Gallirea - Příspěvky uživatele

Táta nebyl při vylekání tak nadšený jako ona, když ho vylekala. Nejdřív se hrozně lekla, když začal cenit zuby, ale jak byla v zápalu hry, tak se smála a tím ho nejspíš uklidnila. "Promiň, já tě nechtěla tak moc vyděsit," řekla přivinutá k jeho tělu. Čichala jeho vůni, vinula se, ale nakonec se musela odtáhnout, protože chtěl odpovědi a bylo neslušné mluvit do kožichu. "Strýček Sigy nám ukazoval lov, lovili jsme zajíce a byla to mňamka. Reonys ho chytil a já ho zakousla," prohlásila pyšně. "Pak jsme šli k němu do úkrytu a zvedl vodopád pomocí magie. O tý nám vyprávěl, potom nám ukázl rostlinky, myslím, že se to jmenovalo šťovík," zarazila se, protože o tom mluvil její bráška a ne Sigy. "Néé kecám, byl to jitrocel," řekla nakonec vítězoslavně a mávala přitom ocáskem. Na chvilku se zamyslela a ztichla, jak přemýšlela co ještě zažili. Nebyla si jistá, jestli má říct o té divné kytičce, ale byla to součást příběhu, kdy potkala motýlka a pak tátu.
"Pak strýčka moc bolela noha, tak si chtěl dát lék a nechal rozkvést takovou kytičky, která byla krásná a nejdřív voněla moc hezky. Pak se mi však všechno točilo a bolela mě hlava, tak mě pustil ven a Reo byl s ním uvnitř. No a venku se ke mně přidal motýlek, jmenuje se Emanuel a je, je, je přesně támhle," ukázala packou na větev stromu, kde čekal její kamarád. "Říkal, že půjdeme na dobrodružství, tak jsem šla, jenže pak říkal, že se nemůžu toulat sama a tak jsem doufala, že najdu nějakýho dospěláka a našli jsme tebe," řekla vesele a začala poskakovat kolem. "Reonys tu prošel se Sigym, ale nevím kam měli namířeno, odešla jsem dřív, než to řešili." Tím zakončila povídání a doufala, že se někam už vydají. Pořád měla slíbené to dobrodružství od Emanuela.

Seděla za kamenem a už jí to nepřipadalo jako ta nejlepší věc na světě. Hra na schovávanou byla dobrá, ale museli jste mít aspoň jednoho do party, který věděl, že vás má hledat. Ona tu byla jen se svým motýlkem a ten se držel přímo u ní, takže by ji snadno našel. Maličko začínala propadat panice, když tu uslyšela svoje jméno, které volal její nejmilejší vlk. Její tatínek. Už už se nadechovala, že mu odpoví, ale probudilo se v ní trochu toho lumpačení. "Co kdybych na něj bafla a pak by šel s námi?" Zeptala se motýlka, zatímco se plížila opatrně kolem tatínka, aby ji neviděl. "A neublíží ti? Sice to je dospělák, ale ti nemají moc rádi bafání..." strachoval se Emanuel a lomil tykadly. "Neboj, to je táta, ten mi neublíží," řekla Ciri, ale potěšilo ji, že se o in dělá takové starosti. Dávala si velice dobrý pozor, aby nezlomila ani pidi větvičku, zkrátka jako kdyby byla na lovu. Tentokrát však nemusela nic stopovat čumáčkem. Už jen kousek, říkala si a HOP! Skočila za tátu a zakřičela "Bááááf." Maličko ji však motýlek nahlodal, takže nechytla Etnyho za ocas, jak původně chtěla, ale přiskočila kousek od něj, takže kdyby se lekl a chtěl se po ní ohnat, měla být v dostatečné vzdálenosti od něj. "To ses lek viď," poskočila si a řehtala se na celé kolo. Potom ho šla přivítat, hezky mu dala pusinku na tvář a přitiskla se k jeho huňatému kožichu. Zatím ho ani nepřesvědčovala, aby se někam vydali nebo nevyprávěla co dělali. Užívala si, že je zase s tátou.

