Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//maendry přes ronher loterie 3/5

Kráčel jsem hrdě, ale pomalu. Zima mě kousala do zadku a já doufal, že se sněhem proderu k úkrytu, co nejdříve. Od řeky táhlo, takže aspoň v lese si jeden odpočinul, že to bylo teplejší území a ani sněhu tu nebylo tolik. Byl jsem rád, že se tou zimou nemusím nikam tahat už dál. Popravdě bych teď asi delší cestu nedal a Styx už vůbec ne. Přišla mi posledně taková nemocná, když jsem se společně táhly z Borůvkového lesa směrem na jih do tepla. Jen doufám, že to není nakažlivý, to by tak bylo, proležet celou zimu v horečkách nebo se obávat o to, že to s ní sekne každou chvilku a už se neprobudí. Zavrtěl jsem mírně hlavou, abych tyhle myšlenky zahnal a potom jsem velice pozvolna začal sestupovat do úkrytu, který pro nás Styx našla.

//úkryt

//ronher loterie 2/5

Dokráčel jsem s rybou v tlamě na území, které jsem moc neznal, ale viděl jsem tu ve sněhu spoustu stop ptactva, takže to tu rozhodně muselo být na lov křepelek dobré místo. Usmál jsem se a položil rybu do sněhu. Tady mohla v klidu ležet aniž by se zkazila, takový byla zima. Pohledem jsem skenoval okolí. Nastražil jsme ušiska a uslyšel to krásné vábení křepelek, které se nedalo splést s jiným zvukem. Vyrazil jsem tedy za ním a s úsměvem skenoval okolí a hle... bum... měl jsem křepelku v zubech a ani jsem se nemusel moc snažit. Možná že jsem byl prostě přirozený lovec, že jsem i tak malého ptáka byl schopný najít a nebo jsem prostě mel na pozorování vlohy, kdo ví. Vrátil jsem se k rybě a uchopil do zubů i tu, než jsem se rozklusal zase pěkně zpět do vyhřátého úkrytu, ve kterém už čekala hladová Styx.

//úkryt

//úkryt loterie 1/5

Vylezl jsem z úkrytu, kde bylo krásné teplo do večera, který byl studený a vážně nepříjemný. Vlezle se mi to zasekávalo do kožichu a já se mírně obával, že bych taky mohl chytit nějaký psotník, ale její výsost si přála rybu a křepelku, tak dostane aspoň tu rybu. Voda byla čistá a pomalu se táhla krajinou. Došel jsem k ní a podíval se jestli nenajdu nějakou rybu. Viděl jsem jich hned několik a taky raky. Ty jsem raději obloukem obešel a zanořil svůj pohled do míst, kde nebyl ani jeden rak a přímo spousta rybek. Stačilo jenom čekat a pak puff a měl jsem to. Ryba tak tučná, že by se nemusela za nic stydět. Vytáhl jsem jí z vody a pomalým tempem se vydal zpět za Styx. Nechtěl jsem tu být v té zimě už ani minutu, ale i tak jsem se rozhlížel, jestli náhodou nenajdu někde nějakou křepelku, kterou bych k tomu mohl přihodit. Najednou jsem uslyšel křeplku.

//staré meandry

Loterie 1/5

Koukal jsem na Styx, která se probrala ze svého dlouhého spánku. Mručela, když jsem se jí snažil věneček sebrat a šermovala naslepo tlapkami, ale nezachytila nic, na to, aby byla nebezpečná, byla chudák ještě moc rozespalá. Její chyba. Věneček se tak hezky pěkně ocitl mezi ušima svého právoplatného majitele, tedy mne. Styx tak ostouhala, ale místo toho se s povzdechem přesunul a začala si poroučet, co by si dala dobrého. Chtěla křepelku a rybu. Ryba by nemusela být problém, ale křepelku bych asi sehnal v téhle zimě jenom těžko. "Rozkaz madam, podívám se, co by se s tím dalo dělat," pronesl jsem a ještě jednou do ní mile šťouchl čenichem, než jsem ji přelezl a pomalu se vydal z úkrytu. Hlavu jsem měl plnou plánování toho, kde seženu ve sněhu a zimě křepelku a které jezero rozbít, abych se dostal k rybám. Věděl jsem, že lesem kousek protéká řeka, takže jsem své kroky směřoval hlavně tam, protože to byla jistota, že aspoň část jejího přání splním.

