Adiram. Jméno, které se nese a zní. A-D-I-R-A-M. Nádherné jméno, naprosto nádherné. Ani moc dlouhé, že by se nedalo zapamatovat, ale ani moc krátké, že by znělo jako (ne)úmyslné vypuštění plynů z tlamy. Jméno, jehož majitel si jistě jednou dobude svět, alespoň jako něčí věrný patolízal, což vám musí být zřejmé již v prvním momentě, co na něm spočinete zrakem.
Adiram působí na první pohled velice přátelsky a společensky. Rád se vás poptá na váš život, rád si vyslechne vaše trápení, dokonce rád vyposlechne nějaký ten drb nebo stížnost. Nechybí mu nic z dvornosti nebo elegance, které byste mohli očekávat spíše u Alfy nebo Bety. On sám se ovšem narodil do stavu velice prostého, čemuž jeho chování a vytříbená slovní zásoba ovšem nenasvědčují. Výchova. To je to kouzlo, které změnilo jeho vystupování do vytříbeného stylu. A taky nějaké to trauma, ale o tom více v rámci jeho příběhu.
Jeho hlas je zpěvný a vždy rozradostněný. Rád si prozpěvuje nebo brouká, skládá písně nebo balady. Celkově vám může připadat, že se občas velice rád poslouchá, ale spíše než obsahem, má rád barvu svého hlasu a jeho zvučnou melodii. To ovšem neznamená, že neumí zavřít tlamu. Umí ji zavřít a zavře ji i rád, pokud by z vás mohlo něco kápnout.
Ano, je tomu tak. Adiram není ničím jiným než malým podvodníčkem a lhářem. V podstatě je „vyčuranej až na půdu“, dalo by se říct. Nemějte mu to ovšem za zlé, i zde hrála poměrně velkou roli jeho nepříliš příjemná výchova, ale pryč se špatným zpátky s dobrým.
Miluje ženy, dívky, lepé děvy i upejpavé princezničky. Miluje všechno, co nemá mezi nohama to, co on sám. Miluje, když se něžné pohlaví směje nebo když se mu lesknou oči a jihne srdce, když prozpěvuje nějakou ze svých melodií. Rád je rozesmívá, rád je baví, udělá pro ně první i poslední. Jeho srdce ovšem patří celičké jediné, oné vyvolené. Toto své soukromé tajemství ovšem chrání přede všemi. Nutno dodat, že ono tajemství mu rozhodně nebrání vyhledávat dámskou společnost a teplo něčího kožichu i u jiných dam.
Pánská společnost ho mírně odrazuje. Ne že by se vyloženě samců štítil, ale on sám není tím Alfa samcem, kterým by rád byl. Jeho elegantní vytáhlá postava mu nedodává na majestátném vzhledu svalnatého a pořádného „kusance“. A popravdě se neumí se zástupci svého vlastního pohlaví ani bavit. O čem taky? O lovu? Mhe. O rvačkách? Jen to ne! O vlčicích? Pokud mají všechno, tam kde mají mít, proč ne. O krvi? Bojůvkách? Běhu? Všechno jsou to témata, která ho až k uzoufání nudí. Sám loví jen když potřebuje a nepere se, pokud mu nejde o kejhák. Naštěstí ho většina vlků stejně nemá v lásce sama od sebe. Vadí jim jeho humor, přehnaná vlezlost a koho by neotravovalo prozpěvování písní. K vlkům se tedy dost často chová lhostejně, občas dokonce až jako mizera.
Jedním slovem Adiram je prostě floutek.

Jenomže i on skrývá temná, velice temná tajemství. V jádru je to zmatený, vyděšený vlk. Prahne po tom být loajální a najít svůj smysl, svoje místo. Získejte si ho na svou stranu a můžete si být jistí, že za vás klidně položí i svůj vlastní život. Když ho nikdo nesleduje je nesmírně hodný a starostlivý o druhé, hlavně o vlčata. Vlčata má rád, protože nejsou zkažená a poznamenána reálným světem tolik, jako dospělí vlci. Vlčata jsou pro něj ukázkou nevinnosti a jejich rozpustilost mu připomíná jeho milovanou. Občas se tahle jeho milá a pravá podstata ukáže jako prasklina ve zdi a naruší tak jeho nikdy neutuchající veselost a na oko hrané hajzlovství či lhostejnost.

