Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zůstaneme kamarády. Hmm, chci s tebou být kamarád? Máš šedý vypelichaný kožich, zornice se ti stahují a roztahují ve zvláštních situacích, jsi vyšinutá a nestabilní. Na druhou stranu jsi mě jako jediná naučila alespoň to něco málo, co vlk k životu potřebuje, prohlížel jsem si Tasu očima a ani si neuvědomoval, že překrásná žlutá mých duhovek se pomalu mění na zcela jinou barvu. Momentálně mé oči připomínaly sýr pokrytý plísní, když se pigment kousek po kousku měnil. Je takový závazek ale hodný přátelství? Je právě tohle to, co mě k přátelství s tebouzavazuje? Řekl jsem, že budeme partnery, že ona mě naučí být vlkem a já budu její kamarád. Nejspíše bych měl své slovo dodržet, ale pořád jsem jenom zákeřný magič, podfukář a vrah, dodržování slibů a plnění svých slov by nemělo patřit mezi mé kvality, nadechl jsem se. Adolescence do mého života přicházela v podobě hloubavých myšlenek, které zcela podrývaly můj charakter. Cítil jsem se jako porcelánová panenka s hezkou tvářičkou a krásnými šatičkami,jenže uvnitř porcelánu bublala plíseň, pavučiny a jakási černá hmota, možná dehet.
"Nemyslím si, že by se ti strejda líbil," zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem jít do lesa, ačkoliv tím bych se tasy nejspíše velice snadno zbavil. Ostatní vlci by ji ode mě odehnali, jenže já už nechtěl být závislý na ostatních a... Jakkoliv se mi to protivilo, nechtěl jsem naše pseudopřátelství zničit. Byl jsem maličko zvědavý, jak moc se to může vyvinout mezi námi. Smířil jsem se se skutečností, že mě na konci dne sní. Když mluvíme o jídle... "Mohli bychom zase něco ulovit, začínám mít hlad," řekl jsem a dloubl do ní horlivě tlapou. Kdy se moje packa stihla přetransformovat v tuhle giga hnátu? zamrkal jsem nechápavě na svou nohu. Sotva jsem si stihl zvyknout na nestejné proporce svého těla a teď jsem se měl sžít s tímhle hromotlutským vzhledem medvěda? "Musíš mi pomoct, sám nic nenajdu," řekl jsem jí a zamračil se.

// Velké houští

Utečeš. No, nebudu ti bránit, pomyslel jsem si a sledoval cestu před námi. Mířil jsem proti proudu řeky a přemítal nad tím, jak je můj život bezvýznamný a bezcenný. Možná mě měla tehdá sežrat, už bych si nemusel tolik lámat hlavu se světem kolem mne, jenž mi byl cizí a měl zvláštní děsivou atmosféru. Všiml jsem si, že procházíme kolem ostrova v řece a po pravé straně máme les. Už vím kde jsme! rozjasnilo se mi náhle. Tady jsme s tátou kdysi lovili bobry a v lese by měl být strejda Arcanus. Taky tam žila moje nevlastní sestra Lucy. "Táta má oči zelené a máma... Je má modré," zamyslel jsem se. Ano, mamka měla pronikavě modré oči, lehce zbarvené do žluté. "He-hele," osočil jsem se náhle na Tasu uraženě. Už mě to její rýpání přestávalo bavit. "Víš ty co, já s tebou vůbec nikam chodit nemusím, hned vedle mám strejdu, který by mi určitě rád dělal společnost," nafouknul jsem se jako žába a stáhl uši k hlavě. Proč s ní vůbec trávím čas? Proč ji prostě někde nenechám? Kéžby tady byla někde nějaká další díra... Shodil bych ji znovu, pomyslel jsem si nostalgicky. Tentokrát bych za ní dolů nešel.
"Většinou jsme se bavili o jiných věcech," zamrmlal jsem poté, co mi vysvětlila jak taková liška vypadá. Znal jsem vskutku málo zvířat - koroptev, losy, srnku jsem viděl jenom mrtvou, zajíce a teď jsem poznal i lišku. Sotva vím, že já jsem vlk. Medvěd zní jako někdo moudrý a starý, ryba, ry, r, r, r, přehazoval jsem si slova v hlavě a zkoušel sám vymyslet, co by mohly znamenat. "Kdysi jsem měl vážně dobrého ptáka. Táta nám ho ulovil jako první maso," zavzpomínal jsem. Zastavil jsem se u řeky a opatrně sešel k vodě, abych se mohl napít. Zase se začínalo stmívat, takže jsem rychle od vody zase vycouval, aby mě náhodou neslupla nějaká příšera.

