Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Chtěl jsem říct... Že jsem... Že jsem to byl já, ale jako kdyby... Jako kdyby mě ovládala nějaká vyšší moc," řekl jsem Eloře s trošku vykulenýma očima, protože jsem byl překvapený. Já jsem věděl, že jsem to dokázal, byl to jeden ze dvou činů, díky kterým jsem si nepřipadal jako naprosto neužitečný blb, nicméně jsem nemohl popřít fakt, že jsem jednal jako smyslů zbavený, jako automatizovaný. Elora to asi pochopila jinak, jinak by se tak neušklíbala. To není vtip. Není to... Ani vtipné, zamračil jsem se, podivně dotknutý.
Němě jsem přikývl, když mi poděkovala za rybu a de facto ji zhlta vcelku. Ani jsem si nestihl uždibnout z té svojí a její byla pryč. Na tváři se mi objevil úsměv a vzal jsem svoji rybu a přinesl ji Eloře. "Máš hlad jako v-vlk," zasmál jsem se svému trapnému pokusu o vtip a podíval se jí do očí. "Já si ulovím další," dodal jsem, aby neměla šanci na výmluvy a tlapkou posunul rybu až úplně k ní.
Uslyšel jsem zpěv, melodický a s dobrým rytmem. Byl sice daleko, ale rozeznal bych ten hlas všude. Oddechl jsem si a usmál se. Je v pořádku, na ničem jiném nezáleželo.

Děkuji za odměny, rozhodně to byla zábava dělat.
Některé kamínky mám doma a zbytek jsem donesla na sraz, co se s nimi stalo pak, je mi záhadou :D

// Velké houští

Doběhli jsme až k řece. Voda tekla vedle nás a šuměla. Byla to příjemná změna oproti moři, tichému a plíživému. Elora mě upozornila na podivnou zelenou šmouhu, která seskočila z kamene přímo do vody a se žblunknutím zmizela pod hladinou. "Žába!" konstatoval jsem vesele. Pamatoval jsem si, když jsem žábu viděl poprvé. Bylo to s tátou u toho velkého jezera, kdy jsem poprvé poznal písek.
Bylo to skvělé. Nic se nedělo, všechno bylo v pořádku. Skákali jsme přes kameny a sluníčko nám prohřívalo tmavé kožichy. Zaostával jsem za Elorou, ale nevadilo mi to, by právě naopak. Mohl jsem se dívat, jak vesele přeskakuje z jednoho kamene na druhý a radost z ní přímo prýští. Jenže pak se zastavila a kdybychom mezi sebou neměli dost velkou mezeru, jistě bych to neubrzdil a srazil ji. Takhle jsem sihl zpomalit a mohutnýma tlapama jsem zabrzdil své tělo dřív, než jsem se dostal příliš blízko. Stála na kameni a byla o trošku výš než já. Díval jsem se na ni, na reprezentaci síly a sebevědomí, zatímco mě poučovala o tom, že si o sobě myslím samé špatné věci. Není to poprvé, všechno se to pořád opakovalo. Slyšel jsem to už několikrát a přece... Nevěřil jsem. bylo těžké pro mě uvěřit takovým slovům, ať už byla opakovaná kýmkoliv a kolikrát chtěla. Bylo to jako poslouchat cizí jazyk. Jenže já přírodu neutvářím. Já nelovím. Já tohle neumím a nedělám, každé její slovo jsem otočil na záda a propíchl ostrým klackem. Prostě to tak nebylo, ať už říkala cokoliv. Najednou jsem se přestal cítit tak dobře, jako kdyby mě polila studená vlna. Seskočila a dívala se na mě, probodávala mě očima z nebes a viděla skrz mě. Viděla každou mou hnusnou část, šťourala do nich drápem a vyháněla je ze zákoutí, kam jsem je zahnal. Jestli tohle je má nejlepší verze mě samotného, měl jsem se raději utopit v moři, pomyslel jsem si až nečekaně kysele. "Já... Uhm..." chtěl jsem říct něco na svou obranu? Možná jsem jí chtěl říct, že tohle všechno je sice hezké, ale je mi to k ničemu. Že na slova nevěřím. Místo toho jsem se ale vděčně usmál a sklopil lehce zrak. "T-To samo... To jsem ani nebyl já," zavrtěl jsem hlavou, konečně odvažujíc se vysvobodit z pout, která na mě uvrhla. Jako kdyby mě přikovala na místě. Otočila se a já se oklepal, abych ji následoval.
Stoupnul jsem si do vody a čekal, mlčky. Ani jsem se na Eloru nepodíval, ať už kvůli soustředění nebo obavy, že dostanu další nadšený proslov o tom, jak užitečný jsem. Nechtěl jsem jí kazit iluze, ale moje užitečnost končila tím, že jsem dokázal ulovit rybu a ani to jsem nedělal zrovna rád. Bylo to pouze snesitelné.
Zabořil jsem čumák do vody, jakmile se objevil první stříbřitý záblesk šupin. Vylezl jsem ven s velkou rybou v tlamě a silnými čelistmi jí bez problémů rozkousl hlavu. měla to za sebou rychle. "Mmmm n," zamručel jsem k Eloře a podal jí rybu. Když si ji vzala - nebo ne a já ji položil před ni na zem, vlezl jsem znovu do vody a proces opakoval. tentokrát to trvalo déle, ale ryba se nakonec ukázala. Chytil jsem ji a zabil ji. Zabil, neměl jsem to slovo rád, děsilo mě. Vylezl jsem ven z vody a začal jíst.