Být jedním z mnoha. To byl můj úděl. Být jedním z pomyslné hordy vlků, která bude neochvějně a oddaně stát za Nejvyšším a kráčet v jeho šlépějích, dokud nás nedovede k útesu nekonečnosti. Být jenom článkem v tom obrovském mechanismu, kterým bylo naše společenství. Společenství, ne smečka. Společenství, ne rodina.
Narodil jsem se někdy začátkem července. Sám jsem si stanovil později přesné datum, abych věděl, kdy mám narozeniny. Nestanovil jsem si ho vlastně sám, ale dala mi ho Evira, moje spřízněná duše, sestra, přítelkyně, milenka…
V Hnízdě na narozeninách nikomu nezáleželo. Byli jsme vytvořeni pro naše společenství. Naše vlastní identita se měla stát jednou se společenstvím. I jména jsme měli nahodilá. Nikoho popravdě moc nezajímalo, kdo je kým, všichni jsme byli přece jednotní. Všichni až na Nejvyššího.
Kooperace nám byla v podstatě cizí, museli jsme už od malička prokazovat, že máme co nabídnout ostatním. Kdo jako malý neprokázal potřebné vlastnosti nebo měl nějakou fyzickou či mentální vadu, ten skončil v žaludku Nejvyššího. Nebo to nám aspoň říkali. Jednoho dne prostě nejslabší vlče odnesli pryč a už se nevrátilo. Nikdo se na něj neptal, nikdo neplakal, jeho jméno zmizelo v propadlišti dějin a čas šel neúprosně dál.
Rostli jsme, sílili jsme, zahořkli jsme. Byli jsme oddaní našemu společenství, ale zároveň jsme si utvářeli i pouta mezi sebou. Já inklinoval nejvíc k Evire, byla něco jako moje múza. Dokázala mě rozesmát v ten správný moment, ale zase dokázala mlčet a naslouchat, když mě přemáhal hlad a smutek. Ostatní se brodili svými různými dramaty, která mě tak nějak nezajímala. Nechával jsem se jimi jen vláčet, pokud to pro mě mělo nějaký význam, ale s nikým jsem nenavazoval silnější vazbu než se svou milovanou Ev. Elohim byl mým přítelem, pokud se to tak dá nazvat. Špičkovali jsem se, rvali jsme se a nadávali si, ale zároveň si myslím, že pro mě měl ve svém srdci slabost. Na rozdíl od Abeloth a Lilith, to byly vyložené kravky. Abeloth byla prohnaná až na půdu a Lilith zase strašně naivní kačena. Jedna zneužívala druhou, ale ani jedna si to nepřipouštěla. Dokud teda nedošlo na lámání chleba.
Eviru jednou poslali do učení jako lovce. Byla v tom vážně dobrá. Stopovat uměla jako nikdo jiný a strašně dobře jí to během lovu myslelo. Já na tohle neměl moc hlavu. Když šlo do tuhého jednal jsem až moc zbrkle a neuváženě, což se pro skupinové lovy nehodilo. Ale ona to prostě měla v sobě. V té době jsem se začal bavit víc s Lilith. Nemyslete si, že bych se s ní bavil z rozmaru, Elohim mě o to poprosil. Měl jsem na ni udělat oči, párkrát jí zalichotit, a hlavně ji odstřihnout od Abeloth. Popravdě jsem to nejdřív bral jako tu největší oběť, protože Lilith byla prostě břídil. Tahat se s ní bylo fakt utrpení. Když byla Lilith sama tak byla naprosto v pohodě, ale jen co byla kolem její nejlepší kamarádka, stávala se z ní prostě pitomá husička. Nechápal jsem to. Ale díky konverzacím s Lilith jsem více a více pronikal do světa intrik a dramat, ve kterém žijí snad všechny vlčice.
