Na první pohled medvěd ve vlčím těle, statný a huňatý, jistě houževnatý a sebejistý, nebezpečný, je-li třeba. Možná je to konečný cíl Alastorovy cesty, jeho vysněná povaha, konec jeho růstu, avšak teď je od medvěda příliš daleko a jak sám říká, ještě ani neví, jak být správným vlkem.
Jakmile opadne opona prvního pohledu, ukáže se, že Alastor je nejistým vlkem, který se obává mnoha věcí a nemá příliš silné názory. Je to ale vlk milý a vstřícný, který nemá žádné zlé záměry, ač jeho kmotrou je samotná Smrt. Nesoudí ostatní dle prvního pohledu a dokáže se vcítit do situace jiných, což jej činí velmi empatickým a chápavým stvořením. Je velmi shovívavý, možná až příliš. Chyby ostatních přehlíží a omlouvá, často vztahuje vinu na sebe a maluje obraz pravého viníka v čistých barvách krásy a nevinnosti. Nepovažuje se za dobrého vlka, právě naopak. Vidí se jako zlý manipulátor, vrah, zbabělec, zrádce a lhář. Jeho sebejistota je téměř neexistující, z čehož pramení neustálá potřeba mít u sebe někoho schopnějšího a splynout se stádem ovcí, kde se jeho neschopnost ztratí mezi ostatními.
Alastor patří mezi extroverty, samotu snáší velmi špatně. Sám se svými myšlenkami má hlavu plnou sebedestruktivních slov, pocitů osamělosti, nechtěnosti a neužitečnosti. Miluje společnost jednoho i deseti vlků naráz, čím více vlků, tím méně zlých hlasů v jeho hlavě. Má rád nezávaznou konverzaci, řešení problémů, práci ve skupině a jakoukoliv společnou činnost (krom lovu). Nevadí mu být středem pozornosti, ale preferuje být součástí davu. Pocit soudržnosti a toho, že někam patří, je pro něj nevyčíslitelný. Snadno si dělá kamarády, je to pro něj velmi jednoduché a samozřejmé, neboť přátelé jsou pro něj jako malé chrámy, uvnitř kterých se nemusí bát okolního světa. Velmi rychle k novým přátelům přilne a stane se z něj jistý služebníček, který svůj nový chrám vylepšuje, stará se o něj a dělá vše, co může, aby ho z chrámu nevykázali. Snaží se být nápomocný a užitečný, jeho touha pomáhat a někam patřit je pro něj důležitější než cokoliv jiného. Nehledí na sebe a své problémy, zastrkuje je do hlubin moře a předstírá, že žádné nemá.
Nerad ostatním ubližuje, a protože i pravda může bolet, občas sáhne po lži, aby utišil bolest jiných. Lhaní mu nedělá přílišný problém, překvapivě snadno dokáže zamaskovat pravdu. V takových chvílích se může zdát až nečekaně chladný a vypočítavý, ale opak je pravdou.
Zelenooký vlček se může jevit jako pomalejší, neboť jeho odpovědi můžou být zpožděné a často je ztracený v myšlenkách, jako kdyby byl v reálném světě jenom na půl. Ve své hlavě pitvá věci dopodrobna, přemýšlí nad věcmi v abstraktních směrech, dívá se na ně z různých úhlů. V jeho hlavě ale není příliš bezpečno, neboť tam sdílí stejný časoprostor s hlasem. Hlasem plným výčitek, připomínek, jízlivých poznámek, který se tváří, jako kdyby viděl až do samotného nitra Alastorovy duše, jenž je temné, slizké a nechutné. Tento hlas je hlavním důvodem Alastorova téměř neexistujícího sebevědomí. Jeho nejistota lze snadno rozpoznat dle koktání, které se dostaví vždy, když je pod tlakem, v nepříjemné situaci či je emocionálně nestabilní. Ať už ale Alastor cítí cokoliv, vlk se zdravým zrakem vždy pozná, co zrovna cítí. Na svém obličeji nenosí žádnou masku, je tak transparentní, jak jen může být. Své emoce neumí ovládat, objevují se na jeho obličeji hned, jen co je pocítí. Nepoužívá žádný filtr, který by zamaskoval to, co cítí a co si myslí.
Mezi jeho špatné vlastnosti patří zbabělost, sobeckost, žárlivost a majetnictví. O své přátele se nerad dělí, cítí se přehlížený a nepodstatný, jestliže není neustále ujišťován, že svého přítele neztrácí kvůli jinému vlku. Zbabělost je velkou částí jeho života, strach ho provází každý den ať už se jedná o malé věci či velké. Krom strachu z opuštěnosti tento mladý vlk vlastní strach z vody, tmy a panickou hrůzu z losů. Mezi jeho oblíbené věci patří mech, který si spojuje s otcem, pocitem lásky a péče. Má rád všechno barevné a krásné, může se zdát až trochu zženštilý ve svých zálibách.

