Ahojte, já jsem..." zakoktal jsem se, protože mi konečně došlo, že jsem se nechoval úplně slušně. Nebyl jsem si ale jistý, jestli jsem zrovna Sirius nebo Alastor, takže jsem to nedořekl a jenom jsem polknul. Abych tuhle svou neschopnost zamaskoval, rozhodl jsem se ji zamluvit. "Zrovna jsem s tátou a mámou na lovu. Ve smečce je sice dost jídla, ale prý bych to měl trénovat, jenže nic necítím! Nefunguje mi čumák!" vyvalil jsem na Rowku oči. "Nemáte tu třeba nějakou srnu nebo ptáka, abych to tátovi donesl, že jsem to ulovil já? Nechci vypadat neschopně, protože teď jsem pomocník a rádce Saturna," řekl jsem vážně a s lehkým prosíkem zakotvil oči na černobílé vlčici. "Moc se mi líbí tvoje hlava, taky chci mít něco takového! I Launee má teď! Na pacce má kytičku a oči se jí zbarvily do růžova!" zavrtěl jsem ocáskem. Možná jsem se jí snažil zalichotit, aby mi nějakou tu srnu dala. Že by na mě bratr měl až takový vliv? Nedělal jsem to schválně a nemyslel jsem to zle, ale tak nějak to šlo samo.

// Východní úkryt

Hledání jídla, jídlo. To je třeba... Třeba los! Ale losa, otočil jsem vůj pohled na rozpadajícího se otce a na vyhublou a nemocí zklácenou matku. Ale losa neulovíme. nechci lovit losy. Losi jsou škaredí, usoudil jsem nakonec. Musel jsem ale přemýšlet dál, protože se to ode mě očekávalo a já pod tlakem tátova pohledu pracoval jako včelička, ačkoliv to asi nešlo vidět. Minimálně v hlavě mi to bzučelo jako v úlu. Ještě se dá jíst... Ten pták, co táta kdysi ulovil! Nebo srnka! Jojo, srnky se dají jíst... Kde asi rostou takové srnky? pohledem jsem brouzdal po lese před námi, byl to samý kopec a já si to neohroženě valil přes každičký hrbolek jako kdyby to nic nebylo. Nic jsem neviděl, což jsem nahlásil i tátovi. Bylo mi doporučeno používat i nos. Nosem taky nic neuvidím, myšlenka byla rychlejší než racionální uvažování. Zafrfňal jsem si a naáhl do čenichu vzduch. Cítil jsem chlad a mráz, ale jinak nic. Na tebe je taky spoleh... byl jsem z toho lehce rozmrzelý, ale zkusil jsem to na sobě nedat najevo, nechtěl jsem rodičům přidělávat další starosti. Už tak mi přišlo, že jsou nějací divní... Atmosféra prostě nebyla správná. "Já půjdu napřed!" vypadlo ze mě. Zastavil jsem se a zavrtěl ocáskem v domnělé snaze ukázat, že je všechno v pořádku. "Třeba něco najdeme, když se rozdělíme," dodal jsem. Ani nevím, kde jsem takovou moudrost slyšel, sám bych na něco tak strategicky smysluplného nepřišel.
Rozcupital jsem se pak šikmo lesem a doufal, že na něco narazím.

// Borůvkový les

Vlastně si nic moc nepamatuji, ale tak napíšu alespoň střípky, třeba se někdo chytí.
- Coffin spadl v Midiam do řeky a málem ho sežraly piraně. Byla tam myslím Cora, která ho s někým vytáhla, ale on pak zdrhl do Borůvky a viděl, jak se narodila Litai a její sourozenci.
- Coffin byl zamilovaný do Lexiett, cestovali spolu kolem Mahtaë a bylo to nejvíc cute.
- Pak ale Coffina trefil Amorek a on se zamiloval do Indil. Tam to ale trochu skřípalo, protože pokukoval i po Perenelle a pořád si myslel na Lexiett. Myslím, že se sice dali dokopy, ale dlouho spolu nevydrželi.
- Survaki se přidala do Maharské smečky tak, že zapadla do bahnité jámy a dělala, že neexistuje.
- Když Arcanus vyznal svou lásku Elise, seděla zrovna na pařezu. Jeho vyznání ji z něj shodilo.

