Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 14

Na chvilku to vypadalo, že ti bezsrstnaní tvorové nejsou jenom výplodem fantazie, ale nějakou zkušeností, která se ukrávala v mysli vlčice předmnou, ale já už nebyl takový, abych vyzvídal více o bolestech a strastech ostatních. Ne když se mi to k ničemu nehodilo. Navíc bavit se o nějaké vymyšlené noční můře bylo... pff... k smíchu? Dětinské? Nechal jsem to tedy být, i když představa zvířete, které chodí po dvou jako pták, ale vypadá jako bezsrstá veverka, mě celkem pobavila. Představoval jsem si asi tak dvacet centimetrů vysoké hlodavce, jak se po dvou batolí kolem. Bylo to přímo k popukání a na mém čenichu se objevil další z řady mnohých úsměvů, kterými jsem oplýval. "Nemusíš se bát ničeho, ani přerostlých nepřátel bez srsti," odvětil jsem místo toho udatným a zvučným hlasem. "V téhle zimě, by stejně nejspíš pochcípali," dodal jsem a spiklenecky na Bouři mrkl.
Její další slova byla už opět smysluplná, měla hlavu a měla patu. Měla by se mě bát? Instinktivně couvla, ale já jsem udělal krok směrem k ní a pak ještě jeden, takže sem byl od jejího těla tak na půl metru. Blízko, aby to narušovalo nějakou osbní zónu,ale dostatečně daleko, aby mi nemohla dát po čuni. "A bojíš se mě snad? Možná bys měla ne?" prohodil jsem hlubokým hlasem a chvilku zavládla ticho. Pak jsem se zasmál a pomalu sena místě otočil. "Radšte milady, vyrážíme na jih za teplejším podnebím," prohodil jsem zvesela a pomalým krokem se začal sunout směrem, odkud jsem sem přišel. Záměrně jsem vedl vlčici směrem k vodopádům, které byly nádherné a mohly tak pohnout srdéčkem už tak příjemně nahlodaným, nebo jsem v to aspoň doufal.

//vodopády

//loterie 13

"To zní... zajímavě," řekl jsem, abych ji neurazil. Přišlo mi to jako strašně divný nápad, kterému by nikdo neuvěřil a to bylo součástí všech balad. Každá balada musela být do jisté míry uvěřitelná, každá píseň musela probouzet otázku "mohlo by se to stát i mě"? "Většina balad, písní, popěvků... všechno to je do jisté míry klišé, ale právě to klišé si dost často nachází nejvíce posluchačů. Nešťastná láska. Život plný překážek. Hrdina bojující proti zlu... Všechno by ovšem mělo být uvěřitelné a no... nahaté veverky?" vyslovil jsem poslední dvě slova pochybovačným tónem, který byl doplněn škádlivým úsměvem. Je chytrá jako malá myška. Tahle bude nebezpečný oříšek, ale každý zapeklitější má určité skulinky, díky kterým povolí. "Ale..." řekl jsem velice důležitým tónem. "Balada o nádherné modrooké bojovnici, která uchránila vlastní kůži před nebezpečím, ukrytým v podivném lese... To by určitě vydalo na pořádný potlesk, nemyslíš?" zeptal jsem se vyzývavě a naklonil hlavu trochu na stranu.
Její další slova jsem podpořil pokýváním hlavy. Bylo to zajímavé jméno, neobvyklé a do jisté míry i tajemné. Znělo to jako umělecké jméno, které si někdo dá, aby ho pak ostatní mohli křičet v davu při oslavě jeho vítězství nebo dobře odvedeného lovu. "Na jihu bylo tepleji. Bylo tam moře a tak," navrhl jsem a nedopověděl slova. Jen jsem hlavou mírně naznačil směr, kdyby snad chtěla vyrazit společně do trochu teplejší končiny.