Evira se nakonec od lovců vrátila a mě už v té době nebylo u Lilith třeba. Navíc jsem na ni ani neměl čas, protože Ev mě potřebovala víc. Něco se v ní změnilo. Ten neúspěch ji pomalu zničil. Musel jsem ji nutit, aby jedla, pila, vstala z pelechu. Nechtěl nic. Moje vtipná a radostná přítelkyně se proměnila jen v prázdnou nádobku. Bylo to příšerných pár měsíců a nemůžu říct, že by se to někdy zlepšilo, právě naopak. Ev se na mě stala závislou. V podstatě mě potřebovala jen k tomu, aby mohla normálně fungovat. Když mě nemohla najít, hroutila se. Když jsem se někde zdržel, šílela. Bylo to vyčerpávající, ale co jsem mohl dělat. Miloval jsem ji… Miluju ji. Je pro mě vším.
Já nebyl dobrý lovec, ale byl jsem dobrý v Řeči. To byla celkem výhoda, protože jsem se dokázal z hodně věcí vykecat. Měl jsem svůj hlas rád, dobře se poslouchal. Proto jsem se taky věnoval kultivaci vytí a celkově prozpěvování. Nejvyššímu se to celkem dost líbilo, takže jsem si mohl občas dovolit mu zazpívat a tím jsem pro sebe a Ev získal lepší kousky masa, které se po lovech rozdělovalo. Věci, které jsem ovšem na některých hostinách Nejvyššího viděl, mě zaskočili, ale nekritizoval jsem je. Byl to přeci Nejvyšší a určitě měl ke všemu, co dělal nějaký důvod. Svět byl tenkrát dokonalý. Až do onoho dne…
Mohla za to Abeloth, ale nejela v tom sama. Elohim se k ní přidal, ten idiot. Zašvihala před ním ocasem a on se z toho mohl zbláznit. Snažil jsem se ho přesvědčit, že ho jenom využívá, jako on sám využíval jiných, ale nevěřil mi to. Nebo možná věřil, ale bral to jako výhodu. On byl silný a statný vlk, ona inteligentní a krásná vlčice, dohromady by to ve společenství mohli dotáhnout daleko. Navíc se začalo proslýchat, že Elohim se má stát nástupcem Nejvyššího a mít jako hlavní vlčici Abeloth by znamenalo kontrolu i nad dámskou populací Společenství. Byl to dokonalý plán… Jenomže selhal. Brutálně selhal.
Elohim, Evira a já jsme byli vybráni z Hnízda. Měli jsme být zasvěceni mezi rovnocenné členy Společenství. Měli jsme mít možnost být konečně opravdu přínosnými. Evira nikdy nebyla šťastnější a její stavy se s přibližujícím dnem obřadu zlepšovaly. Cítil jsem se dobře, polevil jsem v ostražitosti, a to byla chyba. Abeloth a Elohim plánovali něco, co si nikdo ve společenství ani nepřipouštěl. Plánovali převrat.
Jedna z přítelkyň Abeloth, jejíž jméno si vážně nepamatuji, měla způsobit rozruch, který by přivolal většinu členů společenstva. Elohim, já a Evira jsme v té době měli přijít k Nejvyššímu s dotazy ohledně toho, co se bude dít během zasvěcovacího obřadu. Tam v jeskyni Nejvyššího by ho Elohim zabil a já s Evirou bychom se postarali o to, aby jeho tělo vypadalo k nepoznání. Plán to byl impozantní, jenomže až moc pitomí. Říkali jsme si ovšem, že jednoduchý plán nikdo přeci jen neprokoukne. Jenže prokouknul. Abeloth nás zradila. Neunesla přes srdce, že jsme byli vybráni my a ne ona. Ona nás udala. Elohim dostal jedinečnou nabídku. Buď opustí potápějící se loď a nás nechá na pospas Nejvyššímu nebo klesne ke dnu s námi.
V den kdy, mělo dojít k našemu převratu jsme Elohim, já a Evira přišli do jeskyně Nejvyššího. Několikrát už jsem tu byl, když jsem Nejvyššímu na hostinách zpíval, ale nyní byla jeskyně ozářena jen mírným plamenem. Musel jsem se namáhat, abych něco viděl. Nejvyšší seděl na jedné z kůží vlka. Nepoznával jsem ho, ale musel to být někdo, kdo zradil, a takhle dopadl. Do teď si pamatuji, jak jsem znejistěl a pohlédl na Eviru, která těkala očima na všechny strany. Elohim náhle udělal pár kroků od nás.