Trochu jsem se ošil, netušil jsem, že táta dokáže poznat místa mého výskytu. "Zabloudil jsem až ke kamenům, kde jsme se Saturnusem hráli na schovku," řekl jsem s úmyslem zatřít pravdu, ale pak mi došlo, že to vlastně lež nebyla. Opravdu jsem se šel jenom podívat na ty velké kameny a trochu jsem si tam popřemýšlel, ačkoliv to nemělo dlouhého trvání.
"No, dobře. Zkusím," přikývl jsem opatrně a vydal se ven do sněhu. Moc jsem nevěděl, jak mám něco hledat, přecijen moje lovecké schopnosti se zatím omezovaly jenom na trhání masa z už mrtvých zvířat. A taky jsem uměl utíkat před losy. A s losy.
"A proč nemáš svého bratra ráda?" zeptal jsem se mámy po cestě. Něco jako ticho při lovu pro mě neexistovalo. Neměl jsem až takový hlad, nejspíše mě přešel. Navíc jsem byl ve smečce dobře živený, takže jsem měl krásnou hustou srst a pěkné kulaté bříško.
"Nikde nic nevidím," řekl jsem po chvíli, co jsem se rozhlížel okolo a hledal něco k snědku.

// Východní hvozd (Kiërb)

// Sopka Fëlga’Tarátar

Neměl jsem tmu rád a ještě méně rád jsem měl samotu. Co mě to napadlo, utíkat tak daleko? Sám? Pro velké nadšení všech jsem už ale nesmrděl jako označkovaný strom, což bylo vlastně účelem mého náhlého uprchnutí. Netrvalo to ale snad tak dlouho, ne? Sice už byla noc, ale to nevadilo, protože s rodiči jsem se neměl čeho bát. Pořád je čeho. Stínů, tmy. toho, co ve stínech žije. Nebezpečných tvorů s tesáky, velkých pavouků s chlupatýma nohama... Já mám vlastně taky chlupaté nohy. Jsem pavouk? Ne, mám jen čtyři nohy a mám packy. Fuj, pavouci, zatřepal jsem hlavou, nechtěl jsem na taková bezbožná stvoření myslet. Moje strašprdelkovatost mě rychle popoháněla k úkrytu, kde jsme ve vchodě uviděl tátu s mámu. Zakňučel jsem, abych se omluvil za svůj pozdní příchod a lehce svěsil hlavičku. "Už... Už nesmrdím, můžeme jít," řekl jsem lehce ztrápeně během a mávl oháňkou. Kdyby mi nos fungoval tak jak má, asi bych zaregistroval pach nějaké cizinky, ale můj čumák fungoval jen tehdy, když se mohl nadechnout opravdu voňavého amoniaku. Bylo to k zbláznění. Ani při čichané jsem nic nenašel. Sice si ze mě dělali šoufky, ale ty ptáky, které Saturnus cítil, jsem nezaznamenal.

// Narvinijský les (Východní úkryt)

Zamířil jsem potom nahoru, jakoby kolem těch popadaných kamenů, kde jsme se Saturnem hráli na schovku. Na moment jsem si odpočinul při prohlížení zvláštních hornin, které se tu jen tak vyskytly. Vlastně... nejspíše se tu nějakým záhadným způsobem dostaly, ale já nad tím tolik nepřemýšlel. Kdyby mi někdo řekl, že tu vyrostly, protože je každý den chodil nějaký hodný vlk zalívat rosou z pampelišek, uvěřil bych tomu.
Byla to legrace. Saturn mě nemohl najít a kdybych se neprozradil, asi by mě ani nenašel. A nebo... Věděl o mně? A nechal mě tak? Ne, docela se překvapil, když mě uviděl za sebou. Bylo hezké se dívat, jak mě hledá. Jak mě chce najít. Jsem rád, že se neotočil a neodešel. Asi jsme vážně kamarádi. A jsme nejlepší kamarádi? To... Nevím, to se ho budu muset zeptat. Ale... Nebude to trapné? Co když si se mnou už nebude chtít hrát? Nebude chtít být mým princem! Ale já jsem tak rád princeznou... On mě úplně zbožňuje, každé přání mi chce splnit, chce se mnou žít a mít vlčata. Jestli nejsme ale nejlepší kamarádi, asi to nemyslel vážně, odprostil jsem svůj pohled od kamene a sundal z něj tlapku, jenž jsem o ni zapřel. Zavrtěl jsem hlavou, docela jsem se tady zamyslel a nechal jsem rodiče určitě zbytečně čekat. Musím zpátky za nimi, otočil jsem se a pelášil zpátky. Úkryt byl hned za rohem.