//ronher

//loterie 2/5

Probudil jsem se vedle spící Styx a rozhodl jsem se, že nebude nic nepříjemného nakonec vylést ven a pokusit se najít něco k jídlu. Rozhodl jsem se tedy pomalu zvednout a nechat Styx ať se dospí, jenže jak jsem se začal zvedat asi ji můj pohyb probudil, protože se zachvěla a rozlepila očka od sebe. "Dobré ráno její výsosti," pronesl jsem a olízl ji čenich. Pak jsem se natáhl a čmajzl jí korunku z hlavy, než stihl zaprotestovat, abych si ji zase hezky upevnil na svou hlavu, kde krásně seděla. "Chceš něco k jídlu?" zeptal jsem se a nabídl se tak, že jí pro něco skočím, pokud měla hlad, aby nemusela vůbec vylézt z pelechu. Venku to neúprosně pofukovalo a mě bylo jasné, že tam bude zima, ale pro Styx mi to ani nevadilo. Divný, u jiný vlčice bych se tolik nesnažil jako u ní... Asi je to fakt něco víc než jenom přátelstív s výhodama. Usmál jsem se a čekal na její rozhodnutí. Pokud hlad nemá, tak bych nikam nešel, pokud ano, tak bych jí něco našel k snědku v lese.

//loterie 1/5

Byl jsem fakt utahaný, ale nechtěl jsem to před Styx přiznávat, takže jsem jí dál strojově masíroval a povídal si s ní, abych neusnul. Tlapky mi klouzaly po jejích zádech už tak nějak ze setrvačnosti. Ani mi to nevadilo. "To bych tu tvou práci chtěl vidět. Kdyby tys měla moc práce, tak já jsem dočista prací ztrženej... Ty se jenom válíš a nic neděláš, ne?... Styx? Styx?" Usnula mi přímo pod tlapkama a já se nedivil, taky jsem byl utahaný. Tak jsem se jenom pomalu svezl z jejích zad a umístil se za ni. Přimáčkl jsem se k ní a nechal se ukolébat jejím dechem. Dýchala pravidelně a občas trošku zachrupkala. Jeden by ji možná v tomhle stavu označil i za celkem roztomilou. Rozhodl jsem se trochu prospat a pak možná sám vyrazit něco ulovit. Sice jsem nebyl lovec, ale chtěl jsem Styx i něčím okouzlit a chytit něco v téhle zimě by bylo dobrý ne? Ale možná mne to ráno pustí, abych vystrčil čenich z teplého pelechu a šel kdo ví kam lovit.

Možná by mne mělo ranit, že Styx chtěla někoho sežrat nebo možná, že chtěla sežrat někoho na kom mi někdy záleželo, ale nebylo to tak. Cynthia byla na podobné úrovni jako všechny ostatní vlčice světa. Nad ní byly jenom moje holky, které teď žili s Marion v sarumenském hvozdu, a Styx. Popravdě ani k Marion jsem neměl nijak blízko a kdyby ji Styx chtěla sežrat, asi bych nic nenamítal. Ani jsem nepřestal masírovat její záda. Prostě jsem pořád pokračoval v tlapičkování jejích bolavých zad.
Styx se rozchechtala a já byl rád, že není nakrnutá nebo naštvaná nebo prostě jenom ženská, ale že je uvolněná a směje se. V takovým případě mi aspoň nechtěla dát ránu nebo nechtěla někoho jiného sežrat. Pak začala plácat, že je zozombie a pak taky, že já jsem nekrofil. "No dovol?" houknul jsme. "Na mrtvou holku jsi nějak moc živá, jestli sebou budeš takhle házet, tak ti ty záda nikdy pořádně nenamasíruju," odvětil jsem jí a trochu zatlačil, abych ji udržel na místě.