// Útočiště

Mladá vlčí slečna měla radost, že už jí nebolí hlavička. Trochu ji hlodalo svědomí, že se vydala sama s Emanuelem na cesty a nepočkala na strýčka ani na brášku. Ale když už se takhle rozhodla nebylo cesty zpět. Měla pocit, že slyší jejich hlasy, jak se za ní vydali. Nebo se vydali pryč z jeskyně, ale to nemohla vědět, když je neslyšela přesně. Jelikož se rozhodla, že vyráží na vlastní pěst, tak nechtěla aby ji našli. Proto se plížila křovím, schovávala se za velké kameny a za další přírodniny. "Copak to děláš Ciri?" zeptal se motýlek a začal poletovat kolem hlavy. "Schovávám se, aby mě neviděli," řekla tu nejsamozřejmější věc. Co by tak mohla dělat jiného. "Ale takhle malá slečna ještě nemůže sama běhat po světě. Měla by sis najít nějakého dospěláka, který půjde s tebou," řekl Emanuel moudře. Ciri si přišla dost dospělá na to, aby mohla chodit sama po světě, ale když to říkal motýlek, tak to asi musela být pravda. "Jak teď ale dospěláka najdu?" začala natahovat, protože viděla, že strýček už prošel a Reo nebyl určitě nijak daleko od něj. "Neboj, neboj maličká někoho najdeme, zatím tu na něho počkáme," konejšil jí Emanuel.

Moc toho nevnímala. Snažila se postavit na nožičky, chtěla ovládnout svoje tělo a hlavně překonat to točení. Kdyby byla více při smyslech, asi by se na strýčka zamračila, že Reonysovi odpověděl tak hrubě. Co však zaznamenala byl příjemný závan vzduchu, který se k ní linul od vchodu. Všimla si, že se voda zvedla nebo si to možná jen myslela, ale vzduch ji přesvědčil o tom, že tohle se jí nezdá. Jenže nemohla vědět, jak dlouho bude voda nahoře, takže musela zabrat a dostat se ven. Větší sílu v životě nevynaložila, snad jen když se jako čerstvě narozená škrábala po mlíčku, ale to si už nepamatovala. Postavila se na nožky a vydala směrem ke vchodu. Jedna dvě, jedna dvě, jedna dvě Ciri jde, zpívala si v duchu. Kdyby se jí tak strašně nemotala hlava, tak by se svému vtípku zasmála.
Konečně se dostala ven, ale nestihla to úplně, takže se jí namočil ocásek. Což nevadilo, protože čerstvý vzduch byl naprosto nádherný a pročistil tu její maličkou hlavičku. Zhluboka dýchala a užívala si, jak se jí hlava přestává točit. Začala uvažovat, jak se vrátí zpátky, když neumí zvednout vodu a mokrá být nechtěla. Jenže to se jí u ucha ozval nějaký hlásek, až leknutím nadskočila. "Hlavičku pod vodu?" zeptala se nedůvěřivě, protože i na ocásek jí byla zima. A kdyby tam dala celou hlavu? Ale třeba jí to pomůže. Nadechla se a strčila čumáček do vody. Příšerně to studilo, ale byla pravda, že se jí udělalo dobře úplně. Vytáhla mokrou hlavičku ven a oklepala se. Pak se hlásek ozval znovu, tentokrát se lekla méně. "Jéé, kamarád motýlek. Já jsem Ciri, těší mě," řekla nadšeně a začala se otáčet kolem dokola, aby ho viděla. Kousek od ní odletěl, protože se mu nejspíš nelíbilo, jak sebou hází, ale když se uklidnila, tak přiletěl a sedl jí za ouško. Chtěla se ho zeptat co by mohli podniknout, když zaslechla své jméno z jeskyně. Otočila se, ale už se jí tam nechtělo chodit. Chtěla něco zažít. "Neboj Reo, je tu se mnou motýlek a jdeme na výpravu," zakřičela do jeskyně, ale nevěděla, jestli jí slyšel přes šumění vody.
Vydala se po cestě, kudy si pamatovala, že přišli. "A co bychom mohli jako první podniknout?" Pootočila hlavičku na svého nového kamaráda, ale neviděla ho. Cítila však, jak jí šlape po špičce uší, takže věděla, že tam je. "Nejprve se dostaneme odsud, vodička mi příliš nesvědčí. A pak se vydáme na žůžo dobrodrůžo," řekl Emanuel a Ciri si poskočila. Tohle znělo fakt dobře.