// Zrádcův remízek

"A co když mně zmodrají oči? Taky mě nebudeš mít ráda?" zkusil jsem to uhrát na náš 'přátelský vztah', který byl více jednostranný. Měl jsem trošku obavy, že pan Brouček je jen nějaká vymyšlená hovadina, protože jsem ho nikdy neviděl a už o něm mluvila poprvé. Brouci jsou fajn, ale brouci v kožichu ne. To je buď sváča nebo nezvaný host, pomyslel jsem si. Třeba měla Tasa jedno velice svěrepé klíště, beztak posílené nějakým kouzlem, které jí cucalo mozek z krve.
"Nevím, co je liška," řekl jsem a moje tlama udělala dlouhou protáhlou čáru. Byl jsem neznalý tohoto světa.
"Jsem poprvé venku, když to tam vezmeš. Sotva znám stromy a žlutý sníh, tak se není čemu divit," vydechl jsem trošku zakaboněně a pokračoval v cestě přes pláň. Začínalo vycházet sluníčko a já si všiml, že mířím mezi další stromy. Buď jak buď, neměl jsem nejmenší ponětí, kam se to deru, ale zatím jsem se držel jenom kolem první linie obranných stonků dřevin.
"Máš nějaké oblíbené jídlo?" zeptal jsem se a pokračoval dál od lesa.

// Mahtae sever (přes Mahtae jih)

"Očka? Jakože ti vadí, že byly modré? Víš... Víš že vlků s modrýma očima je plno, že jo?" zamrkal jsem a protáhl se. Byl jsem trochu ztuhlý ze všeho toho postávání a napjaté situace.
Ale ne, už zase, povzdychl jsem si útrpně, když se Tasa začala zase chovat jako malá. Když teď odejdu, ani mě nebude pronásledovat. S největší pravděpodobností si bude hrát s pampeliškama a třeba až potom si vzpoomene, že jsem tu s ní byl, rozhlížel jsem se kolem sebe a hledal něco, co by mi dalo alespoň nějakou záminku vzít roha.
"Nevím, co je kočka," odvětil jsem lehce nepřítomně Tase, protože jsem stále bojoval sám se sebou. Tenhle boj jsem vlastně vedl od chvíle, kdy jsem ji shodil do jámy, neboť od toho okamžiku jsem měl každou chvíli možnost vzít nohy na ramena. Čím déle jsem ale setrvával s ní, tím méně se mi doopravdy odejít chtělo. Možná za to mohlo i tohle její divné chování, kdy se z nebezpečné vyšinuté vlčice najednou stalo malé vlče.
"Tak pojď, Tasčo, ulovíme si něco na zub," povzdychl jsem si a drcl do ní tlapkou, aby šla za mnou. Nerad jsem přebíral iniciativitu, ale dál jsem v tomhle proklatém remízku už setrvávat nechtěl. A taky mám trochu hlad.

// Velké houští (Náhorní plošina)

Položil jsem vlkovi hned několik otázek, ale on na každou zagestikuloval záporně. "Myslel jsem si to," řekl jsem jenom, aby bylo jasné, že jsem vlka nepovažoval za nějakého odporného hrubiána, který by upálil Tasina vlčata. Zhrozeně jsem se na Tasu podíval, jak se choulí za mnou a třese se. Hořící vlčata, zabili jí její děti. Polkl jsme knedlík v krku a podíval se na Modrookého. Netušil jsem, co s ním, ale on to vyřešil za mě. Sebral se a odešel. Pokývl jsem mu taky a pozdrav a vyprovodil jeho tmavý ocas pohledem, dokud jeho černé ťapky nezmizely v dáli a bílý zadek nesplynul s obzorem.
"Už je pryč," oznámil jsem Tase a zhluboka vydechl. Z ramen mi spadla veškerá zodpovědnost této situace a já se konečně mohl trochu uvolnit. Ani jsem si neuvědomil, jak moc napjaté mám svaly a že mi na spáncích tepou žíly.
"To s tvými vlčaty mě mrzí," nakousl jsem a sklopil jeden koutek do mzutého úšklebku. "Jestli tě ale vyděsí každý vlk s černobílým kožichem, docela ti to komplikuje život," poznamenal jsem.