„Vedu vám ty zrádce pane. Lilith utekla,“ zavrčel a přešel k Nejvyššímu, kde se s úklonou zařadil po jeho boku. Cítil jsem, jak mi přeběhl mráz po zádech. Já byl v tomhle všem naprosto nevinně a Evira taktéž. Zakroutil jsem hlavou, ale to už jsem viděl vlky, kteří se ke mně blížili a zastupovali nám cestu k útěku. Neměli jsme šanci, museli jsme jenom stát a čekat.
„Mrzí mne Adirame, že jsi mě zradil. Měl jsem tě opravdu rád,“ nesl se jeskynní hlas Nejvyššího.
Věděl jsem, co přijde. Byl jsem na tolika hostinách a viděl tolik věcí. Ev byla v bezpečí, věděl jsem na co si Nejvyšší dělá choutky. Přimhouřil jsem oči do škvírek, když se Nejvyšší zvedl z kožešiny a s olíznutím čenichu si to rázoval přímo ke mně. Elohim se jenom ušklíbnul a pak ve společnosti dvou vlků odtáhli Eviru do nitra jeskyně. Zaryl jsem drápy do země, ale neřekl jsem vůbec nic. Doufal jsem jen v to, že jestli ji zabijí bude to rychlé. Rozhodně pro ni byl nachystaný příjemnější osud než pro mě. Nejvyšší měl totiž slabost pro vlky, velkou slabost. Vlčice považoval jen za nástroje na páření a rozmnožení Společenství. V jeho představách byli vlci tím, kdo mu mohl pomoci dosáhnout Věčnosti.
Cítil jsem se pokořený. Znechucený sám sebou. Ale držel jsem se. Nevydal jsem ani hlásku, neucuknul jsem, nepohnul jsem se. A tak jsem přežil. Stal jsem se pouhou hračkou v tlapkách Nejvyššího. Nesměl jsem opouštět jeskyni, musel jsem zůstávat vždy uvnitř. Bavit jeho dokonalost svým zpěvem. Naštěstí se na mě nikdy už nedopustil toho, co ten první večer. Od toho měl jiné. Ne všechna vlčata, která shledal nevhodnými, byla pozřena. Některé si nechával v útrobách své vlastní jeskyně, kde rostla v jeho vlastní otroky, se kterými si mohl dělat naprosto cokoliv. A tím cokoliv, myslím opravdu cokoliv. Nutil je se mezi sebou zabíjet nebo pářit, podle toho, co chtěl zrovna sledovat. Když odmítli mučil je nebo jim odpíral jídlo. Užíval si v pokroucených věcech, chybějících údech a rozbitých myslích. Byl nejvíc zvrhlým vlkem, jakého jsem kdy poznal. Jenomže ani já se nezmohl na protesty, obával jsem se, že někde v hloubkách jeskyně je i moje Ev. Jen jsem tedy stál v rohu jeskyně, sledoval zvrácenosti před sebou a prozpěvoval, když si to Nejvyšší přál.
Měsíce plynuly a já se dozvídal mnohé věci z fungování Společenství. Nemohl jsem pochopit, jak mohli být někteří tak slepí. Náš Nejvyšší byl odporným zvrhlíkem a bláznem. Jenomže já si to také nepřipouštěl, a to jsem i před svým pádem věděl, co Nejvyšší dělá. Bylo to jako probudit se z dlouhého spánku, strhnout si větvičku z očí a zjistit, že svět je úplně jiný. Horší. Dozvěděl jsem se třeba i o tom, že za zrádce byl považován každý z našeho původního Hnízda, kromě Elohima, Abeloth a její přítelkyně. Všichni ostatní byli zabiti. Až na Lilith, ta někam utekla dřív, než ji stihlo Společenství zbavit života. Já jsem přežil díky svému zpěvnému hlasu. Co se stalo s Evirou mi bylo nadále utajeno, ale věřil jsem tomu, že někde žije.
Uběhlo mnoho měsíců možná i let, co jsem žil v jeskyni Nejvyššího, který stárl a chřadl. Jako nový nástupce byl samozřejmě vybrán Elohim. Jeho původní zrada byla na rozdíl od té mé přehlížena, jako by k ní nikdy nedošlo. A v povědomí Společenství opravdu nedošlo, kdokoli by to zpochybňoval by zaplatil cenu nejvyšší.