// Kaskády

// Děkuji za azyl, jdu na akci

Ještě než se dostala do pokojného stavu po květině, což si dohromady nespojila, poslouchala strýčka, jak to s těmi magiemi vlastně je. Těšila se, až se její očička zabarví nebo možná nezabarví, ale zkrátka se nemohla dočkat, až jí bude rok a ona bude vědět jakou magii ovládá. Jako kdyby to byl největší milník v jejím životě. Stejně jako Reonys pokývala důležitě hlavou, že chápe, že ovládání mnoha a mnoha magií (kdoví kolik jich vlastně bylo dohromady) muselo dát hodně práce. "A může vlk používat víc magií najednou? Jakože by si třeba začaroval s vodou a do toho něco provedl se zemí," vysvětlila svůj dotaz a doufala, že se na to už neptal Reo nebo dokonce ona sama tehdy maminky u vody. Ale měla za to, že spíš ne.
Po vysvětlení a trochu vystrašení ohledně zimy byla moc ráda, že jí její bráška oblízl a dodal jí tím trochu odvahy. Jeho slova o tom, že nikdo neumře, no byla také povzbudivá, ale jestli uměla být zima tak zlá a krutá... Raději se opřela o to, že tu je s ním a že jim Sigy nabídl, že v případě potřeby se za ním můžou vydat do smečky. Zavrtěla ocáskem o poznání klidněji a slíbila si v duchu, že bude ta nejhodnější holčička, jakou kdy svět viděl. Stejně jako Viv, pomyslela si, protože věřila, že její sestřička sice měla toulavé tlapky, ale byla moc hodná. Stejně jako jejich čtvrtý sourozenec Crowley. Nechtěla si připustit, že by snad zůstal v Asgaardu sám, bez nich a bez rodičů. I když ho dlouho neviděla, tak ho pořád měla ráda. Doufám, že se brzy setkáme.
Teď však tyto všechny starosti byly někde daleko, předaleko. Dívala se se zájmem do středu květiny, který se začal jakoby otáčet. Nejprve pomaličku a roztomile. "Fááájn," povzdechla si jako její bráška a také se zazubila. To, že jim Sigy řekl odkud rostlina je, to vnímala spíš jen jako šum na pozadí, než opravdová slova. Jenže se jí trochu přestávalo líbit, že se květ roztáčel čím dál tím rychleji. Stůj, stůj, co to děláš. Začínalo jí z toho být maličko špatně, protože květ se ne a ne zastavit. Zavřela očka, ale to se jí rozhoupal žaludek místo květu. Zase je tedy otevřela, ale nevolnost neodcházela. Bála se, že poblinká Reonyse, tak se chtěla zvednout a odejít důstojně někam do rohu, jenže nožičky se jí zamotaly a skončila čumáčkem v zapíchnutá v zemi. "Ať už se netočí!" žadonila s tlamkou plnou hlíny. Nedařilo se jí vstát, tak aspoň otočila hlavou, pryč od květu a taky aby si nenabírala víc a víc hlíny do tlamy.

Přihlašuji Ciri, doprovod bude Etney :))