Jakmile jsem po vlcích začal křičet, zbystřili. Vlk se dokonce postavil do pozoru a Tasa, po několika marných, mnou ignorovaných pokusech mě odehnat (nejspíše do bezpečí), se začala plazit ke mně. Nakonec se uhnízdila až za mnou. Fajn, takže tu máme magora, který se zamiloval do magora, který má o kolečko víc nebo míň. To jsem opravdu taková zrůda, že si zasloužím být soudcem v této situaci? loupl jsem očima z Tasy na Modroočko, protože ho začala obviňovat z několika hnusných věcí. Zašklebil jsem se znechucením, protože moje představivost si vytrhávání drápů dokázala vizualizovat až příliš dobře. "Koho nechal uhořet?" zeptal jsem se nechápavě.
Vždyť má modré oči... Uhh, o magiích a jejich propojení s barvou očí jsem věděl jen málo, ale aby vlk s magií ohně měl modré oči nesedělo ani mé neznalé hlavě. Planoucí živel jsem si spojoval s žlutou, oranžovou a rudou. Oheň jsi taky nikdy neviděl, takže nedělej žádný závěry, okřikl jsem se. Neznal jsem tolik věcí, že bylo vlastně s podivem, že jsem si nepletl svou oháňku s pindíkem a žáby s ptáky.
"Fajn, fajn, nikdo nikomu ubližovat nebude," začal jsem hlasitěji, abych ukldnil Tasu a zaměsil Cizinci v centrifugaci jeho kebule. "Toho jsme si užili už dost," houkl jsem k Tase polohlasem trochu vyčítavě, než jsem se zase narovnal. Srst mi slehla a já si povzdechl. "Je ti známo slovo magič?" zeptal jsem se ho a následoval s další otázkou. "Ublížil jsi jí někdy? Ublížil jsi někdy její rodině?" ptal jsem se dál. Samotného mě překvapilo, s jakým klidem mluvím a jak jasně mé otázky zní. Jasně a nevybíravě. Dospěle. "Pomáhal jsi někomu, kdo by jí ubližoval?"

No tak bezva, kápnul jsem na věc. Pán 'Bikeři použili můj nos jako brzdnou plochu' s horlivým přikyvováním souhlasil, že jeho chování je zcela ovlivněné láskou, jenž cítil k této odpudivé šedivé vlčici. Moje příležitost pláchnout, vzít do zaječích, vzít roha, zmizet jako pára nad hrncem a propadnout se do země právě nastala. Není-li tohle vhodná doba ke změně mého stavu, tak jiná nejspíše nenastane! radoval jsem se už, když tu mi došlo, že vlastně už nejsem Tasiným zajatcem a držím u ní jenom protože chci. Protože chci být lepší a silnější, abych byl smečce prospěšnější. Vlk s nepovedeným pandím kožichem by mě všechny tyhle věci nejspíše dokázal naučit taktéž, avšak jeho podivuhodné chování ve mně vzbuzovalo nedůvěru a lehkou nejistotu - nemohl být mentálně v pořádku, jestliže mohl oči nechat zrovna na Tase. Nedokázal jsem si ani představit, že bych Tase nějak projevil náklonnost, byť jen slovy, ale vlk přede mnou toho schopen byl.
"Buď se vymáčkněte a nebo toho nechte, oba dva. Ty seš z něj po... Pos*aná až za ušima a ty děláš, jako kdybys do ní byl kdovíjak zabouchnutý a to ji vidíš poprvé v životě!" štěkl jsem po těch dvou náhle. Pohár mé trpělivosti přetekl. Sprosté slovo mi dalo trochu zabrat, ale protože se skvěle hodilo, použil jsem jej. Znal jsem sprostá slova, bratr mě jich naučil spoustu. Doteď jsem neměl ale důvod je používat. "Vůbec ji neznáš, nemůžeš se zamilovat do někoho, koho neznáš," zabručel jsem necitlivě. Pojem 'láska na první pohled' mi nebyl znám a i kdyby ano, na Tasu bych ho jistě neaplikoval. Zůstal jsem stát na nohou a nespokojeně stavěl srst na zadku do pozoru iritací. "Tasa mě učí, jak být pořádný vlk, takže buď odejdi a nebo se připoj, ale prestaň na ni tak makat," okřikl jsem ho ještě s nemalým sobeckým vztekem.