// Východní úkryt

// Nad Kopci

Z lesa do lesa. Z jednoho temného místa na druhé. Kdyby alespoň ten hloupý měsíc svítil! Dostat se do lesa bylo mnohem namáhavější než být v lese, ať už byl sebehustší. Na pláních byla taková pokrývka sněhu, že jsem v jeden moment jednoduše zapadl a musel se vyhrabat zase zpátky nahoru. Následně jsem se modlil, aby vrch byl dostatečně zmrzlý a neprobořoval se se mnou, ale tím to tak haslo. Mohl jsem vážně jenom doufat, ale nakonec mi to nepomohlo. Několikrát mi to pod nohama spadlo a já se pomalým, téměř až hlemýždím tempem brodil do lesa. Přítmí stromů jsem nevítal, ale nižší sníh jsem viděl raději. Snažil jsem se držet kolem řeky, protože to bylo to jediné, co mi ukazovalo cestu. Nebyl jsem zrovna zkušený cestovatel a kdyby mi teď někdo zavázal oči a roztočil mě, netušil bych, kde jsem a jak se dostanu domů. Téměř ztracený případ! Téměř, protože... Protože jsem byl hodný vlček a hodným vlčkům se většinou nic škaredého neděje. Takže Sirius není hodný vlček? svědomí mě zasvědilo, ale raději jsem nic neříkal. Zastyděl jsem se a stáhl ocas mezi nohy a s hlavou lehce svěšenou pokračoval podél řeky. Podél jejího pravého břehu a kolem lesa z mechu. Teď tam ale mechu moc nebylo, což byla škoda.

// Sopka Fëlga’Tarátar (Východní úkryt)

// Východní úkryt

Utíkal jsem do lesa. Musel jsem ze sebe sundat smrad močoviny a vyválet se ve sněhu, ale nechtěl jsem to dělat poblíž úkrytu a protože jsem pelášil rychle pryč, ani jsem si nevšiml, že jsem proběhl lesíkem smečky. Nikoho jsem po cestě ani nepotkal, prostě jsem to proletěl jako střela. No, i tam mi bylo blbé něco takového provádět, takže jsem zastavil až za loukou. Tak daleko a sám jsem ještě nebyl, uvědomil jsem si lehce vyděšeně. Byl jsem strašpytel a už teď jsem se klepal lehkou nervozitou, když jsem tu byl. Měl bych to otočit a makat zpátky! zbystřil jsem a zastavil. Les byl velmi hustý, stromy rostly blízko sebe a když jsem zaklonil hlavu, nebe bylo prolezlé žílami a tepnami ze dřeva. Připadal jsem si jako v divném snu, zvláště teď v noci. Vlastně v hodně děsivém snu!
Nabral jsem sníh do tlamy a nechal ho rozpustit. Cítil jsem smrad čůranek a vyplivl vodu, která se mi v tlamě udělala. Musím rychle, řekl jsem si a přemohl se - vzal jsem sníh do tlamy a spolkl ho hned, jak se roztopil. Udělal jsem to několikrát, párkrát jsem i sníh vyplivl a málem se začal dávit, protože jsem si vzpomněl, jak žlutý sníh chutná. A jak chutná moč. A jak perverzně jsem se u toho choval. Vyválím se po cestě zpátky, usoudil jsem a začal se brodit zpátky, akorát jsem si to namířil k lesu, ze kterého trčely dva velké zuby. Hory, opravil jsem se. Troubo. Hory.

// Narvinij (Kiërb)

Všechny obrázky jsou skvělé, odměny jsou skvělé, celé to bylo boží :3
Sorry za tak málo slov, jen bych opakovala slova ostatních :D
Poprosím si o 140 opálů, 40 křišťálů a po dlouhém uvažování Vlčíškovu výjimečnou magii.

Poprosím o 8 lístků pro Alastora z rozcestníkové akce.

Supr akce!
5 oblázků
14 vlčích máků