Jitrocel si snad vypálila do mysli pořádně. Studovala ho ze všech úhlů, aby měla jistotu, že ho naprosto a bezpečně pozná v záplavě rostlin a květin. U toho uvažovala, co všechno se vlastně o magiích dozvěděla nového. Moc by se jí líbilo mít magii, která je spjatá s přírodou, protože příroda byla naprosto kouzelná. Moc se jí nezdála myšlenka na to, že by si pohrávala s něčí myslí, i když na druhou stranu to zněla dost cool. Prostě, když by chtěla, tak by zmizela a pak by na někoho vybafla. Protože zmizet nadobro, to by se jí nechtělo, pak by si s ní nikdo nepovídal a celkově by nebyla taková zábava, kdyby byla neviditelná a nic z toho neměla. Dost ji nadchlo, když strýček povídal, že existují magie, které jsou jedinečné a může je mít jen málo vlků, nebo dokonce jen jeden jediný, jako jejich dědeček. Reonys se také zeptal na dost důležité otázky. I ona by ráda věděla, jestli si někde může objednat, jaoku chce mít jako první nebo jestli v ní už nějaká taková dříme a čeká na to, aby ji probudila. Její bráška ji předběhl i v otázce, kdy a jak to zjistí, takže se moc těšila na to, co Sigy odpoví.
Než se však k tomu dostal, ujistil ji, že je v pořádku. Našpulila tlamičku a chtěla se začít hádat, že jasně vidí, že není. Vzpomněla si ale, že slíbila mamince a tatínkovi, že bude hodná, tak zase tlamu povolila. Sigy se dal do vysvětlování, co je takový kašel, co dělají kytičky přes zimu a jak si mohou pomoci právě tím jitrocelem, který celou dobu tak pečlivě studovala. Skoro si nevšimla, že se Sigy přesunoval pomalu kolem záhonků dál do rohu. Zvedla oči ve chvíli, kdy jí odpovídal na otázku, jestli se jim nesmí přes zimu nic stát. Trochu se jí zalili oči slzami, protože to co říkal neznělo vůbec kouzelně, jak to říkali jejich rodiče. A ona se vyděsila, co je vlastně čeká. "Já nechci umřít," šeptla směrem k Reonysovi a podívala se na něho. Potřebovala útěchu, kterou jí bráška nevědomky dal, když prohlásil, že rodičům věří. Trochu ji to uklidnilo, ale i tak se za ním vydala a přitiskla se mu k tělu. "Já jim taky věřím," dodala po chvíli. Uvědomila si, že mluví Sigymu do zad, tak se naklonila, aby se podívala, co tam provádí. Všimla si nádherného květu, který tam předtím nebyl, ale ještě víc ji zaujala TA vůně. Byla krásná, sladká a opojná. Cítila jak se uvolnila a veškeré starosti odpluly pryč. Lehla si na zem a spokojeně se dívala na květ, který rozzářil jeskyni.

Strýček podotkl, že není moc dobrý v ovládání vody. Nakrčila čumáček, protože podle toho co viděla to nebyla vůbec pravda. Vždyť řekl vodě, aby odešla nahoru, co by s tím chtěl umět víc? Asi jsem měla dávat víc pozor, když si o tom u řeky povídali. Ale když mě to tenkrát moc nezajímalo. Za to teď by si o magiích povídala možná ještě raději, než zkoumala kytičky. "A jaký všechny ještě existují? Vím, že se o tom maminka zmiňovala, ale nějak jsem tehdy nedávala pozor," přiznala nevinně a jezdila packou po zemi, jako kdyby se styděla. Což byla pravda. Sigy jim ještě prozradil, že je bude mít jejich druhý děda moc rád. I když o nich zatím nevěděl. Nějak si to neuměla představit, copak o nich neroznesli novinky do celého světa? Nebyli středobodem, o kterém se musí vědět hned v prvních větách konverzace?
No nechala to být, protože to vypadalo na nějakou akci. Jenže Sigy vypadal, že se brzy zhroutí pod váhou vlastního těla. "Strýčku, strýčku jsi v pořádku?" Ihned k němu přiskočila a ujišťovala se, že je všechno v pořádku. Sigy se pomalu začal ploužit k prvnímu záhonku, aby jim udělal první učící lekci. Ciri se podívala na Reonyse, jestli si všiml, jak se strýček zapotácel. Asi si toho všiml, ale byl natolik slušný, že o tom pomlčel. Měla to snad udělat taky? Byly věci, o kterých se mlčelo? Pak začala poslouchat strýčka a byla z jeho vět úplně mimo. Měla podobné otázky jako Reonys a zároveň se jako on dívala na jitrocel, který jim Sigy ukazoval. "A jitrocel je i v zimě? Nebo se nám nesmí v zimě nic stát, protože bychom se pomocí bylinek nevyléčili?" zeptala se a stále si prohlížela bylinku, aby si ji pořádně zapamatovala.