Díval jsem se na Tasu a na pana mlčenlivého, jak si mezi sebou vyměňují pohledy, kňučení, posunky a tak. Řeč těla jednoho a druhého nemohla být více odlišná, ale i přesto se tmavá packa znovu natáhla a teď už o něco smutněji pokynula Tase, ať jde blíž.
Protočil jsem oči a natáhla zadní nohu, abych se poškrábal za uchem. Bolelo to a musel jsem to udělat pomalu, ale postupně se mi povedlo hnátičku natáhnou a podrbat se.
"Hele, že ty ses do ní zamiloval?" houkl jsem na vlka najednou zcela bez obalu. Když jsem se na to jejich handrkování díval s odstupem, připadali mi jako dvě zaláskovaný hrdličky, který se nemohly dočkat jara.
Ježiši marja, co když to... Chcou spolu trtkat? zděsil jsem se najednou. Ani předtím jsme nebyl zrovna korektní a taktní, takže mi nevadilo vypustit z tlamy následující: "Doufám, že spolu nechcete trtkat přímo přede mnou!"
Stejně by ses díval, ty malý nechutný úchyle. Zajímá tě, jak do ve skutečnosti vypadá, co? Zůstal by jsi tady a díval se, jak spolu trtkají a určitě by se ti to líbilo, zamrkal jsem a schoval za nevinné zlaté oči všechny perverzní myšlenky hlasu, jenž mi neodbytně narážel do mozkovny a snažil se mi vnutit myšlenky, jenž mi úplně nelichotily.

Nejspíše jsem byl rozený talent, protože se na mě cizinec usmál a přikývl, když jsem jeno pantomimu rozluštil. Tasa z toho nadšená nebyla a zase se chovala jako malé vlče. Alespoň, že nebrečí, ucedil hlas, který... Zněl až příliš jako ten můj. Možná kecal, jak Tasa řekla, ale proč by to dělal? Slova jsou přece tak výmluvná věc! Zavrtěl rázně hlavou, jako kdybychom tvrdili, že jeho kožich je růžový jako plátky třešňových květů zjara.
Díval jsem se na Tasu a na cizince, který se nám nemohl představit i kdyby chtěl. Musel jsem mu vymyslet nějakou přezdívku. Hodně mi imponovala jeho hlava, především hluboké modré oči a černý čumák a čelo. Bylo to zvláštní. Netušil jsem, k čemu ho mám přirovnat, ale rozhodl jsem se nad tím prozatím dumat. Tasa se připlazila k cizinci a ten se k ní sklonil. H-! vydral se mi bojovný hlásek z hrdla, ale hlasivky se mi náhle stáhly. Zamračil jsem se a zmlkl, aniž bych dál zasahoval do toho, co provádí. Necítíš k ní snad lítost? Ne, necítíš. Je to šeredná vlčice, která se bojí nějakého cizince. Měl by ses postavit na jeho stranu, pomoci mu. Vypadá mile a... Nejspíše to má v hlavě v pořádku. Sice nemluví, ale... Therion taky moc nemluvil a šlo vám to dobře, sledoval jsem jejich počínání a když se na mě modrooký podíval - Proč jsou ty oči tak hluboké? - jemně jsem zavrtěl hlavou, abych svou otázku stornoval.

