Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Sněžné hory

Hluboká noc. Docoural jsem k cíli. Konečně jsem se dostal z toho sněhového místa, plného mrazu. Nahrazují ho stromy. Cítím se tak utrmáceně. Zkusím zavětřit. Potřebuji si sehnat jídlo. V stále trvajícím nečase, který není už tak příliš hrozný, jak byl do teď pro mne, nemohu riskovat vodní toky. Představa umrznutí nebo velkého prochladnutí způsobí, že mne zamrazí po celém těle v místech, kam se mráz díky samotnému větru zatím nedostal. Začnu obcházet kraj toho lesa. Nevcházím do vnitrozemí. Čenich při zemi, když luštím stopy kořistí. Příliš tu toho není. Stále nic.. Povzdechnu si, ale nevzdávám to. Projdu ještě nějakou vzdálenost, než narazím na určitý pach. Ten ve mne probudí takovou touhu po získání původce pachu, že dokážu o trošičku to své pátrání zrychlit. Už teď mi tečou hladové sliny. Hladově pátrám. Má činnost ve mne vyvolá pár kýchnutí. S posledním kýchnutím zírám na finále. Drobné tělíčko. Mrtvolka, již odhalilo oteplování. Instinkt mi říká, že takových zmrzlíků bude víc. Jen tenhle měl z dotyčných mou plně hladovou pozornost. Sváří se ve mne potřeba, touha, rozum a další spousta věcí. Tohle.. jíst.. Už to je mrtvé určitě nějakou dobu.. Zakňourám, jak nějaká citlivka. Potřeba přežít je ovšem něco co vyhrává díky síle hladu. Nebýt to jen kořist, ale nějaký vlk, neměl by výhru zcela jistou. Bez delšího otálení se do té mrtvolky pouštím. Pochutnávám si na vymrzlém divokém králíkovi. Hlad to podráždí, ale pořád je to něco. Víc než tu trochu, po tom strádání, do sebe stejně nedostanu. Při dojídání si přijdu divně. Trochu mi je šoufl. Oblíznu si tlamu. Moc tam toho po mne nezůstalo. Už o něco méně usouženě, opět vyrážím na cestu. Nyní kráčím hlouběji do lesů Tajgy. Hledám vhodné útočiště pro odpočinek. Třeba zde.. Dokonalá schovka.. Rozšíří se má očka nadšením. Jde o mladé stromky, jejichž větve jsou ještě hodně nízko. Jejich hustota zajistí trochu bezpečí a včasné upozornění na vetřelce, snad. Cesta dovnitř je pichlavá. Trochu mne poškrábe jehličí. Kožich je skropen trochou mé krve z drobných oděrek. Úspěch jsem sklidil. Vplazil jsem se tam celičký. Netrvá to dlouho. Vyčerpání mne hodí vstříc bezbrannému spánku. Spím si stočený do klubíčka.

Zahrabaný ve sněhu přečkávám s co nejmenší aktivitou to nejhorší. Nudí mne to. Stojí mne hodně přemáhání, zůstat a válet se, když mne znovu probere hlad. Po třetí už to nevydržím. "Ouch!!" Škubnu hlavou zprudka před tím světlem, kterému se můj zrak opět potřebuje přizpůsobit. Zabolelo to mé oči. Na prázdno chňapnu čelistmi ve vzduchu, směrem k jistému znaku slunečního východu. Marnost, nad marnost... Zavrtím hlavou. Hned potom se roztřesu celičký. Potřeba oklepat ze sebe všechen ten sníh je neodbytně vlezlá. Vzduch je táák svěží! Poskočil bych nejradši radostí. Cítím radost z nastávajícího dne v celém, celičkém svém těle. Jen to tělo je tak znavené, trochu výrazněji zatuhlé chladem. Žaludek se mi svírá. Vyrazím vytrvale vpřed. Konečně vidím víc než jen tu bílou při zemi.. Tam.. Dole.. Je něco lepšího.. Hledím k místům s obrysem odlišujícím se z mého dosavadního okolí v horách. Vítr mi občas fučí do zad. Ten vítr mám rád. Snáze se mi kráčí vpřed s jeho podporou. Víc promrznu, ale sune mne vpřed. Stojí mne to méně sil. V okamžiky, kdy vane proti mne, je mým nepřítelem. Zpomaluje a odsouvá mne o kousky zpátky. Na váze jsem určitě dost ztratil. Jistě vypadám dost strhaně, vyhládle, přešle. Jenže mám cíl. Toho se držím. Hlavně pryč z toho místa, které mi nabízí jen neutuchající mráz, kdy krom větru nebylo nic než samé ticho. Měl bych zkusit brzy nalézt opět mamku i mé drahé sestřičky.. Povzbuzuji se. Přeci zrovna já nemohu klesat na mysli, no ne? Ušklíbnu se během mého boje s větrem a slabostí těla.