Alastorův příběh začíná v Asgaarské smečce, kde bylo magií dopomoženo k jeho zplození. Už jako malé zygotě mu buňkami prokvétala magie, která ho bude celý život provázet. Společně se svými sourozenci se ve stádiu fetusů nechali nosit celé dny v matčině břiše, která nelenila a vychovávala je ještě dřív, než se narodili. Jejich matka se také postarala, aby se kmotrou jejích vlčat stala samotná Smrt, neboť Životovi nebyla matka nakloněná. Na svět se Alastor prodral z matčiny dělohy jako první, nicméně neprodleně za ním se šinul jeho bratr. Oba si byli podobní jako vejce vejci a bylo jasné, že z nich budou už od malička průšviháři. Jako poslední se na svět dostala jejich malá sestřička Rowena, jediná dcera. Jejich vyrůstání asistovala jejich adoptovaná starší sestřička Nym, které se Lennie ujala dříve.
Alastor měl i starší, ač nevlastní, sourozence, nicméně ti byli už dávno rozprchlí po světě.
Alastorovo dětsví započalo prvním výletem z jeskyně. Osud ví, že se do ní měl vrátit už jenom jednou ve svém životě, než jeskyně i smečka zanikly a staly se pouhou matnou vzpomínkou. Poznávat svět kolem sebe bylo jeho prvním a nejdůležitějším posláním, ale pro malého vlčka byla nejdůležitější rodina a společnost. Hodně času trávil sám s tátou, který jej vzal k jezeru, ukázal mu písek, mech, žáby a projevoval mu náklonnost. Alastor k otci velmi přilnul.
Když se od jezera vraceli zpátky do hor, přibrali s sebou nachlazenou Rowenu, která v noci málem umrzla a umřela. Alastor měl strach, bál se o svou křehkou a slabou sestřičku, nejmenší z vrhu. Nebýt podivné příšery z jiné dimenze, která jeho sestřičku vyléčila, byl by Al o sestru kratší, nicméně příšera mu připadala příliš děsivá a jeho mozek ji z jeho paměti raději vymazal a nahradil obyčejnou tmou, ze které měl dalších několik měsíců velký strach.
Po Rowenině uzdravení se rodinka vydala na návštěvu do Asgaarského hvozdu, kde si vlčata hrála, rvala se, tropila neplechu a dělala svým rodičům ostudu. Po krátkém výletu na vyhlídku a do jeskyní se otec, Alastor a Rowena vrátili do hor, kde si vlčata hrála naposledy v jeskyni.
Listí se začalo barvit do oranžova a dle otce už bylo načase, aby jeho nejmladší začali lovit myšky a nahánět kobylky, protože jim odmítal neustále shánět potravu. K jejich lovecké výpravě se přidala Cynthia s Ilenií, jenže skupinka se rychle rozpadla, neboť Ilenie Alastorovi vyhrožovala, že mu narve klacek do zadku, což zaslechla Rowena a jala se bratra až přehnaně bránit. Alastor, zcela nechápajíc situaci akorát skučel hlady, protože jeho žaludek byl už dlouho prázdný a bříško ho velmi bolelo. Rowena se rozhodla vyřešit situaci po svém a dotáhla hladovícímu bratrovi staré, shnilé maso, než utekla od nechápajících dospělých pryč. Alastor pár soust pozřel a poté zůstal s Cynthií a Ilenií, které mu ulovily zajíce. Poté, co hodil šavli ze zkažené křepelky, všichni usnuli na jedné hromadě.
Další den se pořádal smečkový lov, kdy se většina vlků sebrala na Galtavar a jala se lovit losy. Alastor společně s otcem a Sheyou tvořil nahánějící skupinku, jenže jakmile bylo stádo v pohybu, dostal se vlček přímo doprostřed stáda, odkud nemohl pryč a hrozilo mu udupání. Naštěstí ho zachránila máma i zbytek smečky, avšak vlci si odnesli mnoho modřin, hlavně máma – ten den se magie rozhodla vlky zradit. Po úspěšném lovu i záchraně vlci začali tahat losy do lesa, který si přivlastnili. Alastora si nikdo nevšímal, dokud ho nevyzvedla mamka se Siriusem a nevrátili se do hor. Kluci byli ponechání v horách, ať si hrají, zatímco máma s tátou hovořili v jeskyni. Alastor se Siriusem nějakou dobu dováděli a Sirius se k němu nechoval zrovna hezky, avšak to Alastor slepecky přehlížel. Nakonec se kluci rozhodli odposlouchávat rodiče. Máma zahlásila, že se hory opouští. Nebylo žádným tajemstvím, že se v horách nikomu nelíbí, takže tahle chvíle měla dříve či později stejně přijít. Alastor ale čekal, že půjdou pryč všichni, jenže místo toho otec s Rowenou v horách zůstali. Toto rozdělení nenesl příliš dobře, ale utěšovala jej alespoň myšlenka na návštěvy.