Styx mluvila o tom, jak byli vlci hodní a nikdo nikomu nic nedělal. Odfrknul jsem si. "Možná tak tady," vyklouzlo mi z tlamy. Pokud někde bylo místo, kde vlk nebyl druhému nepřítelem, byla to možná jenom smyšlenka. Já zažil mimo tenhle kraj mnohé šílenství a zvěrstvo a rozhodně jsem tak nevěřil tomu, že místním končinám se tohle vyhnulo. A i kdyby, tak pokud měla Styx pravdu, to ona přinesla do tohohle rádoby Lalalandu chaos. Za to jsem ji možná trochu více obdivoval, než před chvilkou. V mých očích už snad nemohla stoupat, ale pořád tu vždy bylo něco, čím mě překvapila.
Můj vavřín se jí kymácel na hlavě, protože na ni byl o číslo větší, ale nevypadala, že by jí to vadilo, takže jsem jí ho na hlavě nechal. Měl jsem v plánu si ho vzít až ho na noc sumdá. Spalo se s ním fakt blbě, já si už zvykl na to, že píchá a svědí, ale ostatní to tak rozhodně neměli a já věřil, že STyx nebude jiná. Moje příšerka se pak začala kasat, že sama zemřela a že se vrátila z druhé strany. Trochu jsem jí záviděl, tu smrt ne te návrat. Před nějakou dobou bych to sám vyhledával, ale teď jsem byl, nu šťastný. Usmál jsem se na ni a jenom ji mírně polaskal po čenichu, aniž bych na tuhle informaci reagoval. Ale pak vyslovila žádost a tak jsem se zvedl a tlapkami jí začal masírovat nejprve m u krku a pak jsem postupoval postupně dol. "Takže jsi vlastně zombie?" zeptal jsem se se smíchem v hlase.

Styx se uvelebila vedle mě a pak se jí pírka trochu načechrala nesouhlasem. Evidentně jsem její ego podrbal na správném místě, protože se zase začalo rozbíhat do všech směrů a já věděl, že teď už se Styx rozkecá sama od sebe, i když by před chvilkou klidně odpřísáhla, že mi nic říkat nebude. Jen jsem mlčel a poslouchal její vyprávění. Měl jsem rád zvuk jejího hlasu skoro stejně jako ten svůj. Dobře se ten její trošku přiškrcený hlásek poslouchal. Jako by jí docházel dech nebo byla nemocná... Že by vážně byla nemocná. Poslouchal jsem a sledoval ji pohledem. Trochu jsem ji přikryl vlastním ocasem, kdyby byla nemocná, měla by zůstat v teple no ne?
Styx mezitím vyprávěla příběh svojí první zimy v kraji, který rozhodně nebyl pohádkový. Spíš to byl krvák se vším všudy. Lov, hlad, prokousnuté krky. Mírně jsem se zachvěl. Z nás dvou jsem tu byl já ta něžná dušička, která neměla ráda krev. Abych pravdu řekl, kdo ví jestli bych z většího množství vlčí krve neomdlel. Krev lovené zvěře mi nevadila tolik, jako krev naše. Zvláštní. "Jsem rád, že jsi vyvázla v celku," pronesl jsem a trochu se jí zachumlal čenichem do kožichu. Styx už vyprávěla dál o tom, že chtěla mrtvou vlčici sníst. To mě nezaskočilo, stejně jsem si myslel, že Styx jenom žertuje. Neměl jsem ji za kanibalku i činem. Jen slovem. Jak moc jsem se pletl?
Pak ovšem řekla něco zajímavého. Vlčice údajně ožila a nic se jí nestalo. Jako by ani smrt v tomhle kraji nemohla mít nikdy navrch. Ani smrt nebyla koncem. Nebyla definitivní. Napřímil jsem krk a hlavu. "To nemůžu být pravda...." zabrblal jsem. "Každý umírá, třeba ses jenom spletla a byla to nějaká její sestra nebo tak něco."