>> Tajga

<< Vlčí duše /Ztracen

Eh?... Hláád... Brr... ! Protáhnul bych se, ale jsem obklopen tmou a kupodivu i zimou. Otřesu se. Jsem ještě zmámený únavou a ospalostí. Spáát. Odpadnu, ale vzápětí mi to dojde. A kruci! Okamžitě vyskočím na nohy. S veškerou nahromaděnou silou z toho strachu, jenž mi hnul srdíčkem a prohnal se mou myslí, mi ta tíha nezabrání vstát. "Uff... " Oddechnu si úlevou, když zamrkám a vidím. Srdce mi poskočí radostí. Mráz s neutuchajícím větrem mému prochladlému tělu neprospívá. Mráz zalézá pod srst se snahou prorážet si cestu do samotného mého nitra. Přešlápnu. Tak to bychom měli.. Zrak zdá se, že stále mám... K mé obrovské radosti. Rozhlédnu se kolem sebe. Své oči mhouřím před větrem. Moc toho krom bledých a tmavých barev, nevidím. Neznám to zde... Ještě chvilku se snažím rozpomenout. Ztratil jsem se. To bychom měli. Skloním čumák k bílé vsrtvě před sebou. Dokonce ho do bílé zabořím. Brr! Sníh! Hlad sžírá mé útroby. Žízeň také. Nic jiného tu nevidím, než sníh. Naberu si tedy do tlamy ten. Mrzne mi z toho jazyk. Stálo to za to. Znaveně se pustím do hrabání. Hrabu si svou díru ve sněhu, která mne může ochránit před mrazem. Snad to nějak přečkám.. Aspoň do rána..

Sledoval jsem maminku a poslouchal, proč jsme nemohli jít s otcem. Její odpověď mě naváděla na další otázky. „A mámo? Kdy budeme velcí? Kdy tam budeme moct jít taky?“ ptal jsem se a stříhal zvědavě oušky. Poté jsem se ještě chvíli věnoval jídlu, ale začínal jsem mít pocit, že už mi praskne bříško, takže jsem se pomalu přesunul do blízkosti mámina kožíšku, kde jsem se spokojeně uvelebil. Optal jsem se matky, kam půjdeme, ale odmítala mi to říci. Prý to je překvapení. Umíral jsem zvědavostí. „Ale mamiii…“ protáhl jsem lítostivě, vstal jsem, doušoural se před ni a posadil se. Nahodil jsem pohled ala nejhodnější vlče na planetě a párkrát zamrkal. „Já to chci vědět, prosím,“ zažadonil jsem a zavrtěl ocáskem.
Dlouho jsem ji ale nepřemlouval, protože mě již delší dobu zmáhala únava a máma se rozhodla nám něco vyprávět, takže jsem se znova schoulil na stejném místě, položil hlavu na přední pacinky a mžouravě bílou vlčici sledoval při povídání. Povídala, že brzy přijde jaro, všechno bude krásně vonět a to i my. Prý díky tomu, že jsme členy této smečky. Prý, i když byla teď zima, máma tak stále voní. Musel jsem uznat, že i když jsem tomu nikdy nevěnoval pozornost, byla tahle vůně pro ni opravdu typická. Sice jsem netušil, co že to je „ovoce“, ale její nasládlou vůni jsem si pamatoval. A prý že na zemi není sníh. Jupí! Konečně mě nic nebude studit do pacinek.
Poté se máma pustila do dlouhého vyprávění. Klížila se mi očka, ale nutilo mě to poslouchat. Prý se tu maminka také narodila a byla dcerou alf, naší babičky, kterou jsem si matně pamatoval a Angeluse, což mi nutilo otázku, kde je mu konec? Proč tu za námi nebyl, proč ho neznáme? A také prý měla sourozence. Proč oni nepřišli? Aniž bych se stíhal ptát, máma mluvila a mluvila. A pak narazila ještě na zapeklitější téma. Že mají vlci nějaké magie? Jak se mi chtělo spát, tak jsem náhle ožil, zvedl hlavu z tlapek a překvapeně na mámu zamrkal. Maminka ovládá magii vody, podle které má zbarvení oči a nás táta má magii země, ale prý se mu oči nezabarvily. Měl jsem z toho v hlavě trochu bordel. „Mámo a jaká ta magie bude?“ zeptal jsem se dychtivě. „Jak to zjistím? A ty umíš ovládat svou magii? Prosím, ukaž nám něco, prosím prosím!“ vstal jsem a už už jsem kolem ní poskakoval jako na pružinkách. Zbytek otázek, které jsem měl, položila sestra, která byla očividně stejně zvědavá jako já.