Rozebírat, jak jsem přišel na svět, mi taky nebylo po chuti. Táta musel mámu to... No... "Víš co? Už se o tom bavit nebudeme, tohle se mi nelíbí," zavrtěl jsem rychle hlavou, ale to bych předtím nesměl položit ještě tu jednu otázečku. Na ni alespoň nebyla tak děsivá odpověď. "Svět dospělých je děsivý," zašeptal jsem.
Tasa se krčila jako želva, vlk se zmáčkl jako slimák a já mezi nimi a sledoval, co se děje. Byl jsem ale blíž Tasy, vlastně jenom o krok před ní. Mohl jsem sleodvat zmenšené zorničky v jejích očích, které občas zvětšily svůj poloměr a pak se zase stáhly, jako kdyby viděla něco, co ji děsí a přitahuje zároveň. Takovou znalost vlčí anatomie jsem ale neměl, takže jsem si prostě myslel, že je něco špatně.
Vlk se posadil a dal si tlapu před tlamu, aby následně mohl zavrtět hlavou. Nemá hlad? přeložilo se mi v hlavě, nicméně potom mi to docvaklo. "Nemluvíš," broukl jsem chápavě. "To nám asi neřekneš, co chceš," broukl jsem ještě, lehce nakvašeně. Pokynul, abychom šli blíž. Tedy, asi spíše Tasa, protože koukal pořád jenom na ni. "Máš jít k němu, Taso," tlumočil jsem automaticky, ačkoliv ona mu asi rozuměla taky. Trochu úzkostlivě jsem se na ni podíval a stáhl uši k hlavě. Vlk se zdál až nepřiměřeně přátelský, což by mi do nedávné doby připadalo normální a skvělé, ale přišlo mi to docela mimo čáru, protože... Kdo by chtěl být hodný na Tasu? projelo mi hlavou. Očividně se ani neznali, tak proč se ten cizinec choval tak nečekaně přátelsky? "Co s ním budeme dělat?" zeptal jsem se Tasy. Můžete ho shodit do jámy, křičet nebude a o pomoc si nezavolá, ozval se škodolibý hlas.

Možná... Možná jsem se neměl ptát. Tasa otevřela tlamu a já se zvětšující se hrůzou v očích sledoval, jak její jazyk naráží na patro, rty špulí do samohlásek a její hlasivky se v monotónním pětí jemně třesou, zatímco mi vysvětlovala něco, co mi měi vysvětlit rodiče.
V hlavě mi zvonily poplašené zvony, každé její slovo se odrazilo od mé lebky a skákalo mi v mozkovně jako hopík na steroidech. Najednou jsem věděl až moc věcí až příliš rychle a všechno kolemmě se začalo otřásat.
Zachránila mě jediná věc. Ještě jsem nepoznal hormon lásky ani samotnou lásku, neznal jsem taje a kouzla kopulace a tudíž jsem byl uchráněn před grafickými představami a vizemi. Ale i tak byl svět dospěláků najednou o dost děsivější. Děsivě přitažlivý, správně? nabádal mě ten neřád v hlavě. "A to trtkání," tváře mi hořely rumělcem, "proč to dospělí dělají?" Měl jsem jen malou dušičku. Pro potěšení říkala. Své potěšení. Proč bych ale... Vždyť to je nechutné. FUJ.
"Proto si to dole nemůžu přerovnávat před vlčicema? Ony... Ony se bojí, že..." v duchu jsem ječel jako malá holka, nedokázal jsem to ani říct nahlas. Tohle bylo na mou neposkrvněnou hlavinku příliš!
Vlk před námi tomu příliš nepomáhal, neb jsem měl podezření, že Tasa chce dělat právě to, co mi teď řekla, avšak ona před ním couvla. Bála se ho? Zamračil jsem se a zastavil se. Vlk to byl docela dost velký a objemný, ať už to bylo svaly nebo hustou srstí. Postupně se snížil až do lehu a s úsměvem na rtech vrtěl ocasem. "Taso?" sykl jsem k šedivé, ze které modrooký nespustil zrak. "Co po nás chce?" zeptal jsem se polohlasem, který mohl vlk zachytit, jestliže mu v uších nehučelo. Proč by mu tam ale hučelo, že?

