Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Aithér byl první naštvaný, ale jak se začal Fiérovi motat jazyk, začínal být pobavený. Za nedlouho už si z něj nic moc nedělal, protože uznal, že je prostě vyhrabaný v hlavě a není v pořádku. Ale jak do něj začal strkat, hned, co nabral zpět svoji rovnováhu, se pustil do vrčení a po trikolórovi skočil. „Já tobě brzy nacpu ocas do tlamy, aby ji už konečně držel!“ štěkl po něm nahněvaně, když ho tiskl k zemi. Díval se mu do očí a vrčel, když tu náhle… Puf. Jeho agresivní výraz se rozplynul, vztek v očích vyhasnul a nahradilo jej cosi úplně jiného. „Já… Já se ti omlouvám,“ vylezlo z něho zaraženě. Jak jsem si mohl nevšimnout jeho krásy už dříve?! Napadlo ho. V tom momentě se na něj svalil a začal se s ním horlivě mazlit. „Jsi tak plyšový! Asi jsem se zamiloval!“ prohlásil naprosto nadšeně a stále ho mačkal a otíral se o něj hlavou a čumákem a vlastně vším, co šlo a za žádnou cenu jej nehodlal ze svých spárů pouštět.

Vlastní úkol č. 4

Aithér sledoval toho vlka čím dál pozorněji. Ono totiž, jakmile si k tomu svému trávovému kamarádovi čuchl, začal být jakýsi… Divoký? Nevrlý? Ani nevěděl, jak přesně to nazvat. „Já myslím, že nemusím zkoušet všechno,“ namítl trošku zaraženě. Proč mi nadává? Co jsem mu udělal? Pomyslel si a rozhlédl se okolo sebe. Kde je Awarak, jeho osobní zachránce, aby se ho zastal? Není tu. Musím se bránit sám! Odhodlal se nakonec. Ono se mu jen těžko odhodlávalo k něčemu, co ještě nezažil, byl na sebe až moc opatrný. Sice se poslední dobou tedy opravdu překonával, ale musel se k tomu vždy tak trochu donutit násilím. Jenže… Tady to tak zatím vypadalo, že násilí hodlá použít ten cizinec, co chvíli ležel na zemi a v momentě stál přímo před ním a dýchal mu do tváře. Aithér chtěl instinktivně couvnout. NE! přikázal si. Zavrčel. Opravdu to udělal! Chtěl mu tak dát najevo, že takhle by to tedy nešlo. Nejspíš neuměl být úplně přesvědčivý, ale opravdu se cítil nekomfortně, když ho tenhle podivín začal urážet a ještě k tomu byl u něj tak blízko.
Pořád křičel a křičel. „Nemůžu ti ho dát, neumím to!“ štěkl po něm nazpět a zamračil se. „Nemám magii ohně, už jsem ti to jednou řekl!“ dodal ještě ještě naštvaně a dupl si u toho zadní nohou. Tu náhle ale sledoval na vlkovi nějaké… Další podivnosti. Aithérovi z něho rozhodně nebylo dobře. Prostě mu jen tak z těla mizely nějaké části a zase se objevovaly. Ten vlk je rozbitej, uznal nakonec mladý vlček a teď už opravdu couvnul. Nikdy se s ničím takovým nesetkal. Jo, Awarak se chvílemi choval divně, jako třeba když se ptal Wizku, kde má krunýř, ale tohle byl naprosto jiný level. Tohle… Přesahovalo hranici jeho chápání. „Měl by ses vzpamatovat, tohle není normální,“ zahudroval nakonec znepokojeně Aithy a zavrtěl u toho přesvědčivě hlavou. Pořád v sobě cítil silné napětí. Fakt ho naštval, tady ten cizinec. Ani neměl potřebu zjišťovat jeho jméno, nebo něco, měl prostě sto chutí odejít. Ale rozhodl se mu dát ještě šanci. Možná tak trochu ze zvědavosti, co bude dál.