// loterie 12

Vlčice nebyla jenom pěkná, ale i chytrá a uměla si ze sebe evidentně udělat i srandu, nebo mi to tak aspoň přišlo, protože podle tónu hlasu si nebrala moje poznámky moc k srdci. Takováhle kombinace byla celkem vzácností a já se rozhodl, že si téhle vzácnosti užiju dokud budu moct. Nebo dokud mě to zase nezavane jinam. Mám úkol. Myšlenkami na to, proč tu jsem sem se vůbec nenechával rozhodit. Stejně jako všechno ostatní je odvál pocit příjemné konverzace s příjemnou vlčicí a přijatelné šimrání v tříslech. "A proč by ne... tragické příběhy o ztrátě života milované osoby nebo bojovné balady o vznešeném rekovi, který ztratí život při záchraně překrásné panny... Do balad se hodí všechno, co dobře zní a co se reálně stává, žel tomu," odvětil jsem s tragickým smutkem na konci hlasu, který ovšem byl rozpoznatelně hraný. Vlčice se mi zamlouvala a moc. Chytrá, vtipná, hezká a i celkem zachovaná, takové já mám nejradši. S úsměvem jsem dál sledoval vlčici a jak hezky se jí křivila tlamička, když mluvila.
"Já ale nejsem každý," odvětil jsem a na tlamě se mi rozprostřel lišácký úšklebek, který až nápadně připomínal úsměv malého vlčka, který provedl něco co nemá a je si toho velice dobře vědom, i když všem tvrdí naprostý opak. "Překrásné jméno, pro překrásnou vlčici," zatrilkoval jsem hlubkovým hlasem, cvičeným pro jakoukoli intonaci, které bylo třeba. Poposedl jsem si na sněhu, protože mě začínala zábnout zádel. Chtělo by to nějaké hezké teplé místečko, kde by se jeden mohl hezky přitulit a trochu se zahřát v příjemné společnosti. "A jestlipak nevíš ó má nádherná múzo, kde by se tu jeden mohl zahřát?" zeptal jsem se laškovně a pomalu se zvedla na všechny čtyři. Převyšoval jsem vlčici o celou hlavu, takže jsem musel mírně sklonit zrak, abych si ji mohl dál poočku prohlížet.

//loterie 11

Snažil jsem se vymyslet dokonalej rým na mráz, ale popravdě bylo to takový divný. Něco mi na tom pořád nesedělo. Mou tvořivou chvilku s múzou, ktrá mne políbila u vodopádů, narušil příchod jiné múzy. Celkem reálnější a líbatelnější než té před tím. Před tím to byla příroda, tohle taky byla příroda, ale obdařena mnohem příjemnějším a méně chladným vzezřením, které by vás místo zahřátí v noci nechalo chcípnout na prochladnutí. "Haha," usmál jsem se na vlčici, která své antré uvedla celkem zajímavým vtípkem. Pomalu jsem se v sedu narovnal, abych ukázal své přednosti, jako například svou výška. "Nezní to moc příjemně co... taky mi to trochu tahalo uši, lámání vazu není úplně rýmovatelný," povzdechl jsem si s úsměvem, který mi přejel po tváři. Zkušeným okem jsem si v mžiku prohlédl vlčici. Dost dlouho na to, aby si mého prohlížení všimla, ale zase ne tak dlouho, aby to nepůsobilo jako oplzlé očumování.
Vlčice byla pěkná. Měla dlouhé nohy, které se jí ve sněhu krásně vlnily, stejně jako ocas, který si nesla celkem lehce. Postavou byla rozhodně menší než já, ale to mi nevadilo. Já měl radši menší vlčice, než nějaké vytáhlé obřice. I když, i obřice měli své výhody. "Zamilovaných umím pár, ale to by mohlo rozechvět tvoje srdéčko až moc a na takové chvění tady není dostatek soukromí... A ukolébavky se více hodí po zpěvu právě oněch zamilovaných balad," neodolal jsem poznámce, která by mohla přimět nejednu slečinku k ruměnci. "Adiram, jméno mé," prohodil jsem nakonec. "Potulný zpěvák a bard, který zavítal i do tohohle kraje," přeletěl jsem pohledem stromy kolem. "A jaké je vaše ctěné jméno, nádherná slečno?"