// Mušličková pláž

Zvedl jsem hlavu a podíval se na oblohu. Slunce bylo schováno za nějaký podivný opar, skoro jako kdyby se stydělo ukázat v celé své kráse. Z koukání do plynového obra mě vyrušil až dotek, jemné zašimrání na ocase. Zachichotal jsem se, nevinně a tiše, opravdu to trošku zašimralo. Stočil jsem pohled k Eloře, která šla vedle mě mlčky. Mlčení není špatné. Je to klidné a příjemné. Znamená to, že jsme spolu na dobré vlně, dokážeme spolu jít i v tichu. Nebo je to špatné znamení? nechce se mnou mluvit? Udělal jsem něco špatně? obavy se vynořily z hloubi mé mysli zcela nečekaně, jako žralok chytající nic netušícího ptáka na hladině moře se vyšvihly z hlubin. "Děje se... Něco?" zeptal jsem se opatrně. Chci to vědět?
Její zmatení mě nepřekvapilo, nebyla první ani poslední, kdo se bude takto tvářit. Možná jsem tomu měl říkat jinak. Možná mým cílem bylo dospět, zesílit nebo tak něco. Ale já se pořád cítím bezbranný a k ničemu, malý a hloupý, zaslepený. Chci být vlkem tak, jak to má být a to obsahuje tohle všechno. "Nejsem ještě dost... Dost dobrý. Dost dobrý k n-n-ničemu," zasekl jsem se na posledním slově, protože řekla, že užitečný jsem už dost. Cítil jsem, jak mi pod srstí žhnou tváře a sklopil jsem uši. Na obličeji se mi objevil rozpačitý úsměv. Nemesis říkal to samé, možná na tom něco bylo. Jenže kmotra tvrdila opak, polkl jsem.
"Závidím ti," řekl jsem jí upřímně. Taky bych chtěl být ve smečce, povídat si s Launee, Therionem, Meinerem, Saturnem... Být po jejich boku a užívat si jejich společnosti. Nebyl jsem ale toho hoden. Byl jsem jenom příteží, která se sama o sebe nedokázala postarat a právě to jsem musel napravit. Až tbude dokonáno, vrátím se. Vrátím se a rád.
Další pohlazení mě probralo z myšlenek. Pousmál jsem se jako kdyby se její veselá nálada přesunula i na mě. Rozklusal jsem se a přeskakoval kameny, které nám stály v cestě. Usmíval jsem se na Eloru a přemýšlel o tom, jestli by tento den mohl být ještě krásnější.