Byl jsem zmatený jak lesní včela, když jsem nic neviděl. Naštěstí se to brzy napravilo a jak jsem zjistil, tak díky tátovi. Trochu poplašeně jsem se na něj podíval, a když mě ujistil, že to je v pořádku a byl to jen sníh, zvesela jsem se zazubil a celý nemotorně otřepal. Přišla Aurora, která to podle omluvy všechno zavinila, hlavně mou dočasnou slepotu. Věnoval jsem jí pohled krapet dotčený, aby věděla, že mi způsobila újmu. Následně se ale můj výraz rošťácky rozjasnil a zvesela jsem po sestře skočil. Doufal jsem, že se mi ji povede srazit k zemi. Šibalsky jsem se zasmál a dohopsal zpět za maminkou. Té se zrovna chlubila Niké, co všechno dělala. Zavrtěl jsem nad ní hlavou.
Po chvilce se vydal pryč táta. Zoufale jsem koukl na mámu. „Mami, proč nemůžeme jít s tatínkem?“ zeptal jsem se kníkavě. Doufal jsem, že také někam půjdeme. Jenže už mě zmáhala dokonce i únava z toho, jak jsme byli venku dlouho. Posadil jsem se a pouze mlčky sledoval dění tak, aby mi nic neuniklo a případně se mohl přidat do akce. Pořád jsem tak nějak nedůvěřivě sledoval tu věc, co maminka přinesla. Kdo z nás se k tomu přiblíží první? přemýšlel jsem. To očividně zahlédla máma a jemně se zasmála, přičemž se vrhla na trhání oné věci. Že šakal? zvedl jsem se zvídavě a šel jsem si zvíře očichat, abych si zapamatoval jeho pach. Vonělo to opravdu lákavě.
Zkusil jsem tedy na špičku jazyka olíznout červenou tekutinu a musel se podivit tomu, že je to chutné. Zakousl jsem se tedy do masa a musel jsem pořádně zabrat, abych si utrhl sousto, ale nakonec se mi to povedlo. Nejedlo se to tak jednoduše jak mlíčko, najednou jsem zjistil, že se mi to nevejde do krku celé a jsem nucen sousto rozmělnit na menší kousek, takže jsem začal usilovně žvýkat. Bylo to opravdu výborné. Máma nám řekla, že až se vrátí táta, půjdeme někam na procházku. Zvídavě jsem nastražil ouška a zamával ocáskem. „Joooo! Mámo, kam půjdeme?“ vyzvídal jsem dychtivě.