Zima se neúprosně blížila a trojice se vydala hledat nový domov. S vyhlídkou přežití zimy ve Východním úkrytu vzala Lennie Siriuse a Alastora přes pláně, jenže na pomezí našli ještě stále vyděšené stádo losů. Alastora opět zachvátil strach, stejně jako mnohokrát předtím. Utekl do lesa a schoval se za kmen stromu, odkud sledoval probíhající losy. Matce se jednoho podařilo skolit, což se posléze hodilo. Narazili na nově vzniklou Mechovou smečku, která rodinku přijala. Los u řeky se stal děkovným darem.
Zimu tedy Alastor strávil pod střechou mechové smečky, kde se seznámil se Saturnusem, nohatějším vlčetem. Společně hráli na schovávanou a potom na princeznu a prince, kdy Alastor ze svého vybudovaného hradu toužebně povzbuzoval prince Saturna v zabití nebezpečné příšery. Po vyčerpávajících hrách si vlčci si spočnout do jeskyně plné mechu, jenže jejich dřímot byl vyrušen dvojicí dospělých, kteří dotáhli zraněného Siriuse. Alastor chtěl bratrovi pomoci, ale jakmile bylo po humbuku kolem ran a vyptávání se, Sirius zmizel pryč z jeskyně společně s Jaimie – vlčicí, na kterou Alastor žárlil. Vydal se Siriuse hledat, s čímž mu pomohl Therion. Sice bratra nenašli, avšak společně viděli padat hvězdu a tiše si přáli nesplnitelné věci. Být šťastný, to bylo to jediné, co Alastor chtěl.
S příchodem Launee byl Saturnus jmenován Deltou a Alastor jeho pomocníkem-poradcem. Všichni se vydali na značkování hranic, při kterých se ukázalo, že Alastorův čenich nefunguje, jak má.
Mezi stromy se mihl strakatý kožich jeho matky, za kterým Alastor s rozloučením vyběhl. Netušil, že Mechovou smečku teď dlouho neuvidí a kdyby to věděl… Nejspíše by se rozloučil pořádně. Utíkal za mámou a po cestě narazil na žlutý sníh, po traumatizujícím ochutnávačském zážitku našel mámu s tátou v jeskyni. Nadšen shledáním chtěl zůstat s nimi a snažil se otce přemluvit, aby se přidal k nim do Mechové smečky. Rodinka se vydala na lov a Alastor vyběhl napřed, aby se podíval, jestli nenajde něco k snědku. Zabloudil až do Borůvkového lesa, kde našel Rowenu, Pippu a Sigyho. Když se s Rowenou vrátil k rodičům, nebylo po nich ani vidu, ani slechu. Místo nich se ale objevil odnikud Sirius a sourozenci se vydali na jih navštívit Pippu.
Jejich cestu doprovázela jarní obleva a první teplé sluneční paprsky. Než se dostali do Sarumenského hvozdu, sněhu bylo poskrovnu. V lese se ale Sirius rozhodl odejít ven z lesa sám do tmy, a protože se o něj Alastor bál, vyběhl za ním. Podařilo se mu bratra doběhnout, ale nedokázal ho přemluvit, aby s vrátil s ním do lesa za Rowenou. Na planině ale nebyli sami, probudili Tasu, šedou vlčici s nemilou pověstí. Vyhrožovala vlčkům, že jednoho z nich zabije. Nejprve se Sirius pokusil vyměnit jejich životy za životy Jaime a Lindasy, avšak ty šedá vražednice znala a tuto nabídku odmítla. K Alastorově hrůze Sirius ukázal na něj a prodal život Alastora za ten svůj. Alastor se pokusil utéct, ale Tasa ho dohnala, zahákla své zuby kolem jeho tlapky a jako děsivá příšera ho odtáhla do lesa, zatímco vřískal.
K Alastorovu překvapení mu ale vlčice neublížila. Pokusila se vlčka zmást a nalákat k sobě do pasti, kde by ho jako pavoučice omotala sladkými pavučinkami lží. Ulovila mu jídlo a prohlásila ho za svého vězně. Alastor, zmaten jarní magií, vlčici následoval. Nemohl utéct, určitě by jej znovu chytila, a ani nechtěl být sám, tak s Tasou šel do neznáma.
Dostali se do Zrádcova remízku, který je pověstný svou velkou jámou plnou ostrých kamenů a bílých kostí zvířat. Alastor ucítil příležitost a shodil Tasu do jámy, jenže když viděl, že se vlčice nehýbe, přispěchal jí na pomoc místo toho, aby utekl. Nedokázal by žít s vědomím, že by někoho zabil. Tento čin se mu ale vymstil, neboť rozzuřená Tasa se na vlčka vrhla a oba se porvali. Alastor Tase natrhl hrudník a ona mu rozdupala zadní nohy a hřbet. Neschopni samostatného pohybu zůstali uvěznění v jámě. Ven se dostali až za pomoci spolupráce, kdy jeden druhému podal pomocnou tlapku, ačkoliv si před chvílí šli po krku.