// Machtaje

Už jsem ani nevnímal, jak ostré zoubky písku rozhryzávají kůži mezi mými polštářky, když jsem tady seděl tak dlouho. Možná bych tady zvládl i zakořenit, jak se říká. Pustil bych hnědé kořeny hluboko do písku a doufal, že mě příliv nevyrve z této nestabilní půdy. Byl bych ten nejpodvyživenější strom na celém světě, jedinou vodou by mi bylo slané moře a jedinou potravou písek. Vyhříval bych se na slunci a i v těchto odporných podmínkách bych možná kvetl. Jakou bych měl barvu, kdybych byl květina? Představoval jsem si růžové plátky, syté i pastelové, naňahňané na sobě a přitulené, jako když se dva mačkají k sobě, aby neumrzli.
Podíval jsem se na Eloru, ozářenou sluncem a na pozadí písku a moře. Byla v tomto světě tak kontrastní, až to bylo téměř nevhodné. Jako kdyby ji někdo podstrčil do tohoto světa, netuše, jak moc se nebude hodit. Byla příliš jiná, příliš výjimečná a krásná. Možná byla taky květinou, kterou někdo zasadil na špatném místě. "To... To by bylo," připustil jsem s letmým úsměvem a postavil jsem se. Byli jsme si docela podobní, tedy, barvou kožichů. Možná i z toho pramenila moje okamžitá náklonnost k ní. Bylo to vše jenom o vzhledu? Byl jsem takto povrchní?
"Já... Musím se stát opravdovým vlkem. Užitečným vlkem," řekl jsem jí stejně, jako mnoha jiným, kteří se mě na to ptali. Neměl jsem jiný cíl, nikam jsem nechtěl jít. Chtěl jsem se jenom vyvíjet jako Pokemon. Rozešel jsem se po jejím boku a mile jsem se na ni usmál. Nemělo cenu, aby si o mě dělala starosti a tímhle úsměvem jsem se jí to snažil sdělit. Byl jsem v pořádku. "A ty? Co budeš dělat ty?" zeptal jsem se jí a sklonil k jí hlavu. Dostal jsem se k ní až překvapivě blízko, ale nic jsem neudělal. Nechtěl jsem... Nechtěl jsem ji uvádět znovu do rozpaků, navíc jsem sám netušil, co dělám. Bylo to ale jaksi přirozené, dokonce i předtím. Bylo to, jako kdybych zase někoho zachraňoval, ale tentokrát nebyl nikdo v nebezpečí. Právě naopak, skoro jako kdybych měl v sobě robotka, který při důležitých momentech jednal za mě. Věděl, co udělat, tak převzal kontrolu.

// Velké houští

Tým ŽÁBA: 450 bodů
300 bodů - 50% sleva na speciální magii
100 bodů - bonus štěstí
50 bodů - teleportační lístek

A moje pocity? Ou man, byla to jízda. Nejprve jsem se snažily tryhardit, ale jakmile mi nevyšel jeden úkol, tak jsem polevila a... Ještě že tak, stejně bych pak nestíhala. Navíc bych nedohnala Nemesise a to by moje soutěživé já neuneslo. Každopádně úkoly byly skvělé a SDÚ jsem si taky užila. Bylo to vážně supr.

Ano, lov. Po takto vydatném spánku bylo na místě, aby naše těla dostala živiny a začala pracovat. Aby se točila kolečka, aby se svaly napínaly a mozky přemýšlely. Jenže já… Já na lov zrovna nebyl. Nebylo mi milé brát život jiným tvorům, pokud to nebyly ryby, jenom proto, že jsem já chtěl žít dál.
Vzhlédl jsem k obloze, která byla čistá a bez jediné vady. Měsíc svítil a ozařoval krajinu kolem nás, osvětloval každou vlnku a dodával jí magický třpyt, když doputovala až k našim nohám. Stáhl jsem packy z vody a schoval si je pod sebe, abych je usušil a zahřál. Nebylo nejtepleji a ač jsem byl stavěný na velmi chladné počasí, mokro a chlad neprospívaly nikomu, to jsem věděl moc dobře. Stačilo si vzpomenout na zimu a na Rowenu, která málem umřel na podchlazení.
Sledoval jsem oblohu a… Nějak jsem se v ní ztratil. Jakmile hvězdičky začaly blikat a nade mnou se objevily první perseidy, s leskem v očích jsem se zasnil. Pamatoval jsem si, když jsem viděl kometu poprvé. Tohle byly maličké kometky, které padaly velice rychle, jako kdyby přes oblohu utíkaly. Therion byl tehdy se mnou a vysvětloval mi, co kometa je. Je to velký zmrzlý kámen prohánějící se oblohou daleko, daleko od nás. A je krásný a jeden si může přát nějakou věc, kterou mu ten kouzelný kámen vyplní. Přál bych si… Zopakovat si některé části tohoto léta.
Nejspíše ne úplně všechny, protože abych pravdu řekl, ne všechno stálo za to. Kupříkladu návštěva kmotry byla jednou z věcí, které bych raději nikdy nepodstoupil. Ještě teď jsem si pamatoval, s jakým odporem a nechutí se na mě dívala a jaká slova hanby a zášti pronášela. Byl jsem pro ni bezcenný a dle ní jsem byl bezcenný i pro ostatní. Jenom slupkou bez života, byl jsem úplně k ničemu. Ale… Taky jsem potkal Nemesise a ten mě postupně přesvědčil o opaku. Nebo… Ne úplně, ale pomohl mi uvědomit si, že jsem důležitý pro jiné. A jiní jsou důležití pro mě, a to je přece důvod, proč být šťastný a být naživu. Kvůli rodině, přátelům a jiným.
Taky jsem odešel ze smečky. Teda, řekl jsem to Meinerovi a ten to snad vyřídil Launee a Therionovi. Zklamal jsem je? Stýskalo se mi po nich často a hodně, vlastně pořád. Nejspíše jsem udělal obrovskou chybu. Ne, neudělal. Už teď jsem si připadal lepší než na začátku. Zvládl jsem sám lovit ryby a žil jsem už pár měsíců bez smečky, takže jsem na tom byl docela dobře. Chtěl jsem se vrátit, opravdu moc chtěl, jenže jsem si ještě nebyl jistý, jestli jsem toho hoden. Potřeboval jsem se zlepšit ještě v tolika věcech!
Taky jsem potkal Života a on mi namaloval obrázky. Byl jsem teď tátovi ještě podobnější než předtím. Už tak byla naše reminiscence velká, ale tímto jsem to ještě vylepšil. Byl jsem na sebe pyšný, že jsem zvládl zajít za Životem a poprosit ho o to. A Nemesis byl u toho se mnou. A taky byl u toho, když se mi ty obrázky objevily na nejvyšším vrcholu Gallirei. Byli jsme v oblacích a slunce mi je vypálilo do kožíšku. Bylo to jistě kouzelné na pohled, ačkoliv já sám jsem to nevnímal. Tehdy mi Nemesis řekl, že jsem krásný. Připadal jsem si jako anděl a choval jsem tuto myšlenku v srdéčku jako tu nejkrásnější vzpomínku. Byla intimní a moje, nechtěl jsem se o ni s nikým dělit. A potom Nemo zmizel a se Shireen se utrhla lavina. A já poznal novou část sebe sama – záchranáře Alastora, který ví, co má dělat a co je třeba, ač je to teprve malé kvítko. Bylo to zvláštní a když jsem to teď zažil podruhé, jistě to nebyla náhoda. Nejspíše to byl nějaký instinkt nebo um, jenž jsem zdědil po rodičích. Možná po matce, ta mě zachránila před udupáním losy taky bez mrknutí oka. Jsem rád, že to mám po ní, když už se kožichem více podobám tátovi.
A celé léto se završilo písečnou bouří, sledováním vlků jezdit po vorech a překonáváním strachu. Dostal jsem se za moře s Elorou a zase zpátky, a to bylo teda něco. Ne, že by mě to bavilo, nebo že bych si to užíval, ale byla to pořádná zkouška pro mou novou dobrodružnou a odvážnou životosprávu. Doufám jenom, že mě to nebude stát krk. Pořád jsem totiž byl velice rád naživu.