Zdálo se, že Aithér toho trikolóra vylekal, ale vybruslil z toho teda bravurně. Mladý vlček už dávno nedával na první dojem, ale zatím se zdálo, že by s tímhle vlkem mohla být taky nějaká zábava. Byl velmi překvapený z toho, že vytvořil rostlinného vlka, ačkoliv… „No, fešák to úplně není,“ zabrblal tiše, ale nejspíše to musel slyšet i ten vlk. Sakra, od té doby, co mi zmužněl hlas, neumím mluvit tak potichu, jako vždycky, pomyslel si skoro panicky. Pak ale cizinec začal mluvit o trávě. Aithér naklonil hlavu nechápavě na stranu a sledoval vlka poměrně zmateně. „Uhm, jak jako trávu?“ zeptal se nechápavě. „Jaký je rozdíl mezi trávou… A trávou?“ U každého slova „trávou“ změnil tón hlasu. „To musí být… Nějaká speciální tráva?“ ptal se dál, když mu trikolór popsal, co se po žvýkání trávy děje. „To nemám,“ odpověděl ohledně magie ohně a nemohl se ubránit tomu zmatenému pohledu, co na vlka stále házel. Byl z toho opravdu… Vedle. Nebo byl snad vedle on? Jo, to spíše, uznal nakonec. Stále si ale nechtěl dělat žádný obrázek.

//<- Sněžné hory

Rytmickým klusem pokračoval ve své cestě, dumajíc nad tím, kam se ten Awarak mohl tak rozeběhnout. Pořád ho to hrozně mrzelo. Těšil se na jejich společné výpravy a další srandu, ale... Neměl jsem přeci jen běžet za ním? Mám přeci stále babu, ne? Co když utíkal v rámci hry? Ale... Proč nic neřekl? Co to do něj najednou vjelo? Přemýšlel po cestě. Měl dojem, že tady v těch částech to zhruba zná. Asi se tady někdy jako vlče mihl. Jak tak běžel a přemýšlel, něco zaslechl. Huh, nuda? zopakoval ve své hlavě a zvídavě našpicoval uši. Rozešel se za tím hlasem, co slyšel, ale docela váhal. Seznamování mu moc nešlo. A určitě to nebude taková náhoda, jako před pár hodinami s Wizku, že by narazil zase na někoho známého. On totiž moc vlků neznal. A když zahlédl toho cizince, uznal, že se opravdu neznají. Zastavil opodál a váhavě si ho prohlížel. "A-ahoj?" pozdravil zdráhavě a přešlápl z tlapky na tlapku. "To ty tady tak... Pořváváš?" zeptal se, protože to bylo první, co ho napadlo.

Začal se pečlivě očišťovat od různých větviček a jiného harampádí, které v tom křoví na sebe nabral. Wizku s Awarakem neměl na dohled, když tu najednou se stalo... Že kolem něj Awarak prostě proběhl, nehledíc napravo ani nalevo. Než se vůbec stačil mladý vlček vzpamatovat, ztratil se někde ve tmě. Zmateně do toho místa hleděl a trochu posmutněl. Nějak v sobě cítil, že ho teď asi dlouho neuvidí. Kam zmizelo naše plánované cestování? A kdo mi bude dělat osobního strážce? Hlavně buď opatrný kamaráde a... Nezapomeň, pomyslel si a sklonil zrak k zemi. Ten zase v rychlosti zvedl, když uslyšel Wizku, jak na něj volá z kopce. Prý musí jít domů. "Ahoooj a pozdravuj!" houkl na ni nazpět. Ale byl rozhodnutý, že zase brzy mámu navštíví. Prý měla plno péče o vlčata. Kdepak se tam asi vzala vlčata? Zeptal se sám sebe. Měl by to jít zjistit. Ale ještě předtím... Si projde pár území tady na severu. Docela se mu tady zamlouvalo.

//-> Ageron (přes Tajgu)

Vlastní úkol č. 2 (3/3)