//Loterie 10
//vodopády

Šel jsem poměrně rázným krokem, protože mi upřímně umrzaly nejen tlapky, ale i ocas a všechno v partiích, které by rozhodně omrzat nechtěli, pokud by je jeden chtěl někdy používat, což bylo přesně mým záměrem. Nasál jsem do čenichu chladný vzduch okolí. Přineslo se mi hned několik pachů. Cítil jsem dva vlčí pachy, zároveň pach krve srnky, ale i nějaké ty pachy koroptviček. Mlsně jsem se olízl, těžko říct ze kterého pachu se mi sliny sbíhaly. Vypadá to na lovce. Tohle nebude dobrý nápad Adirame. Spíš bych něco ulovil sám... Kývl jsem hlavou. Můj rozum se někdy přesouval k ocasu, ale momentálně zvítězil pud sebezáchovy. Pokud je tu někdo, kdo by mohl ulovit srnku, mohl by taky nemít v plánu se dělit a nerad bych takového vlka potkal. Navíc když podle pachu byli dva. Nenene ulovím si něco sám.
Uviděl jsem koroptvičku přímo na mýtince před sebou. Rovnala si zrovna peříčka a nebo hledala něco ve sněhu a v hlíně? Těžko říct. Její konec byl poměrně rychlý a moje břicho se zaradovalo. Pustil jsem se hladově do přežvykování koroptvičího masa, které mi chutnalo jako kterékoli jiné... dobře. Lehl jsem si na zem a nejprve do sebe nafurtroval maso, vnitřnosti a pak i některé slabší kosti. Na mýtince zůstala v bílém sněhu krev, peří a některé kůstky, které už jsem neměl v plánu jíst. Očistil jsem si tlapky o sníh a tlamu pečlivě olíznul.
Po jídle nadešel čas na trávení a skládání. Natáhl jsem se proto na okraji mýtinky pod jeden ze stromů, kde nebyl napadaný sníh, aby mne to nestudilo. "Agh agh," odkašlal jsem si, abych uvolnil hrdlo. "V dalekých krajinách stojí tam sám, stojí a stojí, pokrývá ho mráz... Jednu já radu vám nesmírnou dám, kdo nedá si pozor ten zláme si vaz... ne, hmm něco tam nesedí... zláme si vaz, hráz..." Pomalu jsem skládal další ze svých písní, kterou bych případně mohl někomu zazpívat až se vrátím za Evirou. Ráda uslyší o krajinách vzdádělných.

//loterie 9
//mahtae sever

Musel jsem zvolnit tempo a nakonec se zastavit. Vodopády byly opravdu skvostné. Voda z nich přepadala do řeky a vířila se a prodila poměrně rychle. Na některých místech ovšem vodopád zamrzl a tam se tvořila mnohem fantastičtější scenérie, jak občas dopadl na ledovou plochu nějaký paprsek slunce a rozehrál zamrzlou vodu stovkou barev. "O tomhle by se měla složit nějaká píseň," zamručel jsem si sám pro sebe. Vypadalo to tu opravdu líbezně, ale zároveň i chladně a nebezpečně. Udržoval jsem značnou vzdálenosti od vodního masivu, když jsem ho začal obcházet. Mohl bych se zastavit tady a složit baladu na místě, jenomže jsem se obával, že by mi nastydly hlasivky nebo že by mi umrzla prdel a ani jedno se mi upřímně nechtělo riskovat. Rozhodl jsem se, že zamířím do nedalekého lesa. Něco tam ulovím a zároveň i složím baladu na tenhle vodopád. To zní jako celkem dobrý plán.
Obcházel jsem tedy dokola vodní masiv, který se mi postavil do cesty a opatrně jsem si jej prohlížel, abych si jeho podobu vtiskl do hlavy a mohl jej pak vykouzlit ve své mysli, kdykoli budu potřebovat trochu toho osvěžení a inspirace. Snažil jsem se, abych si zapamatoval každý zákrut, protože to se bude při sestavování nové balady velice hodit. Snažil jsem se ve sněhu nakračovat opatrně a zároveň obdivovat přírodní úkaz. Když jsem se dostatečně nabažil a když už zima překonala únosnou mez, pustil jsem se do pomalého poklusu směrem do lesa, který, jak jsem doufal, mi nabídne příjemné útočiště a i něco dobrého.