Spal jsem jako dudek. Nikdy jsem nezažil tak dobrého šlofíka, jakého jsem zažíval právě teď, právě tady. Na pláži v kousavém písku, kdy mi nohy omýval příliv a slaný vzduch mi proudil do nozder. Prý je to ozdravné a prospěšné pro tělo, mnoho vlků si jistě léčí mindráky jak tělesná tak i duševní u mořského pobřečí. Nechávají se hýčkat výhledem na nekonečnou mořskou hladinu (která není tak nekonečná, jak jsem s Elorou zvládl zjistit), šuměním vln vsakujících se do písku a právě vzduchem, který byl stejně slaný jako moře. Cítil jsem se jako v peřinkách, jako v mechu. Ani jsem se nepřevaloval, pouze jsem uvolnil všechny svaly a oddával se klidu a míru, jenž narušovala pouze Elora výkřiky ze spaní, které jsem, pro její smůlu, bez mrknutí oka prospal. Moje znavená mysl se nehodlala nechat probudit dětinským pláčem z nočních můr, které nebyly a nikdy nebudou skutečné. Byl jsem už starší a rozumnější než před pár měsíci a navíc jsem se rozhodl, že se přestanu chovat jako ustrašené dítko.
Regenerace byla u konce a já se začal probouzet. Poslutpně jsem se vracel do světa bdělých a ač na nebi nesvítilo slunce, měsíc ozařoval oblohu nad námi jako lampička. "Dobré... Dobrou noc?" opětoval jsem Eloře zmateně a napůl znaveně pozdrav. "Mohli bychom... Mohli bychom jít k řece ulovit ryby," navrhnul jsem. Nechtělo se mi takto brzy přiznat, že nechci lovit nic, co nemá šupiny a tak vypatlaný výraz, že je jedno, jestli je to živé či mrtvé, páč se to tváří vždy stejně lekle.