Její pozdrav byl originální a opravdu roztomilý. Aspoň pro něj, v tuto chvíli. Netušil, jestli se v něm pobouřily hormony, nebo snad za to všechno mohla jen nad míru dobrá nálada, ale nehodlal se nechat jen tak zastrašit. Ačkoliv… Zrovna v tuto chvíli by se nejraději zahrabal pod sníh a dělal, že není, protože jak se zdálo, svým chováním přivedl nejen sebe do rozpaků, ale hlavně chudinku Wizku, která se snad skoro i zakoktala při odpovědi, ale náhle z toho úplně galantně vybruslila. Aithér k ní zvedl udivený pohled a zavrtěl ocasem. Skoro jako kdyby se v jeho očích zračil obdiv za to, jak tuhle situaci zvládla. „O-oh, děkuji!“ pověděl zaraženě, ale jeho překvapený výraz se začínal pomalu přesouvat do dalšího širokého úsměvu. „Jak se ti daří v Borůvkové smečce? Usadila ses?“ zeptal se s upřímným zájmem. „A… vídáš se s mámou?“ zeptal se o trochu opatrněji. Chtěl tak trochu zakecat to, co před chvílí podle něj zpackal. Od kdy jsem tak přímomluvný? Ale nemohl jsem si prostě pomoci! Je to opravdu krásná vlčice! přemýšlel. A přemýšlel také nad tím, z jakého důvodu si toho posledně nevšiml. Byl jsem mladší a hloupější, uznal nakonec. Byl by nad sebou zase pokýval hlavou. Ale nechtěl před Wizku vypadal ještě hloupěji, než musel vypadat teď.
Než vůbec stačil říct, že tu čeká na kamaráda, zaslechl jeho hlas nedaleko od nich. „To je Awarak! Můj kamarád. Hráli jsme si na babu a trochu jsem mu utekl… Nechceš pak hrát s námi?“ nabídl jí okamžitě nadšeně a zazubil se na nově příchozího, když mu předal babu. Pak se jeho kamarád začal s Wizku seznamovat. Ale pozor, tu jsem si vyhlédl já! pomyslel si. Ale něco jako žárlivost to asi nebylo. Spíš už si jen sám ze sebe dělal srandu. Poté se ale podivil nad tím, co to jeho přítel říká. „Krunýř?“ zopakoval podiveně. „Ale vlci nemají přece krunýř!“ namítl se smíchem a podíval se, co na to říká chudák vlčice. Musela dostávat opravdu zabrat.
Jak se tak rozhlížel a viděl ten sníh… Uvědomil si, že si užil málo sněžných radovánek! A tohle místo bylo přímo dokonalé k tomu, aby si to vynahradil. Šibalsky se na svou společnost podíval, vrtíc ocasem. „Hele, hele! Já mám nápad!“ prohlásil a rozešel se dál od těch dvou. Zůstal stát na kopci a zazubil se. „Můžeme sjíždět kopec! No řekněte, kdo z vás si užil zimu, když jsme měli furt hlad?“ zeptal se a lehl si na břicho. Přední tlapky natáhl před sebe. „Tak na co čeká – juhuuuu!“ vypískl uprostřed slova, když se z ničeho nic z kopce rozjel. Jenže… Ono to nešlo tak nějak zastavit! Ať se snažil, jak se snažil, stále jel. „Jéééé!“ vyjekl, když viděl, jak se přibližuje k nějakému křoví, ve kterém se za nedlouho s velkým popraskem ztratil. Chvíli se nic nedělo, ale pak se celé to křoví začalo vrtět, praskalo v něm, až nakonec bílý vlček vyšel celý vysmátý. „Tak to byla jazda!“ prohlásil pobaveně, když si prohlížel svou stopu jízdy.

//<- Dlouhá řeka
Vlastní úkol č. 1

Jak se zdálo, mladý vlček měl talent na to se ztrácet. A to snad celý svůj krátký život. Když se totiž zarazil nad tím, že má pod tlapkami sníh a ohlédl se s otevřenou tlamkou za sebe, že to bude nadšeně konzultovat s Awarakem… Nebyl tam. Tlamku zase zaklapl a zatvářil se zhrozeně. No to snad ne! Tohle není možné! pomyslel si a ještě dlouho se díval po směru, ze kterého přiběhl. „Awarakůůů!“ zavolal, skoro až zavyl na svého přítele. Jéžiši, doufám, že se mu nic nestalo! napadlo ho skoro až panicky. Ten vlk se o něj tak hezky staral a on by ho teď někde nechal polomrtvého, protože si chtěl mladý milost pán hrát na hoňku? Aithér si dlouze povzdechl a svěsil hlavu. Stále vyhlížel, ale stále nic.
Tu náhle mu do čumáku přivál známý pach. Neznal ho zase nějak moc, ale věděl, že jeho nositele už někdy potkal a poznal. Navíc! Byl zcela protkán vůní borůvčí, které tak miloval. Rozhlédl se kolem sebe, ale nikoho neviděl. Rozešel se tedy dále, po vůni borůvek, až nakonec zahlédl vlčici v dálce. „Ó, ahoooj!“ zdravil Wizku už z dálky a nadšeně se za ní vydal. Byl to jiný vlček, než kterého viděla naposledy. To byl zakřiknutý a nesmělý. Teď byl plný radosti a života, což z něj udělal hlavně Awarak a fakt, že konečně zase vidí. Dorazil k ní a kousek před ní zastavil. Zvídavě si ji prohlédl. „Vypadáš smutně,“ konstatoval soucitně a posadil se. „Kde se tu bereš? Mohu ti nějak zlepšit náladu?“ ptal se, vrtíc přátelsky ocasem. V ne zcela zbarvených očích mu rošťácky jiskřilo.
Vyhlížel u ní svou odpověď, až tu najednou, aniž by věděl, co se stalo, snad jako kdyby byl vnímavější ke krásám světa, když konečně zase viděl, si všiml, jak moc pěkná vlčice to je. „Ehm, odpusť, ale… Ani jsem si minule nevšiml, jak moc jsi krásná!“ vyhrkl najednou. Hned na to by si nejraději zaklapl tlamu a namlátil si do ní. Okamžitě uhnul pohledem a stydlivě sklopil zrak. Když… Když ona je to pravda… Moc by nám to spolu slušelo. Proč mě vlastně nikdy nenapadlo si najít vlčici? Tak jak si našel táta mámu? přemýšlel a po očku na Wizku zase koukl.
Moc by nám to spolu slušelo, že? Má krásné zbarvení! A bydlí v borůvkové smečce! Zná se s mámou a… Měl bych je tam takhle obě, kdybych se tam jednou rozhodl vrátit! To by bylo moc krásné! Byla by máma ráda, že by byla babička? přemýšlel dál.