// Midiam přes Kaskády

Přešli krajem docela v rychlosti, takže se ani pořádně nestihla rozhlédnout kolem. Kdybych se opozdila, tak jsem v háji. Nevím kudy bych měla jít, kam se vrátit, jak najít maminku a tatínka. Docházelo jí, že jsou teď odkázaní na Sigyho. Přeci jen, byli ještě dost malí na to, aby si tu trajdali sami. Proto nezůstávala pozadu, i když ji pacičky začínaly maličko bolet. Zastavili se u vody, takže čekala, že se strýček chce napít. Byl to vlastně docela dobrý nápad, takže se sklonila k hladině, aby se mohla napít. Jenže málem do tý vody žuchla, jak nemohla uvěřit svým očím. Voda se začala zvedat, až jim umožnila projít dovnitř. Ciri procházela s otevřenou tlamkou a bylo vidět, že i Reonyse to překvapilo. Šel první, z čehož měla radost, protože tady by se necítila bezpečně, kdyby měla jít jako dáma předním.
Když byli dostatečně daleko, tak se otočila a voda byla zase na svém místě. Nechápala to, ale tlamičku už zavřela. Němě přikývla, že to byla fááákt husťácký, ale nahlas to neřekla. Došla jí slova a stále si přehrávala, jak se voda zvedla a zase klesla. To byla ta magie? "To byla magie?" zeptala se nakonec hlasitě, protože to ji dost zaujalo. Možná víc, než čarování kytiček ze země. Sigy jim ještě pověděl, jak se jmenuje jeho partnerka. Zarazilo jí, že o ní mluvil v minulém čase, ale pak dodal, že někde žije. Naklonila hlavu na jednu stranu a hned na druhou, protože nevěděla jak si to tedy má poskládat. Pak se jí ovšem dostalo odpovědi na otázku, jak poznají jeho vlčata a hodila za hlavu časové údaje. Věděla, že tohle jméno si zapamatuje, protože ho skoro ani nevyslovila v hlavě. "Zlatohnědé," řekla polohlasně, protože mít zlatý kožíšek, to muselo být taky něco dobrýho.
Sigy mluvil dál o jejich druhém dědečkovi a Reonys to zakončil otázkou. Ale Ciri už chtěla něco dělat. Ne, že by mluvení o rodině bylo nudné (dobře, trošku to začínala být nuda), ale přišli sem, aby se něčemu naučili. Tak s tím chtěla začít, dokud ještě plně vnímá, protože bylo dost možné, že ji brzy přemůže spánek. Když se k tomu ani jeden neměl (Sigy nezačínal a Reo mlčel a čekal), musela to vzít do vlastních tlapek. "A čím přesně začneme?" zeptala se zvědavě a očima plnýma nedočkavosti koukla na strýčka, pak na brášku a pak zase na strýčka.

// Asgaar

Nějak pořád nechápala proč už není les jejich domovem. Teda jo, chápala, že to řekli maminka a tatínek, takže to byla nejsvětější pravda a jinak to prostě být nemohlo. Ale proč oni se tak rozhodli, to nechápala. Doufala, že jí to jednou někdo vysvětlí, protože vědět, že jí něco důležitého zatajují, tak to bylo strašný. Věděla, že o světě neví ani třetinu, jenže tahle VĚC byla taková, že se jí dotýkala a ani jí nikdo nevysvětlil.
Jenže přemýšlení o téhle VĚCi jí přinášelo chmury a to se Ciri nelíbilo. Ne, raději se dívala kolem sebe a poslouchala o jejich velké rodině, i když popravdě jen na půl ucha. Říkala si, že stejně si nebude polovinu těch jmen pamatovat. Ale jména strýčkových dětí, ty si zapamatovat chtěla. Heather a Flynn. Reonys vypadal, že si všechna jména a všechny údaje pamatuje daleko lépe než ona. Asi budu navždycky cestovat jen s Reonysem. On to bude všechno vědět a já to budu všechno říkat. Budeme se skvěle doplňovat. Sigy se jich zeptal, jestli chtějí ještě něco vědět. Bráška se zeptal na to, kde má Sigy svoji milou a jestli má děda nějakou smečku, kam bychom ho mohli jít navštívit. Ciri zase zajímala ještě jedna věc. "A jak jsou tvoje děti velký? Jako my nebo už jako ty? A jak vypadají, abychom je snadno poznali a mohli se k nim hnedka hlásit," dodala na vysvětlenou, kdyby to snad nebylo jasný.