// Alastor potvrzuje účast

Cítil jsem se více vyšťaveněji, než když jsem lezl z té díry po kráteru. A tojsem tehdy byl zraněný a táhla za sebou zadní nohy, jako kdyby to byly klády. Teď jsem cítil únavu celého těla i duše, nebyl jsem schopný prostě udělat už ani krok. I můj vybudovaný odpor k písku šel stranou, neb jsem se svalil do jeho zlatých zubů a bez jediného protestu se rozhodl, že tohle bude místo, kde zdechnu vyčerpáním. Přecijen jsem se ale zmohl na to, abych vyhledal slečnu, kvůli které tohle celé bylo. Nesvaloval jsem na ni vinu, nemyslel jsem si o ní nic zlého, opravdu. Jenom ukazuju na očividné. Je to podobné, jako když mě bratr prodal Tase, aby si zachránil krk. Dobře udělal, nezazlívám mu to. Elořina touha po poznávání vzdálených krajin byla bratrově snaze o přežití podobná, i zde jsem si sáhl na dno. Úspěšně jsem ji ale zachránil, aby se neutopila. Alespoň v tom jsem nelhal, odnesl jsem si z toho alespoň něco dobrého.
Elora se na mě otočila a já cítil, jak se přibližuje. Pravděpodobně přivaluje. Do čela mě jemně drklo to její a já věděl, že je v pořádku. Nějak jsem to tušil, aniž bych se na ni podíval. Vydechl jsem s úlevou a aniž bych o tom dlouze přemýšlel, stočil jsem hlavu tak, abych jí dal vděčný polibek. Jazykem jsem jí přejel po hraně čumáku a po tmavé srsti na nose. Ani jsem si to příliš neuvědomoval, protože jsem už upadal k zaslouženému spánku. Chtěl jsem jí nejspíše dát nějak vědět, že jsem rád, že je tady se mnou živá a zdravá. Gesto pro mě bylo jednodušší než koktavá věta.
Spal jsem.
Probudil jsem se až pozdního rána, když mi pří(plav?) začal omývat tlapky. Musel jsem to zabořit docela blízko hranice, kdy moře stoupalo, protože jsem si to jinak nedokázal vysvětlit. Příliv(!) mě probudil ze spaní a já se začal rozkoukávat. Našel jsem Eloru a spočinul na ní pohledem. Byl jsem neskonale rád, že je pořád tady se mnou.

My happiest day? Oh my, I don’t know for sure. I have had a lot of happy days, especially with my family and friends! One of my nice memories is that one with my father. I was small wolf pup and I stayed alone wit with my father, meanwhile my twin brother and sister were with mother. I suppose they had a good time too, but they never told me about it. Anyway, me and my dad went to a big lake. I was small and the walk there was long, so he carried me on his bag like a bag of sand. It jogged a little and I got little bit sick, but it went away fast. We arrived at the lake – to the Big Wolf Lake. The water was everywhere where my eyes could see, and sun reflected on waves. The air was nice and fresh, around us were a lot of animals and plant and it looked beautiful. Have I said it is one of my happy memories? Yeah, that day I found out that everything nice is not… Innocent and beautiful. I learned on my own paws that sand, those shiny gold grains, has teeth. And not like usual teeth, but small and sharp. It bites you between your toes and doesn’t let go. Water helps a little. I throwed a temper tantrum and my dad, probably annoyed as hell, had to make me a moss sidewalk. I like moss a lot. It is the opposite to sand! It’s soft and comfortable and the sand is crunchy and sharp. I like that day because I could spend it all with my father. He is kind and loving, although he sometimes looks grumpy and annoyed about a lot of things.
That is one of the happiest days in my life. But I would be stupid to say, it is the best one of them all, because I have another one, I like a lot!
After my mom said that Ragar mountains aren’t our home anymore and took me and by twin brother away, we travelled to the east. That day was not pretty, because I heard my parents talk and disagree about a lot of things. Also, my little sister Rowena run away. She and father stayed in the mountains and our family slowly stared to rip apart. I think that day was crucial for separation between our family members. Anyway, back to the happy day.
my mother managed to find a brand-new pack and she talked to the chief of that pack. We got into the Moss pack and immediately started to look around and make new friends. My brother spent time with one young wolf-bitch and I felt left out, so I went to also find new friends. And I have found a very, very good one, I tell you. His name is Saturnus and his coat has really nice colours. We became friends very easily and started to play hide and seek. I believe it was in winter and snow was falling from the sky gracefully that day. I hid behind a big chunk of volcano rock and tried to stay as quiet as possible. Saturnus was looking for me and I heard his crunchy footsteps in the snow. Now when I think about it, he must have known where I was thanks to the snow, right? Maybe the snowing was so intense that my steps were covered by new snowflakes.
Saturnus looked for me and in one moment he jumped on the rock I was hiding behind. He jumped down and turned away from me. I was looking at his back covered in snow sparks and I couldn't keep my laugh silent. I started to silently giggle, but he probably pretended that he didn’t hear me. So nice of him.
Those two are the most memorable moments of my life that are also happy. Maybe if I try to think more hardily, I would come up with something else, but for now it is enough.