Elohim se měl stát Čtvrtým. V té době byla jeho pravou rukou Abeloth, se kterou měl již jeden vrh vlčat, aby dokázal, že na pozici Nejvyššího má všechno potřebné. Jenomže Abeloth nebyla vybrána jako vhodná První z mnoha pro nového Nejvyššího. Elohim si měl najít partnerku, která by do jeho harému přinesla něco nového. Mnoho vlčic by se rádo ucházelo o tuto pozici. Všechny by byly rády První z mnoha. Jenomže Nejvyšší měl zjevení, sen. V onom snu se mu zjevila vlčice z dalekých krajin, s tmavým kožichem prostoupeným modří a modrýma očima. Její jméno bylo Lilith. Zrádkyně Lilith se měla stát novou První z mnoha.
Elohim se za ní vydat nemohl a nikdo jiný nepřicházel v úvahu. Nejvyšší se ovšem ukázal jako opravdový myslitel, který tahá za šňůrky všeho. První z mnoha jsem se měl vydat hledat já. Ze všech členů Společenství měl opustit jeho zdi zrádce, který měl jít hledat jiného zrádce. Z počátku mi to nedávalo smysl, ale poté jsem prokoukl spletitou síť. Kdokoliv by opustil Společenství, přišel by o iluzi toho, že Nejvyšší je jediným neomylným pánem. Ztratil by svou víru a identitu se skupinou, to nemohlo být riskováno. Já už víru ve Společenství ani v moc Nejvyššího neměl. Tahle iluze mne opustila onoho prvního večera. Jenomže jsem měl i důvod proč se vrátit. Než mne Nejvyšší vyslal mimo Společenství hledat uprchlici, ukázal mi Eviru. Vypadala dobře, ale v hlavě to neměla v pořádku. Byla zmatená a vyděšená. Myslela si, že jsem ji opustil a nechápala, že jsem za to nemohl. Viděl jsem ji jenom na pár okamžiků, než ji zase odvlekli do jeskyně. Bylo to strašné. Nejvyšší mi dost explicitně popsal, co se s Ev stane, pokud se nevrátím nebo pokud budu neúspěšný.
Měl jsem všechny předpoklady pro to Lilith najít, ale měl jsem zároveň i motivaci se vrátit. Vyrazil jsem bezodkladně na cestu, která vedla novými místy, které jsem nepoznával. Setkával jsem se s novými vlky, které jsem neznal. S nikým jsem ovšem dlouho nepobyl ani nenavázal bližší vztah. Táhl mě k sobě jediný bod, jediný cíl a tím byla Lilith, někde na konci duhy.
Měl jsem všechny předpoklady pro to Lilith najít, ale měl jsem zároveň i motivaci se vrátit. Vyrazil jsem bezodkladně na cestu, jenž vedla novými nepoznanými místy.
Narazil jsem na spoustu různých vlků, vlčic, smeček a skupin. V mých vzpomínkách se několik z nich usadilo na piedestalu. Jednou z vyvolených v mé paměti se stala vlčice, již jsem potkal asi měsíc po opuštění rodné smečky. Na ni se nedá zapomenout. Havrana. Tak se jmenovala. Jako ten pták, ale společného s opeřencem toho měla pramálo. I když, jak nad tím teď uvažuji, možná jsem se v tomhle ukvapeném závěru spletl. Havrana byla… no prostě Havrana, nedala se popsat jinak. Byla jako jablko, které utrhne vítr z jabloně a ono vás udeří rovnou do čenichu. Přesně takhle jsme se seznámili. Narazila do mě takovou silou, že se mi z toho spustila červená.