//Smrkový les

//loterie 8
//Mahtae jih

Bylo načase najít si něco k jídlu, jenomže v řece jsem rozhodně nemohl očekávat nějakou tu dobrou rybku. Chtělo to najít nějakého zajíce nebo nějakého opeřence, kterého bych mohl v klidu zakousnout a neriskoval bych, že mi umrznou tlapky. Vítr se navíc zvedal silnější a mrazivější. Vypadalo to, že bude nějaká vánice nebo něco takového. Rozhodně jsem se mohl rozloučit s tím, že bych se tu nějak promenádoval. Škoda. Vypadalo to na příjemný den. Protáhl jsem si přední a pak zadní tlapky, načež jsem se pustil do poklusu, který mne vedl podél řeky směrem k severu. Bylo nutné najít nějaké místo, kde bych si mohl odpočinout v klidu, bez nebezpečí promrznutí, a kde bych si mohl ulovit něco lahodnějšího než studenou rybu.
Na severu to vypadalo, že je nějaý les. To mi dodávalo naději, že pokud doklušu až tam, tak bych se mohl pořádně najíst. Netušil jsem jestli tam naleznu nějakého malého hlodavce, zajíce nebo opeřence, ale něco v tom lese určitě k zakousnutí bude a já to zakousnu, dokud mám ještě nějakou energii a vůli. Kurňa to je hnus! Vítr se mi zakousával hlouběji a hlouběji pod kůži a já jen doufal, že se mi podaří dostat do úkrytu lesa, co nejdříve. A snad tam nebude někdo bivakovat. To by mě naštvalo... I když nějaká hezká vlčice by se hodila. Zajiskřilo mi v očích, ale to už jsem viděl další překážku, která se mi rozhodla plést do cesty. "Ach," povzdechl jsem si rezignovaně. Lilith si vybrala nádherný kraj k schovávání se před Nejvyšším, jen co byla pravda. Předemnou byly vodopády.

//Vodopády

//loterie 7
//Bobří ostrov

Dostal jsem se z ostrova suchou tlapkou. Když jsem stanul na druhém břehu otočil jsem se na podpadku a s úsměvem se uklonil. "Děkuji vám přátele bobři, že jste mi umožnili využít vašeho nádherného ostu k přechodu na druhou stranu," zahalekal jsem na zvířata s podivným ocasem, kterým zuby trčely z tlamy. Bobři zvedli hlavičky, asi na ně nikdo nepokřikoval normálně. Jeden z nich podivně zasyčel a mě bylo jasné, že je načase odpochodovat zase dál, pokud se nechci pouštět do bobřích válek, což jsem rozhodně neměl v úmyslu. Já nebyl bojovníkem, ale milovníkem a toho jsem se hodlal držet dokud budu v tomhle kraji moci.
Kráčel jsem neochvějně podél řeky dál na sever. Sněhu příbývalo s každým mým krokem a já doufal, že někde nezapadnu až po krk do závěje, protože to by opravdu nebylo moc příjemné. "Hmmm, Hmmmmmm...Hmm Hmmm Hmmmmm Hm," broukal jsem si cestou jednu ze svých oblíbených melodií, kterých pravda bylo nespočet, ale zrovna tahle byla příjemně tesklivá a náramě se hodila na pomalé putování zasněženou krajinou. Nebylo nic poetičtějšího než tichá zamrzlá pláň nebo tiše šumící zamrzlá řeka. Všechno to působilo strašně smutným až plačtivým dojmem a já jen doufal, že tu třeba někde v okolí bude nějaká uplakaná vlčice, které bych mohl složit pár veršíků. Pravděpodobně ne když je tak pekelná kosa... Pekelná kosa je celkem dobrý obrat... Usmál jsem se a poznamenal si tenhle hezký obrat, který bych mohl v budoucnu použít v rámci nějaké své nové balady nebo jenom nějaké odrhovačky, kterou bych mohl vytáhnout u nějaké dobré zvěřiny. V břiše mi zakručelo hladem.