// Západ od Gallirei

Ne, já nemůžu, říkala. Podíval jsem se na ni s prosíkem a podporou v očích, snažil jsem se ji pohledem přesvědčit, že to zvládne. Následovala mě, to bylo dobré znamení. Oba dva jsme se opřeli o kládu a začali šlapat vodu, aby se s námi po moři posouvala. Teď to bylo jiné, než předtím. Vnímal jsem každé zhoupnutí moře, které jako kdyby nás posunulo o kus zpátky, kdykoliv jsme urazili pár metrů. Očkem jsem kontroloval Eloru a s tlamou otevřenou zhluboka dýchal. Museli jsme zabrat, jinak hrozilo, že nás moře odnese bůhvíkam. Bál jsem se, že pod námi jistě něco plave. něco velkého a děsívého, co nás sežere, slupne jako malinu. Možná bych raději zůstal na ostrově plném křičících ptáků, ale to jsem si říkal až tehdy, kdy jejich křik začal zkomírat a ztišovat se.
Bylo to nekonečné. Únava se dostavila dříve, než jsem předpokládala. Přestával jsem mít sílu v tlapkách a každý záběr vyžadoval soustředění a sílu, kterou jsem už nedokázal automaticky čerpat z velkých zdrojů. Docházelo mi ATP a neměl jsem nic, čím bych jeho výrobu opět spustil.
Dokonce se mi začalo stmívat před očima a v posledních desítkách minut jsem mlel z posledního. Jak jsme se dostali na břeh jsem si nebyl vůbec jist, ale najednou jsem ležel na písku jako vyvržený vorvaň a sotva jsem popadal dech. "E... El?" na zbytek jména jsem se nezmohl, jenom jsem z posledních sil očima těkal kolem sebe a hledal hnědou vlčici s černým obličejíkem, která mi dokázala už dvakrát rozpumpovat srdce až neočekávaně rychle.

Probírala se. Kašlala vodu a mžourala do světa zlatýma očima, ale nezůstala utopená, což bylo to nejdůležitější. Přestal jsem vehementně olizovat její obličej a díval se, jak se převaluje na písku a snaží aklimatizovat opět na dýchání vzdušného kyslíku. Začala se pomalu zvedat do sedu, ale nohy ji neudržely a já jenom viděl, jak jí gravitace opět líbezně volá k sobě. Bohužel jsem mezi ní a pískem stál já, takže Elora skolabovala celou svou muší vahou přímo na můj hrudník a rameno. Srdéčko se mi zase rozbušilo dvakrát rychleji, když se o mě opírala a místo toho, aby se ode mě oddálila jako od hnusu, kterým jsem byl, se o mě ještě více opřela. Její teplý dech mi profukoval skre mokrou srst na krku a šimral mě na uších, ale to možná byl jemný mořský vánek, jenž byl všudepřítomen. "T-T-To je... Dobrý," vyblekotal jsem ze sebe a zůstal strnule sedět jako strom. Možná bych i zakořenil, kdybych neuslyšel křik ptáků a vytí. Nebylo příliš zřetelné v hluku, jaký vydávalo ptactvo, ale rozpoznal jsem ho. Bylo to varování. Varování od Nemesise. To jsi ty? siluetu na moři jsem identifikovat nedokázal, ale zvuk jeho hlasu ano. Na tom voru to musel být on a nepochybně s ním byla i Shireen. Tím třetím vlkem mohl být kdokoliv. Naposledy jsem s nimi viděl modrookou vlčici, možná s nimi byla stále.
Z hustého lesa, tedy spíše džungle, se vynořilo hejno zeleno hnědých ptáků s křídly jako oheň. Létali ve vzduchu, křičeli a křičeli, až mi z toho praskala hlava. A potom se skrze kapradiny a barevné květiny prodraly ony tři vlčí siluety. Nemesis, Shireen a modrooká. Utíkali před ptáky a z džungle, prohnali se kolem nás jako vítr, naskočili na vor, kterým sem dopluli a zmizeli. V dáli jsem viděl připouvat další vlky, jako kdyby tohle byla nová dovolenková destinace pro obyčejný lid.
Nebylo potřeba mě přesvědčovat déle, měl jsem totiž pro strach naděláno do kalhot už dávno. Kdyby Elora nechtěla sem jezdít, ani by mě nenapadlo sem páchnout. "Chyť se klády a kopej nohama," instruoval jsem Eloru bez větší prodlevy a zmizel z jejího intimního prostoru. Začal jsem znovu kládu tánout do vody, sám se o ni zapřel, počkal na Eloru a začal si to mířit opět zpátky tam, kde nebyli děsiví ptáci.