//<- Velké houští

Byl tak zapálený do hry na honěnou, že si ani nevšiml, že mu vlastně ve skutečnosti ani po jeho karambolu Awarak nestačí. Běžel, co mu síly stačily, ale když už nemohl a visel mu jazyk z tlamy, ohlédl se za sebe. Zjistil, že jeho přítel je ještě dost daleko, ale stále byl na dohled. Zazubil se a zvolnil tempo, aby měl jeho kamarád šanci jej dohnat. Už mu připadalo, že uběhl opravdu velký kus. Po cestě sledoval řeku, díky které zaujatě zpomalil do rytmického klusu. Jazyk měl stále vyplazený ven a mával nadšeně oháňkou. Ještě před chvílí si myslel, že tenhle krásný svět neuvidí už nikdy. Teď si to zase užíval plnými doušky. Doufal, že už se mu nikdy nic podobného nestane, měl z toho opravdu trauma. Je zajímavé, jak si vlk začne vážit běžných věcí, když se mu něco stane, došlo mu a sám nad sebou pokýval hlavou. Otočil se zase za sebe a na chvíli se zastavil. "Tak pospěěěš!" vyzval Awaraka a zazubil se, když se znovu otočil a v provokativním poklusu pokračoval.

//-> Sněžné hory

Vlastní úkol č. 2 (2/3)

Aithér zavrtěl ocasem. Měl radost, že jeho kamarád odešel a nezapomněl. Že ho tady nenechal a dokonce! Dokonce mu donesl pořádný kus žvance, za který byl opravdu vděčný. „No vidíš to! Já si myslím, že ti pomohl! Vypadá to tak,“ zubil se nadšeně. Zaprvé byl hrozně rád za Awaraka, zadruhé byl zcela nadšený, zase vidí. Už svoji budoucnost potápěl do největších hlubin nicoty, ve které se na pár hodin vyskytl. Naštěstí už to bylo v pořádku. Poskakoval nadšeně kolem svého přítele a radoval se za svůj nově získaný zrak. Bylo to tak hrozně frustrující a teď jej zaplavila vlna radostné nálady, která se snad ani nedala popsat slovy. „Samozřejmě, že budeme cestovat spolu. Stále to platí!“ pokýval důležitě hlavou a rozhlédl se kolem sebe. Byl teď jako na pružinkách. Byl najezený, viděl a měl stále výbornou společnost. K tomu už stačilo jen jedno! Nějaká pořádná švanda! Aithér zavrtěl ocasem a kulišácky se na Awaraka podíval. „Hele,“ odkašlal si nenápadně, když k němu přihopsal blíže. Následně do něj šťouchl tlapkou, otočil se prudce na zadních nohou a rozpelášil se pryč. „Máš babu!“ zvolal na něj přes rameno se smíchem. No a co, že to tak trochu bylo dětské? Byl na hraně dospělosti a měl na tohle ještě všechno právo, ne?
Rozeběhl se podél řeky a užíval si vítr v jeho srsti. Jen si dával pozor, aby mu někde na břehu řeky neuklouzla noha a on do ní nezahučel, což by velmi nerad. Ale stejně, když se ohlédl na svého přítele, který měl za úkol jej chytit, tak se tak stalo. Tlapka mu sjela, ale dotkl se vody jen polštářky zespoda tlapky. To ho ale výrazně zpomalilo, protože se polekal a než zase nabral zpět svoji rychlost, byl si jistý, že ho jeho urostlý kamarád dožene jako nic. Ale stejně to nevzdával! Jeho oči planuly nadšením a odhodláním! Nedám mu to přeci zadarmo! Musíme si užít nějakou srandu, přeci! Všechno zlé je za námi a teď? Teď běžíme vstříc lepším zítřkům! pomyslel si, když běžel jak s větrem o závod.