//mahtae sever

//loterie 6

Probudil jsem se ze svého rozvaleného snění. Nějak mne to putování zmohlo. Otevřel jsem tlamu a mlsně se olízl, když jsem pohledem ještě rozespalým přejel přes bobry, kteří se nedaleko pouštěli do stavby nového valu přes řeku. Dneska ne... Pomalu jsem se zvedl a snažil se neprokřupat si moc záda, která jsem měl stuhlá. Během spánku jsem sjel z klády na zem a teď jsem si musel oprášit nejen kůru, ale i sníh ze zad. Nehodlal jsem vypadat jako nějakej podomní prodejce, který vylezl z nějakého zapadlého koutu odpadní díry. Oklepal jsem se od sněhu a zbytků kůry, načež jsem si dočistil některá místa i pomocí svých vlastních tlapek.
Slunce se schovalo za mraky. Pravděpodobně během mého spánku zhodnotilo situaci jako nevyhovující a rozhodlo se dát si pro dnešek volno. Vystřídáno podivným mrakem a sílícím větrem občas vykouklo a zamrkalo na zem. To bylo ovšem všechno. Zachvěl jsem se zimou. Nesnášel jsem tohle období. Měl bych se jít někam schovat. Nechtělo se mi prochladnout na tomhle bohem a vlky zapomenutém bobřím teritoriu. Ještě by se ze mne stala součást nějakého bobřího útvaru... Rozhodl jsem se tedy odkráčet zase přes bobří hráz směrem pryč. Opatrně jsem našlapoval a snažil jsem se udržovat rovnováhu, když moje tělo začalo postupně přecházet přes ne úplně stabilní klády. Nehodlal jsem se namočit. Mokrý kožich by mohl znamenat smrt. Musel jsem se tedy soustředit. Až když jsem se tlapkami ocitl na druhé straně, tak jsem si oddechl. "Teď by to chtělo něco k zakousnutí," řekl jsem si pro sebe, abych si trochu probudil i hlasivky.

//Mahtae jih

Parsifal
posty: 28. - 27. 1. - 22 lístků
dopis Vlčíškovi - 2 lístky
celkem: 24 lístků

Sigy
posty: 29. 12. - 27.1. - 11 lístků
celkem: 11 lístků

Adiram
posty: 28. - 27. 1. - 36 lístků
nora zrzavé lišky - 1 lístek
celkem: 37 lístků

Tasa
dopis Vlčíškovi - 2 lístky
posty: 30. 12 - 27. 1. - 19 lístek
celkem: 21 lístky

Rowena
posty: 1.1 - 27.1. - 17 lístků
celkem: 17 lístků

//loterie 5
//mahtae jih

Dorazil jsem přes řeku v naději, že naleznu útočiště. To jsem sice nalezl, ale nedostal jsem se úplně přes řeku. Podle všeho to vypadalo, že si tu bobři udělali celkem slušné útočiště na ostrově mezi řekami, které propojili různou sítí dřevěných staveb a mostků. Díky nim mohl jeden vlk projít suchou tlapkou na druhou stranu řeky, ale taky se mohl zaseknout na tomhle podivném ostrůvku, který ovšem nabízel podle všeho celkem slušný klid a úklid sama sebe před světem.
Sledoval jsem sníh, ale nevypadalo to, že by ho něco narušilo. Žádná tlapka vlka, alespoň. Nasál jsem do čenichu vzduch, který byl chladný a vlahý. Navíc taky prázdný všech pachů vlků, které jsem si dovedl představit. Byl jsem celkem rád. Jediné, co jsem cítil byli bobři. Jejich přítomnost byla očividná nejen podle staveb, ale i podle toho, že se tu občas nějaký promenádoval. Vůbec se mě nebáli, což nasvědčovalo tomu, že jim vlci už dlouho neznepříjemňovali život. Mlsně jsem se olízl, ale nechal jsem je být. Bylo mi jasné, že bych dostal přes držku, jen co bych se o něco pokusil. Místo lovení jsem se tedy usadil do čerstvého prašanu a zhluboka jsem vydýchával předchozí pochod. Bylo příjemné odpoledne a já se pomalu natáhl, abych si mohl trochu odpočinout. Lehl jsem si na jednu z klád, které tu byly různě rozházené. Ležel jsem si na zádech, protože kláda byla celkem dost prostorná, a sledoval jsem nebe, jak si na něm spokojeně plují mraky. Ze západu se zvedal vítr. Tahle idila nebude trvat věčně, to bylo jasné i mě, ale nehodlal jsem si kazit den.