„Co děláš ty pitomče!“ vrčela na mě, jako bych já mohl za to, že ona se nekoukala na cestu. Mohl jsem jí na to něco odseknout, ale krev mi zabránila otevřít tlamu. Nechtěl jsem chutnat vlastní krev, takže jsem jenom teatrálně padl k zemi. Na Havranu to moc nezapůsobilo, ale pomohla mi. Očistila mi ránu a u toho se mi vysmála, že jsem padavka. Takové holky od rány jsem neměl moc rád, ale jako tulák jsem si uvědomil, že jsou mnohdy lepší než kde jaká fiflenka. Havrana rozhodně nebyla fiflena… Popravdě od dámy byla tak vzdálená, že kdybych ji potkal v noci, zakousnu se do stromu a dělám, že jsem suchá větev. Působila aurou hravosti, drzosti, ale zároveň tvrdosti a síly. Měla toho ve svém životním příběhu hodně, ale nesdílela toho se mnou moc a já toho zase nesdílel moc s ní. Občas mě urážela, občas si mě dobýrala. Byl to zdravý vztah dvou tuláků. Žádná láska, maximálně nějaké to laškování a zahřívání pelechu. Chvilku jsme putovali spolu. Já zpíval a za ódy nám občas vyžebral u nějaké smečky lepší porci masa, ona lovila a hledala nám úkryt na noc.
Společně jsme potkali partu kejklířů. Skupina vlků, která neměla vůbec žádný území, ale chovali se jako jedna velká rodina. Možná taky byli jedna velká rodina, všichni si byli strašně podobní. Teda až na jednu stařenu, která si pro sebe pořád něco brblala. Jeden z členů té velké famílie mi sdělil během večerního posezení, že Prabába je taková od doby, co skupina při požáru přišla o jednu z nich. Vlčice nejspíše uhořela a ta stařenka to nesla těžce, prý jako by ze ztráty své svěřenkyně začala být více padlá na hlavu, než dřív. S Havranou jsme s nimi strávili nějaký ten den, ale pak nás to omrzelo. Já musel hledat Lilith a Havrana musela dělat to, co měla v plánu…
Havrana se mnou byla na začátku mého dlouhého putování. A taky se mnou byla, když jsme jednou dostali málem přes tlamy… a tam se naše cesty rozdělily.
To je mimochodem taky jedna z těch vzpomínek, co se vám dostanou do paměti a už se jich nezbavíte. Snažil jsem se zpěvem vymámit ze skupiny nádherných vlčic nějakou tu dobrotu, jenomže jsem se přepočítal. Havrana mě měla krýt, anebo něco nenápadně šlohnout, ale nevím jestli se jí to nepovedlo nebo mě podfoukla, ale najednou kolem mě bylo několik vlků, kteří ovládali nejenom Řeč, ale i jiný magický vychytávky. Zkusil jsem to uhrát na to, že jsem zabloudil. Jenže těm vlkům, Lahraiští se jmenovali, no nelíbilo se jim, že jim fušuju do vlčic, takže jsem dostal pěknejch pár ran, než jsem jim zdrhnul. A tak skončilo moje putování s vlčicí, jejíž jméno připomínalo otravné ptáky.
Pak následovalo poměrně dlouhé období, kdy jsem cestoval sám. Nebylo to úplně nejlepší období. Spíš bych řekl, že bylo naplněno samotou, strachem a neutuchající nadržeností. Poslednímu problému nepomohl ani fakt, že když už jsem konečně po měsících putování narazil na smečku, tak byla plná vlků. Nějaký divný Bratrstvo teploušů nebo co. Nelíbilo se mi to. Takže jsem vzal zpátečku hned, jak jsem zjistil, že tu jaksi absentují vlčice. Divnost a nechutnost ten svět v Taranském pohoří. Naštěstí se na mě usmálo štěstí a já objevil nový kraj.
Táhl mě k sobě jako když rybu chytnou na háček. Jediný bod, jediný cíl a tím byla Lilith, někde na konci duhy a já věřil, že jsem ten konec duhy našel.
Zajímavosti:
- poměrně vytáhlý a hubený vlk (v podstatě samá tlapka)
- srst má nadýchanou, ale poměrně slabou, takže v zimě mu moc ochrany neposkytuje
- je dobrým zpěvákem a rád si vymýšlí různé písničky a básničky
- na zátylku má jizvu od toho dne, kdy ztratil iluze o Nejvyšším
- má raději vlčice než vlky a dává jim ve všem přednost
- nejraději má ovšem konverzace s vlčaty, protože jsou nezkažená světem a vždy upřímná