// Útočiště přes Kaskády

Její hlavinka se pořád snažila přijmou fakt, že už tohle nebude jejich les, kde budou bydlet. Můžou sem ale chodit na návštěvu, teda aspoň v tom doufala. Nechápala, co se stalo tak hrozného, že maminka i tatínek chtěli odejít. Měla ale radost, že jí nechtějí utéct nadobro, společně s Reonysem. Měla k nim mnohem blíž, než kdy předtím. Zároveň doufala, že se k jejich novému dobrodružství přidá i Crowley a Viv. Nechtěla, aby se rodina roztrhala ještě víc, než teď byla.
Maminka si je přitulila oba blíže a celé je opusinkovala. Ciri se jí snažila nějaké oplácet, více se však nechávala mazlit. Nevěděla, kdy se totiž zase s maminkou uvidí. "Budeme hodní," zavolala na ni, stejně jako Reonys, když se rozběhla zpět do lesa. Tatínek se na ně ještě snažil přenést pozitivní náladu z toho, že si budou hledat vlastní domov, nový úkryt a budou na tom pracovat spolu. Znělo to fajn, ale taky to trochu zavánělo prací. No, ale ještě to bylo daleko, takže to třeba nebude taková pohroma. Když se však zeptala, jestli se ještě může jít rozloučit, tak se to tátovi moc nezdálo. Natočila hlavičku na stranu, ale nakonec tatínek svolil, že se můžou rozloučit. Zamávala oháňkou a chtěla zavolat, že je má moc ráda, ale to už byl i tatínek pryč.
Podívala se na brášku a strejdu Sigyho, který jim nabídl, že můžou vyrazit na ty bylinky. To nám určitě pomůže. Aspoň nebudeme myslet na smutný věci. Přikývla a vydala se pomalu za nimi. Snažila se těšit, i se maličko těšila, ale pořád musela myslet na to, jak se smutně tvářili oba rodiče. Nakonec to v sobě potlačila, aby nebylo vidět, že se tím zabývá a začala se tvářit úplně vesele. "Nám ještě táta představil nějakou tetičku Gee, ale viděla jsem ji jen kratičkou dobu a asi nebyla přímo z rodiny příbuzná. No jo, taky máš nějaké děti?" Zopakovala otázku po bráškovi a dívala se, kam to mají namířeno.

// Midiam přes Asgaar

Jako první uviděla maminku, která se k nim nesla svojí krásnou ladnou chůzí. Jednou bych chtěla být jako ona. Pohybovat se tak lehce. Zahanbeně si vzpomněla na svůj karambol u lovu, ale to už na ně maminka mluvila a vítala se s nimi. Nechala si dát pusinku a hned, stejně jako bráška, ji oplatila. Nasávala maminčinu vůni a vrtěla urputně hlavou, že oni rozhodně nezlobili. Chtěla se ihned začít chlubit, ale maminka musela něco vyřešit se Sigym, takže se otočila na tátu a ocásek se jí rozkmital jako na klíček. Tatínek je také přivítal a pozoroval je. Moc se k pusinkování neměl, tak se rozběhla, že mu jednu pusinku sama vlepí, ale on na ni začal mluvit, tak se zastavila a pozorně poslouchala. Při každém dalším slově se dmula pýchou, až byla málem nafouknutá jako balón. Sice si myslela, že na nějakého vlka je ještě hodně brzo, co by s ním taky dělala, ale i tak nechtěla tátu zklamat. Po jeho proslovu k ní, ještě než se otočil na Reonyse mu přeci jen tu pusinku dala. Poslouchala, jak chválí i jejího bratříčka a byla na něho taky náležitě pyšná, protože všechno, co táta pronesl byla pravda. Nakonec se jim dostalo ještě pohlazení po hlavě, takže Ciri slastně zavřela oči. Takové mazlení si totiž dala líbit, potřebovala mít neustálý kontakt s rodinou.
Jenže pak se ta idylka rozpadla. Úplně a napadrť. Začalo to tím, že je táta oslovil děti, což znělo důležitě. A pak to přišlo. Jít pryč? Z jeskyně, kterou jsem dlouho neviděla? Z lesa, který jsem skoro neprošla? Od dědy a strýčků a tetiček aaaaa tak? Její malá hlavička byla úplně zamotaná. Vyhledala bratrův pohled, který prozrazoval stejný zmatek a neklid jako její vlastní. Jen strýček Sigy to bral v pohodě, ale to mohlo být tím, že bydlel jinde. "Jo přesně, ještě jsme to tu všechno neprozkoumali." protáhla ufňukaně, což se moc nehodilo pro ta slova chvály, které slyšela před chvílí, ale zoufalá doba... Pokývala hlavou na Reonysovu otázku, jestli půjdou i jejich dva sourozenci. Protože to by ji taky zajímalo. Pomalu totiž nevěděla, jak vlastně Crowley vypadá. Ale představa, že by byla bez maminky a tatínka? No to ji vhánělo slzy do očí. "Já chci jít tam, kde jste vy," řekla potichu. Líbilo se jí v lese, ale taky z důvodu, že tam byli rodiče a sourozenci. Jenže kdyby tu zůstala bez nich? Ne, to prostě ne. "Aspoň poznáme víc světa," dodala ještě potišeji, takže ji možná nikdo ani neslyšel. Radost z lovu byla nenávratně pryč. Strýček se jim snažil zvednout náladu, když říkal, že by je vzal ještě na poznávání bylinek. Vděčně se na něho podívala, ale otočila se ještě podezíravě na rodiče. "A když půjdeme se Sigym, tak se pro nás vrátíte, že jo?" Abyste nám neutekli úplně pryč. "A a a, můžeme se rozloučit s dědou a strýčkem Nemesisem?"