//Loterie 4

//Ústí

Kráčel jsem podél řeky. Mírně zaplaven vlastními myšlenkami, ale zároveň i vjemi okolí. Začínalo přituhovat. Cítil jsem to nejen na vlastním kožiše, ale i na tlapkách, které se mírně řečeno brodily sněhovou pokrývkou. Nelíbilo se mi to. Nesnášel jsem sníh. Nesnášel jsem zimu. Jenomže jsem se musel brodit tímhle sajrajtem, protože jinak to nešlo. Nehodlal jsem o tom ani přemýšlet. Všechno zlý je pro něco dobrý ne? Vždycky to tak bylo? Platilo to tak? Neplatilo, věděl jsem že neplatilo. Někde v hloubce vlastního já mi bylo jasné, že některé zlé věci se jenom tak dějí pro to, aby se prostě děly. Nemělo to vysvětlení, nemělo to opodstatnění, prostě to tak bylo. Byl to fakt, se kterým se nedalo nic dělat a já nebyl jedním z těch, co by se o to nějaké dělání byť jen pokoušel.
Obrátil jsem hlavu směrem k východu, kde jsem zaznamenal obrovskou pláň, která se táhla až kam oko dohlédlo. Na sever byla řeka a les. Viděl jsem rozmazané stromy v dálce. Nechtělo se mi ovšem ani do pláně ani k lesu. Něco mi napovídalo, že bude nejlepší si najít nějaké místo k odpočinku, které by mi umožnilo popřemýšlet, co dál. Vypadalo to totiž, že tenhle kraj bude mnohem větší, než jsem si chtěl připustit. Když jsem poprvé slyšel, že by mohla být Lilith tady, myslel jsem si, že tu bude tak jedna smečka, ale tohle vypadalo, že tu těch podivných uskupení bude víc. Nezamlouvalo se mi to. Na druhou stranu, čím víc smeček tím víc vlčic ne? Mlsně jsem se olízl a na čenichu se mi rozlil rozpustilý úsměv. Pomalým krokem jsem zamířil k mostku, který tu postavila tlupa bobrů v lepších podmínkách, než byl tenhle sníh. Využil jsem jejich práce, abych se dostal přes řeku.

//Bobří ostrov

//Loterie 3

//Mušličková pláž

A zase jsem osaměl. Ne že bych před chvílí nebyl sám, ale tady v okolí bylo ticho po pěšině. Necítil jsem žádné pachy ani trochu. Vítr ke mně nevál nic jiného než chlad a zimu, která se zahryzávala do mého kožichu víc a víc. Pokračoval jsem ovšem neochvějně směrem na sever. Nebylo to nic příjemného. Jak jsem již podotkl nesnášel jsem zimu, ale to přesně mne k severu táhlo. Lilith taky neměla zimu v oblibě, nebo jsem si to alespoň myslel, a kam jinam by se vlčice mohla schovat, než do nějaké smečky na severu, která by jí poskytla úkryt a ještě navíc bezpečí mezi svými. Lilith nikdy nebyla hloupá, byla naivní a blbá, ale ne hloupá. Uvědomoval jsem si její inteligenci, která ostatním zdá se unikala.
Narazil jsem na řeku, která se podivně vlévala do moře. Vlévala se tam líně a naprosto bez zájmu o okolní svět. Já taky neměl o okolní svět zájem, ale nedával jsem to tak okatě najevo. Vyrazil jsem tedy směrem proti proudu řeky. Jestli chtěl jeden někam dojít a najít nějaké vlky, musel vyrazit proti proudu. Řeka od nepaměti táhla vlky k sobě. Nabízela vodu, tak potřebnou k životu. Pokud narazím na nějakou smečku, měl bych od nich zjistit jestli Lilith někdo nezná. Vlastně na kohokoli narazím. Ale měl bych být opatrný na to jak se zeptám i na co se přesně zeptám. Nic se nemá uspěchat. A naši holubičku nesmíme vyplašit, než ji lapíme. Kráčel jsem bez zastavení na oddech dál. Neměl jsem ani úmysl na to, že bych zastavoval. Každé zastavení znamenalo zpoždění. Že bych spěchal? Ani náhodou, kdo spěchá k sobě přitahuje až moc nechtěné pozornosti. A já chtěl jen tu chtěnou pozornost. Nic jiného.