// Mušličková pláž

// Mušličková pláž

Potěšeně jsem se usmál a uhnul pohledem stejně jako Elora, když mluvila o tom, že si nejsme se Sigym podobní a můj kožíšek je hezčí. Měl jsem po tátovi tmavý základ a světlé prokvěty od mámy, která na sobě měla béžové fleky. Nikdy jsem neuvažoval nad tím, že by některé kožíšky mohly být hezčí než jiné, protože na tom nezáleželo. Bylo mi jedno, jak vlk vypadá.
Byli jsme na voru. Nanestabilním spletenci klád, které se držely na hladině silou vůle. Elora vylezla za mnou a oba dva jsme leželi na kládách jako přikování a oba dva doufali, že se nepřekotíme. Začali jsme pádlovat a opravdu jsme se začali pohybovat. Tlačili jsme vodu za sebe a sunuli se více a více doprostřed moře. Ohlédl jsem se za nás, kde se pláž i s pevninou vzdalovala. Měl jsem sucho v krku a srdce až v žaludku, ale nepřestával jsem. Moře nás houpalo a unášelo, začaly se zvedat vlny a ty nás kolébaly sem a tam. Zůstal jsem ležet, nehýbal jsem se. Jenom jsem packou pádloval. Na druhé straně musí být pevnina, něco tam být musí, jinak by tam neplavali, snažil jsem se povzbudit.
Podíval jsem se na Eloru, která taky nevypadala zrovna nadšeně. Podívala se na mě s očima rozšířenýma strachem, její tělo se nahnulo a vlna vor ještě více naklopila. Elora sjela do vody a zmizela pod hladinou moře jako těžký balvan. Stihla jenom načít moje jméno, než si ji moře vzalo.
Zůstal jsem na voru zcela bez pohybu. "E... Eloro?" zeptal jsem se hloupě větru kolem. Nedokázal jsem vstřebat situaci, bylo to děsivé a zároveň pořád tak klidné. Pokud by se Elora nevynořila, nejspíše bych odpádloval zpátky, trošku tesknil a odešel, protože její odchod byl zcela mimo moje chápání. Jenže pak se vynořila, kopala nohama kolem sebe a její hlava skákala ve vodě nahoru a dolů. Viděl jsem ji mezi vlnami, jak bojuje s mořem o svůj holý život. Křičela.
Rozhlédl jsem se kolem nás, pevnina v dáli už byla o něco blíže a kdyby Elora nespadla, dostali bychom se na souš bez problému. Zabral jsem packou ve vodě, ale vor se začal otáčet. Nadechl jsem se. Už zase se dělo to, co se dělo tenkrát v horách, když se se Shireen urval kus sněhové plochy. Neovládal jsem se, dělo se to zkrátka samo.
Stoupnul jsem si a vyrovnal stabilitu na voru. Několikrát jsem poposkočil předníma nohama a začal vor ničit, až se mi rozpadl pod nohama. Zapackoval jsem o rozjíždějící se klády a spadl do vody, která mě obklopila a pohltila. Nastalo hrobové ticho, pod vodou byl úplný klid. Otevřel jsem oči, které mě hned začaly štípat. Začal jsem kopat nohama, kroutit se jako lasička. Našel jsem rytmus a dostal jsem se nad hladinu. Otevřel jsem solí podrážděné oči a chytil se první klády, která plavala u mě. Potom jsem začal kopat nohama a i s kládou si to mířil k topící se Eloře. Viděl jsem její černé uši, jak se zvedají a klesají s vlnami. Občas se objevila packa a hlava, lapala po dechu a klokotala. Připadalo mi to ale jako ve snu, vůbec jsem se nebál, prostě jsem něco dělal. Doplaval jsem i s kládou k ní a pustil se jí. Máchal jsem tlapkami až k Eloře, chytil ji zuby za kůži na krku, a táhl ji za sebou jako pytel hnoje až ke kládě. Sám jsem se potopil a kládu podplaval na druhou stranu, položil na ni packy a vytáhl se nahoru, abych Eloru znochu chytil za krk a přetáhl ji nahoru na toto provizorní záchranné plavidlo. Ještě že kláda byla dost velká a stabilní, aby se neprotáčela, to by potom byl problém. Jakmile byla Elora na vzduchu, plaval jsem s ní i s kládou k pevnině.
Příliv nám pomohl dostat se na souš rychleji. Začal jsem pod tlapkami cítit nejen mokrou vodu, ale i písek a kamínky. Vylezl jsem na břeh a dotáhl Eloru na pevninu. Na vodě jsem neměl jak jí pomoci od vody v plicích, tam záleželo jenom na tom, abych zachránil tělo. Teď jsem se ale začal činit a začal jsem jí olizovat obličej a hlavně tlamu a čumák, abych ji donutil kašlat a kýchat a vodu ze sebe dostat.