Nadšeně vrtíc ocasem jsem sledoval zvídavě tátu, přičemž jsem ho občas zatahal za ucho, nebo dloubl do krku čumákem. Vyčkával jsem, zda se bude tedy něco dít a něco vymyslí, nebo se tady budeme nadále povalovat a sledovat, jak moje sestra hrabe tu díru. Poté přišla druhá sestra. Seskočil jsem z táty a vesele se na ni zazubil. „Ahoj Auroro!“ štěkl jsem po ní nadšeně, přejel všechny přítomné očima a stále darebácky vrtěl ocasem. Měl jsem radost, že tu jsou obě sestry a v hlavě se mi začaly zase rodit ďábelské plány, do kterých bych je mohl samozřejmě zapojit také. Hlavičkou mi to šrotovalo o sto šest, ale než jsem stačil na něco přijít, zahlédl jsem nedaleko od nás sněhově bílý kožíšek. „Mámo!“ zvolal jsem vesele a rozeběhl se za ní.
Po cestě jsem se ovšem zarazil nad tím, co že to má vedle sebe. Zůstal jsem stát, jen jsem nastražil ouška a trochu vyjukaně onu velkou věc sledoval. Poté jsem se tázavě podíval na mámu, jako kdybych se jí ptal, zda mi to neublíží a jestli za ní vůbec mohu jít, když je ta věc v její v blízkosti. Ovšem vůně, která se dostala do mého čenichu, mě z neznámých důvodů nutila skoro až slintat. Ještě chvíli jsem tu voňavou, ač děsivě vypadající věc sledoval, ale nakonec mi to nedalo a běžel jsem se k mámě přitulit. „Kde jsi byla? A co to je? Hezky to voní! Táta chce něco podnikat, budeš podnikat s námi?“ vyzvídal jsem, zatímco jsem se kolem ní motal. A pak najednou… Prásk. Aniž bych cokoliv věděl, svalil jsem se k zemi a zcela zmaten jsem otevřel oči, jenže… „Já nevidím! Já nic nevidííím!“ začal jsem volat panicky a motat se dokola. Samozřejmě, měl jsem přes oči sníh, což mi v tuhle chvíli vůbec nedošlo.

Táta se hned věnoval sestře a vyzval ji, aby mu ukázala, co to tam má. Dlouze jsem si povzdechl a zakoulel očima. Copak je nějaká díra zajímavá? Zajímavější, než je zkoumání zákoutí, které jsme ještě neviděli a učení se nových věcí? pomyslel jsem si otráveně a poněkud znuděně poslouchal ty dva. Táta mě poučil, že sice od země studeno je, ale aspoň na tebe nefouká, když tam budu schovaný. Nastražil jsem jedno ouško směrem k tomu. Nejspíš bych nedokázal zakrýt to, že mě to zaujalo, ale jelikož to byl nový poznatek do života, ano, opravdu mě to zaujalo, i přesto, že jsem se snažil vypadat stále naprosto znuděně. Nakonec vyzval Niké, aby díru ještě rozšířila a schovala se do ní. Sestra mi okamžitě věnovala provokativní vypláznutí jazyku, takže jsem jí opět věnoval jakýsi nevraživý pohled a následně byl nucen jí uhnout, když se k díře zase vracela. Spíše jsem klopýtnul směrem do boku, protože do mě ta provokativní potvůrka strčila.
Nespokojeně jsem zavrčel a sledoval její další konání. Poté jsem otočil pohled na tátu, který mi odpovídal na moji zvídavou otázku, zda budu také tak velký jako on. S odpovědí, že každý jednou vyroste, mi přejel čenichem po kožichu. Nadšeně jsem se na něj zazubil, ale přestal jsem se zubit v momentě, co mi navrhl, jestli to také nechci zkusit. V tu chvíli se totiž můj výraz změnil na zamyšlený, přičemž jsem hleděl na svou sestru a její výtvor. Ano, na jednu stranu mě lákalo si to vyzkoušet. Na druhou stranu mě lákalo být i lepší, jak je má sestra a udělat lepší díru, než měla ona. Ale jeho druhý návrh, ohledně něčeho „akčnějšího“, jak řekl, mě nadchnul více. „Jo, tati, prosím! Co budeme dělat?“ zeptal jsem se nadšeně a jakmile si vedle mě lehl, skočil jsem, opřel si přední packy o jeho hrudník a zatahal ho za ucho, vrtíc nadšeně ocáskem.