//zlatavý les

Styx se dušovala, že jí nic není a tak jsem to nechal plavat. I tak bylo docela dost pozdě, abych se s ní dohadoval, když už jsme byli skoro v pelechu. Vkročil jsem do našeho malého obýváku a položil si ze zad kožešinu srnky na zem. Byla moje, voněla mnou a tak pelech po chvilce začal taky vonět víc a víc jako já. Domov, sladký domov. Lehnul jsem si na zem. "Auuuuííí," zívnul jsem si, protože jsem byl sám celkem dost utahaný z toho kodrcání se sem a zase tam.
Moje společnice se mezitím dost durdila, že mne nezajímá její první zima a ským se tahala a s kým co měla a neměla. Lhal bych, kdybych řekl, že mne to nezajímalo, ale na druhou stranu jsem jí nechtěl dělat to potěšení, že má nademnou na vrch. "Tak mne zkus přesvědčit," pronesl jsem a nakrčil na obočí. "Víš já jsem bard a slyšel jsem hodně příběhů a historek od spousty vlčic, čím by ta tvoje měla být jiná než desetitisíce těch, co jsem slyšel před tím? Hmm? Je tam snad napětí nebo něco, zajímavého?" snažil jsem se jí trochu nalákat na to, aby mi to řekl. Popíchnout její ego, které jsem znal v celé jeho velkoleposti.

//Roh hojnosti

Styx se za mnou táhla jako by už nemohla. "Neměla jsi běhat ten závod se mnou, vidíš, pak nemáš sílu ani dojít odmů, pojď," popohnal jsem ji trochu a sněhem se začal brodit před ní, abych jí zlehčil chůzi sněhem. Nechtěl jsem úplně pobuřovat její velkolepost tím, že si ji budu jenom dobírat a nebudu se jí snažit pomoct. Kráčel jsem tedy se srnčí kožešinou na zádech a se Styx za zadkem. Sníh naštěstí poblíž lesa trochu opadl, rozhodně ho nebylo tolik, ale teplota se snižovala. Ještě že máme ty kožešiny.
Upřel jsem pohled na Styx. "Ne, nevyprávěla jsi mi o své první zimě, je to snad příběh k poslechnutí?" zeptal jsem se jí zvědavě. Že by nový námět na nějakou baladu nebo legendu k ohni? V očičkách mi zajiskřilo a já pomalu vkročil do úkrytu, který jsme si se Styx pomalu zútulnili.

//pelech

//Delta

Udával jsem našemu pochodu tempo. Sníh sílil a já doufal, že se nám podaří dostat do nového úkrytu co nejdřív. Mohl bych ještě pak něco zajít ulovit, ale ne když je venku takový nečas. Celkem jsem byl rád, že budeme mít v úkrytu kožešinu, kterou si tam budeme moct hezky nechat a na které se bude i dobře spát. Styx se chichotala a na oko hrála, že mě neslyší. Ale já věděl, že slyší a když budu chtít věnec si vezmu zpět.
Už to bylo jenom kousek a ona mne informovala o tom, že je v podstatě vykradač hrobů a že obrala nejednu mrtvolu o její cetku. Ne, že bych to schvalovl, spíše na opak. "Ty oškubeš i mrtvolu," poznamenal jsem suše a zamířil do lesa, který jsem hrdě označoval za náš les byť nebyl ani náš a popravdě teď to nevypadalo ani jako les, jen jako spousta holých stromů do kterých se opíral vítr a sníh.