//-> Dlouhá řeka

Úkol č. 3 (5/5)

Měl dojem, že nebyla šance, aby se zasytil. Stále jedl a stále neměl dost. Poslepu čumákem vyhledával poslední zbytky masa, které kolem kosti zůstávaly. Nebylo toho moc, ale měl dojem, že už jí věčnost, tím, jak dlouho nic nepozřel. Čekal, že bude muset chytit nějakou myš jako jednohubku, nějaké ptáče vypadlé z hnízda, nebo tak něco. Vůbec nepočítal s tím, že Awarak donese takový výborný kus žvance. Zcela si ten slastný pocit toho, že jí něco tak dobrého, užíval. Třeba to ani nebylo tak dobré, jak mu teď připadalo a hlad vzal za své, ale nic z toho si vůbec nepřipouštěl. Kdyby vynechal fakt, že je slepý jako patrona, uznal by, že je vlastně i spokojený. Jeho zapomnětlivý přítel se vrátil a on měl plný žaludek. V tu chvíli mu to došlo. Polkl a zvedl hlavu od jídla. Zase se sice „díval“ někam bokem, než na Awaraka, ale to bylo jedno. „Bože, Awaraku!“ oslovil ho nadšeně a zavrtěl ocasem. „Ty jsi nezapomněl! Jakto?“ ptal se nadšeně a pořád bouchal ocasem o zem. „Určitě ti ten medvěd pomohl, že jo?“ vyptával se nadšeně.
Potom poslouchal odhodlaný hlas svého přítele a jak tak přestal jíst, protože už vlastně ani nebylo co, cítil, že se mu vlastně zaplnil žaludek skoro k prasknutí. To byla velká úleva, opravdu. Vydechl a trochu dojatě se usmál. „Děkuji ti, toho si neskutečně vážím,“ pošeptal a sklonil hlavu. Bylo mu to trochu hloupé, že pro něj toho ten vlk chtěl tolik udělat a co mohl on? Vůbec nic! Byl na odpis! Mohl bych ho poprosit, aby mě vzal za mámou, napadlo ho v tom smutku. Slepé oči se mu zalily slzami, kterým se neubránil. Jedna mu ukápla a ztratila se v srsti pod jeho okem, tak zamrkal, aby neutekla i ta další, když v tom… Začal vidět světlo. „O-oh!“ byl tak překvapený, že nebyl momentálně schopný se vyjádřit. Slza kápla i z druhého oka a dopomohla k tomu, aby už viděl dokonce i rozmazané siluety. „Kámo!“ zvolal nadšeně a vstal. „myslím… Myslím, že zase začínám vidět! To maso asi fakt pomohlo! Jen trvalo, než sklouzlo do žaludku!“ skákal nadšeně, protože během toho všeho se jeho zrak začal rozostřovat a viděl čím dál lépe. „Jooo, můj život má zase smysl, já vidíííííííím!“ zavyl nadšeně a poté se rozzářeně podíval na Awaraka. Úplně přesně na něj. Udělal k němu dva rychlé kroky a vrazil do něj v přátelském obětí. „Děkuji ti, děkuji!“

Úkol č. 3 (4/5)