Táta mi nedovolil ani odmlouvat, když jsem namítl, že se mi tahle hra na pravidla nelíbí. Prý je stejně budu muset dodržovat, jinak mi prý zakážou vycházky. To by bylo samozřejmě něco na mě a na ducha, který toužil u všeho být a všechno zkoumat. Rozhodl jsem se, že prostě nesmím v těchto jednoduchých pravidlech selhat. Stačilo jen vždycky někomu říct, když někam půjdu, ne? Každopádně se mi tahle svázanost moc nelíbila, to přeci bylo jasné! Obdivně jsem se ohlédl na tátu, který již byl dospělý a mohl si jistě dělat to, co chtěl a sám uznal za vhodné. Niké mi dala nevraživým pohledem jasně najevo, že si se mnou hrát nebude, což znamenalo, že zbývalo na tátovi, aby se mi věnoval. Jenže o to samé se snažila i má sestra.
Tentokrát jsem jí věnoval nehezký pohled já a následně se stejně tak i podíval na tu její nevydařenou díru. Pozvedl jsem nafoukaně hlavu a koukal na oba poněkud uraženě. Když potom Niké mluvila o tom, že by se tam dalo přespat, pobaveně jsem se uchechtl. „Chtěl bych tě vidět! Jistě by ses po chvilce klepala zimou a modlila se za mámin kožíšek!“ prohlásil jsem potom výsměšně. Má nepříjemnost samozřejmě pramenila z toho, jak se mě předtím nezastala a teď odmítla mou výzvu ke hře. Poté jsem se podíval na tátu. „Táto, budu taky tak velký jako ty?“ zeptal jsem se ho zvídavě na otázku, která mi vrtala hlavou už před chvílí.

Po tom, co mi táta pořádně objasnil slovo „problém“, pootevřel jsem tlamku a zůstal na něj hledět. Ta představa mi dělala značně zle a nejspíše to muselo jít poznat i z mého zoufalého výrazu, který se mi rozhostil na obličeji. Následně mírnil sestru za ta slova, co mi věnovala, ale hned se obrátil i na mě. Cítil jsem se dotčený. „Ona si začala!“ prskl jsem s tím stejně nafouklým obličejíkem, co jsem měl před chvílí a potom našpicoval zase jedno ucho zvídavě na tátu, když začal mluvit o těch pravidlech. Pověděl mi, že se jedná o zásady, kterými se řídíme, a když je nebudu dodržovat, budu mít právě onen problém. Už jen při tom slovu jsem se bezděky otřásl a naháněl mi uvnitř jakýsi respekt. Souhlasně jsem tedy kývl hlavičkou, ale byl jsem z toho celý zaražený.
A pak se táta začal vrhat na samotná pravidla. Prvním bylo, že když se řekne, že se bude někde čekat, tak se prostě čekat bude. Znovu jsem pokynul hlavou, abych dal najevo, že rozumím. Druhým pravidlem bylo, právě to, co už jsem stihl porušit, že pokud někam půjdu, mám to říci rodičům. Protočil jsem očkama, protože jsem byl přeci soběstačný a nepotřeboval jsem mít rodiče přeci stále za ocáskem, ale táta mi vysvětlil, že na toulání se sám nejsem dostatečně velký. „Ale tati…“ zakňoural jsem takřka zoufale a hleděl na něj poněkud zoufale. Tohle přeci není fér! Sice mě ujistil, že pravidla se týkají i mých sester, ale i tak… „mě se tahle hra na pravidla nelíbí,“ namítl jsem potom a ohlédl se po Niké. Kde je, když potřebuju její zastání se?! pomyslel jsem si rozzuřeně a rozhodl jsem se, že ji za to v budoucnu podusím ve sněhu. Jen ať si pamatuje, že s bráchou se má péct společně. Jinak bude mít PROBLÉM.
Poté mě táta žádal, abych byl opatrný, že prý nikdy nevím, kam můžu šlápnout, nebo co se kde může ukrývat. Pozvedl jsem hrdě hlavu vzhůru. „Tse, to je přece pohoda, tati,“ pronesl jsem následovně sebevědomě a zvednul se. „Zvládnu jak ta tvá pravidla, tak dávat pozor na sebe,“ sdělil jsem mu, jako kdyby se o nic nejednalo, na druhou stranu jsem vypadal, že jsem si z toho nic moc nevzal a už jsem pelášil za sestrou. „Tak už poběž, tati!“ vyzval jsem ho zvesela a pádil přímo k mé sestře, která si přímo říkala o to, abych ji kousl do vystrčené zadnice. Samozřejmě jsem neváhal to vykonat a hned na to jsem po ní skočil, aby se z nás mohlo stát jedno menší sněhové klubko válející se ve sněhové přikrývce.