//Zlatavý les

//Mahtae sever

Šel jsem dál a popravdě jsem netušil, jestli jsem náhodou někde špatně nezabočil. V téhle chumelenici to bylo jednoduché. Jeden šel a pak najednou bum byl úplně někde jinde. Chtěl jsem nás vzít podél řeky a pak u jezer odpočit, ale jak jsem šel, najednou jsem nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Jediné, co mi zůstalo jako navigační bod byla řeka. "Drž se u mě," řekl jsem Styx a snažil se jí sněhem udělat cestu, aby se nemusela tolik namáhat. Doufal jsem, že řeka nás dovede někam, kde se zorientuju lépe. Sněhu přibývalo s každou vteřinou se na nás nsnášel a snad sněžilo i ze spoda. Nechtělo se mi tu zemřít a tak jsem doufal, že snad mne naše kroky dovedou ěkam správně. Prosím.... prosím...
A tak se stalo, že jsem nás dovedl až k moři, kde konečně přestávalo tolik sněžit, jak bylo teplo a spíše tu mrholilo. "Tak to ne, já ho budu chtít zpátky," ohradil jsem se. Rozhodně jsem neplánoval jí svůj přívěsek nechávat. Kde sehnala ty ostatní mne mírně zaujalo. "A kdes vzala ty ostatní?" zeptal jsem se. Na tajnou zlodějku mi přišla až moc nápadná. Na borce, co si něco vybojuje silou zase moc mrňavá. Sice mohla mít magickou sílu, ale tu jsem nepovažoval za použitelnou. Nebo, ne v jejím případě, když tu byl magický skoro každý. "Tak odtud je to jenom kousek do našeho pelechu," pronesl jsem s úsměvem, když jsem se konečně zorientoval.

//Roh hojnosti přes magický palouk

//Borůvka úkryt

S kožešinou na zádech jsem se plahočil k řece, následován její výsostí, která si nesla můj věnec na hlavě, jako by to byla nějaká trofej. Došly jsme k řece a vydatně se rozsněžilo. Už abychom byly zase v pelechu. Kouknul jsem se na Styx, ale ta ťapkala nadšeně za mnou. Evidnentě jí sex dodával nějakou tu energii, kterou ze mě spíše odsával. Nedivil jsem se jí, byla přece jenom k nakousnutí, takže teď byla určitě v rauši ze spokojenosti sama se sebou. "Koukni, vypadáš strašně hezky," pronesl jsem a ukázal k ledu na řece, který jsem tlapkou očistil, aby se mohla podívat. Vážně jí to slušelo. Navíc jsem měl takový trochu majetnický pocit, když měla na hlavě něco mého. Usmál jsem se na ni a olízl jí něžně čenich, než jsem chumelenicí vyrazil zase na jih.

//Delta, přes mahtae jih

Byl jsem celkem v klidu. Ale ten pocit netrvalo dlouho. Styx se mi začala mazlat v obličeji a natahovat se pro korunku, co mi držela za ušima. "Tu máš ty cácoro," pronesl jsem se smíchem a dál korunku na její hlavu. Ve vavřínech z bronzu vypadala jako urozená dáma. "Pojď, mela by ses na sebe podívat, " vyzval jsem ji a neochotně se zvedal z kožešin. Styx se rozhodně hezky rozválela, ale fakt jí to slušelo a já chtěl aby se viděla. Na to bylo potřeba řeku a já věděl o jedné hezké. Zvedl jsem se a seskákal dolů do jeskyně pro plebs. Naše jsem tu svou kožešinu že srnce. Byla hezká, zachovalá a rozhodně lepší než spát na hlíně v našem novém domově.
Rozhodl jsem se, že Erlend tu není. Na moje volání neodpověděl a úkryt byl prázdný. Trochu mě to zamrzelo, ale třeba ho potkáme cestou. A nebo si budu přátaby mi ho nekdo přivedl do cesty a to se stane, jako vždycky. Mam vic štěstí než rozumu. Vyšel jsem z jeskyně a doufal, že mě Styx s věncem následuje. Kožešinu jsem si hodil na záda.

//mahtae sever