Slyšel nějaký hluk. Měl opravdu strach, protože nevěděl, co se děje. Snažil se nasměrovat pohled tím směrem, aby aspoň vypadal, že vetřelce pozoruje a mohl ho tak případně zahnat, ale upřímně? Nevěděl, jestli se „nedívá“ někam úplně jinam. Jeho oči byly stále prázdné. Neviděl vůbec nic. Teď momentálně ale měl dojem, že ho něco přišlo napadnout. Musím být statečný a postavit se tomu čelem! pomyslel si. Měl totiž tendence se schoulit a pořádně schovat, jaký měl strach. Ale nechtěl být taková posera. Dle těch zvuků mu připadalo, jako kdyby někdo s někým zápasil. Nebylo to zrovna šetrné, znělo to děsivě. Na druhou stranu Aithér oceňoval, že se na to nemusí dívat. Aspoň mu to nenažene ještě větší hrůzu, než by třeba měl, kdyby viděl. Nějakou výhodu to přeci jenom má, napadlo ho.
Ale k jeho úlevě zaslechl známý hlas. Strašně se mu ulevilo a šlo to i vidět, protože jak tak křečovitě seděl, s výdechem se uvolnil. „Awaraku,“ vydechl vlček úlevně a poslouchal, co jeho přítel povídá. Tedy, zdálo se, že toho za tu chvíli, co tu nebyl, stihl opravdu hodně! A donesl mu hlavně jídlo, což bylo naprosto dokonalé! Jeho žaludek se zase bolestně připomněl. Čumákem začenichal, protože mu maso vonělo přímo pod nosem. Podle čichu ho našel a šťouchl do něj čumákem, aby se ujistil, na jakém místě je. „No páni, takže jsi to natřel medvědovi?“ zeptal se nadšeně, když pomalu k jídlu ulehal. Hrozně se na něj těšil. Já už to asi nikdy medvědovi nenatřu… Jsem slepý, pomyslel si lítostivě. „Moc moc ti děkuji za kus žvance!“ poděkoval úplně nadšeně. Když se zakousl do masa, jako by i zapomněl na to, že nevidí. Oči automaticky zavřel a ládoval se, jako kdyby mu to někdo měl sníst. Nemohl se té chuti nabažit! Ani si nepamatoval, kdy jedl naposledy. Bylo to tak skvělé! „Mhmmm, to je výbornéé!“ protáhl s požitkem a dal se zase do poslouchání přítelova příběhu. Byl užaslý, že toho tolik stihl! „Máš pravdu,“ zamumlal přes sousto masa. Následně polkl, aby mohl mluvit dále. „Mohlo to být klidně žábou, klidně masem, ale mě to je jedno, protože halucinace jako slepoň mít stejně nemůžu,“ zazubil se a po jeho otázce zase trochu posmutněl. Zkusil se rozhlédnout, zamrkat, ale nic se nedělo… „Bohužel ne…“

//<- Kamenná pláž
Úkol. č. 3 (3/5)

Jak nic neviděl, neměl vůbec ani pojem o čase, ani o tom, kde jsou, ani co se kolem nich děje. Mohl sice něco poslouchat, slyšel vlastní kroky v rozmáčené zemi, tlukot deště a řádění větru. Snažil se držet Awaraka jen zlehka, aby mu nepůsobil bolest, ale občas, když jeho kamarád udělal delší krok, nezbývalo nic jiného než se uchytit trochu pevněji. Propadal strachu, že by ho mohl někde zapomenout. To opravdu nechtěl. Pak se zdálo, že zastavil, tak zastavil také. Našpicoval uši, se kterými zastříhal, když svého momentálního osobního strážce na plný úvazek poslouchal. Prý našel nějaké houští, do kterého se Aithér může schovat a on najde nějaký lék, co by ho mohl vyléčit. Letmo zavrtěl ocáskem, přičemž se „díval“ úplně někam vedle Awaraka, než na něj. To ovšem netušil, protože byl přeci slepý, že ano? Mohlo to ovšem působit krapet zvláštně. „D-dobře,“ souhlasil váhavě a zase čumákem vyhledal Awarakovu oháňku, které se uchytil.
Pokračoval za ním pomalinku a občas cítil pohlazení nějaké z větví. Někdy s ní nehezky dostal přes nohu, nebo jinou část těla, která byla tak nějak ještě pokryta zimní srstí, kterou pomalu ztrácel, takže to tolik nebolelo. S letní srstí by to bylo jistě mnohem více nepříjemné. Na pokyn kamaráda se pustil a poslouchal jeho další instrukce. Měl stále hrozně sevřený žaludek nervozitou. Ale srdce už mu nebulo tolik jako předtím a i dech se trochu uklidnil. I tak ale dýchal ztěžka. Od vlčete trpěl panickou hrůzou ze slepoty a tohle bylo opravdu něco, co mu vůbec nepomohlo. Pomalu tedy přešel do toho úkrytu a když ucítil po tlapkami zapraskat větvičky, posadil se. Awarak ho ujistil, že mu donese nějakou medicínu a hlavně že na něj nezapomene. Ale hodlal mu tu nechat kamínek, který mu věnoval! Co mu ho tedy bude připomínat? „A-ale…“ chtěl namítnout, ale přítel ho ujistil, že to zvládne. Ztichl tedy a nechal si přesunutou tlapku na kamínek. „Tak jo, buď opatrný, prosím a hlavně se vrať,“ pověděl mu naléhavě. Nikdy nikoho k ničemu nenutil, ale na tomhle si trval. Nevěděl ovšem, jestli může. Pak tam zůstal sám. Seděl a bez hnutí "koukal" do prázdna.