Hleděl jsem na tátu a v očkách mi stále poskakovaly jiskřičky šibalství. Táta mi sdělil, že opravdu něco povídal a pak začal. „Problém?“ zopakoval jsem po něm napůl nechápavě, napůl pochybovačně a naklonil hlavenku do strany jako vždy, když mě něco zaujalo, či jsem něco nechápal. Pak ještě něco prohodil k Niké, ale to šlo přeci mimo mě a následně jsem byl otázán tátou. Nějak jsem stále nechápal, co po mě chce. Pohlédl jsem na sestru, která mi opětovala stejnou mincí a pověděla mi, že já jsem prý zněl jako umírající divoké prase. „Cože?“ vypískl jsem na ni dotčeně a stáhl ouška dozadu, přičemž se mi nafoukl obličejík. Jenže slečna si to odkráčela pryč! „To si s tebou ještě vyřídím, tyyyy…. Tyyy…. Nekňubo!“ zvolal jsem za ní a opět jsem otočil nevinný pohled na tátu.
„Takžeee…“ začal jsem u toho slova, kde táta skončil. „Pravidla, jo? Kdo to je?“ zeptal jsem se pak a zavrtěl ocáskem, dychtíc se dozvědět, oč jde. Na druhou stranu jsem se klepal nedočkavostí se rozeběhnout za svou sestrou, abych nezůstával pozadu v objevování světa, ale ta potvůrka si pravděpodobně zařídila u táty něco, co jsem ještě neměl. Takže byl čas to napravit. „Tak povídej, táto!“ vyzval jsem jej netrpělivě a přešlápl z packy na packu, hypnotizujíc oříškově hnědého vlka pohledem.

Táty a jeho umravňovacích průpovídek jsem si moc nevšímal, protože jsem měl momentálně plné packy s mou sestrou, která se rozhodla mě mordovat. Snažil jsem se ji ze sebe setřást zadní nohou, ale to se mi nepodařilo. Povšiml jsem si ovšem, že se přestala tolik soustředit, tak jsem využil své příležitosti a chňapnul ji. Okamžitě zakníkala, takže mi v očích vítězně blesklo a zapřel jsem se ve snaze nepustit. Ona se samozřejmě snažila vymanit. Bojovně jsem zavrčel… Tedy, aspoň to tak mělo znít, samozřejmě to znělo poměrně vtipně, všechny tyhle naše první pokusy, ale já jsem si v tuhle chvíli připadal opravdu hrozivě. Sestra vrčení opětovala a až když jsem slyšel její verzi, okamžitě jsem ji pustil, kecl si na zadek a začal se smát.
Smál jsem se a smál, až se mi z toho slzy vlévaly do očí a když jsem přestal, pobaveně jsem zamrkal a na svou sestru pohlédl. „Wrrrraaaau, to bylo vážně odstrašující, Niké!“ prohlásil jsem pobaveně a pak si uvědomil, že vlastně během toho, co jsme spolu soupeřili, táta něco povídal. Vzhlédl jsem k němu. „Povídal jsi něco, táto?“ zeptal jsem se ho zkoumavě, zvedl se a přihopkal k němu blíže. Posadil jsem se naproti němu, zvedl hlavinku a pohlédl mu do očí, vyzívajíc jej, aby mluvil.