"Mhm," souhlasně jsem přikývl. Falionovy tyrkysové oči ve mně vzbuzovaly hrůzu odmalička a konečně jsem našel někoho, kdo se mnou souhlasí.
Možná jsem se v tom neměl tak rýt, ale nemohl jsem popřít svou lehkou zvědavost, která se mi vkrádala do obličeje, když mluvila. Napadla je cizí smečka a teď... Teď je její rodina možná mrtvá nebo zraněná, jenže to ona nezjistí. "To je mi líto," breptl jsem. Co víc jsem mohl říct? A proč je nejde hledat? A proč ty nehledáš Siriuse? Rowenu? Tátu s mámou? Hmm? Ze stejného důvodu, odpálkoval mě Hlas, který se vynořil z ničeho nic v mé hlavě. Zůszal jsem tedy dál mlčet, abych jí ještě více nepřítížil. "Vím, kde to je," souhlasil jsem s jemným náznakem potěšeného úsměvu. Už jsem tam kdysi byl. "Žije tam můj starší bratr Sigy," dodal jsem.
Byl to krásný moment. Dotkl jsem se čumákem toho jejího a díval se jí do zvlhlých očí, které se třpytily milionem zářivých odlesků. Bylo to napětí, co jsem cítil? Jako kdyby mezi námi náhle vznilo spojení tak nepřetržitelné a silné, že bylo zatěžko se odtáhnout. Odtáhl jsem se, přerušil jsem toto malé kouzlo. Co si myslíš, že děláš? Čumáčkuješ se s úplně cizí vlčicí! vynadal jsem si. Připadal jsem si zvláštně, divně. Jako kdybych to ani nebyl já.
Naštěstí nás zachránila silueta vlků v dáli. Elora se začala smát, skákala po písku a šla blíže k moři. Udělal jsem pár kroků k ní a začal si uvědomovat, jak moc písek nesnáším. Zvedal jsem packy komicky do vzduchu jako pes s novými botičkami, až jsem se zastavil a zůstal zkoprněle stát. Nevnímej to, nesoustřeď se na to. Koukej na Eloru, poručil jsem si a tak jsem udělal. "No... Ale jak se tam d-dostaneme?" zeptal jsem se a vyzývyvě se na Eloru podíval. Problém byl, že ani jeden jsme neuměli plavat a já... Se asi nechtěl utopit? Rozhlédl jsem se kolem nás a světe div se, byly tu dřeva, na kterých jsem viděl sjíždět řeku vlky u jezera. "Můžeme jet na tomhle," ukázal jsem hlavou a začal to tahat směrem k vodě. Jakmile jsem se zaměstnal, už jsem písek tolik nevnímal. Posunoval jsem klády až ke břehu, kde mi voda začala narážet do pacek. Na chvíli jsem přestal a vylekaně se kouknul za sebe na moře, které mě možná chtělo sežrat. Jestli je vlk vrcholový predátor, pak moře je jediná věc, co ho může zabít, pomyslel jsem si a pokračoval tahat klády, až plavaly na vodě. Byl jsem až po půlku hrudi v moři a kdyby to nebylo Elořino přání, už dávno bych utekl. Vylezl jsem z vody, smáčený a zadýchaný, a podíval se na Eloru. "Tak... Jdeme na to?" zeptal jsem se a opatrně položil tlapku na vor. Nevypadal moc stabilně, nevěřil jsem mu, ale byla to jediná věc, která nás chránila před utonutím. Vylezl jsem opatrně nahoru a hned si lehl, protože se to začalo celé kymácet a houpat. Natáhl jsem, ale zadržel jsem heknutí v sobě. Počkal jsem na Eloru a potom... Potom nám nezbývalo nic jiného, než pádlovat. Dal jsem packu do vody a zabral. A znovu a zase. Možná by bylo jednodušší, kdybychom si vzali jednu tu kládu, o ni se chytili a kopali zadníma nohama. No, možná nás to nemine, pomyslel jsem si při pohledu na vratkou konstrukci voru a na masu vody před námi. Určitě se to rozpadne.

// Západ od Gallirei