Chudák Reonys musel s utrhnutím sousta počkat, než se princezna Ciri upraví. Ale zdálo se,ž e mu to nijak nevadí, trpělivě čekal a jakmile Ciri očistu provedla a pořádně se zakousla do jejich společného úlovku, dal si také. Strýček se nepřidal, takže malá vlčí slečna žvýkala a trhala a polykala čerstvé, měkké masíčko. Bylo to vážně dobré, možná o trochu lepší než ryba, kterou jim ulovila maminka, ale ani nad tou by neohrnula čumák. Dokud si nemusí jídlo získávat sama, tak si byla jistá, že nepohrdne ničím.
Snažila se poslouchat Sigyho, když jim předával ještě další cenné zkušenosti a rady, ale byla tak plná dojmů, zážitků a jídla, že mu skoro nevěnovala pozornost. Jen přikyvovala a dál se s bráškou cpali. Cože to říkal? Stará, zraněná a nemocná maminka? Slova strýčka se jí totiž z nepozornosti pomotala dohromady, ale jelikož Reonys nepanikařil, tak usoudila, že Sigy mluvil pořád o zvířatech, která jednou budou lovit. Jen nevěděla, jak pozná, že se jedná o matky, které jsou zraněné, nemocné nebo staré. A co když to budou kluci? To jako musím lovit jenom holky? Chtěla se podívat, jestli jejich úlovek byl kluk nebo holka, protože už si hlavních rozdílů mezi nimi všimla, ale jelikož jejich úlovek vypadal dost zbídačeně, tak těžko říct, co to bylo. To se pak musím zeptat maminky, když nám má ohledně lovu všechno vysvětlit. Ale proč ne tatínka? Ten to snad neví? Bylo by divné, kdyby jejich tatínek něco nevěděl!
Její zvědavost měla být brzy uspokojena, protože Sigy prohlásil, že se jejich rodiče vracejí z lovu. Tedy, aby bylo jasno, že si je hodlají vyzvednout. Malá slečna se začala radovat, protože už je dlouho neviděla. Těšila se, jak se znovu pomazlí s rodiči. Bráška vypadal, že se mu příchod rodičů moc nelíbí. Rozverně jsem do něho šťouchla. "Aspoň je nemusíme hledat a můžeme se hned pochlubit, jak se nám dařilo," řekla polohlasně a už nedočkavě vyhlížela, odkud přijdou. Trochu pozapomněla, že si směr mohla určit pomocí pachu.