Táta si nějakým nepochopitelným způsobem domyslel, že máma o mém útěku neví. Zastříhal jsem nezbedně oušky a koutky se mi vlnily do úsměvu. „Jak to víš? Třeba si toho všimla!“ prohlásil jsem optimisticky a tátu sledoval. Byl jsem totiž zvědav, co mi odpoví na to, co je špatného na tom, že jsem se rozhodl zabavit se sám. Odpovědí mi bylo, že kdyby se mi něco stalo, nikdo by nevěděl, kde jsem a prý že pokud se chci potulovat po lese, musím dodržovat pravidla. Tentokrát jsem to byl já, kdo se kousal do jazyku, aby se nesmál. Má drahá sestra se konečně jala konání, usadila své pozadí vedle toho mého a přimluvila se za to, že už to všechno chápu, přičemž do mě jemně strčila, takže jsem si z toho vyvodil, že se rozhodla spolupracovat. Pokýval jsem rozpustile hlavou na souhlas ohledně její řeči.
„Jasně táto, chápu, navíc se mi nic nestane, neboj se,“ ujistil jsem ho sebevědomě a pak si vyslechl sestřinu otázku směřovanou na tátu. „Mýtinu?“ zeptal jsem se nejistě, protože jsem si nedovedl představit, o co se jedná a proč tam má sestra chce jít, ale když tam chtěla jít má sestra, přirozeně jsem tam musel jít taky, přeci. Nemohl jsem u toho chybět. To další, co mě zaujalo, bylo ale ještě zajímavější. „Počkej, co…“ více jsem se nestihl vyjádřit, protože mé ucho již bylo v sevření mé sestry a následně mě svalila na zem do sněhu. Zakníkal jsem, když zaškubala hlavou a zatahala mě tím za ouško. Zadní nohou jsem se o ni zapřel ve snaze ji ze sebe sundat. „Niké, jaký tvor, o čem to mluvíš? Chci to vidět taky!“ hlaholil jsem zpod jejího těla a chňapl ji za první věc, na kterou jsem dosáhl, abych ji ze sebe následně mohl stáhnout.

Střetl jsem se s pohledem táty, který zněl náhle rozzlobeně. Znovu jsem zamrkal, tentokrát trochu vyplašeně, ale nepřestával jsem se křečovitě zubit. Co kdyby to náhodou ještě na poslední chvíli zabralo, že? „Na to jsem se ptal já vás,“ upozornil jsem tatínka, kdyby to náhodou nevěděl, protože jsem se odpověď na jeho otázku nedozvěděl. Pak se rozhodl, že se bude ptát na mámu. Přestal jsem se zubit, místo toho jsem obličejík protáhl a odvrátil pohled. „No, jak bych to řekl…“ začal jsem pak s hlubokým nádechem. „Pokud si mě všimla, jistě to ví, ale jinak ne,“ zavrtěl jsem hlavou, kterou jsem pak otočil na Niké.
„Čau, ségra!“ pozdravil jsem ji nazpět stejným způsobem, jak ona mě, stále vlníc ocáskem, v očích mi nadšeně zajiskřilo a pak věnoval pohled zase tátovi. „Víš… Všichni se tak nějak rozešli pryč a nějak nedbali na to, aby se mi věnovali, tak jsem rozhodl, že se zabavím sám. Je na tom něco špatně, tati?“ zazubil jsem se znovu nevinně a hleděl na něj zlatavýma očkama, ve kterých poskakovaly vyloženě rebelské jiskřičky. Někde v podvědomí jsem tušil, že mi to asi neprojde, ale zkusit jsem to musel, ne? Za zkoušku se nic nedá. Pohlédl jsem koutkem oka na sestru, která seděla kousek opodál a mlčela. Safra práce ty sestry…