Úkol č. 3 (2/5)

Jeho mysl zachvátila totální panika. Právě probíhala jeho noční můra, akorát že vlček byl vzhůru! Prudce se rozhlížel, mrkal, snažil se oči rozkoukat, ale nic se nedařilo. Neubránil se zmatenému a zoufalému zakňučení. Byl hrozně rád, že tu byl Awarak stále s ním a začal ho uklidňovat, že neumírá. „Tak co… tak co se to se mnou děje?“ ptal se přerývavě, během prudkých nádechů. Situace, ve které momentálně byl, jej vyvedla z jeho klidu. Ne že by patřil k úplně těm klidným vlkům, byl spíše takový bojínek, ale snažil se poslední dobou překonávat sám sebe, aby z něho byl odvážnější vlk. Navíc poslední dobou pociťoval touhu po adrenalinu, ale… Tohle si zrovna opravdu nepřál, to byl fakt. Hrdlo měl úplně stažené a srdce mu z hrudi snad málem vyskočilo, jak bilo rychle. Nedokázal ani pořádně přemýšlet a pořádně poslouchat, co Awarak říká. Slyšel něco o léčení, úkrytu a ocasu. Až když ho něco pošimralo na čumáku, trochu se uvědomil.
Váhavě chytil kamarádův ocas mezi zuby (// :D) a vyčkal, až ucítí nějaký pohyb. Potom se rozešel a jen velmi opatrně svého společníka následoval. Musel mu teď absolutně věřit. A to také dělal. Ač se stále hrozně bál, následoval ho bez váhání. Awarak mu už párkrát ukázal, že je na něj spoleh. Čeho se bál nejvíce byla jeho zapomnětlivost, ale tu zatím ještě nezažil, takže byl ještě poměrně klidný.
Vůbec nevěděl, kam jdou. Doufal, že někam, odkud by případně dokázal dojít sám zase třeba poblíž Borůvkové smečky. Prostě někam, kde se neztratí, kdyby se náhodou stalo, že zůstane sám. A teď je otázka, jestli vůbec ještě někdy uvidím… pomyslel si téměř až posmutněle. Nebylo mu vůbec dobře. Ba naopak mu bylo i trochu do breku. Musel se ovšem vzchopit, už to byl dospělý chlap, přeci! Stále silně foukalo a pršelo, což dvěma vlkům vůbec cestu neulehčovalo. Aithér sem tam o něco klopýtl, nebo se mu podlomila noha, když šlápl do nějakého důlku v promáčené zemi, na které také občas uklouzl, ale jinak šel poměrně obstojně. Jedním si byl jistý – na tohle by si v životě nezvykl. To by raději nebyl.