Tasa na kouzla nevěřila, takže použila chladný logický úsudek, avšak já už viděl kouzla z akci a bylo mi nad slunce jasné, že tohle rozhodně bylo nějaké magično. Předtím jsem měl pocit, že mi nohy upadnou, že se rozpadnou v prach a odfoukne je vítr, jen když s nimi pohnu. Nevěnoval jsem tedy jejímu vysvětlení moc pozornosti, nevyjadřoval se k němu. Já věděl své a věděl jsem, že teď určitě vím líp.
Položil jsem Tase otázku ze základního dogmatu života, tedy - co dělá dospěláka dospělákem. Nemusím nikoho poslouchat a můžu si dělat co chci, kdy chci a s kým chci, zopakoval jsem si v hlavě a nahlas ze sebe vyloudil takové to: "Áh." Značilo to mé prozření a pochopení další části mého vesmíru, jenže se jako rozpínající se guma roztahoval před mými zraky.
"A co chceš s kým dělat?" zeptal jsem se blbě, protože jsem nedokázal být inteligentní celý čas. Tak nějak mi přišlo, že myslí na úplně jiné věci, než na které by normálně myslela. Ale vlastně... Byla vyšinutá, byla nevypočitatelná a příšerná, takže jsem se vlastně neměl čemu divit.
Z houštin se vynořila černobílá hlava a zůstala na nás zírat s otevřenou tlamou. Narvu ti klacík do zadku, ani jsem netušil, proč se zrovna tahle vzpomínka teď objevila, ale nebyl jsem rád. Před námi byl modrooký vlk, jenž nám vysekl poklonu a potom zůstal zírat na Tasu. "Ahoj," pozdravil jsem ho, avšak v hlase se mi odrazila otázka a jistá nechápavost nad jeho konáním, neboť - pro mne zcela nepochopitelně - zíral na Tasu jako u vytržení, div mu netekly sliny z tlamy a oči mu nezářily jako světlomety.

O dalších postaveních jsem doteď nevěděl. Bety a gammy, stejně tak omegy pro mě byly naprostou novinkou. Dle toho, jak je vyjmenovávala jsem si tipoval, že tak půjde i velikost jejich postavení. Takže já byl kappa a Saturnus delta, ale to bylo pořád ještě za gammou a betou než se jeden dostal k alfě. Byl jsem podvědomě rád, že nejsem omega, protože... Mi to připadalo jako velmi ponižující místo. "O jídlo není nouze, jsme docela daleko od ostatních smeček, abychom se o potravu rvali," zavrtěl jsem hlavičkou. Takže tohle bylo všechno? Čekal jsem, že pojem smečka v sobě bude mít tak tři milióny podbodů a několik vysvětlivek, ale tohle bylo vcelku jednoduché. Možná až příliš. Tím líp, alespoň si to zapamatuješ a nepovořeš to, hlas si nedokázal nerýpnout.
Vzhlédl jsem k obloze, protože jsem nabyl dojmu, že začalo pršet, avšak dál od pravdy jsem být nemohl. K obloze stoupalo sluníčko a vypadalo to, že dneska bude opravdu hezky. Lehce jsem kníkl, když mě něco štíplo do zadních pacek. V očích se mi objevilamalá srdéčka či snad třešňové kvítky, jejichž plátky se mi vznášely pomyslně kolem hlavy a zaplavily mi uši, čumák i oči jarní magií lásky a touhy.
Posadil jsem se stejně snadno, jako kdykoliv jindy. "Wow, to je jako kouzlo!" zazubil jsem se, okatě ignorujíc fakt, že Tasa kouzla zrovna v lásce neměla. Já měl ale příliš velkou radost z toho, že zase můžu nožky používat, že jsem to úplně potlačil. Až pak se mi ozvalo svědomí a já lehce omluvně sklopil uši.
Takže tohle je smečka. A co dál? podíval jsem se na Tasu a hlavou mi proběhla podivná myšlenka. Příliš dospělá na můj věk a příliš vyspělá na mé momentální mentální stádium. Nechápal jsem ji, ale cítil jsem, jak mě šimrá na čele. "Co to vlastně znamená, být dospělý?" zeptal jsem se. "Znamená to, že už nejsem vlče, to vím, ale přijde mi to málo. Musí v tom být něco víc," zamyslel jsem se nahlas. Čím se dospělí lišili od vlčat, krom velikosti a věku? Co oni měli a my ne? My ne? My už ano, ale co? podíval jsem se na sebe, na své dlouhé nohy a velké tlapy, na hnědou srst na břiše a na nádobíčko, které tam bylo. Bylo tam vždycky, stejně jako jsem měl vždycky oháňku a dvě uši. Nepřipadal jsem si nikterak rozdílný.