Zdálo se, že jí rádi přiberou ke svému učení v bylinkách. Ciri zjistila, že to se jí zamlouvá mnohem víc, než zkoušet lov. Ne, že by ji to nebavilo, ale bylo to strašně složitý. Vyčenichat kořist, stopovat kořist, dojít ke kořisti a místo toho, aby jí kořist skočila pod čumák, kde by pokojně zdechla a nechala se sežrat, tak musela po ní skákat a chytat ji? Dobře, byli na to dva, ale přeci jen... Skákání bylo mnohem zábavnější, když ho mohla dělat jinde a když chtěla, ne když musela. Nedala to však najevo, něco jí říkalo, že se jí takové umění někdy hodit bude.
Strýček zaštěkal do nory a z konce, kde čekali oni dva vyskočilo nějaké stvoření. Ciri si ani nestačila uvědomit, jestli někdo řekl jak se to jmenuje, ale Reonys vykřikl, ať za ním rychle běží, tak tedy rychle běžela. Jenže splnit to, co říkal Sigy, to nebylo zrovna lehké. Zvířátko před nimi skákalo, kličkovalo a dělalo všechno pro to, aby ho zoubky nekousli. Viděla, jak se jejímu bráškovi povedlo chytit nohu, ale to zvíře bylo dál na útěku. Ciri se snažila pomoci, běžela, co jí síly stačily, ale packy neměla ještě tak vyzrálé, aby něco chytila. Zašlápla si vlastní nohu a skončila na zemi s čumáčkem plným hlíny. To už Reonys držel jejich kořist pevně ve své tlamičce a čekal na ni, aby ho mohla dorazit. Ciri se styděla, jak zryla zem čumákem a trochu se na sebe i zlobila. Takže tu zlobu chtěla promítnout do jejich jídla. Jelikož bratr držel většinu těla svým tělem, tak měla přístup jen ke krku. Nadechla se a pevně se zakousla do obnaženého místa. Něco horkého a lepkavého jí vystříklo po celém obličeji a zvíře sebou zacukalo ještě rychleji než předtím a najednou bylo v klidu. Otevřela oči a okamžitě se začala čistit. Bylo to totiž nechutné. Nenapadlo ji, že by měla kus urvat a donést Sigymu za pomoc, nebo že by se měla zeptat Reonyse, zda je v pořádku. Kdepak, vypadat jako princezna, to bylo přeci přednější. Když však uznala, že vypadá aspoň trochu k světu, podívala se s radostí na Reonyse. "Jsi nejlepší," zavýskla a konečně se otočila na Sigyho. "Děkujeme za lekci," řekla mile a v duchu si říkala, jak je nejlepší. Napadlo ji snad, že to takhle jednoduše nepůjde vždycky? Ne.

Reonys jí vysvětlil, co to je šťovík. Tvářil se fakt divně, jako kdyby to byla ta nejodpudivější věc, kterou kdy snědl, ale Ciri to přesto neodradilo od toho, že to chtěla zkusit. Ještě, než se dostali k samotnému stopování a hledání kořisti, tak se bavili o stromech a tom, jak by je chtěl bráška umět rozeznávat. Což o to, Ciri by to asi taky chtěla, ale znělo to hrozně pracně. Prostě kouknout na travinu, keř, strom, kytku a říct o jakou se jedná. Ale zase, byla bych nejchytřejší! Nejspíš to bude muset překousnout a taky se to naučit, i kdyby to měla používat jen k tomu, aby se před ostatními vytáhla. "I mě to prosím naučíte?" Dívala se střídavě ze strýce na bratra.
Jenže slova o tom, aby to zkusili sami a pak se ze svých chyb poučili, to znělo ještě pracněji. To jako fakt můžu dojít jen k větvi? Proč to nevoní teda všechno stejně, to by pak nebyla taková námaha. Ciri se v duchu podivila. Moc se jí nepozdávalo, že by měla vynaložit více úsilí k tomu, aby si něco ulovila. Mnohem lepší bylo, když jí jídlo naservírovali přímo před čumáček. Nechápala, proč to tak nemohlo být i teď, ale nic nahlas neřekla. Zase nebyla tak hloupá, aby se takhle vyptávala. Jen si představovala, že když jdou trénovat lov, tak že si vyzkouší něco málo a zbytek udělá Sigy. Zvedla čumáček a začala čenichat znovu, až zachytila takovou hezkou vůni, která jí začala vytvářet sliny v tlamičce, aniž by to nějak chtěla. Pomalu postupovala za Reonysem a byla ráda, že má nejspíš správnou stopu, protože bratříček šel tím stejným směrem. Jenže našli jen nějakou díru. On se radoval a ona byla v rozpacích. A co teď? Podívala se na Sigyho, co jim k tomu řekne.