Přikradl jsem se k Auroře a dvěma dalším obrům, abych mohl společně s mou sestrou zkoumat onu věcičku. Zvídavě jsem se ptal, co je to za věc. Neznámý mi odpověděl, že je to nějaký náramek. Pootevřel jsem tlamičku a naklonil hlavu do boku, přičemž jsem mu věnoval užaslý pohled. Pověděl nám, že na něj máme být opatrní. Rošťácky jsem se zazubil a pokýval hlavou na souhlas, ačkoliv bylo naprosto jasné, že věřit mi není zrovna dobrý nápad. Ti dva nás potom opustili a já se začal cítit opravdu dotčeně. Jemně jsem zatahal sestře za ouško, abych ji probral z transu a rozhlédl jsem se po přítomných. Byla tu vlastně už jen máma, která byla nějak nepřítomná, čehož jsem se rozhodl využít. Tiše jsem se uchechtl a nabral směr do lesa.
Pelášil jsem, užívajíc si volnost a zvesela se u toho zubil. Samozřejmě jsem byl naprosto spokojen, když jsem mohl provádět věci, které se mi zdály rebelské. Jenže jsem nějak nedomyslel, že táta s mou sestrou šli někam pryč a já bych na ně mohl narazit. To by se mi samozřejmě nehodilo do karet, ale jak tomu už osud přál, zanedlouho jsem se střetl právě s tátovo nohou, která mě zastavila v pohybu. Sjel jsem do sněhu, a když jsem se z něj vynořil a zjistil, co se stalo, málem jsem se zakašlal.
„Jejej,“ vzešlo ze mě, posadil jsem se jako spořádaný vlk, pozvedl hlavu a zazubil jsem se s pokusem vypadat nevinně. Určitě si všichni dovedeme představit, jak ten pokus dopadl, ještě když jsem do toho zakomponoval rázné zamrkání. „Ahoj, co tu děláte?“ vyhrkl jsem potom nadšeně a začal vrtět ocasem.

Zvesela jsem tahal za strejdovy šátky, které jsem držel pevně v zubech. Zapíral jsem se u toho bojovně o zadní nožičky a bylo jasné, že pokud by šátek jakýmkoliv způsobem povolil, kecl bych s sebou na zadek. Strýček se mi jal věnovat, což mi udělalo neskutečnou radost, zvlášť pak, když začal nohou hýbat, což mě vyprovokovalo ještě k větší akci. Pak mi pověděl, že se jmenuje Blueberry. Pustil jsem šátek a naklonil hlavičku do strany, přičemž jsem se téměř ďábelsky zazubil a koukal na prvního vlka, mimo mé rodiny, kterého jsem poznal i jménem.
Z radosti mě ovšem vyrušil druhý vlk, který tu se strýčkem byl. Byl to druhý strýček a místo toho, aby se věnoval mě, tak kradl ještě pozornost Blueberryho. Věnoval jsem mu načuřený pohled, který mu dával jasně najevo, že se mi vůbec nelíbí, že mi krade mou hračku, ale jeho to očividně vůbec netankovalo a strýčka mi za nedlouho odvedl. Ošátkovaný mi ještě slíbil, že si spolu budeme někdy hrát a ukáže mi nějaké super triky. Dychtivě jsem otevřel tlamu a rozzářila se mi očka.
„Aithér!“ štěkl jsem na něj vysokým hláskem dodatečně své jméno, vrtíc u toho nadšeně ocasem. Náhle jsem tu ovšem zůstal sám, bez toho, aby se mi někdo věnoval. To mě samozřejmě jistým způsobem dráždilo. Zakňučel jsem, posadil se na zadek a stáhl ouška dozadu. Mé smutnění ovšem netrvalo dlouho, protože jsem zahlédl svou sestřičku u dalšího z vlků. Zrovna jí ukazoval nějakou podivnou věc. Samozřejmě jsem nemohl chybět u něčeho takového, takže jsem se okamžitě rozešel zkoumat situaci. Postavil jsem se vedle Aurořina boku a onu věc jsem si prohlédl ze všech stran. „To je hefkýýý, čo je to?“