"Já," hlas jsem měl slabší, uvědomění bylo příliš silné a potlačovalo mou sobeckou snahu přesvědčit Tasu, sebe a okolní svět o opaku. "Já vím," řekl jsem skoro šeptem. Ano, měl jsem k tomu nakročeno více než dobře. Stačilo by nejspíše málo. Zakousnout se jí nečekaně do hrdla, když spala, shodit ji na ostré kameny, které by ji zabily, či ji nějak jinak zprovodit ze světa. Stačilo opravdu málo. Vlčí tělo bylo křehké, slabé a jako sklenička na víno krásné. Špatně bylo už jenom to, že mě tyhle myšlenky napadaly. Že mě náhle zaplavilo několik vizí, které vedly k jejímu zániku.
Tasa se nezvedala, místo toho si lehla na bok a koukala na mě. Vyhodil jsem zadní nožky na jednu stranu a potlačil nutkání poškrábat se na slabinách, kde mě něco žralo. Hejbnul jsem proto sebou lehce do strany, aby to přestalo, leč bezúspěšně.
Přikývnul jsem, když navrhla, abychom si nejprve pohovořili. Hlad jsem ještě neměl a nejspíše bylo lepší lovit na prázdný žaludek, protože to se jeden snažil o dost více, když jej hnal prázdný vak v břiše.
"Vím, že jsou alfy, které smečku vedou. A pak jsou ostatní. Ostatní můžou být smečce prospěšní tím, že mají nějaké role. Třeba ochranář, pečovatel nebo lovec," přikývnul jsem. "Krom alf jsou tam i delty, to jsou... Nějací lepší vlci než ostatní, ale pořád míň důležití než alfy," vzpomněl jsem si. "Já mám taky funkci. Jsem pomocník-poradce Saturnuse, on je delta," řekl jsem, ale pýcha z tohoto postu v mém hlase nezněla. Spíše nostalgie a smířenost se skutečností, že než se do smečky vrátím, chvíli to potrvá. Už jsem byl pevně rozhodnut, že se nevrátím, dokud nebudu schopný a samostatný vlk. Možná bych to ale chtěl říct Launee nebo Therionovi. Nebo Saturnovi, ať to prostě někdo ví, pomyslel jsem si a lehce protáhnul jeden koutek dolů do úšklebku.

Probudit se do večera nebyla ideální. Měl jsem i nadále tendenci spát, ale už jsem měl zase dobité baterky. Začal jsem se po vzoru Tasy protahovat a přitom zjišťovat, že zadní nohy jsou o něco ochotnější se pohybovat než předtím. Trošku jsem se přetočil, abych měl nohy pod sebou a zkusil se o zadní opřít. Bolelo mě všechno, ale bolest mě nesrážela zpátky na zem, takže jsem byl s regenerací spokojený. Zůstal jsem ležet, zatímco se budila.
"Nejsem vrah," řekl jsem polohlasem na protest, ale neměl jsem energii na to, abych jí to z hlavy slovy vymlátil. Navíc jsem si byl vědom faktu, že jsem ji shodil a pokousal, takže jsem od odznáčku 'vrah' zase tak daleko neměl. Možná jsem sám sebe chtěl přesvědčit o tom, že jsem jenom nevinné malé dítě zahnané do kouta, kde našlo nůž.
Jenže ty už nejsi dítě, upozornil mě hlas na zcela očividný fakt. Byl jsem skoro dospělák. Zbýval mi poslední měsíc do doby, než nastane čas mého předročního narození. Bude ti jeden rok, to už bys měl být o dost schopnější, nemyslíš? jako kdyby mluvil nahlas, protože Tasa mu přizvukovala a mluvila o tom, že neumím tohle a tamto. A že jsem to opravdu neuměl. Ani tohle a ani tamto. Byl jsem jako chodící hnědá hrouda, která se o sebe nedokázala postarat, tak se přiživovala na ostatních. Koule na noze, závaží, pijavice, hlas pro toměl hned několik připodobnění. Zajímalo mě, proč se objevil zrovna v tuto dobu mého dospívání a jestli odejde. A nebo, jestli se s ním dá bojovat. Jsi slaboch, stejně bys to nezkusil, přisadil si.
"Potřebuju umět všechno," řekl jsem rozhodně, ani jsem netušil, kde se ve mně taková sebejistota vzala. "Musím se naučit lovit, stopovat, bránit se a..." mrkl jsem na Tasu trochu koketně jedním okem, "taky by se mi hodila nějaká všeobecná znalost fungování vlčího světa." Další věc, co se ve mně probudila úplně náhle. Sám jsem byl zaskočen. Jako kdybych tancoval tango se smrtí, celý podělaný strachy dával nohu za nohou v šílených otočkách a najednou ze sklenice vzal růži a dal si ji svůdně mezi zuby.