//-> Velké houští

//<- Křovinatý svah
Úkol č. 3

Awarak měl o mladého vlčka očividně upřímnou starost. Sám Aithér byl ze svého stavu zaskočený, vzhledem k tomu, že se mu tohle nikdy nestalo. Možná jako malé vlče trpěl na občasné bolení bříška, ale to bylo dávno za ním. Nechápal hlavně to, že vlastně nic nejedl, natož nic špatného. Ale teď, když už se očividně začínalo dávat všechno do pořádku, jeho žaludek až bolestně zakručel. Zkřivila se mu na moment tvář do krátkého, zoufalého výrazu, který byl ale trochu zveličovaný a bylo znát, že jej spíše hraje, zvlášť po tom, co se omluvně usmál. „Měl jsem nějaké… Střevní potíže,“ pověděl narovinu, aby Awaraka opravdu ujistil o tom, že to není nic vážnějšího. „Byl jsem na jednom takovém útesu, o který mlátila voda – oooobrovské vlny! A hrozně tam fučel vítr. Ještě více, jak tady. Asi jsem z toho moc znervózněl,“ objasnil mu. S Aithérem tréma dělala hodně. Neuměl ji ještě moc ovládat, proto to nejspíš odnesl krapet jeho zdravotní stav. Uměl hlavně hodně znervózňovat sám sebe.
Teď ale bylo opravdu škaredé počasí. Musel sledovat každý svůj krok a dávat pozor, aby neuklouzl. Držel se v těsném závěsu za svým přítelem, protože do něj a jeho silného těla vkládal důvěru. Aithér byl ještě mladý kostrbatý vlk, co ještě nestačil příliš zmohutnět. Byl hodně vysoký, ale jako čahoun. Zvlášť teď, co byl po zimě tak vychudnutý hladem. Začínal z toho být nějaký slabý. Nějak se mu začala motat hlava a pomalu rozmazávat zrak. „Mohli bychom… Mohli bychom se na chvíli schovat? Připadám si dost unavený,“ pověděl, zatímco sklonil stydlivě zrak. Bylo mu úzko z toho, že je najednou tak vyčerpaný a nerad to přiznával. Navíc to přišlo tak náhle… Vyhledal očima případný úkryt, ale… Připadalo mu, jako kdyby se mu horšil zrak!
A náhle… Přestal vidět úplně. Okamžitě stáhl ocas mezi nohy a bojácně je pokrčil. „A-Awaraku!“ pípl poplašeně a zmateně se začal rozhlížet. Totálně ho zachvátila panika. Jako tehdy, když mu sestra hodila do obličeje sníh a on nic neviděl. „Awaraku, já nic nevidím!“ dýchal ztěžka, jako při nějakém astmatickém záchvatu, jeho hrudník se prudce zdvíhal a jemně se třásl. „Já umírám! Já určitě umírám!“ hlásil úplně přesvědčeně.

//<- Stepní pláň
Úkol č. 2 (3/3)

Počasí se začínalo nějak hodně zvrhávat. Za nedlouho byl Aithérův světlý kožíšek na kost promáčený. Bezděky se otřásl. Ten silný vítr, který před chvílí zažil u toho moře, se nejspíš velmi rychle přesunul i sem a přitáhl sebou i tento zlomocný vítr. Mladý vlček přitisknul obě ouška k šíji, snad aby mu do nich nenafoukalo. Ale i přesto všechno měl radost, že na něj jeho nový přítel počkal, aby ho mohl dojít a mohli spolu pokračovat dále v dobrodružství. Aithér mu ihned pověděl o tom krásném výhledu, který před nějakou tou hodinou spatřil, z čehož byl jeho společník nadšený a pověděl, že se tam určitě někdy zajde podívat. Nadšeně pokýval hlavou na souhlas. „To si určitě zajdi, ale třeba spíše někdy v létě. Teď to tam bylo ještě dost zledovatělé a klouzalo to,“ pověděl mu narovinu, v jakém stavu to tam bylo. Stejně na to asi chudák zapomene a třeba už zítra nebude vědět o tom, že nějaké takové místo chtěl navštívit, politoval ho ve své hlavě, ale nahlas nic neříkal. Nechtěl vlka rozesmutnit, nebo něco takového. Byl rád, že mu právě udělal radost kamínkem, který našel speciálně pro něj. Vrtěl ocasem stejně nadšeně, jako Awarak. Ani nedoufal, že ho tím tolik potěší! Měl tak trochu radost i sám ze sebe. Přeci jen to dobrodružství za něco stálo.
Jenže radost ho zase rychle přešla ve chvíli, kdy ucítil hroznou křeč v břiše. Znovu ho, i přesto, že byl zmoklý jako slepice a nebylo mu do teď zrovna teplo, polilo horko. Jen opravdu obtížně si vyslechnul to, co mu jeho společník odpovídá ohledně jeho plánů. „Malého? Třeba jo… Uh… Omluv mě,“ vyhrkl a rozpelášil se co nejdále mohl, aby se zase skryl do dalšího z keřů. Měl teda co dělat, aby se mu nestala nehoda už po cestě, protože si chtěl být jistý, že bude od Awaraka opravdu daleko, aby náhodou nebylo nic slyšet. Naštěstí ho z velké části kryl i vítr a silný déšť, takže to tak nějak šlo. Po tom, co šlo všechno ven, to už vypadalo, že bude opravdu klid. Jeho žaludek i střeva se začala rychle uklidňovat a Aithér cítil ohromnou úlevu. Doběhl Awaraka. „Omlouvám se, nebylo mi nějak dobře, už je to snad v pořádku,“ oznámil mu a na důkaz se ze široka usmál.

//-> Kamenná pláž