//Mahta jih

//loterie 2
Přímořské pláně

Kráčel jsem vycházkovým krokem, jako bych se nikdy za ničím nehnal a nikdy nikam nespěchal. Jako bych měl všechen čas světa a neměl jsem potřebu se hnát za nějakou manou na konci tunelu, který se ztrácel v nedohlednu. Jenomže já neměl čas.
Zavrtěl jsem mírně hlavou a znovu nasál okolní přímořský vánek. Byl studený a chladil mne v plicích. Cítil jsem ovšem i pachy. Někdo tu nedávno šel, takže místo rozhodně nebylo tak opuštěné, jak bych si myslel. Pachy ovšem přicházely z jiného místa, než byla pláž. Někde v okolí tu bylo více vlků. Nehodlal jsem ovšem hledat nějaké nové známosti. Zatím ne. Nejprve jsem si chtěl tenhle kus země prohlédnout a zjistit, jak to tady funguje. Kdo se tu vydává za klamavého Boha a kdo si ostatní podmaňuje. Komu je dobré se vyhnout a komu naopak zavděčit, než si vás sám všimne. Měl jsem celkem promyšlený plán. Kdyby tu někde byla, nechtěl jsem ji vyplašit. Nemohl jsem si dovolit žádný přehmat. Potřeboval jsem si tu vybudovat solidní základ, abych ji pak mohl přemluvit, přesvědčit. Přitáhnout i polomrtvou zpátky, pokud to bude nutné, ale raději bych se k násilí neuchyloval. Nechtěl jsem se k tomu uchylovat, ale možná že nebudu mít jinou možnost a budu muset... Ne.
Třeba půjde dobrovolně. Kdo by taky odmítl pozici v takovém lukrativním podniku, jako bylo naše společenství. Kdo by nechtěl být puťkou v domácnosti, které všichni leží u tlapek a kterou čas od času její partner obtáhne, aby mu vrhla hezký vlčátka, co? Navíc žrádla, že by nikdy nepoznala hlad a měkké kožešiny, ob den vyměněné...

//Ústí

//Loterie 1
Od nikud a odevšad

Kráčel jsem poměrně rozhoupaným krkokem. Začínala zima. Tu jsem nesnášel. Ale zároveň svítilo slunce. To jsem měl rád. Nebylo potřeba se nikam hnát nebo se snažit překonat sám sebe. Slunce mi přálo, svítilo celkem obstojně. Vítr začínal pofukovat, ale tady v jižních oblastech bylo celkem dobře. Užíval jsem si přímořského vzduchu, který roztomile štípal v nosních dírkách. Nic jiného, ani nikoho jiného jsem v okolí necítil, což mne mírně znervózňovalo. Kde nikdo nebyl, tam se muselo stát buď něco děsivého nebo se něco děsivého dělo jinde a proto se to tady vyvlkovalo. Mohla se někde dít nějaká nekalost nebo nějaká bitka. Rozhodně jsem se k ní nechtěl přimotat, takže možná bylo jedině dobře že tu nikdo nebyl. Mírně jsem se oklepal a dál se nezávazně procházel po písčité pláži. Bylo tu sice chladněji, ale mě to nevadilo. Nesnášel jsem jen zimu a sníh, ale přesto jsem mířil na sever.
Věřil jsem tomu, že tohle musí být onen kraj, kde bych měl hledat Lilith. Měl jsem celkem slibné informace, že naposledy byla spatřena, jak jde tímhle směrem. Co se ovšem nacházelo v tomhle kraji, to jsem sám netušil, protože zpráv o tom, bylo velice pomálu. Jeden se samozřejmě dozví spoustu informací, hlavně nad dobrou zvěřinou, ale i tak jsem toho věděl méně, než by se mi líbilo. Pátrat po vlčici, která odešla před takovou dobou nebylo nic jednoduchého. Paměť je navíc celkem vrtkavá a mnohdy něco ztratí nebo si domyslí. Měli mě poslat dřív. Před tím mne tyhle myšlenky celkem štvaly. Nahlodávalo mne to, že mne neposali dříve, ale teď jsem si jen užíval volnosti a svobody.
Bylo to přímo opojné, když si jeden mohl takhle užívat. Nasál jsem znovu přímořský vzduch do plic a vycházkovým krokem zamířil na sever.

//Mušličková pláž